Čt, 20/12/2018 - 00:53
6

Jak prostá otázka. Pronesená ale nebezpečnou osobou, která se roky vyžívala v utrpení jiných a schovávala se za krále, protože na to prostě měla právo. Jakákoliv odpověď, kterou by shledal podezřelou, by vedla k další otázce a nepřímému vyzvídání, až by se nakonec dovtípil, s kým má tu čest. Ryuu se kradmo podíval na zbylé muže ve fialových hábitech, kteří je nenápadně taktéž sledovali a čekali, až se ten jeden zase vrátí na své místo, aby mohli pokračovat ve svém hezkém nicnedělání – nebo možná čekali na trochu té slibné zábavy. Už se chtěl tváří otočit k tomu muži a nějak drze mu odpovědět, jak měl ve zvyku, ale tu ho překvapil onen mladík, když sám začal.

„Omlouváme se!“ zašvitořil vesele, s lehkou dávkou opilosti v hlase. „Já a můj přítel tudy jenom procházíme a neradi bychom způsobovali nějaké potíže, jestli mi tedy rozumíte?“ Naklonil hlavu na stranu a přitom muži po stole přesunul jakýsi malý balíček, který zachrastil. Úplatky byly běžné všude a vždycky. Ani králův poskok není všemožný – ví, že se každý zlaťák navíc hodí. Rozhodně lepší, než tady budit nepokoje nebo dokonce boj. Pohlédl lhostejně na kožený balíček. Sebral ho a otočil se na patě.

„Pro příště nebuďte tak hluční,“ řekl jen a zase se vrátil na své místo.

„Dám ti radu, Ryuu,“ ozval se Mikael a Ryuu konečně odvrátil pohled od onoho muže. Všiml si, že má Mikael trochu vážný pohled. „Se strážemi si nezahrávej. Nikdy nevíš, s kým máš tu čest. Ve většině případech jsou to zatracenci, kteří se buď narodili s mocnými démony… nebo do nich Melafor mocné démony vložil. Nepotřebuje slabé lidi ve své armádě.“

Ryuu se zamračil při zmínce toho jména.

„Omlouvám se, jestli jsem tě praštil příliš,“ usmál se Mikael omluvně.

„To nic. Znám někoho, kdo by mi s radostí vrazil mnohonásobně silnější ránu,“ ušklíbl se Ryuu při vzpomínce na Marse.

„Málem jsem nás dostal do potíží…“

„Ale hravě jsi z těch potíží zase vybruslil. Tomu říkám talent.“

Mikael se potěšeně usmál. „To mě těší,“ vypnul hrdě hruď. S radostí si s ním praštil pohárem o sebe a oba svou medovinu vypili snad na jeden hlt.

---

Ryua ráno nepřekvapilo, že mu třeštilo v hlavě. Ve chrámu by se sotva podával alkohol v takovém množství. Ale nemohl neuznat, že mu ten hořkosladký zlatavý nápoj nechutnal. Musel mu přijít na chuť. Po několikátém poháru už mu ani tak trpký nepřipadal. Raději ani nechtěl vědět, kolik utratili peněz jen v medovině.

Dostat se z postele bylo horší, než po první noci strávené s Mistrem. Udržet se na nohou? Jakbysmet. Potácel se ze strany na stranu a doufal, že do ničeho nevrazí. Bylo mu jasné, že jeho démon se náramně baví jeho současným stavem.

Nemohl najít žádnou oddělenou místnost, kde by si opláchl tvář. Když sešel dolů po schodech, hostinský ho poslal někam za roh se slovy, že se mu snad jejich koupelna bude líbit. A líbila. Byl to totiž volný prostor skoro jako v lese, horké prameny lákaly ke skoku do nich a nebylo nikde ani známky, že by venku sněžilo, jak postřehl, když šel kolem okna. Svlékl ze sebe hábit a vklouzl do horké, skoro až vařící vody. Tohle ho sice neprobudí stoprocentně, ale určitě mu to pomůže myslet.

Přivřel oči.

Zapomněl úplně na čas a svého dočasného společníka s roztomilou tváří. A tělem, které by si přál pošpinit. Ušklíbl se pro sebe. Stejně jako jeho démon, i on je zkažený až na dřeň. Copak se tomu dalo zabránit? Jaký pán, takový démon.

Slyšel, jak se otevřely dveře a zase se tiše zavřely.

Neohlédl se.

Slyšel kroky, ale žádný hlas.

Mohl to být kdokoliv, ale Ryuu moc dobře věděl, že je to Mikael.

Měl by ho zkusit svést? Tím jsou vlčí démoni přece proslulí. Ne, že by to někdy zkoušel…

Skutečně to byl Mikael, kdo vešel dovnitř a skryl se za kamenem a sledoval toho tajemného muže. Lhal by, kdyby si nepřiznal, že ho ten muž nepřitahuje. Byl pro něj jedno velké neznámo. A on chtěl to neznámo poznat.

Zamrkal, když viděl, že se Ryuu blíží k břehu naproti. Mohl jen zaujatě sledovat jeho pevné, nahé tělo, které se pomalu vynořovalo z vody. Všiml si i pohledu jasně zářících žlutých očích. Věděl o něm od samotného počátku a záměrně vyšel takto, aby zkusil, zda ho dokáže svést? Mikael se zahanbil. Byl opravdu vzrušený jen při pohledu na něj. A ne jako z nějakých dívek, které se mu kdysi dávno líbily.

Skoro jako zpráskaný pes stáhl ocas a raději se vypařil. Ryuu ho sledoval, jak mizí, a povzdychl si. Na tom svádění bude muset zapracovat, pokud chce, aby stoprocentně fungovalo. Na druhou stranu – na první pokus to rozhodně nebylo špatné. Nemohl si nevšimnout jeho rozpaků ve tváři, když utíkal. Musel ale pokárat sám sebe, že on sváděl mladíka, ne Mikael jeho.

„Však času na zábavu bude hodně,“ řekl si pro sebe, než se nasoukal do svého hábitu.

---

Za drobný úplatek jim Ryuu obstaral koně. Slunce vstávalo jasně bílé. Sněžilo a od úst Ryuovi vycházela pára. Byl zvyklý i na horší podmínky. Čekal, až i Mikael vyjde z hostince. Zaplatil za nocleh a medovinu, kterou tam včera propili. Vypili toho celkem dost. Hostinský však byl spokojený, když získal pár zlatých navíc. Další peníze padly na koupi dvou koní a sedel. Lidé zde nebyli vydřiduši, jen se snažili něco si vydělat, aby se měli o něco lépe.

Královská garda zde byla častým hostem, ale většinou se odvolávali na imunitu od krále, takže své účty neplatili. A že ty účty nebyly jen malé nedoplatky za medovinu. Nejen tady, ale všude, jak zaslechl Ryuu.

Ať už dělali jakékoliv potíže, stačilo se odvolat na Melafora a krále a všichni obyvatelé Agreviy se raději vzdali peněz, které měli dostat. Být v křížku s králem nebo Melaforem se nevyplácelo. Většinou byste stejně prohráli a museli byste zaplatit za soud a drahocenný čas, který vám věnoval buď jeden, nebo druhý.

„Kam máme namířeno dál?“ zeptal se Mikael, když nasedl na koně a schovával nějaký deník. Ryuu sledoval místo, kde onen deník zmizel. „Ach, píšu si deník s místy, která jsem navštívil,“ vysvětlil mladík.

„Cestovatel?“ pozvedl Ryuu obočí.

„Když máš stráže v patách, je dobré si zapsat města, kam se znovu nevydat.“

Ryuu mu dal v tomhle za pravdu.

„Kam se vydáme nyní?“ zajímal se Mikael.

„Směrem ke království.“

Mikael zamrkal. „Počkej!“ vyhrkl najednou. „Nechceš snad jít rovnou ke královi osobně?“

„Proč ne?“ zeptal se Ryuu otráveně. Má snad čekat na povolení, až se uráčí král mít na něj čas? Řekne mu, co Melafor udělal v jejich svatyni před pěti lety. A předtím Melaforovi celkem pocuchá kožich. Nic lepšího si ten chlap ani nezaslouží.

„Král tě jen tak nepřijme,“ připomenul mu Mikael.

„Bude muset.“

„Takhle to nefunguje, Ryuu.“

„Nejspíš budu mít dost pádný argument, aby mě přijal.“

Mikael zaskřípal zuby a předběhl ho se svým koněm. „Ty to nechápeš?“

„Nechápu co?“

„Ke králi se dostaneš jedině tak, že vstoupíš do jeho gardy pod vedením Melafora… nebo tě přímo Melafor sám před něj přivleče. V tom horším slova smyslu.“

„V tom případě zajdu nejdříve za Melaforem.“

Mikael zaúpěl. Předtím se mu nezdál až tak tvrdohlavý, ale tohle je opravdu bláznovství… „K Melaforovi se dostaneš jenom tak, že tě chytí, že se buď zdržuješ s hostitelem démona, nebo že sám si hostitel démona. A dostanou tě k němu, jen když budeš slibným členem pro gardu, aby sis zachránil život, že jsi hostitelem mocného démona.“

„Hm, v tom případě pokus o vraždu Melafora s mocným démonem bude bohatě stačit,“ pokrčil Ryuu klidně rameny.

Mikael mlčel. Trochu ustaraně ho sledoval.

Uvědomuje si vůbec, co říká?

Jít proti Melaforovi je čisté šílenství.

Ale protože tohohle muže zná sotva den, nedivil se. Třeba je to vážně šílenec.

A raději být po boku šílence, než jít proti šílenci sám s holýma rukama.

Zanedlouho po nich vyjela z vesnice i královská garda zpátky ke své části království, zatímco si ten muž s jasně modrýma očima pročítal nějaký dopis. Ušklíbl se. Tohle Melafora jistě potěší. Snad mu z toho taky kápne i nějaké to povýšení…

Sotva dojeli na královský dvůr, hned všem vydával rozkazy.

Přímo jednoho vojáka určil, aby ho doprovodil k Melaforovi. Získá poctu, stejnou jako on. Dopis, na který čekali. I kdyby měl být jen plný domněnek jejich mladého pozorovatele, raději mu budou věřit. Pochybovali, že by jim lhal. Obzvlášť, když pro něj tolik udělali. Skryt a nezpozorován, sledoval všechny okolo a hravě jim nahlásil podezřelé lidi.

Když skoro předstoupil před Melafora, nohy se mu klepaly. Jako pokaždé, když před něj předstoupil. Melafor byl velký muž, který toho dokázal již v mladém věku hodně. I král samotný se ho jistě bál. Kdo by se nebál vlčího démona, byl by pošetilec! Ale to charisma, které měl Melafor, bylo také samo o sobě nebezpečnou zbraní.

Našel ho zrovna ve chvíli, kdy seděl ve svém křesle a sepisoval hlášení pro krále. Mohl na něm oči nechat. Tak majestátní muž, vykonávající záslužnou činnost. Tak okouzlující muž, že by mu všichni mohli podlehnout, když by chtěl.

„Co se děje, Gundry?“ zazněl jeho hluboký hlas.

Muž měl sucho v ústech. Ani nevzhlédl od papírů, které sepisoval, a věděl, o koho se jedná. Narovnal se a hrdě vypnul hruď. „Nesu hlášení, pane Melafore,“ řekl mu s úctou a přinesl mu papír až pod nos. Druhý muž se neodvažoval vkročit dovnitř. Melafor dlouhou chvíli něco psal, poté odložil brk a očima lhostejně pohlédl na papír vedle sebe.

Rozevřel ho a spěšně přečetl.

Usmál se pro sebe.

„Vypadá to, že můj plán konečně nese ovoce,“ řekl spokojeně.

„Pane?“ ozval se Gundry nechápavě.

„To nic,“ řekl Melafor mile a vzhlédl k němu. „Dobrá práce. Vrať se k ostatním. Myslím si, že naše spojka konečně našla správnou stopu, kterou může sledovat. Asi budeme dostávat další podobná hlášení nyní častěji.“

Gundry se pousmál a vysmekl mu poklonu.

„Prozatím nic nedělejte – pořád je zde možnost, že je to falešná informace.“

„Přišel jsem s nimi do styku, pane – pochybuji.“

„I tak… sám sotva vycítíš, který démon se na tebe zrovna dívá.“

„Máte pravdu, pane Melafore. Omlouvám se za svou drzost.“

Melafor vstal a přešel k němu. Přiměl ho zvednout k němu zrak a muž tiše vydechl. Melafor se mu díval hluboce do očí. „Zasloužíš odměnu,“ zašeptal svůdně. Muži se rozklepala kolena. Měl ženu, kterou miloval, ale nyní byl plně pod mocí vlčího démona. Melafor ale neměl nyní náladu na muže jeho formátu. Pustil ho ze své moci a nařídil mu, aby šel konat svou práci. Gundry, ještě trochu rozklepaný tím náhlým vzrušením, jen mlčky přikývl a vzdálil se, co nejrychleji dovedl. Melafor se usmál pro sebe a znovu usedl za svůj stůl. Očima spočinul na malém papírku na svém stole.

Vzal ho a při svitu svíčky ho spálil.

„Nečekal jsem, že to půjde až tak snadno,“ pronesl tiše pro sebe.

---

„Kam jsi měl vůbec namířeno, kdybys mě nepotkal?“ zeptal se Ryuu cestou.

Mikael se zamyslel. Nakonec pokrčil rameny. „Jen tak bych nejspíš bloudil po světě, jako doposud.“

„To nemáš žádný cíl?“

„Mám – chci poznat všechny vesnice v království Agrevia.“

„Takže cestovatel?“

Mladík hrdě přikývl.

Ani jeden se nezmínil o tom, co se stalo předtím. Nebylo třeba. Kdyby Ryuu chtěl, mohl ho svést hned za rohem a zkusit, jaké jeho mladé tělo je. Ale rozhodl se nebýt jako Melafor, který svádí pro potěšení jen své.

„V tomhle deníku mám všechna jména všelijakých vesnic, kde jsem už byl,“ svěřil se mu a podal mu deník. Ryuu si ho vzal a prolistoval ho. Všiml si několika vytrhnutých stránek. Pozvedl nad nimi obočí. „Co? Jsem perfekcionista. Nevidíš, že nikde nejsou přepisy nebo žádné škrty? Pokud udělám chybu, celý zápis musí pryč,“ vysvětlil.

„Tak perfekcionista, říkáš?“

„Co se týče psaní, tak ano.“

„Budeš to chtít vydat?“ zeptal se, když mu deník vrátil.

„Spíše ne. Je to můj soukromý deník. A pochybuji, že by někdo chtěl číst o vesnici nebo městě, kde třeba žije.“

„I takoví se najdou. Například já.“

„Ty jsi ale jiný případ,“ mrkl na něj Mikael koketně. Ryuu se ušklíbl.

„Díky, že mě ihned zahazuješ sobě pod boty jako úplného burana.“

Mikael se mile usmál. „To bych si nedovolil.“

Vůbec ne,“ pokýval nad ním hlavou a oba se zasmáli.

Když však vjeli hlouběji do lesa, kde se stromy kroutily jako něčí pařáty, smích je přešel. „Měj respekt k lesu, kterým kráčíš, a on tě nechá na pokoji,“ řekl si Ryuu poučku Marse spíše pro sebe.

„Je to tu děsivý,“ poznamenal Mikael upřímně.

„To tedy je,“ souhlasil Ryuu, „ale existují i děsivější místa.“

„Ani mi o nich raději nemluv,“ nakrčil se Mikael. Otřásl se hrůzou.

Ryuu se ušklíbl.

„Máš snad strach?“

„Ovšemže ne!“

Ryuu se hrdelně zasmál.

Vyplašil tak pár havranů, kteří s křikem uletěli pryč.

„Takový dobrodruh jako ty a bojí se lesa?“

„Nemusím být dobrodruh, každý by se bál,“ zabrblal Mikael. Popohnal koně trochu kupředu. Už chtěl být odtud co nejdál.

Ryuu ho po chvíli dohnal. „Je jen moudré, že máš z něčeho strach. Kdybys tvrdil, že nemáš, byl bys lhářem,“ řekl nepřímo omluvně. Byla v tom vůbec stopa omluvy? Ne, ale Ryuu ji tam někde skrytou viděl. Nejspíš.

„Z čeho máš tedy strach ty?“ pohlédl na něj Mikael zvědavě.

Ryuu se zarazil a zamyslel se. Moc dobře věděl, z čeho má strach. Obrazy z oné noci se mu neustále vracely v nočních můrách i v průběhu dne… A nejen z oné noci, ale i ze dnů, které strávil spolu se svým Mistrem, kterého miloval. Měl strach z neúspěchu, že svou pomstu nedokoná. Měl strach, že ho chytí dřív, než se k Melaforovi dostane. Ale největší strach měl, že nebude schopný zabít Melafora. To, že on sám nebude schopen zabít toho zmetka, ho děsilo nejvíc. Veškerý trénink, do kterého dával všechno, by byl k ničemu.

‚Nepochybuj, Ryuu,‘ slyšel hlas svého démona a stáhl si kapuci více do tváře při pohledu k zemi. ‚Jednou zapochybuješ a s radostí tě pozřu. To si pamatuj.‘

Byl to spíše výsměch, než uklidnění.

I tak se Ryuu ušklíbl. „To se nestane,“ slíbil mu vzdorně.

‚Jenom aby.‘

Přímo živě si dokázal toho zpropadeného démona představit, jak se nyní šklebí. Poslední dobou mluvil až příliš… Měl ho raději, když mlčel. Ale nenáviděl ho, že tu noc také mlčel… Nenáviděl ho, že mu nepropůjčil tehdy sílu, když ji potřeboval. Na druhou stranu – co mohl očekávat? Tehdy mu sotva mohl rozumět, když se mu znenadání zjevil. Tehdy nic nechápal. A chápat nechtěl.

Nyní věděl, že byl pořád jenom hloupé dítě, zaměřené jen na sebe. Nebral ohled na Atsushiho, který tu noc ztratil Tsume. Nebral ohledy na smrt mnoha dalších učňů. Truchlil jen pro Mistra. Když dospíval, cítil se za svou slepost zodpovědný.

Z myšlenek ho dostal Mikaelův hlas.

„Neslyšel jsi o tom?“ zeptal se mladík, když koni prohrábl hřívu.

Ryuu zamrkal. „O čem?“ nechápal.

„Melafor vypsal na všechny hostitele démonů odměnu. Podle nebezpečnosti se zvyšuje…“

„Předpokládám, že ty máš tu nejvyšší?“

„Nemusel by sis mě dobírat…“

Ryuu se jen ušklíbl v odpověď.

Sněžilo. Mikael zatřepal hlavou, aby si z vlasů dostal vločky. Ryuu svého koně zastavil a rozhlédl se kolem.

„Děje se něco?“ zeptal se Mikael a také se obezřetně rozhlédl kolem.

Ryuu chvíli mlčel a rozhlížel se kolem, než pravil: „To nic. Asi se mi něco zdálo.“

Mikael jen mlčky přikývl.

Ryuu si však někoho skrytého za stromem všiml. Stopy ve sněhu ho prozradily. Rozhodl se ho ale ignorovat. Pokud to není amatér, sám si uvědomí svou vinu a nechá je na pokoji. Popohnal svého koně kupředu, dokud nedoběhl Mikaela.

---

Když procházeli lesem, zastihla je sněhová bouře.

Sotva viděli na krok před sebe.

Koně se vzpínali a odmítali pokračovat dál.

Ryuu z toho svého seskočil a oba koně tahal kupředu. Nemohli zůstat uprostřed lesa. Musel doufat, že další vesnice je blízko.

Nutil koně ke spolupráci, přestože moc dobře věděl, že se bojí.

Uklidňoval je a hladil je po hlavách.

Skrz mlhu plnou vloček spatřil nějaká světla. Prudce se zastavil. Sledoval obrysy koní a velkých vozů, které tahali za sebou unavení koni. Světla zavěšená zezadu na vozech se pohoupávala dle pohybu vozu.

Ryuu sledoval onen podivný konvoj vozů, který hlídalo jenom pár stráží.

Mikael se trochu přikrčil a vyčkával spolu s Ryuem.

„Co to bylo?“ zeptal se Ryuu, když je minul i onen poslední vůz, pronásledovaný třemi muži královské gardy na koních.

„Převážení zboží z království Agrevia do druhého,“ řekl Mikael a oklepal se zimou. „Jídlo, knihy, oblečení, zbraně… cokoliv je potřeba.“

„Do jakého?“

„Do kteréhokoliv, se kterým má království Agrevia mírovou smlouvu.“

„Co se stane, pokud zboží nedoručí?“

„Nic, pošlou další.“

Ryuu se díval za mizejícím světlem v dáli v mlze. Otřepal se od sněhu a s námahou pokračoval kupředu.

„Dle mých propočtů, pokud si udržíme stejný kurz-…“ začal Mikael, ale najednou kýchl. Ryuu se zarazil. Znělo to… roztomile. Skoro jako by kýchlo štěně. „Dostaneme se tak do města Karmina. Bude dobré tam nějaký čas zůstat. Pro pobyt tam ale potřebujeme potvrzení…“

„Karmina?“

„Ano,“ potvrdil Mikael a popotáhl. „Jedno z takzvaných zlatých měst.“

Zlatá města – honosný titul, které získá jenom pár měst, když je prospěšné králi. Ať už se jedná o úrodu jídla, výrobu zbraní nebo výchovu zkušených mužů pro armádu. Bohužel, město Karmina si tento titul získalo za svou prohnanost – právě zde se našlo nejvíce hostitelů démonů, kteří byli onu noc prvního lovu zabiti. Ať už poté měšťané udělali cokoliv pro krále záslužného, zapsali se do paměti všech jako zlaté město plné prohnaných, chamtivých lidí. To však obyvatelům nijak nevadilo.

Především ale byli hrdi na jednu osobnost, která se zde narodila.

Rozhodli se na své popularitě dokonce vytěžit. Přejete si zůstat přes noc? Prosím, klidně. Zaplaťte a zůstaňte si zde klidně den, týden. Ale plaťte. Jsme přece součástí zlatých měst a musíte respektovat naše pravidla.

„Kolik stojí vstup?“ zeptal se Ryuu.

„Hm,“ zamyslel se Mikael. „Při mé poslední návštěvě…“ zalistoval ve svém deníku a přimhouřil oči, aby něco viděl. „Padesát zlatých za pobyt na týden. Za jednoho. Bez ohledu, zda se jedná o dítě nebo dospělého. A pokud se jedná o těhotnou ženu, platí i za nenarozené dítě, pochopitelně.“

‚Hnus,‘ pomyslel si Ryuu, ale nic nahlas neřekl.

„Byl jsi tam někdy?“

„Ne,“ odvětil Ryuu ihned.

„Můžeme ho klidně obejít,“ navrhl Mikael.

„Ne. Koně by sotva dokázali v takovém nečase jít delší dobu. Raději zaplatím těm zlatokopům, než aby si koně něco vrazili do kopyt nebo něco natáhli, když by špatně nakročili. A pochybuji, že ty bys dokázal snést takovou vichřici delší dobu. Už teď máš tváře ošlehané větrem až běda. Teplá koupel by ti jenom prospěla.“

Mikael svraštil obočí. „Snesu toho víc…“ zabrblal si pod nos.

„To ti věřím, ale abys mi uprostřed cesty odpadl, nechci.“

Mikael nafoukl tváře, ale stáhl si kapuci více do tváře.

‚Měl bys ocenit, že tě tady provázím!‘ pomyslel si vztekle.

Po delším boji s vichřicí a volnou přírodou kolem sebe konečně doputovali do Karminy, onoho zlatého města.

Už hned u brány je zastavovali stráže a ptali se na povolení.

„Je více než jasné, že žádné nemáme,“ zavrčel Ryuu nevrle.

„Následujte mě,“ řekl muž v uniformě nevrle.

Peníze. Jak pomíjivá věc. A přesto na nich lidé tolik lpí.

Muž je dovedl do malé chatky nedaleko brány, kde spala tváří na stole nějaká rusovláska. Když slyšela zavrzání dveří, rychle zvedla hlavu, narovnala záda, ale otlačená tvář od nerovného stolu s rýhami a rozcuchané vlasy jí zůstaly.

„Máme tady hosty,“ zasmál se muž. Div Mikaela nevhodil dovnitř a poté lhostejně odešel. Ryuu ho zachytil před pádem.

„Kolik?“ zeptal se Ryuu nedůvěřivě.

Žena na ně zamrkala, poté se vzpamatovala a rychle něco vypisovala.

„Sto dvacet zlatých za pobyt za týden,“ řekla, když jim předala dva papíry.

„Sto dvacet zlatých?“ zopakoval Ryuu nevěřícně. „To snad dostanu jídlo na zlatém podnosu?“

„Ryuu,“ dloubl do něj Mikael slabě.

„Ne, taková jsou pravidla,“ špitla žena slabě.

„Kašlu na pravidla. Snažíte se nás oškubat. Zlaté město? Asi těžko. Bude jednou zlaté, až roztavíte peníze, které si vyškemráte na pouhých procházejících lidech!“ praštil Ryuu s papíry o stůl. Žena zůstala v klidu. Ani se nepohnula. Byla na takové jednání zvyklá. Pohlédla na jeho ruku, pod kterou krčil její pracně vypsané listy s částkou.

Poté se zarazila a vzhlédla k nim znovu.

„Copak to nevíte?“ zeptala se a zamrkala na ně jasnýma zelenýma očima. „Asi pocházíte zdaleka, že?“

„Nevíme co?“ zeptal se Ryuu trochu klidněji.

Žena si spravila rusý pramen vlasů za ucho a smutně se usmála. Odrecitovala svůj text, který znala nazpaměť už od doby, kdy tady začala pracovat. „Samotný Melafor pochází z Karminy. Jsme hrdí, že se můžeme hlásit k někomu, jako je on. Proto je poplatek tak vysoký.“

4.9
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
„Teď se ti pomstím!“ zavrčí Alex a strčí do mě. Poslušně se sesunu do křesla...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Volal jsem taxíka, ještě než jsme vyšli z bytu. Naléhal jsem tak moc, že z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Moje představa, že Timothyho rychle uspím velkým množstvím alkoholem prolitého...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
„Brácho. Hej, brácho!“ vytrhne mě ze zamyšlení mladší pubertální sestra, která...