Út, 21/06/2016 - 20:49
12

Věnování: 
Danny - za všechny ty "maličkosti" co pro mě dělá, Limetce - za její nadšení, Lilice - aby věděla, že ji podporuji, a Dahace - protože miluje elfy, jako já :D

Temný les vzpomínek

 

Oknem do ponurého nemocničního pokoje, kde seděl mladý elf ve společnosti tří lidí, vnikaly paprsky dopoledního slunce, v jejichž světle tančila drobounká smítka prachu. Rozcuchané kadeře bílých vlasů splývaly kolem elfovy zsinalé tváře a prázdný pohled jeho zelených očí byl upřen kamsi do ztracena. Rty, z nichž plynul předlouhý příběh, se zastavily a hoch si z toho, co pravil, sám nic nepamatoval. Nevěděl, kde se tam vzal, nebo proč na něho tak zírají. Úzkostí a strachem měl hrdlo stažené v neviditelném obojku otroků, jenž si neuměl sám sejmout a po těle se začínal chvět.

Oba mladí doktoři nevycházeli z úžasu. Když k nim pacienta přinesl jeho přítel, netušili, že krátce na to uslyší nejšílenější příběh ve svých životech. Hypnotizér, kterého povolali, když si uvědomili, že Elénův neduh se týká víc mysli nežli těla, se díval na bledého elfského mládence s neskrývaným zájmem. Dokonce i velkému mistru Holironovi, který se svým cirkusem objel snad už každý kout Maldarského království, v té chvíli došla slova.

Ne už tak tomu, který se v očekávání ortelu nekontrolovatelně třásl.

„T-tak…? C-co je mi…?“

„Už víme, co se stalo, mladý muži.“ Hypnotizérova slova zněla dutě, jako smrtelná rána zasazená z milosti. Jenže té se Elénovi dostat nemělo.

„A-a proč?“

„Vaše mysl je rozštěpená. Stalo příliš věcí, které nedokážete unést. Proto jste si chtěl ublížit a proto… míváte výpadky paměti.“

Nabývající knedlík v krku bránil pacientovi v polknutí.

„Na tohle, pane Arhúne, není žádný známý lék.“

Pohled na bezradné šokované lékaře elfa utvrdil o pravdivosti mistrových slov.

„Musel bych vás znovu zhypnotizovat a nechat vás abyste si vše pamatoval. To by snad přinutilo obě části vaší mysli, aby se utkaly v nerovném boji…,“ pronesla hvězda manéže nahlas svoji myšlenku. Z jeho očí ani výrazu tváře se však nedalo nic vyčíst.

„V-v čem j-je tedy problém?“ Nějaký přeci musí být. Kdyby neexistoval, udělal by to už napoprvé, no ne? To došlo i zmatenému vyděšenému mládenci, kterým se Elén v ten okamžik stal.

„Nikdo nedokáže předem říct, která vyhraje. Vy byste musel být velmi… velmi silný. A smířit se se vším, co jste dělal a prožil. Jen to vás může vyléčit.“

Adam Kost i Patrik Granal nesouhlasně zakroutili hlavami.

„To není dobrý nápad.“

„Nedělej to.“

Elén pohlédl z okna. Jeho dlaně se v klíně objímaly orosené potem. Nedávalo mu to smysl. Nedokázal třas svého těla zastavit a oni mu tu říkají, že musí být silný?

Vzpomněl si na svého staršího bratra Elissara, Nera, jeho mladšího brášku i své rodiče.

„M-musím t-to v-vědět.“ rozhodl se a z očí mu skanuly dvě osamělé slzy jako poslední symboly nejistoty. Neuměl si ani představit, co všechno to bude doopravdy obnášet, věděl, že zapomněl mnoho věcí a musely být hrůzné, ale také věděl, že už nemůže dál zůstávat v nevědomosti.

Už ne…!

„Jde o to,“ začal hypnotizér, „že pokud neuspějete, už nikdy nebudete sám sebou. Zůstala by z vás troska bez všeho elfského, která nemusí vždy obracet násilí jen proti sobě samému. Pokud se nedokážete smířit sám se sebou, už nikdy nebudete Elén Arhún.“

Jinoch se po něm ohlédl a zelená pastva jeho očí se zaleskla odhodláním na hranici fanatické potřeby. Začal si uvědomovat, jak nebezpečné to ve skutečnosti může být. I tak to ale musel podstoupit.

Nejhorší je neudělat nic…

Zlatý náhrdelník na krku mu připomínal člověka, který mu jej daroval. Toho, který zde již nebyl a nikdy se nevrátí. I kvůli němu teď musel být silný.

Zavřel oči a pomocí náhrdelníku navázal myšlenkové spojení se svým bratrem.

„Bratře?“ oslovil jej a v duši ucítil rozechvělý dotek jeho vědomí.

- „Eléne, jsi… Jsi v pořádku? Co potřebuješ, bráško?“

„Kde jsi?“

- „Ve škole…“

„Aha…“ Srdce mladšímu elfovi zklamaně pokleslo.

- „Co potřebuješ?“

Elén se sám pro sebe se smutně pousmál. Další slzy si klestily palčivé cestičky po jeho tvářích.

„Já jen, já… chtěl… myslel jsem…, jestli bys… Nemohl bys vyhledat Nera a dát mu na chvíli náhrdelník? Oni…, aby mě vyléčili… mě musí zhypnotizovat a ten muž říkal, že když to udělá a nechá mě, abych si vzpomněl, tak… tak, že možná už to nikdy nebudu já, víš?“ vysvětlil mu jádro problému. Ucítil, jak se Elissarova duše zachvěla společně s tou jeho…

- „Ale to já…“ odmlčel se na starší z bratří chvíli. „Tak já pro něj zajdu, chceš?“ nabídl se nakonec, jenže to bylo přesně to, co po něm Elén nesměl chtít.

„Ne… Ne, bratře jen… zůstaň a uč se, jo? Všechno bude dobré, zvládnu to, uvidíš… Pouze jsem chtěl, aby tu byl se mnou, nic víc… To je dobré, všechno bude dobré…“ Konejšil víc sebe než jeho.

- „Vážně?“

„Jo… měj se, bratře…,“ ukončil myšlenkový přenos.

Cítil se neskutečně osaměle. Kdyby to jen bylo možné, podlehl by hned. Lehl by si a plakal až by ani na ty slzy neměl sílu a zemřel by hned, jak by mu to tělo dovolilo. Ale kdyby to udělal, stal by se slabochem, kterým nesmí být… Musí zůstat silný. Musí žít! Pro Nera, svou rodinu, pro bratra, Ariel i mladého učitele… Z kapsy vytáhl malý křemen a list pergamenu s kratičkým nápisem:

 

Odpouštím ti

Nero…

 

Obojí pevně sevřel v rukou a znovu se zahleděl na již připraveného hypnotizéra. Ten stejně jako minule začal pohybovat kyvadlem.

Ani Adam Kost, ani Patrik Granal se to nepokusili nijak zastavit. Stále byli jako v transu. Nedokázali uvěřit, do jakého životního příběhu se to zapletli.

Když Eléna poznali, nikdy by si byli nepomysleli, že jejich životy tolik zasáhne. A to ještě ani nevěděli, jak moc je nakonec doopravdy změní…

Mladík se propadal stále hlouběji do pohybů kyvadla. Naslouchal uklidňujícímu monotónnímu hlasu mistra Holirona a po chvíli povolil i křečovité sevření svých dlaní. Hypnotizér jej vedl zkušeně naprosto stejnou cestou, jako minule. Podruhé mu již nedalo tolik práce, než v jeho pokřivené mysli nalezl, co hledal. Vzpomínku na dnešní ráno, kdy seděl před zrcadlem v pokoji svého milého.

„Co vidíš?” zeptal se.

„Hledím do zrcadla. Vidím svou tvář. Chci se učesat. Hřeben ale nezvednu. Dívám se do svých očí. Cítím se divně a-a…”

Prudce se nadechl!

*Záblesk*

Bylo to jako by se propadal do svých vlastních očí v zrcadle. Jenže to nebyly oči.  Byl to podivný temný les, který ho hrozil pohltit.

Rozhlédl se kolem sebe. Slunce zapadalo a stíny se k němu blížily. Litoval, že tam kdy vstoupil, ale nezbývalo mu nic jiného, než pokračovat v chůzi.

Chůzi?

„Vítej, Eléne,” zaznělo do ticha. Mládenec se otočil kolem dokola. Všude kolem něj stahovaly jeho životní prostor široké mohutné kmeny vzrostlých stromů. A les zlověstně ševelil v bezvětří, které dusilo, až se třásl po celém – nahém? - těle.

„Kdo jste…?” chtěl se ptát, ale hlas mu uváznul v hrdle.

„Ty víš, kdo jsem, proto jsi přeci přišel, nebo se mýlím?” Ten záhadný hlas bez těla zněl stejně jako jeho vlastní.

„Kde to jsem?“ pomyslel si mučen nejistotou. Ocitl se v zajetí vlastní mysli, odkud nelze uniknout…

„I to dobře víš,” odmlčelo se jeho druhé já - Fanteorn, „myslíš, že se mě můžeš jen tak zbavit? Že tě nechám odejít, kdy se ti zlíbí?“ S každou otázkou se stupňoval tajemný hlas. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že můžeš porazit sám sebe?“ Elén zatajil dech. „Cožpak dokážeš přijmout tohle?!”

***

Seděl ve tmě. Jeho létající koberec uháněl vzduchem závratnou rychlostí, stočený do koule, v níž se ukrýval, aby ho tlak vzduchu neshodil. Ve svém srdci třímal bolest a na duši mu vězel temný stín. Hleděl do prázdna. Z jeho úst se linula melodie a slova teskné písně plné výčitek vlastního svědomí. Písně, která ho provázela od toho dne, kdy se v Kesenu upsal ďáblu a byl donucen souhlasit, aby s ním místo něj odešel Nero - jeho milý…

Věděl, že si to nikdy neodpustí, už v okamžiku, kdy tak učinil. Jak to jen mohl dopustit? Chtěl přeci pro Nera jen naději. Copak má to jediné slůvko až tak vysokou cenu? Když se k nim Bůh otočil zády, koho jiného než Ďábla měl žádat? Myslel tenkrát, že je to v pořádku. Upsal svou duši, ne jeho. Za naději na život milovaného, chtěl položit ten svůj. Tak jak je možné, že to skončilo právě takhle? Všechno se mu v myšlenkách a výčitkách slévalo v jedinou posedlost.

Dostat Nera Welchera z Pekla ven!

Letěl už týden. Jídla měl dost, ale hodiny v srdci odbíjely až příliš pomalu. Každá minuta se zdála hodinou a hodina zase dnem. Mohl by tak cestovat celý věk a ani by to nepostřehl. Co záleželo na čase? Již tehdy bylo pozdě.

 

 Náhle koberec zastavil.

„Už jsme zde, pane,” ohlásil Elénovi magický artefakt v myšlenkách.

„Rozbal se!” přikázal koberci.

Ten se rozvinul a on uviděl cíl své cesty. Nejbezútěšnější místo na světě. Ve skalní stěně zela vytesaná Brána, jejíž okraje lemovaly temné ornamenty a rytiny, zatímco průchod zakrýval vodopád čisté krve.

Zřídlo nejčistšího zla.

Otřásl se. Ze všeho nejvíc chtěl zavřít oči, aby se nemusel déle dívat, ale nešlo to. Zíral do útrob toho místa a zdálo se mu, že slyší vzdálené výkřiky bolesti, zoufalství a utrpení. Ty hrdelní hlasy prosily o pomoc a rvaly jeho duši a srdce na malé a menší kousíčky.

Jako by to snad ještě šlo!

Už-už chtěl v myšlenkách přikázat koberci, aby se uzavřel, ale z krvavého vodopádu se vynořila známá tvář následovaná tělem.

Jeho milý křičel bolestí a vztahoval ruce směrem k němu.

„Nero…“ zašeptal namísto zamýšleného výkřiku. Chtěl zvolat jeho jméno a zachytit ho. Vyrvat jej hrůzné moci podsvětí. Ale Elén se nedokázala ani pohnout ochromen výčitkami a nenávistí k sobě samému.

Tak náhle jako se vynořil, se Nero opět stal součástí rudé řeky a zmizel v nedosažitelných hlubinách pod skalami.

Ticho rušily jen vzdálené mísícími se „hlasy“ mučených duší.

Elén hleděl do nitra rudé řeky zmaru. Ne… To nedokážu… Zavřel oči. Vybavovaly se mu chvíle, kdy byl Nero ještě s ním. Jeho jasné oči barvy oblohy. Bledá pleť, které mu zakazoval dotýkat. Široký hrudník a ramena. Paže schopné ochránit ho za každých okolností. Objetí, ve kterém si přál strávit každý den.

Musíš jít dál… Ty musíš jít dál! Přesvědčoval se.

„Leť!“ rozkázal koberci.

Nevěřil, že uspěje. Nemohl něčemu tak naivnímu skutečně věřit. Ale potřeba Nera spatřit byla silnější, než veškeré pochybnosti. Slzy se vylévaly ze svých kanálků, až ho z toho pálily oči. Co horšího, než že už z Pekla nevyjde, by se mu mohlo stát? Vždyť si beztak nic jiného nezaslouží!

A pak dostal ránu. Bylo to jako přízračná facka nehmotného stvoření, schopná zcizit smrtelníkům část životních sil. Eléna polil „krvopád“ a spolu s tím se jeho nitra zmocnily zloba a nenávist. Úzkostí z nerovného boje nemohl ani dýchat. V duši měl chaos. Příliš mnoho emocí…

Tma!

 

Netušil jak dlouho dlel v bezvědomí. Věděl jen, že když znovu otevřel oči, zíral do vláken koberce, která ho celého obklopovala. Cítil se stísněně a bylo mu na zvracení.

„Co se stalo?“ ptal se v myšlenkách.

- „Proletěli jsme pekelnou branou, pane, a vy jste omdlel.”

„Proč jsi srolovaný?”

- „Hrozilo vám nebezpečí… Kolem je velké množství ďáblů a démonů, pane, byl jsem stvořen, abych vás chránil.”

Elén si uvědomil jak nebezpečně a nerozvážně si počínal a byl rád za to, že pro něj Pepa tento artefakt vytvořil. Úleva však měla pouze symbolickou hodnotu.

„Můžeme se jim vyhnout?” Přepadl jej strach, že snad k Nerovi ani nedoletí.

„Ano, pane, můžeme.”

„Tak leť,” vydechl. Seděl uprostřed tkané koule a rukama si objímal kolena. Takže do tohohle jsem tě poslal, lásko. Tolik jsem tě miloval… Život jsem ti chtěl dát, tak proč se tohle muselo stát? Rok života, který ti dali, jsme stejně spolu neprožili, tak proč? Proč to všechno, Nero? Proč ses nemýlil, když jsme utíkali? Proč jsou lidé opravdu tak zlí…?!

Elén  nevykoukl ven. Ani na okamžik nenechal svůj létající prostředek, aby se rozhalil. Nepotřeboval už nic vidět. Stačilo to všechno, co slyšel a cítil. Měl najednou tolik energie, která jakoby mu nepatřila. V ústech měl vyprahlou pustinu, ale tekutina, po níž toužilo jeho elfské hrdlo, měla rudou barvu – a nebylo to víno.

Nechápal to.

- „Tak jsme jim uletěli, pane.”

„A jak to vypadá?”

- „Chcete to vidět?”

Mladík netušil co odpovědět. Byl zvědavý, ale bál se. Věděl, že musí tento strach překonat, ale nebylo to vůbec jednoduché.

„Ber to jako trest! Musíš vidět co, kvůli tobě prožívá! Ať se koberec rozbalí!“ kázal sama sobě.

***

Týral se již tehdy.  Nutil se letět do pekla, hledět na utrpení, prožívat bolest… Ale stále to ještě nebylo tak hrozné. V tu chvíli alespoň věděl, co dělá a proč a souhlasil s tím.

„Ale s čím?“ ptal se nyní Elén sám sebe. Pamatoval si, že letěl do Pekla pro Nera, jen už ne to, co se tam stalo…

Zapomněl na období prožité v Pekle. Na svou službu Ďáblu…

Proč?

***

„Rozbal se,” přikázal v myšlenkách.

Koberec se rozložil a Elénovi tak poskytl pohled na krvavé město táhnoucí se snad do nekonečna. Řeky žhavé lávy a vodopády krve. Slyšel nářky a prosby uvězněných duší. Domy i sloupy, paláce a snad i stromy zde nosívaly kdysi lidské tváře. Všechno bylo zbudováno z kdysi živých bytostí, jejich kůže, masa, kostí šlach i duší.

Elén klesl do kolen. Ačkoliv ho ten pohled mučil, nedokázal ani zavřít oči.

„Leť!”

A tak se koberec znovu zabalil, aby jeho pán nespadl a rozletěl se svojí nejvyšší rychlostí.

Elén stále zíral s otevřenými ústy kamsi před sebe. Poznání skutečnosti procházelo celou jeho bytostí, tak šokující, že to jeho mysl nebyla sto akceptovat.

Až prudké škubnutí ho dokázalo vytrhnout z transu.

„Co se to děje?”

- „Musel jsem zastavit. Je zde něco, čemu neuletím.”

Eléna objaly okovy děsu a úzkosti. Přál si být šílený nebo alespoň chladný jako led. Cítil radost z týrání, skoro jako by to byly jeho vlastní pocity. Ale to přece nejsem já… Já takový nejsem!

„Tak se, otevři…”

Koberec jej uposlechl.

To co Elén zřel, překonalo všechny noční můry, které kdy měl. Stál tam sám Pekelný pán. Jeho zjizvená tvář působila na pohled odpudivě a krví podlité velké oči smrtelníka děsily. Z hlavy mu trčely nepřirozeně dlouhé rohy, které připomínaly buvolí, a když chodil po zdejší zčernalé zemi, klapot jeho ohromného kopyta se odrážel od zemské klenby. S každým tím dupnutím Elén cítil, jak ho stále více svírá strach ve svých rozžhavených okovech zoufalství. Snažil se mu hledět do očí, ale nedokázal to.

„Ale, ale…“ Pán podsvětí pozvedl výsměšně koutek úst. „Tak jsi konečně zde, zdá se.“

Elén otevřel ústa k reakci, ale Ďábla jeho slova nezajímala.

„Vím, proč jsi přišel!”

Elf téměř ani nemohl dýchat.

Vy smrtelníci! Myslíte si, že je všechno zadarmo. Víš, proč se tomu říká smlouva?!” Tentokrát se zdálo, že očekává odpověď.

Elén viděl pobavení v jeho temných očích, které snad z jeho milosrdenství teď nabyly jiné barvy a tvaru než ty elfovy. Copak však umí být Ďábel milosrdný? Věděl, že musí něco říct. Jednat s ním, pokud chtěl Nera zachránit. Ale jak?

„Pro-protože… Aby s-se od ní ne-nedalo tak snadno odstoupit?” vykoktal ze sebe překotně.

- „Správně! Život není jako v těch vašich pohádkách, v nichž až příliš snadno vítězí takové přeceňované věci jako láska. To by bylo trochu divné, když právě tohle ho sem dostalo, nemyslíš?!”

Slzy se Elénovi spustily z očí zcela nekontrolovaně. I když v pekle bylo takové horko, že žádná z jeho slz nikdy nepotřísnila zdejší „zem“. Ďáblova slova ho zabolela hluboko. Věděl, že má pravdu, ale odmítl se s tím smířit. Toužil napravit svou chybu. Nemohl to prostě přijmout a nechat být!

„A-ano…” řekl a sklopila pohled. Očima se vpíjel do koberce jako by se v něm snad mohl skrývat odpověď na palčivou otázku: „Co teď?“

Byl v Pekle, odkud nebylo úniku. Asi by se o to mohl pokusit, ale to by mu svědomí ani srdce nedovolili. Už nikdy by se pak nedokázal podívat do zrcadla!

- „Smlouva byla podepsána a z mé strany i dodržena. A teď? Teď tu máme o jednu duši navíc…” Ušklíbl se na něj. „Řekni, proč bychom ho měli pustit? To nevíš, že co Peklo zchvátí, už nikdy nenavrátí?” citoval jednu z lidských pohádek v tvrdém sarkasmu.

Elén skryl tvář do dlaní. Nemělo smysl přemáhat vnitřní zoufalství, stejně jako nemělo smysl plakat, neboť slzy na Ďábla neplatily.

 Musím být silný… Já musím být silný… Polkl a zhluboka dýchal. Vše ostatní šlo stranou, důležitý byl jen jeho vlastní dech.

Teprve, když ho opustila ta největší úzkost, se zadíval Pánovi pekel do očí. Tentokrát pevně a neústupně.

„Ano, vím,” řekl pravdivě s nádechem smutku.

- „Tak co s tebou?” Ďábel naoko zaváhal a několika kroky přešel ze strany na stranu. „Měl bys odletět, dokud je čas,” pobídl ho.

Chtě-nechtě se ta představa stala pro Eléna vábivou. Světlo, slunce, vítr, rodina, dobrý přítel… To vše mohl mít, kdyby se vrátil. Jenže cožpak se mohl otočit k Nerovi zády, když už dospěl tak daleko?

Ne! Musel Nera vidět, potřeboval mu ještě alespoň něco říct, zkusit ho odsud odvést.

„To nemohu,” vydechl.

- „Můžeš, ale nechceš.“ upozornil ho zdejší vládce. „V tom je velký rozdíl,” odmlčel se. „Nuže dobrá! Mám dnes dobrou náladu. Pokud ho přesvědčíš, aby s tebou odešel, dostaneš další úkol. Pokud ne, tak odletíš, a už se nikdy nevrátíš, souhlasíš?” Ďáblovy oči se vpíjely do těch Elénových, jehož hruď se vzdouvala a klesala v příliš rychlém sledu.

Elf přikývl.

„Tak si leť. Uvidíme se tam.” Na ohyzdných rtech vykvetl vítězný úšklebek, který drásal elfovo nitro na kusy a třásl samou dření v jejích kostech.

Při jediném mrknutí očních víček pak Ďábel zmizel a zanechal tu mladou duši zcela osamocenou.

Elén se ještě dlouhou dobu jen třásl neschopen jakékoliv reakce. Musel přemáhat sám sebe a to je vždy příliš rovnocenný boj, než aby se dalo předvídat vítězství.

„Zavři se,” přikázal koberci v myšlenkách. Samotnému mu to znělo více jako prosba než rozkaz. „Směr Nero, maximální možná rychlost.”

- „Je to dva dny cesty.“

Elénovi zatrnulo.

„Co den v pekle je jako rok na povrchu…“ tak to říkal Pepa. Elén si to velice dobře pamatoval. I teď jako by mohl slyšet přítelův hlas. Připadalo mu to nepředstavitelné.

„Pepovi bude devatenáct,“ uvědomil si. A než odtud odletím(e)? Kolik dní tu budu muset zůstat? Kolik bude Pepovi, než se vrátíme na svět? A vrátíme se vůbec?

- „Ano, to bude. Ale on s tím počítal.”

Při těch slovech Elénovi vhrkly do očí další slzy.

„Pepa říkal, že když tě jako artefakt tvořil, vložil do tebe i část své duše…” cítil se neskutečně osaměle. Rodiče zanechal na povrchu stejně jako svého i Nerovo bratra. Ani jednoho z nich nemohl vzít sebou na takovou výpravu. A on sám cítil, že prostě musí jít. Když mu pak Pepa, lidský mladík, který se do něj zamiloval, vytvořil artefaktní koberec, nemohl už ani kvůli nim déle zůstávat.

Stalo se toho příliš mnoho. Existoval nespočet věcí, které nestačil těm nahoře říct a litoval každého slova, které nevyřkl.

Vzpomínal na vše, co se stalo od doby, kdy se probudil v Nerově cele skřetího vězení. „Jsi naivní,“ říkal mu. „Jsi ten nejnaivnější elf, kterýho znám…“  Jenže každá vzpomínka na něj ho příliš bolela. V srdci mu vězelo už příliš mnoho bolesti a strádání. Bál o Nera ale i o Pepu. Jednoho z mála těch, kteří jim na jejich cestě pomáhali. Měl obavy, že žádného jiného mládence či dívku ke svým citům již nikdy nepustí a nepřál si, aby si kvůli němu zničil svůj krátký život. Nedokázal Elén nedokázal Pepu milovat, protože jeho srdce už patřilo někomu jinému. Ale vážil si ho jako nejlepšího přítele.

Přál si s ním ještě alespoň naposledy mluvit. I kdyby jen pár slov… „Žij,“ řekl by mu. „Prosím žij, alespoň ty,“ žádal by ho. Dlužil mu už tolik, že by ani elfský život nestačil, aby mu to všechno splatil.

Pepa byl Elénův přítel, ale byl i Elén Pepův? Co pro toho kluka vlastně kdy udělal?

„Není tedy možné se skrze tebe, spojit s ním?” zeptal se koberce.

- „Ano to možné je, ale to by on musel zrovna teď mít na hlavě jednu ze svých stužek.”

„A má?”

- „Ne… Zdejší čas je jiný. Těžko se hledá chvíle, kdy má nasazenou stužku. A i kdybychom se do ní trefili, trvala by velice krátce.”

Elf jen svěsil ramena a poddal se beznaději. Jak dlouho ještě? Co všechno budeme muset vydržet pro chvilku štěstí? A budeme spolu vůbec někdy šťastní…? Kolik se platí, za lásku daň?

Ze všeho nejvíc se děsil toho, že daní za lásku by mohla být sama láska. Že někdy vítězství tkví v porážce.

Jenže co, když prohrát nesmíte?

***

„Tohle ale já přece vím…” namítl Elén snažíc se vzepřít svému soku v temném lese. Bolela ho hlava. Bylo vyčerpávající čelit moci vyvolávat zapomenuté. Prožíval to znovu. Tuhle část si v paměti uchoval, ale připomenutí tak živé, že mohl jako tehdy vidět všechno utrpění Pekel, ho zasáhlo extrémně hluboko.

- „Málo víš…, příliš málo znáš!” odtušil Fanteorn chladně.

„Propusť mě…!” zvolal Elén. „Nebo se alespoň ukaž…!” vyzýval ho.

Stíny se od něj držely v nevelké vzdálenosti a nyní se jeden z nich přiblížil. Srdce cítil hluboko až v žaludku a tváře se mu orosily potem. Ze stínů vystoupila tajemná postava. Bylo to jako hledět do tváře nejzrůdnějšího stvoření na světě. Ohořelá kůže celého těla, jako by byla na mnoha místech ztrhaná až do masa. Místo očí měl dotyčný jen prázdné oční jamky, a když otevřel svá bezzubá ústa, ukázal jazyk rozříznutý napůl…

„Tohle jsi chtěl vidět?”

Elén nechápala jak je možné, že Fanteorn dokáže vůbec mluvit. Nedokázal se na to stvoření dívat.

Chtěl zavřít oči a už nikdy víc neodtrhnout víčka od sebe. Rozmyslel jsem si to! Nechci to vědět…

Ty to ale musíš zjistit! Jinak se už Nera nikdy nedotkneš… Už se spolu nikdy nebudete milovat… Nemohlo existovat nic horšího, než že by to vážně nechal zajít takhle daleko.

Musel si vzpomenout! Přijmout to, co odmítá…  Pokud by to neudělal, nic na světě by nemohlo být horší.

Prudce otevřel oči.

„Ukaž mi víc, Fanteorne…!” přikázal rozechvěle a na to se lesem rozlehl Fanteornův šílený smích, který  Eléna uvrhl znovu do vodopádu vzpomínek.

***

Dva dny cesty peklem ho téměř připravily o smysly a rozum. Pokud v době průletu Pekelnou branou ještě nějaký měl. Z prázdnoty, kterou cítil, vyvstávaly emoce a touhy, jichž byl normálně prost. Chaos co v sobě nosil, by nedokázal vystihnout žádnými slovy. Pocity jako zmar a touha po bolesti a utrpení. Vlastním, nebo těch druhých? A záleželo snad na tom?

Ne. Tady nezáleželo na ničem, krom jediného.

Nero…

 

Dodatek autora: 

Povídka je psaná podle již starší hry DrD, které jsem se účastnila v jedné z hlavních rolí. Je však zcela netipycká vzhledem k tomu, jak příběh vznikl. Kéž se vám líbí a umožní vám prožít velké množství emocí...

4.51724
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 29)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 9
Mat: Prišiel som domov a ľahol si na posteľ. Zakaždým keď som zavrel oči...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Válka Od posledního setkání s elfským vyslancem neuplynul v lidském...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Dvě hodiny po výbuchu Vesuvu a patnáct hodin do zkázy Pompejí Navzdory...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 16
Miluji jednoho muže. Je krásný jako bůh. „Alexi! Okamžitě pojď sem!“ zahřmí...