Čt, 31/03/2016 - 14:10
14

Věnování: 
Jestli se kapitán přemáhá a čte to, tak tenhle díl ať přeskočí.

V objímání záchodové mísy, s vlasy staženými čelenkou, jsem už přeborník, čistě, rovně, přímo do středu. Na mobilu jsem neměl žádnou zprávu. Když jsem se snažil po trošce vystřízlivění volat Ritsukemu, zjistil jsem, že jeho mobil vyzvání v kapse jeho bundy pověšené v předsíni. Takže jsem v háji. Spolužáci tvrdili, že odešel hned po zkoušce na oběd a pak už měli volno a musel jít tedy nejkratší cestou domů. Zkoušku udělal na výbornou, jak se od něj dalo očekávat, ale slavit s nikým nešel. Ztratil jsem skoro celý den, aniž bych se po něm začal shánět. Hrudník se mi svíral strachem, divnou předzvěstí něčeho hrozného a nemohl jsem se toho pocitu zbavit. Nevěděl jsem, na koho se obrátit s prosbou o pomoc. Najednou jsem zjistil, jak málo mám přátel a jak se nemám komu svěřit se svými obavami. Jediný, kdo mě v tu chvíli napadl, byl Osamu Hikara, ale svoje číslo mi nikdy nedal. Proto už několik hodin sedím na schodišti před jeho bytem a čekám, jestli se přijde domů aspoň vyspat. Na policejní stanici se mi nechtělo chodit a zbytečně na sebe upozorňovat a na adrese jeho kanceláře nikdo nebyl. Srdce mi zběsile bušilo, čím dál větší strach byl přímo hmatatelný ve vzduchu, vše vypovídalo o tom, že je příliš pozdě. Že jsem to opět posral a zklamal.

Když se Osamu dotkl mého ramene, brečel jsem zrovna jako malá holka, objímal svoje kolena, mokrá od slz a byl jsem s nervama úplně na dně. Sedl si ke mně na schod a pevně mě chytil za zápěstí. Jeho sevření bylo hřejivé a kůže tak jemná, ruka vůbec ne stvořená pro zbraň, s dlouhými prsty a pěstěnými nehty, bez prstenů či nějaké jiné ozdoby. Stiskl jsem jeho nabízenou ruku a snažil se zakrýt svoje vzlykání.

„Masao, stalo se něco?“ ptá se uklidňujícím hlasem. „Něco panu Kougu? Ritsukemu?“

Zvednu k němu hlavu a tázavě mu pátrám v obličeji, jak to může vědět. Snažím se dostat ze sebe nějaká slova, ale nemůžu se vymáčknout. Cítím, jak kolem mě obchází strach, tesklivě volá moje jméno, volá o pomoc, cítím hroznou bolest, ubližování, zklamání… vím, že to nejsou mé pocity, ale někoho, na kom mi záleží.

„Ritsuke nebyl už dva dny doma,“ vyhrknu konečně. „Myslím, že je v nebezpečí. Osamo, musíte mi pomoct! Prosím…“

Zoufalstvím drtím jeho ruku. Jeho blízkost mi dodává vnitřní klid, donutím se pomaleji dýchat a cítím se v bezpečí, jako v náručí mámy, v mém případě v náručí milenky, jak by si moje tělo přálo.

Osamu se zvedne, vytáhne z kapsy mobil a začne obvolávat svoje informátory a zaúkolovávat některé své lidi. Mezi tím mi pokládá pár otázek, ale já jen kroutím hlavou. Všechny Ritsukova oblíbená místa už jsem objel a nikde ho neviděli. Poslední místo, kde byl spatřen, bylo okolí univerzity, hned po zkoušce. Několikrát padlo jméno Takutaro Reizi, přičemž mnou projela silná vlna nenávisti.

„Masao, pojďte dovnitř, nechte to prozatím na mě,“ tlačí mě do bytu. „Vypadáte hrozně. Jedl jste vůbec něco?“

Znovu telefonuje a za 20 minut máme několik krabic s kouřícím jídlem na stole. Vůbec si nepamatuji, co jsem jedl. Pořád jsem měl žaludek na vodě a sevřený hrudník.

„Vypijte to,“ postaví Osamu přede mě hrnek. „To by vás mělo trochu uklidnit.“

Vybavím si jeho poslední kafe, co mi uvařil a ušklíbnu se. Vypadá to na nějaký čaj, a dokonce i docela dobře voní, ale to neznamená, že taky dobře chutná. Osamu mě sleduje tím svým naléhavým pohledem, jestli to nevypiji, tak mi na místě prožene kulku hlavou, tak jsem to raději všechno hrknul do sebe. Osamu má na stole notebook a neustále do něj něco datluje.

„Myslíte, že ho Takutaro Reizi zase unesl?“ zeptám se.

„Nevidím lepší způsob, jak se k vám dostat,“ odpoví Osamu. „Musí vás hodně nenávidět, když jste se nepoučil při prvním únosu, aby jste se jeho lidem vyhnul.“

„Nemůže mě přece podezírat,“ vrtím hlavou. „Nic na mě nemá.“

„To máte možná pravdu, nikdo na vás nic nemá,“ zvedne oči od monitoru notebooku a dlouze se na mě podívá, s hlavou na stranu, až mu černé vlasy pokryjí klávesnici. „Možná jim jde jen o pomstu za ten večer, kdy jste Takutaro Reizimu rozmlátil obličej. Je fakt, že kdyby chtěl vás, už by se dávno ozval. Třeba váš přítel někde trucuje.“

„To mu není podobné, trucoval by doma a já měl kufry přede dveřmi,“ odporuji, protože jsem přesvědčen, že s Ritsukem není něco v pořádku. „Kdyby jste měl nějaké informace, chci jet s vámi…“

Zavírají se mi oči. Zatraceně, jsem nějaký unavený. Teď nemůžu spát. Zatřepu hlavou, ale má to za následek jen těžší hlavu.

„To jsem předpokládal,“ nespouští ze mě Osamu svůj pohled.

„Sakra, dal jste mi něco do pití?“ uhodím pěstí do stolu.

„Nemyslím si, že byste se mi měl plést do mé práce,“ zavrtí hlavou Osamu.

„Osamu, ty haj…,“ vyhrknu své oblíbené pojmenování pro Osamu Hikaru. „Nemůžete mě tady nechat, musím tam být…“

Zvedám se ze židle a chystám se Osamu uškrtit. Nohy mě neposlouchají, nepomáhá mi ani chytnout se stolu, prostě ho svou rukou minu a svezu se na zem. Chytnu Osamu za nohavici a pokouším se zvednout. Osamu mě s klidem sleduje a jen zašeptá něco v tom smyslu, že si mám odpočinout.

***

Ležím na posteli s otevřenýma očima a nemůžu se pohnout. Vidím siluetu Osamy, jak stále sedí u notebooku. Mobil má ramenem přitisknutý k uchu a s někým horlivě diskutuje. Asi mě vzbudilo vyzvánění mobilu. Osamu přikyvuje a zvedne se od stolu. Vezme si na sebe černý sportovní kabát s kapucí, přehozený přes opěradlo židle a bere do ruky klíče od auta.

Zvednu se na posteli a přiměji svoje ústa ke slovům, které skoro křičím, jak se snažím přemoci strnulost svalů.

„Jdu s vámi!!!“

Osamu zavrtí hlavou. „Nic pro vás nemám, jdu jen něco omrknout, jestli to bude důležité, dám vám vědět.“

„Moc dobře víte, že vám nevěřím ani slovo. Když půjdu s vámi, vezmu vás na oplátku sebou, až budu černým stínem,“ vyhrknu.

Osamu zaváhá, nabídl jsem mu něco, po čem hodně touží a pak souhlasně přikývne. Pokyne rukou, ať si pospíším, což v mém stavu zrovna moc nejde. Pořád mám motáka a tělo mě neposlouchá, ale pár kroků mi rozproudí krev a rychle nasedám vedle Osamy do jeho sportovního auta.

„Volal mi jeden z mých mužů,“ informuje mě Osamu. „Nechal jsem Takutaro Reiziho po té roztržce s vámi raději sledovat a měli jsme vytypovaných pár míst, kam chodí. Ne jednom z hlídaných míst bylo poslední dva dny rušno. Lidi tam nejsou moc výřeční, ale přece jen se o pár informací podělili. Možná o nic nejde, ...“

Neodpovídám a pozoruji světla za oknem. Vyrovnání účtů, pomsta, utrpení těch, na kterých vám záleží. Ty slova se mi pořád honila hlavou. Osamu zastavil před řadou domů, kde se k nám přidal jeden muž a začal předávat podrobnosti detektivovi. Poslouchal jsem jen na půl ucha a těkal po vchodových dveří. Stačilo mi zaslechnout pár čísel, číslo domu a bytu a bylo mi jedno, že na mě Osamu křičí, ať se zastavím a počkám. Rozrazím vchodové dveře a beru schody po třech, beru jedno poschodí po druhém a hledám TO číslo. Jsou to obyčejné obouchané dveře s číslem bez jmenovky, na bezpečnostní kouli. Zuřivě kopu do dveří a vší silou do nich narážím ramenem. Ve filmech to jde tak snadno… mě teda vůbec. Osamu mě doběhne se svazkem klíčů, které sehnal od domovníka a vyčítavě mě zpraží pohledem, ať se nechovám jako dítě. V ruce drží zbraň a naznačuje mi, ať se držím zpátky.

Nenechávám ho vejít prvního, zuřivě ho odstrčím ode dveří, sotva uslyším klapnutí zámku a vtrhnu dovnitř, abych hned na prahu zůstal s vyděšeným a bolestivým výrazem ve tváři stát. Místnost byla nasycena pachem krve, potu, sexuálního pižma, strachem a utrpením. Někdo rozsvítil žárovku visící na drátě u stropu, která slabě blikala a osvětlovala poloprázdnou místnost, s matrací položenou na zemi. Vedle na zdi visela část velikého zrcadla bez rámu a zbytek bylo v malých střepech rozházeno kolem. Prostěradlo bylo pokryté krvavými skvrnami a šedými chuchvalci uschlého slizu. Při pomyšlení na to, co to může být, se mi zvedl žaludek, ale donutil jsem jeho obsah, aby zůstat tam, kde byl. Za postelí vedly trubky radiátoru, na kterých byly zbytky provazů.

Pak jsem ho spatřil. Schouleného uprostřed střepů ze zrcadla, které odráželo mnohočetně jeho bílé nahé tělo, ležící v kaluži své vlastní krve. Klekám do střepů a beru bezvládné tělo k sobě do náruče.
Nevnímám, jak si Osamu sundává bundu a přehazuje ji Ritsukemu přes ramena a naléhavě křičí do telefonu s prosbou o sanitku. Odhrnuji Ritsukemu slepené vlasy z bílého obličeje a líbám ho na tvář. Jeho kůže je chladná a děsivě bezbarvá.

„Ritsuke, Ritsuke, Ritsuke!“

Opakuji neustále jeho jméno se slzami v očích. Rukama se snažím zastavit krev, vytékající slabě z jeho žil na zápěstí a beroucí mu před mýma očima jeho život. Zápěstí má rozedrané od provazů, ale to už nejde skoro poznat, jak má zápěstí hluboko rozřezané od skleněných střípků, válející se mi u nohou.

„Ritsuke, co jsi to udělal?“ konejšivě ho houpu. „Tohle přece za to nestálo…“

„Protože tě miluji a chtěl jsem, abys byl první a jediný,“ zašeptá, sotva ho slyším, rty se skoro nepohnuly a oči má zavřené.

Skropím jeho obličej slzami a polibky. Neopětuje je, je tak slabý a vysílený, že se ani nehýbe, je jak hadrová panenka. Snažím se ho zahřát, třu jeho hrudník, choulím ho do kabátu, zakrývám modřiny a známky všech těch sexuálních ponížení. Zatínám nehty do dlaní, až mi bělají klouby. Takutaro Reizi a jeho kumpáni si vzali Ritsukeho, mého Ritsukeho, aby mě co nejvíc potrestali. Nechci pomýšlet na to, jak dlouho si s Ritsukem pohrávali, ponižovali, brali násilím, sebrali mu v jednom okamžiku jeho jedinou myšlenku na to, abych já byl ten, kdo jako první naplní jeho skrytá přání plné touhy, s kým prožije svůj milenecký romantický život.

Tisknu si ho k sobě a neustále ho zahrnuji dotyky. Proč jsem to neudělal dřív? Proč jsem nezahodil svoje vyčítavé předsudky? Prostě jsem měl přijmout jeho zájem, lásku, kterou mi nabízel, prostě vše, co byl ochoten mi dát a nemusel se odhodlat k tak hroznému činu. Vidím, jak beznadějně leží na vlhké matraci, svíjí se bolestí a hanbou, kopancem rozbíjí zrcadlo pověšené vedle něj na stěně, střepem se osvobozuje z pout a místo toho, aby se pokusil o útěk, si podřezává hluboko žíly, naplněný zklamáním, odporem sám k sobě a vědomím, že už mu nikdy nebudu patřit.

„Ritsuke, ty blázne, to mi nedělej,“ křičím. „Já tě přece taky miluji, nikdy bych tě kvůli tomuhle neopustil…! Ritsuke! RITSUKEEEEE.“

Klečím ve střepech ještě dlouho po tom, co mi sebrali Ritsukeho z náruče. Tupě zírám na své ruce od krve, po těle se mi rozlévá studené mravenčení, jak mě obešla smrt, která si přišla pro mého nejlepšího, jediného přítele, odvedla ho bez rozloučení a slov odpuštění. Zklamal jsem ho, odmítl jsem vše, po čem toužilo jeho srdce. Neustále jen čekal, odpouštěl mi, moc dobře věděl, co dělám po večerech a i přes to vše měl pro mě svůj úsměv, srdce otevřené a nikdy mě nepřestával milovat.

Nebyl to Takutaro Reizi, kdo mu sebral sny, byl jsem to já, který jen bral a nebyl schopen nikdy nic dát.

„Ritsuke, odpusť mi….“

4.94872
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 39)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 2
,,Sestřičky u vás na škole jsou moc milé." Oznámil Sachio s obvázanou rukou. ,,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 25
Můj věznitel si odložil masku, ale neotočil se ke mně, jak jsem očekával, pouze...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Úkol            ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„To je přece absurdní! To jim nemůže věčně vycházet!“ rozčiloval se Robert...