Čt, 05/09/2019 - 16:36
2

„Co se stalo osudnou noc prvního lovu?“ zeptal se Zarbagos na první otázku, kterou mu Ryuu sdělil. „Kdo ji skutečně nařídil? Koho jsi měl stíhat? A proč?“

„Nikdo ji nenařídil. Započal jsem ji sám. Král Shaolinquan v ní viděl vhodnou příležitost zbavit se všech hostitelů démona. Jeho příkazem bylo zabít všechny hostitele démonů, pokud se nepodřídí a nepřidají se k němu.“

„Proč? Proč zrovna hostitelé démonů?“

„Král se obával neznámého, jako každý jiný.“

„Kde to začalo a proč jsi to začal zrovna ty?“

Melafor se náhle zarazil a vzhlédl k Zarbagovi. „Odpověď znáš jistě sám nejlépe. Neseš na tom totiž stejnou vinu jako všichni ostatní z toho prohnilého města.“

Zarbagos přimhouřil oči. „Co tím myslíš?“

„Nikdo z vás to nezastavil, všichni jste jen odvraceli pohledy, přestože náznaky zde byly od počátku.“

„Kdo započal první lov a proč?“ zeptal se Zarbagos znovu. „Proč jsi vyvraždil vlastní rod, Melafore?“

Ryuu si všiml, že klidnost v Zarbagově hlasu se vytratila. Byla snad pravda, že tomu neštěstí mohl Zarbagos před lety zabránit, stejně jako ostatní, kteří se v té chvíli nacházeli poblíž? Co se skrývalo za krvavou událostí, která to všechno započala?

„Kvůli pomstě,“ odvětil Melafor chladně. „Kvůli tomu, že všichni z mého rodu byli namyšlená hovada, co předstírali raději, že se nic neděje, zatímco jeden z nich zemřel. Protože byli od počátku slepí!“

Zarbagos s sebou cukl, když pouta prudce zacinkala, když se v nich Melafor prudce zvedl.

„Pomstě pro koho?“ zeptal se po chvíli.

„Odpověď sám moc dobře znáš,“ zašeptal Melafor.

Zarbagos chvíli mlčel, než semkl rty k sobě. „Kvůli Mikaela,“ odvětil po chvíli šeptem. Melafor se v tichosti znovu usadil. „Co se tu noc skutečně stalo? Vím jen, že jsi vyvraždil vlastní rod. Zabil jsi snad i vlastního bratra, kterého jsi tolik miloval?“

Ryuu očima sledoval oba dva. Z Mikaelových vzpomínek věděl, že nejsou pokrevními bratry. A pamatoval si, že zmiňoval, že za změnou Melafora v člověka, jakým je nyní, stála smrt někoho z jeho bližních. Byl snad onen Mikael ten bližní, který tu noc zemřel? Jak? Vzpomínky, které Melafor ve své hlavě měl, byly nyní to nejdůležitější, co Ryua zajímalo. Neptun mlčel a usmíval se.

‚První lov zde byl mnohem dřív než vyvraždění Melaforova rodu. Historie se však pozměnila a původní verze se zapomněla. Je to událost, která se smazala z pamětí všech lidí. Nejdříve se odstranili škůdci pro království, kteří se protivili. Až posléze Melafor vyvraždil vlastní rod. To potom započalo lov na hostitele démonů oficiálně,‘ pomyslel si Kage. ‚Rád saháš do hnisající rány, Ryuu? Nevyplatí se ti to.‘

„Nikdy bych ho nezabil,“ odvětil Melafor popravdě a sklopil zrak. „Roztrhal ho jeho vlastní démon.“

Nastalo ticho.

„Proč ho roztrhal?“ zeptal se Zarbagos po chvíli.

„Protože vlčí démon našel hostitele ve mně. Nebylo potřeba, aby se v jedné generaci zrodil dvakrát.“

„Proč?“

„Tak zněla dohoda našich předků.“

„Jak víš, že ho roztrhal jeho vlastní démon?“

„Původně jsem si myslel, že to udělali místní vesničané, kteří ho nenáviděli, protože byl slabý. Proto jsem se pomstil všem a Karmina shořela. Všichni nesli stejnou vinu. Můj rod, protože byli slepí a přehlíželi všechny náznaky, a obyčejný lidský odpad z Karminy, který dohnal Mikaela až tak daleko, že se v něm zjevil jeho démon a odmítl ho. Roztrhal ho zaživa. Spouštěčem byl dopis, který mu napsali jeho vrstevníci.“

„Kdy se to stalo?“

Melafor k němu vzhlédl. „15. dne 9. měsíce 1016, v pozdních hodinách,“ odpověděl.

Zarbagos mlčel. „Proto jsi vyvraždil celý svůj rod a místní vesničany?“

„Nesli stejnou vinu. Nepotřebovali život, který vzali mému bratrovi.“

Ryuu mlčel. Nedokázal si představit, jak vypadá osoba roztrhaná vlastním démonem. Melaforova bratra jeho vlastní démon odmítl. Protože byl Melafor vhodnějším hostitelem? Kvůli pravidlu, které zavedl jejich předek? Co skrýval onen dopis, který byl spouštěčem? Skutečně zpráva v onom dopise probudila démona, který se rozhodl toho Mikaela roztrhat? Nebo za tím stálo více věcí? Co skrývaly vzpomínky Melafora, které jim nikdy neřekne, protože se špatně ptají?

V hlavě měl mnoho otázek a netušil, na co se ptát jako první.

Opravdu mohla být slova jiných tak palčivá, že se démon rozhodl ukončit utrpení svého hostitele, aniž by na to měl dle dohody právo?

„Lov potom pokračoval?“ zeptal se Ryuu po chvíli nepřítomným hlasem.

„Ano. Všichni hostitelé, kteří se nepodřídili královi, museli zemřít.“

„Přežil někdo z Karminy?“

„Jeden člověk.“

„Někdo z tvého rodu?“

Jeden člověk.“

„Kdo?“

„Dítě.“

 „Je to dítě pořád naživu?“

„Ano.“

„Kde je teď?“

Naděje, že ještě někdo mohl přežít z onoho masakru v Karmině, Ryua přiměla, aby nezatracoval Melafora úplně. Pokud nechal někoho žít a třeba ho tajně bránil, možná, že ta druhá osoba ví o něco víc, než Melafor. Možná, že mu zodpoví otázky, na které Melafor odmítá i nyní odpovědět. Melafor k němu mlčky vzhlédl. Zarbagos zpozorněl a ohlédl se na Ryua. Pak zpátky na Melafora. Došlo mu, proč se na něj tak významně zadíval. Nepoužil slova, aby určil přeživšího.

„Kde je teď?“ zeptal se Ryuu znovu.

Melafor se na něj pořád mlčky díval. Neptun se ušklíbl o něco víc.

‚V něčem se všichni hostitelé vlčích démonů podobáte - někdy jste zatvrdlí, až běda,‘ pomyslel si pobaveně.

Zarbagos mlčel. ‚Bylo to očekávatelné. Je nemožné, aby se zrodil hostitel stejného démona mimo rod, který s nimi uzavřel dohodu. I kdyby se narodil a vyrůstal mimo dosah svého rodu, vlčí démon je toho důkazem. Právě nyní mi jen potvrdil, co jsem si myslel od počátku,‘ pomyslel si Zarbagos a přimhouřil oči. ‚Takže… Jak se s tím vypořádáš, Neohrožený vlku? Přijmeš pravdu nebo ji vyvrátíš?‘

„To je lež…“ hlesl Ryuu neslyšně, nevěřícně, když vypadal, že mu konečně došla pravda, kterou však i nadále odmítal přijmout. Něco takového bylo přece nemyslitelné. „To je lež!“ zopakoval znovu, tentokrát hlasitěji. Nemohou být příbuzní, byť v sobě mají stejného démona! To byla možnost, se kterou Ryuu nepočítal a hned ji zavrhl. Protože byla falešná, mylná, nesmyslná. Nemohla to být pravda.

„To je pravda,“ oponoval mu Melafor klidným hlasem.

„Je pod mou mocí,“ připomněl mu Zarbagos s nepřítomným pohledem. „Nemůže lhát, protože z něj tahám pravdu.“

Síla ticha, které tentokrát nic nenarušilo, byla nezměrná. Kdybyste se zaposlouchali o něco víc, slyšeli byste několik rozdílných dechů. A jedno splašeně bijící srdce. A možná, že i tichý smích vlčího démona, který se náramně bavil. Ryuu o krok ucouvl.

„Nemožné,“ nesouhlasil tiše.

„Tví rodiče tě zachránili těsně předtím, než jsem k nim vtrhl do domu. Opustili rod, aby tě mohli v klidu vychovat, daleko od dosahu mého manipulativního otce, vůdce rodu,“ mluvil Melafor dál. „Pod příslibem ochrany rodu si v klidu žili v horách. Jen hlavní rodina věděla, kam se poděli. Oba hostitelé vlčího démona, dobří válečníci.“

„Lžeš!“ zakřičel Ryuu rozhořčeně. Neměl rodiče, jen Mistra, kterého zabil!

„Předtím, než jsme je našli, poslali tě do bezpečí v naději, že přežiješ, že se v tobě démon nezjeví a ty budeš omylem narozené dítě bez démona v sobě. Mýlili se. Naivně si mysleli, že tě ochrání před osudem, který nás všechny jednou dostihne,“ pokračoval Melafor.

Zarbagos mlčel a jeho oči pořád jasně zářily. Kdyby nyní přestal, nic by se nedozvěděli. Tolik potřebné, zatajované informace, o kterých vědí pouze ti, kteří byli přítomni toho večera, kteří byli mladému muži nablízku, když to všechno prováděl.

„Lžeš!“ zakřičel Ryuu znovu.

„Třináctý rok nového století, pozdní večer v létě. To místo nezapomenu, byť je z něj již hromada prachu,“ pokračoval Melafor.

„Přestaň!“

„Tvá matka se vrhla proti strážím jako první, zatímco s tebou otec utíkal pryč, aby tě s hloupou nadějí zachránil před tvým osudem. Kdyby se tvá matka nerozhodla s tebou naposledy rozloučit, možná, že bychom tvého otce pak už nenašli. Protože nás zavedla k němu, bylo snadné je oba zabít.“

„Mlč!“

Ryuu pomalu dýchal a hleděl do země. Sám sebe přesvědčoval, že to není pravda, že Melafor lže. Neměl rodiče, jen Mistra, kterého mu zabil! Nejsou příbuzní! Nepatří do jeho rodu! Jen měl tu smůlu, že se v něm zrodil vlčí démon…

Zarbagos měl ale jiný plán.

Když už konečně začal mluvit, vyslechne si vše, co stihne. Tuhle šanci si nemůže nechat ujít jenom proto, že Ryuu nyní zaváhá!

„Po letech jsem tě našel v Uranově svatyni. Vlastně jsi mě ty sám zavolal. Skoro jako osud. Po tolika letech, kdy jsem si myslel, že jsi našel smrt na dně rozbouřené řeky, jsi mě náhle volal k sobě. Protože se tě Uran odmítal vzdát, protivil se králi, tudíž nebylo potřeba s ním cokoliv jednat. Byl to také hříšník. Stejně tak všichni ostatní učni. Kdyby se Uran podřídil a přidal se na stranu krále, přežil by. Jen ty bys zemřel.“

„Myslím, že to by pro dnešek stačilo,“ ozval se Neptun po chvíli s úšklebkem, když cítil napětí ve vzduchu. Jen slepý by si nevšiml té atmosféry kolem. Zarbagos, který pozorně poslouchal a chtěl všechny informace pokud možno ihned. A Ryuu, který se v duchu rozhodoval nejspíš, zda Melafora zakousnout nebo mu zlomit vaz. Pravda, které se tolik bránil, pálila na hrudi, v uších, v celém jeho těle. Jako sprostá lež.

„Souhlasím,“ pousmál se Zarbagos, kterého už štípaly oči. „Vydržel bych možná dalších pár minut, než by mě začaly štípat oči od nemrkání.“

Pohledem zabloudil k Ryuovi, který měl rozhodnout.

Ale protože se neměl Ryuu k činu, rozhodl se za sebe a zavřel oči. Jeho moc z Melafora opadla. Ten jen vztekle zavrčel.

„Tohle tě přijde draho,“ slíbil mu zlověstně.

Zarbagos se ze široka usmál. „Jistě méně, než tebe,“ zavrkal hravě.

Pouta se prudce napnula a div nevyletěla z pantů. Neptun reagoval instinktivně. Než se stihl Melafor osvobodit z pout a snad i utéct, tuto možnost mu odřízla Pečeť, která ho zaštípala na zádech. Netrvalo dlouho a jeho pohyby znovu ustály. A on upadl do sladkého spánku zapečetěného, který nevnímá prostor ani čas.

Když se mistr Neptun váhavě ohlédl na Ryua, zamračil se.

Pokud se předtím zdálo, že temnota z jeho srdce odešla, nyní ho pohlcovala znovu. Chuť po vědění, které před ním Melafor skryl za slovy, byla nezměrná. Věděl, že jeho vzpomínky může vidět sám a potvrdit si pravdivost jeho slov. Stačí jen využít sílu svého démona. Ale také věděl, že se k tomu Ryuu neodhodlá.

Horší než nevědomost je náhlá vědomost všeho.

Sledoval, jak velitel rebelů pomalu vstal a beze slova odešel.

Měl mnoho věcí, které si musel promyslet. Jistě si bude chtít promluvit…

Neptun pohlédl zpátky na Melafora.

Zarbagos kolem něj po chvíli prošel, když si posbíral své věci zpátky.

„Nechystáš se doufám zničit něco, co pomalu vzniká?“ zeptal se Neptun hravě.

Zarbagos se zastavil. „Znám své místo. Až bude chtít pokračovat, dá mi vědět,“ řekl jen.

„Víš moc dobře, co Ryua zajímá.“

„Co se honí jeho hlavou, je mi neznámé. A nerad bych to zjistil.“

„Bojíš se o svého sluhu?“

Neuběhlo ani pár vteřin a Neptun se zeširoka ušklíbl, když zezadu na krku cítil chladný kov dýky. „Nedovolím nikomu, aby mi ho sebral,“ zasyčel Zarbagos zlověstně.

„Dokud tě nepřestane bavit, je tvůj?“ zeptal se Neptun pobaveně.

Zarbagos na jeho slova nereagoval. Skryl dýku zpátky do rukávu svého kabátu. S posledním pohledem na Melafora odešel. Než opustil královský hrad, v hlavě mu třeštilo a oči ho pálily. Viděl rozmazaně.

Opřel se o zeď a zhluboka dýchal.

Před očima mu hrály Melaforovy vzpomínky.

Především ho děsila vzpomínka na zohavené tělo malého chlapce.

Netrvalo dlouho a ztratil rovnováhu. Chytil se za hlavu. Něco, na co se Ryuu neptal, viděl Zarbagos přímo před sebou.

Mladého Melafora, kterak v lese potkává mladého krále Agsira.

Vzpomínka na úmrtí krále. Ne, vraždu krále.

Agsirův první rozkaz, který měl být posledním rozkazem krále Shaolinquana.

‚Sakra,‘ pomyslel si Zarbagos a stiskl zuby. ‚Proto tě nesnáším, ještěrko. Rád lezeš i tam, kam nemáš!‘

‚Jsem zvědavý. Stejně tako ty!‘ smál se jeho démon, zatímco jeho hostitel trpěl pod hromadami vzpomínek od Melafora, které si nepřál vidět.

---

Ryuu chodil z místa na místo po Melaforově pracovně. Chtěl přemýšlet o něčem jiném, než co mu řekl Melafor, ale nemohl. Pořád si v hlavě přehrával všechno, co mu dnes řekl. Byla to pravda? Nebo dobře převlečená lež? Má snad po tolika letech přijmout fakt, že jsou nějakým záhadným způsobem vzdálení příbuzní?

Vždyť to je pitomost!

Který šílenec by vyvraždil vlastní rod?

Čím se jeho rod skutečně provinil, že je všechny zabil? Skutečně to bylo jenom proto, že si nevšímali drobných náznaků, že by se v onom ‚Mikaelovi‘ mohl zjevit vlčí démon? Proč zněla dohoda Melaforova rodu pouze na jednu osobu s vlčím démonem v sobě? Kdo by kdy takovou dohodu uzavřel?

Myslel si, že když si ho vyslechne, zodpoví se mu otázky, které měl v hlavě. Ale nyní si myslel, že jich má snad ještě víc, než předtím.

Usadil se na židli a zhluboka vydechl.

Opřel si hlavu do dlaní.

V hlavě mu tepalo.

‚Je to pravda?‘ zeptal se svého démona.

Ten ovšem zůstal zticha.

Ryuu tiše zavrčel, prudce vstal a kopl do nějaké nádoby, která odletěla stranou a roztříštila se na malé kousíčky.

‚Jak mu mohu nakouknout do vzpomínek a vidět to, co viděl on?‘ zeptal se svého démona po chvíli, když se opíral o stůl a snažil se uklidnit a myslet. ‚Stejně tak, jako předtím s Mikaelem… Jak jsi to udělal?‘

Zamračil se, když mu jeho démon ani nyní neodpověděl.

---

Mars váhavě zaklepal na zamčené dveře. Bylo potřeba zjistit situaci. Pokud se Ryuu propadl znovu do temnoty, bude muset rozhodnout, zda ho zapečetí jako Melafora, nebo ho zkusí z ní znovu vytáhnout. Jaké budou mít ale šance? Od jeho rozhovoru s Melaforem uběhl celý den a on jim nic neřekl. Ani Zarbagos nic nenapsal. Lidé byli napjatí. A obyvatelé Agreviy byli nejistí a netrpěliví. Všichni si uvědomovali riziko vzpoury a možné další revoluce. Bylo potřeba jim dát odpovědi, po kterých nejistí lidé toužili.

Bylo jen otázkou času, než se začnou zachránci označovat za nové tyrany a nepřátele.

---

„Proč ta náhlá změna?“ zeptal se Neptun, když si ho Ryuu zavolal k sobě a sdělil mu, co má v plánu. „Chtěl jsi přece, aby Melafor mluvil. To tě pravda tolik ranila, že ji odmítáš přijmout, a tak se zbavíš těch, kteří by ji možná mohli vědět?“

Ryuu se díval na obraz, kde stálo několik dětí, včetně Melafora a mistra Urana.

„Chtěl jsi znát odpovědi a nyní od nich chceš utéct?“ ptal se Neptun dál.

„Někdy je lepší nic nevědět,“ zašeptal Ryuu.

„Takže se vrháš znovu do pomsty?“

„Ano.“

„Dokončíš ji tentokrát?“

Ryuu k němu vzhlédl. „Rozhodl jsem se. Když mi Melafor vzal to nejcennější, co jsem tehdy měl, seberu mu tu nejcennější věc také.“

Neptun na krátkou chvíli vypadal překvapeně. Věděl, že k tomu možná jednou dojde, ale že by se k tomu skutečně odhodlal, ho překvapilo.

„A?“ zeptal se po chvíli nezaujatě. Tahle šarvátka mezi vlky ho přestávala bavit. Ať si jdou navzájem po krku a ostatní z toho vynechají, že ano? Proč by to měli takovou dobu natahovat?

„Přiveď Melafora a Agsira do podzemní části hradu,“ rozhodl Ryuu po chvíli.

Neptun se dál neptal.

„Rozumím,“ řekl jen s tajemným úsměvem a odešel.

---

„Stal se z tebe pes někoho jiného?“ zeptal se Agsir pohrdavě, když před ním stanul muž, který tak často Melafora navštěvoval a dlouho do noci spolu rozmlouvali. O čem? To mu jeho milenec nikdy neřekl. Trpké srdce královo, které chtělo být utěšeno jistotou, že Melafor ještě žije, nesneslo ránu, když mu už po několikáté nikdo neodpověděl. Proč by měl vítat zrádce u svých nohou? Měl ho tehdy vyhnat. Ne, rovnou zabít ho měl!

„Jen jsem na straně vítězů,“ ušklíbl se Neptun a popadl ho za loket.

„Nedotýkej se mě,“ zasyčel Agsir zlostně a vyškubl se mu.

„Rád bych vám připomenul, veličenstvo, že už králem nejste. Proto se k vám nemusím chovat s určitou etiketou.“

„Táhni k čertu, hříšníku.“

Neptun se potutelně usmál a popadl ho za špinavý hábit. „Dávej si pozor na jazyk, králi. Onen hříšník tě může kdykoliv s radostí roztrhat,“ slíbil mu sladkým hlasem.

„Tak toho hříšníka s radostí roztrháme,“ slíbil mu něčí temný hlas chladně. Neptun pohlédl stranou. Setkal se s několika chladnými pohledy. Jen se ušklíbl pro sebe. Královské stráže jen tak snadno nezlomí. A i když se jedná o krále slabochů, pořád mu jsou věrní? Melafor jim už nevládne…

Uchechtl se pro sebe nad jejich směšnou výhružkou, než Agsira vytáhl na nohy a vedl pryč z jeho cely. Přesto na zádech cítil několik nepříjemných pohledů.

---

Ryuu stál před kamenem, který předtím sloužil jako královský trůn, kdykoliv Agrevia padla. Pohlédl dolů na prázdné prostranství. Po chvíli viděl Neptuna a jeho učně, kteří táhli Melafora v poutech po zemi za pomocí řetězů. Na chvíli zaváhal, zda by jim neměl říct, aby mu prokázali trochu úcty. Byl to úctyhodný protivník. Mocný muž. Nezasloužil si takové zacházení. Přestože to byla bestie v lidském těle, jeho síla byla ohromná. Pohledem následoval Neptuna a ostatní učně. Poté pohled stočil ke králi, který stál nedaleko od něj. Nic neřekl od doby, kdy ho sem Neptun přivedl. Snad věděl, co ho očekává.

Proč jinak by tady byl i Zarbagos?

Nepřímá veřejná poprava.

Jeho a Melaforova.

Dozvěděl se už, co potřeboval, tak se jich zbaví. Nedivil se mu. Rozhodl by se tak stejně.

V duchu mu ovšem poděkoval, že zde nepřivedl lid, aby je oba neroztrhali zaživa, aby si dopřáli proudění svého vzteku a úzkosti. Snažil se dívat jinam, když se Neptun blížil, a s ním i tělo jeho milence. Žil, cítil to.

„Nějaká poslední řeč, králi?“ uchechtl se Neptun pobaveně.

Protože se nikde nenacházeli zbylí mistři, potvrdil si Agsir, že toto je pouze Ryuovo rozhodnutí. To, že do toho zapletl Neptuna, bylo jenom proto, že to on měl moc nad Melaforovou Pečetí.

Pohlédl na Ryua, který se na něj konečně podíval.

„Není třeba posledních slov. Stojím si za tím, co jsem učinil i řekl. Nevezmu svá slova zpátky, jako můj otec. Agrevia padne, když padnu já. Neochráníš království před Grecií. Budeš mít na rukách krev mnoha lidí. Grecia se blíží. Všichni zemřete, když nebudete mít správného vůdce,“ ujistil ho Agsir jedovatě.

„Co je mi po království?“ překvapila ho Ryuova slova. „Co je mi po zdejších lidech?“

„Proč jsi jim tedy dopřál revoluci?“

„Abych je využil.“

Agsir svraštil obočí. „Takhle zacházíš s těmi, kteří tě následují?“

„Všichni využívají ostatní, aby dosáhli toho, čeho chtějí. I ty, králi Agsire,“ ujistil ho Ryuu, když k němu přešel. Agsir hrdě zvedl bradu. Nač ukazovat strach před zbytečným člověkem, hříšníkem, jako je on?

„To je podstata lidí už od počátku.“

„Pak mi to nemůžeš mít za zlé.“

Agsirův pohled se na zlomek vteřiny změnil v nechápavý. Jen o chvíli později postřehl Neptunův pohyb rukou. Nepostřehl ale, kdy ho Ryuu strčil dozadu. Zaklopýtal. Rukami se rozmáchl, aby se něčeho chytil. Chladné mravenčení mu prošlo po zádech, když si uvědomil, že se nemá čeho chytit. A padal. Půda pod nohami ho opustila. A on padal do vody. Do vody, která mohla být jeho smrt, protože plavat neuměl.

Došlo mu, proč se Neptun tak spokojeně usmíval, když se na něj podíval. Pouze pár lidí v království znalo královu slabinu. A Neptun byl mezi nimi.

Sledoval Ryuův chladný pohled, kterým mu dával sbohem.

‚Toto je tedy konec krále Agreviy? Jak ubohá smrt,‘ pomyslel si Agsir skepticky. ‚Stejně ubohá, jako smrt mého otce.‘

---

Neptun se spokojeně usmál, když sledoval Ryua, kterak strká krále do jisté záhuby. Uvolnil Melaforovu Pečeť dle plánu. A Melafor reagoval tak, jak se od něj očekávalo. Proč by měl přemýšlet o boji nebo pomstě nebo o čemkoliv jiném, když jeho milence očekává sladká náruč smrti, až dopadne do řeky? Co zmůžou pouta, když víte, že musíte zachránit toho, koho milujete? Melafor netušil, proč Neptun Pečeť zlomil. Měli to oba v plánu nebo Neptun reagoval instinktivně a snad nechtěl, aby jeho přítel z dětství trpěl déle, než bylo třeba? To ho netrápilo. Stačil jeden pořádný odraz. Věděl, že to stihne. Musel.

Ryuu jen s chladným pohledem sledoval, kterak bývalý král Agreviy klesá dolů k řece.

Vede tudy spousta proudů, které jeho tělo zanesou daleko od Agreviy.

Sám jedním z nich unikl smrti předtím.

Jak očekával - jeho milenec se k němu ve smrti ochotně připojí.

Pohled, který měl Agsir, když spatřil Melafora, kterak se vrhá za ním, ale popsat nemohl. Ani by nemohl popsat, jak mohl Melafor tak snadno rozbít pouta, popadnout Agsira do náruče a spolu s ním zmizet pod hladinou vody. Pod tou rychlostí musel jistě narazit i na dno. Dokazovala to i krev, která se po chvíli objevila na hladině řeky. Těla ale nikde nevyplavala.

„Myslíš si, že zemřeli?“ zeptal se Neptun nezaujatým hlasem.

„Tohle by Melafora tak snadno nezabilo,“ ujistil ho Ryuu a Neptun mu dal za pravdu.

„Jsi s touhle pomstou spokojený?“

Ryuu se usadil na okraj skály a díval se dolů na řeku. „Melafor krále nakonec zachránil. Kdyby dopadl dolů Agsir jako první, svou váhou by ho rozdrtil. To jsem očekával…“

„Proto jsi ho neshodil příliš silně, aby dopadl do vody, nikoliv na zem,“ zhodnotil Neptun.

Ryuu pohledem sledoval mizející krev z řeky. „Kdo ví,“ odvětil tajemně, přestože od počátku oba věděli, že to dopadne takhle.

Pokud přežili, nevrátí se.

Pokud zemřeli, zemřeli spolu.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
  Druhý den školy. Říká se, že je horší, než ten první. Ve skutečnosti...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 13
Díval se. Vlastně zíral. Nevěděl, co a jak by měl udělat, tak jen zíral. Říká...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
„Neodcházej!“ výkřik do prázdna a zase hrobové ticho. Za chvíli zavrzala stará...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Tomoe Grr, vůbec ale vůbec se nezměnil. Mám chuť vrčet, z napětí, jaké cítím...