Čt, 06/12/2018 - 11:55
7

Mladý a nezkušený vlk bez smečky brzy zemře. To je známá pravda. Ba co víc – mladý démon je slabý. Stačí málo a snadno ho uzemníte. Uspat mladého démona proto bylo pro zkušeného mistra jednoduché. Bylo mu ale jasné, že až se mladík probudí, zahrne ho hromadou otázek. Ale co ho trápilo nejvíce – to zavytí. Zaklel a udeřil do stolu ve svém pokoji, až se rozpadl.

„Mistře…“ oslovila ho nějaká žena starostlivě.

„Měl jsem to předvídat,“ zavrčel Uran rozzuřeně.

„Pořád ho můžeme poslat pryč.“

„Dostali jsme čas dva úplňky. Kdybych ho tam poslal nyní, Mars by se mi vysmál, že jsem nerozhodný…“

„Co tedy budeme dělat? Melafor ho nyní jistě najde.“

„To však neznamená, že mu nemůžeme hodit pod nohy pár klacků…“

Žena ho trpělivě sledovala. „Přijdeme o svatyni.“

„S tím počítám, Tsume. Nejspíš mnoho lidí zemře kvůli mé hlouposti a pošetilosti.“

„To neříkejte, Mistře. Vy jste nás naučil vše. S radostí položíme své životy za vás,“ řekla a uklonila se mu. „Nebýt vás, zemřeli bychom tu noc prvního lovu.“

Uran se na ni tiše podíval. Smutně se usmál. „Děkuji, Tsume. Budu potřebovat pomoc. Můžeš se rychle dostat do lesů a hlídat, kdy Melafor přijde? Pokud se tak stane, hned se vrať. To tvému démonovi vážky nebude přece dělat problém, ne?“

„Ne, Mistře,“ řekla. „Dám vám vědět, pokud by se přiblížil příliš. Pokud mu včas nevyškrábu oči.“

Poté vyskočila z okna, dopadla do měkkého jehličí a prchala nočním lesem směrem k vesnici.

„Hodně štěstí,“ zašeptal Mistr jen a začal rychle něco psát brkem.

„Víš o tom, že vlka nic nezastaví?“ zeptal se jeho démon pokojně.

„Vím,“ odvětil Mistr klidně.

„Jsem připravený bojovat, ale jen o tvůj život.“

„Neměj starosti.“

„Jsme spolu takovou dobu, a to je poprvé, kdy tě vidím tak nejistého. Máš strach?“

Mistr mlčel.

„Mohu zaručit, že pokud ho pošleš v čas pryč, dokážu mu koupit dostatek času. To však bude znamenat tvou i mou smrt.“

„To moc dobře vím. Ať už se rozhodnu jakkoliv, výsledek bude stejný.“

„Tak ho pošli pryč ihned.“

„Musí se nejdříve probudit. Bude mít otázky. Musím mu je zodpovědět…“

„Tak raději budeš provokovat vlka, až ti nakonec prokousne hrdlo?“ zahřměl zlý hlas sokolího démona. „Moc dobře víš, čeho je Melafor schopný. Svede tě a zabije tě dřív, než si toho všimneš!“

„Naučil se svého démona ovládat tak dokonale, až je to smutná ironie. Byl to on, kdo nadával na tu stvůru v sobě a chtěl se jí zbavit.“

„To tedy je.“

Tsume se zastavila na konci lesa a čekala. Dívala se na poklidnou vesnici před sebou, kde svítila světla. Patřila mezi učně, kteří přišli za Mistrem, když ho král přijal s otevřenou náručí. Patřila mezi ty, kteří zůstali. Většina je zradila a odešla na stranu Melafora, aby se zachránili. Jejím úkolem bylo chránit svatyni a Mistra. Stejně jako oni předtím zachránili ji.

Mezi ostatními zbylými učni byla nejzkušenější a nejnebezpečnější. Přestože její démon byla vážka, rozhodla se nepoužívat jen její magii, ale také ostré, dlouhé dýky. Démon jí propůjčoval rychlost a možnost skákat do výšek, skoro jakoby létala. Mohla by létat, ale její démon byl příliš pyšný na to, aby nechal mrzkého člověka vzlétnout.

Vzhlédla k měsíci nad sebou. Povzdychla si. Zavřela jasně zelené oči. Když je otevřela, měla je jasně modré. Odráželo se v nich několik mužů v kápích, včetně Melafora, který stál jen kousek od ní.

„Smrdíš, Melafore,“ pronesla hrdě. „Koho jsi zase přetáhl?“

„Drzá jako vždycky, Tsume,“ usmál se Melafor mile. „Nech mě projít, můj společník mě volá.“

„To nemohu.“

„Nemůžeš bránit smečce, aby se znovu setkala.“

„Nikdy jste smečkou nebyli.“

„Víš, že proti mně nemáš šanci. Nerad bych tvou tvářičku poškrábal,“ řekl Melafor a přejel jí po tváři. Tsume mu ruku chladně odstrčila.

„To máš smůlu – protože já tu tvou ráda zohavím,“ zasmála se Tsume a zaútočila. Melafor poklidně uhnul stranou. Všechny její útoky hravě vykryl. Moc dobře znal její moc a její hranice. Její démon nebyl pro něj žádnou hrozbou. Proč tedy probouzet svého démona a žádat ho o pomoc? Jedině by se urazil, kdyby viděl jejího démona před sebou. Zbaví se jí a odvede si majitele vlčího démona. To je jeho jediný důvod, proč tady přišel.

Tsume moc dobře věděla, že nemá žádnou šanci. Ale pokud ho bude moci zdržet alespoň chvíli, než se malá vážka, kterou její démon vytvořil z vypadnutého vlasu, dostane k Mistrovi, s hrdostí přijme svou smrt.

Melafor se bavil. Tahle mladá, pohledná žena že má být jeho soupeř? Uran si z něj dělá blázny. Mohl by ji zastavit ihned, mohl by ji svést, ale chtěl se pobavit. Je však příliš slabá, aby s ním udržela krok dlouhou dobu. Nemusí ji zabíjet – nijak ho neohrozí. Proto, když už se počal nudit, chytil její ruku a zkroutil ji tak, až bylo slyšet křupnutí. Tsume vykřikla a pustila dýku na zem.

„Dost hraní,“ usmál se Melafor mile. „Už mě to přestává bavit.“

„Budeš mě muset zabít, aby ses tam dostal,“ zamračila se na něj Tsume a zaútočila druhou rukou. Melafor ji zastavil.

„Byla by tě škoda,“ řekl sladkým hlasem, než ji jedním prostým pohybem ruky odhodil stranou, „a ušpinil bych si ruce…“

Tsume jen stiskla zuby ze zlosti kvůli vlastní neschopnosti. Rukou si přitom držela zraněný bok, který krvácel. Mohla jen bezbranně sledovat skupinku mužů, jak kráčejí směrem ke svatyni. Vyslala k měsíci přání, aby je někdo zastavil, než upadla do bezvědomí.

Když Melafor kráčel vzhůru se svými muži, jeho tváře začaly šedivět a oči nabíraly žlutý odstín. Jeho špičáky se prodloužily, když se ušklíbl.

Doposud nemohl vejít do svatyně. Ale když ho jiný vlčí démon k sobě volal, bylo to přece pozvání. Už se nebudou moci skrývat. Byla to jejich chyba, že si nechali majitele vlčího démona u sebe.

„Neboj se, bratříček je tady,“ zasmál se Melafor pro sebe.

---

Když se Ryuu probudil, v hlavě mu třeštilo. Měl plno otázek. Všichni mu na ně pokojně odpovídali, zatímco Mistr seděl ve své pracovně a něco usilovně psal. Když se na něj Ryuu zeptal, řekli mu, že Mistr pracuje a nepřeje si být rušen.

Uran se najednou zastavil ve psaní.

Sledoval malou vážku, jak třepotá křídly vedle jeho ruky. Pomalu zavřel oči a svraštil obočí.

‚Promiň, Tsume,‘ pomyslel si, než vstal od stolu. Přeložil dopis. Vyšel ze svého pokoje. Zaklepal na dveře jednoho ze svých starších učňů.

„Mistře,“ uklonil se mu muž.

„Atsushi, víš, co máš dělat,“ řekl Uran jen.

„Mistře…“ řekl Atsushi znovu.

„Postarej se o všechno. Ručíš mi za něj vlastním životem.“

Atsushi jen zavřel oči, když se Uranovi pořád ukláněl.

„Až budete na místě, objasni mu situaci. Já už to nejspíš nestihnu.“

Atsushi k němu vzhlédl. „Nemusíte jít do boje, Mistře,“ řekl muž se ztrápeným pohledem.

„Tuhle svatyni jsem bránil vlastním tělem a duší po celou tu dobu. Bude jen příhodné, pokud zde i skonám.“

„Ryuu vám tohle sobecké rozhodnutí neodpustí, Mistře,“ usmál se Atsushi smutně.

„Dostali se přes Tsume,“ řekl Mistr a všiml si, jak s sebou Atsushi škubl. „Ujisti se, že svou misi splníš.“

Atsushi byl potichu.

„Sprav ostatní – máme návštěvu,“ dodal Mistr jen.

Mistr procházel kolem pokojů, vcházel do jednotlivých místností, naposledy zavítal na cvičiště, než se zastavil na nádvoří před hlavní bránou do svatyně. Kolik mu zbývalo času, aby se s tímto místem mohl rozloučit? Všichni zde jsou ochotní položit svůj život za něj i za svatyni. Pokud tím Melafor ztratí stopu, bude jedině hrdý.

Co však přinese nadcházející střet, netušil.

Pokud neuspěje, zbytečně zničí toto posvátné místo, zbytečně prolije krev svých bratrů a sester, zbytečně zde i on najde svou smrt.

Kdyby se narodili jako normální lidé, mohl s Ryuem strávit více času, možná že by se ani nebránil jeho citům, kdyby byli normální. Ale je zde také možnost, že by se také nikdy ani nepotkali. A to bolelo víc, než jejich blízké rozloučení.

„Mistře!“ slyšel nějaký zoufalý hlas a zavřel pomalu oči. Tohle si nepřál. Nechtěl ho vidět. Chtěl, aby jen poslechl jeho rozkaz a odešel. Chtěl, aby byl v bezpečí. Chtěl, aby přežil. Copak to je tak těžké pochopit?

„Mistře!“ zvolal Ryuu znovu a doběhl k němu, celý uřícený. Chytil ho za hábit. „Udělal jsem něco špatně?“

Nakonec se poslednímu rozhovoru nevyhne…

„Ne,“ zašeptal Mistr tiše, „tak to není – chci tě ochránit. Nastává doba mečů a křičících ohnivých zbraní vytvořených černou magií. Musíš prchnout. V Santoji budeš v bezpečí.“

„Ale Mistře-!“

„Neodporuj mi alespoň nyní,“ zašeptal Mistr zlomeným hlasem. „Je to rozkaz.“

Ryuu snad v jeho očích viděl slzy. Neovládl se. Alespoň ještě jednou, naposledy… Pevně ho sevřel ve svém náručí. Tak rychle vyrostl. Už je to muž, pravda. Už to není to malé pískle, které ho tehdy políbilo a vymyslelo si směšnou lež.

Možná v příštím životě spolu budou moci strávit více času…

Mistr mu pomalu prohrábl vlasy a políbil ho.

„Prosím,“ řekl jen, než se vymanil z jeho sevření.

Ryuu se za ním díval s bolestí v očích.

„Ryuu, musíme jít,“ ozval se Atsushi.

„Není jiné cesty?“ zeptal se Ryuu zlomeným hlasem.

Uran ho jen mlčky propíjel očima.

Ryuu svěsil hlavu.

„Rozumím,“ řekl jen.

„To je tak dojemné, až je mi z toho špatně,“ slyšeli chladný, ostrý hlas. Mistr se zamračil a nenávistným pohledem pohlédl ke bráně, kde nestál nikdo jiný než Melafor. Muž s temnou hřívou, že by se ani havran za své peří ve srovnání s ním nemusel stydět, oděný do tmavého hábitu fialové barvy zdejší královské gardy, stejně jako muži vedle něj. Sundal si kapuci a věnoval jim úsměv jasně bílých zubů. Ryuu na něj zmateně zamrkal. Melafor jen zvedl ruku na pozdrav. „Dlouho jsme se neviděli, Urane,“ ušklíbl se. „Doufám, že nejdu nevhod?“

Nečekal na odpověď a vstoupil.

„Melafore,“ zavrčel Uran zle.

Po dvou krocích se však zastavil a ladně se vyhnul nějakému učni, který po něm zaútočil.

„Nemusíte mě vítat s otevřenou náručí,“ usmál se široce.

Uran se zamračil. Schoval Ryua za sebe a přísným pohledem mu naznačil, aby ihned zmizel. Když pohlédl znovu na Melafora, jeho oči už byly jasně dozlatova žluté a tváře mu zešedly.

„Nejspíš na mě nepůjdeš zlehka, že?“ zeptal se Melafor přihlouple.

„Zpřelámu ti všechny kosti v těle,“ slíbil mu Uran zlým hlasem.

„Už se nemohu dočkat,“ ušklíbl se. „A abychom si ten souboj užili, nepoužiju nějakých nehezkých triků, co ty na to? A dám ti možnost prvního útoku. Stejně jako kdysi.“

Je těžké popisovat boj dvou hostitelů démonů, kdy jeden má navrch hned od počátku. To však Urana nezastavilo, aby po něm skutečně zaútočil jako první bez předešlého varování. Ani jeden nehodlali svého soupeře škádlit nebo šetřit. Oba plně používali moci svých démonů od samotného počátku.

Bylo přirozené, že Melafor útočil silně, ale pomalu, za to Mistr byl rychlý a mrštný, ale jeho útoky proti vlčímu démonovi a jeho síle neměly moc užitku. Melafor se nejednou dostal k jeho krku a zuby secvakl naprázdno. Proč mu útočil po krku? Hostitele zabijete tím, že mu podříznete nebo prokousnete hrdlo.

Muži z Melaforovy skupiny jen tiše sledovali. Byl tam i jeden mladík asi jen o něco málo mladší než Ryuu, skrytý za sloupem a tiše pozoroval právě probíhající boj. Byl to obyčejný člověk. Jinak všichni ostatní z Melaforovy skupiny nesli v sobě démona.

„Víš, co se stane s démonem, kterého vyjmeš jeho hostiteli?“ zeptal se Melafor vesele, než Mistra odhodil stranou. Krátce na to byl zase u něj, aby mu uštědřil nejednou prudkou a silnou ránu, zatímco Uran se hbitě bránil.

„Zrodí se znovu,“ řekl Uran a vyhnul se jeho útokům několika rychlými skoky dozadu.

„Chyba!“ zasmál se Melafor šíleně. „Přišel jsem na hádanku našeho Mistra! Když vyjmeš přímo démona z těla hostitele a vsadíš ho do těla umírajícího člověka, stane se jeho hostitelem!“

„To je rouhání a urážka démona,“ připomněl u Uran, než ho popadl za límec a přehodil přes sebe. Melafor však dopadl pevně na nohy.

„Rouhání či ne, démon se i tak nasytí,“ zasmál se Melafor a přehodil nyní Urana přes sebe a praštil s ním o zem, tentokrát se země zatřásla pod jeho silou. „A ty budeš mít jistotu, že daného démona máš neustále pod kontrolou.“

Nestihl uskočit stranou, když proti němu Uran zaútočil jako býk a utíkal s ním proti sloupu. Melafor cítil, že mu nejspíš něco prasklo. Však ihned dostal pokárání od hrdého vlčího démona v sobě, že je namyšlený a ukecaný idiot.

Uran se od něj dostal o něco dál a snažil se popadnout dech. Nebyl už nejmladší. Nemohl dlouho bojovat a rozhodně ne s Melaforem.

Když slyšel nabíjení zbraní, rychle se otočil.

„Utečte!“ zakřičel na učně.

To už však Melaforovi muži začali střílet.

To, co Uran budoval po dlouhou dobu, se mu rozpadalo pomalu mezi prsty.

A vše kvůli stejnému muži jako před lety.

„Pokrok nezastavíš,“ slyšel smích za sebou. Vztekle pohlédl na Melafora, který ho spokojeně sledoval. „Všechny svatyně budou brzy zničeny. Hostitelé démonů popraveni, protože neuposlechli krále nebo se nepřidali na naši stranu. Věděl jsi to, Urane, a přesto…“ Pomalu vstal a oprášil se. „A přesto ses marně snažil zachránit něco, co v dnešní době nemá žádnou budoucnost. Lidé se bojí odlišných lidí. Shaolinquan toužil po vlastním démonovi, který se v něm sice zrodil, ale zemřel krátce po jeho narození. Věděl jsi to a nic jsi mu neřekl. Já jsem mu otevřel oči.“

„Takže raději budeš zabíjet vlastní lidi, než abys je bránil?!“ zakřičel na něj Uran.

„To už je poslání vlka – bránit smečku. A když ho smečka zradí, najde si jinou a zabije tu předešlou. Vydej mi Vlčího démona a tví učni nezemřou.“

Mistr mlčel. Pomalu se narovnal.

„Urane,“ oslovil ho jeho démon, „jsi si jistý?“

„Nemáme na vybranou,“ odvětil mu Uran jen.

Démon sokola se uchechtl. „Byla to zábava.“

„Ano… to byla,“ souhlasil s ním Uran a zavřel oči. „Budeš mě muset nejdříve zabít, než se dotkneš jednoho z nich,“ řekl Melaforovi upřímně. O to větší překvapení byla rychlost Melafora, kterou se dostal k Mistrovi a stiskl jeho krk tak silně, až mu nehty zaryl hluboko do kůže.

„Na nic jiného jsem ani nečekal,“ řekl mu Melafor upřímně a v očích měl skoro vzrušený výraz. „Zemři, Urane, a sleduj, jak tví učni umírají mou rukou.“

Praštil s ním o zem a se smíchem se rozběhl proti učňům, kteří prchali. Uran chtěl zakřičet, aby je varoval, ale nemohl. Skutečně mohl jen sledovat, jak jeho učni umírají jeden po druhém. Všiml si Ryua, jak proti Melaforovi útočí, jak se ho snaží srazit k zemi pouhou vlastní silou, ale je nakonec snadno odhozen stranou, stejně tak ostatní, kteří měli ten pošetilý nápad.

Ryuu nadával na svého démona a vyčítal mu, že si nejdříve hrdě zavyje a nyní se mu ani neukáže. Volal ho. Nadával mu. Přikazoval mu, aby se ukázal. Ale jeho démon se nezjevil ani neozval.

---

„Spalte to tady,“ odplivl si Melafor znechuceně.

Všude kolem něj byli mrtví učni s prokousnutými hrdly. Ať už v sobě měli mocné démony nebo obyčejné lasičky, usmrtil je všechny. Snad jen pár z nich nechal na pokoji, protože z nich necítil žádného démona, ale i ti byli na pokraji života a smrti. Bez pomoci by sotva přežili den.

Naposledy pohlédl na Urana, který pomalu vstával, už poněkolikáté, snad aby pomstil mrtvé kolem něj.

„Nevstávej,“ přikázal mu.

Jeho oči spočinuly na Ryuovi. Cítil z něj jen obyčejnou lasičku. Přesto se musel ujistit, že i tenhle drzoun, který ho nehezky poškrábal na tváři a krku, je taky mrtvý. Přešel k němu a kopl do něj. Ryuu nijak nereagoval. Sehnul se k němu, aby se mu podíval do tváře – třeba by se mu hodil jako hračka. Sotva se však dotkl jeho vlasů, ztuhl. Jako by zasáhl blesk.

Jen jediný dotek stačil na to, aby spatřil oči rozzuřeného vlčího démona.

Ruku pomalu odsunul a šíleně se rozesmál.

„Nemožné!“ smál se. Otočil se k ostatním. „Spalte to tady!“ přikázal jim znovu. „Tohohle vezměte s sebou,“ dodal.

„Poč-…kej,“ slyšel něčí hlas a zastavil se. Lhostejně se otočil a sledoval mladíka, jak se pomalu snaží zvednout na nohy, které se mu třásly.

Smrděl jako lasička a přitom měl v sobě vlčího démona. Je na pokraji smrti. Může mu prokousnout hrdlo a démona mu sebrat… Ale nechtěl se špinit. Pokud se zrodí znovu, najde ho zase.

Povzdychl si a vytáhl si dýku. Ta, když projde srdcem, ho snad konečně umlčí.

„Měl jsi zůstat ležet,“ řekl jen chladně.

Spatřil před sebou malou vážku, a když mrkl, stála před ním Tsume. Nedala mu šanci na reakci a udeřila ho pěstí do nosu.

„Palte!“ vykřikl někdo.

Tsume se nahnula nad Ryua a bránila ho vlastním tělem. Zarazilo ji, když slyšela střelbu ze zbraní, ale necítila bolest. Otočila se a s hrůzou, spolu s Ryuem sledovali, jak je Mistr brání vlastním tělem. Když palba skončila, Uran pomalu svěsil ruce a zadíval se na ně prázdnýma očima. Něco jim rty naznačil, než před ně padl na zem a přivřel unaveně oči.

Věděl, že se tomu nevyhne.

Ryuu byl v šoku a jen zíral na tělo svého mrtvého Mistra a milence.

Třesoucí se rukou se ho dotkl a prohrábl mu vlasy. Tiše ho oslovil.

„Mistře…“ zašeptal naposled, než si jeho hlavu přitáhl do klína a sevřel ji v náručí.

Tsume vycenila zuby vztekem.

„Uteč!“ zakřičela zlostně, než se rozběhla proti Melaforovi.

Jediný učeň, kterého si Melafor nevšímal, schopný jakéhosi pohybu, byl právě Atsushi. Když Tsume zaútočila na Melafora, vědouc, že jistě zemře, rozběhl se k Ryuovi a odvlekl ho násilím od Mistra. Přinutil ho utíkat. Zatímco za nimi šlehaly plameny, které pohlcovaly svatyni v lese, Melafor s klidnou myslí uhnul před Tsuminým útokem.

Zanedlouho opouštěl Melafor a jeho skupina hořící svatyni.

A Atsushi tahal Ryua za sebou, přestože na něj mladík křičel, aby ho zabil. Atsushi ho s bolestí v srdci ignoroval. Měl úkol od Mistra. Musel ho splnit. Pevně stiskl dopis mezi prsty. Pokud nenajdou někoho, kdo by je ošetřil, oba jistě brzy zemřou.

---

Jako zázrakem narazili na muže v opuštěné chalupě, který jim pomohl a nevyptával se na nic. Přestože se Ryuu několikrát pokusil utéct zpátky a zabít toho zmetka, Atsushi ho vždycky zastavil.

Když se na sklonku druhého dne od smrti Mistra uklidnil a přijal krutou skutečnost za pravdu, zeptal se, kam mají namířeno.

„Do Santoji,“ řekl Atsushi jen. „Je to svatyně, kterou má na starost mistr Mars. Melafor po nás delší dobu… snad… nepůjde. Předá králi zprávu, že naše svatyně shořela a všichni v ní jsou mrtví.“

„Je to moje chyba?“ zmrzl Ryuu najednou. „Je to moje chyba, že nás našel?“

„Moc dobře věděl, kde jsme. Do svatyně však nemůžeš vstoupit, pokud nehledáš úkryt nebo tě někdo nepozve.“

Ryuu zbledl.

„Takže… všichni zemřeli, protože jsem…“

Atsushi mu vlepil facku, aby ho vzpamatoval.

„Pokud chceš pomstít jejich oběti, žij,“ řekl jen. „Žij tak dlouho, abys mohl pomstít Mistra… a všechny ostatní.“

Sám pohlédl však k zemi při vzpomínce na Tsume a oči se mu zaleskly.

„Vyspi se, zítra vstáváme brzy,“ řekl jen a otočil se k němu zády, když ulehl na zem.

Vyspi se

Jak jednoduchý, a přesto nesplnitelný úkol pro Ryua. Nadával na Atsushiho, že smrt ostatních přijal s takovým klidem. To však netušil, jak moc Atsushi trpěl. Stejně jako on ztratil svého partnera v ohni svatyně.

Dalšího rána se skutečně vydali dál. Poděkovali muži z chalupy za jeho ochotu jim pomoci a za jídlo a nocleh zdarma.

Cesta do Santoji jim trvala dva týdny a pět dní. Mrzli, když přecházeli přes hory. Atsushi však zvolil cestu, kterou mu určil Mistr. Dopis pořád pevně držel u sebe. Kdyby měli koně, dostali by se tam během pár dní. Ale protože Atsushi nebyl v té nejlepší kondici, aby mohl chodit celý den, často zastavovali. Ryuova zranění se sama zacelila během první noci díky vlčímu démonovi v něm.

Ale místo toho, aby mu byl vděčný, že mu zachránil život, na něj nadával, že mu neozval, nezjevil se, nepropůjčil mu jeho sílu.

Zapomněl, že v sobě má hrdého démona, který ho jen tak poslouchat nebude.

Zapomněl, že vlčí démon nepůjčuje sílu slabým.

A hlavně zapomněl, že jeho démon je stejně tvrdohlavý, jako jeho pán.

Když dorazili do Santoji, zuřila sněhová bouře. Atsushi už sotva mohl chodit, tak ho Ryuu nesl dobré dvě hodiny. Sám sotva stál ke konci na nohách.

Před bránu Santoji nakonec padl vysílením.

Kdyby si jich nevšimli mistři, nejspíš by do rána zemřeli.

---

Mars nebyl vůbec spokojený s tím, jak se situace vyvinula. Nejenže přišli o Urana a jeho svatyni, ale do jeho svatyně se dostal vlčí démon, jehož pán ho neumí ovládat, což znamenalo hrozbu nejen pro něj samotného, ale i pro Marse a jeho lidi. Prozatím, když byli hostitel vlčího démona a onen druhý učeň v bezvědomí a vyčerpaní, spravil ostatní mistry o jejich příchodu a o smrti Urana. Až poté si přečetl Uranův dopis s prosbou o výchovu Ryua a jeho démona.

Jen zavřel oči a při svitu svíčky ho spálil.

„Ten pošetilec,“ zavrčel zle.

---

Na přání jednak Uranovo, jednak Ryuovo přijal Mars Ryua jako svého učedníka. Tvrdý trénink, kdy se měl naučit ovládat svého démona, trval dlouhých pět let, ale pořád to byla kratší doba, než kdy se to povedlo Melaforovi.

Roku 1035, kdy bylo Ryuovi dvaadvacet let, žil hostitel vlčího démona pořád skrytý před světem ve svatyni v Santoji.

Jednoho chladného rána se probudil. Jeho oči jasně žlutě zářily. Byly plné vzteku a chuti po pomstě.

Tehdy byl slabý, ale nyní nabral zkušenosti. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou. Naučil se pokoře, alespoň vůči svému démonovi, který se rozhodl propůjčit mu svou sílu a konečně ho přijal jako za podřadného červa, nikoliv za svého pána. Ale i to bylo v očích vlčího démona hodně velké uznání.

Ryuu vstal. Omyl si obličej. Dlouhé, tmavé vlasy si stáhl do copu a zahleděl se na sebe do zrcadla.

„Zaplatíš za to, Melafore,“ zavrčel nenávistně.

4.9
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 8
Padnu vyčerpaně do křesla. Dneska jsem měl naprosto příšerný den. Hned ráno mi...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Vlk schovával se v temném houští a hlady šilhaje už několik dlouhých minut...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 34
Chtěl jsem mu říct, že nemám rád hřbitovy ve dne, natož v noci, ale...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 21
Cítil jsem, jak mi kapka potu sjíždí po páteři a vsakuje se do lemu spodního...