Čt, 21/02/2019 - 00:13
4

Gundry nakoukl do cely, kde byla Tsume. Jen pár cel od ní byl uvězněný Atsushi, pořád v bezvědomí. Rozkaz je pro vojáka všechno. I když je jeho přesvědčení jiné. Rozkaz krále je absolutní. Ne. Král pro něj, pro Gundryho, není absolutní. Kdyby mu přikázal, aby zemřel, nejspíš by ho neposlechl. Ale kdyby mu to přikázal Melafor, poslechl by ho bez váhání. Nebyla v tom jen slepá poslušnost. Gundry Melafora znal už dvanáct let. Zpočátku ho ten muž viděl jen jako obyčejnou loutku ve své hrsti. Až posléze prozřel alespoň trochu a učinil z Gundryho důležitou osobu v armádě. O tohle však Gundry nestál. Nestál o hodnost ani o zásluhy. Přál si jen, aby ho Melafor jednou viděl tak, jak on vidí jeho. Aby na něj nezkoušel triky, kterých je vlčí démon schopný. Aby se na něj podíval otevřenýma očima a viděl to, co vidí každý jiný v hradě.

Možná, že onen skrytý cit, který k němu ženatý muž s rodinou cítil, viděl, ale protože se upnul na krále jako na svou hlavní osobu, jako na svého partnera, nemohl tento cit oplatit. Nikdy. Ani kdyby se Gundry snažil jakkoliv moc. Říct, že proto Gundry krále nenáviděl, byste však nemohli. Gundry královi nevěřil čistě z principu. Byl to slabomyslný muž, který se nechal ovládat mocnějšími. Na druhou stranu – kdo by dokázal vzdorovat Melaforovi? Zastavil se na schodech v půlce své cesty. Být velitelem královské gardy hned po Melaforovi, být uznávaný lidmi za svou moc a skutky – po tom by jeho staré Já toužilo. Ale jeho nynější Já, které mělo rodinu, milující, pohlednou manželku a zdravé děti, toužilo jen po tom, aby ho Melafor neviděl jen jako kus masa, kterým se může uspokojit, když je král na cestách nebo mimo jeho dosah, když má chtíč.

Není pouhou hračkou. Alespoň být nechtěl. Pokud to však znamená, že když obětuje svou hrdost a poddá se rozkazu Melafora, přiblíží se k němu, byť jen na chvíli, tak tou hračkou bude až do smrti. Možná… Možná poté Melafor prozře.

Schody nahoru se mu nikdy nezdály tak těžko zdolatelné jako právě nyní.

---

Ostří přejelo Ryuovi pomalu po tváři, ale nezajelo dostatečně hluboko, aby mu zanechalo jizvu. Z toho malého písklete vyrostl skutečně pohledný mladý muž. Melafora nepřestával uchvacovat. Krátkou čepelí, která byla pořád trochu špinavá od krve, ladně kroužil po Ryuově těle. Tak blízko, aby cítil její přítomnost, ale dostatečně vzdálenou, aby se ho nedotkla. A když to nejméně očekával, zajel ostřím o něco hlouběji a vytvořil další značku na jeho těle. Neměl by si hrát s jídlem, ale sledovat tu vzpurnost v jeho očích bylo uspokojivé samo o sobě. Přiblížil se k němu a nebezpečně zašeptal: „Kde je Marsova svatyně?“

Ryuu na něj překvapeně pohlédl.

Proč se ho na to ptá? Copak to neví?

Moment… O tomhle už přece slyšel. Atsushi mu to vykládal. Do svatyně nesmí vstoupit nikdo, kdo není pozvaný. Tak se Melafor mohl dostat do Uranovy svatyně předtím a… Ne, soustřeď se! Nemůže přece Marse zaprodat. Vycvičil ho. Schoval ho u sebe, byť riskoval, že na něj snese stejný osud jako na Urana. Díval se na něj skrz prsty, ale i přesto ho vychoval! Udělal z něj člověka, jakým je nyní! Nemůže ho zradit, aby se zachránil.

„Nevím,“ zavrčel a schytal hned ránu loktem do břicha.

„Ale víš,“ pravil Melafor klidným hlasem a prohlížel si dýku ve své ruce. Nebude si brát zábavu ihned. Začne pomalu, zlehka. Pak přitvrdí. Nebyla by to tak velká zábava, obzvlášť když tenhle muž má velkou výdrž. Čím déle si s ním užije, tím lépe.

Ryuu se pousmál pro sebe a vzdorně k němu vzhlédl. „Nevím,“ zopakoval znovu.

Melafor se odtáhl a otočil se k němu zády. Že by to vzdal tak snadno? Kdepak. Otočil se záměrně, aby při svém kopu do Ryuova boku získal trochu víc síly.

Ale víš,“ usmíval se zeširoka, zatímco mu v očích jiskřilo vzrušením.

Sledoval, jak se háčky na Ryuově pažích opět napnuly. Sledoval kapky krve, které z nich pomalu padaly. Víc, ještě víc! Vzdoruj ještě víc!

Nevím,“ ozval se Melaforův vězeň znovu.

Stiskl mu vlasy mezi prsty a přiměl ho vzhlédnout. „Ale víš,“ přemlouval ho pohledem zblízka. „Moc dobře to víš, Ryuu,“ šeptal mu do ucha a sváděl ho na svou stranu. „Mars tě přece vycvičil, aby ses mi mohl pomstít. Moc dobře znáš polohu jeho svatyně. Mars je můj dávný přítel a chci se s ním zase vidět.“

Ryuu se zamračil, ale neodpověděl. Přivřel oko, když mu Melafor začal cvrnkat do tváře. Byl to nepříjemný pocit. Mnohem nepříjemnější než co mu udělal předtím. Byla to jen drobná, ale výrazná bolest na jednom místě. A hodně otravná.

„Tohle mě nikdy neomrzí,“ svěřil se Melafor a nahnul se k němu, aby měl lepší výhled. S klidem v očích pokračoval. Ryuu se nadechl nosem, aby zůstal v klidu. Po chvíli už ho to však začalo vytáčet. Když se ohnal, aby ho třeba byť jen kousl do ruky, schytal ránu pěstí. „No tak, neškubej s sebou,“ usmál se Melafor mile.

Stiskl mu vlasy mezi prsty a chtěl pokračovat. Ale pak si uvědomil, že ho už ani to nebaví. Je tak těžké někoho mučit, když znáte tolik praktik a chcete je vyzkoušet všechny najednou. „Kde je Marsova svatyně?“ zeptal se znovu. Odpověď mu už byla ukradená. Pokud to znamená, že si s ním bude moci ještě víc pohrát, s radostí se ho bude ptát znovu a znovu, dokud ho nezlomí. A i pak bude pokračovat.

Ryuu jen tiše zavrčel. Pořád a pořád dokola. Proč se ho na to ptá?! Nemá snad dostatek lidí, aby si to zjistili sami? Ne, zná lokaci. Určitě ji zná. Jen potřebuje někoho, kdo by ho do Marsovy svatyně pozval. A on tím někým nebude. Nepoleví. Nesmí.

„Kde je Tsume?“ zeptal se na oplátku on.

„Ptal jsem se první,“ řekl Melafor nebezpečně.

„Tak teď se ptám já,“ zavrčel Ryuu.

„Žije, prozatím. Ale její život může záviset na tvé odpovědi,“ usmál se Melafor. Není to špatný nápad. Třeba ho takhle přemluví konečně, aby spolupracoval. Cení si lidí kolem sebe? Nebo jsou mu ukradení?

‚Lže,‘ pomyslel si Ryuu. ‚Když ji doposud nezabil, co by měl z toho, kdyby ji nyní zabil. Myslí si, že mě může skrz ni vydírat? Ano, může… Tsume mě zachránila. Mě a Atsushiho. Nemohu být sobec a nechat ji jen tak zemřít.‘ Stiskl ruce v pěst. ‚Už tak jsem dovolil, aby ji tady držel celých pět let, a nic jsem neudělal.‘

Zatímco Ryuu nad něčím přemýšlel, Melafor přešel do své tolik milované místnosti a vzal dřevěnou tyč. Měl by to z něj vymlátit? Ne, Ryuu rozhodně není ten, který by promluvil, když by ho mučil. To si nyní potvrdil. Ať už mu způsobil drobnou nebo velkou bolest, stejně se tvrdohlavě drží svého plánu mlčet až do konce. Ale bude toho schopný i v případě, že to nebude on, kdo bude mučen? Melafor se usmál pro sebe. Zavolal na muže, který k němu hned přiběhl.

„Přiveďte Mikaela podle plánu,“ řekl jen. Muž rychle přikývl a rychle utíkal pryč. Když ho nemůže přinutit mluvit, bude mluvit skrz Mikaela. Melafor se zeširoka ušklíbl pro sebe. Svého bratra miloval nade vše, ale Mikael zase musel chápat, že jejich plán potřebuje jisté oběti. Je to pro vyšší dobro. Až tohle skončí, jistě to pochopí. Zná jejich plán dokonale, musí sehrát svou roli. Nesmí ani jeden z nich pochybit.

Úsměv mu trochu ztuhl, když se mu vybavila křičící žena, která bránila malého chlapce, zatímco on na ni se šíleným smíchem útočil. Noc lovu zase po letech. Kdyby neutíkala a vzdala se, zabili by ji hned. Nemusela by tak propadat hloupé naději, že uteče. Zavřel oči, stiskl hůl pevně mezi prsty a vydal se zase zpátky k Ryuovi.

---

Mikael zrovna pozoroval oheň v krbu, když do jeho pokoje vstoupil muž se zprávou od Melafora. Nereagoval na něj. Muž i přesto odešel. Věděl, že ho mladý muž slyšel jasně a zřetelně. A že se nebude protivit rozkazu Melafora. Sám si totiž dokázal spočítat, co by ho čekalo, kdyby neuposlechl.

Očima pohlédl na stůl, na kterém ležela pouta. S menším sebezapřením si je sám nasadil na ruce. Za zvuku řinčení a cinkotu vyšel z místnosti a pohlédl na muže, který pro něj přišel. Přesně podle plánu. Přimět onoho hostitele démona, aby si k němu vytvořil vztah. A skrz onen vztah ho potom přimět k poslušnosti. Vše pro dobro království. Vše pro jejich vlastní bezpečí. Mikael sám sebe nenáviděl.

Následoval muže, díval se do země a nevnímal jeho slova. Muž k němu hovořil s úctou. Nejen proto, že to byl Melaforův bratr.

„Až tohle skončí, pane Mikaeli, zaujmete opět své místo?“ zeptal se zdvořile.

„Nenazývej mě tak,“ hlesl Mikael a prošel kolem něj. „Nezasloužím si respekt, který slyším z tvého hlasu.“

Muž ho sledoval s úctou v očích. Trochu se mu pouklonil. „Ale zasloužíte.“

„Nezasloužím!“ zvýšil hlas. Hned poté znovu pohlédl k zemi. „Omlouvám se.“

„Nic se neděje, pane. Máte na to veškeré právo. Vojáci musí poslouchat rozkazy vyšších hodností.“

Mikael stiskl ruce v pěst. „Přestaň,“ dodal.

„Jak si přejete, pane.“

Mikael tiše zavrčel a rozmáchl se řetězem proti zdi, se zlostí v očích. Pane sem, pane tam. Copak to nechápe?! Není žádný pán! Je jen Mikael! Ne, ani Mikaelem už není… jen loutka v Melaforových rukou. Když si uvědomil, že tímto činem se podobal Melaforovi, opět sklonil pohled k zemi.

„Omlouvám se,“ řekl jen. „Pojďme…“

Muž ho zmateně, možná trochu šokovaně sledoval. Jen tiše souhlasil a rychle s ním srovnal krok. Držel si však trochu odstup. Mladý muž vedle něj byl silný. Skrýval se v něm sice běžný démon, ale mladík ho prý dokázal během pár let dokonale zkrotit a ovládnout pro svou vlastní potřebu. Jen je velká škoda, že jeho moc nevyužívá, protože ho démon neuznává za vlastního pána. Nemluví s ním ani mu nepropůjčuje svou sílu dle nepsané smlouvy mezi hostitelem a démonem. Aspoň to Mikael i Melafor tvrdí.

Když se zastavili těsně před schody do sklepení, voják ještě jednou s úctou pohlédl na Mikaela. Sledoval ho, jak si dobrovolně trochu potrhává košili, aby tahle hra byla úctyhodnější. A přitom si všiml zlosti v jeho očích. Při cestě dolů po schodech potkali Gundryho, který kolem nich beze slova prošel. Muž si jen pomyslel, že svého nadřízeného potkal na tom samém místě už i předtím, ale nic neřekl nahlas. Za řetěz, který s každým krokem cinkal, vedl Mikaela dolů. Gundry a Mikael si jen vyměnili kradmé pohledy, když kolem sebe prošli.

Čím více se blížili, tím pro Mikaela bylo těžší, aby pokračoval. Nárazy hole do masa – ten zvuk znal až příliš dobře. Zastavil se a zhluboka se nadechl. Pohlédl vedle sebe a sledoval Tsume, která nejspíš spala. Když poté pokračovali dál, všiml si Atsushiho, jak sedí v rohu místnosti, oči má zavřené a nejspíš medituje, aby se uklidnil. Voják Mikaela trochu zatahal za pouta, aby mu připomněl jeho roli zde, a pokračovali. Tupé údery do masa byly silnější a silnější s každým krokem. Mikael se na to snažil nemyslet. Věděl, jak úchylný Melafor dokáže být, když ho mučení baví.

Slyšel Melaforův hlas, jak se Ryua na něco ptá.

Zatoužil tam běžet a zastavit ho, ale voják se zastavil a on se musel také zastavit. Nesmí rušit Melaforův plán. S každým dalším úderem se Mikael nenáviděl víc. Lhal Ryuovi. Dopustil, aby se jeho vlastní plán zvrtl a on nyní trpěl. Kvůli němu. Srdce mu bilo o něco rychleji a dýchat bylo nyní obtížnější. Každou tupou ránu cítil také.

‚Přestaň!‘ pomyslel si Mikael vztekle. ‚Kdybych byl silnější… Kdybych byl silnější, ochránil bych ty, které miluji… Ale jsem slaboch. Obyčejný slaboch a zrádce. Sakra.‘

„Však já už najdu způsob, jak ti rozvázat jazyk,“ slyšel Melaforův švitořivý hlas. Bavil se. Tak jako nikdy. Sotva se přiblížil ke dveřím a Mikael ho spatřil, vybavila se mu noc, kdy útočil proti křičící ženě. Usmíval se stejně zvráceným způsobem, jako tehdy. Stiskl čelist k sobě a nadechl se nosem. Žaludek se mu převrátil, když se mu dostalo velké množství smradu šatlavy a pachu krve do chřípí. Ani vzrušený pohled Melafora, který rozhodně ještě nehodlal skončit s výslechem, mu moc nepomohl v uklidnění se.

Beze slova ho popadl za řetěz a nedal mu možnost odporu.

Mikael chvíli váhal, než pohlédl na Ryua, když vešli dovnitř.

Jestli mu bylo špatně jen ze smradu předtím, svůj nynější stav nemohl popsat. Krev, podlitiny, modřiny, jizvy – to vše nyní hyzdilo Ryuovo tělo. Mohl na něj jen strnule hledět.

‚Vidíš, co tvá vlastní zaslepenost a sobeckost způsobila?‘ slyšel najednou něčí hlas a rozhlédl se kolem. Kdo to mluvil?

Melafor ho surově přitáhl k sobě a držel mu ruce nad hlavou.

„Když nechceš mluvit, možná, že mi tenhle něco zazpívá,“ pravil Melafor mile.

Mikael na něj zmateně pohlédl. Melafor ho jen chvíli sledoval upřeným pohledem. Dával mu tak tichý rozkaz, aby i nadále pokračoval ve své roli.

„Nic ti neřeknu,“ odsekl a snažil se odtáhnout.

Ryuu zpozorněl, když ten hlas uslyšel.

„Skutečně si to myslíš?“ zašeptal Melafor svůdně, když jeho oči zlatavě zazářily. Bylo pozdě, aby Mikael odvrátil pohled. Upřeně hleděl do těch svůdných očí. Nejhorší taktika, tak prohnaná, že ji plně ovládá jen hostitel vlčí démona. Svést na scestí nebohou oběť a přimět ji ke všemu, co si hostitel žádá.

Melafor koutkem oka pohlédl na Ryuovu reakci. Ach, jak sladké. On snad vážně doopravdy žárlí… Myslí to snad s Mikaelem vážně? Copak si taky jenom nechtěl užít?

Přiblížil se k mladému muži, který byl v jeho hrsti, a pomalu jeho tvář olízl. Ryuu vztekle zavrčel a prudce se pohnul, což způsobilo zařinčení řetězů, které se plně natáhly, stejně tak háčky, div si nerozsekl kůži. Mikael, nyní citlivý na jakýkoliv vnější podnět, tiše zasténal. Když se však Melafor svými rty přiblížil k těm Mikaelovým, Ryuu viděl rudě. Silně a prudce pohnul s rukami kupředu, aby se zbavil okovů.

Melafor se jen ušklíbl pro sebe, že na to nemá dostatek síly ani odvahy. Jen hlupák by si dobrovolně rozdrásal kůži na pažích… K jeho vlastnímu překvapení však Ryuu škubl ještě jednou, pořádně, až pouta pod jeho silou vyrval ze zdi. Bolest ho nezajímala. Cítil tak velký hněv a vztek, že přestal vnímat vše okolo. Melafora však zaujala jeho náhlá rychlost. Když Ryuu vzhlédl, hned pochopil.

Pustil Mikaela ze svého sevření a rychle se vzdálil, jinak by se ráně určitě nevyhnul.

Šíleně se usmál.

‚Neskutečné!“ pomyslel si radostně. ‚To, co jsme s Kagem zkoumali roky, jak funguje a jak se ovládá… On to spouští sám a bez sebemenšího podnětu či žádosti démona! Neskutečné, Ryuu!‘

Rychle se však vzdálil z cely, protože se po něm Ryuu ohnal znovu.

Nebyl to však Ryuu.

Zlatavé oči, šedé tváře, výraznější špičáky a pohyby vlka.

Něco neodpustitelného, na co kdysi dávno poprvé přišli právě Melafor a Kage, jeden z učňů ze svatyně velkého Mistra, pod jehož vedením se zrodili mocní učni, jako byli Uran, Mars, Venuše a jiní. Rok 1010 byl vskutku významný rok.

‚V pouhém věku dvaceti dvou let už plně ovládl Oživení démona? Nemožné, ale zábavné!‘ pomyslel si Melafor radostně. Sledoval mladého muže, jak se bez sebemenší bolesti z předtím utržených ran nebo zlomených žeber ladně pohybuje vzduchem a útočí proti němu.

‚Chceš ho snad otestovat?‘ slyšel smích vlastního démona. Nebylo potřeba se ptát. Melafora nezajímalo nic jiného, než okusit tuto novou sílu, kterou Ryuu získal bez testů nebo násilného vynucení na démonovi. Co jeho démona vyštvalo natolik, aby ho dobrovolně ovládl a přitom nezabil zároveň? Co mu Ryuu slíbil, když mu zapůjčí tuto velkou moc, které jen hrstka smí vládnout úplně?

Po chvíli však zpozorněl. Ryuovy pohyby se skutečně změnily. Byly silnější a rychlejší. Ale co hlavní – tentokrát útočil tak, jako Melafor. Přesně jako vlk. Jak nejúčinněji zneškodnit svou kořist? Stiskem zubů kolem krku. Udušením. Prokousnutím hrdla. Jak se Melafor nejspíš cítil, když se z lovce stávala kořist? Ve sklepení se velmi špatně bojovalo. Musel se dostat ven. Ale jak zastavit běsnícího vlčího démona? Nebo jak ho dostat ven? Svou sílu zbytečně používat nechtěl. Měl by použít Ryua proti němu samotnému? Využít jeho nepřítomné mysli a jeho samotného přinutit, aby jim tu cestu ven vytvořil? Král by se jistě zlobil, kdyby mu i vězení zničili.

„Nechutné,“ zašeptal si Melafor pro sebe a zeširoka se usmál pro sebe. „Nechutné, jak moc se mi podobáš.“

---

Gundryho probraly náhlé rány.

Nemohl tady jen tak postávat a nic nedělat. Má být po Melaforově boku a bránit ho! I když je v jeho očích jen mrzký člověk, musí být jeho štítem.

Neváhal ani vteřinu.

Je voják.

Potřebuje rozkazy.

Jeho hlavním úkolem je bránit Melafora a zbavovat se drobných lidí kolem něj… aby vytvořil čistou cestu pro toho, kdo mu velí. I kdyby měl zemřít. Ve jménu Melafora takový osud s radostí přijme.

Posledních pár schodů seskočil a vzhlédl.

Sledoval boj v tak stísněném prostoru.

Chodba mezi celami nebyla vhodným místem pro boj.

Věděl, že zasáhnout nemohl. Jen by překážel. Všiml si však tichého rozkazu, který k němu Melafor v jednu chvíli vyslal. Dostaň nás do většího prostoru.

Opět ani na chvíli nezaváhal. Otevřel prázdnou celu a stiskl mříže na okně mezi prsty. Za touhle zdí je dostatečně velký prostor, kde obyčejně cvičí vojáci. Nyní tam nikdo není. Dokonalé místo, aby se ti dva pořádně utkali.

Pevně stiskl mříže mezi prsty a pořádně zatáhl. Po chvíli mu oči zazářily jasnou modrou. Jeho démon sice tohle bral jako za špatný vtip, ale nemohl se dívat, jak se jeho hostitel ztrapňuje ještě víc, než obvykle.

Démon levharta sice nepatřil mezi mocné démony, ale jako každý jiný démon měl vlastní hrdost.

Nemohl jen tiše přihlížet neschopnosti svého pána.

Nepropůjčil mu moc síly, jen trochu, aby ho snad jen povzbudil.

Po chvíli se mu povedlo mříže vyrvat, spolu s mnoha cihlami. Otvor, kterým by se dostali do vedlejší místnosti, byl na světě.

Vykoukl z cely.

„Melafore!“ zavolal jen a rychle se vzdálil.

„Díky!“ ušklíbl se Melafor, když kolem něj proběhl. Gundry užasle sledoval, jak se oba muži hravě dostali skrz díru a zmizeli za zdí.

Po chvíli se pousmál pro sebe.

„Není za co,“ zašeptal jen.

Nemohl do jejich souboje zasáhnout. Tohle byl souboj úplně jiné úrovně, než by on kdy mohl snít. Jen by Melaforovi překážel. Dokud ho nezavolá, štít nebude potřeba.

Úsměv mu však zmizel, když slyšel něčí kroky.

Pootočil se a sledoval Venuši, která mlčky sledovala díru ve stěně.

„Je to v pořádku?“ zeptala se jen. „Nechat je takhle běsnit?“ upřesnila po chvíli, když se jí odpovědi nedostalo.

„Pochybuji, že bychom je mohli zastavit,“ pronesl Gundry upřímně.

„Existuje možnost, jak je zastavit.“

„To ale neumíte ani vy, ani já.“

„Pravda. Pečetě jsem se nikdy nemusela učit. K čemu by mi taky byly, když jsem sama hostitelkou démona.“

Gundry s vírou v očích hleděl na díru nahoře ve zdi a mohl jen tiše čekat na výsledek boje. „Proč jste doposud neodjela?“ zeptal se jen.

„Jen jsem zaslechla, že se sem osoba, kterou Melafor chtěl po delší době potkat, sama brzy dostaví.“

„Cože?“ pohlédl na ni Gundry užasle.

„Ano, taky jsem byla překvapená. Očividně si s ním chce promluvit… a probrat jejich postupy ve výzkumu.“

„Jak tohle víte?“

„Musela bych být slepá, abych nepoznala, že ho zkoumání Oživení démona doposud nepustilo.“

Zatímco ti dva čekali na výsledek bitvy, Mikael se dostal z řetězů.

Klepal se při vzpomínce na Melaforovy dotyky. Jen pevně stiskl víčka k sobě a přál si zapomenout.

Strážník, který zde měl držet hlídku, utekl chvíli poté, kdy Ryuu začal běsnit. Upustil přitom klíče. Jediné, co mohl Mikael udělat, bylo pomoci Atsushimu ven z cely. Když se však ptal jenom po Tsume, nemohl mu ani říct, co se nyní dělo. Ne, že by to Atsushiho zajímalo. To byl jeho hlavní záměr, proč tady chtěl jít, že ano? Aby našel Tsume. Nebo ji pomstil. Mikael jeho pocity chápal. Proto ho k ní zavedl.

Atsushi však svou ženu nepoznával.

Ale i Tsume dlouhou chvíli trvalo, než svého manžela konečně poznala.

Do očí jí vhrkly slzy.

Nejen z náhlého setkání s manželem, ale i z uvědomění si, že jako matka selhala.

---

Melafor zkoumal Ryuovy pohyby.

Zkoušel na něj promlouvat, ale nečekal odpověď.

Dvacet pět let výzkumu.

Nejen on, ale i Kage tvrdě pracovali. To, co vzniklo z počátku náhodou, měli nyní na dosah ruky. Po tolika letech výzkumu. A pak přijde tenhle muž a bez nějakých znalostí či vědomí dokáže vyvolat Oživení démona?

Něco, co se zatím podařilo jen těm několika málo zkušeným?

Nebylo tedy překvapením, že se Melafor konečně během tohoto boje bavil.

Někdo však nemohl dopustit, aby se bavil příliš.

Mohl by toho za nějaký čas i litovat.

Ten někdo skočil přímo mezi ně.

Když byli jen kousek od něj, přiměl je, aby mu oba vrazili čelem do dlaní. Sice jenom na chvíli, ale dokázal zkrotit oba hostitele vlčího démona. Možná právě proto, že sám byl hostitelem jiného psovitého démona z druhu šelem. Liška a vlk si byli odjakživa tolik podobní.

„Dobře,“ zazněl pobavený hlas Neptuna, „to už by snad stačilo.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Na okamžik jsem zaváhal. Jak bych měl reagovat? Fence bylo už dost let a bylo...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
Marcus otevře jedno oko. Pak druhé. Opatrně, ještě s hlavou na polštáři, se...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 12
„Chápem, takže bez obeda,“ odškrtol som si v neviditeľnom kalendári....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 16
O 3 týdny později.... Tristan „Pro příště mějte na paměti větší...