Ne, 01/12/2019 - 22:46
2

„Já jsem tak rád, že už mám po zkouškách. První ročník za mnou, zbývají dva a pak už budu vystudovaný pan veterinář,“ protáhne se Marián a položí se mi hlavou do klína.

„A budeš ten nejlepší veterinář, lásko,“ usměju se na něj dolů, ukousnu si z hrušky a zaměřím se na zpět na televizi.

Jsme totiž u mě doma v obýváku a sledujeme film Harry Potter a tajemná komnata.

„Hm, a za pár měsíců to bude už rok, co jsi tu. Přeci jen jsi sem přišel v říjnu a teď už je květen. To už je...počkej chvíli....jo 8 měsíců,“ zazubí se na mě Marián.

„A většinu té doby jsme spolu,“ mrknu na něj dolů.

„Takhle dlouho jsem to ještě s nikým nevydržel,“ zamyslí se Marián.

Jemně se na něj usměju. Škoda, že u nás neznáme lásku a milenecký vztah. Až se vrátím na naši planetu, tak tohle je jedna z věcí, kterou musím změnit. Další je náš přístup k ženám a stejně tak chci zachránit své sestry, pokud ještě není pozdě. Tedy pokud se vrátím, čím dál víc si začínám pohrávat s myšlenkou, že bych tu zůstal, abych mohl být s Mariánem.

„Mariáne?“ oslovím ho.

„Hm, copak?“ přetočí se Marián na břicho a hlavu si opře o ruce, které má složené na mém stehnu.

„Co kdybych po ukončení mise nikam neletěl, ale zůstal tady?“ zeptám se ho narovinu.

„Počkej, cože? To myslíš vážně?“ zvedne se Marián a sedne si na paty a zírá na mě směsicí nadšeného překvapení a šoku v očích.

„No, přemýšlím o tom. Co si o tom myslíš?“ pohlédnu na něj.

„No to by byla paráda. Kdybys tu zůstal, mohli bychom dál být spolu. Panebože! O tomhle jsem snil, ale neodvažoval jsem se ani doufat,“ usměje se Marián a oči mu jen jiskří.

Usměju se na něj a položím mu dlaň na tvář. Marián ji vezme do obou rukou a začne se o ní otírat a mazlit se s ní.

„Miluju tě!“ zašeptám.

Marián ke mně zvedne oči a usměje se. Nedá mi to a musím ho políbit. Jeho výraz k tomu přímo vybízí.

„Myslíš, že ti to tvůj táta povolí? A co změny, které jsi chtěl provést?“ pohlédne na mě Marián vážně, poté co se od sebe odtrhneme.

„No, popravdě řečeno to nezáleží na mém otci, ale na našem Vládci. A ten by to povolit mohl. Starý Vládce již zemřel a na jeho místo nastoupil jeho syn a to je dobrej chlap. Povahově je mi docela blízký a naše názory jsou také velmi podobné. Vsadím se, že až si prostuduje všechny materiály, že sám zatouží po změně,“ odpovím.

„To zní jakobys ho znal,“ poznamená Marián.

„Já ho ale opravdu znám. Často jsme si spolu jako děti hrávaly a vlastně se dá říct, že se přátelíme dodneška. I když ho musím brát jako tu nejvyšší autoritu a musím s ním jednat podle našich postavení,“ pokrčím rameny.

„Ale tvá mise ještě nekončí, ne?“ zamyslí se Marián.

„Ne, ještě ne. Ale myslím, že nebude trvat dlouho a skončí. A tak přemýšlím, jak to všechno udělat,“ přitáhnu si ho do náruče a zamyšleně se zahledím přes jeho temeno do zdi.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptá Marián.

„Nad vším a nad ničím zároveň. Dává to smysl?“ uchechtnu se.

„Ani ne, ale já ti rozumím,“ zasměje se Marián.

Přidám se k němu. Po chvilce se od něj odtáhnu a políbím ho. Marián mi polibek opětuje. Po chvilce ho pomalu položím na pohovku a nalehnu na něj. Navzájem se hladíme a po chvilce ze sebe sundáme horní části oblečení, takže oba zůstaneme jen v kalhotách. Natáhnu se k zapínání Mariánových kalhot, když v tom se mi rozvibruje náramek. Zasténám. Teď ne!

„Promiň!“ opřu se na chvilku čelem o Mariánovo čelo a následně se posadím.

Přijmu hovor a přede mnou se v malém obdélníčku objeví tvář otce.

„Otče zdravím! Co se děje?“ jen doufám, že nic, co by vyžadovalo moji přítomnost, mám na práci jiné mnohem příjemnější věci, tak doufám, že to otec odbyde rychle.

„Děje se toho spousta. Ale to nejzásadnější je, že tvá mise je u konce. Zítra večer odlétáme,“ oznámí mi otec.

Mám pocit, jako by se mi zastavilo srdce. Jen stěží se dokážu nadechnout. Na milostné hrátky najednou nemám ani pomyšlení.

„Otče, já jsem přemýšlel,“ začnu.

„Ano? A o čem?“ zeptá se otec.

„O tom, že....že bych....tu zůstal,“ vysoukám ze sebe.

„Cože? Zbláznil ses? To je vyloučeno!“ vykřikne otec.

„Nemůžu opustit Mariána! Prostě nemůžu! Zkus zkontaktovat Vládce, zda by to nešlo nějak udělat. Prosím, moc tě prosím, otče!“ zoufale a zároveň prosebně na otce hledím.

„Ty ses opravdu zbláznil! Ale dobrá. Zkontaktuji Vládce a sám uvidíš, co ti řekne, ale nepočítej s tím, že ti to povolí. Takový nesmysl. Navíc by tam museli pravidelně létat naši technici, kvůli kontrole tvého náramku. Plus bych ti já nebo tvůj bratr museli každý rok vozit květiny,“ mračí se na mě otec.

„Když to nepovolí, tak odjedu s vámi. Ale alespoň zkusit to můžu,“ zamumlám.

„No jak myslíš. Během dneška nebo zítřejšího rána očekávej hovor buď ode mě nebo od samotného Vládce,“ zamračí se na mě otec a ukončí hovor.

Svěsím hlavu a ramena a zkroušeně hledím do země. Snažím se sám sebe přesvědčit, že Vládce je rozumný a že mě tady nechá, ale do mé mysli se vkrádají pochybnosti.

„Achu, co se děje? Co ti otec chtěl?“ položí si Marián hlavu na mé rameno a obejme mě.

„Moje mise je u konce. Zítra večer chtějí odletět,“ odpovím tiše.

„Co? Už? Vždyť je ještě brzo!“ pustí mě Marián a posadí se vedle mě.

Na to nemám co říct, jen pokrčím rameny. Marián se zhluboka nadechne.

„A dovolí ti tady zůstat?“ špitne.

„To nevím. Otci se to moc nelíbilo, ale slíbil, že zkontaktuje Vládce a zeptá se ho. Během dneška nebo zítra se mi jeden z nich ozve s verdiktem,“ odpovím.

Už to nevydržím, vstanu a přejdu k balkonovým dveřím a vyhlédnu ven. Marián se po chvilce postaví vedle mě. Vezmu ho kolem pasu a on se ke mně přitulí. Společně pak v tichu hledíme ven na rozblácenou zahradu s prvními zelenými trsy a květinami.

„Představa že odejdeš, je hrozná,“ zašeptá Marián.

„Třeba neodejdu,“ odpovím taktéž šeptem.

„Mohli...mohli bychom jít k nám? Aby ses mohl kdyžtak rozloučit i s Adel a mými rodiči. A taky s Dvořánkovými,“ pohlédne na mě Marián.

Přikývnu. Marián se vymaní z mého náručí a přejde k pohovce, kde sesbírá svoje vršky a oblékne si je. Já mezitím přejdu do své ložnice, kde se převléknu do pozemského oblečení. Potom aktivuju iluzi a přejdu do chodby, kde se už Marián obouvá. Taktéž se obuju a oba si oblékneme bundy. Přeci jen to na krátký rukáv nebo jen mikinu ještě není. Vyjdeme z domu a přejdeme na autobusovou zastávku. Pár minut počkáme než nám přijede autobus. Nastoupíme, koupíme si lístek a usadíme se. Celou cestu se ke mně Marián tulí a oba hledíme z okna.

Na zastávce, kousek od Mariánova domova, vystoupíme a zamíříme k domu. Marián otevře dveře a oba vstoupíme dovnitř a začneme stoupat do schodů.

„Co kdybych cinknul na Dvořánkovi a ty šel zatím k vám, abys vaše připravil na invazi?“ pokusím se o vtip.

„Jistě,“ přikývne Marián a trošku se pousměje.

Pozoruji, jak stoupá do schodů, jak mi zmizí z dohledu, s povzdechem se otočím a zazvoním na Dvořánkovi.

„Nazdár! Co ty tady?“ otevře dveře Patrik.

„Myslíš, že bys ty, tvoje sestra a rodiče mohli přijít nahoru k Jerkovým? Musím vám něco říct,“ řeknu.

„Hej, co se děje? Zníš dost vážně,“ zvážní Patrik.

„To vám řeknu až tam, ať to nemusím pořád opakovat,“ s těmi slovy se otočím a mířím nahoru.

Tam v pootevřených dveřích čeká Marián. Natáhne se ke mně a vezme mě za ruku. Oba společně vejdeme do bytu.

„Achu, co se děje? Prý sem přijdou Dvořánkovi, a taky Marián je smutný a nechce nám nic říct,“ spustí Adélka, jen co vejdeme do obýváku, zatímco sedí na zemi a bezmyšlenkově hladí prasátka.

„Je to vážné. Ale řeknu vám to až najednou,“ pousměju se na ni a otočím se k panu a paní Jerkovým, kteří sedí v křeslech a přeměřují si mě vážnými pohledy.

Usadím se na pohovku a v té chvíli se ozve zvonek a zaklepání na dveře. Marián odejde otevřít a dovnitř se nahrnou Dvořánkovi. Navzájem se všichni pozdravíme a rozesadíme. Marián a Patrik si sednou ke mně na pohovku a k nám se vtěsná ještě paní Dvořánková. Jsme tady sice trošku zmáčknutí, ale to nevadí. Paní Jerková vstane z křesla a posadí se na opěrku na ruce na křesle u jejího manžela. Pan Dvořánek jí s úsměvem poděkuje a posadí se do uvolněného křesla. Rozárie se posadí na zem k Adélce. Všichni na mě spočinou tázavými pohledy.

„Abych to nijak neprodlužoval. Dnes mi volal můj otec a řekl mi, že moje mise je u konce a že zítra večer odlétáme. Ale já nechci opustit Mariána a tak jsem ho požádal o svolení zůstat tady. Že by tím byl nadšený se říct nedá, ale slíbil mi, že se zeptá našeho Vládce, zda by to bylo možné a že mi během dneška či zítřka zavolá,“ shrnu.

Všichni na mě zůstanou nevěřícně zírat.

„To myslíš vážně?“ prolomí jako první ticho Rozárie.

Jen přikývnu.

„To přece nejde. To nemůžou. Ty jsi náš,“ zvolá plačtivě Adélka a vrhne se mi do náruče.

„Je mi to líto Adélko. Rád bych tu zůstal, ale...“ začnu.

„Žádné ale. Když chceš zůstat, tak prostě zůstaň,“ začnou Adélce téct z očí slzy.

„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ povzdechnu si a vyměním si s Mariánem a Patrikem pohled.

„Jsi dobrej kámoš. A věděli jsme, že tohle jednou přijde. Ale doprdele i tak je to zatraceně těžký,“ vstane Patrik a přejde k oknu.

Musím se uchechtnout. Patrik zaujal stejný postoj jako předtím já u mě doma. Ale můžu tomu domu ještě říkat domov?

Dodatek autora: 

Pomalu ale jistě se blížíme ke konci. Naneštěstí pro mě mám připravené tři varianty a nemůžu se mezi nimi rozhodnout. Tak co kdybyste mi s tím trochu pomohli?

Toto jsou ony: 1. Achu zůstane povolení zůstat na Zemi a možnost být tak s Mariánem a o změny na jeho rodné planetě se postará jeho bratr

                     2. Achu povolení zůstat na Zemi nedostane, ale dostane povolení vzít Mariána s sebou, což tak učiní, samozřejmě s Mariánovým souhlasem a zbytek svých dnů tak prožijí na Achuově planetě (s občasnou návštěvou Mariánovy rodiny na Zemi), kde mu Marián navíc pomůže se všemi změnami

                     3. Achu povolení zůstat na Zemi nedostane a Marián nedokáže opustit svou rodinu, tak se rozejdou a každý si postupem času najde někoho jiného a i když na sebe nikdy nezapomenou, tak budou šťastní

Jejich osud záleží na vás. Samozřejmě pokud chcete. :-)

4.5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 5
Itachi Kaage: Nezbývalo mi nic jiného než celý den proležet. Taky to byla...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Nedalo sa povedať, že by som precitol, skôr môj mozog začal fungovať na inej...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 3
Stojím na balkóně a sleduji padací most. Dnes by se měli vrátit vojáci mého...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
„Musím ísť na vecko.“povedal som nakoniec. Obaja sa na mňa pozerali ako na Boží...