Čt, 18/04/2019 - 00:03
4

„Co se děje, Benji?“ zeptal muž s knírkem a vydal se k mladému gardistovi. Benji reagoval instinktivně, když své kolegy viděl. Pohlédl na Mikaela. Co si pomyslí, že tady uvidí pana Mikaela s koněm, který je naložený ukradeným zbožím? Předtím říkal, že si nevybavuje jejich tváře, že je měli zahalené. Lhal. Doplatila by na to jeho rodina, ne on. V zájmu svého bezpečí… a zároveň bezpečí Mikaela rozhodl se pro riskantní krok. Dole je jezero. Když ho žduchne pořádně, třeba spadne do vody…

Učinil dva odrazné kroky, aby nabral dostatek síly a rychlosti a žduchl mladého muže ze skály, strach v očích.

‚Prosím, spadni do vody!‘ pomyslel si vystrašeně. Až posléze uslyšel, jak kov dýky dopadl na zem. Smutně se na Mikaela usmál a neslyšeně zašeptal: „Omlouvám se.“

Viděl, jak poté k němu Mikael natahuje nadějně ruku. Nemohl ji přijmout. Aby nemusel nic vysvětlovat, rozhodl se mu takto pomoci…

„Co se stalo?“ zeptal se gardista a zamračil se.

Benji pohlédl na dýku na zemi a zvedl ji. „Z-Zaútočil na mě,“ lhal. „Neměl jsem jinou možnost.“

„K čertu!“ zaklel muž. „Mohli jsme ho chytit a předhodit Melaforovi. Třeba by konečně přestal mít blbé kecy a jednou by si vztek vybil na tom, komu právem patří!“

Benji mlčel a ruce se mu pořád třepaly. Opravdu shodil Mikaela ze skály?

„Hej, mladej - hni s sebou!“ slyšel rozkaz, který musel splnit. Ještě jednou pohlédl dolů do černočerné tmy, než se rychle vydal splnit rozkaz. Stejně si vysloužil pohlavek za to, že je příliš pomalý.

---

Ryuu svého koně zastavil a nakrčil se v nepříjemné křeči, která postihla celé jeho tělo. Stiskl zuby k sobě a nakonec spadl z koně. Křeč a bolest prostoupily jeho tělem. Špatně se mu dýchalo. Pohltila ho nepříjemná myšlenka.

‚Mikaeli!‘ pomyslel si polekaně.

Se stejnou křečí se o stůl prudce opřel Melafor, až se jeho sklenice s medovinou roztříštila o zem. Oči mu slabě zářily. Byl král v ohrožení?

„Co se to sakra děje?“ zavrčel vztekle.

Oba hostitelé vlčího démona, kteří se upnuli na jednu osobu, pociťovali nyní bolest ze strachu, že o ni přišli. Bolest tak silnou, že svázala celé jejich tělo a oni se nemohli dobrých pět minut nijak pohnout. Nejistota, co se stalo, jim oba zatemnila mozek a svázala končetiny k sobě.

---

‚Jak ubohé,‘ slyšel Mikael něčí hlas. ‚Takhle snadno zemřeš…‘

‚Kdo to mluví?‘ pomyslel si. Napřáhl se, aby se zachytil vystouplého kamene, ale jen si pořezal prsty.

‚A ty že jsi můj pán?‘ slyšel opět hlas a zpozorněl. Jeho zrak se najednou zlepšil, a když hmátl po kameni, aby se zastavil, jeho tělo se zpevnilo a pádu tak zabránil. Rukou mu sice prošla prudká bolest, ale když se posléze pustil, spadl na zem jen z pár metrů.

Hleděl nahoru do skal. Jeho zrak nikdy nebyl lepší. Stejně tak sluch.

‚Že by snad…?‘ pomyslel si. Jak nejrychleji dovedl, se dostal k vodě a pohlédl na svůj odraz. O to překvapenější byl, když spatřil své oči zářit v barvě dozlatova žluté a přejel si pomalu po tvářích, které nabraly šedý odstín. „Nemožné,“ zašeptal.

‚Vážně ubohé,‘ odfrkl si sokolí démon hrdě. ‚A to je první reakce, kterou od tebe dostanu? Pche. Hloupé děcko.‘

Mikael sledoval oči, které nebyly jeho, a tvář, které taktéž nepatřila jemu. A přesto se těma očima díval. I tvář patřila jemu. A vnímal vše okolo sebe mnohem zřetelněji, než kdy předtím. Sokolí démon v něm se konečně probudil. Ale proč teď? Zaryl nehty hluboko do země a v očích cítil slzy. Sklopil zrak k zemi.

„Tohle se nemělo stát,“ zašeptal skoro neslyšně.

---

Ryuu se po chvíli stěží nadechl. Jako by doposud zadržoval dech pod vodou. Lepší přirovnání by nejspíš bylo, že se doposud topil… nebo dusil kouřem. Prudce se posadil a hleděl před sebe neznámo kam. Teprve až kůň, který do něj šťouchl hlavou, ho probral. Pohladil ho po hlavě a vydechl. Setřel si pot z čela.

‚Co to bylo…?‘ pomyslel si.

‚Třeba se tomu pískleti něco stalo…‘ podotkl vlčí démon jenom tak.

‚Něco…‘ pomyslel si Ryuu polekaně.

‚Uklidni se. Žije. Bohužel. Měl štěstí. Pořád ho cítím. Ve zkratce řečeno - to, co jsi zažil, je běžné pro hostitele vlčího démona. Stejně jako vlci se upnou na svou smečku, ty se upneš na jednu osobu. Tou osobou je nyní Mikael. Takže, pokud se mu má něco stát, nebo má případně zemřít, nějak to prostě pocítíš.‘

„Co myslíš tím bohužel?“ zavrčel Ryuu zle.

Slyšel jen uchechtnutí ze strany svého démona. ‚Jak jsem řekl - žije. Není třeba se obávat.‘

Ani slova démona však Ryua neuklidnila.

S nejistotou nasedl na koně a spěšně se vydal k poslednímu bodu na své mapě. Poté se bude moci vrátit a doufat, že se Mikael také brzy vrátí.

---

Pláně Greciy, království sousedící na severu s královstvím Agrevia

Králův lichokopytník černé barvy se prudce zvedl na zadní nohy, zařehtal výhružně kolem sebe na nepřítele a rozmáchl se předními kopyty, aby se zbavil dotěrných mužů s odpornými klacíky a ostrými hroty na nich. Jeho pán nebyl zdatným vojákem, dokonce o to horším jezdcem. V sedle se sotva udržel, když jeho statný hřebec jenom běžel. Dovoloval mu nanejvýš rychlou chůzi a i z té mu bylo špatně. Nehodil se do boje. Černému oři tekl pot po těle a leskl se v záblesku výstřelů a slabého slunce. Král po chvíli ze sedla spadl. Kůň jen pohodil hlavou do strany, našel si únikovou cestu, otočil se a prchal pryč. Nebyl zbabělec. Poznal, kdy je třeba se stáhnout, na rozdíl od lidí. Jeho práce zde skončila. Najde si lepšího pána, který zvládne jeho divokost lépe, než tenhle samozvaný král, slaboch. Král slabochů. Daleko však neutekl. Nepřítel ho popadl za ohlávku. Zklidnit ho třem statným mužům zabralo pár chvil, ale nakonec ho trochu zkrotili.

Kolem krále v blátě se shromáždilo několik vojáků, kteří na něj namířili střelnými zbraněmi a kopími. Král zpola seděl, zpola ležel v blátě. Vlasy mu zakrývaly tvář. Neměl se tohoto boje zúčastnit. Ale protože slyšel muže, jak noc v jeho odjezdu říkali, že jim vládne král slaboch, rozhodl se, že jim ukáže, že bojovat umí. Bláhové rozhodnutí. Lekcím šermu se vyhýbal, střílet ze zbraně neuměl. Od toho tady byl Melafor. Vždycky ho ochránil, pomohl mu, ulovil zvěř, když bylo třeba, a dal mu za to zásluhy. Všichni přitom znali pravdu. Včetně krále samotného. Jen si nikdy nepomyslel, že by ho zradil dokonce i jeho vlastní kůň.

O vlásek utekl smrti.

Jeden z jeho vojáků opustil své místo, aby ho zachránil. Odvlekl ho do bezpečné vzdálenosti. Nechal ho utíkat samotného. Sám za to však zaplatil životem, když skrz jeho tělo proletělo několik zuřivých kulek, které jeho démon v čas neviděl. Oči mu slabě šedě zazářily.

‚Za Melafora, za krále,‘ pomyslel si, než padl na zem s myšlenkou, že svou práci zde již splnil a smí zemřít se ctí.

Jeho přání nebylo splněno.

Prohnaný voják z vedlejšího království mu zvedl bradu a nožem sekl po jeho krku. Do místa, odkud se podle legendy dá vyňat démon z těla hostitele. Ale jak jej vyňat? To už voják netušil. Voják z Agreviy zemřel zbytečnou smrtí. Kdyby zemřel pomocí kulek, před kterými krále ochránil, zemřel by jako hrdina. Nyní to byl jen zbabělec, který se nechal podřezat. Jen král znal pravdu a tiše jí přihlížel, neschopen cokoliv udělat.

„Pane!“ popadl ho někdo za rameno, až s sebou škubl. Voják s ránou na hlavě mu ukázal, aby byl potichu. „Pojďte za mnou,“ zašeptal. Drže ho za zápěstí, táhl svého krále přes bojiště, aby se mu nic nestalo. Vojáci mohou zemřít, očekává se to od nich. Pokud ale zemře král bez mužského dědice, jejich království upadne do zkázy a zmatku. Přestože všichni vědí, že je to neschopný muž, že celou tu dobu spíše vládne Melafor, král je hlava státu - je povinností vojáků, aby ho bránili.

Dotáhl ho až do lesa, kde byli chráněni před vřavou na bitevním poli.

„Nasedněte na koně a zmizte,“ přikázal mu. Ano, právě nyní mu něco přikázal. Jak se opovažuje…? „Prosím, králi. Pokud padnete i vy, padne celá Agrevia! Copak to nechápete?“ Na tohle nemohl král nic namítnout. „Je nám ctí, že smíme padnout za svou zemi,“ řekl muž a přiložil ruku na srdce. Za svou zemi… Ovšemže – jsou hrdí, protože umírají za Agreviu, nikoliv za něj. Král se smutně usmál. Kdo by chtěl umírat za krále slabocha?

„Rozumím,“ řekl jen. „Slib mi, že přežiješ, vojáku.“

Muž zvedl ruku k hlavě a narovnal záda. „Rozkaz, pane,“ řekl hrdě. Už to nebyl slib, ale rozkaz. Krále jeho slova trochu ranila, ale jen přikývl na jeho slova. Neznalost rozdílu mezi slibem a rozkazem by se měla trestat. Popohnal koně a prchal lesem pryč. Voják ho sledoval, než zavřel oči. Když je znovu otevřel, už mu jasně zářily. Démon rysa v něm se nemohl dočkat boje. To, že jeho hostitel chtěl zachránit krále, bylo bláhové, ale povedlo se. Nyní ho může ovládnout. A omylem ho, až tady skončí, zabít, pokud ho přestane bavit být poslušným démonem svého hostitele.

Hostitel je jen schránka.

Schránka, která démony svazuje už po staletí.

Bez jejich svolení.

A oni se musí podrobit.

Stejně se znovu zrodí v jiných lidech nebo budou násilně vsazeni do nové schránky.

Proto je lepší, když své hostitele brání, jak nejlépe mohou. Démoni jsou tvrdohlaví – neradi si zvykají na nové věci. Někteří démoni se však baví a nemohou se dočkat, kdo z těch ubohých lidí se stane jejich příští schránkou.

Pokud zemře tento voják, komu připadne jeho moc rysího démona? Bude to schopnější muž, než tento, nebo to bude žena, která do boje nepůjde?

---

Když se Mikael konečně uklidnil, vzhlédl ke skále, ze které spadl. Z té výšky by bezpochyby zemřel. I kdyby ho žduchl mladík o něco silněji a dál, do vody by stejně nedopadl. Jeho tělo by se s velkou pravděpodobností rozpláclo o zem a orgány by mu praskly. Otřásl se při té představě. Byl ale nejvíce překvapen, že démon na něj poprvé promluvil. A pořád mluvil. Aspoň částečně. Pořád viděl dokonale a slyšel lépe, než předtím. A jeho tváře měly pořád šedý odstín, jako sokolí pírka.

Usadil se na zem a opřel se o skálu. Vzhlédl ke stropu, které skály tvořily svými těly. Žily vlastní život, nestaraje se o lidské zákony. Pokud si nepospíší, pohřbí ho zaživa. Kdysi by se tomu možná vysmál, ale nyní tomu věřil.

Stiskl ruce v pěst.

Vstal a trochu poodešel od stěny. Sledoval kluzkou stěnu a posléze kamení, o které se předtím zachytil. Jeho rameno už ani nebolelo. Zavřel oči a soustředil se. Poprosil svého démona, aby mu ještě jednou pomohl. Mluvil na něj, ale hrdý sokolí démon se neozýval. Pořád mu však dával svou moc a ochranu, své smysly a pozornost.

Otevřel oči a zaměřil se na bod, na který chtěl dosáhnout.

Nadechl se nosem. Ukročil ještě trochu dozadu. Má na to dostatek pokusů. Ale bude záležet na sokolím démonovi, kdy ho přestane zase bavit. Neměl Mistra, který by ho naučil, jak démona ovládat, jak si zvyknout na jeho moc. V duchu si odpočítal od tří a poté se rozběhl proti skále. Když mu zbývalo jen pár centimetrů, odrazil se, jak nejvíce mohl a natáhl ruku před sebe.

Hmátl jí naprázdno a už se nezachytil kamene pod sebou. Vrazil plnou silou do skály. Se silným žuchnutím dopadl na zem a zaúpěl bolestí v zádech. Div si nevyrazil dech. Protentokrát se rozhodl sokolí démon mu vyhovět a trochu mu pád ulehčit vlastní mocí. Sledoval jeho odhodlání, jak znovu a znovu běží proti skále a znovu padá dolů na zem. Kdyby ho nezachránil pokaždé, zlámal by si již dávno všechny kosti v těle. Zaujal ho. Chtěl vidět víc - víc jeho odhodlání, víc jeho síly, kterou mu chtěl dokázat, aby si tak nabyl jeho vznešené důvěry. Nepromluvil na něj - chtěl, aby si to sám uvědomil.

Stejně jako Uranovi nepomohl, když na něj poprvé promluvil – neukázal se jeho Mistrovi, aby mu uvěřil, že jeho démonem je skutečně sokol. Vznešený pták, který shlíží na všechny ze shora. Jeho hostitel doslova tančí vzduchem, nekráčí - vznáší se. Pouze tehdy, pokud ho sokolí démon uzná. A tento mladík měl poměrně blízko k tomu ho přesvědčit, aby mu přenechal svou plnou sílu.

Mikael se snažil uklidnit splašený dech. Přivřel oči. Sám sebe nabádal, aby se soustředil. Zaměřil se na bod, kterého se chtěl dotknout, o který by se opřel a postoupil by tak výš po skále. A pak znovu a znovu. Vyhledal si všechny body a soustředil se na jejich rozložení. Jeho mysl byla plně soustředěná. Konečně.

Sokolí démon se v duchu usmál pro sebe. Konečně ten mladík pochopil, co musí udělat jako první.

‚Do toho,‘ vybídl ho s úšklebkem.

Mikael se rozběhl proti skále a skočil. Očima hleděl na výběžek, kterého se musel chytit. Pak by se odrazil a chytil by se dalšího. A zopakoval by to ještě párkrát, dokud by se nedostal nahoru nebo na nějakou jinou oddělenou část, drobnou cestu, která se klikatila jako stín této skály. Ruka mu sjela na druhém bodě, kterého se musel zachytit. Nohami se spěšně odrazil a ucítil, že je o něco lehčí. Ušklíbl se pro sebe. Nepoděkoval svému démonovi, protože by se démonům děkovat nemělo. Pomůžou vám jenom proto, aby jako paraziti ve vás přežili. Vyšplhat skálu bylo najednou tak snadné…

Po několika minutách nemohl Mikael uvěřit, že stojí na tvrdé zemi, kde předtím nechal svého (tvrdohlavého) koně. Nevěřícně pohlédl na své ruce. Měl je sice odřené, ale pomalu se mu odřeniny hojily. Jeho dech byl klidný a pomalý. Přesto tomu pořád nemohl uvěřit. Pohlédl do temnoty pod sebou a šíleně se usmál.

Dokázal to!

Radostí vyskočil do vzduchu.

Když si však uvědomil, že přišel o všechny zásoby i toho tvrdohlavce, jen bolestně zaúpěl.

Měl pořád mapu, ale k čemu mu je nyní? Zklamal lidi, kteří mu věřili. Zklamaně zavřel oči a povzdychl si.

K čemu je mu moc démona, když ani nedokáže ochránit to, co musí?

Zarazil se.

Dostal šílený nápad…

Kdo říká, že ty zásoby nemůže zase ukrást zpátky?

Byl to špatný, šílený nápad. Ale démon sokola schvaloval ten Mikaelův rebelský úšklebek, který se mu zjevil na tváři chvíli poté.

---

„Co myslíte tím, že se ještě nevrátil?“ zahřměl Ryuův zlostný hlas.

Oogi a ještě jeden silný muž ho museli držet, když Ryuu dorazil do tábora.

„Uklidni se, Ryuu,“ pravila Mei rázně. „Určitě se co nejdřív objeví.“

„Vždyť měl ty nejbližší vesnice! Měl tady být jako první!“ hřměl Ryuu vzteky.

„Stejně jako na tebe je i na něj přece vypsaná odměna!“ připomněl mu Oogi, když se ho snažil udržet na místě vší silou. „Je tedy pochopitelné, že se musel skrývat!“

Ryuu tiše, bezmocně zavrčel. Měli pravdu. Sice jeho plakát s odměnou nikdy neviděl, ale přece to zmiňoval i předtím. Vystavil ho nebezpečí, pokud ho poslal se zásobami samotného. Umí se sice bránit, ale co zmůže proti kulkám?

Klesl na kolena.

Pokud se mu něco stalo, bude to jeho chyba!

Uplynuly ještě další tři dny, kdy byl Ryuu jako na trních. Při úsvitu čtvrtého dne konečně spatřil Mikaela v dálce, jak jde po vlastních směrem k táboru. Rozběhl se k němu. Sotva ho Mikael spatřil, rozběhl se k němu taktéž. Ryuu ho pevně sevřel u sebe. Mohl jen tiše vydechnout všechny obavy, které ho od toho dne stíhaly. Od toho dne, kdy spadl z koně v křeči.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Ukradli mi koně,“ usmál se Mikael smutně a vzhlédl k němu. „Ale zásoby jsem jim šel a sebral. Trochu to trvalo. Promiň.“

Pohladil ho po tváři. Ryuu mu chytil ruku a políbil jeho dlaň. Byl rád, že je zpátky, že žije, že je zdravý. Nemusel nic říkat. Věděl, že to Mikael ví. Kdyby přišel i o něj, už nic by nemělo smysl.

Mikael mu nepotřeboval vyprávět, jak zásoby získal, co všechno ho to stálo úsilí. Ani to, co se stalo ve skalách. Až na jednu věc. Tu mu musel říct. A ještě ta jedna věc z minula… Pro tentokrát se k němu jen pevně přitiskl a přál si neopustit jeho náruč na dalších několik hodin. Přivřel oči. Příjemně hřál jako kožešina.

„Jen tak mimochodem,“ zasmál se Mikael a odtáhl se. Zpoza kabátu vytáhl staré noviny. „Neměli jsme být náhodou opatrní?“

Zazubil se, když ukazoval Ryuovu fotku, který se nevinně usmál.

„Stane se,“ pokrčil rameny. Schytal jemnou ránu novinami do hlavy.

„Příště ať se to už nestane,“ ušklíbl se Mikael.

„Získalo nám to ale spojence.“

„Spojence?“

Ryuovi zazářily oči, když viděl, že je Mikael takhle zvídavý. Vše mu ve stanu dopodrobna vysvětlil.

„Počkej, takže můžeme s nimi vážně počítat?“ vykulil na něj Mikael překvapeně oči, když se zvedl zaujatě na ruce.

Ryuu ho stáhl zpátky k sobě a schoval hlavu mezi jeho ramenem a krkem. „Už tomu tak bude,“ zašeptal jen a políbil ho na krk.

„Páni… Chci říct… To bych teda nečekal… Jak se ti to povedlo?“ ptal se Mikael nevěřícně.

„Asi mám talent,“ zažertoval Ryuu.

Mikael znovu vytáhl noviny a prohlídl si obraz svého milého. Zazubil se a opatrně z něj obraz vytrhl. Ryuu jen zamrkal.

„Copak?“ usmál se Mikael nevinně a obraz si schoval.

Ryuu se zazubil. Vzal si od něj noviny a přitiskl ho k zemi, aby se dostal nad něj. Hluboce ho políbil. „Konečně tě mám zase u sebe po takové době a ty si raději vybereš můj obraz namísto živého originálu?“ ušklíbl se.

„Musel jsem - sluší ti to tam,“ vyplázl na něj Mikael hravě jazyk.

Překvapilo ho, když Ryuův jazyk pomalu přejel po tom jeho, a tváře mu znachověly. „A teď mi to snad nesluší?“ zeptal se Ryuu nevinně.

Mikael jen odvrátil pohled. Ryuovy oči slabě zářily vzrušením. Myslel si, že to vydrží, ale nemohl. Už to byla doba, kdy měl svého milovaného tak blízko sebe. Bylo tedy pochopitelné, že po něm toužil. Ovládal se dlouhou dobu. A cítil, že i Mikael po něm touží, jen si to nechce přiznat. O to větší překvapení pro něj bylo, když ho Mikael najednou smyslně políbil a stáhl ho k zemi. S obtížemi ho uzemnil pod sebou a vyhoupl se mu na klín.

„Sluší, až zatraceně moc,“ zašeptal Mikael vzrušeně.

Prostor stanu jim rázem poskytoval nedostatek vzduchu. Ale zároveň dostatek soukromí. A slunce, které snad jen pro ně zpomalilo svou cestu na trůn, vstávalo toho rána pomalu. Dalo jim dostatek stínu a intimity, kterou dva milenci potřebovali. Tiché Mikaelovy steny se rozeznívaly jen v prostoru stanu. Ryuu se ujistil, že jeho hlas nepronikne ven. Jenom on měl právo slyšet Mikaelovy vzdechy a steny, volání jeho jména a trhané dýchání. Stejně tak Mikael chtěl, aby si Ryuu všímal jenom jeho. Čím tišeji na sebe mluvili, tím dravěji si ho Ryuu bral. Bolest se smísila s příjemnou rozkoší, vzrušení vystřídal čistý, skoro až živočišný chtíč, který je oba zaháněl za hranice rozumu. Dvě těla, u kterých byste nemohli říct, kde začíná jedno a končí druhé.

Hostitelé vlčích démonů jsou možná známí svůdníci, ale milovníci jsou posléze vášniví. Vyplní všechna přání svých partnerů, uspokojí je tak, že budou chtít pokračovat i poté, nemusejí je posléze ani svádět, aby po nich jejich vyvolená osoba toužila. A Mikael věděl, že ho Ryuu nemusel svádět - to on spíš sváděl jeho. Po dlouhé cestě bez možnosti se ho jakkoliv dotknout nebo políbit opravdu prahl po Ryuovi. Zapomněl na všechno, co se stalo. Potěšení, které cítil ze spojení s Ryuem všechny starosti odplavilo.

Když ho Ryuu přitiskl k sobě a zmírnil své tempo, cítil pohyb celé jeho kůže na svých zádech. Bylo to zvláštně příjemné. Ryuova teplá ruka, která si hrála s jeho klínem, zatímco mu na krku tvořil značky své lásky. Není divu, že mu tak snadno podlehl. Kdyby ho takhle někdo pomiloval předtím, nejspíš by podlehl také.

Po pár minutách spolu leželi skryti pod kožešinou, těla propletena v jedno, v těsném objetí toho druhého. Oba zpocení a příjemně unavení. Dívali se sobě do očí a zlehka se usmívali. Jako by se svět zastavil jen pro ně.

Slunce usoudilo, že už je jeho chvíle, kdy smí vyjít a milence přitom nevyrušit.

Ryuu Mikaelovi prohrábl vlasy a sledoval, jak na ně dopadají první paprsky slunce. Mikael se pousmál a učinil to samé. Schoval mu pramen vlasů za ucho a prsty přejel po obrysu jeho tváře. Když mu přejel po rtech, vysloužil si něžný polibek na polštářky prstů. Zaklonil hlavu dozadu, když mu skrz vlasy projely cizí prsty, a přivřel slastně oči.

Padl návrh na umytí, ale byl zamítnut.

Času bylo dost.

Mikaelovy prsty sjely dolů po jeho krku a přejely opatrně po klíční kosti přes hruď až dolů k břichu. Ryuu se zazubil.

„To lechtá,“ podotkl.

„Nestěžuj si,“ ušklíbl se Mikael. „Musím se tě nabažit po takové době,“ dodal ve svůdné blízkosti jeho rtů. Však mu Ryuu hned ukradl nejeden polibek a přitiskl ho pevně k sobě.

„Mohu říct to samé,“ usoudil nahlas, když ho držel ve svém náruči.

Mikael se na něj zamyšleně podíval a přitom jakoby omylem i posléze rukou zkoumal jeho tělo. „Co bys řekl na to, kdybych tě namaloval?“ zeptal se najednou.

„Proč tak najednou?“ zasmál se Ryuu. „Určitě.“

Nahého?“ pozvedl Mikael obočí laškovně.

Ryuu se ušklíbl. A pak že vlčí démoni jsou svůdníci!

---

Král zadýchaně vyběhl z lesa a zastavil se, aby popadl dech. Držel se za rameno, ze kterého mu trčel ještě zbytek nepřátelského šípu, který předtím zlomil. Slyšel výkřiky.

Ohlédl se, než se rychle znovu rozběhl pryč.

Kdyby se nikdy nevydal na bojiště, nemusel by dnes přihlížet velké porážce. Kdyby vojákům jen popřál štěstí a rozumně odešel… nikdy by nemusel vidět své lidi umírat, nemusel by vidět, jak si vojáci z druhého království berou démony z jejich hostitelů a zabíjejí je.

Kdyby na jeho místo došel Melafor, jistě by vyhráli.

Vzduchem prosvištěl další šíp.

Ten se králi zabodl do levého stehna.

S tlumeným výkřikem se král skácel k zemi.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
„Prý jsi umělec a toho hradní pán shání. Vydej se tam a zjisti Zbyňkovo...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 28
Nemám rád metro. Nejezdím veřejnou dopravou, pokud to není vyloženě nutné....
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 5
John: Veľmi neochotne som sa od neho odtiahol a zahľadel som sa mu do očí...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Zobudím sa na to, že som sa pretočil v posteli. Bolia ma bedrá, kĺby, zadok....