So, 07/09/2019 - 13:38
2

„Vím, že jsme měli jít k tobě a probrat nějaké další věci, ale když ségra potřebuje pomoc, no tak ségra potřebuje pomoc,“ usmívá se na mě omluvně Patrik, zatímco stoupáme do schodů v bytovce, vlastně je to taková novostavba, má jen tři patra, v prvním a druhém jsou dva byty a v tom posledním jen jeden.

„To nic,“ odmávnu to.

Staneme před dveřmi ve druhém patře. Opřu se o zábradlí, zatímco Patrik po kapsách hledá klíče. Zhluboka se nadechnu a překvapeně se napřímím. Ucítil jsem nádhernou vůni. Sladkou a přesto jemnou a svěží. Znovu nosem nasaji vzduch. Rozechvěju se, je to opravdu krásná vůně.

„Děje se něco?“ zeptá se mě Patrik, který si mého čichání všiml a otočí se ke mně.

„Cítím tu nádhernou vůni,“ odpovím.

Patrik taky začichá a zamračí se na mě.

„Nic necítím,“ řekne.

„Zdá se, že máme citlivější čich než vy. Všiml jsem si toho už dřív. Každý z vás má jedinečný pach, ale vy ho překrýváte. Používáte deodoranty, voňavky a tak. Váš pach o vás řekne hodně,“ pokrčím rameny.

„Tak to je zajímavé. Co všechno dokážeš zjistit podle pachu?“ zeptá se patrik a začne znovu hledat klíče.

„Pohlaví, vaše rozpoložení, částečně i to jací jste,“ odpovím.

„Páni. Tak to je něco. A ta vůně, kterou cítíš, patří muži nebo ženě?“ zeptá se Patrik a konečně najde klíče.

„Nevím. Nějak to nedokážu určit. Chvíli to připomíná ženu a pak muže. Jediné, co dokážu s určitostí říct je, že ta osoba je mladá,“ zamračím se.

Patrik se zamyslí.

„V bytech pod námi bydlí dva starší manželské páry. Naproti bydlí mladá rodina a nad námi manželé ve středním věku, kteří mají dvě děti. No děti, tomu staršímu je dvacet a je na vysoké a jeho sestřičce je myslím dvanáct,“ zapřemítá.

„Dítě to není,“ zavrtím hlavou.

„Tak buď ti odnaproti nebo Marián seshora,“ pokrčí Patrik rameny.

Otevřu pusu, abych odpověděl, když najednou uslyšíme kroky, které míří po schodech nahoru. Ohlédneme se a uvidíme malou a drobnou hnědovlasou osobu, nesoucí velkou krabici. Osoba pohodí hlavou, aby si odhrnula vlasy z obličeje a já zadržím dech. Jemný oválný obličej s velkýma hnědýma očima působí velmi roztomile. Vlastně tak působí celá osoba. Roztomile a křehce. Nenápadně začenichám. To je ta vůně! Krátce pohlédnu na Patrika a kývnu. Ten překvapeně zamrká, ale pak se usměje.

„Nazdar Mariáne! Co to táhneš?“ osloví osobu.

Marián. Takže je to kluk. Marián ovšem na Patrika ostře pohlédne.

„To tě nemusí zajímat,“ odsekne.

Překvapeně zamrkám, zatímco Patrik se jen uchechtne. Marián po nás přejede pohledem a chce projít. Všimnu si, že mu krabice vyklouzává z prstů.

„Pomůžu ti,“ odlepím se od zábradlí a vezmu Mariánovi krabici dřív než kdokoliv stačí něco namítnout.

S krabicí v rukou začnu stoupat po schodech do posledního patra. Marián mě předběhne a postaví se mi do cesty.

„Neprosím se tě o pomoc,“ vyštěkne.

„Já vím. A přesto ti pomáhám, protože ti chci pomoct,“ usměju se na něj.

„Nejsem tak slabý, abych nedovedl vynést jednu krabici,“ mračí se na mě.

„To neříkám. A ani si to nemyslím. Ale bylo mi blbé tam jen tak stát, zatímco ty ses lopotil s touhle krabicí,“ naznačím pokrčení ramen.

Marián si pro sebe něco zamumlá, ale ustoupí mi z cesty. Vyjdu posledních pár schodů a položím krabici před jediné dveře, které zde jsou.

„Díky!“ zabručí Marián, který ke mně dojde a z kapsy vytáhne klíče.

„Není zač. A nezlob se, že se ptám, ale proč jsi tak nabroušený?“ zeptám se.

Marián si povzdechne.

„Kvůli Patrikovi. Nemám ho moc rád. Podle mě je hrozně infantilní, dětinský a hlasitý. A taky jsem slyšel, že jste o mě mluvili. Nemám rád, když to někdo dělá. Pokud proti mně někdo něco má, tak ať mi to řekne do očí a nemluví o mě někde za rohem. A to samé platí o kritice na internetu. Tam to lidi sice napíšou přímo, ale pod záštitou anonymity na internetu. Ve skutečnosti jsou to pak ubohé chudinky, které se krčí někde v koutku, klopí oči a neodváží se ani pípnout i kdyby se jim dělo kdovíco. Své sebevědomí a ego si pak nahání pomluvami nebo kritikou na internetu. O pomluvách pak platí to samé. Nemám rád řeči typu jedna bába povídala,“ vysvětlí mi důvod svého naštvání.

„Rozumím a musím říct, že s tebou souhlasím. Ale my o tobě neříkali nic špatného. Patrik mi jen říkal, kdo všechno tu bydlí a že máš mladší sestru. To je vše,“ o tom, že jsme se bavili o jeho vůni pro jistotu zamlčím.

„To je opravdu všechno?“ zeptá se.

Jen přikývnu.

„Omlouvám se, že jsem tak vyjel. Jen jsem myslel, že mě Patrik pomlouvá nebo že mu něco vadí a místo toho, aby mi to řekl, to o mě vykládal tobě,“ omluví se Marián.

„Omluva přijata. Mimochodem jsem Daniel, Patrikův kamarád a spolužák,“ natáhnu k němu ruku a usměju se.

„Marián. Patrikův soused,“ uculí se Marián a potřese mi rukou.

„No, už musím,“ pustím jeho ruku a začnu scházet po schodech.

Patrik na mě čeká přede dveřmi. Když mě uvidí přicházet, jen pozvedne obočí ale nic neřekne. Jen zastrčí klíče do zámku a otevře dveře. Vejdeme dovnitř a zavřeme za sebou.

„Nazdar brácho!“ ozve se a Patrikovi kolem krku skočí nějaká dívka.

„Kdo je moje milovaná sestřička?“ zasměje se Patrik.

„Jááá!“ vykřikne dívka, která se pustí Patrika a směje.

Pozorně si ji prohlédnu. Je sice o něco menší než Patrik a taky nemá brýle, ale jinak jsou si dost podobní.

„Kdo to je?“ pohodí ke mně dívka hlavou a pořád se usmívá.

„Och promiň! Tohle je Rozárie, moje malá sestřička. Rózo tohle je Daniel, můj kamarád a taky spolužák. Říkal jsem ti o něm,“ představí nás Patrik.

„Ach tak, těší mě!“ natáhne ke mně Rozárie ruku.

„Potěšení je na mé straně!“ lehce se ukloním, vezmu její ruku do své a naznačím políbení na hřbet ruky.

Pustím ji a narovnám se. Oba sourozenci na mě překvapeně koukají.

„Je něco špatně?“ zeptám se nejistě.

„Vůbec ne. Vlastně je všechno v tom nejlepším pořádku. Jsem ráda, že gentlemani ještě nevymřeli. Tady ten trotl by si z tebe mohl vzít příklad,“ ukáže Rozárie s úsměvem na Patrika, otočí se a odhopká pryč.

„Komu říkáš trotl, obludo?“ křikne za ní Patrik.

„Neměl jsem jí políbit ruku? Myslel jsem, že se to tak dělá,“ zašeptám.

„Dělávalo se to. A při jistých událostech se to dělá dodnes. Hlavně mezi společenskou smetánkou. Jinak už se jen potřásá rukou a někdy ani to ne,“ zašeptá Patrik a zamíří z chodby do obýváku, kde se usadíme.

„Takže jsem to pokazil?“ zeptám se zamračeně.

„Ale ne. Klidně to takhle dělej dál. Získáš si tak pověst šarmantního gentlemana a na to holky letí, ale připrav se na to, že když získáš takovouhle pověst, tak se na tebe budou holky lepit jako mouchy na med a kluci tě budou nesnášet. A některých holek se člověk zbavuje hodně těžko,“ varuje mě Patrik.

Jen pokrčím rameny. Tohle je mi celkem ukradený, stejně jsem tu jenom dočasně.

„Hele ségra, s čím jsi chtěla pomoct?“ zakřičí Patrik se zakloněnou hlavou.

„Víš jak jsem se přihlásila do toho kroužku astronomie? Tak máme sepsat referát a udělat prezentaci o něčem ve vesmíru na libovolné. Já si vybrala Slunce, ale moc o něm nevím. A ty se o vesmír dost zajímáš, tak mě napadlo, jestli bys mi s tím krapet nepomohl?“ nakoukne do obýváku Rozárie.

„Ale jo pomůžu. Vlastně ti můžeme pomoct oba. Tady Daniel se o vesmír zajímá taky a řekl bych, že o něm ví víc než já,“ mrkne na mě Patrik.

Jen pokrčím rameny. S tímhle pomoct můžu. Rozárie se na nás děkovně usměje a zase zmizí. Po chvilce vejde do obýváku s talířem sušenek v rukou.

„Prosím. Právě jsem je upekla,“ položí je s úsměvem přede mě.

„Hm, vypadají božsky,“ natáhne k nim Patrik ruku.

„Necháš to! Ty jsou pro něj,“ plácne ho po ruce Rozárie.

„Co? A já jako nedostanu nic?“ vykulí na ni Patrik oči a tře si ruku.

„Dostaneš. Ale teprve tehdy až budeš mít jeho vychování,“ ušklíbne se Rozárie.

Patrik se nafoukne a uraženě si založí ruce na hrudi.

„Co si dáš k pití? Kafe, čaj, šťávu nebo stačí voda?“ otočí se na mě Rozárie s úsměvem.

„Nic. Ale děkuji!“ pousměju se na ni a natáhnu se pro sušenku, abych ze slušnosti alespoň ochutnal.

„Počkej! Nejez to!“ zarazí mě Patrik.

Rozárie se na něj rozzlobeně podívá.

„Proč by to nemohl jíst? Dělám dobré sušenky,“ založí si ruce v bok.

„O to nejde. Co všechno v nich je?“ zeptá se Patrik.

„Co by v nich bylo? Jen obvyklé věci. Mouka, cukr, ovesné vločky, rozinky, mléko, trocha másla, vejce,“ vyjmenuje Rozárie.

Podívám se na sušenku a urychleně ji položím zpátky na talíř.

„Co se děje?“ zeptá se mě Rozárie překvapeně.

„Víš, já jsem alergický na přísady do jídla z živočišných produktů. Nesmím jíst maso, mléko, vejce, živočišné tuky nebo oleje a výrobky z těchto surovin. Takže nemůžu ani ochutnat sušenky, které jsi upekla. Omlouvám se!“ povzdechnu si.

„Neomlouvej se. To já se omlouvám! Málem jsem ti ublížila,“ posmutní Rozárie.

„Nevěděla jsi to. A co chceš vědět o Slunci?“ pokusím se změnit téma.

„Všechno,“ usměje se na mě Rozárie.

Úsměv jí opětuju a všichni tři se pustíme do referátu a následně i do prezentace.

***

„Díky moc kluci!“ poděkuje Rozárie, kdy dokončíme prezentaci.

„Není zač! Ale já už musím jít,“ protáhnu se a zvednu se z křesla.

„Doprovodím tě,“ vstane i Patrik.

„Já taky,“ vyskočí na nohy i Rozárie.

„To nemusíte. Kde je zastávka, vím. Zůstaňte doma a užívejte si večer,“ zamítnu.

„Tak alespoň ke dveřím,“ nedá se Patrik a jde se mnou do chodby.

Rozárie ho následuje. V chodbě se obuju a obleču si bundu. Přeci jen už je podzim a počasí už je tudíž chladnější.

„Mějte se! Ahoj!“ rozloučím se.

„Ty taky! A určitě se zase brzy zastav!“ obejme mě Rozárie.

„Dej vědět až se dostaneš domů. Ať vím, že jsi v pořádku,“ řekne starostlivě Patrik.

„Jasně. Ozvu se!“ přikývnu a vyjdu ze dveří.

Zavřu za sebou a seběhnu schody do přízemí, odkud vyjdu hlavním chodem. Zarazím se, když před sebou spatřím Mariána s nějakým klukem. Stojí naproti sobě a vypadá to, že se hádají. Zauvažuju, jestli to nemám obejít a jít druhou stranou. Jenže v té chvíli dá ten kluk Mariánovi facku. Nevím proč, ale naštve mě to a rázně se k nim rozejdu.

„No jasně. Tohle je ti podobný. Víš co, odmítám už s tebou ztrácet čas, takže nazdar!“ uslyším Mariána, který se otočí a chce odejít.

„Nikam nepůjdeš! Ještě jsme spolu neskončili,“ chytne ten kluk Mariána za předloktí a trhne jím k sobě.

„Hej! Co se tu děje?“ zavrčím na něj, když se přiblížím na vzdálenost jednoho metru.

Kluk se na mě vztekle podívá.

„Nepleť se do toho, kreténe!“ vyjede na mě.

„Do tohohle se plést budu. A teď Mariána pusť!“ zavrčím.

„Kdo to je? Tvůj novej nabíječ? Mě jsi dát odmítl a s tímhle šukáš, co?“ vyjede na nebohého Mariána.

„S nikým nešukám. A i kdyby tak tobě to může být u prdele, protože my dva jsme se rozešli,“ vytrhne se mu Marián.

„Dali jsme si pauzu. To je něco jiného. A já se k tobě teď chci vrátit!“ vyštěkne kluk.

„Ne, rozešli jsme se a já už o tebe nemám sebemenší zájem. Takže si dej odchod,“ propaluje ho Marián pohledem.

Kluk se napřáhne a znovu se po Mariánovi ožene. Jen taktak stačím Mariána stáhnout z dosahu rány a stoupnu si před něj.

„Vypadni odsud a dej Mariánovi pokoj!“ vrčím.

„Neser se do toho!“ zařve kluk a ožene se i po mě.

Uhnu a sám udělám výpad. Jako průzkumník jsem musel projít bojovým výcvikem, abych se uměl ubránit. Takže mi stačí pár ran, než toho kluka položím na zem, klečím mu na zádech a držím mu jednu ruku za zády v úhlu, který je dost bolestivý. Navíc stačí jeden špatný pohyb a bude ji mít zlomenou.

„Pusť mě! Slyšíš? Pusť mě, ty kreténe!“ křičí kluk.

„Pustím. Ale ty se pak sbalíš, vypadneš odsud a víckrát se už k Mariánovi ani nepřiblížíš! Rozumíš?“ zasyčím na něj.

„Jo, rozumím,“ sykne bolestně.

Pustím ho a slezu z něj. Kluk se vyškrábe na nohy a bolavou ruku si tiskne k tělu. Přejede mě i Mariána vzteklým pohledem a otevře pusu, jako by chtěl něco říct. Nakonec se ale rozmyslí, otočí se a urychleně odejde.

„Ehm, díky! Teď už mi snad dá pokoj,“ podívá se na mě vděčně Marián.

„To nic nebylo. Kdo to vůbec byl?“ otočím se k němu.

„Můj bývalý přítel. Byli jsme spolu rok. Ale nebylo to dobré. Neklapalo nám to a on na mě docela tlačil, abych se s ním vyspal. Přestalo mě to bavit a rozešel jsem se s ním. To se stalo před půl rokem a on mi od té doby nedal pokoj. Neustále mi vypisoval, vyvolával, pronásledoval mě a dělal mi žárlivé scény. Navíc se tady minimálně jednou do týdne objevil a snažil se mě přesvědčit, abych se k němu vrátil. Pak obvykle následovala podobná scéna, jako ta kterou jsi viděl. Už jsme na něj museli i několikrát volat policii ale to nijak nepomohlo,“ povzdechne si Marián.

„No, kdyby zase začal otravovat, tak mi dej vědět a já se o to postarám. Tady máš moje číslo,“ vytáhnu z kapsy bundy peněženku a z ní malý kousek papírku, na který malou propiskou napíšu číslo svého mobilu.

„Určitě. A ještě jednou moc děkuju!“ převezme si Marián číslo, dá mi pusu na tvář a zapluje do domu.

Usměju se a rozejdu se směrem k zastávce.

4.5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
„Nejsem z tebe nadšený,“ odfrkne si otec. Vážně? Ty jo. To bych z...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Doteky okolního světa byly najednou tak jemné, že jsem je skoro necítil....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 65
První den ráno Tony se opřel o rám dveří a naslouchal šumění vody. Ještě,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Královna se den co den snažila zachytit svého syna a najít odpovědi na své...