Pá, 15/02/2019 - 00:01
10

   Je plno věcí, které na dnešní společnosti nenávidím. Všichni se někam neustále ženou. Všichni mají potřebu vypadat co nejlépe, proto se musí udržovat v kondičce. Všichni chtějí mít tu nejlepší možnou práci a pokud možno žádné volno, aby se všichni podivovali, proč jsou tolik oddaní své práci. Všichni chtějí nejlepší možné výsledky. Jedna z věcí, která mě štve nejvíce - snad každý má jakousi úchylku dělat to, co mi vždycky opravdu hne žlučí - kouřit! Copak je tak těžké odhodit tu nechutnou věc daleko, spálit všechny možné tabákové rostliny a zakázat kouření? Jistě, stát by tím prodělal miliardy peněz, protože všichni jsou závislí na tabáku až příliš. Ale neuvědomují si, že mi tak berou aspoň tu trochu čerstvého vzduchu!

   A druhá věc, kterou nenávidím ze všeho nejvíc, je osoba. Ano, člověk. Muž, stejně jako já. Ale tak namyšlený a neschopný, až to bolí! Ba co hůř – kuřák, jak jinak! A určitě i alkoholik.

   Sice je mi teprve patnáct a jemu už šestnáct, ale není snad dovoleno kouřit až od osmnácti? Všichni se strašně ženou, aby dospěli, a pak brečí při každé příležitosti, že chtějí být zase děckem.

   Jsem zapřisáhlý nekuřák a abstinent. Místo toho, abych si ničil orgány a zdraví, raději jsem zvolil zdravý způsob života. Jak velké klišé můj život ještě může být, že? A o to je nyní můj život horší, když on a jeho povedená partička stojí před dveřmi do školy, vykuřují si mozek z hlavy a něčemu se pitomě smějí.

   Někdy si říkám, že tak hezké jméno se k němu ani nehodí. Aspoň mně zní jméno Milan mile, rozhodně se nehodí k osobě, která mi dělá ze života peklo. Naštěstí je to náš poslední společný ročník. Další rok bych ho už musel nejspíš zakopat zaživa. Nejenže si ze mě utahuje, protože jsem o dost chytřejší než on (na rozdíl od něj jsem nemusel opakovat sedmý ročník), co se týče kondičky, jsem na tom také mnohem lépe. Takže mi co závidět.

   Pro dnešek se rozhodnu proplížit nějakým způsobem kolem, ale jsem objeven jedním z jeho povedených kamarádů, který mě ihned dovede zpátky k hlavnímu vchodu. Bezva, to bude nyní poplatek za vstup, nebo co?

   „A heleme se,“ pronese tím svým arogantním tónem, s cigaretou v levém koutku, „zdalipak to není Jiří, náš pan slušňáček.“

   „Tu přezdívku si vyprošuji,“ řeknu mu narovinu.

   „Tak vyprošuješ?“ uchechtne se a vydechne na mě smradlavý kouř, který mě zaštípá v očích. „Vždyť se k tobě tak hodí – vždycky upravený a načas, nekuřák, abstinent. Pozoruhodné.“

   „Kouření škodí tvému zdraví, proto se smí kouřit až od osmnácti. To tě ale doma nenaučili, jak vidím,“ pronesu jízlivě a protáhnu se kolem něj.

   Slyším jen jejich pobavený smích a nějaké poznámky na mou hlavu. Nedělám si s tím starosti. Však už mi zbývá je přetrpět jen pár dnů, než skončí škola. Ujistil jsem se, že má střední je daleko od nich a nikdo to místo nezná. Budu mít klid. Začnu znovu. Na střední určitě budou chytřejší lidi. Jsem chytrý, takže jsem si mohl vybírat i z oborů, na které by se jistá nejmenovaná partička jen těžko mohla kdy dostat.

 

   Ani nevím, proč na něj nyní vzpomínám.

   Od našeho posledního setkání uběhlo deset let a já bych na něj dozajista úplně zapomněl, kdybych dnes během uklízení krabic z půdy neobjevil mou fotku z deváté třídy, kde vyčníval s tou svou povedenou partičkou. Asi je nyní pod mostem, protože se nedostal na dobrou střední školu a nebude přece pracovat rukama. Ale musím uznat, že ten šibalský pohled v očích mu i docela seděl.

   Pousměji se pro sebe, vezmu fotku a přemístím se na balkón. Sotva svítá, když si zapálím cigaretu a dlouze s ní popotáhnu.

   Od kdy kouřím, ptáte se? Ano, já, zapřisáhlý nekuřák a abstinent, jsem pěkně prosím ztělesněním ironie osudu. Protože jsem se dostal na fakt těžkou školu, kde se dostane jenom pár lidí z mnoha, nervy jsem si tam zažíval pořádné. A protože jsem sdílel pokoj (opět ironie osudu) s kuřákem, naučil mě kouřit nejprve ochucené cigarety. Čokoládová příchuť posléze vystřídala mentolovou a než jsem se nadál, kouřil jsem už normální cigarety bez příchutí. Ano, můj život je politování hodný.

   Na druhou stranu – když jsem svůj vztek zaměřil do cigarety, nebyl už čas na sportování. Člověk si zvykne na jednodušší verzi, která mu přidá trochu více času. Protože jsem každý den nemohl obětovat hodinu na cvičení, jak jsem byl zvyklý, těch pár minut na cigaretu, která mě příjemně uvolnila, mi tolik času nakonec nesebralo. Ani netuším, zda jsem byl příliš proti tomu zpočátku, nebo jsem po tom prostě skočil po hlavě ve stylu: Nová škola, nový život, nový začátek.

   Kdybych byl schopný skončit s kouřením v den skončení střední, jistě bych byl rád. Ale já chtěl jít studovat dál, takže důvod, proč si tenhle zlozvyk ponechat, tady najednou byl. A já ho s radostí přijal. Takže se stalo, že i přes svůj univerzitní život jsem i se svým kamarádem, který se v pokračování studia ke mně přidal, nakonec v kouření pokračoval. No a pak bylo prostě těžké s tím přestat. Když si vytvoříte návyk v problematickém věku, jen těžko se ho zbavujete, tím bych to asi shrnul.

   Vydechnu kouř a sleduji starou fotku ze základky. Jak já toho pablba nenáviděl. A nyní přemýšlím, kde je mu konec? Vyloučeno.

   Jistě si vykuřuje mozek někde jinde.

   Za deset let se člověk změní hodně. Kdybych věděl před deseti lety, že dopadnu takhle, možná bych po něm tolik neprskal, aby nekouřil.

   Típnu cigaretu a nechám ji v popelníku, aby tam zůstala spolu s mnoha dalšími vajgly. Naposledy vydechnu kouř nosem při pohledu na tu fotografii. Nakonec zase skončí mezi harampádím v krabici, kterou jsem si sem dovezl, když jsem se sem stěhoval, z domu. Není to moc velký byt, ale pro mě dostačující – hlavně když většinu dne strávím v práci. Klidně bych tady mohl mít jen kuchyni, sprchu, záchod a postel. Strčím si otevřenou krabičku cigaret do kapsy od bundy, trochu si prohrábnu vlasy a upravím kravatu, než se vydám z domu.

   Jestli jste si mě představili, jak řídím poslední model nějaké významné značky auta, tak jste si to představili správně. Nepotrpím si sice na nejlepší možná auta, ale když mi ho můj zaměstnavatel nabídl za dobře odvedený rok, tak jsem nemohl odmítnout. O to větší překvapení bylo, když mě povýšil na… no, něco jako zástupce jeho zástupce. Plat je dobrý, na svobodného mládence.

   Sice mám pár prací navíc, ale to mi nikterak nevadí. Dokud mi nikdo nebude hrabat ve věcech a nechá mě v klidu pracovat, dostanou stoprocentní výsledky. Někdy i více, než jen to. Tohle mi zůstalo z dětství – když už něco začnu, tak to dodělám a pořádně. Rodiče mě odjakživa vedli k pečlivosti, chtěli, abych studoval, měl přátele, koníčky a plno dalších věcí, které si rodiče tolik pro své děti přejí. Ale asi jsem se nepotěšil svou volbou střední školy ani posléze univerzity. Chtěli mě vidět spíše jako učitele nebo právníka… prostě takovou tu „dokonalou práci“, kterou by se mohli chlubit. Když řeknou, že jsem zástupce nějakého zástupce ředitele, asi to tolik neohromí, jako například ten právník nebo pan učitel. No, člověk si nevybere a osud se rád pobaví, když zamíchá karty jinak, než si přejeme.

   Usadím se do svého křesla a očima projíždím výpisy z minulého měsíce. Udržujeme se nad červenými čísly s velkou rezervou, což mě těší. Jak by někdo nejspíš řekl: „Plníme plán na 105% a více procent.“ Ano, daří se nám. Sice teď nedávno jedna žena otěhotněla, což znamená, že o ni přijdeme každým dnem. Ano, chápu, chce mít rodinu, děti a tak. Zanechá tady po sobě prázdné místo, které jí samozřejmě podržíme. Ale pokud se někdo nabídne, že tu dočasnou práci za ni vezme, s radostí toho dotyčného přijmu, byť jen na krátkou dobu. Ale kdo by se hrnul do této práce, když ví, že o ni stejně brzy zase přijde? O to víc jsem překvapen, že už mi zástupce ředitele poslal informace o nějakém dotyčném, který by měl o tu práci zájem.

   Vystudoval ekonomku, je o rok starší než já, práce prozatím střídal. Odešel vždycky dobrovolně, takže asi nepůsobí problémy. Nebo ho práce přestaly bavit. Bezva, takže buď dobrý zaměstnanec, který si to pokaždé rozmyslí a chce zkusit něco jiného, nebo hlupák, který si neuvědomuje, že bez práce nebudou ani peníze, ani koláče. Když projíždím jeho životopis, nestačím se divit. Ten chlap snad dělal všemožnou práci. Brigádničil už od svých šestnácti. Ve svých zájmech zmiňuje sport. No, to si tam mohu napsat taky, i když už je to spíše dávná minulost.

   Vytáhnu si cigaretu a držím ji mezi zuby, když si jeho životopis projíždím znovu. Studoval stejnou školu jako já. Asi jiná třída. Počkat, studoval o rok déle, takže propadl? No, ne že by na tom nějak záleželo. Základka se nebere nikterak vážně. Na střední škole očividně problém neměl, dokončil ji v průběhu obvyklých čtyř let. A sotva skončil s výškou, hned se hnal do zaměstnání, přestože to byl úplně jiný obor, než který studoval. Asi ho rodiče vykopli a on si musel rychle něco sehnat. Uchechtnu se a konečně si zapálím. Vydechnu kouř. Nepřiložil fotku. Škoda. Pokud bude vypadat k světu, nemám problém ho přijmout, byť jen na krátkou dobu. Podepřu si hlavu a přemýšlím, zda jsem ho na mojí škole mohl předtím potkat. Nikoho si však nevybavuji. Byli jsme ve stejné třídě nebo chodil do jiné? Jaká ironie, že budu někdy rozhodovat o svém spolužákovi, že? Já, kterému dělali ze života peklo. Opřu se o židli. Osud je opravdu zvrácený. Ušklíbnu se pro sebe. Třeba ho hned poznám, až si ho zařadím mezi tu hromadu lidí, kterou jsem tam potkával. Pokud to bude jeden z mých tyranů, udělám mu ze života peklo a bude ještě prosit o jinou práci. Nejsem svině, jen rád splácím účty, dokud jsou ještě v záruce.

   Domluvím si s ním pohovor na zítřejší den. Čím dřív, tím líp. Na mail mi odpoví téměř okamžitě s tím, že mu čas i den vyhovují. Ptá se na místo, tak mu ledabyle odpovím, že v hlavní budově, pochopitelně. Někteří lidi jsou fakt natvrdlí. A já nejsem personální oddělení, nebo tak něco. Jen jsem zareagoval, že naše firma o něj bude mít zájem, sakra. Než mu odešlu svou odpověď, odkážu ho na Personální oddělení. Aspoň myslím, že tohle zajišťuje personální. V nejhorším případě ho odkážou někam jinam, to není moje starost. Ani bych nějaký zatracený pohovor s ním dělat nemusel, to není moje práce. Na druhou stranu - rád uvidím, koho tady přijmeme. Sabina je schopná zaměstnankyně. Ale protože se nechala zbouchnout, nemohu jí vyčítat, že chce nyní rodinu. Však má na to ideální věk. Raději mladá matka než matka skoro čtyřicátnice s prvním děckem na krku.

   I když já mám co vyprávět. Plno neúspěšných vztahů, které většinou ztroskotaly nebo vyústily v jednu společnou noc, kterou jsme oba viděli jen jako pobavení. Pár žen se sice ozvalo, zda si s nimi nechci znovu povyrazit, ale upřímně – stalo se to pokaždé jen jednou, pak už ani zmínka. Ne, že by mi to vadilo. Raději se věnuji práci, než lásce. Nejsem proti experimentům, takže jsem i nějaká mladá ucha, která se ke mně příliš měla, takhle vzal k sobě. A užil jsem si to s nimi lépe než se ženou. Ne, nebudu tvrdit, že jsem bisexuál. Dle mého názoru je to jen výmluva na vlastní nerozhodnost. Ano, každý rád experimentuje. A já si ten experiment užil víc, než ty noci se ženami. Je odvážné i v dnešní době přímo přiznat, že jste gay. Ale co je mi po tom.

   V práci to nikdo neví. A i kdyby – tak co? To mě budou posuzovat podle toho, s kým spím, namísto výsledků v práci? To už by společnost klesla hodně hluboko.

 

   Každý den to samé. Spánek, jídlo, práce, jídlo, spánek. Stejný rituál, na který jsem si i celkem zvykl. Jen dnes musím přidat i kolonku „pohovor“ s nějakým individuem. Vůbec se mi do toho nechce. Beztak to bude nějaký maminčin mazánek, zakřiknutá nudle nebo něco podobného. Je sice starší, ale když nevydrží na jedné pozici ani pořádně měsíc, moc si od něj v této práci neslibuji. Do týdne ho s radostí vyštvu a najdu náhradu. Nepotřebuji tady nějakého parazita, který si sem přijde zdřímnout, shrábnout prachy a pak zmizí. Vše závisí na prvním dojmu, že?

   Když vstoupí dovnitř, div se nerozesměji. Tmavé vlasy má stažené do krátkého culíku, pár pramenů mu spadá do šedomodrých očí. Možná je o něco menší než já. Co to má proboha na sobě? To jde na pohovor v jen tak obyčejném oblečení, které pračku nevidělo minimálně tak měsíc? Pokrčená namodralá košile a… dělá si snad legraci? – Rifle? Opravdu rifle?! Na pohovor? A co ta volná kravata? Když už si ji vezmeš, tak si ji aspoň laskavě utáhni, blbče! Jinak nemá smysl. A mohl ses aspoň oholit. Bože, to je teda zjev, takhle po ránu. Kdybych to věděl, domluvím si s ním pohovor na odpoledne, až by se probral a trochu polidštil. Dobře, tak ty tu práci nezískáš ani omylem. Už se jdu rovnou dívat po někom jiném.

   Musím mu poděkovat, že mi ušetřil trápení.

   Ale nevyhodím ho ze dveří ihned, dám mu drobnou naději, kterou potom zadupu do země.

   Mile se na něj usměji a pozdravím ho. Potřeseme si rukami. Myl se dneska vůbec? To, že to zakryje levnou kolínskou, je opravdu k pláči. Aspoň trochu se snaž, člověče!

   Bavíme se o práci, pochopitelně, poslouchám ho. Nebaví mě to. Fakt mě to nebaví. Nervózně klepu rukou o koleno. Mám chuť si zapálit, ale v jeho přítomnosti bych si to rozhodně nevychutnal. Všimnu si jeho pohledu na můj nervózní pohyb prstů. Ano, každý kuřák má nějaký tik, když si nemůže dopřát svou dávku. Už jsem to taky zaznamenal.

   „Jestli chcete, tak si zapalte. Nevadí mi to,“ vyzve mě po chvíli. Aha, takže teď si budeš hrát na tvrďáka, jakože ti nevadí kouření. Hm, nechceš snad, abych ti rovnou nabídl cigaretu taky? Pobízet se dvakrát nenechám a s radostí si zapálím. „Pochopitelně o tom nikomu neřeknu,“ usměje se jako sluníčko na hnoji. Mám velké nutkání mu jednu vrazit, ale vydržím to. Lidi, jako je on, opravdu nesnáším.

   Opět zapředeme rozhovor o práci a její náplni. Poslouchám ho, jak se snaží obhajovat své právo a něco v tom smyslu, že pro tu práci na neurčitou dobu bude ten nejvhodnější, protože se stejně často stěhuje, blablabla, nepodstatné věci, něco o tom, že je umělec na volné noze, kecy, kecy, nuda. Ať už sklapne, proboha. Nejsem psycholog ani z personálního, tak proč tohle dělám?

   Štěstí, že bude pracovat někde na oddělení a ne někde poblíž mě. Asi bych ho tím tuplem nesnesl. Dost mi připomíná jednu sebestřednou osobu, kterou nenávidím do morku kostí. Ano, správně, můj úplně první a úhlavní rival a tyran zároveň.

   Pohlédnu na hodiny. Výborně, už to mohu ukončit. Vstanu jako první a poděkuji mu za čas, který tady strávil. Nemělo by to být spíše naopak? No, to je jedno. Potřesu si s ním rukou a on očima sjede na mou jmenovku. Co má za problém? Prostě vypadni.

   „Ozveme se v průběhu týdne, ale očekávejte odpověď do dvou dnů minimálně,“ slíbím mu. Ne, kecám. Ozvu se klidně ještě dnes večer s tím, že si můžeš hledat jiné místo.

   „Dobře, děkuji,“ řekne mile a očima znovu sjede na mou jmenovku. Opravdu – co má za problém? Skousnu cigaretu mezi zuby. Tak vypadni, dělej. Čím dřív odejdeš, tím lépe pro mě. Kradeš mi vzduch.

   Vydechnu kouř a típnu cigaretu. To bude zase den.

   „Omlouvám se, pokud se pletu, ale nechodil jste na-…“ něco brblá, ale já ho moc nevnímám. Moment. To je název mojí základky. Vo co mu jde? Netrpělivě k němu vzhlédnu a pohledem bych nejraději vraždil.

   „Proč se ptáte?“ zeptám se pokojně a založím ruce na prsou.

   „Ne, jen mi připomínáte jednoho mého spolužáka. Možná se pletu. Možná jde jen o shodu jmen,“ usměje se mile.

   „Jaké příjmení to bylo?“ zeptám se čistě ze slušnosti.

   Když to řekne, zamrzne ve mně. Do prdele, to je nemožné! Nevěřícně na něj kouknu. To je příjmení, které jsem měl, když rodiče ještě žili spolu. Pak se rozvedli a já si vzal matčino příjmení, protože jsem fotra nemohl vystát. Proč mám nechutný pocit náhlé závrati? Poté se mi rozsvítí.

   Hej, hej, hej! Neříkejte mi, že to je opravdu ten Milan!

   Tohle ucho?!

   „Kurva,“ ulevím si nahlas, aniž bych si to uvědomil.

   Proč zrovna on – ze všech lidí na světě – můj rival z dětství, ta nejvíce nenáviděná osoba v mé mysli – musí skončit v mojí kanceláři?!

   Osud je vážně zvrácený. A měl by si přestat konečně vybírat mě za svou hlavní oběť!

Dodatek autora: 

Ano, vidíte správně - (další) nová povídka. Sama netuším, jak se mi objevila v hlavě, ale musela jsem ji dostat ven :D doufám, že jste si čtení užili tolik, jako jsem si já užila psaní první kapitoly. Děkuji všem za přečtení a snad zase brzy u další kapitoly.

Vaše Shiw

4.9
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Jasně vnímám ty hrubé doteky, které mi uštědřují velké ruce. Drsně mi hladí...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Warren s povzdechem sklapnul další dočtenou knížku. Býval by si Agenta bez...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
„Och, už musím ísť. Mám tu návštevu.“ pozrie sa Nick na hodinky, „Seb....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
„Suzanne,“ vydechl Fin, když mu kráska omotala štíhlé paže kolem krku. „...