Pá, 15/03/2019 - 00:10
6

K překvapení Ryua i Mikaela, tento jejich nábor šel až překvapivě dobře. Ano, lidé byli rozzuření. Stačila malá jiskra, která by jim dala naději na lepší zítřek, a oni s radostí přivítali oheň. Našli se ale i takoví, kterým tento dosavadní způsob života nevadil, kteří je vyháněli ze svých hostinců. Trvalo jen pár dní, než se po království začaly šeptat zvěsti, které se donesly i královi a Melaforovi. Ani jeden z nich tomu však nepřikládal příliš velkou pozornost. Měli plné ruce práce s přípravou strategie pro jejich další bitvu. Válka s vedlejším královstvím si vybírala daň nejen na poddaných, ale i na králi a jeho milenci. Frustraci si museli vybíjet jinde. Král často odjížděl na jakási diplomatická jednání. Tak to nazýval. Ve skutečnosti jen utíkal před rozzuřeným davem lidí. Věděl, že se pomalu, ale jistě blíží vzpoura a revoluce. Nemohl tomu zabránit. Bylo mu jasné, že ani Melafor nezvládne nemožné. Mohl mu slíbit cokoliv, ale jistotu, že přežije dalších pár let ještě jako král, dokud nenajde nějakou ženu, kterou by využil ke zplodnění syna, nikde nenacházel.

Melafor s ním na cesty posílal zkušené muže, jako dobrou obranu, byť by raději sám doprovázel krále a byl mu osobní stráží na každém kroku, ale aby dokázal i zbylým královstvím, že král je zde ten mocný a on jen obyčejný pěšák, jeho věrný pes a pravá ruka pracující ve stínech, činící tu špinavou práci za něj, musel nechat krále odcházet samotného. Na dlouhé cesty, kde nikdo jeho hříšné choutky uspokojit nemůže. Na druhou stranu měl jistotu, že sotva se zase vrátí, bude po něm toužit, aniž by se musel snažit nebo ho svádět. Zatímco král bude pryč, zaujme jeho místo na trůně. V podstatě už je králem dlouhou dobu. Ale nepotřebuje oficiální titul. Když bude moci využít někoho jako svou vlastní loutku a štít zároveň, bude spokojený. Ne, král pro něj není jen loutkou ani štítem. Je pro něj partnerem, pro kterého by i zemřel.

Každý hostitel vlčího démona má jednu osobu, pro kterou by zemřel bez váhání. Když o tu osobu přijde, zešílí a dokáže zničit všechno kolem. Jaká ironie, že právě král pro Melafora znamená tolik.

Onou osobu pro Ryua býval kdysi Mistr, aniž by si to jako mladík uvědomoval. Neprošel si oním šílenstvím, protože byl příliš mladý a nezkušený na to, aby chápal docela, co se děje kolem něj. Nepropadl amoku, jako jakýkoliv jiný hostitel vlčího démona předtím. Dá se však říct, že nyní tu osobu znovu našel. Mikael se podobal Mistrovi víc, než bylo na první pohled vidět. Dokázal spojit lidi. Měl v sobě sokolího démona, byť na něj nikdy nepromluvil. Opětoval Ryuovu lásku. A skrýval něco, za co se styděl. Stejně jako Uran, když selhal u krále a prohrál proti Melaforovi.

---

„Povedlo se nám zatím shromáždit něco málo přes sto lidí,“ řekl Mikael, když skončil s počty a zapisováním mnoha jmen lidí, kteří se rozhodli Ryua následoval. Promnul si bolavý krk a povzdychl si.

„Už toho začínáš litovat?“ zeptal se Ryuu, když mu prohrábl vlasy. Mikael se pousmál.

„Snažíš se mě odradit, když se tak moc pro tebe dřu?“

„To bych si nedovolil.“

Mikael zaklonil hlavu, aby na něj viděl. „Byl to dobrý nápad – nechat většinu lidí v několika menších skupinkách ve městech, aby zjistili stav u dalších lidí. Přišlo už pár zpráv, že se k nám začínají hlásit i lidé z měst, kde jsme ještě nebyli,“ ukázal mu pár dopisů. Ryuu jen přikývl.

„Měl by sis odpočinout.“

„Ještě chvíli. Chci si srovnat jména lidí z určitých měst a pak-…“

Ryuu mu zakryl ústa.

„Konečně jsme sami dva, máme místo i čas jenom pro sebe a ty se chceš pořád věnovat tomuhle?“ pozvedl obočí. „Uvolni se a vypni konečně. To já bych měl tohle všechno dělat.“

„Ty jsi vůdce, ty máš pouze navádět lidi, aby tě následovali.“

„Takovou definici slyším prvně.“

Mikael se tiše zasmál. Odložil pero a vstal ze židle, než mu omotal ruce kolem krku. „Myslím, že mám ještě pár dalších definic, které uslyšíš poprvé v životě,“ zašeptal laškovně. Ryuu se ušklíbl.

„Hm? Jaképak?“ zeptal se zvědavě, když mu prohrábl vlasy.

„Tajemství,“ usmál se Mikael nevinně.

Ryuu se k němu snížil, aby ho políbil. Zdálo se mu to, nebo skutečně povyrostl?

Mikael mu polibek s radostí oplatil. Jak dlouho už to bylo, kdy byli skutečně takhle sami? Jenom oni dva? Přitáhl ho blíž k sobě, aby polibek prohloubil. Kdy ho naposledy mohl takhle bezstarostně políbit? Zpoza přimhouřených očí ho sledoval. Ryuu měl naštěstí stejný pohled jako on. Usmál se do polibku a nepřerušoval ho, zatímco se o něj provokativně otřel. Cítil příjemné zavrčení do polibku. Hrozivé a přitom tak svůdné. Jako vlk sám. Tuhle reakci na Ryuovi skutečně miloval. Pomalu polibek přerušil, ale pokračoval v letmých polibcích na jeho tváři, postupoval svými rty dolů po jeho bradě a krku až k poodhalené hrudi.

Tu se náhle zarazil a objal ho.

„Ryuu, slíbíš, že se nenaštveš a budeš mi věřit?“ zeptal se najednou a vzhlédl k němu.

Ryuu na něj upřel nechápavý pohled. „Pročpak?“

„Slib mi to?“

Chvíli váhal, než souhlasil: „Dobře.“

Mikael se zahákl o jeho kabát a zavřel oči. Koho zradí příště? Už nechce být zrádcem, loutkou v Melaforových rukou. Dělá správnou věc… že? Ryuu má pravdu… Nebo Melaforova vize je ta správná? Oba mají jiné názory a pohledy na svět. Který z nich má ten správný pohled? Co vidí Melafor, zatímco ostatní od toho odvracejí oči? Co pohání Ryua, zatímco ostatní kolem jsou slepí? Netušil. Ani se sokolím démonem, který jim oběma byl v mládí blízký, nechápal hostitele vlčího démona. Oba byli symboly. Má skutečně následovat Ryua a odvrátit se od Melafora?

„Mikaeli?“ oslovil ho Ryuu, když tmavovlásek mlčel delší dobu.

Mikael se pousmál. „Možná, že se mi vysměješ, nebo se naštveš, ale… chci, abys to věděl,“ řekl a vzhlédl k němu. „Jen mě vyslechni. Nic víc od tebe nežádám.“

Ryuu přikývl a také se pousmál, snaže se mu dodat trochu odvahy.

„Pravdou je, že jsem-…“ začal Mikael, s drobnou odvahou skutečně přiznat svůj vlastní původ i roli v této hře, ale v tu samou chvíli do stanu vběhl i jiný muž.

„Ryuu!“ oslovil ho muž radostně a přerušil tak tichý Mikaelův hlas. „Skvělé zprávy! Z východních vesnic dostaneme plnou podporu od lidí! Stačí jim jen poslat zprávu a klidně pošlou i zásoby. Někteří jsou už na cestě!“

Ryuu se pousmál. „To rád slyším,“ řekl popravdě a poté pohlédl na Mikaela v naději, že jeho milý bude pokračovat.

„Taky máme zprávu, že i z jihu se k nám dvě vesnice hlásí,“ pokračoval muž vesele a hned přešel k mapě, aby mohl i dál ukazovat, kolik spojenců za tak krátký čas získali. Ryuu však hleděl na Mikael, očima mu říkal, aby pokračoval. To se však Mikael smutně usmál.

‚Bezva…‘ pomyslel si smutně, ‚takhle mu to zase neřeknu.‘

„Počkej, Oogi. Mikael mi něco chtěl říct,“ přerušil Ryuu muže, který na něj překvapeně pohlédl.

„Ach, omlouvám se. Vtrhl jsem sem jen tak,“ uvědomil si Oogi provinile.

Mikael se i nadále smutně usmíval. „To nic,“ zakroutil hlavou do stran. „Nic podstatného to nebylo. Může to počkat.“

„Jsi si jistý?“

Mikaelova tvář se rozzářila a přikývl. „Tohle je důležitější.“

Tento úsměv Mikaela zatím bolel ze všech úsměvů, které kdy někomu věnoval, nejvíce. Byl to falešný úsměv, který měl přesvědčit jeho milého, že to, co mu chce říct, je nepatrné oproti tomu, co se dělo kolem nich. A byla to pravda. A zároveň lež. Byla to podstatná informace, která by změnila plno jiných událostí. Ale pro Mikaela v tu chvíli přestala znamenat tolik, jako před pár minutami. Jejich plán byl podstatnější. Ještě bude mít spoustu času, kdy se bude moci Ryuovi svěřit. Bohové budou vůči nim milosrdní. Že ano?

---

„K čertu!“ zasyčel Mikael vztekle a hodil kámen rozzuřeně do vody, až vystříkla skoro až k němu. „Ryuu tamto, Ryuu ono! Copak je tak těžké nás nechat chvíli o samotě, když je více než zřejmé, že mu chci něco říct?!“ skřípal zuby o sebe. „Nemožní, zbyteční, odporní, líní burani!“

Dupal do země vzteky a nadával.

Mohl si to dovolit. Byl od jejich tábora hodně daleko. V místě, které nikdo z jejich nových spojenců nemohl znát. Spojenců? Směšné. Spíš hlupáků, kteří si nemohou aspoň na chvíli hledět svého. Povzdychl si a usadil se na břeh. Sevřel trávu mezi prsty. Vzhlédl k nebi, které se pomalu halilo do karmínové barvy.

„Velitel… co?“ zašeptal smutně a zavřel oči. „Směšné. Hlavně já sám jsem ubohý.“ Pohnul se dozadu, dokud nedopadl do trávy pořád s pohledem vzhůru. ‚Tohle nejsem .‘ pomyslel si. ‚Tohle je pouze loutka, kterou Melafor stvořil. Poslušná loutka, která plní všechny jeho rozkazy bez váhání. Kolik lidí kvůli mně už zemřelo? Kolik lidí jsem takto slepě přivedl k Melaforovi čistě ze slepé víry a strachu? Mnoho. Plno z nich se stalo také jeho loutkou, ti statečnější zemřeli jeho rukou. Měli vlastní hrdost. Nesklonili před ním hlavu… jako já tehdy.‘ Křivě se usmál. „Co bych ale čekal od šestiletého děcka, které se sotva mohlo nějak bránit…“ zašeptal do ticha lesa a v očích ho pálily slzy.

Byl slaboch.

Od počátku to věděl.

Nebyl schopný ochránit vlastní matku, přestože ona za něj bez váhání položila život a nechala se roztrhat vlkem zaživa.

Zatímco on jen zkameněle přihlížel.

Aby přežil, stala se z něj loutka.

Každý, kdo potřeboval, tuhle loutku s radostí využil.

Jeho démon měl plné právo, aby ho nepřijal za svého hostitele, aby ho celou dobu ignoroval. Tak proč na něj předtím promluvil…? Zavřel oči a hřbetem ruky si skryl oči.

„Možná jsem měl vážně tu noc zemřít,“ vyšlo z jeho úst tiše.

Odešel by ze světa spolu s matkou. Jak ironické, že jeho matka nebyla hostitelkou démona. Ani otec, který byl upálen zaživa v jejich domě. Nechal stráže, aby se nejdříve postaraly o něj, aby své ženě a synovi koupil nějaký ten čas. A přesto zbytečně. Tu noc zemřela rodina, která žila poklidný život do chvíle, než se sousedi rozhodli, že je udají a označí jeho rodiče za hostitele démonů. A vynesou jisté námitky, že i jejich dítě může být příštím hostitelem nějakého hnusného démona, který bude jistě všem škodit. Smutná lež, která jeho rodiče stála život. Proč Melafor zaváhal? Proč z něj udělal tuhle hnusnou loutku?

Kdyby ho tu noc zabil, nic z tohohle by se nestalo…

Té noci by zemřely tři osoby… Té noci by se nezrodil Mikael, který nyní žije…

„Hledal jsem tě,“ slyšel Ryuův hlas.

Zvedl se a ohlédl se, aby viděl, že skrz stromy se k němu blíží.

„Proč jsi najednou zmizel? Měl jsem obavy, že se něco stalo,“ dodal Ryuu.

Proč ho šel hledat? Proč mu důvěřuje?

„Promiň,“ usmál se smutně. ‚Jsem jen loutka. Jen hnusný herec, kterého nikdo nikdy neplatil, aby tuhle roli hrál.‘ pomyslel si přitom.

Ryuu mu prohrábl vlasy. „Děje se něco?“

„Ne, jen jsem potřeboval trochu oddych od toho všeho,“ uznal popravdě.

Ryuu se usadil vedle něj a stiskl mu ruku v té své. Příjemně hřála. Mikael se opřel o jeho rameno.

„Takže – o čem jsi to chtěl předtím mluvit, než tě Oogi přerušil?“ zeptal se Ryuu.

Mikael s sebou cukl. On si na to zrovna teď vzpomněl?! Po skoro celém dni?

Ryuu se nad jeho reakcí musel usmát. „I když jsme nyní zaneprázdnění sbíráním lidí, kteří by nám mohli pomoct, nemysli si, že na tebe zapomínám,“ ťukl ho do čela. Bavil se tím jeho zmateným výrazem. „Takže?“

Mikael pohlédl k zemi a hrál si s trávou mezi prsty.

„Jsem jedno velké ucho,“ nahnul se k němu blíž a uvěznil tak jeho hlavu mezi svým ramenem, krkem a lící. Mikael se musel usmát.

„Chceš mě rozdrtit?“ ušklíbl se.

„Pokud mi neodpovíš, tak ano.“

„Upřímné.“

Ryuu mu prohrábl vlasy, než ho přiměl, aby hlavu trochu zaklonil, aby ho mohl políbit. Připadalo mu, že poslední dobou jeho rty vůbec necítí u těch svých. Kdyby ho předtím nepolíbil, možná, že by si ani nevybavil, jak sladce chutnají, jak jsou poddajné a hlavně svůdné, když se byť jen třou o ty jeho. Nebyl to příliš hluboký polibek, ale dostačující, aby Mikaelovi vzal dech očividně.

Pohladil ho po tváři a políbil na líc.

„Mrzí mě, že jsem tě celý den tak trochu ignoroval, ale nyní mám uši i oči jenom pro tebe. Takže?“ pohlédl na něj oddanýma očima.

A Mikael cítil bolest v srdci za to, že mu doposud lhal.

Nevěděl ale, kde a jak začít.

„Uklidni se,“ pohladil Ryuu jeho dlaň vlídně, když viděl, jaké začínal mít v hlavě trable, „nikam neuteču a budu tě poslouchat. Jenom tebe.“

Mikael se musel usmívat od ucha k uchu.

„Možná, že to bude o něco delší, než jsem původně plánoval,“ začal Mikael nervózně. Ryuu se ušklíbl a pohodlně se natáhl na zem, hlavu na jeho kolenech.

„Můžeš spustit, už jsem se uvelebil na delší povídání,“ usmál se zeširoka.

Sledovat, jak se Mikaelův výraz i barva tváře mění, Ryua nikdy nemohlo přestat bavit. Z překvapení, ve vztek, v tiché přijetí a poté stydlivé odvrhnutí pohledu. Musel se pro sebe zasmát. A Mikael si dal za pravdu, že takový bezstarostný smích od Ryua skutečně miluje. Slyšel ho zatím jen párkrát, ale vždycky to byl upřímný, radostný smích. Smál se takhle i předtím, když jeho Mistr ještě žil?

Sevřel jeho ruku nazpátek a druhou mu prohrábl vlasy.

„Takže? Bude ten příběh nebo ne?“ zeptal se Ryuu nedočkavě, jako malé dítě. „Slibuji, že nikam neuteču. Obzvlášť, když mohu být zase s tebou. Musel bych být hlupák, abych si tuto chvíli nechal utéct.“

Mikael se stydlivě zasmál. „Pako,“ řekl jen.

„Spíše vychytralý vlk, který si hraje se svou kořistí,“ usmál se Ryuu hravě.

„To taky,“ dal mu Mikael za pravdu.

Když na něj Ryuu upřel svůj pohled, bylo mu jasné, že bezstarostná rozprava nyní musí jít stranou. Přišel, aby si vyslechl, co mu chtěl říct už předtím. Důvěřuje mu. Polevil v ostraze. Kdyby se nyní začal plně řídit rozkazy, stačilo by jen popadnout špičatý kámen a zabít ho. Nebo ho strhnout pod hladinu. Ani vlčí démon by nestačil v čas zareagovat, aby ho varoval před nečekaným útokem.

Ne. Takový Mikael není.

„Pravdou je, že jsem se Melafora předtím pokusil taky zabít,“ začal nečekaně. Ryuu ho mlčky sledoval. „Jako mladší. Zabil mi matku přímo před očima. Jako by to nic nebylo. Můj otec zemřel v domě, který vojáci zapálili. Jenom proto, že nás někdo ze sousedů udal… Kdo by pohrdl zlaťáky zdarma, že? I kdyby se mělo jednat jen o křivé obvinění, vojáci na to tehdy slyšeli…“

Jeho hlas se po chvíli zlomil a pokračovat nemohl.

Z očí mu padaly slzy, které se už nesnažil zastavit.

Dopadaly na Ryuovu tvář.

Vzpomínka na milované rodiče a jejich vraha Mikaela děsila už dlouhou dobu. Pro někoho rok 1022 znamenal radostný rok, kdy se mu narodilo dítě nebo se zrovna oženil s hezkou ženou. Pro Mikaela byl nehezkou vzpomínkou, kdy během krátké chvíle přišel o rodiče, protože byl příliš slabý na to, aby je ochránil, protože lidi kolem nich byli zkažení až běda. To kvůli nim se stal loutkou. To kvůli nim té noci zemřel a zrodil se znovu.

Ryuu mlčel až do chvíle, než se Mikaelovy z očí spustily slzy. Ani poté nic neřekl. Jen se posadil, přivinul ho k sobě a pevně sevřel v objetí.

I jemu zemřel jeho milovaný v ohni, předtím mu ho také zabili před očima. Mikael měl rodiče, nejspíš je i oba viděl umírat. Ryuu ty své nikdy nepoznal. Vyrůstal ve chrámu, proto se nikdy po svých rodičích neptal. Prvních pár let viděl svého Mistra jako postavu otce, poté se do něj zamiloval. A stejně jako Mikael, i on viděl, jak umírá. Viděl, jak chrám, jeho domov, hoří v plamenech. A stejně jako v případě Mikaela za to mohl Melafor. To, že je osud svedl dohromady, bylo znamení. Znamení, že mají stejný osud. A poslání, které musí dokončit společně, ať se děje, co se děje. A to, že se v Mikaelovi zrodil právě sokolí démon jeho Mistra… cožpak těch znamení nebylo už dost?

Vyjde to.

Ryuu v to věřil.

Nyní měl další motiv, proč toho ohavného muže zabít.

‚Společně ho svrhneme,‘ pomyslel si ten den Ryuu při pohledu na zarudlé nebe, ‚i kdybych měl obětovat vlastní život, Melafor zemře!‘

Kdyby Ryuu věděl, že mu Mikael řekl jen zlomek jeho smutného života, ptal by se po dalším zlomku, aby si vytvořil celek?

Ne, neptal.

Respektoval jeho soukromí. Až nastane ten čas a Mikael bude chtít, řekne mu víc. Nebude ho tlačit do ničeho, čeho by posléze litoval.

Zlomek zlosti na sebe samotného z Mikaela opadl. Ale pořád zde byly věci, které před Ryuem skrýval. Pro jeho vlastní dobro.

---

„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Mikael tiše.

„Ještě chvíli,“ protestoval Ryuu, svíraje ho pořád u sebe.

Mikael nic nenamítal a pořád v objetí mladého muže vedle sebe poslouchal vodu, u které seděli. Zavřel oči, když cítil, že se ruka v jeho vlasech znovu pohnula. Sevřel Ryua těsněji u sebe. Snad se obával, že kdyby znal celou pravdu o něm, odešel by a nechal by ho zde samotného.

Ryuu se díval neznámo kam.

Po chvíli zpozorněl a zaměřil se na něco před nimi.

„Děje se něco?“ zeptal se Mikael.

Po chvíli i on zpozorněl a pohlédl tím samým směrem.

Nějaký hostitel démona o sobě dával jasně najevo, že je zde a pozoruje je.

Ale když si ho měli všimnout, rychle se schoval.

---

Pár mužů, který seděl na břehu řeky v těsném objetí, sledoval i pár jasně zelených očí. Skoro jako očí od ještěrky.

Zarbagos, majitel nejslavnějších a nejrozšířenějších novin v celém království, je nezaujatě sledoval.

Přiložil ruku na papír.

Když na něj po chvíli pohlédl, měl jejich přesný obraz.

I okolí. Vše do pečlivých detailů.

„Tohle je vážně mizerně placená práce,“ pomyslel si nahlas a vložil si stéblo trávy do úst. Hostitel démona ještěrky býval lidem před mnoha lety vždycky k smíchu. Až do chvíle, kdy Zarbagos zdědil po svém otci rodinnou firmu. Novinářskou firmu.

Jaká ironie, že se právě jeho rod rozhodl využít této tak směšné a nepotřebné schopnosti svého démona, aby se uživili v tomto krutém světě.

Démon ještěrky v jeho případě tvořil tak detailní obrazy, až z toho mrazilo. Obrazy jeho otce a předků nebyly nikdy tak dokonalé jako jeho.

Možná proto si ho Melafor držel tak blízko sebe.

Zarbagos tímto způsobem dopomohl k dopadení mnoha hostitelů démonů. A jejich následné smrti, pochopitelně.

Nebylo to nic osobního. Byla to jen práce.

Hodně špatně placená, ale pokud se chcete nějak uživit, musíte spolupracovat, být na straně toho, kdo tvoří dějiny, abyste získali ty nejlepší obrazy. Tímto heslem se Zarbagova rodina živila po generace. A ani on nebyl výjimka. I kdyby se měl stát nepřítelem lidu. I když to znamenalo tvořit obrazy a titulky, které nechtěl, které se mu hnusily.

Když toho večera psal svůj další článek při svitu svíčky, nemyslel na nic, co by se mohlo stát, až si tohle zítra ráno přečtou lidé v tomto království.

Byla to jen práce.

Zelenýma očima prohlédl svá vlastní slova několikrát a opřel se o židli.

Byl to dlouhý den, kdy hledal inspiraci a doufal v pořádný článek.

A přání se mu splnilo.

„Tak co, Melafore?“ zeptal se, než se zazubil a oči mu mírně zářily, šílenství a výsměch se v nich odrážely. „Jakpak asi zareaguješ na mé další vydání?“

Obraz, který pořídil, mu protentokrát neukázal.

A přitom chtěl tak moc vidět, jak bude Melafor zítra ráno reagovat.

Bude se muset dostat do hradu, aby se pobavil.

O tomhle jeho práce přece je! Získat tak delikátní obrazy, jak jen je možné. A vidět Melaforovou nefalšovanou reakci jako první?

Kdo by pro to neudělal vše?

---

Dalšího rána vyšel obraz Mikaela a Ryua se zprávou, že kdokoliv se přidá ke zrádcům vůči králi a království, bude popraven královskou gardou a jeho rodina bude zabita krátce po něm, ve jménu Melafora a krále.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 25
Můj věznitel si odložil masku, ale neotočil se ke mně, jak jsem očekával, pouze...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 23
Když se krčíte v masivní šatní skříni, máte spoustu času rýpat se ve vlastním...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Melafor se opět rozmáchl pěstí a udeřil Zarbaga do tváře. Další rány a...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 15
„Ty ses jako udělal do mě?“ „Je tu snad ještě někdo jinej?“ Odpověděl jsem...