Út, 19/02/2019 - 00:02
6

   Nádech, výdech.

   Nádech, výdech.

   Dobře, tohle mi momentálně nepomůže, ale za pokus to snad stálo, ne? Takže… osoba přede mnou je ten Milan, na kterého jsem se snažil po celou dobu deseti let zapomenout. Ale copak je možné zapomenout na vašeho úhlavního nepřítele, který vám dělá celých devět let základky ze života peklo? Ne, není to možné. Ale tohle taky není Milan, kterého si pamatuji.

   Milan, kterého si pamatuji, na sebe dbal, byl o dvě hlavy vyšší než já, vlasy měl většinou napiplané nějakým gelem nebo podobným svinstem, měl je světlé a dlouhé, takže je pořád nosil v culíku, v ústech měl vždycky cigáro, byl vyžle (nebo spíš „ani svaly, ani kosti“, jak by ho popsal náš tělocvikář), chodil vždycky upravený a hlavně to byl extrovert, který se se vším musel hned svěřovat nebo se snažil vždycky prosadit svůj názor jako ten nejdůležitější.

   Milan, kterého vidím nyní, je o hlavu menší než já, vlasy má krátké, střapaté a tmavé, nabral možná trochu na váze, ale pochybuji, že by to byl tuk, který obepínal jeho ruce a nohy, nyní skryté pod košilí, která by si vážně zasluhovala vyprat, hlas mu trochu zhrubl, ohryzek vystoupl a nejistota z něj čířila na sto honů.

   Takže - ani se nedivím, že bych si ho v žádném případě nemohl spojovat s tím Milanem z minulosti.

   Zhluboka se nadechnu a než si to uvědomím, už zase sahám po další cigaretě. Ne, tohle by nešlo. Krabičku zase odložím na stůl. Už nejsem přece ten malý kluk, který by se ho měl bát. Jsme oba dospělí. Co na tom, že je o rok starší. Co na tom, že mi dělal ze života peklo. Nyní jsem v právu já, ne? Počkat… Ostře na něj pohlédnu. Správně, nyní jsem v právu já. To on potřebuje, abych ho přijal. Na mně nyní záleží, jestli získá tuhle práci nebo ne.

   „Omlouvám se,“ usměji se omluvně za svůj drobný výbuch před chvílí, „perný den a nervy na pochodu, však to znáte.“

   Otočím se k němu zády. Správně, celý život je jen o hraní. Hraní si na kamarády, když je to třeba. Ale vzájemně si podkopáváme přitom nohy. Však počkej, Milane – myslel sis, že jsem zapomněl, ale to se nestalo. Můžeš se změnit, jak moc chceš. Vždycky tě poznám.

   „Nic se neděje – chápu, že je to stresující práce,“ usměje se mile.

   Ach, mám takovou chuť mu jednu vrazit, abych mu ten úsměv smázl z tváře.

   „Přesně,“ souhlasím s ním. Dobře, zahrajeme si hru, Milane, co ty na to? Pravidla určuji já. Přijmu tě – pokud obstojíš pod mou krutovládou, klidně si tu zůstaň. Pokud jen jednou polevíš v ostražitosti, budeš toho litovat a tahle práce se pro tebe stane peklo na zemi. Budeš ještě prosit, abych tě propustil.

   „No, děkuji za příležitost,“ pokračuje v tom svém snobském, do zadku lezoucím úsměvu a konečně se pakuje.

   „Já děkuji vám,“ řeknu mile.

   Když vypadne, zahájím ihned opakované cvičení nádech, výdech v naději, že mi to pomůže se zklidnit. Ne, pořád mám chuť něco rozmlátit. Chodím po místnosti a koušu do cigarety. Ne, neudělám mu tu radost. Nezapálím si. Ten stres uvolním nějak jinak. Je to o výdrži. Je to zkouška. Zkouška toho pitomého osudu, zda obstojím. Ne, nezapálím si! Nesmím…

   Vážně mám slabé nervy.

   Sotva pár minut poté, kdy se za Milanem zavřou dveře, už kouřím.

   Sakra.

 

   Pamatuji si, že první dny na střední nebo okamžik, kdy jsme měli něco prezentovat před třídou, mě můj spolubydlící naučil dobrou fintu, jak se uvolnit. Protože mi pohledy, které byly přímo jako dýky do zad, neskutečně vadily, trénoval jsem s ním. Vysvětlil mi, že když si zvyknu na upřený pohled jednoho páru očí, časem mi to přestane tolik vadit. A hlavně přestanu přemýšlet, co si o mé práci myslí ostatní. Díky němu jsem se naučil skvěle přetvařovat a vystupovat. Do dneška jsem mu za to neskutečně vděčný. Naučil mě, jak hrát před lidmi, jak moc silný skutečně jsem. Nebo toužím být.

   Tak proč mám najednou problém mluvit s jednou osobou?

   No, bylo by to lehčí, kdyby to byla nějaká jiná osoba. Předtím, než jsem si uvědomil, s kým mám tu čest, to šlo přece tak snadno. I když jsem ignoroval jakési varování vzadu v mozku, že mi někoho připomíná. Teď sedím v kanceláři, mám už dávno volno, ale nechce se mi domů. Představa, že bych ho mohl nyní někde potkat ve městě, mě - upřímně - trochu i děsila. Deset let jsem měl pokojný život a pak se přiřítí hurikán jménem Milan.

   Není mi už patnáct let. Oba jsme dospělí. Šikana ze školy už je dávno pryč. Teď, pokud by se odhodlal něco mi udělat, musel by za to nést i následky. Už by to nebyla jenom hra mezi malými kluky. To samé platí i pro mě. Vstanu ze své židle a pohlédnu na krabičku s poslední cigaretou uvnitř. Vytáhnu ji a krabičku hodím do koše. Vezmu si klíče ze stolu a zavřu si kancelář. Sjedu výtahem dolů. Než pojedu domů, koupím si ještě krabičku cigaret. Je mi jasné, že budu mít plno věcí, nad kterými strávím bezesnou noc.

   Rozloučím se s recepční, která se mě lekne a upustí papíry. Je vážně nešikovná. Nebo se mě tolik bojí? Vážně tolik děsím lidi?

   Sotva vyjdu ven, pomyslím si, že mě osud musí nenávidět. Jinak bych si nemohl vysvětlit toho pablba, který tady stojí a čeká. Na koho? Snad ne na mě. Zapálím si, popotáhnu a vydám se směrem k blízké večerce. Jen koutkem oka vidím jeho zklamaný výraz, když ho úplně ignoruji a vydávám se jiným směrem, než je on. Je to snad pes, nebo co? Strčím ruce do kapes a ignoruji, že na mě volá.

   „Chci si promluvit,“ slyším ho nyní z bližší vzdálenosti.

   „Nezájem,“ odpovím popravdě.

   „Mohu se tě aspoň na něco zeptat?“

   „Nezájem.“

   „Není to nic osobního.“

   „Nezájem.“

   Předběhne mě a pokračuje: „Tak mě aspoň vyslechni.“

   Lhostejně projdu kolem něj. Na podlézavé červy, jako je on, opravdu nemám dneska žaludek. Zkousnu cigaretu mezi zuby, když pořád mluví. Nenávidím ho. Nenávidím jeho hlas. Nenávidím jeho oči. Nenávidím fakt, že je tady a chce si promluvit.  Tak co teda dělala celé ty roky předtím? Otočím se a vztekle udeřím do zdi jenom kousek od jeho hlavy, když pořád mluví. Vzápětí toho v duchu zalituji, protože mě rozbolí celá ruka, ale udržím si kamennou tvář. Vidím, že se mě bojí. Ten strach v očích, když potkáte nějakou lidskou bestii. Ano, tenhle pohled zabírá, když jste vyšší a je vám jasné, že máte v něčem navrch. A hlavně, když je ta nenávist v očích oprávněná.

   „Co chceš?“ zavrčím na něj zle.

   Chvíli mlčí. Hledá snad slova? Nebo nemůže ze strachu mluvit? Je to celkem uspokojující pohled. Tyran, který se stává obětí. Vydechnu mu kouř do obličeje, stejně jako to on mnohokrát udělal mě, když si mě taky nějak podobně odchytil na základce. Nejen kouř - jeho kamarádi si rádi na mě dělali značky právě hořící části cigarety. Ale nejsem tak dětinský, jako oni. Sice by to bylo jistě uspokojivé, ale na jejich úroveň se nesnížím.

   „Poslouchám,“ připomenu mu, když pořád mlčí. „Takže nic důležitého, bezva. Díky za ztrátu času,“ řeknu po chvíli, když pořád není schopen slova a odtáhnu se. Slyším ho, jak vydechne. Bojíš se mě? Dobře ti tak. Strčím ruce do kapes a otočím se k němu zády. „Nemám důvod ti cokoliv říkat nebo tě poslouchat. Jsem přece jen obyčejný červ pod tvou nohou. Stačí jen zašlápnout. Počkat – situace se nám trochu změnila,“ dodám a otočím se k němu s chladným pohledem. Nesnáším ho. Devět let si ze mě dělal blázny a najednou, když mě potřebuje, se chce omlouvat? Jdi do prdele. Naposledy potáhnu, pořádně, zhluboka, než špaček hodím k jeho nohám. „Sbohem,“ zavrčím jen a odejdu.

   Nesnáším ho.

 

   Když se dostanu domů, je už skoro jedenáct večer. Posadím se na sedačku a přemýšlím o celém dnešku. Nedá mi to pokoj. Proč zrovna on? Na světě je tolik lidí, kteří potřebují práci, ale já musím vyfasovat zrovna jeho! Sevřu si vlasy mezi prsty. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Správně, důležité je zůstat v klidu, nevyvádět. Když jste klidní, máte lepší výsledky. Není důvod se kvůli všemu hned stresovat. Zavřu oči. Nemohu tomu uvěřit. Ne, vážně - jak je možné, že to dopadlo zrovna takhle? Čekal jsem, že naše role se v této chvíli prohodí. Já budu na nervy, budu měnit neustále práci, zatímco on bude nějaké velké zvíře ve známém podniku. Řeknu to ještě jednou: Osud je vážně zvrácený. Jestli jsem si myslel, že by mi sprcha pomohla v uvolnění, tak jsem se pletl. Nemohu ho dostat z hlavy. To, jak vypadal předtím, a to, jak vypadá nyní. Oba jsme se změnili.

   Toho večera si už nezapálím.

   A ráno se probudím až neobvykle brzo. Jdu na balkón, ale opět si nezapálím. Ještě je tma. Jen světla okolních budov a pouličních lamp narušují intimní soukromí lidí dole. Zpozorním, když uvidím nějakého pošuka, jak běhá kolem. Kdysi jsem býval taky takový pošuk. Dneska bych to jen sotva stihl uběhnout. Když náhodou mám někam zaběhnout, bolí mě bok po pár metrech. Nežertuji. Vím, že moje kondička je mizivá oproti mému mladšímu já. Ale co byste čekali, když jsem začal žít takhle.

   Pravda, ještě jsem mu neodpověděl a nezničil jeho sny. Když však stojím nad zapnutým notebookem, váhám. Mám být hodný a říct mu, že ho nepřijmeme? Nebo být bestie, přijmout ho a mučit ho? Pochopitelně - je tady jen ta druhá možnost. Když něco začneš, tak to i dokonči, ne? Napíšu mu odpověď stroze, bez příkras. To víš, že jo - ještě ti budu vypisovat básně, blbečku. Do týdne mi řekneš, že odcházíš! Možná i dřív! Opřu se o opěradlo a zazubím se. Je mnoho způsobů, jak zničit něčího ducha a morálku. Příliš mnoho, abyste si svou pomstu užili.

   Zarazí mě, když vidím, že mi i krátce po páté hodině ráno hned odpoví. To snad nespí? No, ne že by mě to nějak zajímalo. Notebook zaklapnu a pohlédnu z okna. Asi je na čase vyrazit do práce.

 

   Vše vypadá, že to byl jen zlý sen a celý včerejšek se ani nestal. Práce je v klidu. Nikdo neotravuje. Šéf taky vypadá spokojeně. Všechno klape doslova jako švýcarské hodinky. Až by z toho člověka i mrazilo, ale zvláštním způsobem mě to uklidňuje. Vše je tak, jak má být. A včerejšek byla jen hnusná noční můra. Žádný Milan není v mém městě ani tady nezačne pracovat. Mail byl pro nějakého jiného Milana.

   Když mi však telefonuje šéf chvíli poté, aby mi sdělil, že mám zaškolit nějakého nováčka, který zítra přijde, dostanu nehezký pocit žaludku, který se mi obrátí několikrát po sobě. Copak jsem z personálního?! Na to mi jen odvětí, že se musíme jistě znát, když jsme chodili na stejnou základku. Jak tohle může použít profesionál, jako je on?! Snažím se protestovat, ale nedá mi ani příležitost. Hned zavěsí. Bezva.

   Takže – zítra toho pablba stoprocentně uvidím. No, o důvod víc, abych si už rovnou připravil všemožné nesmyslné práce. Je zde i možnost, že si z něj udělám vlastního otroka? Ano, ale to bych ho musel vidět každý den a o to opravdu nestojím. Na druhou stranu – představa, jak mi dělá několik káv a já si mohu vybrat nebo ho poslat se všemi do háje, protože mi nechutnají, je úsměvná. Úsměv mi však zmizí, když si vzpomenu, že na mě včera večer čekal před budovou. Určitě si mě chtěl zkusit dobírat, ale já mu ukázal jeho místo. Což je jedině dobře. Ať od počátku zná své hranice a nepřekračuje je. Jednou je překročí a bude toho litovat. O to se postarám.

   Po zbytek dne se mi naštěstí daří věnovat se jenom práci. K mému velkému překvapení vykouřím jen dvě cigarety… což je neskutečný rekord od střední. Moje obvyklá denní dávka nikotinu je mnohem vyšší.

   Sotva však opustím budovu, myslím, že budu vraždit pohledem. Co tady ten zatracený zmetek zase dělá? A zase se usmívá jako sluníčko na hnoji! Copak jsem mu včera dost jasně nenaznačil, aby si držel odstup?

   Pronásleduje mě.

   „Měl bys raději rychle změnit směr, nebo ti jednu vrazím,“ varuji ho dopředu zavrčením.

   „Nevzdám to, dokud mě nevyslechneš,“ začne si zase vést svou.

   Nezájem. Jdi do háje. Zmizni z mého života, sakra!

   Stojí mě to veškeré sebeovládání.

   „Ty si nezapálíš?“ zeptá se na stupidní otázku. A dost! Rozeženu se rukou, ale ten ničema uhne. Dobře, má lepší reflexy, než jsem si myslel.

   „Zapálím ti prdel, jestli mi hned nezmizíš z očí,“ řeknu mu upřímně. „Je mi špatně jen při pohledu na tebe.“

   „Proč hned tak negativně?“ zeptá se smutně. „Jasně jsem řekl, že si chci s tebou promluvit.“

   Popadnu ho za bundu a praštím s ním o zeď. „Čemu nerozumíš na tom, že nemám zájem?“ zavrčím na něj nenávistně. „Myslíš si, že ti jen tak odpustím, že ses ke mně choval jako k hovnu po celých devět let jenom proto, že potřebuješ práci? Máš být sakra rád, že jsem ti napsal hned druhý den, že tě přijmeme. Rád odděluji osobní život od toho pracovního a tobě bych radil to samé!“

   Pustím ho a bez dalšího slova odejdu.

   Už mě nepronásleduje.

   Možná, že jsem byl na něj krutý. Ale zaslouží si ho. Nemá tlačit na ránu, aby začala zase krvácet. Pravidelné dýchání nezabírá, abych se uklidnil. Sevřu ruce pevně v pěst. Kdyby se tady neobjevil, dál bych si žil poklidný život. Daleko od ostatních, kteří by mi minulost připomínali. Nyní, s každým krokem, si vybavuji věci, proti kterým jsem se tolik chtěl obrnit. K čertu s tím vším…

   Nakonec se jen oklikou, abych ho nemusel znovu vidět, dostanu do garáží firmy a jedu domů, kde zažívám po dlouhé době absťák. Ruce se mi třepou a já chodím nervózně po bytě. Vzdávám to, otevřu si láhev whisky, kterou jsem dostal před pár lety, a vytahuji ze šuplíku rezervní krabičku cigaret. Nadávám na sebe a na toho blba, který se tady musel zjevit a pomalu mi začal ničit život a klidnou mysl.

   Sotva se uklidním, zírám tupě před sebe, zatímco se z cigarety v mých ústech kouří. Zavřu oči. A to jsem si myslel, že tenhle den bude lepší, že to bude zase jako jeden z těch starých dnů předtím, než se přiřítil hurikán Milan. Projedu si rukou vlasy. Usrkávám whisky a přitom hledím na fotku ze základky. Kousnu do cigarety a natáhnu se pro zapalovač. Po chvíli jen sleduji, jak mi fotka hoří v ruce. Takhle to bude nejlepší.

   Nebudu muset sledovat ten pitomý ksicht a jeho donutím do týdne odejít. Vyřešeno.

   Měl jsem to udělat ve chvíli, kdy jsem tu fotku našel.

   Když uslyším klepání na dveře, zahulákám na uklízečku, že jsem doma, že už se nemusí obtěžovat mi tady chodit uklízet. Jednou týdně se tady staví uklízečka a uklidí mi tu. Sice tu není moc co uklízet, ale zařídili to majitelé budovy. Nestěžuji si, ale mohla by mít trochu vychování a nechodit sem zrovna takhle pozdě večer. Ozve se znovu zaklepání.

   „Do háje, jsi hluchá?“ procedím mezi zuby a vstanu.

   Když však otevřu dveře, nenávistný pohled se mi změní ve zmatený. Čekal bych kohokoliv, ale jak Milan zjistil, kde bydlím? Zůstanu na něj zmateně hledět. Popel z cigarety mi po chvíli spadne na nohu a probudí mě tak z transu. Zanadávám a setřepu ho z chodidla.

   „Mohu dál?“ zeptá se Milan.

   „Jdi do háje,“ řeknu mu hned a chci mu zabouchnout dveře před nosem. Nejdou však zavřít úplně. Poté vidím jeho nohu mezi dveřmi. Zamračím se a záměrně ještě několikrát mu do nohy vrazím dveřmi, než mi v tom konečně zabrání.

   „Chci si promluvit,“ začne.

   „Zase ta stejná básnička?“ zavrčím na něj zle. „Jak ses sem vůbec dostal?“

   „Sledoval jsem tě.“

   „Vypadni.“

   „Mám tu pití?“ zkusí jinou taktiku a zamává mi před nosem igelitkou.

   „Dávám ti pět minut,“ nechám se obměkčit po chvíli ticha, seberu mu igelitku a s nedůvěřivým pohledem ho pustím dovnitř.

   Ovce vešla do jeskyně vlka - trefné.

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Potichu som prekročil prah dverí z chodby do mojej izby. Videl som iba obrysy...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Od poslední Erikovy výpravy za účelem zjistit něco víc o Maxovi už uběhl týden...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
Zastavím auto před hradem, který stojí na okraji Čech. Vystoupím a zahledím se...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 26
„To mi musíš vysvětlit. Jsem si téměř jistý, že jsem Eliase poprvé potkal...