So, 07/10/2017 - 20:05
4

Věnování: 
for Armiger

Kopce se jako na povel přikryly peřinou barvy holubičí šedi a jejich zeleně zbarvená pyžama zmizely z našich docela dost okouzlených dohledů. Vítr skoro nefoukal ale i tak jeho malá nepatrná sílá přesouvala oblaka z jednoho vrcholku na druhý. Zářivé sluneční paprsky neměly šanci protrhat okouzlující cukrovou vatu složenou výhradně z vody v jejím nejkrásnějším a nejpoutavějším skupenství. Teploty byli tím pádem tak akorát a naše oblečení se vůbec nelepilo, jako v předchozích dnech díky tropickým vedrům.

 Byl to docela uklidňující pohled, ale mrholení, které po celou tu dobu intenzivně trvalo, mi moc romantické nepřišlo. Pod velkým slunečníkem sice bylo sucho a obsluha od Masahira byla taky prvotřídně příjemná…, ale i tak jsem cítil někde hluboko v sobě zvláštní napětí. Už od rána jsem se toho nedokázal zbavit a něco mi říkalo, že ani dlouho nezbavím. Čaj, který ležel přede mnou, už skoro vystydl a moje věrná dívka, sedíc tiše vedle mě, si minutu od minuty stále víc posouvala růžovou sukni, víš a víš po stehnech. Různě si přehazovala svoje zrzavé dlouhé vlasy ze strany na tu druhou a odhalovala tak svůj nádherný krk v těch nejlepších pozicích. Bylo mi jasný, co mi celou dobu naznačuje, ale já na to tak nějak neměl náladu. A to vůbec, což bylo dost zvláštní. Proto taky sedíme venku v tomhle nečase a sledujeme, jak zahradníci, placení od hodiny, upravují naše pozemky v žlutých pláštěnkách. Masahiro mi dolil čaj a jako správný sluha nenápadně sledoval moje reakce a případné potřeby, o kterých zatím ani já sám nevím. Upřímně, bylo jen otázkou času, kdy mi něco s kapkou ironie vytkne nebo poradí.

 

 Vzdychl jsem a znovu se nenápadně podíval na včerejší výtisk novin, o jejíž hlavní titulek s fotkou jsem se tak nerad postaral. Nevybrali si zrovna nejlepší fotku. Naše poloha na obrázku vypadala jak vystřižená z profesionálního porno filmu. Až jsem začal pochybovat o tom, zda jsem to vůbec já a on. Dobrá přiznávám, že jsem si pár technik na holkách vyzkoušel díky jistým nejmenovaným filmům shlédnutých čirou náhodou. Ale že je posilněn alkoholem použiju i na něm, jsem tedy nečekal. Dlouhou dobu, no skoro dva dny jsem odolával tomu přečíst si článek, který o nás napsali. Ale vzhledem k tomu, že se noviny válely skoro všude po baráku a na zahradě byly jako reklama na každém odpočívadle či stolku, jsem vzdal svou hru na nezájem. Sáhl jsem tedy po novinách a za mírného úšklebku ze Mayuiny strany začal číst text pod velkým titulkem.

 Bulvár vůbec nečtu, jen když mi to někdo z rodiny nařídí. Proto jsem byl dost překvapený, k jakým slovním obratům se občas autor článku přiklonil. Svedený svůdník, milovaný sluha, zbohatlíkova volba, zakázaný sex potvrzen a mnoho dalších mnohem peprnějších výrazů jsem našel jen v prvních dvou odstavcích. Než jsem se dostal na konec, byl jsem už hodně zmaten tím, co je vlastně pravda a co jen přehnaná lež s malými kousky pravdy. Naštvaně jsem odhodil cár nesmyslů do deště a sledoval, jak titulní strana i s aktem dvou nahých lidí mokne a kroutí se vlhkostí. Mayu se přestala usmívat a podívala se na zmuchlané noviny.

 „Štve tě to, že jo?“

 „Co jako?“

 „Že si to udělal.“

 „Možná,… trochu. Ale byl to můj nápad, jít s tím ven, takže…“

 „Ren-chan? Já měla na mysli něco jiného,“ přerušila mě Mayu a trochu se pousmála. Podíval jsem se do jejich zelených očí a vůbec jsem nemusel dlouho přemýšlet nad tím, jaký druhý smysl tahle její hloupá otázka měla. Ledově jsem přivřel svoje oči a její úsměv jí tak honem rychle přešel.

 „Aha.“

 „Teď toho lituješ, že jo?“ Ptala se dál, jako by se před chvíli nic skoro nespálila. Já ale zůstal překvapivě klidný a ta její další otázka mě donutila se pořádně zamyslet. Vůbec jsem si tím nebyl stoprocentně jistý, jelikož jsem si neodpověděl hned ani ve své mysli. Zahleděl jsem se do smutné dálky a jen tak na půl úst jí dal neurčitou odpověď, ze které bylo zcela jasné, že nad tím vším váhám.

 „Jo…“

 „Ren-chan, neříkej mi, že…“ Začala vcelku poplašeně, ale z jejího tónu bylo znát menší pobavení. Jasně, jak by se taky něco takového mohlo zrovna u mě stát, že jo. Naštěstí jí přerušila naše nová služebná, která pracovala v kuchyni. Vcelku hezké a dobře tvarované děvče, s tou mám už nějakou chvíli své plány. To ale neznamenalo, že budu nějak ohleduplně milý.

 „Ren-sama?!“

 „Co je?“ Zeptal jsem se, otravování jedné ženské mi dneska stačilo. A teď mám řešit druhou.

 „Někdo už dvě hodiny zvoní u hlavích vrat a dokonce se je snažil přelézt!“

 „A co já s tím? Novináře máte vyhazovat,“ řekl jsem jen a snažil se jí odehnat rukou. Neodešla.

 „Shání se jen po vás, Pane. A tvrdí, že dokud ho nepřijmete, neodejde,“ byla nějaká neoblomná a vcelku i vystrašená. 

 „Tak zavolej policii. Co si ty lidi dneska dovolují?“

 „On je od policie, Pane. Tedy jeho otec,“ odpověděla mi ihned a znovu se omluvně uklonila.

 „Jméno?“ Trochu jsem zjemnil svůj tón a začal se docela zajímat o tuhle nechtěnou návštěvu.

 „Muraku Aki,“ řekla jen služebná a mnou přitom jméně projel stejný zvláštní impulz z rána. Trochu jsem sebou škubnul a znervózněl, tohle nebude jen tak nějaká návštěva. On jde za mnou určitě jen kvůli němu. To nebyly dobré vyhlídky, mohl jsem čekat ránu do obličeje nebo něco horšího, co by možná bolelo spíš mojí peněženku. Musel jsem to přijmout, ať už jsem chtěl nebo nechtěl.

 „Fajn, zaveď ho do stříbrného salónku. Za deset minut za ním zajdu.“

 „Jak si přejete, Ren-sama,“ oznámila slušně služebná, uklonila se a zmizela v domě.

 Nechtělo se mi věřit, že vážně někdo přišel urgovat za to blonďaté sexy pako, ale realita mi dala dost velkou facku na to, abych to přiznal a smířil se s tím. Teď jen zjistit, co po mě vlastně chce a jestli jsem vůbec ochotný mu to dát. Rozhodně nemám v plánu nechat se zmlátit nebo tak něco. Někde v koutku duše bych si dokázal přiznat, že mi to patří, ale nejsem takový zastánce spravedlnosti, abych se nebránil jen z nějakého malého kousku hloupé zbytečné vinny, která zřejmě ani nebyla moje.

 „Vážně tam půjdeš?“ Zeptala se Mayu a dala mi ruku na stehno. Nepodíval jsem se jí do očí a tak jsem neviděl její strach o mě. Přesto jsem měl alespoň dost slušnosti, jí naznačit jinými slovy odpovídající odpověď na její další zcela hloupou otázku.

 „To jméno mi něco říká. Určitě jsem ho někde viděl, jen nevím kde.“

 „Jestli mohu připomenout, Ren-sama,“ ozval se Masahiro od vozíku s čajem a dortíky všech druhů a velikostí. „Je to jméno, které jste spojoval s informacemi jistého nejmenovaného blonďáka.“

 „Tak teď už je mi to jasný. Zůstaňte oba tady, možná mě přišel zbýt, tak ať nedostane strach.“

 

Po tom náhlém zjištění, jsem trochu nevědomky zrychlil krok, abych dorazil dřív. Nemohl jsem si pomoct, ale strašně mě zajímalo, co mi ten nejlepší kamarád mé oběti, přišel říct. Do jisté míry mnou projel zvláštně zabarvený strach. Hned před dveřmi do salónku jsem se jako zmražen zastavil a chvíli zkoumal stříbrnou kliku zdobenou barokními ornamenty. Tenhle styl se mi nikdy nelíbil, ale koho zajímá můj názor, že jo. Polknul jsem a snažil z hlavy vyhnat veškeré negativní myšlenky, které mi jen zvyšovali ten hloupý pocit nejistoty. Nadechl jsem se a hodil na svůj obličej jednu ze svých nejlepších ledových masek, kterou dost lidí i obdivovalo.

  Muraku Aki stál v prostředku salónku a snažil se na nic nesahat, koho mi to jen připomínalo. Jeho obličej však nebyl vůbec překvapený ani okouzlený. Když zaregistroval můj příchod, jeho uvolněná přemýšlivá tvář trochu zledovatěla. Mávnutím ruky jsem odehnal veškeré služebnictvo, i to, co otevíralo dveře, a tak jsme konečně osaměli v jednom menším soukromém pokoji, určeném přesně pro takovéto nečekané a nepravděpodobné schůzky. Trochu jsem se upravil a pak lehkými aristokratickými kroky přešel k jedné židli, na kterou jsem se beze slova posadil. Celou dobu mě pozoroval hnědýma očima, než při ironickém úšklebku učinil to samé. Asi pět minut jsme takhle jen seděli a pozorovali se navzájem, než z něj konečně vypadlo to, o čem jsem tak nějak tušil, že vypadne.

 „Jsi hodně spokojenej?“ oznámil hnědovlásek.

 „Nadmíru.“

 „Nevadí ti ničit cizí životy?“

 „Když z toho něco mám.“

 „Už druhej den se mu nemůžu dovolat,“ oznámil najednou od prvotního tématu jménem nadávky a já trochu uvolnil svoji ledovou masku. Překvapen jsem byl tak dvě sekundy, pak jsem se opět zklidnil. Proč mi to sakra říká? A proč mě to tak moc vyděsilo?

 „Žádný druh odstranění jsem nenařídil.“

 „Byl jsem v jeho práci, ale tam jsem se dozvěděl, že ho vyhodili,“ mluvil dál a zřejmě mu neuniklo, že mě trochu rozladil z mého obvyklého tónu těla. Zamračil jsem se a přešel k věci!

 „Co ode mě vlastně čekáš, když si myslíš svoje?“

 „Ten mobil si mu dal ty, že jo?“

 „A co?“ Řekl jsem a ani se nedivil, že o tom ví. Přeci jen nejlepší kamarád by to vědět měl.

 „Hádám, že tvoje hračky mají zabudované GPS,“ pokračoval a s klidnou tváří sledoval tu mou.

 „Proč za ním prostě nezajdeš do toho kumbálu na košťata?“

 „Domácí říkal, že už tam nebydlí. Podle mě ho vyhodil.“

 „Fajn,“ řekl jsem jen a zastavil tak další salvu nesmyslných vět, které jen zdržují nebo urážejí.

 

 Lusknul jsem prsty a ze dveří se vyřítil Masahiro s notebookem v ruce. Podal mi ho a já do něj naťukal bez jediného slova navíc adresu a přihlašovací heslo. Chvíli se nic nedělo a pak to ukázalo adresu a souřadnice jeho starého bydliště odkud ho prý vyhodili. Podíval jsem se na Muraku Akiho a ušklíbl jsem se. Přetočil jsem monitor na něj, abych se vyhnul nechápavému pohledu i případné ráně do obličeje.

 „To není možné, byl jsem tam třikrát,“ řekl rozmrzele a bylo vidět, že jeho naděje se rozplývá.

 „Asi si s tebe střílí, co já vím.“

 „Z tohohle by si nikdy srandu nedělal a ty to víš,“ řekl mi celkem už přísně a zadíval se ne mě stylem někoho, kdo dobře ví, jak se teď cítím. Jeho pronikavý hnědý pohled mě znervózňoval, jako bych byl nahý a všechno na co jsem myslel, jsem měl napsané na kůži. Vzdychl jsem a zavřel na chvíli oči.

 „Jak bych asi mohl.“

 „Tak nic. Promiňte, že jsem obtěžoval, Vaše Lordstvo,“ řekl jen a nechal se vyvést stejnou služkou ven. Já jen dál zamyšleně sledoval monitor a poklepával prstem o rám židle.

 Místo a poloha blikajícího světýlka byla nějaká zvláštní. Nemohl jsem si pomoct a chtěl moc vědět, co ten blbec vlastně teď dělá. Vzdychl jsem a snažil se zahnat to nutkání ho znovu vidět. Nepovedlo se mi to a já se toho zvláštního pocitu nejistoty a strachu nedokázal zbavit. Věděl jsem ale, co mi pomůže se uklidnit, i když jsem to udělat jednou částí vůbec nechtěl.

 „Divný,“ prohlásil jsem a tím upoutal Masahira a jeho klidnou tvář. Nikdy nebyl překvapený z mých rozhodnutí, což mě dost štvalo. Jsi jako otevřená kniha… nějak tak to říkal ne.

 „To vskutku, Ren-sama.“

 „Připrav auto.“

 „Pane?“

 „Neslyšel si, prostě mi přistav auto!“ rozkázal jsem už trochu naštvaně a rychle si běžel pro něco na sebe. Venku nebylo zrovna nejlépe a déšť taky ne a ne ustat ve své celodenní činnosti.

 „Jak si přejete,“ řekl mi ještě a jeho potěšeného úsměvu si nešlo nevšimnout. Blbec jeden.

 

 

 ****

 Čím víc jsem se přibližoval k místu bydliště, tím víc jsem byl vyděšený. Čeho se to vlastně bojím? Není možný, aby jen tak zahodil jedinou věc, kterou mohl prodat za nejvíc. Určitě ne ze všeho toho, co hroznýho a skoro bezcennýho měl. Šlápnul jsem víc na plyn a poslouchal hučící motor nejnovějšího modelu Audi, se kterým běžně můj bratr jezdí sotva šedesát. Nervozita v mém těle stoupala, ale za to mě uklidňoval fakt, že naváděcí zařízení v mobilu konečně je k něčemu užitečnému.

 Za ani né deset minut jsem zaparkoval a vystoupil v té nejhorší panelákové čtvrti, kterou jsem kdy viděl. Vzdychl jsem a rozhodnutý mu dát do držky hned jak ho najdu, jsem se dal podle GPS do hledání. Bylo to zvláštní, ale jak jsem si dal podrobnější hledání, poloha se trochu změnila. Místo, které na mě blikalo, nebylo vůbec uvnitř v žádné budově kolem, spíš to vypadalo, jako… ulička? Že by ho vážně zahodil?

 Udělal jsem pár kroků do ulice plné popelnic a různých zbytků z oběda, které bych nejedl ani v čerstvé formě. Dělalo se mi dost špatně, ale navigace mě stále naváděla hlouběji do nechutné uličky. Až ho najdu, tak ho fakt zabiju! Dělal jsem lehké kroky a snažil se vyhnout všemu odpudivému, bohužel se mi to asi dvakrát nepovedlo a já šlápnul do něčeho fakt nevábivého. Nechtěl jsem to teď řešit a tak jsem se rozhodl být silným a překonat svůj odpor k…

 

 Najednou jsem zahlédl krátký pohyb pod naházenými kartony a kusy oblečení skoro v rohu uličky. Polknul jsem a hlavou mi projelo několik hororových scén a pak pár zatoulaných koček, které dovedou člověka vyděsit tak moc, že zapomene na realitu. Přešel jsem opatrně k tomu místu a nadzvedl jeden karton a… vážně pod jedním otřesně oranžovým svetrem byla ošoupaná kočka. Odehnal jsem jí a začal nespokojeně až naštvaně zkoumat pohozené oblečení, které mi bylo z nepochopitelných důvodů povědomé.

 Navigace mi ukazovala, že mobil, který jsem dal Jeremymu, leží přesně někde mezi těmi hadry a kartony. Začal jsem tedy přehazovat věci na druhou stranu, než jsem konečně v jedné hnědé mikině našel to, co jsem hledal. Mobil nebyl vůbec poškrábaný nebo jinak poškozený, musel si ho vážit víc než vlastního těla. Pousmál jsem se a rozhodl se opustit tohle hrozně zapáchající místo, než…

 Najednou na mě jedna kočka zvláštně zamňoukala. Podíval jsem se po ní i po tom, co jen tak začala olizovat. Vypadalo to jako kus masa, ale něco bylo špatně. Přešel jsem až těsně k ní a odstrčil jí jemně na stranu. Nadzvedl jsem pár největších kartonů a zvedl dva rozpadající se kusy kalhot, než jsem poznal tvar lidské ruky!

 

 Jako když uhodí blesk, ze mě opadl prvotní odpor ke všem těm nechutným věcem a zbytkům, a aniž bych si to uvědomil, jsem bez jediného zaváhání začal vyhazovat věci za svá záda. Odhalil jsem tak hrůzný výjev, který jsem nikdy vidět nechtěl. Kousl jsem se do rtu a snažil se jeho nehybné tělo dostat z těch největších sraček. Zkontroloval jsem, jestli dýchá a přitom mu rozvázal provaz na krvavých rukou a taky mu vyndal roubík z úst. Nemohl jsem si nevšimnout podlitin a krvavých stop po hrubých kousancích do jeho kůže. Nejhorší byl pohled na jeho pozadí.

 „Hej. No tak,… prober se!“ Řekl jsem a začal s ním jemně cloumat. „Prober se!“ Když to nepomohlo, dal jsem mu jemnou facku, což už určitě cítil, protože otevřel oči. „Hodnej…“ zašeptal jsem a cítil jsem, jak se mi ulevilo. Pohladil jsem ho po tváři a viděl v jeho uslzeném pohledu bolest. Přesto bylo znát, že ho moje přítomnost a dotek uklidňují. „Řekni mi kdo?“ Zeptal jsem se po pár minutách, kdy jsem čekal, jestli něco řekne. „Jeremy, řekni mi kdo, nebo tě tu nechám chcípnout!“ Přitvrdil jsem a můj pohled zledovatěl. Musel mi to říct, prostě musel! Byl zlomenej a slabej a přesto jsem v jeho modrých očích stále viděl to divoké odhodlání. Nechtěl mi to říct, paličák jeden! Tohle není o tom, zda je chceš prásknout nebo ne, ty blbče! Ublížili ti, tak mluv! Křičeli na něj ale jen mé oči, nechtěl jsem mu ukázat svůj strach. Naštval jsem se a pustil ho ze svého objetí zpět na zem. „Jak chceš!“

 

 Neudělal jsem ani tři kroky a už jsem za sebou slyšel jemný slabý hlas plný jen čistého zoufalství.

 

 „Ne-ne… ne-nechávej mě… tu,… p-prosím…“ Otočil jsem se, ale nesehnul se. Koukal jsem na to zkroucené a zlámané tělo a bylo mi na nic. Tohle prostě musel pochopit. Chci to vědět!

 „Řekni mi kdo a nenechám.“

 „T-to… já…“ stále se mu do toho nechtělo a já začal pěnit, jak doposud jsem ani nedokázal. Přiskočil jsem k němu a chytil ho za vlasy! Už jsem se nedokázal držet zpět a tak jsem dokonce i křičel!

 „Mluv do prdele!“

 „Oni… na-nahoře…“ Vysoukal ze sebe poraženě a já zklidnil svůj postoj. Pustil jsem mu vlasy a sundal si bundu, kterou jsem mu hodil přes ztuhlá ramena. Potom jsem ho opřel o svůj hrudník a cítil, jak svou hlavu schoval pod mou bradu. Pohladil jsem ho znovu jemně po krvavé tváři a přitiskl mu rty na čelo. Měl horečku a to přinejmenším.

 „Bydlí teď ve tvém bytě?“ Zeptal jsem se ještě klidně a podíval se do jeho očí, které byly jen pár milimetrů od těch mých. Přikývl a bolestně zkřivil tvář, když jsem mu omylem přejel po žebrech. Určitě měl nějaké zlomené. Vzdychl jsem a ještě zašeptal. „Fajn. Teď se mě chytni,“ vůbec nezaváhal a bez jakýchkoliv řečí mě chytil kolem krku a nechal se odnést do auta. Položil jsem ho opatrně na zadní sedačku a zavolal Masahirovi ať okamžitě do mého pokoje dostane mého bratra společně se Shinsuem. Tohle sám vyřešit nedokážu, cítím další průser královské velikosti.

Dodatek autora: 

K čemu se tedy Ren rozhodne? Kdo bude zachráncem nakonec :-P

4.81818
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 22)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Je pošmourný, sychravý den. Těžká tmavá mračna každou chvíli hrozí průtrží. Den...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
-Mezi tím u Taylora v hlavě- Někdy přemýšlím nad tím, jak moc se všeho bojím...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 2
Vydechnu, když se objevím ve svém obýváku. Tentokrát schůzka s ostatními...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Harfista – 4. kapitola – Ztracené vzpomínky       ...