Čt, 07/03/2019 - 00:03
4

„Musíme se rozdělit,“ zazněl rázně Ryuův hlas, když seděli kolem ohniště. Tři muži, které dohromady svedl osud, aby se jim nakonec vysmál. Všichni o něco přišli, ale o to byla nyní jejich chuť po pomstě větší. Zármutek v nich pořád byl, ale myšlenka na Melafora v nich probouzela krev k varu. Byli naivní, když si mysleli, že by jim to prošlo jen tak. Jejich plán měl plno mezer a chyb, které předtím neviděli, které způsobily tento výsledek. Než se Atsushi uklidnil, uběhlo několik hodin. A i nyní jeho zarudlé oči nesly známky smutku. Ryuu to věděl. Dával mu falešnou naději, že Tsume zachrání.

„Souhlasím,“ ozval se Mikael tiše.

„Musíme hlavně zesílit,“ upřesnil Atsushi a vzhlédl od ohně. V hlavě mu zněl jeho vlastní plán, který by realizoval, i kdyby se rozdělit nechtěli. „Vrátím se do Santoji. Zjistím od Marse, kde je Neptunova svatyně. I kdybych ho měl přinutit, budu se u něj učit.“

Odhodlání v očích jen potvrzovalo, že nežertoval.

„Učit?“ zeptal se Mikael nechápavě.

„Mistr Neptun je jediný z Mistrů, kteří umějí skládat Pečetě, byť sám má v sobě démona. Ostatní, kteří se o to kdy pokusili, buď selhali, nebo své vlastní démony zpečetili. Nějakým způsobem to vyšlo jen Neptunovi. A nyní, když jsem viděl, jak snadno dokáže zkrotit vlčího démona… rozhodl jsem se. I kdyby mi to mělo trvat několik let – pomstím se za každou cenu. Využiju veškerých zkratek a hnusných metod. I kdyby mě za to mělo plno lidé nenávidět, ujistím se, že Melafor už nikomu nesebere jeho bližní.“

Ryuu mlčel. Odhodlání naučit se Pečetě právě od Neptuna bylo z něj cítit na sto honů. Nemohl ho zastavit a ani nechtěl. Pokud jednou zapečetí i jeho démona, nebude mu to zazlívat. Nakonec neudělal nic proto, aby Tsume zachránil. Měl jí to rozmluvit. Ale on jen stál a mlčel, zaslepený vlastním cílem a neschopností.

„Jaký máte plán vy?“ zeptal se Atsushi, aby řeč nestála.

„Žádný,“ řekl Ryuu upřímně. „Prostě tam vtrhnu a-…“

„A Melafor si z tebe udělá hračku, tentokrát doopravdy,“ přerušil ho Atsushi. Slyšel Ryuovo zlé zavrčení. „Neříkám, že sílu na to ho porazit nemáš, ale potřebuješ plán. Dobrý plán. A to bude potřebovat hodně práce, co se týče pozorování toho, co se děje kolem tebe. Nesoustřeď se jen na Melafora – soustřeď se na to, jak ho postupně oslabit.“

Ryuu k němu zmateně vzhlédl. Atsushi se usmál pro sebe. Zaujal ho.

„Co uděláš, když nepřítel bojuje na více frontách najednou?“ zeptal se a vzal klacík, kterým začal něco kreslit na zem.

„Zničím je postupně?“ odpověděl Mikael na místo Ryua, který pozoroval, co Atsushi kreslí na zemi.

„Správně. Oslabíš ho pomalu, ale zároveň znatelně,“ usmál se Atsushi pro sebe. „Určitě jste taky potkali ty konvoje se strážemi. Kam si myslíte, že to vezli? K vojákům. A od koho si myslíte, že všechny tyto zásoby berou?“

„Od lidí,“ odpověděl Mikael. Atsushi pohlédl na Ryua, který se zdál být konečně zaujatý.

„Správně. Melafor nemusí ani hnout prstem. Stačí zmínit jen jeho jméno a vojáci vybírají tolik jídla, až to bolí. Zneužívají jeho jména pro vlastní potěšení. A toho můžeme využít.“

„K čemu?“

„Tím, že jim dáme naději,“ promluvil Ryuu konečně a oba na něj pohlédli.

„Konečně slyším správná slova,“ ušklíbl se Atsushi. „Kdybys vnímal, co tě tehdy učil Mistr, namísto jiných věcí, určitě bys postřehl, že to byl Mistr Stratég.“

„Mistr Stratég?“ nechápal Mikael.

„Náš Mistr Uran měl pár přezdívek. Tahle byla právem zasloužená. Paličatý osel mu byl dán jeho Mistrem, poté co – no… udělal jednu hloupost v minulosti. Ale to je jedno. Když nás Mistr učil, ve chvílích, kdy tady s někým nedováděl,“ šťouchl Atsushi škodolibě do Ryua, který jen převrátil oči v sloup, a ušklíbl se, „naučil nás poměrně dobře vnímat situace kolem nás. Nejen, co se týče boje, ale událostí a drobných detailů, které můžeme využít ve svůj prospěch. Lidé hladoví, to je všem známý fakt. A pak přijde armáda s tím, že mají platit daně a ještě k tomu přidávat jídlo navíc kvůli mužům ve válce. A pro jistotu, když už jsme u toho, váš syn je dostatečně starý, tak nám ho předejte také do armády, dobře? Jsem rád, že si rozumíme.“

Mikael pohlédl k zemi a mlčel. Opravdu takhle vojáci působí na ostatní lidi kolem? Nervózně si stiskl kabát mezi prsty.

„A pak přijde někdo, kdo jim dá naději. Kdo jim slíbí, že tuhle válku zastaví. Kdo slíbí, že už nebudou muset posílat děti do války,“ pokračoval Atsushi.

„Někdo?“ pozvedl Ryuu obočí.

„Jsem rád, že se ten někdo ozval,“ usmál se Atsushi.

Ryuu se povrchně zasmál.

„Myslím to vážně – jen se nad tím zamysli,“ nedal se Atsushi odbýt.

„Myslíš si, že když si jen tak nakráčím do hostince, řeknu jim, aby šli se mnou a zaútočili na Melafora, tak tím něčeho dosáhnu?“ zeptal se Ryuu s ironickým tónem.

„Nechej mě domluvit,“ šťouchl ho Atsushi klacíkem do ramene. „Ty si nikam nenakráčíš. Kdepak. To by se minulo s účinkem. A asi by tě chtěli v tu chvíli přizabít, když je na tebe vypsaná odměna, pako. Kdepak, můj plán zní mnohem lépe.“

„Lépe?“ zeptal se Mikael zaujatě.

„Správně,“ souhlasil Atsushi a klacíkem ukázal na Ryua. „Uděláme z tebe symbol revoluce.“

Ryuu na něj zmateně zamrkal.

„To zní zajímavě,“ podotkl Mikael s úsměvem.

„Proč zrovna ze mě?“ nechápal Ryuu.

„Co máš ty a Melafor společného a zároveň to lidi tolik nenávidí?“ zeptal se Atsushi hravě. Ryuu pořád nechápal. „A v čem hlavním se od něj lišíš? Uvažuj. Čím bys mohl dát lidem naději, že až svrhneme Melafora z toho jeho pomyslného křesla, aby ti věřili a následovali tě?“

„Nikoho vést nebudu, to zaprvé. A zadruhé - pořád se nechytám,“ řekl Ryuu upřímně.

„Vlčí démon,“ odvětil Atsushi klidně. „Nechápeš?“ Atsushi do země nakreslil obrys vlčí hlavy. „Legenda vypráví, že kdysi existovalo mnoho hostitelů vlčího démona. Po každé jeden v jedné generaci, jeden v další generaci, a tak dále. Rodili se pouze v jednom významném rodu, jehož jméno se ztratilo z dějin kolem první Noci vybíjení démonů. Shodou okolností se ale traduje, že Melafor pocházel právě z onoho rodu.“

Ryuu se nad tím zamyslel.

„Proč by jen tak v průběhu jedné noci zmizely záznamy i celý jeden velký rod, kde se rodili jen lidé s vlčími démony v sobě? Co mohlo předznamenat jejich zkázu? A kdo tu zkázu na ně přivedl?“ pokračoval Atsushi ve výkladu historie tak, jak ho ji naučil Mistr Uran. Byla to historie, která byla smazaná z pergamenů i pamětí lidí. Rod, který musel zmizet během jedné noci. Rod, kde se rodili lidé s vlčími démony. Rod, do kterého Melafor patřil a jako jediný z nich přežil. Tak říkala historie, která musela být zapomenuta.

„Protože jejich vrah chtěl něco skrýt?“ zamyslel se Ryuu nahlas.

„Správně. A kdo si myslíš, že je onen vrah?“

Ryuovi se vybavil úšklebek Melafora. „Nemyslíš snad-?“

„Ano, Melafor vyvraždil svůj vlastní rod. Sám. Během jedné noci. Ve věku pouhých šestnácti let. Vypálil i své vlastní sídlo v Karmině.“

„Proč by to dělal?“ otázal se Mikael.

„Kdo ví. To ani Mistr Uran netušil,“ pokrčil Atsushi rameny.

Ryuu sledoval plamen před sebou. Představil si, jak nejspíš křičeli příbuzní Melafora, když je vraždil. Vzpomněl si na slova Mikaela. Nyní mu trochu dávaly smysl. Ale proč by vyvraždil vlastní rod?

„Mikaeli,“ oslovil ho Ryuu a Mikael na něj upřel své medové oči. „Říkal jsi, že Melafor měl bratra, že ano?“

Mikael přikývl.

„A že ho nedavše miloval?“

Mikael znovu přikývl.

„A přišel o něj v Noc prvního lovu?“

„Ne,“ opravil ho Mikael. „Až dlouho poté, kdy byla Noc prvního lovu. Moc o tom nevím, ale něco se stalo. Něco, s čím nepočítal. To z něj udělalo… stvůru, jakou je nyní.“

„Co se stalo?“

Netuším,“ odvětil Mikael stejně, jako tehdy.

„Musíš přece něco vědět.“

„Tuhle historii v knihách nenajdeš. A lidé o ní také nemluví. Buď se bojí, nebo si ji už nepamatují.“

Atsushi prohrábl hořící klacíky v ohništi. „To však nic nemění na našem plánu. Když lidé uslyší, že mají Vlčího démona na své straně, nemyslíš si, že jim to dodá jistou naději na lepší časy?“ zeptal se s úsměvem.

„Co když ale opět selžu?“ zeptal se Ryuu.

„Takového Ryua si nepamatuji – nejsi náhodou náhrada? Ryuu, kterého si pamatuji, by se s jednou porážkou nespokojil. I kdyby si měl rozbít hlavu, pořád by bušil do zdi, dokud by mu sama raději neuhnula.“

„To byl teda příklad…“

„Geniální, že jo?“ ušklíbl se Atsushi zeširoka, než se zadíval na podobiznu vlka na zemi, kterou stvořil. „Proto musíme nejdřív zesílit. A sehnat lidi, kteří budou ochotni tě následovat. Ryuu, staň se vůdcem této revoluce. Staň se vůdcem nového věku, který přineseš. Nemusíš se spoléhat na vlčího démona. Udělej to klidně vlastní silou. Ale když budeš mít oporu mnoha dalších lidí, Melafora tentokrát jistě svrhneš bez problémů. Změníš toto království. Spojíš lidi dohromady.“

Ryuu mlčel. Moc se mu nelíbilo, že by měl někomu velet. Pohlédl však na svou ruku, po které mu Mikael přejel tou svou.

„Prosím, Ryuu,“ řekl s upřeným pohledem na něj. Ryuu váhavě odvrátil pohled.

„Nic neztratíš, když to nezkusíš,“ zkusil Atsushi ještě jednou.

„Pořád nemáme ani pořádný plán, jak tohle uskutečnit,“ ozval se Ryuu po chvíli, kdy o tom pečlivě přemýšlel.

„Plán můžeš nechat na mě,“ usmál se Mikael, očividně zaujatý něčím, co viděl spolu s Atsushim, přestože to Ryuu ještě neviděl.

I když se v tu chvíli jednalo jen o prostý sen tří mužů, dějiny na to nyní pohlížejí jinak.

Psal se konec roku 1035.

Tři mladí muži tu noc vytvořili základy něčeho, co dějin vstoupilo pod názvem „První revoluce“ v království Agrevie.

Byť se jednalo jen o ustanovení hlavního plánu a pár prvních bodů, o pár měsíců později se tento sen stal skutečností. Hlas Ryua skutečně povznesl všechen prostý lid, spojil je dohromady a přinutil všechny vrstvy společnosti, aby spolupracovaly, byť i jen nepřímo.

A zda revoluce byla úspěšná?

To se dozvíte později.

---

Když tu noc Ryuu a Mikael usnuli, Atsushi jim dal tiché sbohem. Nemohl čekat do rána. Ani rozloučit přímo se nemohl. Jen přání v mysli, aby se jejich plán stal skutečností. Nebylo by jim co platné, aby s nimi déle zůstával. Sám musel zesílit. Napsal jim jen velmi strohou zprávu. Déle váhat nemohl. Věděl, že se Neptun nezdrží u Melafora dlouho. Aby našel jeho svatyni, využije přímé cesty.

Utíkal lesem.

Snad ani nedoufal, že ho ještě dostihne. Nebo netušil, zda půjde touto cestou. Neměl žádnou jistotu, že ho alespoň vyslechne a nezabije ho na místě za drzost a rouhání proti vlastnímu Mistrovi.

„Mistře Neptune!“ zakřičel.

Neptun se zastavil a ohlédl se za tím křikem. Spatřil zadýchaného mladého muže. Už ho někdy viděl. Ano, u Urana ve svatyni. A také nyní. Usmál se pro sebe a pootevřel své doposud zavřené oči. Jasně modré oči hleděly na muže, který přišel, aby svůj vlastní osud změnil.

„Co pro tebe mohu udělat, Atsushi, učni Uranův?“ zeptal se pokojným hlasem a otočil se k němu.

„Prosím!“ zakřičel Atsushi znovu, padl na kolena a hlavu skryl v blátě. „Učiňte mě svým učněm! Naučte mě Pečetě!“

Neptun s úsměvem sledoval klečícího muže před sebou.

„Seš si vědom rizika a následků pro obyčejného člověka, jako jsi ty?“

„Ano, jsem!“

„A co dostanu na oplátku, když tě teď na místě nezabiju za tvou troufalost vůči vlastnímu Mistrovi?“ zeptal se mile. Nebyl nijak krutý nebo nezdvořilý. Ale toto bylo nepsané pravidlo mezi všemi Mistry. Jejich učni jsou jen jejich učni. Nesmí přebíhat z jedné svatyně do druhé. To bylo přísně zakázáno.

„Mou věrnost,“ řekl Atsushi rozhodně a Neptunovi zmizel úsměv z tváře.

Byl si vědom, že mu muž nelže. Cítil z něj chuť po pomstě a nenávist. Zeširoka se ušklíbl. „Nuže dobrá,“ rozhodl a přešel k němu. „Vstaň, Atsushi. Připrav se na měsíce plné utrpení a bolesti. Pečetě nejsou zábavná činnost, kterou se může naučit každý,“ pravil, než mladému muži stiskl tváře mezi prstem a ukazováčkem. Přiblížil se a nebezpečně zašeptal: „A mohou tě také stát život, když je použiješ špatně.“

Pohled, který tento muž měl, však Neptuna přesvědčil, že nežertuje.

A skutečně chce dosáhnout svého cíle – zapečetit vlčího démona jednou provždy.

Troufalý sen.

Ale s jeho vírou proveditelný.

„Následuj mne,“ řekl po chvíli ticha s úsměvem a vydal se kupředu. Atsushi se jen ještě jednou naposledy ohlédl k hradu a k místu, kde zanechal Mikaela a Ryua. Popřál jim hodně štěstí, než se spěšně vydal za Neptunem.

---

Dalšího rána se Mikael probudil jako první. Všiml si skromné zprávy, kterou jim Atsushi zanechal. Na papíře, který až moc dobře poznával. Zatrnulo v něm, když si uvědomil, že se

dostal k jeho deníku. Viděl všechny jeho zápisy a mapy, které tam skrýval? Dokonce i poznámky, které nikomu nechtěl ukázat? A taky podobiznu spícího Ryua?! Tváře mu znachověly studem a padl tváří na zem, snad ve snaze se zahrabat pod zem.

„Co to vyvádíš?“ slyšel pobavený hlas. Vzhlédl k Ryuovi. Opět na jeho tváři viděl alespoň drobný úsměv, který vykouzlil i jemu na tváři úsměv.

„Ale nic,“ řekl upřímně a zvedl deník ze země.

„Naučíš mě to nic?“

„Ne.“

„Pročpak?“

„Protože se musíš naučit, jak vypadat jako vhodný vůdce.“

„Já vůdcem nejsem a nebudu, to moc dobře víš.“

Mikael se pousmál a posadil se vedle něj, opíraje se o jeho záda těmi svými. „Vím, že tě oba žádáme o nemožné, ale za zkoušku to stojí, ne?“

Ryuu mlčel a prohrábl mu vlasy. „Kde vůbec to pako je?“ zeptal se po chvíli.

Mikael mu jen ukázal list papíru se zprávou, kterou si Ryuu spěšně přečetl.

„To je vážně pako,“ usmál se Ryuu pro sebe.

„Pořád menší, než ty,“ prohrábl mu Mikael hravě vlasy.

„Nedráždi vlka,“ ušklíbl se na něj.

„Hm? Pokouše mě snad?“

„Možná nejen to.“

„Potrestá snad?“

Laškovně zvedl obočí. Ryuu mu shrábl vlasy dozadu. „Nejen to,“ zašeptal svůdně.

„Ber to jako rezervní plán.“

„Rezervní?“

„První nevyšel, ale nikdo neříká, že se vše musí podařit ihned. Mnoho velkých věcí se povedlo až na několikátý pokus. Jen se o tom tak moc nemluví.“

„Moc dobře víš, že nejsem vůbec vhodný na vůdce.“

„A to je právě dobře. Sám nevidíš své vlastní přednosti a dáváš ostatní před sebe.“

„Tím, že je zatáhnu do své pomsty?“

„Dáš jim něco, za co budou ochotni bojovat.“

„Takže je využiju.“

„Ne tak docela. Využijeme se všichni navzájem. I lidi nenávidí Melafora, jen nemají stejnou odvahu jako ty proti němu jít přímo. Věř mi, Ryuu. Tohle vyjde.“

---

Ryuu neměl představu, jak plán těch dvou vůbec zrealizovat. Nelíbilo se mu, že mu Mikael řekl jen, aby mlčel a nechal mluvit jeho. A už vůbec se mu nezamlouvalo, aby začali verbovat právě v hostinci za bílého dne v blízkosti hradu, v místě, kde se to nyní hemžilo strážemi, byť opilými, ale pořád věrnými loutkami Melafora a krále.

„Jestli uvidíš nebo ucítíš něco nekalého, klidně mě popadni a mizíme,“ navrhl Mikael.

„Jestli se tohle povede, tak si přestanu myslet, že jsi šílený,“ podotkl Ryuu nad pohárem medoviny.

„Byl to nápad Atsushiho.“

„Atsushi je pako a hlupák, který raději zmizel, než aby si tohle sám zrealizoval.“

„Pravda, ale očividně měl pro to pár dalších postranních důvodů.“

„Které nám sdělit nemohl.“

„No, asi to bylo něco, s čím nás nechtěl zatěžovat.“

„Z té jeho zprávy by se jeden-…“

Ryua přerušilo bouchnutí dveří, když dovnitř vešli další gardisti a hned si objednávali pivo a medovinu na účet Melafora a království. Vycítil přítomnost několika dalších démonů, když kolem nich prošli. I oni se za ním nenápadně podívali. Nepřišli dělat rozbroje, přišli se napít. To ale není důvod k tomu, aby nebyli obezřetní. Pořád byli blízko hradu a povinnost, kterou tam měli, platila i za hradbami.

„Ryuu?“ oslovil ho Mikael tiše.

„Měli bychom buď rychle zmizet, nebo bys měl hledat lidi, kteří se nebojí jít rovnou proti gardistům,“ zamumlal Ryuu s pohárem u úst, s upřeným pohledem na skupinu gardistů v rohu, kteří začali hrát karty.

V tomhle mu dal Mikael tiše za pravdu.

Vstal, aby tak učinil, ale o to víc ho překvapilo, když ho Ryuu sám zastavil.

„Jestli chceš rovnou skončit ve vězení, tak pokračuj,“ řekl jen s pohledem na skupinku mužů.

„Na druhou stranu nebude mít nic větší odezvu u lidí, než přímá konfrontace, zatímco nepřítel bude poslouchat,“ navrhl Mikael.

„Pokud chceš strkat hlavu na špalek, tak si mě nepřej,“ zavrčel Ryuu podrážděně.

„Hlavu nikam nestrkám, neboj. Lidi budou slyšet na velké činy, věř mi. Když už je neokouzlí činy, tvůj vlastní šarm určitě.“

„Mikaeli.“

„Ano?“ usmál se Mikael nevinně.

Ryuu nad ním zakroutil hlavou.

„Věř mi a sleduj,“ mrkl na něj, když vstal.

Tentokrát ho Ryuu už nezastavil.

Zůstal sedět na svém místě a jen se ohlédl, když sledoval Mikaela, jak kráčí ke skupince mužů, kteří popíjeli, hráli kostky a hlasitě se smáli, ignorujíce gardisty v druhém rohu. Připojil se k jejich hře a živě s nimi diskutoval.

Očividně je hned zaujal.

Ryuu se pousmál pro sebe.

Možná, že to nebude až tak těžké.

„Nechte toho, prosím,“ slyšel lehce zvýšený, ženský hlas.

Poté slyšel, jak se pohár roztříštil o zem.

Ohlédl se ke gardistům. Viděl muže, který držel ženu za zápěstí blízko sebe. Lhostejným pohledem sledoval jeho chlípné oči. A pak že vlčí démon je zvrhlík. Obyčejní lidé jsou někdy dokonce i nechutnější než démoni. Na to někteří rádi zapomínají. Používají démony jako omluvu pro vlastní nechutnost.

Vstal od stolu.

„Ve jménu Melafora, děvče,“ mumlal muž a spokojeně se usmál, tváře zrudlé od medoviny a ošlehané větrem. „Znáš přece zákon; nemůžeš muži zákona odporovat.“

„Pusťte mě,“ řekla žena ostře a zkusila se vysmeknout, ale stisk kolem jejího útlého zápěstí ještě zesílil.

Gardisti, kteří zavítali do této hospody, se zrovna chystali vyjít do boje s vedlejším královstvím. Byl to jejich poslední den, kdy si mohli užít. Možná že i dokonce poslední den vůbec. Nechtěli proto otálet. A když tato krásná žena chodí okolo a nosí jim jídlo a pití, nemohou přece urážet její krásu tím, že si jí nebudou všímat. Byť jí samotné to může připadat nepříjemné, ba dokonce nedůstojné.

„Jsi krásná,“ složil jí další opileckou poklonu gardista.

„Neslyšels? Řekla, abys ji pustil,“ ozval se někdo zpoza davu opilců kolem.

Gardista otráveně vzhlédl.

„Ticho,“ zahuhlal, než znovu pohlédl na pohledné děvče.

Skutečně nastalo po chvíli ticho. Ne proto, že si to gardista přál, ale protože chvíli poté tváří vrazil do stolu, rozházel karty zbylým vojákům, vylil jejich medovinu buď jim do tváří, nebo do klína, pošpinil tak jejich důstojnost a svou vlastní důstojnost zahrabal hluboko pod zem. Kdože se to opovážil jít proti gardistům?

Ryuu, v ruce svírajíc týl opilého gardisty, jehož tvář byla nyní zabořena v rozbitém stole, za sebou konečně slyšel hlas Mikaela, který v tichu kolem něj nyní vynikal.

„A nepovede vás, pánové, nikdo jiný, než samotný hostitel vlčího démona. Muž, který nenávidí Melafora víc, než kdokoliv jiný zde. Přidejte se k nám a uvidíte, že tohle království bude zase jednou naše!“ zvolal Mikael. „Použijme vlka proti vlku samotnému!“

Bouřlivý souhlas na sebe nenechal dlouho čekat.

4.857145
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Niečo tvrdé a vlhké do mňa štuchá. Nespokojne zamručím a ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 27
Sakra! Celou tu dobu se kolem něj motal, natřásal a vrhal po něm pohledy, které...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
REN Jestli něco uměl dokonale, byla to jeho schopnost zažehnout ve mně oheň...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 7
Ach! Milostný trojúhelník. Ležel strnule v posteli, bál se i otevřít...