Čt, 22/11/2018 - 15:51
6

Psal se desátý rok nového století, již jedenáctého. V království Agrevia toho roku byl králem muž jménem Shaolinquan, moudrý a hodný muž, který věřil v sílu magie. Držel si kouzelníky u sebe. Když ale zjistil, že jsou jen obyčejní lidé, podvodníci s lacinými triky, dal je vykázat ze svého království.

Přišel za ním jistý muž, který prý ovládal skutečnou magii. Král se mu vysmál a chtěl ho dát popravit. Muž však chtěl svolení předvést mu svou moc. Král, aby se pobavil, mu svolil, aby se před smrtí mohl ještě předvést. Toho roku vznikl první zápis o podivné magii. Magii, kterou měl v sobě prý každý. Král chtěl zvědět více. Dovolil tajemnému muži zůstat na svém hradě o pár minut déle, než těm jiným před ním.

Muž ho zasvětil do tajemství svých mistrů. Jednalo se o magii propůjčenou zvířecím démonem, který dle legendy spí v každém člověku, ale jen málokdy se rozhodne probudit a ukázat se v plné síle.

„Ukaž mi tedy svého démona!“ přikázal mu král.

Muž mu vysmekl poklonu.

„Omluvte, zda Vám můj démon bude připadat odpudivý, ba dokonce vulgární,“ pravil muž zdvořile.

Po chvíli jeho oči nabraly jiný odstín, dozlatova žlutý, pohled se mu zostřil a tváře zešedivěly. V muži se neskrýval nikdo jiný, než démon sokola. Nejednalo se o nejvzácnější druh démona ani o nejmocnějšího, ale i tak byl král uchvácen.

Předvedení mu však nestačilo.

„Čaruj,“ pravil, „dokaž mi svou moc!“

Muž se zasmál a pravil: „Moc démona není určena k laciným trikům, můj králi, je určena k boji.“

„Pak tedy bojuj!“ zvolal radostně král.

Přikázal přivést nejlepší vojáky ze své armády. I do toho posledního je muž hravě porazil a ptal se, kdeže jsou ti vojáci. A král záhadné síle uvěřil. Bylo pro něj překvapení, že lidí, jako je tento muž, existuje mnohem více. Chtěl je poznat všechny.

To však muž odmítl.

Pravil: „Někteří mí soukmenovci nesouhlasí s mým rozhodnutím odtajnit své tváře světu a pomoci království v bitvách, které přijdou. Naší síly ale bude potřeba. Ať už se rozhodnete jakkoliv, jedné straně připadne síla nás všech.“

Co však muž neviděl, byla jeho vlastní naivita.

Rozhodl tak o osudu mnoha dalších nevinných, sotva narozených. Ve své vlastní pýše zapomněl, že lidé jsou závistiví, že se bojí neznámého. Netrvalo dlouho a ke králi přišel jiný muž, jenž pravil, že doposud jeho společník je šarlatán a pomatenec. Proč jen vyvolení mají míti v sobě démona a samotný král, podobizna Boha na zemi, nemá mít? Protože lidé rádi věří všemu, i král uvěřil. Vyhnal muže se sokolím démonem v sobě. Uvrhl na něj a jeho stoupence odměnu vysoké ceny.

Všechny si přál vidět mrtvé.

Tu noc, kdy se psal třináctý rok tohoto století, narodil se chlapec. Oba rodiče měli démona v sobě, ale z něj nic necítili. Možná, snad jen možná jejich syna ušetří.

Nemohli však riskovat.

Uložili ho do košíku a po řece poslali pryč. Krátce na to oba zemřeli strašlivou smrtí. Byla jim prokousnuta hrdla vlčím démonem, nejmocnějším a nejsilnějším ze všech, novým rádcem krále. Přišli o své životy i démony.

Král Shaolinquan se však nespokojil jen se smrtí několika. Na smrtelné posteli vydal svůj poslední rozkaz.

„Vyhubte všechny démony z mé říše.“

Poslední slova, která rozhodla, že nastane během jednoho večera velké krveprolití nevinných lidí.

Na jedno jediné místo však jeho rozkaz platit nemohl.

Byla to starodávná svatyně v lesích. Zde se také dopravil i košík s dítětem. Nezvedl ho nikdo jiný, než muž, jež krále kdysi tolik bavil.

„Pořád máme naději,“ uklidnil svůj lid vlídně. Pohladil dítě po vláscích a zalekl se. Rychle ruku svou sňal, jakoby se popálil. Trochu se mu třásla. „Nemožné,“ zašeptal jen.

Co muž spatřil jen při pouhém dotyku?

---

Chlapce pojmenovali Ryuu.

Vyrostl z něj silný a mrštný chlapec. Ve věku třinácti let však pořád nepoznal podobu svého démona, natož jeho hlas. Nepromlouval k němu, když to potřeboval. Nepomohl mu, když ho volal.

Ryuu byl pod přímým dohledem Mistra, hostitele sokolího démona. Byl častokrát bit za porušování kázně. A tak se stalo, že se už v útlém věku obrnil a rány rákoskou nebo koštětem ho nebolely.

Když během oslavy svých čtrnáctých narozenin zjistil, že jeho démon je jen mrská lasička, kterou mívají jen ti nejslabší lidé ze všech, zanevřel na trénink po celý týden. Zuřil. Byl nejlepší (když se snažil) a jeho démon je jen obyčejná lasička?! To je přece urážka! A dokonce veřejná!

Spletli se!

Ale ať prosil Mistra o novou oslavu odhalení démona, Mistr to však zamítl.

„Nic lepšího se k tobě ani nehodí,“ pronesl tehdy chladně na jeho prosbu.

Ryuu na vše zanevřel. Potloukal se dlouho pozdě do nocí bez cíle po lese. Opouštěl svévolně svatyni a vystavoval všechny nebezpečí. Chtěl ze svatyně odejít.

Jenže Mistr ho zastavil. Bylo to úplně poprvé, kdy k němu promluvil vřele a mile.

„Ryuu,“ pravil k němu onoho večera, „nezáleží na podobě démona, ale na tvé vlastní síle, jakým způsobem se ho rozhodneš použít.“

„Způsobem?“

„K boji či obraně.“

Ryuu o jeho slovech celý večer přemýšlel. K boji či obraně?

Dalšího rána vstal časně, dřív, než ostatní, a šel cvičit o to náruživěji. Poté studoval. Myslel si, že je sám, ale Mistr ho mlčky sledoval. A v očích měl výraz, který jen stěží lze popsati. Skoro pohled starostlivého rodiče snad?

Vždycky byl na něj tvrdší, než na ostatní své žáky.

A přesto nad ním přemýšlel častěji než nad ostatními. Pociťoval jeho trápení, když k němu jeho démon nepromlouval. Sledoval, jak roste pomalu a jistě v muže. Poslouchal stížnosti ostatních mistrů, že je nesoustředěný. A přesto – když ho začal cvičit a učit sám – byl Ryuu pozorný a poslouchal ho.

Ty roky, kdy ho urážel a nazýval ho starým pomatencem, byly pryč. Nyní to byl oddaný Ryuu, který Mistrovi pomáhal, jak jen mohl.

„Dobře, to stačí,“ zastavil ho Mistr od únavného a zbytečného bušení do velkého pytle plného obilí. Už takhle do něj tloukl několik hodin v kuse. Sledoval mladíka, který sotva popadal dech, zpoceného jen v klášterním oděvu. Prohlížel si jeho štíhlou postavu. Věděl, že je mrštný. To souhlasilo s jeho démonem lasičky. Ale bojechtivost měl po někom jiném. A jakousi aroganci také.

I pohled do očí vypadal jinak, než u lasičky.

„Tvůj démon k tobě pořád nepromluvil?“ zeptal se jen.

Ryuu pohlédl trochu k zemi, utřel si pot z čela a odvětil: „Ne, mistře.“

Mistr k němu přešel a prohrábl mu vlasy. „Pokračuj v tvrdé práci a jednou jistě promluví,“ řekl jen.

„Proč…?“

„Proč co?“

„Proč se můj démon ještě neobjevil?“

Mistr se usadil a vyzval ho, aby se posadil naproti němu. Ryuu si sedl do tureckého sedu a narovnal záda. „Někdy se stane, že se démon teprve probudí až v pozdějším věku. Většinou se to nestává. Pokud budeš na démona naléhat, může se urazit a nemusí s tebou chtít mluvit vůbec. Pokud mu však dáš dostatek času, sám si tě prozkoumá a ukáže se ti v pravý čas.“

„A co váš démon, mistře?“

„Můj?“

„Ano.“

Mistr se pousmál a zapálil dlouhou dýmku. Slabě potáhl a vydechl kouř. „Je to už dlouhé spojenectví, které se svým sokolím démonem mám. Rozumíme si. Poprvé na mě promluvil… hm, počkej,“ zamyslel se, „až teprve v mých sedmnácti letech.“

„V sedmnácti?“ zopakoval Ryuu užasle.

Mistr přikývl.

„Mistři nade mnou lámali hůl. Byl jsem stejný případ jako ty,“ zasmál se. „A pak najednou se mi zjevil ve snu. Div jsem svůj pokoj nezničil díky jeho náhlé moci. Trvalo mi dlouho, než jsem ho poznal úplně a pochopil jeho myšlení. Spojení člověka a démona je prosté a složité zároveň, Ryuu. Lidé, kteří démona v sobě nemají, si to vykládají jako určitý druh symbiózy. Můžeš se na to podívat z pohledu démona a říct, že my jsme paraziti a bereme jim sílu, svazujeme je k sobě a nechceme je pustit na svobodu.“

„Mistře, kolik zvířecích démonů existuje?“

Mistr se pousmál a kousl do dýmky. „Mnoho,“ řekl tajemně.

Večeře tu noc byla skromná. I tak byl každý rád za kousek chleba a vodu, která jim byla přidělena. Jen Ryuu vypadal, že není spokojený. Mistr ho bedlivě pozoroval po celou dobu večeře. Když vstal, ještě nedojedený kus chleba mu zbyl, řekl jen, že už nemá hlad a odešel. Mistr ho provázel pohledem.

Když ho přišel po večeři navštívit v jeho pokoji, našel ho blouznit v horečce.

Strávil u něj celou noc a vyměňoval mu obklady.

Slyšel, jak Ryuu šeptá: „Mistře.“ ze spánku. Pozoroval ho, jak se k němu ve spánku natahuje. Nohu však o kousek odsunul, aby se ho nedotkl. Přikryl ho peřinou a vyměnil mu obklady. Když mu prohrábl vlasy, rychle rukou ucukl, když spatřil nebezpečný pohled démona uvnitř něj. Povzdychl si.

„Ryuu…“ zašeptal tiše jen.

---

Když Ryuu dostál šestnáctého roku života svého, Mistr mu zůstal i nadále po boku jako soukromý učitel. Ostatní učitele na něj zanevřeli a chtěli, aby jen Mistr s ním v jedné místnosti byl, aby ho učil, aby s ním cvičil. Ryuu nechápal, proč má být neustále oddělený od ostatních, ale nevadilo mu to. Mistr mu všechny vynahrazoval.

Konečně s ním bojoval na plno. Přinutil ho, aby dokonce svého démona požádal o pomoc, ale jen dvakrát. K velkému překvapení Mistra však snadno dostával na kolena nebo mrštně přehazoval přes rameno. I nyní se mu to podařilo.

Zpocený, ale s pocitem vítězství, se usadil na Mistrově hrudi, koleny mu držíc paže uzemněné, šklebíc se na něj seshora.

„Dnes nějak lelkujete, Mistře,“ zasmál se.

„Už tomu tak bude,“ pokýval Mistr hlavou na souhlas. „Co uděláš s poraženým?“

Ryuu se k němu sehnul a políbil ho. Mistra tím překvapil. Rychle ho od sebe odsunul a uzemnil pod sebou.

„Co to bylo?“ zeptal se zle.

Ryuu, zklamaný tak rychlým odmítnutím jeho citů, které už pár let k Mistrovi cítil, jen pohlédl stranou. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Asami říkal, že je to vyznání úcty,“ lhal.

„Asami je paličák, to bys měl vědět,“ řekl Mistr zle a pustil ho. Ryuu se posadil a svěsil hlavu.

„Omlouvám se,“ řekl s tváří v prachu.

Mistr mlčel. Kousl se do vnitřní části líce. Zatraceně.

Nebylo to naposledy, kdy Ryuu zareagoval nepatřičně. Například trénovali jiný den a on se snažil co nejblíže dostat se k Mistrovi. Byť jen drobné otření mu snad stačilo, aby byl spokojený a mohl se zase soustředit. Mistr cítil jeho náklonost, ale nemohl mu ji opětovat. Byl jeho studentem, dělilo je několik let života, mladík neměl zkušenosti ani ponětí o lásce, neznal okolní svět a závistivé lidi. Celý život prožil jen ve svatyni a v jejím okolí.

Proto se rozhodl, že za dobrou práci během tréninku ho vezme na výlet. Mimo svatyni, mimo její les. Daleko, ale zároveň blízko, pokud by nastala nejhorší situace a někdo je objevil. Sbalil tehdy jen pár věcí.

Ryuu nevěděl, kam se dřív dívat. Objevoval místa, kam předtím ani dojít nemohl, a ptal se Mistra na názvy všeho, co z knih nevyčetl.

Usadili se spolu v jeskyni pod vodopádem, která mladíka okouzlila ze všeho nejvíc.

Mistr mu vykládal historii místa, kde se nacházeli. Mluvil také o historii království. Mluvil o pomateném králi, který je vyhnal do jejich svatyně pod výhružkou smrti.

„Dokud jsme skryti v horách a ve svatyni, nic se nám nestane,“ uklidnil mladíka, který se už, už chystal stoupnout si a zuřit a nadávat.

„Ale to je přece nespravedlivé!“ rozkřikl se Ryuu.

„Nespravedlivé?“ pozvedl Mistr obočí. „Je snad spravedlivé, že smíme lovit a užívat darů hor a lesu? Ne. Je spravedlivé, že nám byla dána alespoň takováto možnost žití? Ano. Nemůžeš se na věci dívat jen z jednoho pohledu.“

Vstal a přešel k němu.

„Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdybychom nikdy nebyli vyhnáni z království do hor, možná bychom se nikdy nesetkali. Ty bys nebyl můj učeň a já tvůj mistr.“

„Ale Mistře…“

Mistr se pousmál nad jeho zmatenou tváří. Stiskl ji mezi prsty a přejel mu po lícních kostech. Ryuu se mu upřeně díval do očí.

„Neboj se,“ pravil Mistr. „Pamatuješ si, co jsi předtím učinil s poraženým?“

Ryuu mlčel.

„To se nedělá s poraženým,“ usmál se Mistr vřele. „Ani to není vyznání úcty. Možná leda tak mezi milenci.“

„Milenci?“ zeptal se zmateně Ryuu.

„Ano. Mezi dvěma osobami, které se opravdu milují.“

„Milují?“

Mistr se zamyslel.

„Například v tom příběhu o dvou lidech, které osud rozdělil.“

Ryuu přikývl, že si ho vybavuje.

„Zůstali si věrni, a když se shledali, políbili se.“

Mladík pohlédl k zemi a omluvil se.

„Není důvod. Pokud jsi to učinil v dobré víře, není třeba se omlouvat za to, že ti někdo špatně vysvětlil látku.“

„Tak to není,“ špitl mladík.

„Není?“ povytáhl Mistr obočí a už jen čekal, až se mladík konečně přizná.

„Udělal jsem to svévolně, ne proto, že mi to někdo řekl. Mistře, já-… omlouvám se, pokud jsem vás tehdy znechutil, ale…“

Ryuu si nervózně přešlápl z nohy na nohu a začal chodit kolem dokola. „Ale?“ zeptal se Mistr trpělivě.

„Nemohu na vás přestat myslet,“ přiznal se mladík téměř zoufalým hlasem. „Už od doby, kdy jsme spolu cvičili, potom jste se mnou začal trávit víc času, učit se se mnou, když jsem byl nemocný, byl jste tady pro mne a já… já…“

Mistr nepotřeboval slyšet více. Chytil ho jemně za ruku a přitáhl k sobě do objetí. Prohrábl mu vlasy.

„Už víc nemluv,“ zašeptal mu do vlasů. „Všiml jsem si už dávno, ale… udržoval jsem si odstup záměrně. Nechci, abys byl ihned zklamaný, když tvá láska nebude přesně taková, jakou si ji vysníš.“

„Mistře?“ vzhlédl k němu Ryuu s očima doširoka otevřenýma.

„Toužíš po jakémsi druhu spojení, nepletu se?“

Ryuu sklopil zahanbeně oči k zemi. Mistr ho pohladil po tváři.

„Není třeba se za to stydět. Ale… upřímně – jsi příliš mladý na takové spojení, věř mi. A co bys dělal se starým mužem, jako jsem já? Neměl bys spíše utíkat za děvčaty?“

„Ne, Mistře. Toužím… po spojení s Vámi.“

Mistr se pousmál. „Dobře. Přijď tedy dnes večer ke mně do pokoje, až hodiny odbijí jedenáctkrát po sobě. Ujisti se, že všichni spí. A že tě nikdo neuvidí, rozumíš?“

Ryuu k němu vzhlédl s očima plnýma štěstí, ale to už byl Mistr k němu obrácený zády a sbíral jejich věci. Po zbytek cesty zpátky na něj už nepromluvil. To však Ryuovi nevadilo. Jeho sen se brzy naplní!

---

Když se však přiblížila hodina, kdy se měl s Mistrem setkat, pocítil nervozitu.

Netušil ani pořádně, jak takové spojení vůbec vypadá. Ještě před večerkou, která začínala se západem slunce, zašel za dospělejším hostitelem démona a ptal se ho na podrobnosti. Když zjistil i ten nejmenší detail, vrátil se na svůj pokoj rudý jako rak. Opravdu to vypadá takhle? A bolí to. Nemůže přece vycouvat, když ho Mistr přijal…

Odbíjení hodin ho vylekalo.

‚To už je tolik?!‘ napadlo ho jenom.

S dřevěnými nohami se vydal k Mistrově pokoji a doufal, že bude moci vycouvat.

Zaklepal. Když mu Mistr dovolil vejít, nejistě vešel. Mistr si všiml jeho nervozity.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě.

„N-Nic,“ řekl Ryuu nejistě a přistoupil k němu. Klekl si před ním. Mistr seděl a vedle něj plápolaly svíčky.

„Vypadáš vystrašeně,“ zhodnotil jeho stav.

„Nejsem,“ lhal Ryuu.

„Tvůj démon musí být vážně lasička,“ ušklíbl se Mistr.

Ryuu tiše zavrčel. „Neutahujte si za mě,“ řekl zle.

„Ne? Tak mi dokaž, že se pletu.“

„Jak…?“

Mistr ho sledoval vážným pohledem. Povzdychl si. „Takhle to vážně nepůjde,“ promasíroval si spánky.

„Nepůjde?“ zeptal se Ryuu zmateně.

„Přistup blíž,“ řekl jen. Ryuu váhal, nakonec vstal a přešel k němu blíž. „Ještě blíž,“ instruoval ho Mistr. Ryuu přešel až do jeho těsné blízkosti. Nyní vstal i Mistr. Dělilo je jen pár centimetrů. „Máš strach?“ zeptal se jen.

Ryuu přikývl. Mistr se zamyslel. „Když toužíš po spojení, musí to být z citu. Nikoliv z donucení nebo jenom chtíče,“ pravil jen. „Spojit se s tebou, když máš strach, by bylo ode mě kruté a sobecké. Dovol mi tedy ještě odložit tvé přání. Začněme od začátku, abys byl připravený.“

Chytil ho za ruku a přitáhl k sobě. Uzamkl ho ve svém náručí a nosem se mu zabořil do vlasů. Nasál jejich nasládlou vůni po lesním kvítí. Ryuu se nejistě zahákl o jeho hábit. Mistr se pousmál.

„Jestli máš otázky, můžeš se ptát,“ promluvil tiše.

Ryuu však mlčel. Přivřel oči. Užíval si tu náhlou blízkost Mistra. To, po čem vždycky toužil. Jeho ruka ve vlasech ho příjemně laskala, zatímco druhá ho držela u jeho silného těla. Těla, ve kterém sídlil démon sokola. Zatímco on byl jen mrzká lasička. Oběd pro sokola. A přesto ho vidina spojení s Mistrem vzrušovala.

Nakonec noc s Mistrem strávil. Sice jinak, než mu popisoval jeho starší společník ze svatyně, ale v pevném objetí staršího muže, který ho bránil před zimou a možným nebezpečím. Cítil jeho dech ve vlasech, když usínal. Bylo to jiné, než usínat sám.

Ráno mu stydlivě poděkoval za noc strávenou s ním a za čas, který mu dal.

Mnoho večerů strávili takto – nebo si skrz dlouhé večery, kdy spát nemohli, povídali o všem možném. Nejdříve odděleně, ale s každým dalším večerem blíž a blíž k sobě, až nakonec Ryuu sedával vedle mistra, opřený o jeho rameno.

Až jednoho večera Ryuu pronesl, že tu blízkost už nemůže vydržet.

„Nechci jen vedle vás sedět, Mistře. Chci se vás dotýkat. Chci, abyste se dotýkal vy mě!“

A mnoho, mnoho dalšího, co tu noc řekl.

A Mistr tedy svolil.

Slíbil mu, že bude něžný.

Zasypal ho polibky.

A přesto, kdyby jejich vnitřní démoni mohli mluvit, jen by nahlas zuřili a šli by si po krku. Jak nestoudné – aby se lasička vůbec dotýkala sokola!

---

Když se dalšího rána Ryuu probudil, bolelo ho celé tělo. Tiše zaklel. Mistr se vedle něj jen zasmál.

„Já říkal, že to bude bolet i tak,“ pokrčil rameny.

Schytal ránu do boku.

Pomohl mu dostat se do lázní jako první. Okoupal se s ním. Očistil ho od společně prožité noci. Ryuu pořád reagoval na jeho dotyky jako předtím. Na jednu stranu ho to těšilo, ale na druhou stranu trápilo. Myslel si, že to bude jednorázová záležitost, že si mladík řekne, že o starého muže, jako je on, nestojí, že chce okusit stejně mladou krev, jako je on sám. A přesto nyní reagoval na jeho dotyky mnohem intenzivněji. Říct, že ho to nepřivádělo k šílenství, by byla lež.

Chtěl si ho vzít znovu, ale odolal pokušení.

Místo toho zbytek dne strávil o samotě v modlitbách.

A v noci opět našel mladíka ve své ložnici.

„Ryuu, neměl bys tady být,“ řekl opatrně. „Spojení… nemůžeš tak často opakovat.“

„Ale… Asami tvrdil, že když se spojení opakuje, je ještě pevnější!“ vyhrkl mladík další vychytralou lež. Opravdu naivní.

„Asami nemusí vždycky říkat pravdu. Jen si z tebe vystřelil.“

„Ale on tvrdil, že čím častěji, tím-…“

„Prostě si z tebe dělal blázny,“ přerušil ho Mistr rychle a povzdychl si. To mu tak scházelo. Ano, bylo to úžasné, ale… pořád jsou ve svatyni. Měli by dodržovat pravidla. Tohle není ten neposedný Ryuu, který ho přiváděl k šílenství, když ho předtím trénoval. To je ještě neposednější verze! „Tak bys to spojení opotřeboval příliš rychle.“

„Aha!“ pochopil Ryuu. „Takže jak často?“

A Mistr ztratil veškerou naději, že tohohle mladého, vzrušeného muže naučí slušným mravům.

Dodatek autora: 

Zdravím vás u nové povídky!

Vidíte správně - pustila jsem se do povídky s nadpřirozenem. Je to pro mě neprozkoumaná země. (Ale kdo by mohl odolat, když se mu zjevil příběh Ryua!) Mějte proto se mnou strpení a pokud uvidíte, že tápu v jakýchsi "odborných" názvech z říše fantasy žánru, nebojte se ozvat! Pokud mi to nepůjde, bude zde onoho nadpřirozena jenom po skromnu, obávám se. :D

Děkuji všem, kteří klikli na první kapitolu a vydají se na tajuplnou cestu se mnou a Ryuem po království Agrevia :)

Vaše Shiw

 

 

PS: Uvidíme, jak dlouho budu psát názvy kapitol, než na to jednou zapomenu! :D

4.846155
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Probudil se. Po studeném těle stékal horký pot. Srdce vyskakovalo z ...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 28
  V obyčejném starém městském bytě, jakých bylo ve velkých městech...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Nemusel jsem ani čekat dlouho. Julien se ukázal kolem poledne, znovu s ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Ano, vím, co chci. Hledíme si do očí. Skrze dlaně na jeho hrudi vnímám tep...