Ne, 08/09/2019 - 13:04
2

Stojím na autobusové zastávce a čekám na autobus, abych mohl jet do školy. Vedle mě stojí chlapec a dívka. Po očku je sledují. Něco si špitají, občas se zasmějí a sem tam se dotknou jeden druhého. Dívka na chlapce mrká, pohrává si s vlasy, naklání hlavu na stranu a vypíná hruď. Chlapec stojí lehce rozkročený, rovný jako pravítko, lehce napíná svaly na pažích a zdá se mi, jako by se snažil vypínat co nejvíce do výšky. V duchu si kladu otázku, zda je tohle to svádění a flirtování, o kterém mi vyprávěl Patrik.

Konečně přijede autobus a já nastoupím. Řeknu kam chci jet, zaplatím, vezmu si lístek a usadím se na sedadlo vedle Patrika. Pozdravíme se a já dál sleduji onu dvojici, která nastoupila hned po mě a sedí kousek před námi.

„Co je s tebou?“ strčí do mě Patrik.

„Je tohle svádění a flirtování?“ kývnu hlavou ke dvojici.

Patrik se na ně zaměří a po chvilce se začne usmívat.

„Jo, to je ono,“ přikývne.

Ještě chvíli dvojici sleduju než zakroutím hlavou.

„Vaše vztahy jsou opravdu složité,“ pozvdechnu si.

„Jo, ale tak to prostě bývá,“ zasměje se Patrik.

„Co vůbec Rozárie s tím projektem?“ zeptám se.

„Bude to odevzdávat až dneska. Ale myslím, že to bude v pohodě,“ odpoví Patrik.

Dojedeme ke škole a vystoupíme. Vejdeme do školy a zamíříme do učebny, kde si už klsicky sedneme až dozadu. Jsme tu první, ale krátce po nás vejdou do třídy dvě naše spolužačky. Jen na ně zběžně pohlédnu a pak jim přestanu věnovat pozornost. Zato Patrik na ně hledí.

„Pěkný kundičky. Zkusím jednu z nich sbalit,“ zašeptá ke mně tiše a vstane.

Sleduji jak jde k oběma dívkám.

„Zdravím slečny! Dovolte mi se představit. Jmenuji se Patrik Dvořánek,“ řekne a ležérně se opře bokem o lavici.

„Regína Novotná a tohle je Klára Vypová,“ řekne blonďatá dívka a ukáže na svou rudovlasou kamarádku, která se na Patrika usměje.

„Moc mě těší. Víte, řekl jsem si, že když jsme spolužáci, takže bychom se mohli lépe poznat. Tak co kdybychom po škole někam zašli?“ navrhne Patrik.

„Proč ne? A tvůj kamarád půjde s námi?“ pohlédne mým směrem Klára.

Patrik i Regína na mě také pohlédnou. Pod jejich pohledy se ošiju a pak vstanu a jdu k nim.

„Ehm, ahoj!“ pozdravím dívky nervózně.

„Ahoj! Tak co půjdeš s námi?“ začne na mě mrkat Klára a hraje si s vlasy.

Vybavím si dívku ze zastávky. Klára se chová podobně. Přejedu pohledem na Regínu. Ta stojí v mírném záklonu s vypnutou hrudí a usmívá se na mě. Přešlápnu a prosebně pohlédnu na Patrika. Ten mi začne něco naznačovat, ale nepochopím z toho nic.

„Je mi líto, ale už něco mám,“ řeknu.

Obě holky se na mě zklamaně podívají.

„Tak třeba jindy,“ pousměje se na mě Regína.

Přikývnu. Obě se na mě opět usmějí a otočí se k Patrikovi.

„Sejdeme se před školou?“ zeptá se Regína.

„Jasně. Budu se těšit,“ zazubí se Patrik a odtáhne mě k našim místům.

„Cos mi to tam naznačoval?“ zeptám se tiše, zatímco učebna se pomalu plní ostatními studenty.

„Abys jim řekl, že máš přítelkyni. Pak by tě třeba nechaly na pokoji,“ odpoví mi Patrik.

„Třeba? A kdo by podle tebe ta přítelkyně měla být?“ pozvednu obočí.

„Jo třeba. Druhou možností je, že by tě otravovaly dál a doufaly by, že se kvůli nim se svojí přítelkyní rozejdeš. A mohls říct, že je to Rozálie. Za prvé o ní alespoň něco víš a ona by tvou přítelkyni určitě hrála s radostí. No a za druhé tady holky by určitě nechtěly, abys přišel k úrazu, protože kdyby ses s ní rozešel a zlomil jí srdce, tak já bych samozřejmě bránil čest svojí sestry,“ rozmluví se Patrik.

Snažím se to vstřebat a raději se zaposlouchám do výkladu vyučujícího.

***

Vyjdeme z budovy školy a Patrik si okamžitě všimne holek, které stojí před školou a čekají na něj. Ty si nás taky všimnou a přijdou k nám.

„Tak můžeme vyrazit holky?“ zeptá se Patrik s úsměvem.

„Můžeme,“ přikývne Klára.

„Nerozmyslel ses? Opravdu s námi nepůjdeš?“ přitočí se ke mně Regína a lehce mě hladí po pažích, při tom špulí rty a hledí na mě prosebnýma očima s lehce nakloněnou hlavou.

„Je mi líto, ale opravdu něco mám. A navíc už musím jít. Tak ahoj!“ vyhrknu a urychleně zamířím za Mariánem, kterého jsem si všiml, jak stojí opodál a hledí na mě.

„Ahoj!“ usměje se na mě, když k němu dojdu.

„Ahoj! Prosímtě pojď a na nic se neptej,“ vezmu ho kolem ramen a zamířím s ním pryč, ani sám nevím, kam jdu.

„Co to bylo?“ zeptá se Marián, když zahneme za roh a já ho s oddechnutím pustím.

„Omlouvám se! Jen jsem se chtěl dostat z dosahu holek. Hlavně té blondýny,“ pro jistotu se ohlédnu, jestli je neuvidím.

„Chá-pu,“ hledí na mě Marián jako na exota, kterým vlastně jsem.

„Opravdu se ti omlouvám! Určitě jsi na někoho čekal a já tě takhle využil,“ cítím se provinile, že jsem ho tak odtáhl.

„Vlastně jsem čekal na tebe. Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat za tvou pomoc. A jako poděkování tady mám dva lístky na Divoké kočky. Je to vlastně travesti show, ale už jsem na nich byl a jsou fakt dobří. Tak mě napadlo, jestli bys tam nechtěl jít? Se mnou?“ skousne si Marián ret a vytáhne z kapsy dva lístky.

„No proč ne? Půjdu s tebou rád. Kdy to je?“ usměju se na něj, zatímco v duchu přemýšlím, co je to travesti show.

„Tenhle pátek. Začátek je v osm hodin. V kulturáku,“ oplatí mi Marián úsměv.

„Fajn. Tak tedy v pátek,“ přikývnu.

Marián se na mě ještě jednou usměje, pak se otočí a než se naděju, zmizí za rohem. Pokrčím rameny a rozhodnu se projít město. Mám poznat pozemšťany, ne? Když budu sedět doma na zadku, tak toho moc nezjistím.

***

„Ahoj!“ pozdravím Patrika, který se objeví až před druhou přednáškou, protže první byla nepovinná a on se rozhodl ji vynechat.

„Čau!“ zazubí se na mě.

„Jak to včera šlo?“ zeptám se se zájmem.

„No zezačátku nic moc. Regína se snažila poutat na sebe veškerou pozornost a neustále skuhrala, jaká je škoda, že jsi nešel s námi a že s tebou by si dala kdykoliv říct. Pak prohlašovala, že tě stejně dostane, protože jí nikdo neodolá a že by byla věčná škoda kdyby takovýho pěknýho a zazobanýho kluka klofla nějaká obyčejná coura. Pak odešla a my zůstali s Klárou sami. A tehdy se to zlepšilo. Klára byla příjemná a vtipná. Hodně jsme si rozuměli a já mám tak nějak dojem, že by z toho mohlo být i něco víc,“ shrne mi Patrik průběh schůzky s holkama.

„Jsem rád, že sis to užil,“ poznamenám.

„To jo. Zpočátku jsem měl spadeno na Regínu, ale je to taková nafrněná princeznička. Klára je lepší. Mimochodem co tu chtěl Marián. Pokud vím, tak studuje veterinu na vejšce na druhém konci města,“ podloží si Patrik rukama hlavu.

„Chtěl mi poděkovat za pomoc. A pozval mě na nějakou show v pátek večer. Když už jsme u toho, mohl bych u vás přespat?“ pohlédnu na něj prosebně.

„Není problém. Jen mi řekn o jakou show jde?“ zeptá se Patrik zaujatě.

„Divoké kočky,“ řeknu jen.

„Jo tak o nich jsem slyšel. Prý jsou fakt dobří,“ přikývne Patrik.

„Jo to Marián říkal taky. Prý už na nich byl. Ale co je to travesti show?“ zeptám se nechápavě.

„Je to show, kde se muži převlékají za ženy a ženy za muže. Divoké kočky jsou vlasně muži, kteří se převlékají za slavné zpěvačky a napodobují je. Také jsem slyšel, že vypravují vtipné historky a dělají vtipné scény. Pak mi o tom budeš vyprávět,“ usměje se na mě.

Dřív než stihnu odpovědět se nad námi někdo zastaví. Vzhlédnu a spatřím Regínu.

„Ahoj Danieli!“ usměje na mě, předkloní se a opře se lokty o lavici, nabídne mi tak hluboký výhled do výstřihu jejího tílka pod kterým nemá podprsenku, takže vidím i to co nechci.

„Ahoj!“ odvětím a snažím se dívat kamkoliv jinam.

„Nechtěl bys po škole někam zajít?“ zamrká na mě.

Povzdechnu si a podívám se jí do očí.

„Když řeknu ne, budeš to brát jako odpověď?“ zeptám se.

„Ne. Takže po škole. Znám jednu výbornou restauraci, kam můžeme zajít,“ mrkne na mě a jde se usadit na své místo vedle Kláry, která se na mě omluvně usměje a zamává Patrikovi.

„Lituju tě!“ řekne mi Patrik a zamává Kláře.

S povzdechem se sesunu níž po židli.

Vyučování uteče jako voda a já se pomalu šourám ze školy. Na následující chvíle se vůbec netěším.

„No konečně. Už jsem myslela, že tady vystojím důlek,“ přejde ke mně Regína, která vypadá rozzlobeně.

Jen pokrčím rameny. Regína se zhluboka nadechne a pak se jí na tváři objeví úsměv.

„Tak pojďme. Mám už docela hlad a ty určitě taky. Takový kus chlapa by ale neměl zůstávat o hladu,“ zavěsí se do mě, táhne mě pryč a pořád něco vykládá.

„Promiň, ale není ti zima?“ přeruším po chvíli její monolog a zeptám se na to, co mi vrtá hlavou od chvíle, co jsme odešli od školy.

Regína má na sobě jen rifle, tílko a bundičku sotva po bránici. A to je prosím nějakých jedenáct stupňů nad nulou a fouká studený vítr.

„Och, ty jsi tak starostlivý. Ale máš pravdu, je mi trošku zima,“ zamrká na mě.

„Tak by sis měla koupit něco teplejšího. Podívej tady je zrovna obchod, můžeme se tam podívat,“ ukážu na obchod, který zrovna míjíme.

„No, dobře,“ řekne trošku zaskočeně Regína.

Na nic nečekám a vtáhnu ji dovnitř. Rozhlédnu se a zamířím ke stojanu s bundami.

„Co tyhle? Vypadají teple,“ sundám jednu a ukážu ji Regíně.

„Obyčejnou šusťákovku? To ne. A navíc ta barva je hrozná,“ zamračí se Regína.

Povzdechnu si a vrátím bundu na stojan.

„Promiňte, můžu vám pomoct?“ přijde k nám prodavačka.

„Ano, potřebujeme něco teplejšího než tohle,“ pohodím hlavou k Regíně.

„Ale musí to vypadat k světu. Nic jako tohle,“ ukáže Regína štítivě na bundu, kterou jsem jí dříve ukazoval.

„Tak něco najdeme,“ usměje se prodavačka a odvádí Regínu pryč.

Jdu za nimi a rozhlížím se po obchodě.

„Máte velmi starostlivého přítele,“ uslyším prodavačku tiše říkat.

„To ano. Je velmi starostlivý. A velmi mě miluje,“ odvětí samolibě Regína.

Co to vykládá? Vždyť já ji nemiluju. Prodavačka se na Regínu usměje a zastaví u několika stojanů s bundami. Postupně je Regíně ukazuje a spolu vybírají barvu, střih, materiál.

„Tahle se mi líbí. Co myslíš?“ prohlíží se Regína v zrcadle, na sobě tmavě modrou koženou bundu se stíbrnými zipy a zapínáním začínajícím na boku, které se přes břicho a hruď šikmě táhne až ke krku.

„Moc vám sluší. A navíc je teplá. Takže můžete být spokojení oba,“ usměje se prodavačka.

Já jen pokrčím rameny. Regína se nad mojí reakcí zamračí ale pak znovu nasadí úsměv.

„Beru ji,“ prohlásí, sundá si bundu a zamíří k pokladně.

Zastavím se ještě u menšího stojánku, kde jsou různé klíčenky, sponky a gumičky do vlasů. Prohlížím si klíčenky a všimnu si jedné, která vypadá jako kosmický létající talíř, což mě pobaví, protože naše vesmírné lodě vypadají úplně jinak. Pobaveně se usměju a ignoruju Regínu, která se na mě od pokladny mračí a hází po mě zlostné pohledy. Nejspíš očekávala, že jí tu bundu zaplatím. No to má holka smůlu. Já za ni platit nehodlám. Ostatně podle mě by se hodila jen na jedno a pak na smrt. Nakonec jí to zřejmě dojde, vytáhne ze své tašky peněženku a zaplatí. Vezmu dvě klíčenky ve tvaru létajícího talíře. Jednu pro sebe jako menší provokaci, o které budu vědět jen já a Patrik. A druhou pro Patrika. Měl bych se mu nějak odvděčit za pomoc a tohle se mu bude jistě líbit. Dojdu k pokladně a položím je na pult. Prodavačka načte kód, řekne mi výslednou cenu a zabalí klíčenky do malého sáčku. Zaplatím a zastrčím klíčenky do kapsy.

„Půjdeme?“ zeptám se evidentně naštvané Regíny, která stojí kousek od pokladny v nové bundě, starou má složenou v tašce a propaluje mě pohledem.

Ani mi neodpoví a vypochoduje z obchodu. Uchechtnu se a jdu za ní.

„Je to lepší, ne? Jsi v teple, neprochládáš a navíc ti ta bunda sluší,“ řeknu.

Regína mě sjede zkoumavým pohledem a pak se usměje.

„Máš pravdu. Je to lepší. A teď už pojďme. Mám opravdu hlad,“ opět se do mě zavěsí a vede mě pryč.

Po pár minutách dorazíme k jedné restauraci a Regína mě vtáhne dovnitř. Usadíme se a v momentě je u nás číšník. Podá nám jídelní lístek a usměje se na Regínu. Mě si moc nevšímá. Zahledím se do lístku a k mé radosti tu mají i veganské menu. Regína si objedná pití a číšník se vzdálí. Po chvíli se vrátí a postaví před Regínu sklenici a skleněnou láhev s minerální vodou.

„Máte vybráno?“ zeptá se.

„Ano, dám si přírodní kuřecí plátek a k tomu brambory,“ zaklapne Regína lístek a podá ho číšníkovi.

„Jistě a vy?“ otočí se na mě poté co obdaří Regínu zářivým úsměvem.

„Tofu vařené ve vodě a k tomu vařenou rýži,“ také zavřu lístek a podám ho číšníkovi.

„Co? Proč si nedáš pořádné jídlo?“ vytřeští na mě Regína oči.

„Protože už jsem si objednal tohle,“ pokrčím rameny.

„Tvé rozhodnutí. Bránit ti v něm nebudu,“ pokrčí rameny Regína a pokyne prstem číšnikovi.

Ten se k ní nakloní a Regína mu něco pošeptá do ucha. Číšník s úsměvem přikývne a pak odejde. Regína začne něco říkat. Ani ji nevnímám, jen sem tam přikývnu. Příchod číšníka, který nám po asi půl hodině nese objednaná jídla, je pro mě vysbozením.

„Dobrou chuť!“ popřeju a začnu jíst.

„Dobrou chuť!“ oplatí mi Regína popřání a taktéž se pustí do jídla.

Chvíli jím jen rýži a pak nabodnu několik kousků tofu. Strčím je do úst a začnu žvýkat. Pomalu ale ustávám, protože to tofu je divné.

„Co to je?“ píchnu vidličkou do dalšího kousku.

„Coby? Tofu,“ odpoví mi Regína s úsměvem.

Ten úsměv se mi nelíbí.

„To není tofu. To chutná jinak,“ zamračím se.

„No dobře. Není to tofu, ale kuřecí maso. Chtěla jsem ti připomenout chuť masa. Že je to dobré? Takový chlap jako ty by neměl být jen o zelenině. Potřebuješ bílkoviny,“ zamrká na mě Regína.

Strnu. Maso? To ne, to ne, to ne! Musím se toho zbavit! A to co nejrychleji!

„Kde jsou záchody?“ zeptám se roztřeseně.

Regína se na mě jen usměje.

„Tak kde jsou?“ zařvu na ni, až sebou trhne.

„Co blázníš? Bylo to jen pár kousků,“ zmizí jí úsměv z tváře.

„Kde. Jsou. Ty. Záchody?“ zavrčím na ni.

Rukou mi ukáže směr, zatímco na mě vyplašeně hledí. Na nic, nečekám, prudce vstanu, až převrátím židli a rychle utíkám na záchody. Začíná mě bolet břicho a to není dobré. Vpadnu na záchody a vtrhnu do nejbližší kabinky. Padnu na zem a strčím si prsty do krku, abych podráždil dávicí reflex. Začnu zvracet, ale bojím se, že už je stejně pozdě. Je mi jasné, že na tohle budu potřebovat lékaře. Našeho lékaře, který bude vědět, co dělat. Jenže na zavolání nebo transport potřebuji soukromé místo, kde mě nikdo neuvidí a neuslyší. Nejideálnější by byl můj dům, ale ten je daleko a než bych se tam dostal, tak by pro mě mohlo být pozdě. Patrik! Napadne mě. Byt, kde Patrik bydlí je kousek odtud a Patrik navíc o všem ví.

Dozvracím a roztřeseně vyjdu z kabinky. Zhluboka se nadechnu a vylezu ven. Přejdu k našemu stolu a vezmu si bundu. Regíniny otázky, zda jsem v pořádku a co se děje, ignoruju a vyběhnu z restaurace. Kousek od vchodu stojí taxík, což je mé štěstí. Nasednu do něj a nadiktuju řidiči adresu.

„Jeďte rychle, prosím!“ požádám.

Trhaně dýchám. Začíná mi být hůř a hůř. Nesmím omdlít. To by pro mě byla konečná. Taxikář se rozjede a cestou mě sleduje v zrcátku.

„Nemám vás odvést radši do nemocnice?“ zeptá se mě starostlivě.

„Ne, jeďte, kam jsem řekl. Bydlí tam kamarád a on ví, co dělat,“ řeknu tiše.

Taxikář nic neřekne a jen zrychlí. Po chvíli zastaví před bytovkou. Otevřu dveře a vystoupím. Jenže je mi slabo a nohy se pode mnou podlomí.

„Pomůžu vám,“ vystoupí taxikář a pomůže mi se zvednout.

Rukou se ho chytím kolem krku a s jeho pomocí se blížím k bytovce. S obtížemi přečtu jména na zvoncích a jeden zmáčknu.

„Haló?“ ozve se z mluvítka.

„Mám tady vašeho kamaráda. Je mu špatně a prý víte, co dělat,“ řekne místo mě taxikář.

Z mluvítka se ozve jen pípání a na chodbě se rozsvítí světla. Uvidím přibíhajícího Patrika, který při pohledu na mě zbledne a tváří se vystrašeně.

„Danieli, co se stalo?“ rozrazí vstupní dveře.

„Maso,“ vydechnu z těžka.

Začíná se mi motat hlava a před očima se mi dělají mžitky.

„Nemám přeci jen zavolat záchranku?“ zeptá se taxikář.

„Nene, to je dobré. Postarám se o něj. Díky, že jste ho dovezl,“ vyhrkne Patrik, podepře mě, vrazí taxikáři nějaké peníze a vtáhne mě dovnitř.

Pak mě začne táhnout po schodech nahoru. Snažím se spolupracovat a pomáhat mu, ale moc mi to nejde. Nakonec mě dotáhne do bytu, kde mě nasměruje do svého pokoje a tam mě opatrně položí na svou postel.

„Co se děje? A co mám dělat?“ ptá se vystrašeně.

„Byl jsem na obědě...s Regínou....objednal jsem....si tofu...ale....ona...změnila....objednávku....nevěděl...jsem...to....snědl jsem...maso...kuřecí....pak...jsem...zvracel,“ každé slovo mě stojí hrozné úsilí.

„To je taková píča! Až ji uvidím, tak jí zakroutím krkem!“ začne Patrik nadávat.

„Lékař,“ vydechnu.

„Jasně, lékař. Ale jak tě k němu mám dostat? No tak, Danieli, odpověz!“ zatřese mnou Patrik, když se mi začnou zavírat oči.

Otevřu je, ale je mi to k ničemu. Mé vidění začíná být rozostřené.

„Náramek.....teleport....dostane....loď,“ stačím vydechnout než mě pohltí temnota.

4.5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
„Proč si vzteklý Amore?“ Zlobil se, protože ho Osud znal tak dobře. Dal si...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Jeskyně Cassius Když jsem se ráno probudil, ležel jsem stulený...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Judův otec měl autonehodu, která, mimo jiné, způsobila vážné poranění hlavy....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
  Poklidil jsem vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – ve...