Čt, 13/06/2019 - 00:01
2

„Utíkej, utíkej,

pozor si dej,

už po krku se ti sápe,

otec v pokoji chrápe.

Utíkej, utíkej,

pod jasným úplňkem,

pozor si dej,

schovej se před vlkem.“

Děti se chichotaly a poskakovaly po vyznačených bílých čtvercích na nádvoří. Bylo časně z rána a obě mladá děvčátka nemohla spát. Zpívala si známou místní píseň. Píseň o Melaforovi. Jedna z nich znovu hodila kamínek, který se zakutálel o jeden čtverec dál, než měl. Dívky se obě spokojeně zatočily, zatleskaly a spustily znovu:

„Utíkej, utíkej,

pozor si dej,

matka u řeky plačívá

svoje dítko pohřbívá.

Utíkej, utíkej,

pod jasným úplňkem,

pozor si dej,

schovej se před vlkem.“

Slunce ještě nebylo na obloze, když se ozvalo troubení jednoho z mužů na stráži na hradbách. Obě dívky vzhlédly k mohutným hradbám hradu a poté pohlédly na majestátní bránu. Shýbly se pro své kamínky a rozutekly se pryč, když se brána otevřela a několik jezdců na koních projelo kolem nich, podupávaje jejich dosavadní hřiště špinavými kopyty svých koní.

„Utíkej, utíkej,“ zpívala tiše děvčátka, „pozor si dej.“

Chytily se za ruce a rozutekly se domů.

Ti, kteří byli vzhůru, zavírali dveře a zabedňovali okna. Byli předem seznámeni s tím, že nemají opouštět své domy. Vzhledem k tomu, že se vojáci vrátili zpátky do hradeb, znamenalo to, že se tvrzení Melaforovo potvrdilo. Pro vlastní bezpečí a bezpečí svých rodin rozhodli se stát tupými ovcemi a poslechnout vydané rozkazy. Z podhradí se stala mrtvá krajina s mnoha domky s okny, zpoza kterých vykukovala zvídavá dítka. Pořád zbývalo pár minut do úsvitu slunce.

I Zarbagos byl ve svém domě, čekal u okna a trpělivě vyhlížel ty, kteří budou měnit historii. Čekal na jejich příchod. Musel být při tom. Nikdo jiný mít stejnou šanci nebude. Ti, kteří rebely nenápadně podporovali, dychtivě očekávali jejich příchod. Nová hlava církve se pomodlila a odříkala modlitbu v agrevijském starém jazyce a prosila bohy o ochranu a pomoc před ďáblem a jeho stoupenci.

Král přistoupil k oknu a rozespale se díval na své království, o které nestál. Rukou přejel po okenní tabulce.

Slyšel otevření dveří bez zaklepání a zvedl bradu.

„Už to začalo,“ řekl jen.

„Ano, Vaše výsosti,“ ozval se Gundry a pouklonil se mu.

„Jaké jsou tvé rozkazy?“

„Ochránit Vás, pokud bude potřeba.“

Agsir se na něj otočil a rázným hlasem mu přikázal: „Jdi k vojákům a veď je k vítězství. Tady tě nebude potřeba.“

Gundrymu zazářily oči, uklonil se mu hlouběji, než z královy ložnice odešel. Dostal rozkaz vyšší třídy. Musel poslechnout, byť Melaforův rozkaz přišel jako první.

---

„Co se stalo?“ zavrčel Ryuu zle. Už od rána byl nepříčetný. A Mikael nebyl k nalezení. Když se konečně probral mladý rebel a řekl, co viděl, bylo jasné, že tím Ryua jenom více podráždí. Jak ho udržet v klidu, aby nenarušil plán? Zbylí rebelové ho mlčky sledovali, jak chodí sem a tam po místnosti jako uzavřená šelma v kleci, zuří vzteky a šílí.

„Jak jsem řekl - nevím kdy, ale… vobjevila se tu hromada vojáků. A-A Mikael byl předtím venku. Asi šel na vzduch - nebo tak něco. A voni se na něj vrhli. Mikael se sice bránil, ale víš jak - bylo jich hodně. Neměl šanci. A já… no - předtím jsme toho dost vypili. Jen jsem přihlížel. Nakonec ho vodvedli. Vomlouvám se, Ryuu, opravdu,“ pravil muž a cítil se provinile, že neudělal nic proto, aby tomu zabránil, byť mohl.

Ryuu se konečně zastavil a zhluboka se nadechl nosem. „Kdo?“ zeptal se jen.

„Uhh… myslím si, že jsem viděl Reie, Weise a… no - toho… ještě jednoho velitele královské jednotky. Teda aspoň myslím, že to byl von.“

„Gundry?“

„Ne, ne, von tam určitě nebyl. Byli tam tři, tím jsem si jistý. Rei, Weis a ten… no…“ snažil se vzpomenout na jméno velitele jednotky, byť si najednou nebyl ani sám jistý, zda to náhodou nebyl další voják.

„Na tohle nemáme čas,“ ozvala se jedna žena nedočkavě. „Ryuu. Jdeme do hradu. Určitě na Mikaela narazíme. Pokud bude ve vězení, zachráníme ho. To je jasný. Teď je důležité soustředit se na to, co musíme. Ostatní jsou na cestě - musíme se s nimi sejít.“

Ryuu se na ni váhavě podíval a zamyslel se. Dala pádný, rozumný argument. To, že Mikaela odvedli, neznamená ihned, že ho musí odsoudit nebo zabít na místě, že ano? Cítil však nepříjemnou tíhu na vlastní hrudi už od rána. Podobnou bolestí jako předtím, než mu Mikael řekl, že málem zemřel v horách. A to ho trápilo… Ubližovali mu snad? Mučili ho? Jen proto, že se s ním zahazoval? Stiskl čelist k sobě.

„Jdeme!“ rozkázal jen.

Ať už je Mikael kdekoliv, najde ho.

---

Oogi se držel vzadu, zatímco Mei vedla lidi vepředu. Už byli blízko svého cíle. Museli být obezřetní a skrývat se, splývat s lesem, aby je vojáci na hradbách neviděli předčasně. Snahu ostatních by tak pošlapali. Když si konečně všimla Ryua, tiše zapískala, jak se dohodli. Ryuu na její znamení ihned reagoval a zamával na ni. Znamení, aby zůstali na místě. Mei se však odvážně vydala až k Ryuovi.

„Kde je Mikael?“ zeptala se, když se rozhlédla kolem.

„Odvedli ho,“ zavrčel Ryuu nevrle.

„Odvedli?“ zhrozila se Mei. „Kdy? Proč? Co se stalo?“

„Netuším. Nějakým způsobem nás našli a odvedli ho.“

Mei si všimla zlosti v jeho očích, které slabě zlatavě zářily. Napadlo ji, že jí připomíná Melafora, ale tu myšlenku zahnala. Chytila ho za ruku. „Neboj se. Dostaneme ho ven,“ slíbila mu. Ryuu na její slova však nereagoval. Vztek a chlad v jeho očích ji trochu děsily. Překonala svůj strach a jeho ruku pustila. „Až bude čas, dej nám vědět,“ dodala po chvíli, než se vrátila na své místo.

„Spolehni se,“ reagoval Ryuu alespoň na její poslední slova. Vzhlédl k nebi, které se pomalu chystalo na příchod slunce. Ohlédl se za Ezorem a kývl na něj. Ezor také přikývl, nasedl na koně a s šátkem přes hlavu a tvář vyrazil kupředu. Přesně podle plánu. Vyzbrojen pouze dvěma dýkami, připevněnými zezadu na stehnech, věřil s ostatními, že Zarbagovy informace je ani tentokrát nezklamou. V hradě měla být jen hrstka vojáků. A nanejvýš jeden velitel královské jednotky. Pokud však zbylí dva velitelé královské jednotky odvlekli Mikaela skutečně za mříže, byli ještě v hradě? Netušil. Hlavní pro něj nyní bylo řídit se striktně plánu, který Ryuu a Mikael vytvořili. A Ryuu dnes ráno ještě upravil.

---

Na hradbách bylo sotva dvanáct vojáků, polospících a unavených mužů, kteří nespali už několik dní a poslední jídlo byl suchý, starý chleba a chladná voda včera ráno. Nemůžete jim jít tedy za zlé, že se vylekali a probudili se navzájem z podřimování, když na ně Ezor začal hulákat, aby otevřeli bránu a pustili ho dovnitř.

„Co si zač?“ zvolal jeden z vojáků rozladěně.

„Občan Agrevie a hrdý stoupenec krále!“ zakřičel Ezor a ve stínu hradby si znechuceně odplivl, že ta slova skutečně řekl. Kůň jen pohodil hlavou. Ezor ho šeptem poprosil, aby ho neprozradil.

Protože si voják nechtěl moc povídat a raději by uvítal sladký spánek, mávl na své ospalé druhy ve věži, aby bránu otevřeli a dál se nestaral. Ezor pohlédl na bránu, která se začala pomalu otevírat. Pousmál se pro sebe.

‚To šlo až moc snadno, ne?‘ pomyslel si zaraženě, ale popohnal koně kupředu a zmizel za hradbami.

Bylo to poprvé, kdy se dostal do podhradí. Unešený výraz rozhodně nehrál. Rozhlédl se kolem. Velikost tohoto uzavřeného světa by překvapila každého obyčejného člověka. Málem by i zapomněl, proč zde Ryuu vyslal právě jeho.

„Udej své jméno!“ slyšel rozkaz z hradeb.

Vzhlédl k vojákům, kteří čekali, až se identifikuje. Jen přiložil ruku k uchu a dělal, že neslyší. Voják zakřičel znovu svůj požadavek.

„Moment, moment! Dojdu tam k vám!“ zakřičel Ezor, seskočil z koně a rozhlížel se, kudy na hradby. A přitom kontroloval všechny body z mapy. Objevil schodiště na hradby, bral schody po dvou, když spěchal nahoru. Nikoliv kvůli vojákům, ale aby měl brzy ještě lepší rozhled. Zastavil se na posledním schodu a sledoval věž před sebou. Místo, kam se musel dostat za každou cenu.

„Nuže?“ slyšel za sebou a ohlédl se. „Jméno?“

‚Jsou vážně dotěrní,‘ pomyslel si Ezor znuděně a vydal se k věži před sebou, ignorujíc jejich otázky, co to dělá. Snažili se ho zastavit, a to byla jejich chyba. Jednoho z nich přehodil přes sebe a praštil s ním o zem, zatímco druhého přimáčkl prudce ke zdi vlastními zády a ujistil se, že se na chvíli prospí. Zkontroloval, zda hluk neprobudil lidi okolo, a pronikl do věže. Pokud si všiml dobře, voják se podíval směrem k téhle věži, než se brána otevřela. Dva muži byli vevnitř. Jeden spící, druhý rozespale stál před pákami a zíval. Chytil ho za pusu a rychlým hmatem ho uspal. V tuhle chvíli děkoval sám sobě, že předtím pozoroval Ryua, jak vojáky uspával. Spícího vojáka odsunul trochu stranou a pohlédl na dva provazy před sebou.

Vybavil si mapu hradu - tyhle dva provazy Ryuu musel také zmiňovat. Nemohl si vzpomenout. Hop nebo trop. Zatáhl za levý. Po chvíli slyšel hluk, když se brána otevírala. Usmál se pro sebe, popadl lucernu, vytáhl ji z okna a mával s ní ze strany na stranu. Znamení pro ostatní, že svůj úkol splnil. Teď záleželo jen na nich, zda se sem dostanou všichni v čas, nebo si jich všimnou a půjdou po Ezorovi jako prvním, aby se ho zbavili a bránu zavřeli. Vytáhl své dýky a čekal. Jen ať si ho zkusí zastavit.

Na tuhle chvíli čekal.

Království Agrevia mu sebralo otce a chtělo po něm, aby také přišel o život ve směšné králově válce.

„Dívej se, Agsire!“ vyzval krále pobaveně.

A Agsir se skutečně díval. Sledoval vše od samotného počátku. Nevydal však žádný rozkaz. Ani Weis, který stál v těsné blízkosti krále. Byla tady jen hrstka vojáků. Byl by to nejlepší moment, aby někdo chtěl vzít hrad útokem. Král to věděl, a přesto nechal Melafora jít do války s Greciou? Proto se nyní rozhodl čelit porážce čelem? Agsir sám netušil. Netušil, co ho vedlo k jeho rozhodnutím, která učinil. Ale věděl jedno jistě - ničeho nelitoval. Sledoval rebely, kteří vtrhli do jeho hradu. Vojáci čekali na jeho rozkazy, které nepřicházely. Usmál se pro sebe.

„Vše jde podle plánu,“ pravil jen, když Weis stál po jeho boku. „Nechte je, aby se opili chutí vítězství, a pak je zničte.“

Weisův pohled se stočil ke dveřím, za kterými stály tři další postavy. Zrak mu spočinul na drahém koberci, na kterém stál.

„Následujte Melaforův rozkaz,“ dodal Agsir po chvíli tvrdě a otevřel dveře balkónu. Dovnitř pronikl chladný vítr, který vše rozvířil kolem sebe. Weis krále zaujatě sledoval. „Víc není třeba dodávat,“ zakončil Agsir svou řeč a vyšel na balkón. Věřil, že plán jeho milence vyjde bez chyb. Vždycky tomu tak bylo. Z jeho ložnice se Weis po chvíli vytratil a připojil se k dalším třem postavám na chodbě. S posledním pohledem na osamoceného krále zavřel dveře.

---

Když se všichni dostali v bezpečí za hradby, Ryuu se pozorně rozhlédl kolem. Strana, která patřila vojákům, zela prázdnotou. Všechny je král poslal do války? Jak moc bláhový byl? Očima zavadil o jinou, podivnou stavbu uprostřed podhradí. Místo, kde sídlil Zarbagos. Ta výstřední stavba neforemních tvarů měla být zbořena, ale on ji zachránil. Stejně tak zachraňoval chudé lidi a dával jim práci, byť jejich zevnějšek mohl někomu připadat odpudivý. Chudí, znetvoření, nechtění. Tito lidé se neskrývali v domech. Tito lidé nyní hrdě stáli venku a připojovali se k této malé armádě, která vznikla pouze ze slov a vidin, které se nemusely nikdy splnit. A přesto stáli nyní tady - za hradbami, v plné síle a odhodláni své vidiny uskutečnit.

Brána hradu se konečně otevřela a Gundry zpoza ní vyšel. Za ním vyšli vojáci v brnění, plně ozbrojeni, připraveni padnout za krále slabocha a mocnou lidskou bestii. Následoval rozkazy krále. Melaforův příkaz byl nyní na řadě, až jako druhý. Ochraň královský hrad. Ochraň krále. Zatímco si Melafor bude užívat bitvu s Greciou, vojáci budou čekat na jeho rozkazy. Ne, Melafor je zde. Spolu s nimi. Má vlastní rozkazy, které musí splnit. Gundry hrdě vzhlédl a sledoval rebely daleko před sebou. Nebude se za nimi hnát. Je jich příliš mnoho, aby je mohl odzbrojit všechny. Odzbrojit, nezabít. Byl měkký, když je zabíjet nechtěl? Sevřel ruce pevně v pěst a zamračil se. Ano, byl. Království ho potřebuje, jeho rodina ho potřebuje, aby ji bránil. Nesmí pochybit. Očima zabloudil do západní části hradu. Věřil, že jeho manželka je rozumná žena. Když byl vydán rozkaz, nevyjde z domu. Stejně tak ostatní lidi. V tomhle jsou zbabělci. Vojsko je přece ochrání. Ale co Gundry zmůže s hrstkou vojáků, kteří zde byli? Vzhlédl nahoru k balkónu krále. To všichni padnou pro krále slabochů, který přišel o rozum? Jenom proto, že se rozhodl vyhovět Melaforovu požadavku? Povzdychl si.

Oči mu slabě zazářily.

‚Nebyl ti dán rozkaz, abys zemřel,‘ promluvil na něj jeho démon. Gundry se křivě usmál.

‚To je ti podobné - ozývat se v takovýchto situacích,‘ pomyslel si Gundry pobaveně.

„Gundry!“ slyšel za sebou nějaký hlas a ohlédl se přes rameno. To jen Weis na něj zavolal. Chce si z něj snad utahovat. Odvrátil pohled a ignoroval ho. Velitel třetí královské jednotky se propletl mezi vojáky a dostal se až k němu. Položil mu ruku na rameno a zašeptal: „Velitel první jednotky tě volá.“

A Gundry zpozorněl.

„Pokud možno, tak prý ihned,“ dodal Weis. „Postarám se o to tady, dokud se nevrátíš.“ Laškovně na něj mrkl. Gundry ho zpražil chladným pohledem, než naposledy pohlédl na rebely, kteří se začínali rozprostírat po království. Neměl času nazbyt. Otočil se na patě a skrz dav vojáků se prodral zpátky do královského hradu. Co po něm velitel první královské jednotky může chtít?

Nehledal ho příliš dlouho. Velitel první královské jednotky si ho našel sám. Mlčky ho sledoval a čekal na jeho slova, do očí se mu nedíval. Ani velitel první královské jednotky, v tmavé kožené vestě, která vypadala tak prostě oproti zářícím brněním vojáků v odrazu s pochodněmi kolem nich, se mu do očí podívat nemohl. Cítil snad hanbu?

„Mám prosbu,“ promluvil najednou.

Gundry pořád mlčel a propaloval ho chladným pohledem. „Co po mně může zrádce a lhář a chtít?“ zeptal se Gundry jízlivě. Mladý muž mlčel a sevřel ruce v pěst. Vzhlédl k němu svýma medovýma očima a pravil:

„Nezabíjej je. Přiveď je sem. Rád bych si s nimi osobně promluvil.“

Gundry si odfrkl. „Nejsi Melafor ani král, abych od tebe bral rozkazy.“

Prosím.“

Gundry se k němu otočil zády. „Nemám ti, co říct. Lháři a zrádce.“

Jeho slova mladého velitele první královské jednotky trochu zabolela. Přesto se však trpce usmál. „Dokonce i ty…?“

Gundry nic dál neřekl a vrátil se zpátky na své místo, stejně tak učinil i velitel první královské jednotky se skloněnou hlavou.

---

Ryuu dal znamení malé skupince, aby ho následovala, a spolu s nimi se vydal jako první kupředu. Obezřetně sledoval skoro každé místo, zatímco mu oči zlatavě zářily. Hostitel vlčího démona sice vypadal klidně, ale uvnitř sebe zuřil, jako nikdy předtím. Říká se, že když vlkovi sebere jeho kořist, stane se z vás jeho další oběť. Když vlkovi seberete smečku, přijde se na vás pomstít. A Ryuovy myšlenky nyní nebyly jiné. Sebrali mu Mikaela, nechť tohle prohnilé království klidně lehne popelem, nechť se topí v krvi. Jeho mysl potemněla. Chyběl jen poslední kousíček, aby jeho duše propadla temnotě. Jeho démon tiše vyčkával a užíval si situace, které nyní probíhaly. Sledoval Ryua, který visel na tenké větvi nad propastí, který šel po tenkém ledě, a pod ním byla jen černočerná tma hlubiny kdysi rozbouřené řeky. Vyčkával, bavil se. Nebylo potřeba mu brát život, byť se k tomu předtím tolik přiblížil. Nebýt Mikaela, mohl by ho pozřít a jeho pomstu nechat valem, když by se mu chtělo. Stejně by to nepoznal. Pak by na pár chvil zavřel oči a doufal, že se někde, v nějakém malém těle dítěte může zrodit znovu, když se mu poštěstí.

‚Kdepak, to by pak nebyla taková zábava,‘ pomyslel si vlčí démon spokojeně a přivřel oči, když sledoval to, co sledoval Ryuu. ‚Doufám, že budeš žít ještě nějakou tu chvíli, Ryuu, že mě budeš bavit ještě pár okamžiků, že se budu moci smát nad tvým osudem, který měl skončit spolu s Uranovým. Stejně tě dlouhý život nečeká. Nikdo z hostitelů vlčích démonů nežije věčně nebo dostatečně dlouho. Umírají mladí. Umírají v boji. Nebo je pozřou jejich samotní démoni, protože se začnou příliš nudit.‘

Vlčí démon se zlověstně ušklíbl. Není kam spěchat. Zábava teprve započne.

---

Ryuu se skryl za rohem a pozoroval vojáky a nějakého velitele, kterého neznal. Poznal ho snadno. Na rozdíl od obyčejných vojáků, kteří byli bráněni brněním a ozbrojeni meči, kušemi nebo podobnými věcmi, byl v prostém oděvu s koženou vestou se třemi stříbrnými hvězdami na levém prsu. A to, že mu posléze zazářily slabě oči, mu jen potvrdilo jeho myšlenku. Velitel třetí královské jednotky je hostitelem démona. A jistě mocného. Jinak by své místo nezískal. Pohlédl na skupinu, která ho následovala až sem, a poté mu zrak spočinul na hradbách. Jak se skrz ně dostat až dovnitř ke královi? A pokud je tady velitel třetí královské jednotky, jsou tady i zbylí? Pokud ano, budou bránit krále? Kolik je v hradě ještě vojáků? Musel brát v potaz všechny možné scénáře, které by mohly nastat. Tentokrát své lidi ochrání. Za každou cenu.

Dal znamení zbytku rebelům, kteří je následovali a skryli se po skoro celém podhradí. Hradby byly prázdné, takže nečekaný útok neočekával, přesto se na něj připravil. K Ezorovi se přidalo pár dalších rebelů, aby měli jistotu na hradbách a rozhled. Když jim Ezor a zbylí dali znamení, že nikde nikdo, kromě skupiny vojáků před bránou, není, přivřel Ryuu oči. Zpozorněl, když zpoza vrat dovnitř najednou vyšel Gundry a s oním mužem se vystřídal. Spatřil jeho koženou vestu se dvěma hvězdami. Nosili je pouze za hradbami? Nepamatoval si, že by ji někdy předtím měl. Měli je proto, aby se odlišili od obyčejných lidí? Aby měli svobodu během boje? Netušil.

S vestami přišel král osobně. Aby všichni věděli, kdo je kdo a kdo je jak mocný, nechal vytvořit pět vest s hvězdami. S jednou, se dvěma, se třemi, se čtyřmi a s pěti hvězdami. Rozkázal, že je nemusí nosit mimo hradby, ale v jeho přítomnosti je budou nosit, aby věděl, s kým má tu čest. Rozmar, který Shaolinquan začal, ponechal Agsir bez povšimnutí. Také chtěl mít nejspíš přehled.

Kdyby před bránou zůstal ten muž se třemi hvězdami, jak velkou šanci by měli?

Nad tím Ryuu nepřemýšlel. Oči mu zlatavě zazářily. Zbaví se jich všech. Hned. Gundryho odvede stranou a ostatní se dostanou dovnitř. Připojí se k nim, až se Gundryho zbaví. Tak by to bylo, tak to plánoval.

Ale opět si potvrdil, že ženy jsou nevypočitatelné. A především ty, které jsou si tolik podobné. Pootevřel víčka, když kolem něj někdo proběhl se šibalským úsměvem.

Mei se na něj podívala vyzývavým pohledem a skoro jakoby mu říkala, aby ji sledoval až do konce. Odhodlaná splnit, o co ji nikdo nežádal, rozběhla se k vojákům. Ozbrojená jen dvěma dýkami a pistolí, kterou tehdy sebrala jednomu vojákovi na útěku, zaútočila na vojáky přímo. Ryuu sledoval její odvahu, která se mísila se vztekem a nenávistí. Dva vojáci padli ihned, třetímu pořezala oko. Čtvrtému podkopla nohy, a to už prchala před Gundrym. Gundry se nechal nalákat příliš snadno. Stejně tak hrstka vojáků, kteří se vydali za tou podivnou ženštinou. Poznávali ji. Stejně tak Gundry poznával ženu, která ho už jednou obalamutila. Reagoval opět příliš pozdě.

Ryuu v duchu poděkoval Mei, než se s ostatními vrhl proti zbytku vojákům.

Nikoho nezabíjel, jen jim opět dopřál trochu odpočinku. Kdyby je zabil, příliš by se přiblížil Melaforovi. A toho se děsil nejvíce.

„Koukej se sem zase dostat v bezpečí, ženská,“ pomyslel si nahlas. Strach, že by přišel o dalšího člověka, který mu přirostl k srdci, ho pohlcoval. Zavřel oči, tiše zavrčel a vydal se proti bráně, kterou vztekle otevřel, až její klika praštila o stěnu a zanechala v ní nehezkou prasklinu. Oči mu jasně zasvítily a odrážely se v nich plameny pochodní všude kolem. Tuhle část poznával až příliš dobře. Ten zatuchlý vzduch, ten odporný zápach zbohatlé královské rodiny, ve které hnízdilo tolik červů, mu způsoboval mdloby. Použije jejich tolik honosné plameny pochodní a podpálí to tady. Nejdříve však krále přiměje mluvit. Přiměje ho, aby splnil jejich požadavky. Pak ho svrhnou. Řekne jim, kde je Mikael. A přinutí ho, aby přivolal Melafora. Vydal se kupředu jako první, za ním pár prvních odvážlivců, které neuchvátil interiér královského hradu natolik, aby zůstali tupě, němě hledět ještě za prahem.

Ryuu se obezřetně díval kolem sebe. Našlapoval hrdě. Nebál se, že by ho odhalili. Už o nich věděli i tak. Důležité bylo mít rozhled. Když je uvidí jako první, nepřekvapí ho jejich útok. Ať už proti němu vyšle král, koho chce, stejně se k němu dostane. Neslyšně zavrčel, když všude cítil Melaforův pach. Rebelové byli ve střehu a rozhlíželi se kolem, zatímco Ryuu postupoval vpřed.

Oogi mu byl v patách. Pokud na něj někdo zaútočí z dálky, stane se jeho štítem. To si Oogi slíbil. Protože i jeho Ryuu zachránil. Dal mu smysl života. To nejmenší, co pro něj může udělat, by bylo položit za něj život.

Podzemí zelo prázdnotou. Kde jsou všichni vojáci? Ve válce. Kde je nějaká královská osobní stráž? U krále. Kde je král? Že by byl král slabochů v ložnici?

---

Když propustili ochotného sluhu, který jim sdělil, kde krále najdou, sluha prchal, div neupadl na kluzké podlaze a křičel ze strachu, byť ho nikdo zabít nechtěl a nepronásledoval ho nikdo, jen jeho stín. Ryuu se spěšným krokem vydal zpátky ke schodišti. Ten pokoj, který viděl už předtím, byl skutečně králův. Předtím do něj neměl důvod chodit. Ale taky to vysvětlovalo, jak se mohl dostat za něj a zneškodnit ho. Skrýval se ve svém pokoji a až bylo po všem, přišel, aby mu zasadil finální ránu. Propustil z plic vzduch skrz ústa. Rebelové sledovali změnu v chování jejich vůdce. A vůbec se jim nelíbila. Slídil všude kolem, stejně jako to dělal Melafor, když přicházel do jejich vesnic předtím a zabíjel.

„Vlčí démoni jsou všichni stejní,“ slyšel Ryuu za sebou, ale tuhle a jí podobné poznámky ignoroval.

I kdyby měl dovolit svému démonovi, aby ho ovládl, pokud se mu splní jeho přání, ničeho litovat nebude.

‚Vydržte, Mistře,‘ pomyslel si, posednutý pomstou.

---

Ryuu kopl do dveří královské ložnice, které se se zaduněním otevřely. Jediný, koho v místnosti viděl, byl jen král, oděný ve svém nočním hábitu, přes který měl přehozený plášť. Nikde žádné stráže neviděl. Přimhouřil oči. Když nyní krále zabije, přispěchá mu Melafor na pomoc? Když ho zabije, oslabí tak Melafora? Jaký vztah tihle dva spolu skutečně měli? Proč tolik páchl jako Melafor?

Agsir hrdě zvedl bradu a sledoval, jak se do jeho ložnice dostává hostitel vlčího démona a mladý rebel, následovaný dalšími rebely. Neukázal ani špetku strachu, byť se mu pod hábitem trochu třepala kolena. Každý by se obával rozzuřeného hostitele vlčího démona. Hlavně, když mu jeho partnera vezmete. Kdyby jenom věděl…

„Vyprošuji si vaše hrubé chování,“ začal Agsir zdvořile. Nedoufal, že budou rebelové znát alespoň trochu slušné mluvy, ale jako král si nemohl dovolit klesnout stejně hluboko jako oni. „Ničíte tento hrad, který postavili mí předci před-…“

Zmlkni!“ zařval Oogi vztekle a Agsira tím umlčel. „Nepostavili ji tví předci, ale naši předci, kteří přitom zahynuli!“

„Správně!“ ozvala se jedna žena. „Stojíš na mrtvolách mýho dědy, zbabělče!“

Agsir po jejích slovech mlčel. Svůj pohled klidných očích věnoval jen Ryuovi. Jen jemu bude od nynější chvíle věnovat svá slova. Nebude mluvit na pouhé poskoky bez mozku. Věděl, tušil, že Ryuu je moudrý. Je jejich vůdce. Nemusí ztrácet čas s nějakou spodinou, když tady má i jejich vůdce, který svá slova bude jistě volit moudře.

Uvolnil doposud sepjaté ruce před sebou a nechal je volně vedle svých boků. ‚Vše jde tak, jak jsi říkal, Melafore,‘ pomyslel si a pokojným krokem se vydal směrem k Ryuovi.

„Ani se nehni!“ ozval se jeden rebel hrozivě a stiskl vidle mezi prsty. Byl by schopný je po něm klidně i hodit. Agsir se jeho slov však nezalekl a pomalým krokem krále postupoval směrem k Ryuovi, který mlčel a nic prozatím neřekl. Copak nechá ty tupé hlavy kolem mluvit za něj? „Něco jsem řekl!“ ozval se rebel povýšeně. Dejte mu zbraň a hned si myslí, že smí na krále… Smutné.

Agsir se zastavil tři kroky od Ryua a díval se mu do zlatavých očí, které nosíval i jeho milenec. Je hlavou Agrevie. Agrevia je silné království. Pokud ho přišli zabít, jsou si vědomi rizika, že je Grecia vezme útokem? Vojáci nebudou nuceni bojovat ve válce, Grecia je zajme a tohle místo lehne popelem. Jejich ženy budou znásilněny nebo odvlečeny do Greciy, zatímco oni půjdou do otroctví spolu s dětmi nebo budou zabiti. Uvědomuje si tohle všechno ten jejich samozvaný vůdce, který mu prahne po životě?

„Co si žádáš, Ryuu?“ oslovil ho konečně.

Ryuu ho doposud jen mlčky sledoval. Snad alespoň on ještě uznával hlavu království před sebou, snad jedině on si uvědomoval, že muž před ním nosí korunu a vládne jim, byť špatně v očích vlastního národa.

Když konečně zazněl jeho hlas, Agsir jeho otázku očekával.

„Kde je Mikael, rebel, kterého tví lidé před pár dny dovedli sem do hradu?“

‚Chudák, vůbec nic netuší a nechápe,‘ pomyslel si Agsir soucitně. ‚Hraješ opravdu zajímavou hru, Melafore.‘

Sklopil víčka a skryl své oči, aby se nemusel dívat na všechny ty lidi kolem. Bylo jich opravdu hodně a přitom jenom hrstka. Když oči konečně otevřel, už kráčel opět kupředu, kolem Ryua.

„Následuj mě,“ požádal ho jen, když prošel kolem něj. Zastavil se před rebely a čekal, až mu uhnou z cesty.

„Uhněte,“ ozval se Ryuu. Jeden rozkaz a oni ho poslechli na slovo.

‚Moc se od sebe nelišíte,‘ pomyslel si Agsir při vzpomínce na Melafora a vyšel ze svého pokoje. Ryuu ho následoval dva kroky pozadu. Pokud se o něco pokusí, zaplatí za to vlastním životem. Král si to uvědomoval. Nebyl zde v sázce jen jeho život. To bylo břemeno hlavy Agrevie, které ostatní neviděli.

---

‚Divné. Čekal jsem kolem něj plno stráží a zbylé velitele královských jednotek, ale oni nikde,‘ pomyslel si Oogi podezřívavě a posléze se i tiše Ryuovi svěřil.

„Mají na práci něco jiného,“ pronesl nějaký rebel, když Ryuu mlčel.

Ryuu svraštil obočí, když je král vedl dolů skrz sklepení až do nějaké prostorné místnosti, která svým vzezřením spíš připomínala jeskyni.

„Kde to jsme?“ zeptal se nechápavě jeden mladší rebel.

„Základní místnost celého hradu,“ odvětil Agsir. „Hrad nevznikl jako první. Ani jeho základy.“ Zastavil se. „Mí předci vybudovali za pomocí vašich předků podzemní cestu. Grecia jim tehdy zničila královský hrad a oni se museli někde schovat. Vede zde několik cest, jiné jsou slepé, některé vás dostanou ven.“

„Nechci mít hodinu historie,“ zasmál se nějaký muž.

‚Hlupáku,‘ pomyslel si Agsir a zavřel oči. ‚Měl bys poslouchat, abys měl potom kudy utíkat…‘

„Kde je Mikael?“ ozval se ostrý Ryuův hlas.

Agsir z jeho tónu cítil, že ztrácí trpělivost. Vzhlédl ke skále před sebou, ze které trčelo několik prapodivných výběžků, které působily jako trůny jeho předků. Majestátní místnost, kterou jeho poddaní neměli nikdy vidět. Tajemství, které měl znát pouze on a vojáci. Nadechl se nosem a zavřel oči. Pět královských jednotek. Kdysi výsměch království, nyní obávaní muži. Jednotky, které tvoří jen hostitelé démonů. Skoro všichni byli na pláních Greciy. Hrstka zbyla.

Když král znovu otevřel oči, otočil se na Ryua.

„Jsi si jistý, že skutečně znáš pravou povahu muže, jenž zveš Mikael?“ zeptal se najednou.

Ryuu se zamračil. „Ano,“ řekl rozhodně.

Král ho pokojně sledoval. ‚Smutný hlupák,‘ pomyslel si jen. Zvedl roztažené ruce nad hlavu a pohlédl na něco, co Ryuu neviděl. „Můžete začít,“ řekl někomu a pousmál se.

Ryuu zpozorněl.

Doposud nic necítil. Z náhlé obří síly, která se rozmístila téměř všude kolem, se mu rozmotala hlava. Když vzhlédl, zaraženě sledoval, že se zpoza výběžků ve skále nad ním objevují velitelé královských vojsk. Jen tři. Gundry chyběl a ještě jeden scházel.

Co však šokovalo ostatní nejvíce, bylo, když zpoza výběžku uprostřed vylezl také Melafor a mile se na ně usmíval.

„Co tady dělá?“ zeptal se jeden rebel polekaně.

„Má být na pláních Greciy…“ hlesl druhý slabě, když klesl na kolena.

Ryuu si vzpomněl na Melaforova slova o kulce, kterou předtím okusil sám od lovců. Takže ji využil znovu, aby je obalamutil? Pohlédl na krále. Plánovali snad tohle od samotného počátku? Melafor nikdy hrad neodpustil? Zarbagos jim lhal? Proč? Co by z toho měl? Chtěl je snad všechny vidět mrtvé?

Vytřeštil však šokovaně oči, když se zpoza Melafora objevila ještě jedna postava. Oděn v koženou bundu a temné oblečení, které bylo typické pro velitele královské jednotky, na jeho prsou zářila jasně jedna hvězda, označující ho za velitele první královské jednotky.

„Blbost…“ hlesl Oogi tiše.

Ryuu nebyl schopen mluvit.

Snad si myslel, že je to jen špatný sen, noční můra, nebo něčí iluze.

Byla to však hořká pravda.

„Omlouvám se,“ pronesl mladík, když se zastavil vedle Melafora. Otevřel pomalu, zklamaně oči. Nikdo neviděl, co se v nich tu chvíli odráželo. „Tehdy jsem se špatně představil…“ pokračoval a pomalu vzhlédl. Medové oči se dívaly do zlatavých očí jeho milence. „Mé jméno je Mikael, stár devatenáct let, znamení Vodnář, generál královské gardy, velitel první královské jednotky, hostitel sokolího démona a taky… bratr Melafora.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Z postele a Fjodorovy náruče mě vyrvalo zvonění. Sice jsem na sebe v ...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
„Dokud nás smrt nerozdělí“   II.      ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
JEREMY Slyšel jsem tlumený výkřik z jednoho starého pokoje na konci...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Kapitola 2 - Poprvé Sebevědomě jsem si to namířil ke kanceláři a naprosto...