Út, 03/09/2019 - 16:08
3

„Připraven?“ zeptá se můj otec, který je zároveň velitelem našeho plavidla.

Ano, uhodli jste. Nejsme obyvatelé planety, kterou vy nazýváte Země. Naše planeta je velice vzdálena a vám by trvalo tisíce let než byste ji objevili, čemuž ale hodláme zabránit. A navíc nevypadáme jako vy. Sice máme podobnou výšku a základní rysy, ale zbytek se liší. Na končetinách máme pouze čtyři prsty místo pěti, naše kůže, oči i vlasy hrají mnoha barvami. Například já. Má kůže je fialová s modrým žíháním, mé oči jsou tmavě modré bez duhovek nebo zorniček, mé vlasy jsou bílé se světle modrými proužky.

Můj otec naproti tomu má zelenou kůži se zlatými odlesky, oranžové oči a zlaté vlasy. Stejně jako můj bratr.

„Ano, pane!“ zasalutuju.

„Výborně. A pamatuj, jsi z nás nejlepší, proto posíláme tebe,“ položí mi otec ruce na ramena a zahledí se mi do očí.

Jen přikývnu. Chápu proč posílají mě. Vždyť jsem s týmem několika dalších mužů pracoval na rozluštění řeči pozemšťanů. Povedlo se nám to jen u několika a já jsem jediný, kdo se je byl schopný naučit. Pro ostatní byli příliš složité a matoucí. Ovšem musím přiznat, že i mě jsou některé pojmy naprosto cizí a nerozumím jim. I spoustu dalších věcí jsme se naučili sledováním, ale to nám nestačí, proto musím sestoupit na tuto planetu jako špeh.

„Ještě počkat!“ zastaví mě jeden z expertů, když se chystám sestoupit na Zemi.

„Ano?“ otočím se k němu.

„Máš ty věci, kterým říkají doklady?“ zeptá se mě.

„Ano, mám,“ odpovím.

„Výborně. Umíš ten příběh, který jsme ti vymysleli?“ ptá se mě dál expert.

„Ano, umím. Jsem Daniel Hinzl, narodil jsem se dvacátého srpna roku devatenáct set devadesát devět. Takže je mi dvacet let a jsem v prvním ročníku architektonické vysoké školy. Mí rodiče zemřeli před několika lety a pro mě to je stále bolestné, takže o tom nechci ještě moc mluvit. Ale zdědil jsem po nich velký dům, ve kterém žiji a také obrovskou finanční hotovost, ze které žiju, dokud nedostuduju a nenajdu si práci,“ shrnu svůj vymyšlený životopis.

„Přesně tak. Také se nám podařilo nabourat se do jejich systému, který je opravdu velmi primitvní a zanesli jsme tě do něj, takže legálně existuješ a neměl bys mít žádné problémy,“ dodá ještě expert.

Přikývnu a stisknu tlačítko na masivním prstenu, který mám na ruce. Vzduch kolem mě se zavlní a vytvoří kolem mě iluzi lidského vzhledu. Má kůže získá lehce bronzový odstín, na očích se mi objeví iluze bílého bělma, modré duhovky a uprostřed černé zorničky. Na rukou a nohou se mi dokonce objeví pátý prst, který lze i nahmatat, abych nevybočoval a nelákal k sobě pozornost. Mé vlasy ztmavnou do černých, přesto že zůstanou dlouhé jako moje přirozené vlasy.

Zhluboka se nadechnu a zmáčknu skryté tlačítko na náramku, které slouží jako transformátor a přenesu se do zahrady velkého domu, který je podle všech dokladů můj. Vzhlédnu k temné obloze, která je posetá hvězdami. Někde tam je můj otec, bratr a zbytek průzkumné posádky. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Složení vzduchu i atmosféry je naštěstí podobné složení vzduchu i atmosféry na naší planetě.

Sklopím hlavu a vejdu do domu. Celý ho projdu, abych prozkoumal umístění jednotlivých místností a kde co je, abych se zde vyznal. Dům je na okraji jedné vesnice, která je od města, kde mám studovat, vzdálená jen asi půl hodiny. Rozhlédnu se po místnosti, která má být mým pokojem. Tady mě nikdo neuvidí, stisknu tlačítko na prstenu a zruším tak iluzi. Zívnu a lehnu si do postele. Ano, i my potřebujeme spát. Jediné čeho vlastně nejsme schopni je strávit bílkoviny a cokoliv živočišného původu a také nemusíme pít. Naše tělo vodu nepotřebuje a dokonce se v něm ani voda nenachází.

***

Ráno mě probudí otravný zvuk. Natáhnu se a vypnu budík na přístroji, který se nazývá mobil. Technologie obyvatel této planety je tak primitivní, že se ani nemusím učit s ní zacházet. Protáhnu se a vstanu. Dnes mám jít na první průzkomnou misi do místa zvané vysoká škola.

Vejdu do koupelny, která se ani v nejmenším nepodobá našim koupelnám a pustím se do hygieny. Laserem si nechám vyčistit zuby, do vlasů si vysypu jemný prášek, který stáhne veškerou špínu a mastnotu a vyčešu ho. Pak si po levé straně upletu tenký copánek. Copánky u nás mají důležitou roli. Nosíme vždy jeden na u levého spánku. Čím tenčí copánek tím vyšší místo v naší společnosti a délka je zase ukazatelem naší mužnosti. Zbylé vlasy stáhnu do volného culíku.

Na obličej a tělo si namažu průhlednou hmotu konzistence slizu, která po chvilce vytvoří na povrchu kůže tenký povlak, který z mé kůže vytáhne veškerou špínu, pot i nepotřebný maz a očistí mě tak. Odloupnu kousek povlaku na čele a stáhnu ho z obličeje i z těla. Ale co s tím teď? Pokrčím rameny a odnesu ho do kuchyně, kde ho vyhodím do odpadkového koše.

Nakouknu do ledničky, abych zjistil, jestli tam není něco k jídlu. K mému štěstí je tu nějaká zelenina a ovoce. Zavřu lednici a prohledám skříňky. Najdu zde sóju, veganské pečivo, veganské těstoviny, taky mouku, cukr, sůl, pepř, nějaké koření, brambory, rostliný olej, ocet a další věci, které mohu použít k vaření a k jídlu. Pokrčím rameny a nakrájím si na talíř nějakou zeleninu k tomu si vezmu chleba a pustím se do jídla.

Po jídle se vrátím do pokoje, kde se obléknu do oblečení, které je ve skříni. Znechuceně se zašklebím a ošiju se. My jsme zvyklí chodit v oblečení z lehké látky. Vlastně jde jen o dva pruhy látky přes záda a hruď, které se v pase spojují v jeden pruh, který pak splývá mezi nohama a přes zadek. Od ramen až po zápěstí pak splývají široké rukávy. Samozřejmě nosíme i lehké kalhoty a boty. Tedy kromě žen. Ty kalhoty nenosí. Tohle oblečení, které musím nosit, abych zapadl mezi pozemšťany je hrozně nepohodlné.

Podle hodin usoudím, že je nejvyšší čas vydat se na jistou pohyblivou věc převážející pozemšťany zvaná autobus. Vezmu batoh, kde mám vše, co budu potřebovat a vydám se z domu. U vstupních dveří si ještě vzpomenu, že bych měl aktivovat iluzi. Poté co ji aktivuji, vyjdu ven a po zorientování se vydám na nejbližší zastávku, odkud mám pak dojet do školy. Autobus po chvilce přijede a já nastoupím s penězi v ruce, abych mohl zaplatit. I tohle jsme museli odkoukat. U nás se za nic neplatí.

„Tak kam to bude, mladej?“ zahaleká řidič, když nastoupím a pak zůstanu stát před řidičem a jen se rozhlížím.

No a co teď? Myslel jsem, že prostě jen nastoupím, zaplatím a autobus mě doveze ke škole. Netušil jsem, že musím říct kam chci jet. Tohle jsem jaksi nedomyslel.

„Je suis étudiant et je vais à l'école. Alors si vous m'emmenez là-bas? Oui?“ napadne mě použít jinou řeč.

„Co?“ zírá na mě řidič otevřenou pusou.

Zopakuju mu to. Řidič na mě zírá a zřejmě neví co se mnou má dělat. Lidé za ním se začínají pobaveně culit a někteří se i tiše pochechtávají. I já se začnu pobaveně usmívat.

„Chce, abyste ho odvezl k té architektonické vejšce ve městě,“ přeloží mou žádost jeden rozesmátý kluk, kterému se zřejmě nebohého řidiče zželelo.

„Nedělejte si ze mě legraci. Od toho tu nejsem. Ještě jedna taková legrácka a vyhodím tě. Rozuměno mladej?“ zavrčí na mě řidič a vyjede mi jízdenku.

„Ano, pane,“ přikývnu už česky a podám řidiči bankovku.

Řidič mě sjede zlobným pohledem a otevře kasu, aby mi vrátil.

„Zbytek si nechte. Jako omluvu za ten malý vtípek,“ usměju se na něj a postoupím dál do autobusu.

Rozesmátý kluk, který předtím přeložil mou žádost, mě stáhne na sedadlo vedle sebe.

„Ty vole, dobrý! Kde ses naučil francouzsky? Jo a jsem Patrik,“ natáhne ke mně pravačku.

„Daniel,“ stisknu mu ji, když si ho prohlédnu. Je hubený středně vysoké postavy s krátkými blond vlasy a modrýma očima za brýlemi s jemnými obroučkami.

„Těší mě! A kde ses naučil francouzsky?“ nepřestává dotírat.

„Jsem samouk. Rád se učím novým věcem a jazykům zvlášť,“ pokrčím rameny.

„Tak to je hustý! Já se naučil jen pár frází a to jen proto, že mí rodiče každé léto jezdí do Francie a já musím s nimi. Už mě to přestává bavit a doufám, že příští léto budu moct jet jinam nebo zůstat doma. Co tví rodiče? Taky tě nutí jezdit s nimi na dovolenou?“ skoro nesbírám pobírat informace, které na mě chrlí.

„Ne, před několita lety zemřeli,“ odpovím a snažím se tvářit smutně.

„Ježíši promiň! To jsem netušil. Ale z čeho žiješ? A kde?“ zamrká překvapeně.

„Z dědictví. Rodiče byli bohatí a zanechali mi slušnou částku, která by mi měla vydržet, dokud nedostuduju a nenajdu si práci. Taky mi zanechali dům, ve kterém teď žiju,“ odpovím.

„Ty jo, já ti normálně závidím! Tedy ne smrt tvých rodičů, ale tu svobodu, kterou máš. A mimochodem co budeš studovat?“ vychrlí na mě, zatímco já si v duchu kladu otázku, zda jsou všichni pozemšťané takhle upovídaní.

„Architekturu. První ročník, první semestr,“ odpovím.

„Já taky. Takže jsme spolužáci. Super,“ zajásá Patrik a rukama zatleská nad hlavou.

Ucuknu a trošku se odkloním.

„Och promiň! Tohle dělám často. Ale na to si zvykneš. Jako na film Stmívání,“ přitáhne mě zpět a usměje se na mě.

Ale to už jsme před školou a tak než se stihnu zeptat, co to je to Stmívání, vystoupíme a zamíříme do budovy školy. Podle rozvrhu najdeme na orientační tabuli umístění naší učebny a vydáme se tam.

„Co je to Stmívání?“ nedá mi to a zeptám se, když procházíme prázdnou chodbou.

„To nemyslíš vážně,“ zasměje se.

„Myslím. Tak co to je?“ zamračím se na něj.

„Ty neznáš Stmívání? Na jaké planetě ses to narodil?“ zatřese se smíchem hlavou.

Ve mě hrkne? Jak to poznal? Otočím se, chytím ho za přední část trička a prudce ho přirazím ke zdi.

„Hej, co vyvádíš? Zbláznil ses?“ vyjekne a třeští na mě oči.

„Jak jsi to poznal? Jak jsi poznal, že nepocházím z téhle planety?“ zasyčím na něj.

„Co?“ dostane ze sebe a překvapeně na mě zírá.

„Jak jsi to poznal?“ zavrčím na něj znovu.

„Počkej, počkej. Ty jako nejsi ze Země? Jsi mimozemšťan?“ vyhrkne pobaveně.

„Mlč! A teď mi řekni jak jsi to poznal?“ zasyčím a rozhlédnu se, zda nás nikdo neposlouchá.

„Hele, já to nepoznal. To, že jsem se zeptal na jaké planetě ses narodil, jsem řekl ze srandy. Netušil jsem, že nejsi ze Země,“ odpoví mi konečně.

Strnu. On to nepoznal? Prozradil jsem se jen svou chybou? V duchu zanadávám a pustím Patrika.

„Ty jsi vážně mimozemšťan?“ zeptá se mě a fascinovaně si mě prohlíží.

„Ano, jsem. Jméno planety, ze které pocházím ti neprozradím. Za prvé bys ho ani nebyl schopen vyslovit a za druhé bys ji marně hledal na vašich vesmírných mapách,“ protřu si kořen nosu.

„Fajn, fajn. A hele co kdybych ti dělal průvodce na naší planetě? Docela se tu vyznám,“ začne kolem mě Patrik poskakovat.

Teď překvapeně zírám já na něj.

„To myslíš vážně? Nebojíš se, že tě unesu a budu s tebou dělat kdoví co?“ zeptám se.

„Ne, vlastně jsem vždycky tak nějak tušil, že my lidé nejsme ve vesmíru sami. A miluju sci-fi a všechno co se týká vesmíru a mimozemšťanů. Viděl jsem snad všechny filmy a přečetl všechno co s tímhle tématem aspoň zčásti souvisí,“ vyhrkne nadšeně.

„Průvodce by se mi hodil,“ zamyslím se.

„Bezva. A teď mi řekni, ten příběh, co jsi mi vyprávěl v autobuse, není pravý, co?“ zeptá se.

„Ne to není. Je to jen zástěrka,“ odpovím a pomalu se vydám na cestu k učebně.

„A tvé jméno?“ zeptá se.

„Taky falešné. Mé pravé jméno bys nedokázal vyslovit. Je na vás pozemšťany příliš krkolomné, jako ostatně celý náš jazyk,“ odpovím.

„Řekneš mi ho? Nebudu ho zkoušet vyslovit, ale zajímá mě to,“ dožene mě.

„Achukichuhmniztzvfab,“ prozradím své pravé jméno.

„Ty jo, to je fakt složitý. Znamená něco ve vaší řeči?“ zadívá se na mě Patrik.

„Milovaný druhorozený,“ přeložím.

„To je hezké. Dala ti ho tvá matka?“ usměje se na mě Patrik.

Ale to už dorazíme do učebny. Jdu za Patrikem, který bez zaváhání obsadí místa až vzadu.

„Co je to matka?“ zeptám se tiše, aby nás neslyšeli ostatní studenti, kteří vchází do třídy.

„Přeci žena, která tě porodila. Nebo se rodíte jinak? Bez žen?“ posune si brýle blíže, které mu po nose sklouzly.

„To ne. Žena s mužem otěhotní a pak nás porodí. Ale ihned poté jsme předáni našim otcům, kteří nás vychovávají. Těm ženám říkáme Roditelky nebo Dárkyně života,“ vysvětlím.

„A to vás nevychovávají společně s otcem?“ zamračí se Patrik.

„Ne, jen nás porodí. Nevím jak u vás, ale u nás to funguje tak, že si muž vybere ženu. Ženy jsou rozřazovány podle krásy a zdraví, čím vyšší pak má muž postavení, tím krásnější a zdravější ženu si může vybrat. Pak s tou ženou provádí rozmnožovací akt, který má za úkol zplodit dítě. Pokud je dítě chlapec, pak si ho po narození přebírá otec, který se o něj stará a vychovává ho. Pokud je to dívka, pak je dána na speciální místo, kde se učí, jak zplodit dítě a také je tam prošetřován její zdravotní stav a vzhled. A navíc, čím vyšší postavení máš, tím méně dětí smíš mít,“ vysvětlím Patrikovi jak to u nás funguje.

„To je trochu na hlavu, ne? Nemělo by to být naopak? Čím vyšší postavení tím víc dětí?“ jeho zamračení se prohloubí.

„Ne. Potřebujeme hodně dělníků a pomocných sil, ale vysoce postavených mužů by mělo být méně, aby pak nevznikaly spory o místa a nedocházelo k otcovraždám a bratrovraždám,“ pokrčím rameny.

„To je divné. A co se děje se ženami po porodu?“ zeptá se Patrik.

„Jakmile porodí stanovený počet synů, pak je muž, který je s nimi zplodil, zabije. Můj otec zabil moji a bratrovu Roditelku hned po mém narození. I můj bratr jednou zabije Roditelku, kterou si vybere, poté co mu porodí dva syny. A já udělám to samé,“ odpovím.

„Takže abych to shrnul. Vy si vybere ženu, uděláte jí určitý počet dětí, hlavně chlapců, protože dívky se tak nějak nepočítají, jestli jsem to dobře pochopil a pak je zabíjíte?“ zjednoduší Patrik.

„Ano,“ přikývnu.

„To je tedy pěkný hnus. Jste pěkně násilničtí parchanti, jen co je pravda,“ sykne Patrik.

Jen překvapeně zamrkám. U nás to takhle funguje snad od nepaměti a nikdo si nikdy nestěžoval. Tedy až na ženy, které ale stejně nikdo neposlouchal a jejichž protesty byly rychle umlčeny.

„Já si nedovedu představit, že by někdo udělal mé sestře dítě a pak ji zabil. To je...to je prostě nepochopitelné,“ syčí dál Patrik.

„Co je sestra?“ zeptám se zmateně.

„Dívka, kterou zplodí tvůj otec a porodí stejná Roditelka, která porodila tebe a tvého bratra,“ vysvětlí mi Patrik tento pojem.

„Aha. Pak i já mám sestry. Vím, že Roditelka mě a mého bratra porodila několik dívek. Tři před mým bratrem, pak čtyři přede mnou,“ spočítám kolik dívek má Roditelka porodila než se narodil bratr a já.

„A všechny jsou na tom speciálním místě?“ zeptá se Patrik.

„Zřejmě ano. Nikdo z nás se nezajímal, co s nimi bude. Je možné, že některé už porodily a zemřely. Možná všechny,“ pokrčím rameny.

„Jak můžeš být tak lhostejný? Vždyť šlo o tvé sestry, o tvou krev. Měl by ses zajímat a měl bys je chránit. To bratři vůči sestrám dělávají,“ založí si Patrik ruce na hrudi a zamračeně hledí k tabuli.

„Copak u vás je to jinak?“ zeptám se.

Patrik přikývne a pak mi začne vysvětlovat rodinné vztahy a vazby pozemšťanů. Je to velmi zajímavé, ale zároveň velmi složité a matoucí.

3.8
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 3.8 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
JEREMY Slyšel jsem tlumený výkřik z jednoho starého pokoje na konci...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 11
„Jak to? Co jsem to udělala?“ Cítím, jak se mi teplo rozlévá po hrudníku… „Proč...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 23
Když se krčíte v masivní šatní skříni, máte spoustu času rýpat se ve vlastním...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
Od jeho „návštěvy“ u Kaie uběhly už přibližně dva měsíce. Dva...