St, 16/10/2019 - 20:59
1

„Hele, neprotestuj! Taky tě můžu občas někam pozvat,“ mračí se na mě Marián, zatímco mě táhne k vegetariánské restauraci.

„Budu protestovat, protože se mi nelíbí, že za mě budeš platit, když vyžíváš hlavně z peněz z brigády, kterou sis našel, zatímco já jich mám na kontě několik milionů,“ prskám jako vzteklá kočka.

Marián prudce zastaví a zlostně se na mě otočí.

„To ti připadám jako taková socka, že nemůžu svýho přítele ani nikam pozvat?“ vyštěkne.

„Co? To ne. Tak jsem to nemyslel. Jen je mi blbý nechat za sebe platit, když mám víc peněz. A to není urážka, jen fakt,“ snažím se Mariána uklidnit.

„Tak tímhle to fakt vylepšuješ,“ ušklíbne se Marián sarkasticky.

Jen bezradně rozhodím rukama.

„Opravdu se omlouvám! Měl jsem zůstat u toho, že je mi to blbé,“ povzdechnu si.

Marián si povzdechne.

„Opravdu tě chci někam pozvat. I když mám méně peněz než ty,“ řekne.

„No dobrá. Když na tom trváš,“ pousměju se.

„To teda trvám,“ popadne mě Marián za ruku a táhne mě do restaurace.

Celkem ochotně ho následuju a už radši neprotestuju, abych ho nenaštval ještě víc. V restauraci se usadíme a během chvíle je u nás číšnice.

„Dobrý den! Budete u nás jíst?“ usměje se na nás.

„Ano, budeme,“ přikývne Marián.

„Co si dáte k pití?“ zeptá se nás, zatímco nám podává jídelní lístky.

„Já nic, děkuju!“ usměju se na ni.

„Já si dám třešňový džus,“ propálí mě Marián pohledem.

Číšnice přikývne a odejde. Otevřu lístek a zahledím se do něj.

„Ta grilovaná zelenina vypadá dobře,“ řeknu.

Marián mi ovšem neodpoví. Vzhlédnu k němu a zjistím, že na mě zlostně zírá s rukama založenýma na hrudi, zatímco lístek leží zavřený před ním.

„Co?“ zeptám se.

„Co? Ale nic. Ono je přeci úplně normální flirtovat s číšnicí před tvým přítelem. Nechceš ji tady rovnou ohnout přes stůl?“ vrčí na mě.

„Co? Já s ní přeci neflirtoval,“ namítnu překvapeně.

„Ne, vůbec. Tak co měli znamenat ty tvoje úsměvy?“ vyjede na mě Marián.

Otevřu pusu, abych něco řekl, ale přeruší mě číšnice, která Mariánovi donese sklenici džusu.

„Máte už vybráno?“ zeptá se nás s úsměvem.

„Ne, nemáme,“ odsekne jí Marián.

Číšnici zmizí úsměv ze rtů, překvapeně mezi námi přejede pohledem a pak se raději urychleně vzdálí.

„Můžeš mi říct, co to do tebe vjelo?“ zeptám se ho.

„Nech mě chvíli přemýšlet, ano? Bylo to fialové, oválné a podlouhlé. Ach, nebyl to takhle náhodou tvůj pták? Teď jsi okusil, jaké to je někoho ošukat, tak myslíš i na jiné, že? Ostatně mě už jsi dostal,“ syčí na mě.

„Co to povídáš? To s tím přece nemá nic společného. Miluju tě a nemám zájem o jiné,“ hledím na něj zmateně.

„Tak proč ses na ni usmíval?“ vyjede na mě Marián.

„Zeptala se mě na otázku. Tak jsem jí odpověděl a usmál se. Co je na tom? Chtěl jsem prostě být jen milý. Ani jsem si nevšiml, jak vypadá. To je celé,“ rozhodím rukama a prosebně se dívám na Mariána.

Marián sklopí pohled do stolu.

„Chovám se jako blázen, co?“ zašeptá.

„To nevím. Vysvětlíš mi, prosím, co to právě bylo?“ zeptám se měkce.

„Já nevím. Jen mám pocit, že sis uvědomil, že na planetě Zemi nejsem jenom já a že bys mě mohl vyměnit. A tak trochu jsem žárlil. No víc než jen trochu,“ vzhlédne ke mně.

„To nemusíš. Za nikoho tě nevyměním. Miluju tě a chci s tebou být každou vteřinu, kterou zde budu,“ nakloním se a vezmu ho za ruku.

„Promiň! Netušil jsem, že jsem takto žárlivý. Nikdy dřív jsem na nikoho nežárlil,“ povzdechne si Marián.

„To je v pořádku. Ale příště bych to radši řešil v klidu, souhlasíš?“ usměju se na něj.

„Souhlasím,“ usměje se na mě Marián a natáhne se pro lístek, který otevře.

S pousmátím zvednu svůj lístek, který jsem předtím položil a začtu se do nabídky jídel. Ta grilovaná zelenina mi ale zní nejlépe.

„Máte vybráno?“ přejde k nám znovu číšnice.

„Dám si tu grilovanou zeleninu,“ odpovím, ale radši se na ni nedívám.

„Já si dám vařené brambory a k tomu omáčku s tofu a houbami,“ objedná si i Marián.

Oba zavřeme lístky a podáme je číšnici, která si je převezme a odejde.

„Omlouvám se! Za tu scénu před chvílí,“ posmutní Marián.

„Co je to dneska s tebou? Nejdřív jsi byl veselý, pak naštvaný, žárlivý a teď jsi smutný. Kdybys byl holka, tak řeknu, že jsi v tom a že ti blbnou hormony a máš výkyvy nálad,“ zamyslím se.

„Já ti dám, že jsem jako těhotná holka. Já nevím, co se to se mnou děje, že jsem najednou takový,“ zamračí se Marián.

„Nejsi nadrženej?“ zeptám se ho se smíchem.

Marián se na mě vážně podívá.

„Jsem,“ odpoví upřímně.

Vytřeštím na něj oči. To myslí vážně?

„Eh?“ dostanu ze sebe.

„No co koukáš? Nevíš, že čím je chlap nadrženější, tím je protivnější?“ pokrčí Marián rameny.

„Tak to musíš být hodně nadrženej. Víš co, najíme se a pak můžeme jít ke mně,“ mrknu na něj s úsměvem.

„To zní dokonale,“ usměje se Marián.

„Fajn. A nezapomeň, miluju tě!“ nakloním se k němu přes stůl a políbím ho.

„Ehm, ehm, tohle je slušná restaurace! Běžte si tyhle bezbožné prasárny dělat někam jinam!“ ozve se od vedlejšího stolu.

S Mariánem se od sebe odtrhneme a podíváme se ke zmíněnému stolu. Sedí tam postarší pár, který nás znechuceně sleduje.

„Žádné prasárny neděláme,“ řeknu tiše.

„Že ne? A co bylo to před chvílí? Nejste nic jiného než úchylové a nepřirozené zrůdy,“ vyštěkne na nás muž, kterému se samým rozčilením třese podbradek.

„Radší se zklidni dřív, než ti praskne cévka, dědku!“ ušklíbne se na něj Marián.

„Co si to dovoluješ? Ty...ty...“ vykřikne žena a melodramaticky si přiloží ruku na hrdlo.

„A co myslíte?“ ušklíbne se na ni Marián.

Dostanu nápad a neváhám ho realizovat. Vstanu ze židle, vytáhnu Mariána ze židle, posadím ho na stůl a vtěsnám se mezi jeho nohy. Začnu ho vášnivě líbat a hladím ho všude, kam dosáhnu. Marián se tiše a nenápadně zasměje a začne mi rukama jezdit po hrudníku. Nenechám se dvakrát pobízet a zajedu rukama pod Mariánovo tričko. Oba ignorujeme znechucené zvuky, výkřiky a nadávky od obou seniorů. Těm se nakonec podaří získat pozornost číšnice a přivolat si ji.

„Prosím vás, slečno! Mohla byste těm úchylům vedle říct, aby těch odporných perverzností nechali? Alespoň mezi slušnými lidmi?“ požádá ji muž.

Odtrhneme se od sebe a s úsměvem se na číšnici podíváme. Ta vypadá pobaveně a mrkne na nás.

„Omlouvám se, pane! Ale já tu žádné odporné perveznosti nevidím. Jsou tu jen dva pěkní kluci, kteří se mají rádi a neváhají svou lásku projevit,“ otočí se číšnice na seniory.

„To si snad děláte legraci, slečno! Vždyť tady dělali něco tak odporného a vám to nevadí?“ vyjede na číšnici žena.

„Ne, nevadí. Vlastně by klidně mohli pokračovat. Já bych se klidně podívala,“ otočí se na nás číšnice a s pobaveným úsměvem na nás zamrká.

Já i Marián máme co dělat, abychom se nerozesmáli. Hlavně po tom, co uvidíme nevěřícné a šokované pohledy obou starých lidí.

„To snad není pravda! Pojď Marto, půjdeme někam jinam, kde budou slušní a normální lidé. A ne nějací odporní homouši,“ zvedne se rozzlobeně muž.

Žena ho následuje a oba odcházejí. Já a Marián se rozesmějeme, číšnice se k nám přidá.

„Tedy, nečekal jsem, že to budete hrát s námi. Hlavně kvůli mému dřívějšímu chování k vám, za které se omlouvám!“ sklouzne Marián ze stolu a usadí se na své židli a hledí na číšnici.

„To nic. Každý máme občas špatnou náladu. A já prostě nenávidím diskriminaci gayů. Sama jsem totiž lesbička a vím, jaké to je, když vám za vaši orientaci někdo nadává a uráží vás,“ otře si číšnice koutky úst a ještě pořád se uchechtává.

I já se vrátím na svou židli a číšnice odkráčí, aby mohla obsluhovat hosty. S Mariánem se snažíme uklidnit.

„Kde jsou ty dvě zkurvený buzny,“ vtrhnou do restaurace dva mladíci, kteří zatínají pěsti.

„To mluvíte o nás?“ postavím se a propaluju oba pohledem.

Marián se taky postaví a stoupne si vedle mě.

„Potkal jsem svou babičku a dědu. A ti říkali, že jste prý na ně byli sprostí a dělali jste tady nějaké odpornosti,“ přejde ke mně jeden z mladíků a bojovně mi hledí do očí.

„Líbání není odporné,“ namítne Marián.

„Měl bys radši držet hubu, ty hulibrku,“ houkne na něj druhý mladík.

„Fajn. A jdeme ven. Vyřídíme si to hezky po chlapsku, ručně, stručně,“ zavrčím naštvaně.

Nikdo nebude urážet Mariána! To tedy ne!

„Co blázníš? Zabijí tě!“ zašeptá ke mně vyděšeně Marián.

„Nezabijí. Neboj!“ usměju se na něj a pohladím ho po tváři.

Všichni čtyři vyjdeme ven a oba mladíci se na mě vrhnou. Jen se ušklíbnu a pustím se do nich. Během chvíle je kolem nás shromážděný dav čumilů. Mezi nimi i ti dva senioři, kteří se na mě samolibě usmívají. Ale to jen do chvíle, než jednoho omráčím a sedím na jejich vnukovi, kterému tlačím hlavu do chodníku, zatímco mu pravačku páčím dozadu.

„Teď tě postavím a ty se hezky omluvíš mému příteli, rozumíš?“ zavrčím do jeho ucha.

„Jo,“ zasténá bolestně mladík pode mnou.

Slezu z něj a postavím ho. Otočím ho čelem k Mariánovi.

„Tak můžeš začít,“ drcnu do něj, až klopýtne.

„Omlouvám se!“ zamumlá mladík.

„Výborně. A teď vezmi toho svého kamarádíčka a vypadněte. A pro příště byste si měli zopakovat pravidla slušného chování a správné oslovení pro homosexuály,“ pustím ho.

Mladík se sehne pro svého kamaráda, který je ještě trochu omámený po mé ráně a urychleně zmizí. Lidi kolem nás mi začnou tleskat a hlasitě projevují svůj souhlas se mnou.

„Tak za tohle si rozhodně zasloužíš odměnu,“ přejde ke mně Marián a přitulí se ke mně, zatímco se lidé kolem nás pomalu rozcházejí.

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Petr seděl v jednom z křesílek a hrál si s telefonem, aby odolal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Tajemná jeskyně v nitru Země dýchá prastarou silou. Vyvolává strach a posvátnou...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Cítil jsem, jak mě svírá svými pažemi. Leželi jsme na gauči v obýváku a hleděli...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Poustevník Agnus sedí před svou jeskyní na bílém útesu, vysoko nad azurově...