Ne, 28/06/2020 - 15:51
2

Věnování: 
Všem oddaným duším, které pořád čekají na den, kdy se tahle povídka dokončí :D

   „Dobře, omlouvám se. Byl, jsem a budu nejspíš kretén do konce svého života,“ směje se Milan. Tomu říkám zpověď. „S tím se člověk bohužel narodí. V mém případě je to ale nejspíš nakažlivé,“ dodá mým směrem.

   „Nevím, jak ty,“ pousměju se a opřu se o stěnu, „ale to je poprvé, co jsem dostal vyhazov.“

   „A rovnou na dvě hodiny! To jsou věci, co?“ zhodnotí se smíchem.

   „Máš na mě špatný vliv,“ zakroutím nad ním hlavou a zapálím si.

   „Mohlo to dopadnout i hůř.“

   „Vlastní zkušenost?“

   „Mám se urazit?“ dá ruce v bok.

   „Můžeš?“ ušklíbnu se provokativně.

   „Fajn, pořád tě nesnáším.“

   „To zabolelo,“ zanotuji a chytím se za prsa.

   Jak jsme se ocitli venku? Řekněme, že Patrik (ten chlápek, co ho zastupuju) se nejspíš hodně nudil, a tak si šel udělat kávu. Zjistil, že kávovar je na odpis, když mu vyplivl jenom horkou vodu a nějaký černý hnis, který se měl nazývat kávou, a on se nebude obtěžovat, aby se tím zabýval a trápil svou hlavinku. Takže místo toho, aby napsal vzkaz, že kávovar nefunguje, nebo to zkusil hodit na mou hlavu, ať to vyřeším za něj, vrátil se zpátky na své místo a dělal, jakože nic. O pár minut později dostal chuť na kávu šéf. Taktéž zjistil, že ten krám nefunguje a taktéž se tím nechtěl zabývat, takže galantně pověřil svého zástupce, který je vlezdoprdelka, aby mu kávu udělal on, aspoň ať se skrytě pobaví nad jeho bezradností. K jeho smůle mu jeho zástupce řekl, že už to zkoušel před ním a že kávovar nefunguje. Takže, aby si vylil zlost, rozhodl se, že se zaměří na jiný terč – na mě. No a přišel v tu nejméně vhodnou chvíli.

   Zrovna ve chvíli, kdy se mi ten blbeček snažil dostat do kalhot. Doslova. Ale byla to i moje chyba, když jsem ho předtím provokoval.

   A jak si tohle vysvětlí normálně uvažující heterosexuál s rodinou? Ano, je otevřený všemu, tak otevřenýho šéfa byste mohli pohledat, ale každá otevřenost má své hranice. A ještě do toho všeho ten kávovar. Takže nejenže nás dva seřval jak dva malé kluky poté, co nám způsobil infarkt, ale vyhazov na dvě hodiny byl jeho způsob, jak se uklidnit po nervech drásajícím zážitku s kávovarem.

   Jak dopadl porouchaný krám, nevíme. Třeba tam pořád čeká na nějakou svou další oběť.

   „Pořád méně, než tvého šéfa, když zjistil, že nejede kávovar,“ uchechtne se důvod, proč jsem nyní propuštěný na dvě hodiny.

   „Máš v tom snad prsty?“

   „Vypadám na to, že piju zdejší kávu?“

   „U tebe člověk nikdy neví.“

   „Mohu tě uklidnit, že tu pachuť jsem z jazyka dostával týden.“

   „To si tak dlouho myješ zuby?“ zazubím se. Schytám žduchnutí loktem. „Takže mám pravdu,“ usměju se samolibě.

   Přitáhne mě k sobě za kravatu s úsměvem. „Neser mě,“ řekne, zatímco se culí jako pako.

   „Tomu říkáš láska nebo zamilovanost?“ zazubím se o něco víc.

   „Kdo by mohl milovat takového trotla, jako jsi ty,“ zasměje se, když mě od sebe odsune.

   „No, nevím, kdo tvrdil, že to cítí stejně,“ usměju se samolibě a potáhnu si z dohořívající cigarety.

   „Hele, co takhle udělat dohodu? Ale musí být oboustranná,“ navrhne najednou.

   „Máš mou pozornost.“

   „Udělejme za vším jednu velkou, tlustou čáru. Nezmiňujme se nikdy o minulosti, protože oba víme, že jsem se choval jako kretén, který naváděl ostatní, aby tě štvali proti ostatním – ano, byl jsem kretén, uznávám to, nemusíš se na mě tak dívat, protože ty jsi byl kretén-nadřízený, a to je horší – a taky bychom se mohli přestat provokovat. Pochybuji, že při dalším chycení by to byl vyhazov jenom na dvě hodiny,“ směje se ke konci.

   „Když chceš oboustrannou dohodu, musí souhlasit obě strany a obě strany musí předložit svoje podmínky. Zatím sis tady nastolil jenom ty svoje,“ upozorním ho a típnu cigaretu.

   „Poslouchám.“

   Odcvrnknu vajgl do koše a povzdychnu si. „Oba jsme tvrdohlaví, takže si to nikdy přímo nevyříkáme, abychom se čirou náhodou nechtěli přizabít,“ začnu a on hrdě přikývne, potom se ušklíbne. Pokračuji ovšem s úsměvem: „Ale souhlasím, že by bylo vhodné to konečně vyřešit a přestat se tím zabírat. Co takhle pěstní souboj?“

   „Ty se chceš rvát?“ zasměje se.

   „Pár ran pěstí člověku uleví od vzteku.“

   „Já žasnu. Člověk, co se zadýchá po pár vteřinách běhu, si chce se mnou dát pěstní souboj?“

   „Neprovokuj. Vrazit ti pořád můžu.“

   Zakroutí nade mnou hlavou, ale jde vidět, že o chvíli později nad tím opravdu uvažuje. „Kolik je povolený počet?“ zeptá se. Ušklíbnu se a promnu si klouby na rukách.

   „Dokud nepadneme?“ navrhnu.

   Zahodí nedokouřenou cigaretu na zem a zakroutí nad ní patou. „Kdo určí vítěze?“ zeptá se klidně, s úsměvem, uvolněně. Povolím si kravatu.

   „Nejspíš šéf, pokud nás chytne,“ ušklíbnu se.

   „A kdyby ne?“

   „Ten, kdo první skončí na zemi?“

   „Tak to bude snadné,“ zasměje se, když si protahuje prsty na rukách. Věřte nebo ne – jinak bychom si to nejspíš nebyli schopni vyříkat. Tvrdé palice si rozumí jenom tehdy, když jimi bijete o sebe. „Co to udělat trochu pohodlnější?“ zeptá se najednou.

   „Pohodlnější?“ pozvednu obočí.

   „Co takhle jít o pár metrů dále a mít možnost si to fakt užít.“

   Ušklíbnu se. Oběma se líbil nápad, že si dáme přes držku a vše se tím vyřeší. Bude tomu tak? Kdo ví. To nezjistíme, dokud to nezkusíme.

   „Nějaké zakázané místo, kam nesmíme mířit?“ zeptám se, když si odložím sako. Po jeho vzoru si uvolním i knoflíky na rukávech. Sleduji, jak kroutí rameny a provokativně se na mě směje. Ten zatracený, vševědoucí úsměv.

   „Mně je to fuk,“ uzná upřímně. „Tobě bych si neměl moc mířit na ksicht, co? Šéfíček by se ptal.“

   „Šéfíčkovi jsem u prdele,“ ujistím ho.

   „Ohohó,“ zasměje se hrdelně, „tak tohle se mi líbí. Takže vše je povoleno?“

   „Všechno,“ ujistím ho. Sleduji, jak se trochu pokrčí v kolenech a ruce sevřené v pěst dává před sebe v bojovné pozici.

   „Zatni zuby,“ poradí mi, „a příliš netlač na pěsti, pak by tě sakra bolelo zápěstí.“

   Přikývnu. Museli jsme nejspíš vypadat hodně vtipně. Ale takhle pozdě ráno tady moc lidí nechodilo a v autech nám lidé nevěnovali pozornost. Z druhé strany nás kryla zeď. Zrak kamer k nám také nedolehl. Chvíli jsme čekali.

   „Kdo to dopočítá?“ zeptá se po chvíli.

   „Na tři?“ navrhnu.

   Přikývne. Společně odpočítáme a přitom nespouštíme oči z toho druhého. Už chápu rčení, když vám vře krev v žilách. Když se ve stejnou chvíli ozve osudné číslo tři, vyrazí naše paže téměř společně. A obě zasáhnou obličej. Mám chuť nadávat vzteky od bolesti, ale stejný pohled má v očích i on. Nedám mu možnost reagovat jako první a zasadím mu druhou ránu do hrudi. Nejspíš ho překvapím, protože mu chvíli trvá, než mi ránu vrací.

 

   Nevím, jak dlouho takhle šaškujeme. Ale oba máme dost. Přesto se tvrdohlavě odmítáme vzdát. Utřu si zaschlou krev ze rtu. Milan se škodolibě usměje. Ještě nemá dost, přestože mu krev teče z nosu. Ale nedivím se mu. Tak dobře jsem se už roky necítil. A přitom je to tak pitomá činnost. Palcem si stiskne nosní dírku a vyfoukne druhou. Rukami se opře o kolena a zhluboka vydechne ústy. Nebezpečně mě sleduje. Kdybyste po mně chtěli nějaké psychologické řečičky, asi bych to nazval vyhánění vlastních démonů. Pro nás je to vypořádání se s minulostí, před kterou bychom jinak utíkali do nekonečna.

   Jeho výpad nečekám. Ani to, že mě potom popadne jako býk a přirazí mě ke zdi. Záda se mi nepříjemně ozvou.

   „Vzdáváš se?“ zeptá se mě zadýchaně a téměř naslepo snad hledá mou hlavu, protože nejdříve hmatá po ramenech a na třetí pokus se trefí. Ušklíbnu se, když mi stiskne vlasy mezi prsty. Taky mu stisk vrátím a přiměju ho vzhlédnout.

   „Co bys řekl?“ zeptám se v jeho těsné blízkosti.

   „Kurva, vzdej se už, idiote,“ zadýchá a rozesměje se.

   „Ty se vzdej,“ zavrčím proti němu s úsměvem.

   Opře se mi o rameno a zahákne se o mou košili. „Minutu pauza?“ zeptá se.

   „Souhlas,“ přikývnu zadýchaně.

   Oba se uvolníme a společně počítáme v duchu minutu. Pořád se mi opírá o rameno. Oba víme, že nemá smysl pokračovat. Klouby na rukách mě bolí. Po chvíli se ode mě odsune, než si sedne na zem. A rozesměje se. Netrvá dlouho a já se směju s ním.

   „Jsme trotli, co?“ zeptá se, zatímco se směje.

   „Jo,“ souhlasím a prohrábnu si vlasy.

   „Měl jsem nutkání ti spravit ksicht už dlouho,“ svěří se.

   „Teď ti to sluší víc,“ souhlasím se smíchem. Nakonec se oba znovu rozesměje, jako dvě paka.

   „Ty vole,“ uleví si, „aby mi dal do huby někdo, kdo se očividně nikdy nepral – páni.“

   „To je pochvala?“ zeptám se se sarkastickým tónem a taky se usadím. Jinak bych za chvíli stejně skončil na zadku. Místo odpovědi ke mně natáhne ruku. Mlčky k němu vzhlédnu.

   „Milan,“ usměje se mile. „Těší mě.“

   Chvíli váhám. Tou malou rvačkou jsme měli uzavřít naši minulost. Už se k tomu tématu nikdy nebudeme vracet. Ale chci s ním začít od znova? Chce to on? Když však ruku neoblomně drží ve vzduchu a čeká, pousměju se, ačkoliv to sakra bolí.

   „Jirka,“ napodobím ho. To mu ovšem vykouzlí úsměv na tváři a stisk mi oplatí.

   „Už se nemohu dočkat na svou prodlouženou smlouvu.“

   „Pokud nás oba nevyrazí přímo.“

   Milan se krátce zasměje. Potom pohlédne na svou potrhanou košili. „Mohl ses ale, kurva krotit,“ dloubne mě do ramene, které se slabě ozve.

   „Říká ten, kvůli kterýho vypadám takhle?“ ukážu na svou maličkost se smíchem. Špinavou košili asi těžko schovám pod sakem. A jsem celý dotlučený. Ale to i on.

   „Nějaká výmluva?“

   „Přepadli nás?“

   Zamyslí se. „Hm, co ti šlohli?“

   „Peněženku a ty ses za nimi vydal.“

   „A tys‘ byl moje záloha, kterou dostali.“

   Zadržíme smích a zakroutíme nad sebou hlavami. „Takže… začínáme od začátku?“ ujistím se ještě jednou.

   „Jo, úplně. Oba máme čistý štít. Ser mě dlouho a zase si ho posereš.“

   „To bych měl říkat já.“

   „Jsem rád, že souhlasíš.“

   Na chvilku mezi námi zavládne ticho. Oba si srovnáváme myšlenky a nemluvíme. Nakonec to ticho prolomím já, když se zeptám: „A… to, co kolem nás vzniklo?“

   Taky zaváhá a uhne pohledem. Když se na mě znovu podívá, odpoví: „Má to budoucnost?“

   „To nezjistíme… dokud to nezkusíme,“ zvážím každé slovo.

   „Máme my budoucnost?“ opraví se.

   „Dáme tomu čas. Uvidíme. Když se budeme pořád chtít zabít, budeme vědět, že to není pro nás.“

   „Z nenávisti se jen tak nepřepne na něco jinýho, co?“

   „Přesně.“

   Jazykem si přejedu po prasklém rtu. „Co děláš dneska večer?“

   „Kromě obvyklého nicnedělání? Nic důležitého. Proč?“

   Pokrčím rameny. „Co takhle zajít na drink a zapít tvoje stálé místo?“

   „Jestli ho dostanu, po téhle drobné akci?“

   „Práci a osobní šarvátky rázně odděluju.“

   „Tak proto jsi mě jako debila posílal ustavičně pro kávu, kterou jsi stejně nepil?“

   „O čem to mluvíš? Nic takového se nestalo. Naše minulost se smazala. Sotva jsme se poznali, vždyť jsme se před chvíli i představili.“

   Schytám ránu loktem do žeber. Tentokrát však bolí víc, protože to nebyla jediná rána, kterou jsem za ten den dostal do žeber.

 

   „Hele, jestli nebudeš držet, tak se netrefím,“ ujistím ho.

   „Kdo by takovému volovi chtěl držet?“ ušklíbne se provokativně. Nakloním hlavu na stranu a otráveně ho sleduju. „Copak se děje?“ zeptá se s úsměvem.

   „Ale nic… jen přemýšlím, zda z tebe udělat sekanou nebo kuličky z mletého masa,“ prohodím vážně.

   „Hm, dvě koule bys už měl hotové,“ nahne se ke mně. Ruku mu přitisknu na tvář a zase ho od sebe odtáhnu.

   „Zklidni hormony,“ zasměju se, než mu zalepím ránu pod okem. „Tu vatu si tam narveš sám, ne?“

   „Ne, ty jsi mě zmlátil, ty si mě ošetříš.“

   „Ty si vážně případ,“ zakroutím nad ním hlavou a surově mu vatu narvu do nosu.

   „Jemně!“ sykne na mě, když s ním skončím.

   „Ty to máš rád tvrdě,“ připomenu mu s úšklebkem, když se k němu nahnu.

   Poslouchat někdo náš rozhovor bez kontextu, asi by se divil, co se za dveřmi záchodů děje. Ale to by musel mít sakra drzost nakouknout!

 

   „Takže ti mám věřit, že se to už nebude opakovat?“ zeptá se mě šéf vážně.

   „Ano, vyříkali jsme si to a oba uznáváme, že jsme překročili jisté meze,“ souhlasím úctyhodně. Nerad někomu lezu do zadku, ale teď mluvím i za Milana, který stojí téměř vedle mě.

   „A proto vypadáte takhle?“ zhodnotí šéf nezaujatě.

   „Byli jsme přepadeni,“ plácne Milan. Kousnu se do jazyka. To je debil! V duchu se směju.

   „A ukradli vám mozky, co?“ prohodí šéf sarkasticky. „Ať se to už neopakuje. Padejte.“

   A oba se mlčky klidíme z jeho kanceláře.

   „Sakra! Ty máš jediný štěstí!“ chytím ho za zápěstí.

   „Copak? Máš chuť na koule?“ zeptá se hravě. Zhluboka se nadechnu nosem.

   „Jedno pravidlo, ano?“

   „Poslouchám.“

   „Na pracovišti žádné provokování. Nerad bych letěl.“

   Milan se hravě usměje a rukou mi přejede po hrudi směrem dolů. „Rozumím,“ zašeptá svůdně, když se rukami blíží nebezpečně dolů. Naštěstí ho v čas stihnu zastavit. „Ale ty se stejně nedáš,“ pokrčí rameny. O to víc ho překvapí, když ho umlčím svými ústy, i když to bolí.

   „Ještě chvíli mě provokuj a ujistím se, že na večer budeš mít plány se mnou,“ zavrčím mu do ucha.

   „Hm, tak to abych se snažil,“ zašeptá svůdně, když se na mě natiskne.

   Já toho chlapa fakt nenávidím!

Dodatek autora: 

Zdravím, na úvod dobrá zpráva - je připravený ještě krátký bonus, kde se vyřeší poslední trn v patě :D a co dodat k těm dvěma? Vyřešili to tak, jak jim jejich tvrdohlavé palice velí.. ale já se nezlobím, naštěstí si to vymysleli sami, já je jenom potají sledovala... neumějí se prát, věřte mi :D a slova v jejich případě nehrají roli, protože každý si minulost očividně pamatuje jinak.. :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 8
Je neuvěřitelný, co všechno si lidi dovolí. Několikrát jim řeknu, že nikoho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Pršelo. Poslední dny pršelo takřka bez přestání. Schovali se v lese, Kopal...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 15
S menší nechutí si na sebe vezmu svůj starý, černý oblek. Ty jsi odletěl bůhví...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
V hospodě „U Eponina bělouše“, kam byl gladiátor zrzavou ženštinou právě pozván...