Ne, 24/09/2017 - 17:39
11

Věnování: 
for Armiger

Můj nový kamarád z vyšších tříd se ani nesnažil předstírat, jak moc mu vadí moje zažité způsoby a zvyky. Osobnosti se v našem případě příliš dobře neshodli a to skoro v ničem, proto mě celkem překvapilo, že spolu vydržíme tak dlouho sami ve vstupní hale tohohle ohromného baráku, kterému můj hostitel říkal prostým slovem chata. Proč jen mě to v jeho případě tak moc překvapilo.

 „Jsme tu první?“

 „Jasně, že jsme. Jen já mám klíče,“ odpověděl mi, ač očividně nerad na mou stupidní otázku.

 „Paráda takže,“ řekl jsem a zatvářil se spiklenecky. Nemohl jsem si tak nějak pomoc.

 „Takže co?“

 „Můžu jít šmejdit?“ Zeptal jsem se jako dítě přesto, že mi už dávno bylo přes dvacet.

 „Dělej si, co chceš, ale asi za hodinu budu potřebovat tvojí přítomnost.“

 „Spíš budeš mít potřebu někoho komandovat.“

 „Rád spojuju užitečné s příjemným.“

 „Jo, všiml jsem si,“ odpověděl jsem mu na to ironicky a zasalutoval. „Tak za hodinu, Pane domácí.“

 

 Zmizet od něj hned jak to šlo, byl můj prvotní plán, který se zjevil v mé hlavě pár sekund na to, co jsem spatřil tuhle budovu, které líným hlasem říkal chata. Nemohl jsem uvěřit, co je to ve skutečnosti za palác nejrůznější cenností a historických kousků nábytku. Věděl jsem, že mi na prohlídku hodina stačit nebude a tak jsem strategicky vzal útokem druhé patro, kam dostanu jinak přístup až v noci.

 Chodba vyzdobená okrasnými vázami z orientu a živými květinami vypadala, jakoby jí právě naleštilo a vygruntovalo nejméně devět sluhů. Nechtěl jsem to raději moc pitvat a raději zamířil do prvního pokoje z leva. Tak takhle spí princezny. Pomyslel jsem si v okamžiku, kdy se mi naskytl pohled na světle žlutý pokoj s bílými krajkovanými vzory všude možně. Uchvátil mě i tmavý vyřezávaný dřevěný nábytek sem tam zdobený intarzií nebo slonovinou. Tři velká okna byla zavřená ale i tak z nich proudilo jasné a teplá světlo.  

 Nedokázal jsem udělat krok natož se nadechnout, nic tak okouzlujícího jsem nikdy neviděl. Polkl jsem svůj strach a vešel. Zastavil jsem se pod menším skleněným lustrem a díval se na ten zázrak poznaný jen z pohádek. Začal jsem nevědomky osahávat všechny dřevořezby a nádherně vyšívané krajkové vzory na postelní přikrývce. Dýchání šlo ztuha, ale nakonec jsem po otevření jednoho okna, do sebe nějaký ten vzduch dostal. Lehký vánek mi trochu cuchal světlé vlasy a vháněl mi jejich konečky do modrého pohledu. První místnost a já byl z ní tak dlouho mimo, že…

 „Líbí?“

 „C-cože?!“ Řekl jsem víc nahlas a víc nervózně, než jsem původně zamýšlel, což mu zvedlo náladu.

 „Jestli se ti tenhle pokoj líbí?“ Zeptal se Reny znovu a dál pobaveně sledoval mojí reakci. Já se zakoktal.

 „A-ani ne… Teda jako vůbec… Chci říct, že není pro mě a…“

 „A co když je pro tebe?“ přerušil mě a díval se na můj překvapený obličej. Tohle mě dostalo.

 „Nemůžeš mě dát do něčeho takového.“

 „Proč ne? Moc nóbl?“

 „Ne, jen… co když tu něco omylem rozbiju. To bych nepřežil.“

 „Na tom nesejde,“ vzdychl jen Reny a byl rozhodnutý nechat to být. Já to ale nehodlal jen tak přejít.

 „Tobě možná ne, ale mě jo. Tak nádherný věci,… už od pohledu musí stát hrozně moc.“

 „Jen pár miliard.“

 „Mi-mi-mi-miliard…?“ zakoktal jsem, čímž jsem si vysloužil další úšklebek z jeho strany zbohatlíka.

 „Jo, myslím.“

 „V-víš,… ne-není tu místo, kde bych se mohl pohybovat a nebát se zažalování?“

 „Kumbál na košťata,“ oznámil mi, i když mě to moc neuklidňovalo. Koktání nepřešlo, jen se zlepšilo.

 „J-jenom?! Co takhle noclehárna pro služebnictvo? Tam je taky něco drahýho?“

 „Ani ne, základní vybavení stálo jen pár miliónů.“

 „Mi-mi-mi-miliónů…!“ Znovu jsem se zaškobrtl a začal mít strach i z pouhého nádechu.

 „Uklidni se, jsou to jen drobný.“

 „D-drobný… Jak pro koho.“

 „V tom případě bys neměl vůbec chodit k mému pokoji, to je...“

 „Raději to nechci vědět.“

 „Asi by si zkolaboval,“ řekl mi jen a vyšel na chodbu. „No, když jsi z něho už tři čtvrtě hodiny unešený, tak si vezmi tenhle,“ dodal a já nevěřil vlastním uším. Vyběhl jsem za ním a protestoval.

 „T-to myslíš vážně?“

 „Pořád tu ještě je ten kumbál.“

 „Chápu.“ Jsem smířen se svojí situací, že se odsud živý a nezadlužený nedostanu. Reny se usmál.

 „To jsem rád. A teď pojď.“

 

 To všechno, co jsem se v pár hodinách dozvěděl o tom domě, chci říct chatě, dozvěděl, mě nijak neuklidňovalo. Skoro jsem měl strach dýchat, abych něco náhodou neznehodnotil. Reny mi ukázal jídelnu, která připomínala spíš panskou hodovní místnost s nádherným velkým křišťálovým lustrem, a pak mě zavedl do kuchyně snů. Měl jsem nutkání vzít si jeden kus stříbrného příboru, který by mi vystačil na tři měsíce placení nájmu, a zdrhnout co nejdále od tohohle přepychového zámku. Drahých kovů tu ale bylo až moc, než abych zůstal jen u jedné vidličky.

 „Už hodnou chvíli mám chuť tu něco ukrást.“

 „To mě ani nepřekvapuje.“

 „Když zítra nenajdeš pár těch polívkových lžiček tak se nediv.“

 „Radši si ber celou sadu, za tu platí víc.“

 „Díky za radu,“ odpověděl jsem mu a usmál se. „Kdy vlastně dorazí ostatní z rodu zámožných upírů?“ dodal jsem a dál mu pomáhal s nošením potřebných věcí.

 „Řekl jsem jim, ať dorazí kolem třetí.“

 „Hm… a služebnictvo?“

 „Žádný tu nebude,“ oznámil mi, načež jsem využil situace a změněným hláskem řekl sladce.

 „Jak to jenom můžeš vydržet, Himura-kun? Ach, kdo bude plnit tvá nezkrotná přání?“

 „V nejhorším případě ty.“

 „A v tom nejlepším?“

 „Princezny udělají všechno za to, když si je Princ vezme do postele.“

 „Dobře to máš vymyšlený, jen co je pravda.“uznal jsem a raději už nic neříkal. Dnes není dobrý den.

 

Můj hostitel byl celou tu dobu na koni, toto postavení se ještě více potvrdilo ve chvíli, kdy dorazila i jeho zazobaná smetánka. Připadal jsem si jako moucha na přecpaném stole stále plném sladkostí a punče.

 Všichni byli tak honosně oblečení, což mi minutu od minuty bralo kousek sebevědomí. Obzvlášť po pohledu na svoje staleté džíny a cvičky ještě z tělocviku. Ošíval jsem se a různě se nenápadně snažil vyladit svůj outfit, který vyčníval z davu, ať už jsem udělal cokoliv. Oproti ostatním jsem připomínal přetékající odpadkový koš u sebe v bytě.

 Vzdychl jsem a raději se napil nějakého toho drahého šampaňského, které mi před chvilkou podstrčila ta okouzlující zrzka, která se tak moc tenkrát cpala na Renyho. Ani jsem to od ní nečekal, ale zjevně pocítila malý záchvěv lítosti. A upřímně nebylo to poprvé a naposledy. Asi za hodinu ke mně přišla znovu a ťukla si se mnou.

 „Moc nepiješ.“

 „Bublinky nemusím,“ řekl jsem popravdě a nijak nefalšoval svůj přirozený úsměv návštěvníka.

 „Takže si slušný?“ řekla zrzka a dál setrvávala v mé těsné blízkosti, což jsem ocenil.

 „Jo i tak se to dá nazvat.“

 „A co by sis dal, Jeremy?“

 „Jin.“

 „Žádný problém,“ oznámila mi a jako na povel odběhla lehkými kroky k baru, kde rychle a obratně nalila dvě sklenky nejdražší láhve, jakou jsem kdy viděl. Skoro jsem měl strach při myšlence, jestli za ty své umělecké služby čeká nějaké to spropitné v odpovídající výši.

 Málem jsem omdlel, při prohlídce chaty a při finančním ohodnocení kuchyňských doplňků, takže jsem raději nechtěl vědět, kolik bych v tomhle světě lesku a záře musel dát za obsluhu mladé dobře zajištěné dámy.

 Když byla se vším zrzka spokojená, přinesla oba sklářské skvosty s mým oblíbeným nápojem a jeden s úsměvem na rtech podávala mé užaslé osobě, která už skoro úplně ztratila všechno sebevědomí.

 „Trochu to přeháníš, nemyslíš, Mayu-san?“

 „S čím?“ optala se a dál zářila jako diamant mezi křišťály a rubíny. Já jen vzdychl a upřímně odpověděl na otázku, která byla docela zřejmá i pro takového hlupáka jako já.

 „S tou pozorností. Určitě je tu někdo, kdo si jí zaslouží mnohem víc.“

 „O tom rozhoduju sama.“

 „Reny ti nakázal, aby si na mě dala pozor?“ Zeptal jsem se a upřímně by mě kladná odpověď moc nepřekvapila, přeci jen jsem docela provokoval a menší krádež by se mu asi nelíbila.

 „Reny?" Řekla nechápavě, než jí došlo, že jsem jejímu princovi zkomolil křesní jméno. "Ne, ten ne.“

 „Ne?“

 „Ne. Nakázal mi, ať tě převlíknu v jeho pokoji,“ odpověděla mi a já cítil, jak mi cukají koutky. Tohle nechci. Nechci jít do něčeho, kde je tutově všechno ze zlata a stříbra. Ještě dostanu pokušení.

 „A je to povinný?“

 „Pokud se tu takhle cítíš dobře tak,“ řekla a ukázala očima na můj hrozný outfit, který mě vytáčel.

 „Jdeme,“ rozhodl jsem nakonec a nechal se od ní vést po pro ní velmi známe cestičce. Neptal jsem se na to, co kolik stálo ani na to, proč je jeho postel tak moc velká. Vše jsem ignoroval a nechal se poslušně navléknout do snobského černého obleku, na který bych si nevydělal ani za padesát let.

 Pak přišel ten okamžik a to pohled do zrcadla. Česat mě tedy nemusela…

 „Nejdu tam!“

 „Proč ne? Sluší ti to.“ řekla mi zrzka a ještě pořád mě sem tam poupravovala sako nebo neposedný vlas, který se nechtěl spokojit s předem natuženým tvarem. Vzdychl jsem a chtěl se vrátit do pokoje.

 „Vypadám jako motýl! Nic hloupějšího jsem na sobě ještě neměl.“

 „Ale no tak, přeci neztrácíme odvahu. Dej mi ruku,“ řekla a já jí ač nerad poslechl. Užívala si to.

 „Fajn, ale pak si nestěžuj,“ zabrumlal jsem nespokojeně a ruku v ruce se nervózně ošíval.

 

 To, že na mě na malou chvíli všichni oči nechají, jsem tak si čekal, ale že to bude pozitivní odezva, mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Najednou jsem byl středem pozornosti a každých chtěl vědět, co a kdo jsem. Vymyslet si nějaký vysněný povolání se mi nechtělo, a tak jsem jim od vyprávěl, s menšími změnami a vylepšováky, svojí úžasnou minulost. Překvapivě mě poslouchali a dokonce se i zasmáli mým vtipným narážkám.

 Fumiko Mayu se po celou dobu držela v mé těsné blízkosti a sem tam na pár minut mě chytila majetnicky za paži. Už jsem se to ani nesnažil chápat, bylo jasný, že v tom má prsty Reny a tak jsem čekal, co si na mě vymyslel. On ale celou dobu byl někde, kde ho nebylo vidět. Ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, nikde ho mé zkoumavé oči nepostřehly.

 Pár minut na to, co jsem pátrání vzdal, se objevil ve vší parádě.

 Přehnaně popisovat, jak dobře a snobsky vypadal, se mi fakt nechce. Prostě byl sexy a to pro všechny návštěvníky nehledě na věk nebo pohlaví v celém prostoru chaty. Tohle se těžko přiznává, ale na něj fakt nikdo neměl a to ani mezi touhle smetánkou. Cítil jsem, jak lehce omámeně vzdychla zrzka vedle mě, a nedokázal se neusmát. Naklonil jsem se k ní a pobaveně se ušklíbl.

 „Ty si nepůjdeš hlídat svoje zázemí?“

 „Nemusím. On je jen můj,“ řekla klidně Mayu a políbila mě na tvář. Já ale rejpal dál.

 „Nevypadá to, že by měl v plánu se bránit.“

 „To taky nebude. Nezávazně to má nejradši.“

 „Tobě nevadí slet konkurence?“

 „V tomhle světě to funguje trochu jinak, Jeremy.“

 „Jo, jistou představu už jsem si udělal.“

 

****

 

 Alkohol se mi pomalu míchal s krví. Myšlenky mi vzplývaly v jeden veliký chaos a já měl problém udržet pořádně rovnováhu a přítomnost vědomí. Lidé začali připomínat veliké barevné čmouhy a jejich veselý smích a zvuk živé hudby jsem slyšel tak zvláštně tlumeně. Jakoby mě někdo strčil do obří láhve a pevně jí zašpuntoval.

 Bylo jasné, že pro dnešek mám dost a měl bych hodně rychle zabrzdit. A tak jsem pomalými kroky přesunul svou maličkost ke schodišti, kde zvládnout jen dva první schody dalo desetiminutovou práci. Okouzlující zrzka mi nabízela sice pomoc, ale já jí odmítl se slovy, že alespoň tohle muž musí zvládnout sám. Pobaveně se pousmála a nechala mě dál svádět nepříjemný souboj se schody a vzrůstajícím převýšením. Asi tři schody před dosažením vytouženého vrcholu se mi chtělo hrozně hodit šavli, ale naneštěstí mě myšlenka na miliony za koberec, udržela ve stavu klidu… ale jen dokud jsem nedorazil do prvního pokoje s koupelnou. K mému štěstí to bylo právě to moje přidělené pohádkové apartmá, které mi přidělil sám majitel chaty. Pořád si musím připomínat, že je to jen chata. Vzdychl jsem a po pohledu do mísy si raději opláchnul červený obličej v umyvadle.

 

 Takhle už jsem to dlouho nepřehnal.

 Naposledy to bylo, když u našich dveří zazvonila policie a oznámila mi něco, co jsem nejdříve nedokázal pobrat. Když mi došel obsah jejich slov… pár dní bylo jen lihových.

 

To už je docela dlouho.

 Znovu jsem si opláchnul studenou vodou obličej a přitom se lehce praštil po tvářích. Tohle bude stačit na uklidnění, prozatím. Hlava se mi stále trochu točila, ale už to nebylo tak hrozné. Spíš mi bylo fajn, moje tělo se uvolnilo a mysl byla konečně trochu zatemnělá. Tak jsem to měl rád, alespoň v těch těžších chvílích. Najednou jsem měl zase na něco chuť, zapít tu hořkou pachuť, která ze mě před minutou vyšla tak nepohodlně ven. Vyšel jsem tady před pokoj a tam k mému překvapení už stále připravená zrzka s dvěma sklenkami s báječným uklidňujícím obsahem.

 „Hledáš tohle, zlato?“

 „Čteš mi myšlenky,“ řekl jsem jí a ťuknul si na zdraví. Ještě hodných pár hodin jsem strávil v její báječné přítomnosti, než se spousta účastníků rozhodla jít na kutě. Po dvojicích samozřejmě. Někdy k sobě přibrali ještě jednoho nebo dva, asi podle chuti, neměl jsem moc sílu to rozlišovat a tak jsem raději dál pil Jin a věnoval se sobě a zrzce, která se stále neměla k odchodu. 

 

„Mayu?“ Zazněl Renyho hlas přes poloprázdnou halu.

 „Už jdu.“

 „Taky už půjdu. Dobrou,“ řekl jsem jim obou a odložil prázdnou skleničku na jeden stolek.

 „Počkej. Nechceš… se k nám přidat?“ otázala se najednou zrzka a pousmála se ne mě a pak pohladila svého černovláska po tváři. Taky toho měl už dost vypito, ale nezdálo se, že by nějak slevil ze svých zvyků nebo pravidel. Vzdychl jsem a odpovídal spíš jeho nadržené tváři.

 „Pochybuju, že potom Reny touží.“

 „A to si myslíš proč?“ Odpověděl mi a přejel mě černýma očima od hlavy až k patě. Já ale hned oponoval a to se vší grácií, která mi ještě zbývala.

 „Vypadáš jako někdo, kdo se nedělí o sedlo nebo otěže.“

 „Spíš nikdo nebyl dost dobrej, aby mi ten pohled za to stál.“

 „Zatím,“ řekl jsem provokativně a navzájem jsme měřili jeden druhého, než to třetí nejněžnější pozorovatel nevydržel a prohlásil na náš účet něco, co jsem nečekal.

 „To má být sázka, Pánové?“

 „Klidně. Jestli si na to náš nový kamarád troufá,“ nezaváhal černovlásek, připravený na všechno. Já ale nehodlal prohrát, ani v takovém hloupém nápadu, který zaváněl průšvihem.

 „Když tak moc prosíš. Jdeme.“

 

 Uvrtat se do problémů umím tedy skvěle, skoro bych si dal jedničku s hvězdičkou. Hlavní potíží nebylo to, že jsem šel na truc do trojky s jednou holkou a jejím přítelem, dobrovolnost jsem raději odložil stranou. To, co mi dělalo starost, byl narůstající chtíč a neschopnost rozlišovat dvě žhavá těla od sebe. A že byly fakt chvíle, kdy mi bylo úplně jedno, na co to sahám, hlavně, že mi horkost prostupovala celým tělem jako nekonečné zemětřesení.

 O epicentru se raději zmiňovat nehodlám, jelikož jsem se ho snažil ignorovat a to hlavně ve chvíli, kdy se Reny se zájmem a touhou znalce pornových záběrů díval, jak omámeně pronikám do jeho okouzlující zrzky, která si pozornost u nás obou vydobyla hned v prvním okamžiku svlečení svých krátkých šatů. Vzdychala mi celou dobu do pravé klíční kosti a její vyvinutá prsa jsem mnul do rytmu přírazů. Věděla přesně, jak se má nastavit nebo posunout, aby její nadržená polovička měla co nejlepší prostor na hraní. To jsem tedy musel ocenit, i když jsem vnímal je z dálky a to i všechny její slova vyřčená šeptem.

 Ani jsem si nevšiml, kdy se černovlásek pohnul ze svého místa a přitlačil se z druhé strany na mojí oběť, kde ze vší svojí skrytou násilností zrzku trochu nakousl kůži na rameni. Ta jen lehce tlumeně vykřikla a letmo se podívala na svého mučitele. Já ho sjel nespokojeným pohledem a on se jen mlsně olízl a dál svýma rukama putoval tam, kam se mu jen zachtělo. Jeho černé chtíčem naplněné oči mě pozorovaly v činnosti, než se moje vzpomínky začaly vypařovat. Připadal jsem si, jako když se koukám na nastříhaný film, který místy zrní a místy ukáže jen kousek sexuální scény tří účastníků.

 Jeho ruce přešli najednou od zrzky na moje pohybující se boky…

 Tak dlouho přejížděl po mých stehnech, než se vrátil k stehnům zrzky…

 Znovu, s pohledem na mě, kousnul zrzku do ramene, a já zatoužil, aby kousnul i do mě…

 Otevřel jsem ústa pokaždé, co je otevřel on a olízl přitom rány na rameně zrzky…

 Opět jsem lehce ucítil jeho větší ruce na svém těle a málem se předčasně udělal…

 Lehce se od mého bříška dostal k jedné bradavce a chvilku jí mnul, než jsem…

 Udělal jsem se společně se zrzkou a svůj dech věnoval tomu černému spokojenému pohledu.

 

****

 

Pár minut na to, co mezi námi zrzka usnula vyčerpání, což jsem se nedivil, jsem nemohl usnout. Tak to dopadá, když na sobě necháš rajtovat půl noci dva dospělé nadšence do sexu. Můj kolega byl nejspíš ve stejném rozpoložení, protože stejně jako já se díval ospale do stropu.

 Stálá opilost a nepřítomnost všech mých zábran vytvořily to nejhorší.

 Při pohledu na něj mi vyschlo v puse. Rozpálené tělo, které se snaží shladit kapkami potu svojí doznívající touhu, jsem jen tak nemohl dostat se svého zorného pole. Možná to dělal ten alkohol, který mi proudil krevním oběhem, ale všechny jeho povahové vady mi najednou přišly strašně sexy. Hlava si to nedokázala srovnat, ale moje tělo vědělo moc dobře, co teď chce. Dech se mi proti vůli zrychlil při podrobném zkoumání zákoutí a křivek jeho neskutečně vypracovaného bříška. Níž jsem ani neměl odvahu zajít, jelikož jsem měl strach, že si všimne mého zoufale rudého pohledu. Ten se pomalu rýsoval i v mém klíně, což nebyl moc dobrej znak toho, že tuhle situaci zvládnu dobře zakrýt.

 Co to se mnou sakra je! Tohle se neděje, nesmí…

 Zavřel jsem oči a kousl se do rtu. Nesmí se na mě podívat, nesmí na mě promluvit… nesmím sakra myslet na to, jaké by to bylo, kdyby se mě dotýkal všude, kde předtím a i víc, tam…

 „Hej.“

 „Co?“ řekl jsem unaveně, ale přesto se s dostatečnou silou posadil stejně jako on.

 „Vedle sebe máš Jin.“

 „Tady,“ řekl jsem ze slušnosti, ale odpověď nečekal. Zase mi vyschlo v krku. „Dáš mi taky trochu?“

 „Možná.“

 „Jak možná?“

 „Co mi za to dáš?“ Otázal se a ušklíbl se na mě, jestli čekal, že ustoupím, tak se mýlil. Pousmál jsem se.

 „Cokoliv,“ zašeptal jsem jemně a naschvál se nahnul přes spící nahou zrzku.

 

 Pamatuju si to vůbec dobře?

 Jeho obličej se tak dlouho přibližoval k tomu mému, že jsem počítal sekundy.

 Než mě konečně políbil.

 

 Kde se bere touha člověka po jiném a zcela diametrálně odlišném člověku? Vím jen, že se to objevilo náhle a celého mě to pohltilo, jako kdyby mě spolkla velká masožravá květina. Horkost, pot a vlhkost, které putovaly po těch správných místech mého nahého těla, se všechny spojily v jednu mocnou sílu, které se nedalo obyčejnou lidskou vůlí nijak vzdorovat. Jsem bohužel jen člověk.

 Dotkla se mě vlhkost a jemnost, lehce a jen na okamžik, ale přesto jsem ztratil dech na více než pár minut vesmírného času. Dlouhá a přitom krátká doba na vnímání něčeho tak nadpozemského a intenzivního. Jak jen jsem do teď, do vůbec dnešní doby celého mého života, dokázal přežít bez tohoto nového a úžasného pocitu?

 Proč nedokážu odolat hebkosti a vlhkosti těch jeho úst, které mě v jednom kuse jen uráží a vytáčí k nepříjemnosti? Proč se ptám, když znám odpověď. Povaha s tím nikdy nemá co dočinění. Charakter osoby už vůbec ne, touha po druhém je něco z vnitřních záležitostí. Těch, kterým zrovna teď ani jeden z nás moc nerozumí. Možná ani nechce, ne teď a tady… v téhle velké posteli.

 

Dodatek autora: 

Jeremy a jak je mu ve světě stříbrných lžiče :-D

4.85
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 20)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 26
Chodbu naplňovalo těžké dýchání, zvuky dřeva sténajícího pod vahou dvou...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 28
  V obyčejném starém městském bytě, jakých bylo ve velkých městech...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 26
Ležel v posteli, sám a nikde nikdo. Konečně. Udělal to zase. Zase na něm...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 18
Maeglyna třeštila hlava. Dotěrné světlo útočilo na jeho zavřené oči a tak...