Čt, 25/04/2019 - 00:11
2

Agrevia, rok 1010, královský hrad.

Mladému budoucímu králi bylo sotva třináct let. Místo toho, aby si na něj jeho pošetilý otec, udělal trochu času, rozhodl se raději, že přijme dalšího šarlatána. Znuděně zpoza pootevřených dveří toho muže sledoval.

‚Je to jen další šarlatán, proč na něj plýtváš časem, otče? Mám narozeniny, víš to?‘ pomyslel si nenávistně princ a s trpkými slzami v očích sledoval muže, jak se klaní jeho otci. Věděl, že ho otec nenávidí. Byl slabý. Neuměl jezdit pořádně na koni. Vyhýbal se hodinám šermu a střelbě z luku. Byl jeho jediný dědic. Jeho matka zemřela při porodu. Byl prokletý, věděl to. Proto nic nemohl. Otec se už nejednou málem přeřekl, že kdyby ho tehdy zabil, království by bylo mnohem lépe. Mladý princ to však věděl. Nepotřeboval důkaz. Cítil z otcových očí nenávist, kdykoliv mu byl nablízku. Ani jednou ho nepochválil za dobrou práci. Co na tom, že to bylo jenom naučení se všech knih v knihovně nazpaměť? Co na tom, že mu složil několik básní v pouhém věku šesti let? Jen se mu vysmál, že to někomu ukradl, ba dokonce zaplatil nějakému básníkovi z hradu.

„Pokud máš čas, abys tady vymýšlel hlouposti, jdi se raději učit, jak přežít, nemehlo,“ slýchával často.

A nyní věnoval svůj vzácný čas nějakému šarlatánovi? Pochopitelně, že třináctiletému princovi bylo do pláče a přitom cítil takovou nenávist, že by neváhal a toho muže klidně i zabil. I kdyby ho měl umlátit knihou, i když to by mu ta kniha asi nikdy neodpustila. A on by se cítil vinný.

Pohlédl na list papíru, na kterém byla další z mnoha básní, kterou složil na počest svého otce. Král Shaoliquan, velký válečník, moudrý vládce; tak si ho lidé do té doby pamatovali. Až posléze se rozhodl, jak se rozhodl. Neschopný otec. Krutý otec. Bezohledný otec. Ignorant. Takhle si ho pamatoval princ.

A přesto nad jeho smrtelnou postelí o tři roky později uronil alespoň jednu slzu.

„Synu,“ zašeptal jeho otec slabě.

Jeho syn však nereagoval. Nebyl to jeho otec. A on nebyl jeho syn. To, že nyní plakal, bylo z důvodu, že se brzy stane králem. Kdyby existoval jiný syn nebo potomek, s radostí by se tohoto břemena vzdal. Být králem znamená být silný, být bezohledný. Musel splnit otcovo poslední přání, které vydal.

„Ano, otče?“ zeptal se po chvíli, jen kvůli etikety.

Muž k němu natáhl ruku. Váhavě ji stiskl. Bylo mu to proti srsti. Tohoto muže nenáviděl. Přál mu smrt. A nyní má pro něj ronit slzy? Ani omylem!

„Toto… je můj… poslední rozkaz,“ dýchal muž zhluboka, než se rozkašlal. Mladý princ ho lhostejně sledoval.

‚Zadus se!‘ pomyslel si chladně. Jeho srdce bylo na chvíli z kamene. Nenáviděný otec zemře a on usedne na jeho trůn. Hněv lidu půjde proti němu. Proto se pojistil. Onen schopný voják bude jeho pravá ruka. Melaforovo jméno vzbuzovalo respekt už i nyní. Co na tom, že je mladý král? Pokud bude mít rádce Melafora, jeho slovo jistě bude mocné.

„Zastav… to zabíjení lidí,“ zašeptal král tiše.

Princ ho mlčky poslouchal.

Král se zhluboka nadechl a zašeptal znovu: „Jsou to… lidé, jako my… nesmí umírat rukou přátel.“

‚Přátel? Jak směšné… Vážně jsi už myslí stařec, otče,‘ pomyslel si princ chladně a pohlédl na jeho ruku, kterou k němu jeho otec natahoval.

Dovnitř někdo vstoupil.

Byl to mladý voják, Melafor, aby podal svou poslední zprávu umírajícímu králi. A také princův společník, když si to onen mladý muž přál.

„Zopakuj to, otče. Potřebujeme mít svědka,“ řekl princ rázně. „Zopakuj, že si přeješ ukončit krveprolití.“

Král se chraplavě nadechl, než se rozkašlal. Chvíli se dusil, než svá slova zopakoval. Princ se chápavě usmál.

Jeho otec zešílel. Ušetří mu těch pár posledních chvil.

„Rozumím, otče,“ stiskl mu ruku pevně.

Netrvalo dlouho a král se rozkašlal znovu. Natahoval se pro vodu, aby se napil. V tu chvíli konečně spatřil svého syna vedle sebe, ne jen nějakého muže. Spatřil jeho nenávist a chlad v očích, když vzal pohár s vodou a držel ho dál od něj. Natáhl se pro něj víc a něco chtěl říct, ale z vyschlých úst nic nevyšlo.

„Nejde ti rozumět, otče,“ zašeptal princ tiše. „Možná by ses měl napít.“

Král se znovu, nahlas rozkašlal. Princ ho nenávistně sledoval.

Melafor mlčky přihlížel smrti krále. Sledoval, jak se dusí hleny a kašlem, jak kašle krev a poté se dusí právě svou vlastní krví. Padl zpátky do polštářů a s tichým skřekem nakonec skonal. Pohlédl pokojně na prince po svém boku, který vodu vylil před postel.

„Slyšel jsi králův poslední rozkaz,“ promluvil konečně, když se zahleděl na zeď před sebou. Melafor mlčel a poslouchal. Ten mladý muž vedle něj se právě nyní stal králem. Čekal na jeho další slova. „Musí se ho dozvědět celé království.“

„Ano, pane?“ zeptal se s úctou v hlase.

Princ se křivě usmál a pootočil k němu hlavu. Melafor v tu chvíli přísahal, že v sobě musí mít démona. „Vyhubte všechny démony z mé říše,“ pravil princ a v očích se mu odrážel plamen ze svíčky.

Tento rozkaz se posléze roznesl všem mužům v armádě. Poslední rozkaz již mrtvého krále. Hned následující den byl korunován nový, který tento rozkaz plně podpořil. Ve jménu svého již mrtvého otce. Z respektu z něj a oddanosti tradicím Agreviy.

---

Pláně Greciy, království sousedící ze severu s královstvím Agrevia, současnost

Král dopadl na tvrdou zem, do prachu, který musel dýchat po celou dobu, kdy jeho otec žil. Stiskl zuby k sobě a pevně si sevřel stehno. S obtížemi si vyrval šíp z nohy a zahodil ho. Kulhaje se snažil o další marný útěk. Vojáci skoro až zaváhali před další střelbou. Král, co opustí své muže a sám uteče z boje? Král slaboch. Další šíp zasáhl krále do pravého ramene a znovu ho uzemnil.

Vojáci z království Grecia toho muže opravdu litovali, když sledovali, jak se znovu zvedá a kulhá kupředu, drže se za rameno. Rozkaz zněl jasně. Ale copak jsou takoví ubožáci, aby zabili slabocha, jako je on? Ano, je to král, ale slaboch a směšný člověk zároveň. Na bojišti je čekají silnější nepřátelé, se kterými se alespoň pobaví. Takhle by jen trápili slabé zvíře, které je už i tak raněné. Otočili se k němu zády. Nedopřejí mu uklidňující smrt. Raději si půjdou pro životy jeho mužů, kteří alespoň muži jsou!

Král se po delší době zastavil a usadil se na kamen. Trhaně vydechl. Roztrhl svůj plášť a utáhl si jeho části pevně kolem ran, aby zastavil krvácení.

‚Nejsem slaboch!‘ pomyslel si vztekle. ‚Copak je špatné chtít přežít?!‘

Skryl ruku pod pláštěm a přimhouřil oči.

Vzhlédl a skryt za rákosím sledoval blížící se nepřátele.

Ne. Není to špatné.

A on není ani slaboch, ani zbabělec.

Vstal a hrdě sledoval své nepřátele. Může se bránit stejně dobře jako oni. Ruka se mu třepala, když vytáhl svou pistoli. Neuměl mířit, neměl chlad v očích ani pokoj vraha v duši. Vůbec se v těchto věcech nemohl rovnat ani tomu nejslabšímu vojákovi z jeho řad. Ale pokud se nezmění, nemá právo se bránit před urážkami!

Spatřil mezi nepřátelskými vojáky mladíka.

Zavřel oči a vystřelil.

Po chvíli slyšel zalapání po dechu a dopad něčeho těžkého na zem. Když vzhlédl, v očích měl stejný chlad jako tehdy, když sledoval svého otce umírat. Poprvé zabil. On sám. Bez pomoci. Třes se mu z rukou vytratil. Žaludek se mu však nepříjemně obracel. Několikrát ještě vystřelil, než ze sebe vyzvrátil to něco málo, co včera večer snědl.

Skutečně zabil? Nezdálo se mu to?

Slyšel nabíjení zbraní a škubl s sebou.

Naštěstí vojáci z jeho řad byli rychlejší a stříleli s přesností a elegancí sobě vlastní. Na krále dopadla krev nepřítele. Ani netušil, že zadržoval dech. Pohlédl stranou a sledoval blížící se muže ve fialových hábitech. Barva jeho království. Barva, kterou jeho předci tolik milovali. Barva, kterou proklínal. Stejně tak rudou. Dvě barvy, které tvořily vlajku království, jenž mu spadlo do klína. Nestál o korunu. Nestál o toto velké území. Nestál ani o válku. Pohlédl na své ruce a spatřil na nich pomyslnou krev. Rudá značila krev, fialová vítězství. Jeho předci byli vážně směšní, když si vybírali vlajku. Žádný erb, znak nebo něco podobného. Jen dvě barvy. Barvy, které mladý král nenáviděl už jako dítě.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se voják, když k němu došel.

Král si z tváře setřel krev a pohlédl mu do očí. Neviděl v něm pohled na slabocha. Už si byli skoro rovni. Taky zabil.

„Ano,“ řekl pevným hlasem. ‚Sleduj mě, Melafore!‘ pomyslel si, když kráčel za vojákem zpět na bojiště. Je král. Král Agreviy. Země, kterou jeho předci budovali dlouhá léta. Musí svou zemi ochránit. Musí ji zvětšit. O tomhle tahle válka je! Pevně stiskl pistoli mezi prsty. „Pojďme za vítězstvím,“ dodal rozhodně.

Bohové se smilovali nad mladým králem. Opojen vidinou vítězství vrátil se na bojiště. Jeho rozkazy byly zásadní. Vojáci získali nejen důležitou strategii, ale především podporu krále. To je uklidnilo a přivedlo ke konečnému vítězství, i když šli proti přesile.

Tohle však nestačilo.

Vyhráli jen na této pláni.

Grecia padne!

---

„Už jsi skončil?“

Mikael se šibalsky ušklíbl. „Ještě ne,“ zavrněl a kreslil ho i nadále. Jeho obrys těla už měl, nyní si pohrával pomalu se stínováním. Záměrně pomalu.

„Je mi zima.“

„Pro mě to určitě přežiješ. Nehýbej se.“

Ryuu nad ním zakroutil hlavou, ale zůstal na svém místě.

‚Studí mě zadek, a jestli se nedostanu brzo pod kožešinu, tak se mi něco scvrkne natolik, že se ujistím, že tohohle budeš litovat,‘ pomyslel si Ryuu s úšklebkem. ‚Prý chvíli. Vždyť už tady sedím od rána! Škoda, že sem ještě nikdo nepřišel. Zajímalo by mě, jak by tohle vysvětloval. Přiznal by svůj pravý záměr - šmírovat mě zblízka - nebo by to zahrál na chvilkovou slabost? Jedno je ale jisté - za tohle si ho s radostí podám dnes večer!‘ Na druhou stranu - co by pro svého milého neudělal a nevytrpěl, že?

Mikael jen sem a tam zavadil pohledem o Ryua, přestože jeho obraz už měl hotový. Mohl na něm oči nechat. Doslova. Po chvíli však smutně pohlédl na svou kresbu a nejistě stiskl tužku mezi prsty.

„Ryuu,“ oslovil ho najednou tiše a Ryuu naklonil hlavu na stranu.

„Už jsi skončil?“ zeptal se s úsměvem.

Mikael nenašel odvahu se mu nyní podívat do očí. A to Ryua trochu znepokojilo.

„Co se stalo?“ zeptal se, když přes sebe alespoň hodil hábit. Přistoupil k němu a chytil ho za ruku. „Mikaeli?“

Mikael se mu pořád nepodíval do očí. ‚Vždyť jsem jen obyčejný lhář,‘ myslel si v duchu. Odložil svůj deník a tužku stranou a vstal. Konečně k němu vzhlédl a Ryuu se mu zahleděl do očí. Chytil ho za ruku, aby svému milému dodal odvahu. Mikael pohledem sjel k jejich rukám. Jak krásné by to bylo, kdyby jeden z nich nebyl lhář. Opřel se o Ryuovu obnaženou hruď. Vždycky utíkal a nechával se krýt. I nyní ho Ryuu chrání svými pažemi.

„Musím ti něco říct,“ zašeptal, když mu Ryuu projel prsty skrz vlasy.

„Jsem jedno velké ucho,“ usmál se Ryuu mile na něj dolů. Něžně ho pohladil po tváři a přiměl ho, aby k němu konečně pořádně vzhlédl.

Mikael stiskl jeho hábit mezi prsty. „Sokolí démon na mě promluvil,“ špitl, když se svému milenci díval přímo do očí. Nesmí už utíkat a skrývat se. „A pomohl mi, když jsem to potřeboval,“ dodal.

Ryuu na něj mlčenlivě hleděl. Zpočátku netušil, jak reagovat. Drobná myšlenka, že Mistr vyslyšel jeho přání, aby jeho démon ochránil jeho milého, se mu zjevila v hlavě a on se zeširoka usmál. Stiskl Mikaelovy tváře a políbil ho na čelo.

„Gratuluji!“ řekl vesele a objal ho.

Mikael se hrdě usmál a zahákl mu ruce okolo krku. ‚A ještě něco…‘ pomyslel si. „Chci, abys mi pomohl trénovat,“ pravil najednou. Ryuu na něj zmateně pohlédl a odtáhl se.

„Já?“ ukázal na sebe nevěřícně.

„Kdo jiný, než ty?“ usmál se Mikael nevinně.

„Ale… já nejsem dobrý učitel,“ pokusil se Ryuu o úsměv. Mikael mu stiskl ruku a přiložil si ji na líc.

„Určitě jsi, jen si musíš více věřit,“ odvětil povzbudivě.

Ryuu mlčel. Rozmýšlel o jeho prosbě. Nakonec si povzdychl. „Co mi jiného zbývá?“ zazubil se a rozcuchal mu vlasy.

Zpráva, že nyní mají na straně levhartího démona a sokolího démona, se táborem roznesla rychle. Stejně tak se Ryuu dozvěděl, že král šel přímo do boje proti sousedící zemi, což ho zarazilo.

„Rozhodl se náhle,“ pravil Oogi.

„Od koho tu informaci máš?“ zeptal se Mikael podezřívavě.

„Od jedné spojky z hlavního města. Potkal jsem ho nedávno v baru a upřímně - jeho informace jsou sakra přesný,“ pokýval Oogi hlavou. „Cokoliv, co řekne, se za další den většinou objeví v novinách. Osobně se mnou sice nemluvil, ale jeho sluha tu pusu nezavře.“

„A tys mu ukázal cestu sem?“ zhrozil se Ryuu. Myšlenka, že odhalí tento tábor skrytý v lesích jenom proto, že si Oogi pustil pusu na špacír, ho děsila. Bylo tady plno žen a dětí, které museli bránit.

„Našel ji sám,“ snažil se ho Oogi uklidnit, „ale neboj se – vypadá to, že je na naší straně.“

„Jak si můžeš být jistý?“

„Nosí nám tady pokaždé noviny.“

„Jaké?“

„Ty nejvlivnější v celém království.“

Ryuu pohlédl na Mikaela a po chvíli jim Oogi ukázal poslední výtisk novin z nakladatelství, které patřilo Zarbagovi.

„Dle všeho nás ale hodlá nenápadně podporovat,“ dodal Oogi.

„Řekl ti to snad osobně?“ pozvedl Ryuu obočí.

„Poznal jsem to. Možná, že ho král a Melafor mají pod palcem, takže teď chvíli musí psát, jak oni pískají, ale proč by jinak obtiskl už pár článků, které naši věc podporují?“

„Pravda…“

„Kdy se s ním budeme moci setkat?“ zeptal se Mikael najednou.

„Pokud ho dnes večer nebo zítra ráno zastihnu, zeptám se ho, zda se může zdržet,“ zamyslel se Oogi.

„Můžeme zjistit, co je jeho skutečným záměrem,“ pohlédl Mikael na Ryua, který přikývl na souhlas.

---

‚K čertu s tebou, Melafore! Za tohle zaplatíš!‘ pomyslel si Zarbagos vztekle, když v zrcadle kontroloval svůj jazyk, se kterým měl ještě obtíže pořádně hýbat, natož mluvit. ‚Takhle se mi kšefty vypaří, když nebudu schopný pořádně mluvit!‘

„Pane Zarbagosi?“ oslovil ho nějaký mladý sluha.

Zarpaku!“ zaprskal Zarbagos šišlavě a poté zle zavrčel. ‚Sakra práce!‘ pomyslel si.

Z-Zarpaku?“ zopakoval po něm sluha, který zde byl teprve první den poté, kdy Zarbagos vyhodil svého předešlého sluhu. Viděl, že se jeho pán hněvá, že jeho jméno řekl stejně šišlavě, jako on, a hned se opravil: „Pane Zarbagu! Omlouvám se!“

Czo ze těje?“ zeptal se Zarbagos a vyplázl jazyk do zrcadla. Potrvá možná ještě pár hodin, než bude moci pořádně mluvit, ale i to je dost znepokojující situace. Mladík se kousl do spodního rtu, aby se nerozesmál. Velevážený muž jako pan Zarbagos a šišlá… Odkašlal si, aby svůj smích utišil.

„Váš kočár je připravený, pane. Smím vás doprovodit?“ zeptal se. Bude lepší, pokud bude souhlasit. Takhle nedojde k nepříjemnostem, že se mu bude někdo smát. Bude moci mluvit za svého pána. Popřípadě mu může poradit, aby své odpovědi psal na kusy papíru. Ne, nebude potřebovat rady neschopného sluhy, jako je on.

Sajisté,“ zašišlal Zarbagos. „Psines mi let.“

Mladík se kousl do jazyku silněji a zadržel dech, jinak by se tentokrát už skutečně rozesmál.

„Rozumím!“ řekl rychle a odběhl z místnosti. V kuchyni se ale rozesmál.

Přinesl mísu s ledem. Zarbagos všechny kostky ledu popadl a vložil si je do úst. Nejdříve měl plná ústa a vypouklé tváře, ale ty mu posléze zase splaskly do normálních velikostí. Bez dalšího slova se vydal kupředu. Pohlédl na svého sluhu, než si sebral kabát z věšáku a odešel z místnosti. Tichý rozkaz, aby se neloudal.

Mladíkovi bylo jasné, že teď nějakou dobu bude jeho pán potichu, aby led působil na jeho jazyk. Pokud se podaří tato extrémní léčba, bude jeho pán mluvit opět normálně. Pokud ne, bude ještě chvíli šišlat. V zájmu jeho hrdosti a známého jména mu musí být nablízku a mluvit za něj, když to bude třeba.

Usadil se do kočáru naproti němu.

„Kam to jedeme, pane?“ zeptal se nejistě.

Zarbagos ho sledoval zelenýma očima, ale lhostejným pohledem. Mladík pochopil a hned vytáhl pero a papíry. Předal věci svému pánovi a čekal. Zarbagos úhledně něco napsal a dal mu papír zpátky.

‚S někým se dnes večer setkáme. Požaduji po tobě plnou diskrétnost a mlčenlivost, pokud ti nedovolím mluvit.‘ stálo na papíru.

„Rozumím, pane,“ vzhlédl k němu mladík. „A… smím se zeptat, jaké místo to je?“

Zarbagos převrátil oči a vzal další papír. Dotkl se ho prsty a po chvíli se na papíru objevil nějaký tábor v lese. Mladík zalapal po dechu.

Pane Zarbagosi!“ vyhrkl mladík. Schytal ránu tupou stranou tužky, až zaúpěl. „Omlouvám se, pane Zarbagu,“ opravil se se slzami v očích, než pokračoval: „Není to-…!“

Jeho pán mu rukou ukázal, aby mlčel. Nedůvěřoval kočímu ani na vteřinu. Poté jen přikývl.

„Ale pane!“ řekl mladík polekaně a poté ztišil hlas: „Pokud se to dozví král nebo pan Melafor, budete mít potíže!“

‚To je mi jedno. Jdu se tam jenom podívat.‘ napsal Zarbagos na papír a pohlédl z okna. Náznak, že jejich konverzace skončila. Mladý sluha si povzdychl. Měl by ho chránit a zastavovat před takovými nápady, ale copak mohl něco udělat proti tvrdohlavé ještěrce, která se už sama rozhodla? Stejně jako tehdy, když bez oznámení zmizel na několik dní a vrátil se s obrazem dvou povstalců, kteří se líbali. A posléze s dalším obrazem, na který čekal prý skoro celý den.

Když však vyjeli zpoza hradeb a jeli skrz les, pozoroval stíny stromů a hru světel, které spočívaly na tváři jeho pána, nemohl nic namítnout. Být hostitelem ještěrčího démona znamená mít oči plně otevřené. A jeho pán je měl neustále otevřené. Mrkal jen, když bylo třeba ulevit očím. Spal jen dvě hodiny denně. Buď pracoval, nebo hledal dokonalé obrazy. Někteří to nazývali prokletím, jiní zase darem. Vše, co jednou uvidí a uslyší, dokáže vyprodukovat i po mnoha letech. A přitom, když mladík, obyčejný člověk, hleděl do těch jasně zelených očí, neviděl v nich žádnou příšeru, ale muže hodného obdivu. Z krachujícího podniku svého otce udělal známou věc v celém království i za jeho hranicemi. A přitom nezpychl. Přitom bral do svých služeb chudé lidi a platil jim vysoké peníze.

Sluha se pro sebe mile usmál a pohlédl na papíry na svém klíně.

Pan Zarbagos ho vytáhl ze zatuchlých uliček, dal jeho rodině práci a jemu nové oblečení, střechu nad hlavou a teplé jídlo třikrát denně minimálně. Něco, o čem si mnoho dalších lidí může nechat jenom zdát.

‚Jste laskavý, pane Zarbagu, přestože se snažíte od sebe lidi odehnat,‘ pomyslel si a přitiskl papíry k sobě.

---

„Zůstaňte tady, brzy sem zase přijdeme,“ pravil mladík ke kočímu, který se divil, proč mu předtím tento mladík řekl, kam má jet, a také mu řekl, kdy má zastavit. Pokrčil jen rameny. Dostane slušně zaplaceno. Proč však do hlubokého lesa? Co má Zarbagos zase v plánu? Mladík doběhl svého pána. „Už je vám lépe, pane Zarbagosi?“ řekl s úšklebkem. Zarbagos se zastavil a nijak nereagoval. „Pane?“ zeptal se mladík, obávaje se, že to možná už trochu přehnal. Ne, nepřehnal. Když přišel totiž blíž ke svému pánovi, schytal ránu štosem papírů, až skončil na zemí s boulí na hlavě. „Omlouvám se,“ řekl poraženecky. „Už vás nebudu provokovat.“

‚Je mi jasné, že nepřestaneš,‘ pomyslel si Zarbagos a usmál se pro sebe. ‚Možná proto u mě vydržíš o něco déle, než ostatní, dokud tě to nepřestane bavit.‘

Vytáhl pravou ruku z kapsy, když kráčel. Mladík se zeširoka usmál, rychle vstal ze země a utíkal za svým pánem. Zavěsil se mu za ruku a uculil se na něj, byť se na něj jeho pán nedíval a už se neusmíval.

Čím hlouběji postupovali do lesa, tím víc se mladík obával. Byť svítilo slunce, kořeny stromů působily děsivě.

‚Dokonalé místo, kde se schovat,‘ pomyslel si Zarbagos. Se západem slunce už ušli dlouhou cestu a mladík se ptal, proč je kočár nemohl zavést až sem, aby se jeho pánovi nic nestalo. Zarbagos se jen usmál pro sebe. ‚Spíš tě už bolí nohy, ty malé pískle,‘ pomyslel si, ale nezazlíval mu to. Pomohl mu přes spadlý strom a nepouštěl jeho ruku. Kdyby se tady ztratil, bůhví, jaké zvíře by ho roztrhalo. ‚Moudře zvolené místo pro úkryt tolika lidí,‘ pomyslel si Zarbagos, když pokračovali kupředu a jeho sluha mu něco vyprávěl, aby je oba zabavil. Vyplňoval ticho, které se rozeznívalo po celém lese, spolu s jeho hlasem.

Mladík jeho ruku pustil a běžel mu ukázat nějaké stopy a posléze se ptal, cože je to za rostlinu, která bojovala skrz poslední zbytky sněhu. Zarbagos se jen usmál pro sebe a postupoval kupředu. Už byli blízko tábora. Jeho mladý sluha byl po dlouhé době zase venku a snad poprvé za celý život v lese. Ptal se na rostliny, stopy zvířat; na vše, co ho zaujalo. Nezazlíval mu to. Dovolil mu, aby se ptal. Až půjdou zpátky, dá mu odpovědi.

Mladík se ohlédl a uvědomil si, že ho jeho pán pozoruje už delší dobu upřeným, vážným pohledem. Pochopil a rozběhl se k němu. Chytil se nastavené ruky a tiše ho následoval. Bylo mu jasné, že se už blíží. Proto ztišil svůj hlas a přestal se vyptávat. Ani jeho pán netuší, zda zde budou vítáni. Bude proto lepší přijít potichu, aby nevyrušili rebely a nedali jim tak záminku nechtěného krveprolití nebo je nepodnítili k boji. Byli tady jen oni dva. Kolik mohlo být rebelů?

„Kdo je tam?“ ozval se ženský hlas. Mei jim zkřížila cestu a pevně stiskla klacek mezi prsty. Sledovala je přísným pohledem. „Tady nemáte co dělat. Tahle země patří mým rodičům,“ lhala, aby je odehnala.

Sluha pohlédl na svého pána, který ženu upřeně sledoval. Pustil jeho ruku a přešel před něj. „Omlouváme se, že jsme vkročili na vaše území bez pozvání, slečno,“ pravil mladík a snažil se, aby se jeho hlas netřásl. „Jsme cestující a chtěli bychom-…“

„Poznávám tě, Zarbagosi!“ zavrčela Mei zle. Zarbagos se zhluboka nadechl a zavřel oči. Mladík se jen nakrčil, protože věděl, že jeho pán zuří. Snad každý člověk, dokonce i on, neuměl vyslovit jméno jeho pána pořádně. „Nepustím dovnitř nikoho tobě podobného! Takže zmiz!“ dodala Mei.

Zarbagos šel však kupředu a zastavil se kousek od Mei.

Něco napsal na papír a ukázal jí to.

Zaveď mě ke svému vůdci,“ přečetla Mei nahlas a zamračila se. Poté se ušklíbla. „Přeješ si zemřít důstojnou smrtí? Dobře. Následuj mě, hlupáku.“

---

„Kdo to je?“ zeptal se nějaký statný rebel s tmavými vlasy v culíku a zamračil se na blížící se dvě nové postavy. „Mei, zbláznila ses?!“ zavrčel po chvíli, když je poznal, a popadl zbraň.

„V pořádku, Ezore,“ zvedla Mei ruce, aby ho zastavila. „Nepřichází jako nepřítel.“

„To bych věřil spíš strážím než téhle proradné ještěrce!“ odplivl si Ezor.

Typická reakce, se kterou se Zarbagos setkal už mnohokrát. Lidé jím pohrdají, protože když je jednou přistihne při něčem, při čem nechtějí, z hlavy mu vzpomínku a obrazy nevymažou. Zarbagos se však mile usmál a pouklonil se jim oběma.

„Můj pán přichází v míru,“ pravil mladík a Zarbagos k němu vzhlédl, když se mladík také uklonil. „Přeje si mluvit s vaším vůdcem. Netouží po boji.“

‚Moudře řečeno,‘ pomyslel si Zarbagos, když se znovu narovnal.

Mladík se také váhavě narovnal. Toužil chytit ruku svého pána a odvléct ho pryč. Nelíbilo se mu, kolik lidí jim najednou věnovalo pozornost. Pokud tady jeho pána zabijí, co si počne? Neochrání ho… Sám by se sotva dokázal bránit.

Následovali ženu a muže směrem k oddělenému stanu.

‚Takže zde sídlí jejich vůdce?‘ pomyslel si Zarbagos a pozvedl obočí. Rozhlédl se nenápadně kolem, než mu někdo zakryl oči.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčela Mei zle.

Zarbagos se usmál pro sebe. „Ach!“ vyjekl mladík. „P-Pan Zarbagos nechtěl-… Teda - nemyslel nic špatného!“ snažil se svého pána zachránit od jisté smrti.

„Co je tady za povyk?“ slyšeli Zarbagos a mladík pevný hlas. Když byl Zarbagovi navrácen zrak, pohlédl směrem ke stanu a usmál se pro sebe. Sledoval pár mužů, které už viděl předtím u řeky, a Oogiho, který je následoval ze stanu. „Kdo je to?“ zeptal se Ryuu a nedůvěřivě muže sledoval.

„Jmenuji se Zarbagos,“ pravil Zarbagos a vřele rozevřel ruce. „Těší mě, Ryuu, neohrožený draku, a Mikaeli. Nejsem zde jako nepřítel. Přišel jsem si s vámi pouze promluvit. Pokud mě vyslechnete, jistě toho nebudete litovat.“

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Další den mě docela děsil, jelikož ve vzduchu vysel fakt, jak moc toho slova,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Unavene som v rukách prevracal štetec a nanášal modrú farbu na asi tisícu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Z postele a Fjodorovy náruče mě vyrvalo zvonění. Sice jsem na sebe v ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
5. kapitola Dominiova kratochvíle       ...