Čt, 20/06/2019 - 00:01
4

Nastalo ticho. Rebelové mlčeli a po chvíli jen pohlédli na svého vůdce. Ryuu pořád bez reakce hleděl nahoru na Mikaela, který měl na sobě stejné oblečení jako jiní velitelé královských jednotek, na jeho vestě jasně zářila jedna hvězda a tvrdě se díval Ryuovi do tváře. Trvalo pár vteřin, než se Ryuu pokusil o drobný úsměv. To je přece pitomost. Mikael přece rád vtipkuje, že jo? Nuceně se zasmál. Čekal, že se i ostatní přidají. Pohledem je skoro vyzýval, aby se také začali smát. Vždyť Mikael jen žertuje, že jo? Že jo? Smích se však pomalu vytratil a úsměv zmizel. Vystřídalo ho kruté poznání pravdy.

Mikael nežertoval.

‚Jsem lhář,‘ pomyslel si Mikael. ‚A zrádce. Vždycky jsem byl. Na druhou stranu - každý udělá cokoliv, aby přežil. Ať už lhaní hostitelům mocných démonů, abych je přetáhl na Melaforovu stranu nebo je vylákal z jejich úkrytů, aby byli následně zabiti, nebo shoda náhod, že jsme se potkali ve chvíli, kdy jsem nemusel pracovat… Několikrát jsem se tě snažil varovat, ale tys to nikdy nepoznal, neviděl, zamluvil.‘ Prázdným pohledem se zahleděl do Ryuových očí. ‚Nemůžeš si tedy stěžovat, že jsi to nevěděl, když jsi to vědět nechtěl.‘

Melafor se spokojeně usmíval a sledoval svého bratra po svém boku. Dokonalý lhář, který obalamutil i mocné lidi. Dokonalá loutka, která poslechne na slovo.

„Možná tě neslyšel,“ pravil Melafor mile.

Mikael mlčel a sklopil zrak k zemi.

„Měl bys ho jít pozdravit,“ navrhl Melafor. „A dohlédni na krále, aby se mu nic nestalo. Stojí příliš blízko brzy běsnící bestie. Byl bych nerad, kdyby se Agsirovi něco stalo.“

„Rozkaz,“ ozval se Mikael po chvíli. Díky skalním výstupkům seskočil až úplně dolů a kráčel směrem k rebelům a ke králi. Cítil jejich nenávistné pohledy na sobě. ‚Mají na to právo,‘ pravil si v duchu. Nedíval se na ně ani na Ryua. Těžký pocit viny ho stahoval k zemi a každý jeho krok byl těžší a těžší, čím víc se k nim blížil. Pokud na něj zaútočí, nebude se bránit. Dopřeje jim jejich pomstu. Stejně je jen falešná osobnost, která měla zemřít tu noc, kdy zemřeli jeho rodiče.

Mikael se zastavil dva kroky od krále a díval se do země. Váhal, než vzhlédl k Agsirovi.

„Přestaň žertovat!“ ozval se zlý hlas. Mikael se koutkem oka podíval za sebe. Sledoval Oogiho, který svíral ruce v pěst a třásl se. Co měl za pohled? Skutečně mu věřil? Copak ho nepoznával od samotného počátku? Sledoval, jak se Oogi dostal skrz dav až k němu. Agsir ustoupil krok stranou. Do tohohle se vměšovat nebude. Oogi popadl Mikaela za vestu a přitáhl ho k sobě. Mikael nevzrušeně sledoval jeho pohled, kterým by Oogi možná i vraždil, pohled samotného démona, byť to byl obyčejný člověk. A přesto v něm bylo víc lidskosti než v Mikaelovi. „Co ti Melafor udělal? Čím ti vyhrožoval?“ zeptal se a třásl s Mikaelem. „Generál královské gardy? Velitel první jednotky? To asi těžko!“ Pustil ho a Mikael skončil na zemi. Nijak se však nebránil. „Tohle nejsi ty! Ovládl ti mozek či co?“ Mikael vstal a oprášil se.

„Je to pravda,“ řekl jen.

Oogi se rozmáchl pěstí a udeřil ho do tváře. ‚Tohle není pravda,‘ pomyslel si Oogi a vzhlédl ke zbylým velitelům královské jednotky. Kde je ten, kdo vytváří tuhle iluzi?

„Možná jen potřebuješ důkaz,“ pokračoval Mikael klidným hlasem a chytil ho za ruku. Oogi na něj opět pohlédl. Po chvíli ucítil prudkou sílu, která mu sevřela zápěstí, div mu ho nerozdrtila. Když k němu Mikael vzhlédl, všiml si pohledu, který u něj doposud neviděl. Onen pohled se pak změnil na lhostejný, když mu oči nabraly tvar očí sokolího démona. „Možná potřebuješ lekci, jak se chovat v přítomnosti krále,“ procedil Mikael nenáviděná slova skrz zuby.

Zapřel se nohami o zem.

Oogiho však najednou pustil a rychle se vzdálil. Kdyby tak neučinil, bůhví, co by se stalo. Nemohl se Ryuovi podívat do tváře. Možná, kdyby zbaběle neutekl, schytal by ránu, kterou si i zasluhoval. Byl zbabělec, lhář a zrádce. Nemohl se jim podívat do tváří. Jinak by viděli, jak moc si to vyčítá. Ať ho raději nenávidí jako jednoho z Melaforových lidí, než aby ho nenáviděli pro to, kým skutečně byl. Mladík, který si tuhle moc ani pozici nepřál. Mladík, který přišel o vše a musel se z něj stát pokrytec a terč nenávisti a vzteku.

Ryuovi jasně zlatavě zářily oči a tváře mu nabraly šedý odstín. Mikael si uvědomoval, že mu chybí jen kousek od toho, aby ho jeho vlastní démon pozřel. Pohlédl na Melafora lhostejným pohledem. Melafor se usmíval od ucha k uchu.

‚Do toho, Ryuu. Propadni temnotě. Poznej pravou sílu démona v sobě. Nič a zabíjej. Trhej a ber,‘ pomyslel si Melafor a užíval si pohled, jak mladý člověk přichází o své dosavadní iluze. ‚Obětuj vše, abys uspěl. Splyň s temnotou ve své mysli a svém srdci, získej bezmeznou moc, pokoř svého démona! Pak si budeme rovni. Pak tě budu moci přivítat po svém boku jako rovnocenného rivala či spojence. Jako součást mé vlastní smečky.‘

Ryuu mlčel.

Chvíli váhal, než pohlédl na osobu, kterou doposud považoval za přítele, milence. Věřil mu. Řekl mu vše, co chtěl udělat. Nechal se znovu obalamutit a podvést. Přesto nemohl přijmout fakt, že osoba před ním je skutečně Mikael, že ta hodnost, kterou dokazuje ta otravná vesta, je skutečně jeho. Kdo je to? Nějaká iluze nebo dvojník? Netušil… Začal dokonce pochybovat i o tom, že Mikaelův démon je skutečně jeho. Co ta rána na břiše a zádech? Co když… Ne, to je vyloučeno. V tomhle by mu přece nelhal, že ne?

Mikael zavřel oči. Cítil plno pohledů na sobě.

‚Tu noc jsem měl zemřít… A když ne tehdy, tak před šesti lety ano,‘ pomyslel si Mikael. Vyzval svého démona, aby mu dal sílu. Sílu tak mocnou, aby mohl bránit zákony, kterým měl být oddaný. Víc než vlastnímu přesvědčení.

Agsir dva mladé muže mlčky sledoval.

‚Je to skutečně tak, jak sis plánoval, Melafore?‘ pomyslel si a ohlédl se na svého milence, který doposud stál na místě a nic nedělal.

„Řekni mi jednu věc,“ promluvil Ryuu konečně a Agsir se za jeho hlasem ohlédl. Mikael se mu do očí ani přesto nepodíval. Ryuu vzhlédl a oči se mu s každou další vteřinou víc podobaly očím vlka v jeho nitru. „Jak jsi skutečně získal démona v sobě? Skutečně se v tobě zjevil, nebo…“ Bál se vlastních slov, ale přesto je musel říct nahlas. „Nebo jsi ho před šesti lety sebral muži, jenž sebe zval Uran?“ dodal chladným hlasem.

Už toho měl dost.

Lži, do kterých se neustále zamotával. Zbytečná důvěra. Opakovaná zrada a jeho vlastní slabost. Neměl nikomu věřit, jak si před šesti lety slíbil. Neměl k nikomu přilnout… Měl zůstat ve své pevné slupce, být oddaný jen pomstě. Tak proč? Proč zase věřil? Proč se zamiloval do muže, který mu nyní vrazil kudlu do zad? Proč se zamiloval do muže, který pomáhá Melaforovi?

Mikael mlčel. Díval se do země. Přál si zemřít. „Ano,“ řekl najednou. „Byl jsem to já, kdo ti zabil Mistra. Ten, kdo mu sebral démona a přivlastnil si ho jako vlastního. Skrýval ho v sobě a nechal ho, aby sílil… a když dosáhl do bodu jeho nejvyšší síly, nechal jsem ho, aby se ve mně probudil.“ Hnusná lež. Ale to věděli jen Mikael, Melafor a zbylí kapitáni královských jednotek. A pár dalších vojáků, hostitelů démona. Jen hrstka lidí věděla, co se stalo tu noc, kdy byla vypálena Uranova svatyně.

Melafor sledoval dění dole a vyčkával. Přitom bedlivě střežil rebely a krále. Pokud by se rozhodli dostat se z toho transu a něco mu udělat, byl by vmžiku u nich, aby jim v tom zabránil. Ale tohle představení chtěl vidět až do konce z toho nejlepšího úhlu.

Ryuu se najednou zeširoka usmál. Spíše se ušklíbl.

„Měl bych ti poděkovat, člověče,“ ozval se pobavený, hluboký hlas a všichni kolem zpozorněli. Melafor se jen zeširoka ušklíbl, když slyšel známý hlas.

„Vítej zpátky, vlčí démone,“ pronesl nahlas, spokojeně.

„Díky tobě se vzdal své lidskosti. Jak sladká byla jeho duše,“ lahodil si vlčí démon spokojeně. Mikael mlčel a sledoval Ryua, který zároveň Ryuem nebyl. Jeho tělo bylo sice stejné, ale nyní byl jen pouhou schránkou. Schránkou, kterou ovládal vlčí démon. Slyšel, jak dlouze vydechl. Zakroutil hlavou pomalu dozadu, až bylo slyšet, jak mu všechny kosti postupně popraskávají, když uvolňoval svaly.

„Co se děje?“ nechápal Weis.

Melafor se jen tiše smál. „Oživení démona není jen báchorkou. Dokázal to i bez experimentů a let cvičení!“ řekl se šíleným úsměvem. „Předtím jsem myslel, že to byla náhoda, ale tohle rozhodně náhoda není! Nepřestáváš mě překvapovat, Ryuu!“

Oživení démona. Stav, kdy se hostitel démona vzdá své lidskosti. Kdy nechá svého démona, aby ho plně ovládl výměnou za svůj život a duši, v extrémních případech nebo když se démon rozhodne, že jeho hostitel již není hoden, aby byl jeho schránkou. Pokud se jen dohodnou na určitou dobu, kdy se jejich mysle spojí (popřípadě vymění), získá člověk sílu démona a démon svobodu v podobě těla svého hostitele. V historii Agreviy je známo jen pár jmen, kteří plně ovládli Oživení démona a přežili.

Melafor, pravá ruka krále Agreviy. Kage, zvaný též mistr Neptun. Shirow, zvaný též mistr Mars. Weis, zvaný též Mocný. Rei, zvaný též Chrabrý. Gundry, zvaný též Vznešený. A nyní se k nim možná přidá i Ryuu, zvaný též Neohrožený vlk.

Pokud přežije.

Ostatní lidé mohli jenom tiše prosit a modlit se, aby i oni byli schopni ovládnout Oživení démona a přežít. Jiní hlupáci, kteří to zkoušeli po vzoru před desítkami let od Melafora a Kageho, který byl vynucený experiment dvou mladých, hloupých děcek, ztratili své životy. Prostí lidé toto nazývají nejvyšší formou magie. Hostitelé démona však úplným prokletím, kdy se jejich tělo a mysl stane jedním s démonem. Nemají záruku, že přežijí. Mohou jenom doufat, že se jejich démoni pobaví dostatečně a nechají je posléze ještě chvíli žít. Na druhou stranu - jen hlupáci by se o tohle pokoušeli, kdyby neměli úplnou víru a jistotu ve své démony. Pokud se ale jedná o vynucené Oživení démona, většinou to končí jistou smrtí hostitele.

O co se jednalo v případě Ryua?

Bylo to vynucené nebo nečekané? Vzal si jeho tělo vlčí démon nebo ho o to Ryuu sám požádal?

To nikdo netušil.

„Proč se mu nepodíváš do očí, Mikaeli?“ oslovil vlčí démon mladíka před sebou. Klidným krokem se vydal k němu. „Bojíš se snad, že by v nich viděl pravdu?“

Mikael sevřel ruce v pěst.

„Nebo by snad spatřil, co jsi skutečně za člověka?“ zasmál se vlčí démon a zastavil se kousek od mladého velitele.

Všiml si drobného třasu.

Nechtěné vzpomínky se Mikaelovi vracely. Probíhaly mu před očima. Jeho křičící matka, která ho tiskla k sobě a bránila vlastním tělem, když ji Melafor zabíjel se smíchem. Otec, který na něj mával a křičel, aby utíkal, než jeho život ukončil meč v hrudi, když pozůstal sám v opuštěném, hořícím domě. Vzpomínka na Melaforův něžný pohled, než ho sevřel pevně u sebe a něco mu šeptal do vlasů, zatímco na něj Mikael polekaně hleděl. Krvavé prsty, které mu pomalu projížděly skrz vlasy.

Zavřel nad bolestnými vzpomínkami oči.

‚Každý má pár věcí, které nikomu nechce říct,‘ pomyslel si Mikael. Dotkl se své vesty, odkazující na jeho post v armádě království Agrevia. Nejen bolestné vzpomínky na dětství, ale i dospívání se mu míhaly před očima. Měl tu noc zemřít. Melafor by z něj nikdy velitele královských vojsk nevycvičil. Nikdy by se z něj nestal hostitel sokolího démona. Nikdy by nemusel mít na rukou krev. Nikdy by se z něj nestal lhář, podvodník a zrádce. Mohl prostě zemřít po boku vlastních rodičů. Kdyby ho Melafor tu noc neušetřil. Kdyby se Melafor tu noc nezastavil. Kdyby ho neoslovil tím prokletým jménem…

Pomalu vydechl.

Před lety utekl drápům vlčího démona. Nyní je jeden před ním. Nebylo by příhodné, aby alespoň jemu dovolil, aby ho zabil? Setkal by se s rodiči, kteří na něj takovou dobu už čekají…

Zaútočil jako první.

I když nebojoval zrovna s Ryuem, nemohl se ani vlčímu démonovi podívat do očí.

Útočil naslepo. Spíš se jenom bránil.

Neměl sílu bojovat ani pořádný důvod.

Smrt v drápech vlčího démona mu připadala příhodnější, než aby pokračoval v této přetvářce. Uhýbal tak, aby mu i prostí lidé museli uhýbat z cesty.

‚Dostaňte se odtud, hlupáci. Prchejte! Máte ještě naději na normální život!‘ pomyslel si, když je znovu přinutil, aby o pár kroků ustoupili stranou.

---

Agsir se postavil vedle Melafora.

Využil jako zbabělec chvíli, kdy se ti dva začali prát, a utekl za Melaforem.

Nebyl zbabělec. Jen chtěl přežít.

Co je špatné na tom chtít přežít?

Melafor na něj jen koutkem oka rychle pohlédl, než se pohledem znovu vrátil k dění dole pod nimi. Agsir ho chtěl chytit za ruku, ale na poslední chvíli sám sebe zastavil. Co by to byl za krále, kdyby nevydržel ještě chvíli tomu všemu přihlížet? Co na tom, že tam dole mohl zemřít? Posloužil by Melaforovu plánu. Aspoň něco by správně udělal. Místo toho se jen zbaběle za něj zase schoval.

Nechal, aby za něj bojovali jiní.

Na mysli měl tolik otázek, tolik tužeb, se kterými se chtěl Melaforovi jednoho dne svěřit. Ale bude mít na něj jeho milenec ještě někdy vůbec čas?

Nikdy jeho zaujatý pohled neviděl.

Nikoliv takový, jaký věnoval těm dvěma bojujícím mužům.

V čem byli jiní, než král? V tom, že se uměli prát? V tom, že v sobě nesli prokletí démona? Nebohý král se přistihl, že žárlí. Veškerá Melaforova pozornost patřila jen těm dvěma. Možná by si ani nevšiml, že zemřel. Ano, ucítil by bolest v těle, ale posléze nic. Možná, že by cítil úlevu, kdyby Agsir zůstal na místě a zemřel. Možná by se zbavil nechtěného, lidského břemene, o které nikdy nestál.

Agsir zpozorněl, když ucítil teplo na své ruce.

Pohlédl na Melaforovu ruku, která tu jeho nyní příjemně hřála.

„Nepřemýšlejte nad hloupostmi, králi,“ uklidnil ho Melaforův hlas. „Už brzy to skončí, slibuji. Pak už nebude potřeba dalších bojů.“

Agsir mlčel. Nemluvil s ním jeho milenec, ale pravá ruka krále. A on nebyl Agsir, ale král Agsir. Možná král čekal slova pochvaly, že si vedl dobře. Možná očekával trochu něhy a starosti ze strany svého milence, který by ho sevřel ve svém náručí v obavách, že se mu mohlo něco stát. Ale toho se dočkat nemohl. Zvolil si milence bojovníka, který musel následovat jejich plán až do samotného konce. Alespoň jeden z nich měl vždycky rozum, zatímco ten druhý měl city. Takhle se navzájem doplňovali.

Váhavě mu stisk oplatil. O to silnější jeho stisk byl.

Pod silou vlčího démona praskala země a otřásala se.

Vlčí démon se pobaveně smál. Jak dlouhá doba to byla, kdy mohl takhle naposledy bojovat, ničit a řádit?

Děkoval Ryuovi a smál se jeho směšnému přání.

To pískle proti němu nemělo od počátku šanci. Proč si s ním však nepohrát? Osoba, kterou tolik jeho lidská schránka miluje. Proč mu ji nesebrat? Nebo by si měl s Mikaelem pohrát osobně? Co kdyby mu zlámal pár kostí a nechal Ryua, aby sledoval, co mu dovolil udělat, než ho pozře, aby zemřel s myšlenkou, že mu neměl dovolit, aby se bavil?

Pravdou bylo, že se při boji s Mikaelem nudil.

Toužil okusit sílu Melafora nebo jiného kapitána královských jednotek. Byli by stejně slabí jako Mikael, který svého démona sotva uměl ovládat? Určitě ano. Ale na rozdíl od něj s ním cvičili již několik let, zatímco Mikael sotva zvládl základy.

Co na tom, že se párkrát vyhnul jeho ráně?

Kopanci se již nevyhnul.

Kdyby s Ryuem netrénovali, možná by se nevyhnul ničemu.

Jak se zrovna tenhle lidský červ mohl stát velitelem první královské jednotky a generálem královské gardy? Že by to zařídil Melafor pro svého slabého bratříčka? Nebo nebojoval vážně?

Vlčí démon si povzdychl pro sebe.

Přestal útočit a pozoroval chabé útoky Mikaela, který se snažil, na člověka, až příliš.

A přitom jeho pohled vypovídal o tom, že bojovat nechtěl.

Neměl ani ten pach člověka, který se chce rvát.

Zastavil jeho pěst, aniž by se pohnul z místa. Sledoval zadýchaného člověka před sebou, který neuměl svému démonovi přikázat, aby mu pomohl a dal mu sílu.

„Jeho možná oblbneš,“ pravil vlčí démon klidným hlasem a Mikael zpozorněl. Vlčí démon mu sevřel pěst mezi prsty.

‚Vezmi si zpátky, co tvého mistra jest,‘ pomyslel si Mikael a na tváři se mu mihl drobný úsměv. Konečně bude po všem…

Než stihl zareagovat, přehodil ho vlčí démon přes sebe a praštil s ním o zem. Cítil bolest. Pořád to byl obyčejný mrzký člověk. Jaká škoda, že ho aspoň sokolí démon neovládl. Třeba by mu dopřál onen sladký souboj, po kterém tolik toužil. Ale nedočkal se ho. A asi s ním už ani počítat nemůže. „Ale já viděl skrz tu tvou prohnilou lež od samotného počátku,“ dodal se smíchem.

Mikael na něj zůstal mlčky hledět.

Přemetem vzad se od něj rychle dostal.

Kdyby byl možná rychlejší, unikl by.

Agsir zpozorněl.

Na chvíli místo těch dvou spatřil vlka a sokola.

Vlka, jak skáče proti sokolovi, který byl na zemi, připravený vzlétnout. Nevzlétl v čas a skončil uvězněný pod vlkem, který mu držel křídla na zemi a sebral mu tak jedinou možnost, jak se bránit nebo uprchnout z jeho dosahu.

Vlčí démon se pousmál.

Mikael se však nebránil. Pokud je tohle jeho konec, nemohl by si vybrat lepší chvíli. Tak či onak by to skončilo takto. Sám by to nějak zařídil.

Život poslušného Mikaela ho unavoval.

„Možná bych mohl zařídit, aby viděl pravdu, stejně jako ji vidím já,“ usmál se vlčí démon. Na zlomek vteřiny viděl reakci v Mikaelových očí. Záblesk zvědavosti? „Víš jak? Co kdybych prozkoumal tvé vzpomínky, které jsi zapomněl zmínit? Co kdybych mu ukázal, co jsi vlastně zač, Mikaeli?“

Mikael nereagoval. Nebyl schopen slov.

„Pak by možná změnil své rozhodnutí, abych ho roztrhal, až tady s tebou skončím,“ dodal vlčí démon klidným hlasem a tiše zavrčel. „Jak se tedy rozhodneš, Mikaeli? Chceš mu aspoň před svou smrtí ukázat pravdu? Nechceš, aby alespoň jeden člověk, na kterém ti tolik záleží, viděl, co se tu noc po jeho útěku z chrámu skutečně stalo?“

Mikaelův pohled byl prázdný.

Alespoň jeden člověk, aby viděl, co se skutečně stalo?

Aby alespoň někdo ho neodsuzoval a neviděl jako stvůru, kterou z něj udělal Melafor?

Smutně se usmál.

„Umíš lidi dobře přemlouvat,“ zašeptal jen. Vlčí démon stisk na jeho rukách povolil a odtáhl se. Mikael odhrnul si svůj hábit a odkryl své rameno. „Do toho, vlčí démone,“ vyzval ho jen.

Neměl co ztratit. Stejně zemře…

Pokud alespoň Ryuu pochopí, proč tohle dělal, bude moci zemřít s klidnou myslí, jak plánoval.

Mikael zadržel výkřik a roztřásl se bolestí.

Vlčí démon se mu totiž surově zakousl do ramene.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 1
   Budík jakoby Judovi zapichoval jehly do uší, když začal...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 2
Vydechnu, když se objevím ve svém obýváku. Tentokrát schůzka s ostatními...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Predstavte si svet, kde jediné, čo na dennej oblohe môžete vidieť nie je...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Byl nádherný večer, bez jediného mráčku, plný hvězd. Byl jsem ještě stále plný...