So, 29/06/2019 - 22:22
4

   Proč jsem takový blbec? Měl jsem si prostě pro ty cigára zajet sám! V takovém vedru pobíhat… nedivím se, že je mi tak blbě. Ležím na sedačce, mokrý ručník přes obličej a jsem rád, že jsem rád. Stejně mi ta cigára nakonec nedal, zmetek. Prý až v práci… Do háje s prací! Stisknu čelist k sobě. Je to frustrující. Jsem jak děcko. A hraju tu jeho pitomou hru. K čertu s ním! Vždyť jsem za ním běhal jak nadržený puberťák.

   „Do prdele!“ zakleju a frustrovaně odhodím mokrý ručník.

   „Nenadávej,“ ozve se svatoušek-blbeček. Vrhnu na něj nehezký pohled, až zacouvá o dva kroky zpátky. „Fakt jsem netušil, že máš tak mizernou kondičku.“

   „Co bys řekl, inteligente? V takovém vedru navíc.“

   „Pravda, moje chyba.“

   „Jsem rád, že to aspoň uznáváš.“

   Pousměje se a zvedne ručník ze země. Podá mi ho. Seberu ho a zase zakloním hlavu, když ho mám na tváři. Fakt jsem blbec a kretén v jedné osobě. Měl bych ho vyhodit a jít si zchladit hlavu. Leze mi na nervy… a to hodně! Ten jeho pitomý vševědoucí úsměv. Taky si procházel tou frustrací, tak ať se aspoň teď tak pitomě netlemí!

   „Fakt se omlouvám,“ zkusí to znovu.

   „Jsi už jak kolovrátek,“ ozvu se zpoza ručníku a zavřu oči.

   „Tak jím jsem. Ale jsi v takovéto… situaci,“ dodá po chvíli, „kvůli mně.“

   „Situaci?“ zvednu otráveně ručník. Smutně se usměje. Pustím ručník a zakloním hlavu. „V zájmu vlastního bezpečí rychle zmiz nebo za sebe neručím.“

   „Třeba jsem maniak, kterého přitahují psychopati.“

   Ještě jednou zvednu ručník a chladně řeknu: „Ven.“

   On se jen zazubí. „Dezorientovanou osobu bys neměl nechávat o samotě.“

   „Ty dezorientovaná osobo,“ ozvu se podrážděně. „Ještě chvíli tady zůstávej a něco po tobě hodím. Je to hlavně tvoje chyba.“

   „Moje chyba, že máš mizernou kondičku?“

   A dost! Vyzuji si botu a mrsknu ji po něm. Má štěstí a vyhne se. „Příště se trefím,“ slíbím mu. Dětinské, ale co už. Však on je taky děcko. A já taky… Bože, to je situace.

   „O tom nepochybuji,“ usměje se jak pako. A tentokrát se skutečně trefím.

   „Deset bodů za ksicht,“ ušklíbnu se.

   „Tolik k mojí ochotě tě dostat dovnitř,“ zavrčí mi v odpověď.

   „Nikdo se tě o nic neprosil.“

   „Kdybych tě nezvedl, pořád bys tam ležel.“

   „Na rozdíl od tebe se umím plazit.“

   „Opravdu se chceš hádat, zda se umím plazit nebo ne?“

   „Ach bože!“ zavzdychám a prudce se posadím. Blbý nápad. Hlava se mi zatočí a vidím mžitky před očima.

   Milan si povzdychne a dojde do kuchyně. Vrátí se se sklenicí vody. „Aspoň dodržuj pitný režim.“

   „Jsi snad moje matka?“

   „Nejspíš, když tě tvoje nenaučila ani slušně se chovat.“

   To přehnal. Většinu jeho urážek snesu, prostě vypnu a jen je přijmu. Ale sotva zmíní mou matku, popadnu ho za límec a stáhnu k sobě. „Tohle odvoláš,“ zavrčím mu do tváře. Dávám mu jasně najevo, že pokud to neodvolá, tak odsud neodejde po svých. Nebo alespoň ne se všemi zuby. „A hned,“ dodám skoro až nenávistně.

   Nikdo nebude urážet mou matku.

   Jinak skončí špatně.

   „Dobře, dobře. Beru zpět,“ vycítí blížící se nebezpečí, pokud by zůstal zticha. Ještě chvíli si ho měřím pohledem, než ho pustím a zase si lehnu.

   „Promiň,“ řeknu jen, když se zklidním.

   „V pohodě,“ ozve se po chvíli tiše.

   Nastane pár minut ticha.

   „Asi už půjdu,“ ozve se jako první. Jen zpoza ručníku přikývnu. „Kdyby něco, pořádně se napij,“ neopomene dodat. Pak slyším jak prásknutí dveří. Sundám si ručník z obličeje a povzdychnu si. Sakra. Už to vypadalo, že jsme na dobré koleji, a pak se to zase posere. Udeřím do sedačky.

 

   Je mi už lépe, když stojím na balkóně a v ruce držím mobil. Pohlédnu očima na krabičku cigaret. Odolám pokušení si zapálit. Místo toho vytočím nějaké číslo a čekám, až ho ta osoba zvedne.

   „Guten Tag,“ ozve se z druhé strany mužský hlas. „Wie kann ich Ihnen helfen?“

   Zkousnu na prázdno.

   „Haló?“ ozve česky s přízvukem.

   Bez reakce zavěsím.

   Opravuji svůj výrok předtím. Je mi zase mizerně.

 

   Stojím ve sprše a přemýšlím, zda mouchu na stěně praštím rukou nebo její život ukončím nohou. Nakonec se rozhodnu, že ji nechám naživu. Ten hovor předtím, o který jsem se pokoušel, nebyl můj první pokus. V průběhu let, když jsem byl na dně, jsem to kouzelné číslo vytočil několikrát. Když jsem byl puberťák, dělal jsem to z legrace. Nyní, když jsem starší, mám vždycky v hlavě otázky, na které se chci zeptat. Ale když slyším otcův hlas, nikdy nevím, co říct, na co se ptát… kde začít. Chci vůbec začít? Opřu se o stěnu. Moucha mě zpozoruje, spraví si křídla a rozletí se pryč. Tolik asi k mojí společnosti.

   Moc nad tím uvažuju, tím to bude.

   Než se však naději, sedím v županu na gauči, popíjím nějaký alkohol, o jehož původu a datu spotřeby mám obavy, a prohledávám staré krabice, které jsem chtěl při minulém úklidu vyhodit a zapomněl na to. Hledám nějaké rodinné fotografie, které neexistují. Otec se nikdy nefotil a matka to nepovažovala za nutné. Nakonec najdu jenom jednu fotku s matkou. Mám na krku nějakou medaili. Asi jsem něco vyhrál ve sprintu, dle diplomu, který jen stěží dokážu rozluštit. Ten, kdo to fotil, byl opravdu šikovný.

   Jak tak prohledávám staré věci a upíjím z pochybného obsahu láhve, která na sobě nese název nějaké whisky, objevuji fotky, o kterých jsem ani netušil. Jsou to spíše moje fotky. Fotky mě a nějakých dalších kluků, co (nejspíš) sportovali se mnou. Než dojdu na dno krabice, jen stěží udržím víčka otevřená. Alkohol a vzpomínky nikdy nemíchejte dohromady. Dopadá to většinou katastrofálně.

   Pro mě to tentokrát jen znamenalo sladký spánek za doprovodu hlasitého chrápání.

 

   Probudím se krátce po osmé hodině a je mi tak blbě, jako včera. Protřu si tvář. Takže si to shrňme - ožral jsem se, jako prase, a ta láhev nebyla jedna, ale dvě (nejspíš?), prohledal jsem celou krabici, kterou jsem jen tak mimochodem nejspíš prošlápl, když jsem se snažil vstát, ale neuvědomil jsem si to. Další věc, co mě zarážela - od čeho jsem mokrý? Po bližším prozkoumání zjistím, že to byla whisky. Bezva, Jiří, jsi opravdu borec, pochválím se a pokárám zároveň.

   Svěsím hlavu do dlaní.

   Tohle přece nejsem já, tak se koukej vzpamatovat. Párkrát se proplesknu, abych se probudil. Takže… je po osmé, meškám v práci, v bytě mám učiněný bordel, alkohol jsem vylil nejen na sebe, ale i na zem, jak jsem posléze zjistil, když se mi nějaká tekutina dotkla nohy. Dlouze zívnu. S námahou vstanu. Přebytek alkoholu působí na mé vnímání reality. Mám víc štěstí, než rozumu, protože do ničeho nevrazím, při mé cestě do koupelny. Když se prohlédnu v zrcadle, výsledek zní jasně.

   „Dneska se do práce fakt nejde,“ zakroutím na svou podobu nesouhlasně.

   Skončím v posteli a vyspávám kocovinu.

 

   Probudí mě zvonění mobilu. Ano, jsem až takový blbec, že jsem si ho dal do kapsy županu předtím, než jsem se ožral. Předtím jsem si naivně myslel, že to mám pod kontrolou, ale skutek utek. Rozespale se snažím soustředit na obrazovku mobilu a drobná písmenka. Po chvíli to jméno rozluštím. Volá Milan. Tak na toho opravdu nemám náladu. Schovám mobil pod polštář a snažím se usnout. Když to nezabere, putuje mobil do šuplíku. Jen na chvíli. To otravné vrzání je ještě horší v malém prostoru šuplíku.

   „Pohřební služba, nové nabídky nepřijímáme,“ pozdravím originálně.

   „Jsem rád, že ti je do smíchu,“ ozve se Milan.

   „Co chceš?“

   „To je poprvé, kdy tě nevidím v práci, jako prvního a očividně nemáš ani v úmyslu dorazit.“

   „Jo, beru si… neplánovanou nemocenskou.“

   „Stalo se něco?“ zní najednou starostlivě.

   „Ale nic. Jen mi není zrovna nejlépe. To vyležím.“

   Je chvíli ticho. „Dobře,“ zhodnotí po chvíli. „Bylo ti včera ještě špatně?“

   Pokud nepočítám to, že jsem se opil a bůhvíco dělal, tak asi ne. „Ne, jen to dneska též není úplně nejlepší,“ zalžu.

   „Piješ hodně?“

   „Ano, tati.“

   „Odkdy jsem tak povýšil?“

   Převrátím nad ním očima a zavřu je. „Potřebuješ ještě něco, vtipálku?“

   „Ne, nic. Jestli ti není dobře, tak se vyspi.“

   ‚To mám v plánu,‘ pomyslím si a přivřu oči. Ten jeho hlas mě dneska nějak uspává. „Hm,“ zamručím jen.

   „Mám se po práci stavit?“

   Jen matně si pamatuji, že jsem možná zamručel nesouhlasně. Ale pak jsem zase vytuhl. V ten nejlepší moment, fakt.

 

   Probudí mě, když někdo práskne vchodovými dveřmi a zanadává na vítr. Pravda, asi jsem zapomněl zavřít dveře na balkón. Počkat… Milan? Co ten tady dělá? Pak mě napadne ještě jedna věc - já debil jsem nezamkl… To jsem rovnou mohl na dveře nalepit: Slevy a výprodej! Vše zdarma! Majitel se ožral!

   Zatímco si nadávám do blbců, slyším zaklepání na dveře ložnice.

   Nemusíš se namáhat, když jsi předtím tak skvěle zařval, Milane. To by probudilo i mrtvého. Povzdychnu si.

   Ani nečeká a vejde dovnitř.

   „Ty jsi vzhůru?“ zeptá se překvapeně.

   „Ne, jsem náměsíčný,“ poznamenám trpce.

   „S tím pitím jsem myslel normální vodu a ne první alkohol, co najdeš ve své sbírce,“ osočí se na mě hned ve dveřích. Opravdu jak matka…

   „Blbý den,“ snažím se bránit.

   Zamává mi dvěma flaškami od whisky. Pokrčím rameny. „Hodně blbý den,“ zkonstatuje a dá je do igelitky.

   „Jo, jak říkám,“ souhlasím.

   „Takže závislost i na alkoholu?“

   „Jen občas musím pročistit hlavu.“

   Dřív, než může začít svou přednášku o škodlivině alkoholu, ho zastavím. Jsem si toho až moc dobře vědom. Jsem občasný alkoholik. Piju málo a málokdy. Jen jsem to včera trošičku přehnal, to je vše.

   „Trošičku hodně,“ pokývá hlavou.

   „Nemám náladu se hádat.“

   „To se pak nemusím divit, že nemůžeš dorazit na čas.“

   Převrátím nad ním očima. Fakt se nechci hádat. A už vůbec ne kvůli takové blbosti.

   „S podobným scénářem jsem počítal,“ řekne najednou a vytáhne nějakou tabletku. Podá mi vodu v lahvi. „Věř mi, pomůže to.“

   „Vlastní zkušenost?“ ušklíbnu se.

   „Jo,“ souhlasí až překvapivě rychle.

   Neochotně od něj láhev s vodou přijmu. Fakt ho nesnáším…

 

   „Takže? Co se stalo?“ zeptá se.

   „Nestarej se. Je to pitomost.“

   „No, většinou to je pitomost, proč se člověk ožere takhle.“

   Otráveně se na něj podívám.

   „Dobře, nech si svá tajemství.“

   Protřu si obličej. „Říkal jsem ti, abys tady nechodil.“

   „Já si to pamatuji jinak.“

   Unaveně na něj pohlédnu. „Skutečně? Přišel sis tady pokecat?“

   „Ne, chci tě dát do pořádku, jako jsi to udělal ty předtím.“

   „Nehraj si na samaritána.“

   Pokrčí rameny. „Takže tě mám nechat na pospas osudu?“

   Povzdychnu si.

   „Co jsi včera jedl?“

   Bezva, výslech započal. „Je tohle nutné?“

   „Ano.“

   Ani mi nedá šanci protestovat. Jen se zeptá, kde co najde. Vzdávám to a řeknu mu to. Proč bych se namáhal, fakt… Otočím se na bok a za chvíli zase usnu.

 

   Probere mě příjemná vůně. Nějaké husté polévky. Stejnou mi vždycky vařila máma, když mi bylo blbě. Bylo to to jediné, co jsem byl schopen pozřít, aniž by to za chvíli opustilo můj žaludek. Posadím se. Prohrábnu si mokré vlasy. Možná bych na sebe měl hodit něco lepšího, než jen župan. Na druhou stranu - jsem tu doma.

   Když vstoupí dovnitř, chvíli na mě hledí.

   „Co?“ zeptám se jen.

   Vidím, že v sobě drží smích.

   „Co?“ zeptal se znovu, podrážděněji.

   Odloží misku s polévkou, než se rozesměje jako blbec.

   „Co?“ zeptám se zle.

   Vezmu mobil, zapnu foťák a snažím se najít tlačítko na přední kameru. Když se vidím, už chápu, proč se směje. Vlasy na jedné straně zmáčknuté, na druhé straně rozevláté jako bych jel vlakem a vrazil tváří do stěny. Dobře, uznávám. Může se smát. I já se nad tím musím pousmát. Ale ten zmetek se směje až příliš dlouho.

   Hodím po něm polštář, aby nezapomněl, že tam jsem taky.

   Ještě se smíchem mi podá misku s polévkou.

   A já si všimnu, že je to ta samá, kterou mi dělávala máma. Ta samá, kterou jsem udělal předtím já jemu. Vzpomínka na domov mě zahřeje víc, než polévka.

   Má jen jednu vadu - je přesolená až běda.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Prolog   „Lež klidně, já se o vše postarám,“ řekla jí matka a odešla...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
  Seděl na studeném kusu železa, tvořící zlomek mohutného mostu....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 18
Sledoval, jak vítr strhává poslední listí ze stromů, jak se stromy ohýbají pod...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 10
Častokrát se nechávám unášet ve svých myšlenkách… většinou při nich také usnu...