Po, 07/10/2019 - 01:03
1

Ležím na posteli a sleduji spícího Mariána. Během noci jsme si všechno vyjasnili, respektive zodpověděl jsem mu všechny jeho otázky, a Marián mě pak požádal, abych mu dovolil si na mě zvyknout, což jsem rád udělal, ačkoliv odpuštěno mi ještě nebylo a asi jen tak nebude. Sedli jsme si na pohovku v obýváku a Marián se mě dotýkal, konečky prstů mi přejížděl po pažích, hrudníku, obličeji a vlasech. A to tak dlouho, dokud neodpadl únavou. Pak jsem ho přenesl do postele v ložnici, kde jsem si lehl vedle něj a od té doby ho sleduji.

Jemně odendám pramen vlasů z jeho obličeje a vstanu. Jsem sice trochu unavený, ale pro jednou to vydržím. Přejdu do kuchyně, kde začnu připravovat snídani. Pro sebe udělám ovocný salát a pro Mariána vyndám z lednice rybí pomazánku a z chlebovníku rohlíky. Všechno to naskládám na stůl.

„Jak jsem se dostal do postele?“ ozve se ode dveří.

„Odnesl jsem tě tam,“ vzhlédnu k ně“mu a nejistě se na něj usměju.

Marián se na mě zamračí a pohledem sjede na stůl.

„Co to je?“ zeptá se.

„Rybí pomazánka a rohlíky,“ odpovím.

„Myslel jsem, že vy maso nemůžete,“ pozvedne Marián obočí.

„To je pravda. Tahle je pro tebe,“ posadím se na židli a sleduji Mariána.

Marián se zamračeně posadí naproti mně a nespouští ze mě oči. Jídla se ani nedotkne.

„Nebudeš jíst?“ zeptám se, když mě jeho pohled začne znervózňovat.

„Kdoví co jsi mi tam přidal. Možná nějaký oblbovák nebo dokonce jed,“ odsekne Marián a založí si ruce na hrudi.

„Kdybych to chtěl udělat, tak bych to udělal už dávno. Ale já to udělat nechci. A vlastně to ani nemám rozkazem. Mám vás jen poznat a zjistit o vás, co jen jde, ale nemám vám ublížit. Nikomu,“ povzdechnu si.

Mariánovo zamračení částečně zmizí.

„Jak to bude dál? Ty odjedeš. Možná už zítra. Možná za několik let. Tak jak to mezi námi bude dál? Jak to chceš udělat? To mě chceš vzít s sebou? Nebo tady zůstaneš?“ začne se vyptávat Marián.

„Já nevím. Nevím, jak to bude dál,“ zabodnu zrak do svého salátu a začnu se v něm rýpat vidličkou.

„Uvědomuješ si, že ublížíš, ne že už dokonce ubližuješ nám oběma? Zamiloval ses do mě a já se zamiloval do tebe. Ano, slyšíš správně. Miluju tě! A důvěřoval jsem ti. Dokonce jsem s tebou chtěl prožít své poprvé! Ale teď? Pokud se teď sbalím a odejdu, bude nás to bolet. Pokud s tebou zůstanu a ty pak po čase odejdeš, bude to bolet. Tak co budeme dělat?“ začne si Marián pohrávat s nožem položeným na stole.

„Zda zůstaneš nebo odejdeš, záleží pouze na tobě. Nebudu ti bránit v ničem z toho ani tě přemlouvat, abys zůstal. Nechci tě do něčeho nutit. A ano, jednou odejdu. Ale pokud by ses rozhodl zůstat se mnou, tak bychom mohli vymyslet, jak dál, společně,“ zvednu k němu zrak.

„Budu potřebovat čas na přemýšlení. Nemůžu ti jen tak odpustit ani navázat na to, co bylo, protože už nevím, jestli ti můžu věřit,“ řekne Marián.

„Chápu,“ přikývnu, ačkoliv mě to zamrzí.

„Půjdu,“ vstane Marián od stolu a přejde do chodby, kde už má nachystaný batoh.

Vstanu a jdu za ním. Zůstanu stát na začátku chodby a sleduji, jak se Marián obouvá a obléká si bundu. Nakonec si na rameno hodí batoh a otočí se na mě. Chvíli na sebe hledíme a mě se zdá, že Marián chce něco říct. Po chvíli se ale otočí, otevře domovní dveře a odejde. Se svěšenými rameny a sklopenou hlavou se vrátím do kuchyně. Zrak mi padne na prostřený stůl a při pohledu na misku s pomazánkou mě bodne u srdce.

***

„Teď budu hnusný, ale nedá mi to. Já ti to říkal. Říkal jsem ti, že nakonec ublížiš sobě i Mariánovi a abys to ukončil, dokud je čas. Teď to máš. A doufej, že se Marián nezachová jako hajzl a nepustí si pusu na špacír. Protože kdoví co by pak bylo s tebou,“ ukáže na mě Patrik nožem, zatímco se cpe rohlíkem s rybí pomazánkou, kterou jsem koupil pro Mariána.

„Já vím. Já tohle všechno vím. Ale co mám teď dělat? Jsou to už dva týdny,“ rozhodím rukama a přecházím po obýváku sem tam.

„Čekat. Nic jiného ti nezbývá. Hlavně na Mariána netlač. Požádal tě o čas, tak mu ho dopřej a až se rozhodne, tak jeho rozhodnutí respektuj,“ pokrčí Patrik rameny.

„To udělám. Ale bolí to. Netušil jsem, že to tak moc bolí,“ padnu zničeně do druhého křesla.

„Jo, to znám. I já dostal kopačky od holky, kterou jsem miloval. Ale bolí to jen chvíli. Po nějaké době to bolet přestane a ty budeš připraven se znovu zamilovat. Tak to prostě je. Hlavně nedělej žádnou blbost,“ nacpe si Patrik do pusy další sousto a natáhne se pro další rohlík.

Zamračím se. Já mu řekl, že si může vzít trošku, ale takhle to vypadá, že z té pomazánky nic nezbude.

„Chutná ti?“ zeptám se ho se sarkastickým tónem v hlase.

„Jo, chutná. Ta pomazánka je výborná,“ přikývne Patrik ignorujíc můj tón.

„Byla pro Mariána a ty mu ji celou sežereš,“ zavrčím.

„Jo, jenže Marián tady není. Dokonce i když tady byl, tak se jí ani nedotkl. Buď rád, že ji sním a ty ji nebudeš muset vyhodit,“ pokrčí Patrik rameny.

Jen se zhluboka nadechnu a zakroutím hlavou. Tohle nemá cenu. Navíc má Patrik pravdu.

„Myslíš, že mi odpustí?“ zeptám se tiše.

„To netuším. Ale jestli chceš, můžu si s ním promluvit a nenápadně zjistit, co si myslí a k jestli už k nějakému rozhodnutí dospěl,“ nabídne se Patrik.

„Jen to ne. Ještě bys všechno zhoršil,“ zamítnu jeho nabídku.

Patrik jen pokrčí rameny a začne vyškrabávat poslední zbytky pomazánky. Povzdechnu si a s myšlenkami nepořádně se mi honícími hlavou, se zahledím do zdi.

„Fajn. A co budeme dělat teď?“ odloží Patrik mističku a nůž a zvědavě se na mě zahledí.

„Nechci dělat nic,“ řeknu.

„Ale no tak. Nemůžeš upadnout do deprese. Musíš se vzchopit, kámo,“ vyskočí Patrik na nohy a tahá mě z křesla.

S povzdechem vstanu.

„Proč to děláš?“ zeptám se ho.

„Abych ti pomohl,“ odpoví mi Patrik, v chodbě na mě natáhne bundu a přinutí mě se obout, sám aktivuje iluzi a táhne mě z domu.

„Kam mě to táhneš?“ zamračím se.

„Do města. A tam do kina. Koukal jsem se na program a dávají tam docela dobrou komedii. Tak třeba přijdeš na jiné myšlenky,“ odpoví Patrik a táhne mě k zastávce.

„To pochybuju,“ zabručím si pod vousy.

Patrik jen protočí oči a přinutí mě nastoupit do autobusu, který právě přijel. Nastoupí hned za mnou, oznámí řidiči cílovou stanici a zaplatí. Usadíme se a autobus se rozjede.

Netrvá dlouho a jsme ve městě. Zamíříme ke kinu, kde Patrik koupí lístky na komedii, o které před tím mluvil a vejdeme do sálu, kde se usadíme. Po chvíli zhasnou světla a na promítacím plátně se rozběhnou reklamy, po kterých následuje film. Komedie je opravdu povedená a chvílemi se celý sál prohýbá smíchy. Já se ale nesměju. Ani nevnímám, o čem ta komedie je. Mé myšlenky se točí kolem Mariána. Nemůžu ho dostat z hlavy a pořád přemýšlím, jak to všechno vyřešit.

„Tobě se ta komedie nelíbí?“ ozve se vedle mě tiše.

Otočím hlavu do strany a pohlédnu na dívku, která se na mě mile usmívá. Je to tmavovlasá baculka, která ale vypadá velmi mile a sympaticky.

„Líbí. Jen prostě na smích a veselí nemám náladu a myšlenky,“ odpovím jí stejně tiše.

„Pročpak?“ zeptá se překvapeně.

„Někoho jsem poznal. A zamiloval jsem se do něj. A on do mě. Byli jsme šťastní, jenže já mu ublížil, když to tak řeknu. A on se mi teď vyhýbá a já nevím, co dělat, abych to napravil ani jak to bude dál. No a abych se neutápěl doma v depresích, tak mě kámoš vytáhl sem,“ ani nevím, proč to té dívce vykládám.

„Ach, to je mi líto. Ale pokud tě ten dotyčný skutečně miluje, pak ti jistě odpustí a spolu pak přijdete na to správné řešení,“ pohladí mě dívka po předloktí a dál se na mě usmívá.

„Děkuju!“ usměju se na ni.

Dívka jenom pokývne hlavou a začne se znovu věnovat filmu. Já opět začnu přemýšlet nad Mariánem.

***

„Ten film byl k popukání,“ stírá si Patrik slzy z očí a ještě se trochu pochechtává, když vycházíme z kina.

Jen přikývnu. Patrik se přestane pochechtávat a vážně na mě pohlédne.

„Ty jsi to moc nesledoval, co? Jo a co ta holka, jak ses s ní bavil? Pěkná, ne? Sice trochu při těle, ale to nevadí, takové bývají v posteli nejlepší, protože chtějí chlapa co nejlépe uspokojit. A navíc jsou výborné kuchařky. Třeba by ti pomohla na Mariána zapomenout, ale nesměl by ses do ní zamilovat,“ přestávám stíhat Patrikovi myšlenkové pochody.

„Nevím o čem to mluvíš. Ta holka si jen všimla, že film moc nesleduju a že se moc nebavím a byla prostě milá. Sice byla hezká, přestože byla trochu při těle, ale to neznamená, že o ni mám zájem. Ona není Marián. Toho nemůže nikdo nahradit,“ ani si nevšimnu, že kolem oné dívky projdeme a že zaslechla náš rozhovor. Stejně tak si nevšimnu, že se potěšeně usmála a pak se vydala opačným směrem než my.

„Tak co kdybychom zkusili třeba...“ zamyslí se Patrik nad tím, jak by mě přivedl na jiné myšlenky.

„Patriku, prosím nech toho. Ať už vymyslíš cokoliv, tak myšlenek na Mariána se prostě nezbavím. Tak mě nech jít domů,“ promnu si kořen nosu.

„No dobře. Vzdávám to,“ povzdechne si Patrik a zamíří na nejbližší zastávku.

Následuju ho. V tichosti počkáme na autobus, nastoupíme a necháme se odvést na zastávku kousek od mého domu. Tam vystoupíme a zamíříme ke mně.

„Takže on o tom celou dobu věděl?“ ozve se za námi, když odemykám domovní dveře.

Já i Patrik se poplašeně otočíme a uvidíme Mariána, který stojí kousek od nás a se založenýma rukama nás zamračeně sleduje.

„Jo, věděl jsem o tom celou dobu,“ odpoví Patrik, když vidí, že se nemám k odpovědi.

„Skvělý. A kdo kromě mě o tom ještě věděl?“ Mariánovo zamračení se prohloubí.

„Už nikdo. Jen Patrik,“ odpovím.

„Proč jsi mě nevaroval?“ otočí se Marián na Patrika.

„Za prvé, slíbil jsem, že o tom nikomu neřeknu. A pak, věřil bys mi to, kdybych ti to řekl?“ pozvedne Patrik obočí.

„Ne, nevěřil. Vlastně bych řekl, že ses zbláznil, kdybys s tím za mnou přišel,“ přizná Marián.

„Tak vidíš,“ ušklíbne se Patrik.

„Proč jsi vlastně přišel?“ zeptám se tiše.

„Protože s tebou chci mluvit,“ odpoví Marián.

„Dobře,“ souhlasím a otevřu dveře.

Všichni tři vejdeme dovnitř.

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Ráno přišlo, i když jsem si z celého srdce přál, aby to tak nebylo. Nějak jsem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Premýšľal som: Je to predsa úplne jednoduché. V skratke: „Zbláznil som sa,“...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Ať už Ryuu obdržel jakoukoliv ránu, naučil se ji vracet i s úroky. V ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
„Brácho. Hej, brácho!“ vytrhne mě ze zamyšlení mladší pubertální sestra, která...