Pá, 08/03/2019 - 00:17
8

   Tupě hledím do stropu.

   Nakonec jsem do práce přišel se značným zpožděním, což mi šéf nezapomněl omlátit o hlavu. Nemá si na co sakra stěžovat. Za celou tu dobu, co tady dřu od nevidím do nevidím, jsem ani jednou nezaspal nebo nepřišel pozdě. Stisknu zuby k sobě. Patou klepu nervózně o zem. Z čeho jsem nervózní? Že se Milan neukázal v práci. Vyčítám mu to? No… s tím zadkem bych taky nejspíš nepřišel. A po tom ránu bych se ani nedivil, kdyby se už neukázal vůbec. Ano, možná, že jsem reagoval trochu přehnaně, ale to on taky, ne? Snad neočekával, že bych řekl, že pro mě ten náš opilecký sex něco znamenal. Ne, sex v opilosti je zatraceně špatný nápad. Člověk ztrácí zábrany a většinou to může skončit právě partnerovým natrženým zadkem. Štěstí, že Milan můj partner není. Povzdychnu si. Nesoustředím se na práci. Jen tak sedím a hledím do blba. Mohl bych zneužít jeho zaslaného životopisu a zjistit, kde bydlí. Čistě jen ze zvědavosti se ho zeptat, zda hodlá jít zítra do práce nebo ne. Jednoduché.

   Hned se však zastavím. Když mu zavolám, bude to znamenat, že bych si něco vyčítal? Bude to znamenat starost z mojí strany? Ani mě nehne!

   Najednou mi až přehnaně moc vadí to ticho v mé (sakra) velké kanceláři.

   Vzdávám to. Na chvíli odložím svou hrdost a popadnu mobil. Zpráva přece nikoho nezabije, ne? Není to tak, že bych si jeho číslo uložil nebo on znal to moje, ale v životopise je příhodná kolonka pro těch pár soukromých čísel. Přemýšlím, zda ta zpráva nezní příliš formálně. Pokrčím rameny a odešlu ji.

   ‚Jsi v pohodě? Mám tě v práci omluvit? Jiří

   To přece nezní nijak vtíravě nebo podlézavě… ne? Prostě… se jen zeptám. Nejsou v tom žádné známky citů nebo podobné kraviny. Normální otázka. Stejně tak by se zajímal můj šéf, kde najednou sem. Ano, když jsem tady nebyl, když přišel, poslal mi za tu dobu aspoň tak třicet zpráv. To je tak, když si uvědomíte, že vám najednou něco strašně chybí do počtu a vy si nemůžete uvědomit zpočátku co. Když na to přijdete, div vás netrefí šlak.

   Po dvou minutách mi přijde zpráva. Nic jiného jsem ani nečekal.

   ‚Naser si.‘

   Aspoň, že máme jasno v tom, že žije. Nejsem puberťák, abych se vzrušoval nad takovou odpovědí… Proč mu teda odepisuji?!

   ‚Takovou radost ti neudělám. Je slušnost se zeptat.‘

   Tak. Tímhle nic neztratím. Odložím mobil, abych konečně začal s prací. Ale vyruší mě další zpráva.

   ‚Je taky slušnost někoho neojet, když je na mol.‘

   Útok přímo do hnisající rány? To mě chce vydírat nebo co?! Přímo si představuji ten jeho hnusný úšklebek. Určitě se tímhle baví. Nebudu na to reagovat. Když si chce hrát na zraněnou pannu, která přišla o panictví, tak ať si hraje, ale s někým jiným!

   Nakonec mi to nedá a odepíšu:

   ‚Taky jsem byl na mol, idiote.‘

   Neprofesionální, ale co už. Nebyla to už pracovní záležitost, ale zřejmě osobní potyčka. Takže není třeba být nikterak zdvořilý. A vůbec k takovému člověku, jako je on! Natáhnu se pro cigaretu, abych si zapálil, když v tom mi přijde další jeho zpráva. To mi nedá ani na chvíli pokoj? Vytáhnu si cigaretu, ale přijde mi další zpráva. Chvíli váhám, než si chci zapálit, ale to už mě bombarduje další zpráva.

   Co má sakra za problém?!

   Naštvaně si ty zprávy přečtu.

   ‚Jo, ale na rozdíl od tebe udržím ptáka v kalhotách.‘

   ‚A navíc jsi to nebyl ty, kdo byl znásilněn. Několikrát!‘

   ‚Očekávej návštěvu policie, perverzní zmetku.‘

   To nám to začíná pěkně. Povzdychnu si. Dobře, jak bych na tohle křivé obvinění měl reagovat? Byl to on, kdo mě sváděl, tak ať si neztěžuje, ne? Opřu se o křeslo a přemýšlím. Pohlédnu na jeho životopis, který mám pořád otevřený na obrazovce.

   Podepřu si hlavu.

   Není to přece moje starost, ale přitom jsem ten, co to způsobil. Měl bych to prostě ignorovat? Bylo by to pro mne asi nejlepší. I když na druhou stranu chci vidět jeho výraz, když se blbě pohne a bude ho bolet celé tělo.

   Zákeřně se ušklíbnu.

   Za tohle mi to rozhodně stojí.

   Je rozhodnuto.

 

   Opíšu si jeho adresu. Šéfovi jen řeknu, že si musím něco osobního zajistit. Jeho poznámku, že už jsem si vyčerpal svou dnešní přestávku, jednoduše ignoruji. Do GPS zadám adresu a vyjedu z garáží. Není to starost, je to zvědavost. Chci se pobavit, stejně jako on se bavil na můj účet.

   Nedá mi to. Sjedu ještě do lékárny a koupím prášky proti bolesti. Je fakt, že by mu mohly trochu pomoct.

   Aniž bych si to uvědomil, vracím se v podstatě domů. Až poté na mě udeří známá budova, když kolem ní projedu. Bydlí jen pár bloků ode mě. Dobré vědět. Kdyby se chtěl vymlouvat, jak daleko musel jít, mohu se aspoň nějak bránit. Zastavím před domem, který odpovídá adrese. Vyndám si balíček cigaret z přehrádky a dám si ho do kapsy. Ještě jednou zkontroluji nákup z lékárny, než vylezu z auta.

   Zeptám se právě vycházející ženy na jeho byt. S milým úsměvem mi odpoví a na nic se naštěstí neptá. Zdvořile jí poděkuji, než vejdu dovnitř. Výtahem vyjedu do šestého patra a chvíli mi trvá, než najdu jeho dveře. Dle jmenovky na dveřích žije sám. Okolo dveří má uklizeno.

   Rozhlédnu se kolem, než konečně zaklepu.

   Nikdo se neozve, tak to zkusím znovu, tentokrát hlasitěji.

   Zpoza dveří slyším jeho ztlumený hlas, který říká, že už je na cestě. Všimnu si malého kukátka a zadívám se do něj. Pozoruje mě? Slyším zvuk řetězu, než se dveře pomalu otevřou, zajištěné právě oním řetězem a zpoza nich na mě hledí doslova vražedný pohled.

   „Co tady chceš?“ zasyčí na mě Milan zle. Takže pozoroval.

   „Ujišťuji se, že žiješ,“ řeknu upřímně.

   „O to se tě nikdo neprosil.“

   „Přinesl jsem ti léky, měly by ti pomoct.“

   Pořád se na mě nevraživě dívá. Nakonec přede mnou práskne dveřmi. Dobře. Znovu zaklepu. Slyším, jak zanadává. Zvuk řetězu se znovu ozve a dveře se pootevřou. Vidím jeho nastavenou ruku, jinak je skrytý za dveřmi.

   „Mezi dveřmi ti nic předávat nebudu,“ řeknu upřímně.

   „Nebuď pověrčivý!“ slyším ho zavřísknout.

   „Buď mě pozvi dál, nebo vyjdi. Odmítám se bavit s dveřmi.“

   Povzdechne si, ale nakonec zpoza dveří vyjde. Je v pyžamu, vlasy má rozcuchané na všechny strany a je pobledlý. Se zamračeným pohledem jen zvedne ruku vzhůru v očekávání, že mu tašku jen tak předám.

   „Mohu dál?“ zeptám se.

   „Vyšel jsem ven, tak mi to dej. Nemusíš se víc starat.“

   Založím ruce na prsou. „Jako osoba tobě nadřízená se musím starat. Obzvlášť, když máš dneska nastoupit do práce, když jsme tě přijali.“

   „To jsi tady jenom kvůli tomu? To jsi nemusel vážit cestu až sem.“

   „Proč jsi mi neřekl, že bydlíš tak blízko mě?“

   „Neptal ses. A není mou povinností se ti svěřovat.“

   Vzdorný pohled a chlad v očích. Překvapuje to i mně samotného, že mě ten jeho pohled vzrušuje i proti mé vlastní vůli. Předám mu igelitku. Otočí se ke mně zády a chce zmizet za dveřmi. Strčím nohu mezi práh a dveře. V duchu zanadávám, že to byl debilní nápad. Div mi neodpadne noha od bolesti. Využiju momentu, kdy se zmateně ohlédne, proč nemůže zavřít dveře, a vklouznu dovnitř.

   „Co to děláš?“ zavrčí na mě nepříjemně. „Vypadni!“

   „Chci si promluvit,“ zkusím stejnou taktiku, jako zkoušel on.

   „Nezájem.“

   Jaká ironie, že se naše role nyní prohodily. Popadnu ho za zápěstí. Cítím, jak s sebou mírně třese. „Milane,“ oslovím ho tvrdě.

   „Pusť mě!“ řekne ostře.

   „Poslouchej mě,“ snažím se znít klidně a vlídně. Moc mi to nejde.

   „Co mi uděláš? Zase mě znásilníš?“

   Ten zmetek… „Pokud si dobře vzpomínám, byl jsi to ty, kdo to začal. A celkem sis to i užil,“ ušklíbnu se na něj. Všimnu si, že znejistí.

   „V opilosti je každý poddanější,“ odvětí zle po chvíli. „Kdybych byl střízlivý, ani bych se tě nedotkl.“

   Po jeho poznámce mlčím. Pravda. Jsme na tom stejně. To je jedině dobře. Spojuje nás jen vzájemná nenávist. „Jsem rád, že to cítíme stejně,“ řeknu stejným tónem po chvíli i já a pustím ho.

   „Dobře, teď vypadni,“ zamračí se na mě.

   Podívám se mu zpříma do očí. Neuhne pohledem. „Skutečně tomu tak chceš?“ zeptám se přímo. Všimnu si, že na pár vteřin zaváhal.

   „Ano,“ řekne jen.

   Nebudu jeho ani sebe přemlouvat. Může se hýbat, není třeba se o něj tedy starat. Poznám, kdy se mám pakovat.

   Zamrkám však, když mi najednou skončí v náručí. Chci ho počastovat nějakou nadávkou, ale to náhlé teplo na mém těle je mi nepříjemné. Nejedná se totiž o normální lidskou teplotu. Přiložím mu dlaň na čelo a zamračím se.

   „Ty jsi fakt magor,“ zavrčím na něj zle. I přes jeho protesty, skoro instinktivně, ho zavedu zpátky do ložnice a hodím ho na postel. „Když máš horečku, tak co lezeš ven?“

   „Kdyby nějaký inteligent neklepal, tak spím,“ zavrčí stejně zle do polštářů, ale mířeno to bylo na mě.

   „Ještě si ztěžuj,“ napomenu ho zle.

   „Jasně jsem ti řekl, abys vypadl!“ konečně ke mně vzhlédne. Kdyby se nemračil a byl žena, tvrdil bych, že se i červená. Ale třeba je to z horečky. Tak proto byl v pyžamu. Ne, že by vyspával kocovinu nebo nechával odpočívat své (nejspíš sakra bolestivé) tělo, ale měl horečku.

   „Zůstaň ležet,“ dám mu jasný rozkaz, než se odtáhnu.

   Sundám ze sebe bundu a uvolním si kravatu a rukávy na košili. Tahle přestávka bude přeci jen o něco delší, ale budiž.

   I přes nejednu hádku a mnoho nesouhlasů se mi nějakým způsobem povede ho přemluvit, aby zůstal v posteli, zatímco mu udělám čaj, nacpu do něj trochu jídla a pár léků. Jestli vytuhne hned, budu jedině rád. Musím se vrátit do práce. Nejsem jeho chůva - tak proč tohle sakra dělám?!

   Sedím na druhém konci postele a sleduji ho, jak mě vraždí pohledem. Teď je ten čas, kdy bych měl vypadnout, ne? Nemusel jsem se o něj starat, a přesto jsem to udělal. Mohl jsem mu jen dát ty léky, aby se o sebe postaral, že?

   Stejně se z jeho strany díků nikdy nedočkám. Ani o ně nestojím.

   Slyším, jak se několikrát převalí z jedné strany na druhou.

   „Nemusíš tu sedět,“ slyším od toho nevděčníka.

   „Taky že nebudu,“ ujistím ho a vstanu. Vezmu prázdnou misku od jídla, které jsem mu rychle uklohnil, abych do něj něco dostal, a jdu mu v kuchyni trochu uklidit.

   Když se vrátím, pacient už tvrdě spí s trochu pootevřenými ústy.

   Přejdu k posteli. Čaj nakonec vypil celý, to je jedině dobře.

   Léky taky zabraly, jak měly.

   Sleduji ho, jak je naprosto bezmocný. Skloním se k němu. Vypadá tak nevinně. Úplně jinak, než jak si ho pamatuji. Oba jsme nyní jiní. Nechávám se znovu ovládnout chtíčem. Proč ze všech lidí na světě musím nyní toužit zrovna po něm? Po muži, který mi zničil život…? Nikdy tohle nepřiznám, pokud se na to čirou náhodou nezeptá on sám. Ale pochybuji, že tohle si bude pamatovat. Některé věci je lepší nevědět. Snížím se k němu tak, abych cítil jeho dech na své tváři. A ještě níž, dokud se naše rty nespojí. Jen jemně se o ně otřu, než se zase vzdálím.

   „Koukej se uzdravit,“ řeknu jen, než zmizím z jeho bytu.

 

   Když se vrátím do práce, šéf se nezapomene připomenout s mnoha stupidními otázkami. No co - hledej si jiného vola, který ti tady bude dělat bez připomínek takovou dobu jako já. Prostě nad jeho poznámkami zabouchnu dveře a otevřu si okno. Opřu se o stěnu a konečně si zapálím. Vydechnu kouř a všechny starosti z hlavy. Poslední dobou se až nějak moc držím, abych nekouřil. Je to až děsivé.

   Nevím proč, ale vybavím si Milana, jak v mém bytě kouří.

   Než si to uvědomím, vykouřím zbytek krabičky, je konec dne a já na práci ani nesáhl. Tomu říkám produktivní den jak prase.

 

   Chci jet rovnou domů, jako každý jiný den. Ale drobné nutkání mi v tom zabrání. Je vážně dobré nechat ho o samotě? Vždyť by nejspíš pošel, kdybych mu něco neuvařil. Vypadal jak šťastné štěně, když jedl mou „rychlou-polévku-všeho-možného“. Nezazvoním na něj. Nechci ho probudit a nechci, aby vstával. Jen jsem zavřel dveře, když jsem odcházel. Pokud se nezamkl, mohu se dostat jednoduše dovnitř.

   Není to zločin?

   Schody vzdávám po prvním patře a počkám si na výtah, který předtím obývala rodinka se třemi dětmi. Vlezu dovnitř a povzdychnu si. Myslel jsem si, že má kondička je opravdu o něco lepší, než jen tohle. Čekám, až se výtah zastaví. Než vyjdu ven, obezřetně se rozhlédnu. Zamířím ke dveřím stejně jako dopoledne.

   Zkusím je otevřít, aniž bych klepal. Tak tiše, jak jen to jde.

   Mám štěstí a jsou otevřené.

   Neslyším žádné zvuky. Takže spí. Jen ho zkontroluji a pak zmiznu. Jednoduché.

   Vstoupím do jeho ložnice a přejdu k posteli. Vše zde nese známky po svém majiteli. Sednu si na postel a odhrnu mu vlasy z tváře. Napadlo ho, na rozdíl ode mě, si dát aspoň něco studeného na čelo. Bod k plusu, umí se o sebe nejspíš postarat. Usměji se pro sebe a shrábnu mu vlasy na stranu. Vážně vypadá jinak, když spí. Všimnu si jeho dlouhých řas. Opět spí s pootevřenou pusou. Palcem mu přejedu po dolním rtu a snažím se ho neprobudit. Nakonec nechám své ruce spočinout ve vlastním klíně a pozoruji ho, jak spí.

   Tohle je vážně děsivé i na mě.

   Přišel jsem ho jenom zkontrolovat, nic víc. Nemám žádné postranní úmysly.

   Rozhlédnu se mu po ložnici ještě jednou. Jsem zvědavý. Jaké jsou nyní jeho koníčky? Jaké má zájmy? Takové ty věci, které byste měli vědět. Životopis neuznávám jako dostačující odpověď. Lidé na sebe neradi prozradí své nejskrytější touhy a tajemství. Všimnu si krabice s názvem firmy, kterou neznám, ale zpoza pootevřeného víka vidím nějakou malou krabičku, jakoby na léky. Sportuje - že by výživa?

 

   Po delší chvíli, kdy slyším jen jeho pravidelný dech, se rozhodnu, že bych měl vážně zmizet a jít si lehnout taky. Mám sice zítra volno, ale to neznamená, že tady musím trávit celou noc. Zkusím ho navštívit znovu zítra. Třeba mu už bude lépe.

   Vstanu a chci odejít.

   To by mě však nesměla zarazit jeho ruka, která se zahákla o rukáv mé košile, aniž bych si toho všiml.

Dodatek autora: 
4.916665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Hazuki „Tak tady bydlíš, ty parchante,“ zamumlám tiše a ještě jednou, skryt...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
  Seděl na studeném kusu železa, tvořící zlomek mohutného mostu....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Bolí ma hlava. Cit do tela sa mi vrátil až nechcene rýchlo. Otvoril som oči a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
„Proč si vzteklý Amore?“ Zlobil se, protože ho Osud znal tak dobře. Dal si...