Čt, 14/02/2019 - 00:01
2

Ryuu vztekle zavrčel. Rozmáchl se druhou pěstí a přiměl Melafora se stáhnout. Konečně - osoba, která mu v mysli ležela po celou tu dobu, byla tady. A on mohl dosáhnout své pomsty! Vrhl se proti němu. Venuše se jim oběma ladně vyhnula. Nepotřebovala se vměšovat do boje dvou hostitelů vlčích démonů. Tak pošetilá nebyla. Pohlédla na mladé muže před sebou, které pořád držela ve své iluzi. Pousmála se pro sebe. Muže je tak snadné ovládat. Když jim ukážete, co chtějí vidět nejvíce, jsou pak spokojení.

Melafor doposud neútočil. Nepotřeboval si posléze vyslechnout stížnosti hloupého krále, že mu snad poničili koberec nebo sloupy. Dovede ho ke schodišti. Tam bude jednodušší bojovat. A bude příhodnější, když se tam stane nějaká drobná nehoda. Prostor kolem sebe znal dokonale. Strávil tady už skoro dvě třetiny svého života. Konečně se zastavil a svého soupeře si prohlédl. Pět let se na něm krásně podepsalo i vyřádilo. Kdyby každý neměl vlastní důvod pro tento směšný boj, možná by ho zkusil i svést na scestí. Ale nyní se mu naskytovala větší, lepší možnost. Pohledný a silný mladý muž, který s ním přišel bojovat. Jak vzrušující kombinace. Není nic sladšího než podobný vývoj událostí. Ušklíbl se pro sebe.

„Řekni, Ryuu,“ oslovil ho mile a vložil si ruce do kapes, „co takhle přestat v této směšné hře na souboj? Ani jednomu se do toho moc očividně nechce.“

„Mlč. Nevíš, do čeho se mi chce a do čeho ne,“ zavrčel Ryuu zle. Melafor ledabyle pokrčil rameny a zakroutil hlavou.

„Nechápeš má slova, mladý muži,“ řekl pochybovačně a vzhlédl k němu. „Bylo by zbytečné zabít hostitele tak mocného démona. Navíc – když už jsme poslední dva, ve kterých se probudil.“

„Kdybys před lety nezabíjel pro zábavu, možná, že by jiní ještě žili!“

Melafor se pousmál pro sebe. Takhle slibný hostitel démona a přitom tak neinformovaný. „Chyba. Vypadá to, že o své minulosti nic nevíš,“ pravil mile.

„Co tím myslíš…?“ zamračil se Ryuu. Sice se ho zeptal, ale bylo mu jasné, že vše, co mu řekne, bude jen čistá lež.

„Nejen minulost – ovládání démona, jak zůstat v klidu, přestože tvůj démon zuří vzteky, jak mu přinést správnou oběť, abys nabyl jeho plnou důvěru a on ti poté ukázal svou pravou moc, oživení a plné ovládnutí té moci. Moci, o které se ti ani nesnilo. Nic nechápeš a neporozumíš, pokud půjdeš slepě za svým cílem,“ pravil Melafor.

Ryuu chvíli mlčel, pak se jen zeptal: „Už jsi skončil?“

Melaforův úsměv povadl. Copak je vážně tak natvrdlý, jak se mu jeví? Povzdychl si. Budiž – někteří nevidí to, co vidí on, ani kdyby jim s tím mával před nosem.

„Ano,“ řekl hrdě po chvíli. Nemělo smysl ho přemlouvat. Alespoň ne nyní. Až ho zlomí, uvědomí si svou chybu a bude ho prosit, aby ho zasvětil do všech možných detailů. Sledoval Ryua, který se k němu pomalu přibližoval, obezřetnost v očích. Jak hloupé – co si myslí, že se za pět let změnilo? To, že ho Mars naučil se aspoň trochu bránit, neznamená, že umí bojovat. Pořád je to jen obyčejné pískle. Není potřeba se nějak vzrušovat.

Všiml si Ryuova výpadu, ale ladně se mu vyhnul, s rukami pořád v kapsách. Ta jeho sebedůvěra Ryua jen víc popudila a jeho útoky se po chvíli staly agresivnější. Jenže, co ho štvalo nejvíce – Melafor se nijak nebránil. Jen uhýbal ze strany na stranu. Nevytáhl ani ty zatracené pracky z kapes, aby mu dal najevo, že ho uznal jako dobrého soupeře! V Ryuovi narůstala zlost a nenávist vůči němu s každým výpadem.

Když už se skoro trefil, Melafor ukročil dozadu a pár rychlými kroky se od něj zase vzdálil.

„Proč nebojuješ?“ vyštěkl na něj Ryuu zlostně.

„Není potřeba se vzrušovat, když to nebereš ani trochu vážně,“ ušklíbl se Melafor. Zlost, která se mihla Ryuovi v očích, Melafora rozesmála. Co si vůbec myslel? Že mu bude stačit sotva pět let nějakého směšného Marsova výcviku, aby se dostal na jeho úroveň? Aby zvládl plně porozumět a ovládnout svého démona za tak krátkou chvíli? Nestál mu ani za vytáhnutí rukou z kapes. Pouhé uhýbání ze strany na stranu je samo o sobě dostatečně účinné, aby protivníka unavily. Pak bude stačit jen malé šťouchnutí a bude více než jasné, kdo je vítězem. Očima sledoval Ryuovu další ránu, kterou nyní mířil na jeho bok. S klidnou myslí se mu opět vyhnul a viděl, že mladý muž udeřil vší tou silou do zdi. Usmál se pro sebe, když viděl jeho obličej, jak se snaží zabránit výkřiku. Sílu rozhodně měl. Chybí mu ale zkušenosti z boje. A hlavně chladná hlava a rozhled po okolí. To, že si s ním Mars párkrát hrál, se za boj počítat nemohlo. Rozhodl se, že tu jeho směšnou frašku ukončí jednoduše. Možná, když spadne ze schodů, třeba se mu v té hlavě rozsvítí a pochopí, že se má ještě hodně co učit. Ryuu koutkem oka zahlédl jeho koleno, které mířilo k jeho tváři. Vyhnul se tak rychle, že to Melafor sotva stihl zaznamenat. Takhle přece hostitelé vlčího démona neuhýbají… Takhle uhýbá lasička!

Melafor se zastavil a pohlédl na Ryua, který od něj byl vzdálený asi tak pět stop.

„To bylo dobré,“ uznal s úšklebkem, „ale nebyl to úplný úhyb, který bych od hostitele vlčího démona čekal. Překvapil jsi mě.“

‚Pravda,‘ pomyslel si Ryuu. ‚Netuší, že mě celou tu dobu Mistr učil ovládat démona lasičky. Hbitost a rychlost v uhýbání, mrštnost a síla. Mohu využít všechny přednosti z obou démonů.‘

„Škoda, že to nic neznamená, když tvůj útok je mizerný. Sílu máš, ale míříš mizerně,“ usmál se Melafor. „Jen za pomocí tréninku se bojovat nenaučíš. To ti Mars asi zapomněl připomenout - sílu získáš pomocí zkušeností z boje. A pokud jsi doposud bojoval jen s Marsem nebo předtím s Uranem, asi těžko získáš rozhled o situaci, jako já.“

Mlč,“ zavrčel Ryuu zle. „Nepoučuj mě!“

Melafor se opět ladně vyhnul jeho ráně, ale překvapilo ho, že Ryuu hned vzápětí zaútočil znovu z druhé strany. Donutil ho se opět vzdálit, ale tentokrát ho Ryuu hned pronásledoval. Podceňuje ho, proto neútočí. Tak mu dá dobrou záminku, aby konečně začal taky útočit! Nesmí mu dovolit, aby se ještě vzdálil. Rychlé a přesné útoky, mířené na všechna možná místa na těle, sice dlouho odrážet nemohl, ale delší dobu je snadno vykrýval. Nevýhoda, když vás od narození učí, že máte v sobě mrštnost mizerné lasičky. I tak – slabé útoky jsou pořád slabé útoky.

Poté se zarazil. Všiml si, že Ryuovi zlatavě zazářily oči. To mu už snad démon dovolil zajít tak daleko, přestože je tak neschopný? Ani to ho však nepřimělo zatím útočit. Útoky byly sice mrštnější a silnější, ale pořád slabé. Kdyby Melafor chtěl, už by to dávno ukončil. Možná dokonce jen jednou ranou. Ale chtěl vidět, čeho je Ryuu schopný, co všechno za těch pět let dokázal. Prozatím byl jen smutné zklamání.

‚Ryuu, přestaň!‘ slyšel hlas svého démona, ale Ryuu ho ignoroval a pokračoval v rychlých útocích. ‚Řekl jsem: Přestaň! Ještě ho nemůžeš vyzvat a očekávat snadné vítězství. Copak si neuvědomuješ, že tě provokuje a snaží se tě unavit?‘

„Ticho!“ zakřičel Ryuu zle a rozmáchl se pěstí, která jen proletěla vzduchem. Místo, aby mu démon propůjčil sílu, jak se spolu domluvili, ještě mu snad říká, aby přestal a stáhl se! Čekal pět let… už nebude utíkat! Unaví Melafora dřív, než se unaví sám!

Po delší době však bylo jasné, kdo je zde vítězem.

Melafor s rukami v kapsách sledoval Ryua, který klečel na zemi a sotva popadal dech. Díval se na něj spatra. Jaké zklamání. A to se tolik těšil. Pět let nejspíš byla příliš krátká doba na to, aby se naučil alespoň základy. Přešel k němu s vědomím, že už nemá ani dostatek síly, aby stál.

Stiskl mu vlasy mezi prsty a přiměl ho k němu vzhlédnout.

„Jaké zklamání,“ řekl chladným hlasem. „Dal jsem ti pět let a ty přijdeš v ještě ubožejším stavu, než předtím? Kohože jsi to chtěl pomstít? Kdyby Uran věděl, že bude mít tak povedeného mstitele, raději by mě nechal, abych tě zabil již před lety.“

Ryuu bezmocně zavrčel a pevně mu stiskl zápěstí mezi prsty.

„Neber si jeho jméno do úst,“ zavrčel zle.

Melafor se ušklíbl. „Když mi sotva Uran předtím stačil, jak sis mohl myslet, že by ses mi ty za těch pár mizerných let mohl kdy vyrovnat?“ provokoval ho. Po chvíli ucítil vůni krve a pohlédl na své zápěstí. Roztomilý pokus, jak ho zranit. Rozdrásaná kůže na zápěstí mu sotva mohla způsobit nějakou bolest. Jeho oči nyní zlatavě zazářily. „Ale myslím si, že sis už pohrál dostatečně. Jsem na řadě.“

Překvapilo ho, že Ryuu neprokázal ani špetku strachu. Přišel tady snad s myšlenkou, že buď zabije, nebo bude zabit? Melafor se musel rozesmát. Ten pohled se mu hodně líbil. Stejně vzdorný pohled, jaký mají všichni, než je zlomí. Ryuu už na nic nemyslel. Selhal. Celých pět let obětoval výcviku, který byl k ničemu. Selhal a pošpinil Mistrovu památku… Ne! Ještě není po všem!

Už když chtěl podniknout svůj krok, Melafor ho chytil za zátylek a prudce s ním smýkl kupředu. Narazil hlavou proti zemi. To by ho možná mohlo vyřadit ze hry, na chvíli. Když se nehýbal, Melafor se spokojeně usmál. Chvíli ho pozoroval, než vstal. Otočil se a hned na to se zarazil. Pohlédl na ruku, která drtila jeho kotníky mezi prsty. Smutně se pousmál. Pořád má sílu bojovat? Výdrž mu rozhodně nechybí, jen neví, kdy se má vzdát pro vlastní dobro. Už se otáčel a chtěl se k němu sehnout.

Poté však uslyšel: „Ustup, Melafore!“

Jasný hlas a rozkaz od muže, kterého se rozhodl následovat a sloužit mu, se rozezněl po chodbě. Upnul se na něj, jako vlk na vlastní smečku. Muž, který nad ním měl veškerou moc. Vlk potřebuje někoho, koho by mohl bránit a následovat. Stejně tak hostitel vlčího démona potřebuje někoho, komu by zasvětil svůj život, komu by odevzdal celou svou bytost, aby jen pro tu danou osobu mohl dýchat. Narovnal se a hrdě pohlédl za sebe.

Byl to samotný král, který stál jen kousek od něj, a přísně ho sledoval.

Byl mu vydán rozkaz od krále. Nejen od krále, ale i od muže, kterého ctil, kterému odevzdal vše, co měl, včetně svého života. Byl to rozkaz, který musel splnit, i kdyby před ním osoba nenesla na hlavě korunu. Vysmekl se ze slabého sevření prstů a odstoupil. Král, obyčejný člověk, muž bez hostitele démona, však s rozumným úsudkem, přistoupil blíž k mladému muži na zemi.

„Co se tady stalo?“ zeptal se jen.

„Vetřelec, můj pane,“ pouklonil se mu Melafor zlehka.

„Kdo ti dal povolení útočit v mém hradě?“

„Nikdo, můj pane, ale situace mi neposkytly možnost boj odložit.“

„Tak neposkytly?“ přimhouřil král oči.

Melafor před ním poklekl na jedno koleno. „Můj pane, moc dobře víte, že bych se nikdy neprotivil vašemu rozkazu.“

Král mlčel a pohlédl na mladíka na zemi. Všiml si, že se začal hýbat. Zpod svého pláště vytáhl jakousi malou pistolku. Melafor zpozorněl. Král vystřelil a Ryuu po chvíli ztuhl. Opět dostal ten samý pocit, jako předtím, když po něm střelili Lovci. Melafor mlčel a nespouštěl oči ze svého krále, který si schoval malou pistolku zpátky pod svůj plášť.

„Bylo snadné ho raději paralyzovat nebo uspat. Nemusel jsi bojovat, hlupáku,“ zavrčel král zle.

Melafor sklonil před ním hlavu. „Omlouvám se, pane. Nakonec jsem jen hloupý služebník.“ Pohlédl na Ryua, který nejenže byl částečně v bezvědomí, ale také byl nyní i paralyzován. Na jak dlouho? Určitě dostatečně dlouho, aby ho dostal odsud. „Příště se to už nestane,“ slíbil svému králi. Král na něj již nereagoval.

Před svým odchodem však dodal: „Očekávám od tebe podrobnější zprávu, Melafore. Ještě dnes večer.“

Zprávu? Jak hezké označení. Stačilo říct, že si ho přeje dnes večer vidět.

Další rozkaz, který musel Melafor bez váhání splnit.

S úšklebkem pohlédl na Ryua.

---

Melafor vyšel po schodech, které vedly z jeho speciální místnosti, nahoru. Vrátil se tam, kde doposud byla Venuše a z posledních sil udržovala ty dva další vetřelce ve své iluzi. Prošel kolem ní a všiml si její zarudlých očích. Jak dlouho své iluze bude schopna ještě udržet? Nebo se ti dva vzpamatují a prokouknou její iluzi? Ryuu to přece dokázal tak rychle. Usmál se pro sebe při vzpomínce na toho energetického, mladého muže. Divoký a nespoutaný, vášnivý a vzrušující. Ještě si s ním užije trochu zábavy. Byla by škoda jeho potenciál nevyužít.

Opřel se o zeď a provokativně sledoval Venuši, která se na něj jen zamračila.

„Tak už jim nasaď pouta, blbče,“ přikázala mu zle.

„Pročpak? Chci si tenhle okamžik vychutnat,“ usmál se na ni mile.

„Melafore,“ zavrčela jeho jméno zlostně. Její učenkyně se už, už chystaly zaútočit, ale hned je zarazila jejich Mistryně. „Moc dobře víš, že už to déle nevydržím.“

„Není přece mou prací někomu nasazovat želízka,“ odvětil Melafor.

„Budeš další na řadě.“

„Kéž by to byla pravda.“

Venuše na něj vrhla nebezpečný pohled. „Nepotřebuji iluze, abych tě zabila,“ připomněla mu.

Melafor ji pořád s úsměvem sledoval.

„Gundry,“ řekl po chvíli, kdy viděl, že se Venuše blíží ke svému konci, co se týče udržení iluzí. Zpoza rohu vyšel Gundry, už s připravenými pouty. Melafor mu nemusel ani dávat rozkaz. Stačilo pozorovat situaci a Gundrymu bylo jasné, co má udělat. Nasadil těm dvěma pouta a pohlédl na Melafora s tichou otázkou.

„O toho třetího se nemusíme starat,“ odvětil Melafor mile.

Gundry mlčel a pohlédl na Mikaela. Moc dobře si pamatoval jeho a Ryua ještě z dřívějška. A ještě poté, když se díky Venuši dostali do hradu. Vynalézaví, jen co je pravda. Poodstoupil od těch dvou a chvíli poté Venuše svou iluzi zrušila, div se nezhroutila, a ztěžka oddychovala.

„Paní Venuše!“ zhrozily se hned její učenkyně a podepřely ji.

Jako první se probudil z iluze Mikael a zamrkal. Rozhlédl se kolem.

Až poté spatřil na svých zápěstích pouta.

Sotva si všiml Melafora, mírně s sebou škubl a ztuhl.

Melafor se na něj však mile usmál a přešel k němu.

„Vítej zpátky, Miko,“ řekl sladkým hlasem. Mikaelovi se obrátil žaludek vzhůru nohama a zbledl. „Kdybys řekl, že se chceš projít po světě, nemusel bych si dělat tolik starostí. Chyběl jsi mi, bráško,“ dodal Melafor tiše, když mu prohrábl vlasy.

Mikael jen zděšeně sledoval ruku, která se ho dotýkala.

„Neboj se, Miko. Nic se neděje. Moc dobře vím, jak rád objevuješ okolní svět. To, že jsi mi alespoň sem a tam posílal zprávy, kde jsi a co se děje, mi moc pomohlo,“ řekl Melafor mile a přitiskl ho na svou hruď. Mikael zděšeně mlčel a hleděl prázdnýma očima před sebe. „Ale…“ Melafor ho od sebe po chvíli odsunul a změřil ho chladným pohledem, „pak ty zprávy přestaly chodit. Máš pro to dobré odůvodnění?“

Mikael pořád zarytě mlčel.

Sevřel ruce v pěst. Vzpomínky, před kterými chtěl utéct, myšlenky, kterým se chtěl vyhnout, ho nyní dostihly i s úroky. A především s Melaforem jen kousek od něj.

Potom stěží zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Ne,“ hlesl tiše po chvíli.

---

Když Ryuu nabyl vědomí, uplynula už delší doba. Tělo měl ztuhlé, v hlavě mu třeštilo a svaly ho bolely. V rukách cítil tupou bolest. Chtěl si sednout trochu pohodlněji, ale během chvíle pochopil, že by se neměl moc hýbat. Kdyby měl normální pouta na nohou a rukách, bylo by to snadnější. Ale Melafor jistě nebyl tak hloupý, aby mu dal jen obyčejná pouta. Pohlédl na svou levou nataženou ruku a otevřel oči dokořán. Všiml si několika menších řetězů a rybářských háčků, které měl prostrčené skrz kůži na natažené ruce. Napočítal jich šest. Tak to byla ta tupá bolest, kterou cítil! Pohlédl na pravou ruku a viděl dalších šest háčků, stejně ladně protlačených skrz jeho kůži. Zvedl ruce trochu výš a vydechl. Trochu ulevil doposud natažené kůži, která slabě krvácela. Ale to nebyla jediná bolest, kterou cítil. Přestože pouta jeho ruce držela na místě, paže ho bolely i tak. Nohy měl ztuhlé a cítil chlad po celém těle. S větší námahou nohy natáhl a opřel se o zeď, až háčky a řetězy slabě zacinkaly.

Co se k čertu stalo?

Pamatoval si jen, že bojoval s Melaforem, který ale neútočil. Proč ho nezabil? Nebylo by to pro něj lepší? Jestli si myslí, že z něj něco čirou náhodou dostane, mýlí se. Raději si prokousne jazyk, než aby něco řekl. Znovu pohlédl na háčky a zkusil zatáhnout. Po chvíli ten střelený nápad, že se háčků zbaví, raději opustil. Zavřel oči a opřel hlavu o chladnou zeď. Byla příjemně chladná. Uspávala ho. Přestože jeho tělo chladlo, hlavu měl v jednom ohni. Takže takhle jeho pomsta skončí?

Zanedlouho opět upadl do sladkého spánku a svěsil ruce do původní podoby.

---

„Posaď se,“ řekl Melafor mile a sám se usadil do vlastního křesla.

Mikael však zůstal stát na místě a váhavě pohlédl na křeslo naproti tomu Melaforovu.

„Děje se něco?“ zeptal se Melafor mile. „Není třeba se ničeho bát. Chápu, že jsem tvé zprávy nemusel dostat, protože jsi měl plné ruce práce, abys je dovedl až sem. Za to ti děkuji. Odpojil ses od svého dobrodružství, abys mi tak pomohl. Dobrých lidí si cením. Obzvlášť, pokud je to rodina.“

Mikael mlčel a sledoval Melafora, jak jim nalévá medovinu do dvou pohárů.

„Posaď se,“ zazubil se Melafor znovu. Mikael s námahou polkl, ale rozhodl se neprovokovat Melafora, a tak se usadil naproti němu. Sledoval, jak mu Melafor po stole přisouvá pohár s medovinou. „Jaké byly vůbec cesty?“

„Co s nimi bude?“ hlesl Mikael a váhavě vzal pohár do rukou.

„Sice jsi mi neodpověděl, přestože jsem se ptal jako první, ale budiž – trochu si s nimi promluvím.“

„Jenom to?“ vzhlédl Mikael.

Melafor přimhouřil oči. „Ano, jenom to,“ pravil klidným hlasem. „Jsi na řadě s odpovědí.“

„Poklidné,“ odvětil Mikael po chvíli a trochu upil. „Pokud teda nepočítám neplánovaný útok od tvých přátel.“

„Myslíš Gundryho bandu? Už jsem jim to vyčetl. Prý si tě spletli s někým jiným. Škoda těch démonů, které jsem musel přemístit do jiných lidí. Teprve si na ně zvykají.“

„Zabil jsi je?“ zeptal se Mikael tiše.

„Ovšemže, kdokoliv vztáhne ruku na mého bratra, si zasluhuje smrt.“

Mikael mlčel a pohlédl na zlatavou tekutinu ve svém poháru.

„Lovci očividně splnili svou práci tak, jak sis přál, že ano?“ optal se Melafor jen tak omylem.

„Sice zaútočili o trochu později, ale… ano. Potvrdili mi tak moje myšlenky. Děkuji, že jsi to zařídil,“ zašeptal Mikael a stiskl pohár mezi prsty. Začínal se nenávidět tak moc, jak jen to šlo. Ale strach z bratra byl větší, než cokoliv jiného.

„Měl by ses jít připravit,“ ozval se Melafor po chvíli. „Hra ještě neskončila.“

Mikael vzhlédl a viděl, že Melafor svůj pohár medoviny už vypil. Pohledem sklouzl na stůl a poté na obrázek nějakého malého kluka. Odložil pohár s medovinou.

„Rozumím,“ řekl jen a vstal.

Bez dalšího slova odešel. Melafor se díval z okna. Víc svému bratrovi neřekl.

---

Ryua probudila studená voda, kterou na něj někdo bez varování vylil. Cukl s sebou. Viděl před sebou Gundryho a trochu zmateně ho sledoval.

„Ach, Šípková Růženka se probudila,“ slyšel Melaforův pobavený hlas. Když Gundry beze slova uhnul a odložil prázdný kbelík, věnoval Ryuovi tichý pohled než odešel z jeho cely. Místo něj se do Ryuova výhledu dostal Melafor.

„Melafore,“ zavrčel Ryuu.

„Vypadá to, že už ses tady zabydlel,“ usmál se Melafor škodolibě.

Ryuu stiskl ruce v pěst. ‚Uklidni se,‘ slyšel hlas svého démona. ‚Nemáš proti němu šanci. A už vůbec ne v tomhle stavu!‘

‚Tak mi dej svou sílu,‘ pomyslel si Ryuu naštvaně.

‚Myslíš si, že bych ti ji nedal, kdybych věděl, že vyhraješ, hlupáku?‘ uchechtl se démon pobaveně.

‚Tak k čemu tě mám, ty bezcenný démone…‘

Až po chvíli si Ryuu uvědomil, co řekl, ale už bylo pozdě vzít to zpátky. Ani jeho démon na to nereagoval. Urazil svého démona. V duchu se pro sebe pousmál. Být zabit během mučení Melaforem nebo být pozřen vlastním démonem? Co z toho bude lepší konec?

Melafor se ušklíbl. Moc dobře si uvědomoval, že Ryuu nyní mluví se svým démonem a jeho ignoruje. Asi by mu měl připomenout, že je pořád tady.

Zpod pláště vytáhl malou dýku a prudce ji zabodl Ryuovi do boku. Sledoval, jak se jeho výraz mění. Překrásný pohled na obličej zkřivený bolestí. A to byl teprve začátek. Sotva se ho jenom dotkl, sotva mu způsobil trochu té rozkošné agónie. Ale nezakřičel. Nedopřál mu tu rajskou hudbu v podobě mužského křiku. Jak jeho hlas bude znít, až se bude svíjet v agónii, až bude bezmocný?

Sevřel mu krk a přiměl ho k němu vzhlédnout.

Zeširoka se usmál.

„Zažijeme spolu ještě spoustu legrace, Ryuu,“ řekl mu upřímně.

Ta vzpurnost, ta nenávist – jak vzrušující pohled. Pevné tělo, dobře stavěné tělo. Sotva někým dotčené. Nyní pokryté možná modřinami a krví, ale pořád tak neuvěřitelně svůdné. Obličej s drsnými rysy, ale vlasy, pevně stažené do rozcuchaného copu, odkazují na poslušnost. Přivřené oči, plné nenávisti a zlosti. Ale bolest v nich neviděl. Bolest teprve zažiješ, Ryuu. A bude se ti líbit.

Prudce z něj dýku vytáhl a dovolil tak té sladké krvi, aby proudila z jeho boku. Jazykem přejel po čepeli, která byla zbarvena do ruda. Jak sladká příchuť krve nepřítele. Melaforovy oči zajiskřily vzrušením.

Tohle bude rozhodně zajímavé, dokonce může tvrdit, že i nejlepší mučení, které kdy zažije. Vzpurný, mladý muž, s krví tak sladkou, hlasem správně nakřáplým a dokonce hostitel vlčího démona. Bude ho prosit, aby ho zabil? Ne, takový Ryuu jistě není.

Jaký vůbec je?

Bude škemrat o milost, až ho bude hodiny mučit? Bude křičet? Nebo vše snese v tichosti, vzrušující tichosti, v zatínání pěstí a se stisknutými zuby? Se zachovanou hrdostí, kterou mu posléze vezme?

Cože to měl říct, předtím, než začne? Jak mu to jeho pán řekl?

Ve jménu krále?

Krále?

Jak směšné.

Spíše ve jménu Melafora!

Vždyť každý ví, že tohle království patří jemu!

Dýkou odsunul tmavé vlasy a odkryl Ryuovy oči. Upřeně se mu do nich díval, zatímco jeho zlatavě zářily, plné vzrušení a chtíče.

Ve jménu krále začínám výslech,“ usmál se Melafor zeširoka.

4.833335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
Z mých zápěstí odkapávala krev a hnis. Moje zmučené tělo na tom nebylo o nic...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 5
Dnes je utorok.....to znamená, že aj s dnešným dňom mám 6 dní na to aby...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
  „Ahh... ale zaplatíš mi, že jo?“ Další povzdech ztlumený zavrzáním...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy – Kapitola 23 Při západu slunce     |...