Čt, 12/09/2019 - 00:14
2

„Cože jsi udělal?“ zhrozil se Mars. I ostatní oněměli.

„Žertuješ, že ano?“ prudce se Venuše postavila, až převrhla židli.

„Všechno, po čem jsi doposud toužil, jsi nyní tak snadno zahodil?“ nechápal mistr Pluton.

Ryuu jen mlčky přihlížel jejich zmateným reakcím, které se měnily na hněv a vztek. Byl to jeho vlastní krok, o kterém jim nikdy neřekl.

Nikdo z nich netušil, co mu Melafor řekl, protože to před nimi zatajil. A nyní se zbaví jak Melafora, tak krále? Sami se ho chtěli na mnohé zeptat!

Melaforovy vědomosti, které zná jen on sám. Skrytá tajemství, která jsou nyní navěky ztracena.

Ryuu to věděl. Věděl, že až by s Melaforem sám skončil, zahltili by ho otázkami jiní. Své odpovědi už našel. Ví, proč Melafor udělal, co udělal, aniž by viděl jeho vlastní vzpomínky. Nechtěl je vidět. Děsil se toho, co by posléze viděl.

„Melafor zemřel. A s ním i král,“ ujistil je Ryuu klidným hlasem. „Poslal jsem Neptuna, aby našel jejich těla.“

„Cože jsi?“ zeptal se Mars stejně pohoršeně, jako předtím. Bylo snadné určit jeho reakce, když se pořád opakovaly. Ryuu se samolibě pousmál. Věděl něco, co oni ne. A odmítal jim to sdělit. To, co jemu, Neptunovi a Zarbagovi Melafor řekl, si uchovají všichni pro sebe. Nepochopili by jeho jednání. I on měl problém to všechno vstřebat a pochopit. Přesto to zavrhl. Nebyli příbuzní. Nemohli být.

Vyrůstal ve svatyni Urana. To byl jeho domov. Co na tom, že v něm sídlil vlčí démon, který se dle smlouvy s ním měl zjevovat jen v Melaforovu rodu? Nejsou nijak příbuzní. Byla to jen smutná náhoda, která je svedla dohromady. Nemá rodiče. Měl jen Mistra Urana.

Melaforův rod vymřel tu noc, kdy je Melafor sám zabil.

Historie nepotřebuje vědět detaily, které by jí nebyly prospěšné.

---

Zatímco se Mistři dožadovali odpovědí, které jim Ryuu odmítal vydat, vstoupil do místnosti neslyšně Neptun se svými žáky. Jako první si ho všiml jeho bratr, který mu pohledem dal jasně najevo, že nesouhlasí s jeho rozhodnutím.

„Kage,“ oslovil ho přísně, „co se stalo? Kde jsi byl?“

Ryuu koutkem oka zabloudil jeho směrem. Neptun se trochu ušklíbl. „Jen jsem se trochu prošel,“ odvětil hravě a přešel k Ryuovi.

„To není odpověď!“ ozval se mistr Kronos pohoršeně.

Když ovšem nátlak ani na Neptuna neměl žádný význam ani výsledek, po hodině hádání se mezi sebou to vzdali a rozešli se, aby se uklidnili. V místnosti nakonec zůstali jen Neptun a Ryuu. Neptun odsunul židli a usadil se po Ryuově pravé ruce.

„Nuže?“ zeptal se ho Ryuu s upřeným pohledem před sebe.

„Jak jsi očekával - pád přežili,“ začal Neptun tajemně.

„Udělal jsi to?“

„Jen jsem je dovedl k hranicím. Bude to bezpečnější, než se potulovat po Agrevii. Dál se musí rozhodnout sami.“

„Co ta krev?“

„Melaforova. Ale nemusíš se obávat. Sice pomalá regenerace vlčího démona ho časem znovu zotaví.“

„Jaké jsou jejich další kroky?“

„Agsir Melaforovi domluví. Už se tady neukážou. Nemáš však i nadále otázky na svou minulost?“

Ryuu mlčel a prsty jemně klepal o dřevo stolu. „Ani ne,“ řekl po chvíli.

„Nechal jsi utéct jediného svědka, který ti je mohl zodpovědět.“

„To vím.“

„Proč jsi mu nakonec dal svobodu?“

Ryuu beze slova vstal a zasunul židli. „Protože pak bychom si byli podobní víc, než je třeba,“ řekl jen a odešel z místnosti.

„Takže se raději vzdáš jeho vzpomínek, které by ti mohly zodpovědět všechny tvé zbylé otázky?“ zeptal se Neptun jen tak do větru, protože ho Ryuu už neslyšel. „Budiž. Mocní lidé bývají často hloupí.“

Nakonec také vstal a odešel z místnosti.

---

Mikael vzhlédl, když klíče zarachotily u jeho cely. Zmateně sledoval Ryua, který mu otevřel celu a řekl mu, aby vyšel ven. Nikdo jim nemusel říkat, co se stalo. Král ani Melafor se do svých cel už nevrátili. Jen hlupák by si nespojil věci dohromady. A nyní je na řadě on, jakožto generál královské gardy. Semkl víčka k sobě, než vstal a následoval Ryua ven. Na nic se neptal. Snažil se pohledy, které ho pronásledovaly, ignorovat. Věděl, že toto je jeho poslední cesta bůhvíkam. Už se sem nevrátí. Popraví ho veřejně nebo v tajnosti? Ryuu nic neříkal, jen občas se ohlédl, zda ho Mikael následoval. Toho překvapilo, když nešli na nádvoří nebo někam ven, ale že postupovali dál ke královským ložnicím.

Chce ho odsoudit v tichosti a tajnosti? Ušetří ho potupy před lidmi, které měl bránit? Ne, Ryuu přece takový není… Chápe, proč učinil, co učinil. Váhavě k němu vzhlédl. Sundal mu předtím i pouta. Proč nic neříká? Proč se na něj nepodívá? Proč mu nedá naději, že ho nevede na smrt? Proč jeho milý mlčel?

Zastavil se. Po dvou krocích se zastavil i Ryuu. Ale neohlédl se na něj.

„Ryuu…“ oslovil ho Mikael tiše. „Co se děje?“

Ryuu beze slova ovšem pokračoval kupředu. Mikael pohlédl k zemi a opět ho tiše následoval. Vešli do královské ložnice. Mikael vzhlédl za náhlými kroky. To jen Ryuu k němu rychle přešel a prudce za nimi zavřel dveře. Otázky, které se Mikaelovi draly na mysl, nemohl říct nahlas, protože ho Ryuu umlčel polibkem. Když jeho ústa opět uvolnil, pevně ho objal. Mikael na chvíli zaváhal, než kolem něj omotal ruce.

„Ryuu, co se děje?“ ptal se starostlivě.

„Zůstaň chvíli takhle,“ zašeptal Ryuu do jeho vlasů.

„Dobře,“ kapituloval po chvíli.

---

Zkoumal Ryuovu tvář, zatímco prohraboval jeho vlasy. „Myslíš, že to je dobrý nápad?“ zeptal se po chvíli tiše.

„Co?“ nechápal Ryuu.

„Mít mě tady… Jsem přece nepřítel.“

Ryuu k němu konečně vzhlédl. „Nejsi.“

Mikael uhnul pohledem stranou. „Lhal jsem vám všem, abych se k vám dostal co nejblíž, a pak vás zradil.“

„Udělal jsi to, abys přežil.“

„To mě neomlouvá.“

Ryuu se mu zadíval hluboce do očí. „Lidi si žádají odpovědi. Nemohu je nechat déle čekat.“

„Co plánuješ?“

Ryuu se od něj odtáhl a přešel na balkón. Mikael ho váhavě následoval.

„Ryuu?“ oslovil ho tiše. Váhal, než ho chytil jemně za ruku. Neměl právo. Přivřel smutně oči, když se mu Ryuova ruka vysmekla. Přišel opravdu o vše, když už začal pomalu doufat, že by se to mohlo zlepšit?

Zarazilo ho, když mu položil Ryuu své ruce na jeho ramena. Vzhlédl k němu. „Dám vám všem šanci se svobodně rozhodnout o svém vlastním osudu,“ pravil k němu Ryuu. Mikael ho užasle sledoval. Skutečně? Proč? Proč tohle dělal pro své nepřátele? Proč jim dává možnost se volně rozhodnout?

„Proč…?“ nechápal Mikael.

„Protože nejsem Melafor,“ pousmál se na něj Ryuu a rozcuchal mu vlasy.

„Proč mi to říkáš?“

Ryuův úsměv trochu povadl. „Protože momentálně zastupuješ nejvyšší místo v tomto hradě. Král i Melafor jsou pryč. Nyní tě všichni oddaní předešlému řádu poslouchají bez otázek.“

„Nebudu rozhodovat za jiné.“

„Já vím. Každý má na výběr. Stejně jako ty se může svobodně rozhodnout.“

„Ponížíš nás veřejně před lidmi?“

„Opravdu se na to musíš ptát?“ zeptal se Ryuu trochu dotčeně.

Mikael cítil, že ta trhlina mezi nimi pořád je. Ztratil jeho důvěru. Způsobil mu nejednu jizvu, kterou jen tak neskryje. Opatrně Ryuovi přejel po paži a znovu sklopil zrak. Kdyby ho tehdy nepotkal… kdyby tu noc zemřel… musel by Ryuu tolik trpět?

„O čem budeme svobodně rozhodovat?“ zeptal se konečně.

„O vlastní svobodě.“

Mikael na něj zůstal hledět.

„Každému z vás položím jednoduchou otázku. Je na vás, jak se rozhodnete. Nebudu vás do ničeho nutit.“

„Co když tě nebudou poslouchat?“

Ryuu se zahleděl na království. „Budou. Moc dobře si uvědomují, že kdyby mě ignorovali, hrozba zničení království je pro ně velká. Přišli o krále. Přišli o Melafora. Lidi potřebují mít aspoň schopné stráže.“

„Myslíš, že vypukne vzpoura?“ zeptal se Mikael.

„Když ji v čas zastavíme ještě v počátcích, nevypukne.“

Mikael sevřel ruce v pěst. „Jak zní ta otázka?“ vzhlédl k němu.

Ryuu pohlédl na lidi na náměstí, kdy jeden z nich něco vysvětloval zbytku. „To se dozvíš později,“ řekl jen.

---

„Chce vyjednávat?“ zeptal se Ailean, když se Mikael vrátil do své cely. „Nebo nás chce veřejně popravit?“

„Netuším,“ odvětil Mikael popravdě. „Každého z nás se na něco bude ptát. Neřekl na co.“

„Ten syčák. Kdyby neměl na straně podlou lišku, zemřel by. Má strategie byla bezchybná!“ zuřil Ailean.

„Aileane,“ oslovil ho Mikael, aby starého muže uklidnil, „máme možnost se svobodně rozhodnout.“

„Jednoduše řečeno se svobodně budeme rozhodovat, zda zradíme již mrtvého krále či nikoliv,“ zasyčel Rei zle. „Nějaký odpad nám tady bude přikazovat jenom proto, že měl trochu štěstí!“

Mikael na jeho slova nereagoval.

„Co je komu po vojákovi, když je mrtvý?“ přemýšlel Weis nahlas. „Dokud nepadne království, máme komu sloužit. Pokud se království změní ve své podstatě, pořád budeme moci někoho následovat.“

„To nemyslíš vážně?“ zavrčel Rei zle. „Sloužit nějakému pobudovi?“

„Raději sloužit pobudovi, než přijít o hlavu.“

„Pche! Měl jsem zdrhnout, dokud to šlo. Plazit se po zemi před zrádcem…!“

„Raději se budu plazit, než abych zemřel zbytečně.“

A aby jeho rodina nepřišla o dalšího člena. Snese jakoukoliv potupu.

„Gundry! S tím přece nesouhlasíš, ne?“ zvolal Rei.

Gundry na jeho slova nereagoval. Zíral do zdi. Melafor je mrtvý a on tomu nemohl nijak zabránit. Zklamal ho, když se na něj nejvíce spoléhal. Jak by mohl přijmout poklidný život, když kvůli němu zemřeli jiní?

„Nepřijmu nic jiného než smrt,“ řekl chladně. Věděl, že tímto zarmoutí svou rodinu. Ale pro špatného vojáka není jiného vykoupení. „Nemohl bych se vrátit domů ke své rodině, kdyby věděli, že žiju, protože za mě padli jiní.“

„To jsou slova oddaného hlupáka,“ zabrblal Ailean.

„Cože jsi to řekl?“

„Probuď se, Gundry. Opravdu si myslíš, že svou smrtí něčemu prospěješ? Jenom tím ztratíš zbytečně život! Co tvá žena? Co tvé děti? Chceš je tak mladé připravit o rodiče? Nemáš v sobě ani kouska citu? Raději si vybereš hrdost, než život s rodinou? Raději zemřeš jako hrdina, než aby ses zbaběle vrátil k těm, kteří se o tebe bojí?“

Gundry tiše zavrčel.

„Ten muž neřekl, z čeho budeme volit,“ špitl Benji a snad litoval, že se kdysi, tam ve skalách, nerozhodl jinak. „Možná, že nám nabídne pouze smrt. Jen v mnoha jiných způsobech,“ dodal a ošil se po vlastních slovech.

„Takový on není,“ ujistil ho Mikael tiše.

„Říká ten, co s ním bez váhání skočil do postele,“ pronesl chladně Qasgar, jeden z mnoha vojáků. Mikael svraštil obočí, ale nic na jeho slova neřekl.

„Neurážej svého velitele,“ ozval se pobouřeně Ailean.

„Neříká nic jiného, než pravdu,“ zhodnotil Mikael po chvíli. „Nemám mu za zlé, že ve mně vidí zrádce, protože nade mnou vůdce rebelů drží ochrannou ruku. Ale i ta opadla. Vidí mě stejně, jako vás. Už nás nic nespojuje,“ lhal, aby uklidnil tichý šepot svých mužů. „Nenávidí mě stejně, jako vás. To, že nám dá na výběr, je pouze jeho vlastní laskavost.“

„Hostitel vlčího démona a laskavý? Pche!“ odplivl si Rei.

Mikael už dál nic neřekl.

„Mikaeli,“ oslovil ho Ailean po chvíli.

„Ano, Aileane?“

„Jaká je naděje, že budeme moci přežít všichni?“

„Pokud nám dá zvolit ze života nebo smrti, pak velká. Jen málokdo by si dobrovolně volil smrt.“

Oba pohledem zabloudili ke Gundrymu. „Jen doufám, že onen Ryuu nebude sahat do hnisající rány.“

„Takový on není,“ ujistil ho Mikael.

„Jaký tedy je? Ty jsi s ním strávil mnoho času.“

Mikael měl náhle sucho v ústech a oči ho zaštípaly od slz. „Sám uvidíš,“ řekl rychle, aby nepostřehl, jak se mu třepe hlas.

---

„Jak ses rozhodl?“ zeptal se Mars, když vstoupil do Melaforovy pracovny, kde Ryuu netrpělivě přecházel z místa na místo jako netrpělivý, uzavřený vlk v kleci. „Mluv s námi, Ryuu!“ oslovil ho rázně a vstoupil mu po chvíli do cesty. „Nic nám neříkáš? Proč před námi tajíš své kroky? Cožpak nám už nevěříš? Pokud máš nějaký problém, mluv o něm! Jsme tady, abychom napravili chyby z minulosti!“

Ryuu ho lhostejně sledoval. Beze slova kolem něj prošel, pořád zahloubán do vlastních myšlenek. Mistr Mars si povzdychl.

„Proč k tobě doléhají jen slova mého bratra?“ zeptal se chladně. Ryuu kolem něj opět beze slova prošel, ztracen ve vlastních myšlenkách.

Mistr neslyšně zavrčel. Popadl jeho ruku a zastavil ho.

„Mluv se mnou!“ zatřásl s ním.

„Jak bys naložil s nepřítelem, nad kterým máš plnou moc?“ zeptal se Ryuu chladně. Mars se zarazil. „Dal bys jim na výběr, nebo bys je bez zeptání zbavil života?“

„Záleželo by na onom nepříteli,“ odvětil Mars po chvíli.

„Pokud by to byli následovníci tvého úhlavního nepřítele?“

Mars zaváhal. „Zbavil bych se jich. Mohli by pro mne znamenat hrozbu, která by se obrátila po chvíli proti mně. Raději uhasím jiskru, dokud ještě příliš nedoutná. Stejně tak by reagovali i všichni zbylí mistři, aby ochránili své učně.“

Ryuu mlčel a prázdným pohledem ho sledoval. „Možná právě proto se tolik od sebe jednotliví lidé liší,“ řekl jen a prošel znovu kolem něj. „Každý se dívá na danou věc jinak. Kdyby všichni měli stejný názor jako ty, například, za chvíli by se vyvraždili navzájem.“

„Rozhodoval bych se tak pouze ve chvíli, abych se zbavil nepřátel.“

„Právě to je tvá slabina, Marsi. Jsi až moc čitelný.“

„Čitelný?“ ptal se Mars šokovaně a otočil se za ním.

„Když je nepřítel v nejistotě, co ho čeká, nepřečteš tak jeho další kroky lépe?“

Mars na chvíli zmlkl a zamyslel se nad jeho slovy. „Bude nervózní.“

„Přesně tak - nebude vědět, jak s ním naložíš.“

„Proto jim dáš na výběr a vyvedeš je z míry?“

„Kdo ví,“ usmál se Ryuu tajemně.

---

Zarbaga probudily rány na jeho dveře. Ode dne, kdy vyslýchal Melafora, jenom spal. Jeho sluha se o něj staral a obával se každé noci, kdy sám usínal. Přesto Zarbagos věděl, že na jeho dveře by lidi jen tak neklepali. Jeho sluha už je poslal pryč tolikrát, že už vzdali jakoukoliv snahu z něj získat informace. Jediný, kdo by ho nyní mohl otravovat, by byl někdo z rebelů v hradě. Oči ho ještě pálily a v hlavě mu hučelo. V takovémto stavu nemůže pořádně pracovat. I tak vstal z postele a přichystal se. Když jeho sluha vstoupil do pokoje, aby uvedl jeho hosta, byl Zarbagos již připravený. Atsushiho tvář znal již nazpaměť a mohl by ji i sám popaměti namalovat. Vždyť toho muže viděl pomalu častěji než Ryua. Nemusel se ptát ani Atsushi nemusel nic říkat.

„Zůstaň tady,“ řekl svému sluhovi, než následoval Atsushiho. Jeho sluha ho ztrápeně sledoval. Věděl, že jeho pán není ještě schopný delšího pohybu nebo práce vůbec. Nemohl ale odporovat jeho příkazu.

„Už je vám lépe?“ zeptal se Atsushi cestou. „Být to na mně, nechal bych vás na pokoji.“

„Není třeba se strachovat,“ ujistil ho Zarbagos. „Svou práci jsem schopný odvést stejně dokonale, jako předtím.“

Atsushi už více obav neprokázal. Zarbagos byl dospělý muž. Sám moc dobře znal své hranice.

„Neohrožený vlk se již tedy rozhodl?“ zeptal se jakoby do větru, než vstoupili do hradu.

„Jen mi řekl, abych vás přivedl.“

„Takže pouhý sluha Vlka?“

Atsushi na jeho poznámku nereagoval.

„Omlouvám se, to bylo hrubé.“

Ani poté nezískal Atsushiho reakci.

---

Zarbagos byl překvapen, když ho Atsushi opět dovedl do místnosti, kde měli předtím možnost vejít jen královi nejbližší a vysoce postavení šlechtici. Místnost, kdysi honosná, nyní byla ještě zpustošenější než předtím. Král je mrtvý. Melafor je mrtvý. Čeho dalšího chce Ryuu ještě dosáhnout? Jak moc chce zdejší lidi zastrašit, aby proti němu nepovstali? Zabil také vojáky? Poslal aspoň jejich těla jejich rodinám? Nebo doposud žijí? Pokud ano, je to snad důvod, proč ho zde dnes zavolal? Když předstoupil před Ryua, odpovědí se nedočkal.

„Sleduj,“ řekl mu Ryuu jen.

Bylo mu přiděleno místo mezi Mistry a stejně jako oni musel zůstat zticha po celou dobu.

‚Kolik životů bude promarněno dnes, abys konečně ukojil svou chuť po pomstě?‘ pomyslel si Zarbagos trpce. Většinu vojáků znal. Většinu královských sluhů, kteří naneštěstí prchli včas, také znal.

---

Benji váhavým krokem postupoval kupředu s pouty na rukách. Byl vybrán mezi prvními řádovými vojáky, kteří se měli dostavit před Ryua, který nad nimi měl vynést svůj rozsudek. Mladý voják litoval, že kdy chtěl sloužit králi, a přesto cítil hrdost, že jeho rodina může být hrda zrovna na něj. Už, už chtěl pokleknout, jak praví tradice, ale jiný voják ho včas zastavil.

„Před odpadem se nekleká,“ odvětil starší muž a propaloval Ryua pohledem.

„Pošpinils bys jen svou čest,“ pravil druhý nenávistně.

„Obyčejní lidé, žádní démoni, když už, jen slabé lasičky,“ informoval Neptun s úšklebkem.

„Přesto pořád hrdí vojáci!“ zvolal starší voják.

Benji sklopil zrak k zemi. Jakou bude mít naději, že přežije?

„Každý život je dar, bratře. Nemusíme jím plýtvat, jako to dělal Melafor nebo třeba tvoje maličkost,“ připomněl mu Mars.

Mistři mezi sebou šeptem rozmlouvali, zatímco Ryuu seděl na schodech a sledoval čtyři předvedené muže před sebou. Byl to on, kdo bude rozhodovat, kdo jim položí jednoduchou otázku. Cítil na zádech Zarbagův významný pohled. Po chvíli vstal a šum hlasů mistrů ustal. Udělal pár kroků blíž k vojákům.

„Život nebo smrt?“ zeptal se jednoduše.

Přesto Benjiho polekal a zbylé otrlé vojáky překvapil.

„Co je to za hloupou otázku?“ zasyčel starší voják zle. „Mám se snad plazit po zemi před hříšníkem? Raději mi vraz meč rovnou do srdce, vrahu! Nebudu klečet před tebou a škemrat o život! Zabij mne! Zabij mne, jako jsi zabil krále!“

„Uklidni se,“ snažil se ho zastavit před hloupostí jiný voják.

Benji jen polekaně hleděl na muže, který dokázal tak snadno rozhodit klidného, staršího muže, který byl již zkušeným vojákem několik desítek let. Přesto se Ryuu více neptal. Byla to jednoduchá otázka, vskutku. A přitom mohla způsobit tolik povyku.

„Život!“ zazněl mladý, roztřesený hlas místnosti. Benjimu se špatně dýchalo, když vyřkl svůj vlastní ortel, ale přesto jej zoufale zopakoval: „Ovšemže život!“

„Blázne!“ obořil se na něj starší voják. „Prosíš o život zrádce?“

„Ano! Nechci zemřít jenom proto, že sloužím králi!“

„Nevážíš si snad chleba a střechy nad hlavou, kterou ti král milosrdně dal?“

„Vážím! Ale také si vážím života, který mi dali rodiče!“

Blázne!“ zvolal muž znovu.

„Tak dost!“ rozezněl se Marsův rázný hlas místností. „Zvolil si stejně, jako si může zvolit každý jiný. Jaké jsou vaše odpovědi?“

„Ovšemže smrt!“ zasyčel starší voják znovu. „Nebudu vděčný za život vrahu, jako je on!“

A na důkaz své zlosti prstem ukázal na Ryua. Ten nehnul ani brvou. V místnosti nastalo ticho. Dva zbývající vojáci váhali.

„Smrt!“ oznámil po chvíli jeden z nich hrdě. Raději zemře, než aby zradil vše, za co doposud bojoval.

Ryuův pohled spočinul na posledním muži, který se měl rozhodnout o svém životě.

„Smrt,“ řekl nakonec.

Benji je všechny tři zmateně sledoval. Proč se rozhodli pro smrt, když jim mohl dát život? „Proč?“ nechápal.

„Jsi mladý. Nemáš čest ani hrdost,“ odfrkl si nejstarší z nich. „Sloužíš komukoliv, když ti to něco vynese. Proto na tebe nebude nikdy spoleh.“

Po svých slovech si odplivl před Benjiho nohy. Mladý voják zdeptaně pohlédl k zemi. Skutečně se rozhodl špatně? Co je špatného na tom žít? Má rodinu a jiné lidi, které by zarmoutilo, kdyby zemřel. Má snad hrdě zemřít? Proč?

„Rozhodli jste se,“ pravil Ryuu po chvíli. „Svobodně a dobrovolně. Neptune, můžeš je odvést. Venuše, ty odveď toho, co si zvolil život. Atsushi, přiveď další!“

A jak Ryuu pravil, tak se také stalo.

Opakovalo se to ještě mnohokrát. Všichni vojáci si postupně volili mezi životem a smrtí. Byli posláni do dvou různých místnosti, kde je rebelové pečlivě hlídali, a čekali, až tento směšný soud skončí.

V místnosti, kde byli vojáci, kteří si vybrali život, bylo sotva deset mužů.

Místnost, kde se hromadili vojáci, kteří si přáli smrt, byla po několika minutách skoro plná.

Ryua netěšilo, jak se tento proces vyvíjí.

„Přiveďte velitele páté jednotky,“ řekl, když se všichni ostatní vojáci rozhodli.

---

Ailean, který si hrál s kamínky mezi prsty a vytvářel si iluze, že jsou něco úplně jiného, vzhlédl, když se znovu otevřely dveře. V celách zbývalo jen pět lidí. Pět nebezpečných lidí. Vojáci byli odvedeni pryč a nejspíš popraveni. Nyní je řada na nich. Odložil kamínky stranou a vstal. Už je nebude potřebovat. Snad tušil, že nyní je řada na něm.

„Udatný Aileane,“ oslovil ho Atsushi a starý Ailean k němu pohlédl unaveným pohledem, „nadešel tvůj čas.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
O 11 rokov neskôr... Ležal som v tráve na deke v Raidonovom náručí...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Pred štyri a pol rokom.....   „Parkovanie mimo vyhradeného...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Prvá hodina, lektvary.........fakt mi to tu pripomína čím ďalej tým viac...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Report z prvního úkolu mu Alice následující týden ohodnotila jako průměrný. To...