Čt, 25/04/2019 - 21:15
10

   Postřehnu, že se na mě dívá zpod pootevřených víček. Jak dlouho předstíral spánek? Nebo se sotva probudil a natáhl se po mně, protože ještě před chvíli snil? Všimnu si jeho zmateného zamrkání, když si všimne své ruky. Můj rukáv však ani tak nepouští.

   „Už je lépe?“ zeptám se, abych protnul to protivné ticho mezi námi, a ruku stáhnu k sobě. Nemám rád, když mi někdo zasáhne do osobního prostoru bez varování. Strčím ruce do kapes a otočím se čelem k němu.

   „J-Jo…“ vydá ze sebe po chvíli a sedne si. „Promiň. Měl jsem divný sen.“

   „V pohodě.“

   Jsem překvapený, že mě nevyhazuje ze svého bytu, jako předtím. „Díky i za ty léky předtím. A polévku.“

   „Jsem spíše překvapený, že jsi ten pokus-omyl přežil,“ řeknu popravdě. Všimnu si jeho ironického úsměvu.

   „Byl to snad pokus o to, jak se mě předčasně zbavit?“

   „Tak trochu,“ pokrčím nevinně rameny.

   Ušklíbne se po mé nejasné odpovědi. Aniž bych si to uvědomil, natáhnu se a přiložím mu dlaň na čelo. Až po chvíli na sebe oba zaraženě pohlédneme. Hned mou ruku odstrčí.

   „Co to děláš?“ zeptá se zle. Tolik asi k jeho předešlému vděku.

   „Ujišťuji se, že už ti je lépe,“ řeknu upřímně. „Neboj se - nejsem takový zmetek, jak si myslíš, že jsem, že bych zneužil situace a něco ti udělal.“

   Má slova ho očividně moc neuklidní, protože mě probodne pohledem. „Předtím ti to nevadilo,“ nezapomene dodat. Proč se taky sakra vůbec starám?! „Ale…“ pokračuje a odvrátí pohled, „možná je něco pravdy na tom, že jsem se až tak moc nebránil.“

   Není možné! Tenhle sebestřední chlap přiznává, že by něco byla jeho chyba?! Asi jsem zešílel. Máš jediné štěstí, že nemám v bytě kamery, jinak bych si vychutnal tvůj pohled na to, jak jsi po mně ty sám vyjel. Teda - pokud si to ještě pamatuji dobře. Určitě to byl on, kdo tohle začal.

   Rozhodnu se v zájmu nás obou na jeho poznámku nereagovat.

   „No, už je ti asi lépe, takže já se pakuji,“ řeknu jen tak, jakoby mezi řečí.

   Milan jen zaraženě přikývne. Nemám důvod se zde zdržovat. Jen jsem ho přišel zkontrolovat.

   „Koukej se přes víkend vzpamatovat,“ poradím mu, „nerad bych si tě zapsal na svůj seznam simulantů.“

   „Raději se nebudu ptát, jak je dlouhý,“ ušklíbne se v odpověď.

   „Uděláš jedině dobře,“ schválím jeho myšlenku. „Měj se.“

   Nic víc jsem ani nečekal. Jen jsem ho přišel zkontrolovat. Měl jsem zmizet už předtím, ale zůstal jsem. Když jeho byt opustím a čekám na výtah, neubráním se pohledu na svůj rukáv. Co se mu asi tak mohlo zdát?

   Určitě něco perverzního.

 

   Usadím se do svého křesla v pracovně a pohlédnu na hodinky. Za pár minut se to tady začne plnit lidmi, kteří budou milí až běda. Pokud ale odpracují, co mají, během dneška, třeba na ně nebudu muset ani vyjet jako mnohokrát předtím. My o vlku a už vidím první oběť. Mirka, ta vždycky chodí na čas, jako jedna z mála spolehlivých bab v téhle firmě. Myslím si, že to hlavně ona nás udržuje v dobrých číslech. Zbytek těch lepších lidí dorazí krátce poté. Za pár minut se mi zasype schránka na poštu v počítači. Beru do ruky tužku a jdu si udělat fajfky u těch, kteří se opět nedostavili, jako obvykle, kvůli nějaké vymyšlené chorobě.

   Když mi však nějaký inteligent pošle, že umírá na dávno vyhubenou nemoc, odepíšu mu dost peprnou odpověď. Netrvá ani pár minut a přijde mi odpověď, že se jenom trochu zdrží. Zazubím se. Jo, tak tebe si, frajere, s radostí podám, až tě uvidím. U jeho jména udělám velký černý puntík. Když si chceš hrát, přečti si nejdříve pravidla.

   Někdo mi zaklepe na dveře a já otráveně vzhlédnu, kousaje do cigarety. Zpozorním, když spatřím Milana.

   „Prý mě tu máš provést,“ pronese arogantně. Drží si odstup, dělá dobře. Povzdychnu si.

   „Nejdřív dodělám docházku,“ ušklíbnu se na něj po chvíli.

   „Můžeš to típnout?“

   „Ne, uklidňuje mě to.“

   Po mé odpovědi mlčí. Slyším však jeho kroky. Po chvíli jen šokovaně sleduji, jak mi sebere cigaretu a típne ji sám.

   „Nepřeháníš to náhodou?“ zavrčím nevraživě.

   „Myslím si, že to ty jsi určil přesný čas, kdy mě tady provedeš,“ procedí mezi zuby. Kdyby pohledy vraždily, oba bychom byli mrtví.

   S dost velkou nelibostí nakonec vstanu. Rychlá prohlídka nás snad oba nezabije. To si pomyslím na začátku této cesty.

 

   Člověka, který popadne skoro každou příležitost doslova za pačesy, jsem ještě neviděl. On musí mít nějakou zvláštní nadpřirozenou schopnost, jinak si to vysvětlit nedokážu. Jedno nevinné slovo, které se nakonec v ústech Milana zvrhne v něco oplzlého, následované dalším nevinným slovem. Provázím ho skrz prostory firmy a jediné, co slyším, jsou jeho stížnosti, oplzlé poznámky a bůhvíco ještě. Po pěti místnostech to vzdám a ignoruji ho. Jen mu říkám, kde se nacházíme. Nejsme tady na výletě, abych mu dopodrobna říkal, co se kde děje. A hlavně mě začíná štvát. Neskutečně moc štvát.

   „Můžeš na chvíli zmlknout?“ zasyčím dozadu jeho směrem.

   „Ne, ještě jsi mi neukázal všechno,“ zazubí se na mě a já si zhluboka povzdychnu. Jestli tohle přežije, aniž bych mu musel jednu vrazit, asi mu pogratuluji. Protože takhle otravného nováčka jsem ještě nezaškoloval. Ne, že bych to měl obvykle na denním pořádku nebo součástí mé práce, ale… Co se dá dělat? Šéf si rád pamatuje drobnosti, které mu poskytnou možnost mi rozkazovat. Ano, třeba ten pozdní příchod… Povzdychnu si ještě jednou, než vstoupíme do další místnosti.

   „Ty tu papulu asi sám nezavřeš, co?“ řeknu ještě příkře.

   „Jsem zvědavý,“ zazubí se na mě hravě a já mám chuť mu pár těch zubů vyrazit. Doslova. Ale ovládnu se.

   Naštěstí pro něj.

 

   „To je všechno?“ zeptá se jako dítě s rukami založenýma za hlavou.

   „Ještě bych ti mohl ukázat sklep a omylem tě tam zamknout,“ zauvažuji nahlas.

   „Skutečně?“

   „To byl vtip.“

   Nebyl. Ale to nemusí vědět. „Škoda,“ pronese po chvíli. Dobře, můžeme jít do sklepa a já omylem zahodím klíče, až tě tam zavřu. „Kde mám zakotvit?“ otočí se na mě s otázkou. Co třeba do sklepa? Ne, musím přestat být fixovaný na sklep. Pořád mě neopustila myšlenka, že bude mým osobním sluhou.

   „Kde uvidíš místo,“ pokrčím rameny. Neprofesionální, ale co.

 

   Poděkuji sekretářce šéfa, že mi donesla další podklady. Očima projíždím plány, které má můj nadřízený v hlavě. Je to složitý muž, ale zároveň elegantní. Z ničeho udělal poměrně uznávanou značku. Pod sebou má schopné lidi. Když tady delší dobu není, já i jeho zástupce vše zvládáme s přehledem. Povzdychnu si však, když ke mně přiletí melodie z vedlejší místnosti. Zástupce našeho šéfa (jinými slovy chlap, jehož zástupce jsem já) si libuje v občasném ranním posloucháním rádia. A to pěkně prosím starých písní. Proti jeho výběru nic nemám, většinou se jedná o dobré kousky. Když na mě však začne Phil Collins se svým plačtivým hlasem zpívat Another day in Paradise, mám chuť požádat šéfa o vlastní rádio. No, pořád lepší než začínat svůj den s Living next door to Alice od skupiny Smokie. Zavřené dveře mi nepomáhají a sem a tam se v jeho rádiu objeví i docela dobrá píseň, takže mi to nevadí. Když však slyším neskutečný řev Tiny Turner, musím se ušklíbnout. Ten chlap je o deset let starší než já. Nepřipadá mu to trochu dětinské, aby si každý den dodržoval tento svůj… rituál? To ho nemůže udělat doma, než odejde? Do jisté míry to rituál je… Protože pokaždé v devět hodin (přesně na minutu!) svoje rádio vypne. Když máme společnou směnu, je to prostě utrpení.

   Očima projedu ještě jednou podklady od šéfa. K jeho zástupci se dostane má finální verze, kterou bude vydávat za svou. Pochopitelně tam najde „neexistující“ chyby, které předvede a řekne, jak je vyřeší. Ne, že by mě to nějak vzrušovalo. Nemám zájem být přímo pod šéfem. Dostal bych dvojnásobek starostí. Děkuji pěkně, ale své místo si nech.

   Někdo zaklepe na dveře zrovna ve chvíli, kdy se natahuji pro cigaretu. On snad musí mít alarm nebo co!

   „Co se děje?“ zeptám se jen, když Milan váhavě vstoupí dovnitř. „Neboj, nekoušu. Jen velmi rád štěkám,“ vypadne ze mě suchý vtip.

   Div mi o hlavu neomlátí nějakou složku. „Tohle ti posílá nějaká ženská,“ řekne s drzým tónem.

   „Nějaká?“ pozvednu obočí.

   „Milena, Eva nebo Alena. Teď fakt nevím.“

   To je trochu velký rozdíl, nemyslíš? Raději svou poznámku spolknu, jinak by mě jistě tentokrát praštil doopravdy. „Dík,“ řeknu suše.

   „Mám dotaz.“

   Výborně - už to začíná. „Pauza na oběd je přesně ve dvanáct, máš na ni třicet minut,“ odvětím, aniž by se zeptal. Na tohle se většinou ptá každý. Copak si to nemůžou zjistit od kolegů nebo co?

   „Na to jsem se nechtěl zeptat,“ vyvede mě z omylu.

   „Toalety jsem ti ukázal během prohlídky.“

   Otráveně na mě pohlédne. Jsem rád, že jsem si tu složku od něj vzal, jinak by mě s ní nyní praštil určitě. „To taky ne.“

   „Tak se ptej - myšlenky ti rozhodně číst nebudu. Za to mě nikdo neplatí.“

   Zapálím si přímo před ním a vydechnu kouř nad svou hlavu, aby náhodou ještě i s tímhle neměl problém. Opřu se o opěradlo a čekám. „Vlastně ani nic,“ pronese hrdě a otočí se na patě. Co to sakra mělo znamenat teda? Dobře, dobře. Hlavně nezuř. Jistě to udělal záměrně, aby tě vyprovokoval nebo rozhodil. Rty omotám kolem cigarety a sleduji ho, jak odchází. Pohledem omylem zavadím o jeho zadek a ušklíbnu se pro sebe.

   „Skenuj si nováčky ve chvíli, kdy s tebou nebudu mít směnu,“ slyším nad sebou hlas a vzhlédnu.

   „Taky tě rád vidím, Patriku,“ usměji se na něj mile. „Šéf už ti zatrhl ranní kravál?“

   „Pokud myslíš skutečnou hudbu, tak ne. Ale pokaždé v devět moje rádio zdarma končí.“

   „Jaká to škoda, že nehraje celý den,“ řeknu ironicky. „Co potřebuješ?“

   A od tohohle pablba jsem já zástupce, pěkně prosím. Ale nestěžuji si. Pořád jsem mohl dopadnout mnohem, mnohem hůř.

 

   „To by bylo pro dnešek všechno,“ probudí mě šéfův hlas. Na chvíli jsem se ztratil v říši snů. No a co… vždyť pokaždé říká to samé. Nemusím ho věčně poslouchat. Promnu si krk a nevinně se usměji. Vždyť jsem celou tu dobu poslouchal, vím, o čem mluvíš, starouši, neboj. Budeme na tom pracovat.

   Kdy se ze mě stal takový pokrytec?

   Prohrábnu si neposedné vlasy, když si jdu udělat kávu do kuchyňky. Zastavím se. Ušklíbnu se a pohledem zavadím o naše pilné včeličky. Mohl bych vyzkoušet svého nového otroka, ne? Vrátím se zpátky k sobě a přitom si Milana zavolám k sobě. Když vejde do místnosti a zeptá se, co se děje, zavane dovnitř i mentolová vůně. Nechejte mě hádat – že pár těch bonbonů zrovna před chvílí kousal, protože měl chuť na cigaretu? Všiml jsem si toho už i předtím. Frustrace. Vyvinul si jiný zlozvyk, který by se na něm brzy projevil, kdyby náhodou necvičil. Ale nemám mu to za zlé.

   „Chci kávu,“ řeknu ledabyle.

   „Tak zvedni prdel a přines si ji sám,“ usměje se nevinně.

   Zacuká mi levém koutku. „To je moc kroků na mě. Chci, abys ji přinesl ty mně.“

   „Nevšiml jsem si, že by ve smlouvě stálo, že ti budu dělat otroka,“ opřel se o práh dveří.

   „Dobře, tak tu smlouvu můžeme kdykoliv vypovědět, když s ní máš problém,“ pokrčím rameny ledabyle.

   „To mě snad vydíráš?“

   „Ne, jak bych mohl. Chci jenom kávu.“

   A zeširoka se na něj usměji. Ano, jsem zmetek. Ale tohle si náramně užívám. Hlavně ten jeho otrávený obličej a tiché vrčení. „Jakou?“ procedí nenávistně skrz zuby.

   Opřu se o opěradlo židle a přemýšlím. „Kteroupak bych si dneska dal?“ přemýšlím nahlas a hledím do stropu. „No, nějakou vyber. Třeba mi bude chutnat,“ dodám po chvíli.

   „Jak si přeješ,“ zavrčí zlostně a práskne dveřmi.

   Mám chuť za ním zařvat, aby mi netřískal s dveřmi, ale ovládnu se. Tvář se mi zkřiví do nehezkého úšklebku. Ať už mi objedná kávu z automatu, bude mít smůlu. Kávu z automatu nepiju. Nesladím a mléko si dávám jen příležitostně. Jinými slovy – ať už přinese jakoukoliv kávu, vrátím mu ji s tím, že ji nepiji. Takže ve finále to bude mé úplné vítězství proti němu.

 

   „Tady to je,“ zavrčí mi do obličeje, div mi obsah kelímku nechrstne do tváře. Mile se usmívám a vezmu si ji. „Je to všechno?“

   Zamyslím se a prohlížím si tekutinu v kelímku. „Obávám se, že to není ta káva, kterou si obvykle dávám,“ pronesu mile.

   „Tak si pro ni zajdi sám,“ procedí skrz zuby zlostně.

   Usměji se ještě víc. „Ale ty jsi přece tak ochotný, že, Milánku?“

   Vidím, jak mu cuká ve tváři a tiskne ruku v pěst. Podepřu si hlavu rukami a spokojeně se na něj tlemím.

   „Třeba se přimluvím u šéfa, aby ti zvedl plat, přestože jsi ve zkušební lhůtě. Nebo mu rovnou navrhnu, že u tebe lhůta nebude potřeba. Na mě jistě dá.“

   „Tohle je vydírání,“ zhodnotí chladně.

   „Ne, to je lukrativní nabídka. Tak běž, běž.“

   Rukami ho vyháním ze své pracovny.

   Tohle se opakuje ještě tak třikrát, než dovnitř Milan vletí, div mu z úst nešlehají plameny. „Ty hajzle!“ zaprská, když za sebou práskne dveře.

   „Copak, Milánku?“ zašvitořím vesele.

   Popadne mě za košili a vidím, jak se ovládá, aby mi jednu nevrazil. Takže si už zjistil, že zdejší kávu nepiju. A to musel jít pro čtyři kávy, pěkně prosím. Tomu říkám hlupák.

   „Zemři,“ zavrčí mi do tváře a pustí mě.

   Tak takový brzdy bych od něj nečekal. „Na umírání jsem příliš mladý.“

   Zhluboka se nadechne. Vyletí z mé kanceláře a opět práskne dveřmi. Upřímně řečeno – mít podobného šéfa, jako jsem já, tak už bych ho dávno zabil. Ale já se náramně bavím.

   Stejně jako ses bavil před lety ty.

   Tak si to užij, Milane!

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
Vnitřní síla Seděla jsem v čekárně nohu přes nohu a nervózně čekala na...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 9
Abyste pochopili, to co vám chci říct, musím začít příběhem......
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
První věc, kterou jsem udělal, když jsem se probral, bylo hluboké nasání...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 24
„S ním by som sa vyspal.“ ukázal som na muža stojaceho na autobusovej zástavke...