Ne, 03/11/2019 - 15:12
2

„No tak tohle se nepovedlo,“ zkonstatuje Patrik, když stojíme před domem, ve kterém on a Marián bydlí, já samozřejmě s aktivovanou iluzí a bundou, kterou mi Patrik stačil vzít.

„To ne,“ povzdechnu si a přitáhnu si Mariána do náruče.

Nevím, co jsem si myslel. Dopadlo to mnohem hůř, než jsem předpokládal a mé přiznání nebylo přijato zrovna nejlépe. Nejdříve byli všichni šokovaní a pak to šlo ráz na ráz. Křik, hysterie, Mariánův otec, pan Jerk, na mě vzal nůž a donutil mě tak k útěku. Naštěstí se Patrik a Marián dostali za mnou.

„Pokusíme se je zpracovat, ale nevím, jestli to půjde. Asi nemáte něco na vymazání paměti, co? Něco jako Neuralizér z Mužů v černém?“ pokusí se Patrik odlehčit situaci.

„Ne, to nemáme,“ zakroutím hlavou.

„Adel, co tu děláš? Jak ses dostala ven?“ zeptá se najednou Marián.

Já a Patrik se podíváme stejným směrem jako on a uvidíme Adélku, která stojí kousek od nás.

„Dostat se ven nebylo tak těžké. Nahoře je docela zmatek, tak jsem toho využila a proklouzla. Chci si promluvit s Danielem nebo spíš s Achukichu, promiň, nedokážu tvoje jméno vyslovit,“ obrátí na mě Adélka pohled.

„To nic. Můžeš mi říkat Achuki nebo Achu,“ usměju se na ni.

„Dobře. Víš, tvoje přiznání pro mě byl šok, ale já tě beru. Jsi...jsi sice mimozemšťan, ale nejsi zlý. Já vím, že ne. Kdybys byl, tak bys mi nekoupil prasátka a nezachránil bys život Rozárii a nepomáhal bys nám. Navíc, kdybys nám chtěl ublížit, tak už bys to udělal dávno. Měl jsi k tomu několik příležitostí. Brácha u tebe několikrát přespávala, Patrik s tebou byl taky sám a já taky, tenkrát, když jsi mi přinesl prasátka a to nemluvím o tom, že jsi i přespával u nás a u Patrika taky a mohl jsi nám ublížit ve spánku,“ dokončí Adélka svůj monolog.

Všichni na ni překvapeně zíráme.

„No co tak koukáte? Jsem na vaší straně a pomůžu vám zpracovat rodiče,“ zamračí se Adélka a založí si ruce na hrudi.

„Děkuji! Ani nevíš, co to pro mě znamená,“ skloním se k ní a obejmu ji.

„Jo a máš hezkou kůži. Mám ráda fialovou,“ usměje se na mě.

Otevřu pusu, abych něco řekl, ale přeruší mě odkašlání. Vzhlédnu a spatřím Rozárii.

„Adélka není jediná na vaší straně. Já taky. Zachránil jsi mi život a několikrát pomohl, je na čase, abych ti to oplatila,“ řekne.

„No bezva, teď už zbývá jen zpracovat rodiče,“ usměje se Patrik.

„Snad se to brzy podaří,“ povzdechne si Marián.

„Snad ano. Jsem rád, že stojíte při mně,“ přejedu je všechny pohledem a usmívám se.

Zpracovat rodiče bude nejspíš nejtěžší, ale věřím, že tihle čtyři to zvládnou.

„Bude to dobré,“ přitulí se ke mně Marián.

„Určitě bude,“ usměju se na něj a políbím ho.

„MARIÁNE, ADÉLO, OKAMŽITĚ DOMŮ!“ ozve se hlasitý řev, až všichni vyděšeně nadskočíme.

Všichni se otočíme a spatříme pana Jerka, který stojí u otevřených dveří do domu a se zbraní v ruce. Jen nasucho polknu, je mi jasné, že tu zbraň si vzal kvůli mně.

„No radši půjdeme,“ řekne Marián, naposledy mě políbí a společně s Adélkou odejde.

Ve dveřích se akorát minou s panem Dvořánkem, který k nám dojde.

„Pro vás dva to platí taky. Domů!“ přejede své potomstvo přísným pohledem a ukáže na dům.

„Jo, dobře, už jdeme. Akorát ještě Achuovi donesu jeho batoh,“ souhlasí Patrik a společně s Rozárií odejdou.

Rozárie se ještě otočí a zamává mi.

„Zklamal jsi mě. Myslel jsem, že jsi hodný a slušný kluk,“ řekne mi pan Dvořánek a otočí se k odchodu.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem vám lhát nebo vás obelhávat, ale musel jsem. Je mi to líto!“ sklopím pohled a zašoupu nohou.

„Jen mi řekni jedno. Opravdu nemáš v úmyslu nám ublížit? A tentokrát popravdě,“ otočí se ke mně a rentgenuje mě pohledem.

„Ne, nemám. Jsem tu jen kvůli průzkumu,“ odpovím mu.

„Dobře. Musíme to nejdříve rozdýchat a to bude nějakou chvíli trvat. Jen tě prosím, abys sem do té doby nechodil,“ požádá mě pan Dvořánek.

Jen souhlasně přikývnu a pan Dvořánek odejde. Chvilku po něm vyjde z domu Patrik s mým batohem v rukou.

„Tady máš své věci. A teď už musím jít. Mám takový dojem, že mě máma sleduje z okna. Asi má strach, abys mě náhodou nesežral. A neboj, brzy je zpracujeme. Horší to bude s Jerkovými,“ povzdechne si Patrik.

„Jo, díky! Snad to časem zkousnou,“ zadoufám.

„Snad. Zatím se měj!“ pousměje se Patrik a vrátí se domů.

„Jo, zatím!“ povzdechnu si, hodím si batoh na záda a vydám se na autobusovou zastávku.

Naštěstí nečekám moc dlouho. Když autobus přijede, nastoupím a vyžádám si lístek.

„Jedeš z maškarního, mladej?“ zasměje se řidič a pokyne hlavou k mému oblečení.

Překvapeně zamrkám a v tom mi to dojde. Tohle je ten řidič, se kterým jsem jel poprvé a dělal jsem si z něj legraci, když jsem mluvil francouzsky.

„Vlastně ano. Kamarádi ho uspořádali,“ přikývnu.

„A za cos šel? Za spanilého prince?“ ušklíbne se řidič a těch pár lidí, kteří jsou v autobuse, se pobaveně uculuje.

„Za mimozemšťana. Kámoš je blázen do sci-fi a tak ta párty byla v tomhle duchu,“ pokrčím rameny.

„Tak to jo,“ vyjede mi konečně lístek a já zaplatím.

Usadím se a hledím z okna. Je mi líto, jak to dopadlo, ale měl jsem s tím počítat. Když dojedu na zastávku kousek od mého domu, vystoupím a pomalu se šourám domů. Když tam dojdu, vytáhnu klíče a vejdu dovnitř. V chodbě ze sebe skopnu boty a sundám bundu, batoh pohodím vedle botníku a zapadnu do obýváku, kde se sesunu na pohovku. Zabořím obličej do dlaní a opět si přeju, aby náš druh mohl plakat a ulevit tak tlaku ve svém nitru. Zvednu obličej a začnu si pohrávat s náramkem. Zruším iluzi a postavím se. Zahledím se na náramek a přemýšlím, jestli to mám udělat nebo ne. Nakonec se zhluboka nadechnu a aktivuju transport.

Transportuju se na naše plavidlo a zarmouceně se vydám najít bratra nebo otce. Teď potřebuju blízkost někoho blízkého. Nakonec najdu bratra v zasedačce, kde se konají pravidelné schůzky průzkumníků, jak si pročítá nějaké papíry. Když vstoupím, vzhlédne a ve tváři se mu objeví překvapení.

„Achu? Co tu děláš?“ vstane a hledí na mě.

„Já...udělal jsem chybu. A potřebuju...někoho...někoho...“ zmlknu a sklopím hlavu.

„Pojď sem,“ vtáhne si mě bratr do náruče a obejme mě.

Vděčně se k němu přitisknu a nechám se tisknout a kolébat jako malé dítě. Je to možná trapné a divné, ale to je mi teď jedno. Potřebuju oporu a útěchu.

„Co se stalo?“ zeptá se bratr tiše, když mě po chvíli pustí a nasměruje mě ke stolu, u kterého mě posadí do jedné ze židlí.

„Vzpomínáš si na Patrika a Mariána?“ zeptám se.

„Na ty se nedá zapomenout,“ zasměje se bratr.

„No tak, myslel jsem, že když mě přijali, tak že to zvládnou i jiní,“ zamumlám, ale bratr mi rozumí.

„Prozradil ses?“ zahledí se na mě bratr s vážností ve tváři i v očích.

„Ano. Prozradil jsem, kdo a co jsem Mariánově a Patrikově rodině. A to jsem neměl dělat,“ vydechnu.

„Co se stalo? Chtějí tě udat nebo něco podobného?“ zamračí se bratr.

„To nevím, snad ne. Jde o to, že to nepřijali zrovna nejlíp. Mariánův táta na mě dokonce vzal nůž a kdybych neutekl nejspíš by mě zabil. Marián a Patrik sice slíbili, že se pokusí své rodiče zpracovat, ale nevím, jak dlouho to bude trvat a jestli se jim to vůbec podaří. Hlavně Mariánovi. Jejich sestry jsou sice na naší straně a přislíbili pomoc, ale stejně se bojím. Já o ně nechci přijít. Patrik je úžasný přítel a Mariána miluju. Nedokážu už si představit svůj život bez nich. Co mám dělat?“ upřu na bratra zoufalý pohled.

„Bráško, bráško, tys tomu dal. Tak rád bych ti pomohl nebo poradil, ale nevím jak. Jediné co můžu udělat, je být tady pro tebe,“ povzdechne si bratr a stiskne mi rameno.

Přikývnu a jsem vděčný i za to málo.

„Určitě to bude dobré, Achu,“ ztiší bratr hlas a snaží se mě povzbudit.

„Snad ano. Řekneš to otci?“ zeptám se.

„Budu muset. To víš sám,“ přikývne bratr.

„Dobře. Jen...mohl bys být ještě chvíli se mnou?“ požádám ho.

„Samozřejmě. Mohli bychom si zahrát nějakou hru, nebo ještě lépe, mohli bychom se opít. Co ty na to?“ mrkne na mě bratr.

„To by šlo,“ přikývnu.

„Dobře. Počkej tady. Hned jsem zpátky,“ vstane bratr a vyjde z místnosti.

Po chvíli se vrátí a nese rostlinku zabalenou ve filtru, kterou máme místo alkoholu. Vezmu si jednu tyčinku a bratr mi připálí zapalovačem. Ano, máme i zapalovače, jiný způsob jak něco zapálit jsme ještě nenašli. Vtáhnu trochu kouře do plic a užívám si štiplavého a lehce pálivého pocitu v krku a plicích.

„Sice to nepomůže a nevyřeší to mé problémy, ale alespoň na to nebudu myslet,“ poznamenám.

Bratr se uchechtne a také potáhne. Společne takhle vykouříme několik tyčinek a s každou se naše náladu zlepšuje a zlepšuje a my jsme čím dál veselejší. Užívám si lehkého motání hlavy a pocitu, že se vše kolem houpá a točí.

„A...a před...představ si...já ani nevím co,“ rozesměju se, s hlavou položenou na rukách, které mám složené na stole.

Bratr se začne smát taky.

„Jsi opilý bráško,“ zhoupne se na židli, ale přežene to, židle mu podjede a on se ocitne na zemi.

Náš smích se ještě prohloubí a jsme ještě hlasitější než předtím.

„Co se tu děje?“ nakoukne dovnitř bílostříbrný voják, který šel zřejmě kolem a slyšel nás.

„Nííííc,“ protáhnu se smíchem.

Voják nás přejede pohledem, začichá, zakroutí hlavou a s mumláním odejde.

„Brácho,“ sklouznu se smíchem ze židle a po čtyřech přelezu k bratrovi, který leží na zemi, směje a padnu vedle něj.

„Mááám tě rád, Achu,“ zanotuje bratr.

„Já tebe taky,“ odpovím stejným tónem a se smíchem ho neobratně poplácám po paži.

Znovu se rozesmějeme a ignorujeme otevření dveří, kterými pak do zasedačky vejde onen voják v závěsu s naším otcem. Ten nás nevěřícně přejede pohledem.

„Otče,“ vykřiknu nadšeně, vyhrabu se na nohy a pověsím se mu kolem krku.

Otec jen vyhekne pod mojí vahou, přeci jen nejsem žádné tintítko a on nejspíš nečekal, že se na něj pověsím.

„Není trochu brzo na opíjení se?“ zamračí se otec.

„Opijem séééé, opijem séééé, budeme se opííííjet až do ráááána,“ začne zpívat bratr a já se k němu po chvilce přidám.

„Ještě tohohle trochu. To nám opravdu chybělo,“ zamračí se otec.

„Co s nimi?“ zeptá se voják.

„Uložíme je, aby se z toho vyspali,“ řekne otec a začne mě táhnout ze zasedačky.

Voják za námi sebere mého bratra a táhne ho za námi. Já i bratr se necháme vléct a hlasitě se smějeme. Navíc nebýt otce, motal bych se z jedné strany na druhou. Ostatní obyvatelé naší lodi se po nás ohlížejí, ale já to ignoruju. Proč bych tomu měl také věnovat pozornost, když je mi tak báječně? Otec a voják nás nakonec dotáhnou do bratrova pokoje a položí nás na postel. S bratrem se otočíme čelem k sobě a znovu se začneme hlasitě smát.

„Těm bude za pár hodin pořádně zle,“ zkonstatuje voják.

„To bude. Zůstanu u nich a dám na ně pozor. Děkuji za pomoc!“ řekne otec.

Voják odejde a otec si s povzdechem přitáhne přitáhne židli, na kterou se usadí. Já a bratr se ještě chvíli smějeme a plácáme blbosti, ale nakonec usneme.

4.5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 9
Sám sebe jsem se ptal, co tady vůbec dělám. Má sestra se má zítra vdávat, je...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Deset hodin do zkázy Pompejí Okamžiky těsně po milování. Gladiátor spočívá...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 9
Ležím rozvalený na posteli, ranní slunce proudí oknem do pokoje a paprsky hladí...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
JEREMY Slyšel jsem tlumený výkřik z jednoho starého pokoje na konci...