Čt, 03/01/2019 - 00:15
2

„Vážně musíme už jet? Ještě máme dva dny zaplacené,“ dělal Mikael smutné oči.

„I to byla delší dovolená, než jsem plánoval,“ uznal Ryuu, když mladíka tahal spolu s koňmi pryč z Karminy. ‚Ne, děkuji. Karminu už víckrát ne, pokud možno,‘ pomyslel si Ryuu a co nejrychleji odtam zmizel.

Odešli za brzkého rána, aby je náhodou někdo nepotkal a nechtěl s nimi smlouvat, aby ještě chvíli zůstali. Počasí se umoudřilo. Už nesněžilo. Sníh byl spíše prášek, který poletoval kolem vás, kdykoliv jste pohnuli nohou. Nebo když zafoukal vítr, zvedl se a vletěl vám do tváře, aby vás probudil. Ryuu se neohlédl, když vyšplhali na kopec. Mikael tiše sledoval město, které za sebou nechávali. Poté se rozběhl se Ryuem, aby ho dohonil.

„Kam se vydáme dál?“ zeptal se Ryuu.

„Hm, pokud půjdeme dál na sever,“ začal Mikael a vytáhl mapu, „a půjdeme rychlejším krokem, do večera bychom mohli dojít až doprostřed rozsáhlé planiny… nebo lesu. Tam bude jistě plno jeskyní, kde bychom se mohli zastavit k odpočinku nebo ke spánku…“

„Nebo bychom mohli jít celou noc a vymazat tu časovou ztrátu, kterou nyní máme.“

„Nesouhlasím.“

„Dobře, ty jsi průvodce.“

Mikael se ušklíbl. „Já vím!“ Složil mapu, schoval ji do kapsy a zahleděl se k východu. „Páni, koukej!“ poskočil jako malé dítě. Ryuu zamrkal a pohlédl směrem, kam ukazoval. Pousmál se pro sebe.

Slunce sotva vycházelo a barvilo mraky do jasně rudé barvy.

Bylo předzvěstí kruté události, která se stane jen pár hodin po jejich odchodu. Kruté předzvěsti, která vymaže Karminu ze seznamu zlatých měst. Předzvěsti, která zajistí, že Karmina zmizí úplně z povrchu zemského a s ní i její obyvatelé.

---

Ještě ten den, kdy Melafor obdržel zprávu od správy v Karmině, že na jejich území zavítali dva mladí muži, ihned svolal tucet mužů, zanechal všeho a vydal se s nimi do Karminy. Pokud jeho myšlenka, že jsou to právě ti dva, které chtěl zastihnout nepřipravené, pravdivá, nemohl se smát více. Osud mu však nepřál.

Cesta mu trvala dlouhé dva dny. Div neuhnal svého koně. Bez vody, jídla či odpočinku, hnal se kupředu. Když dorazil na místo, byli Ryuu a Mikael už dávno dvě hodiny na cestě směrem k dalšímu městu.

Mohl prohledávat všechny možné hostince, hledat stopy, ale žádné nenašel. Jen jeho spojka mu opět nechala ten směšný vzkaz, kam se nejspíš vydávají dál. Vztekle zavrčel a jedním úderem zanechal v pultu na recepci velkou prohlubeň. Pomalu dýchal, aby se uklidnil. Pousmál se pro sebe.

Vyšel ven a spravil si vlasy za uši. Rozhlédl se kolem na shromážděné lidi, kteří zde byli nahnáni jeho tuctem vojáků, těch nejlepších a také hostitelů těch silnějších démonů. Obyčejní lidé města Karminy měli důvod, proč se obávat.

Melafor se však usmíval, když předstoupil před ně.

„Zdravím vás,“ pozdravil zdvořile a ušklíbl se. „Dostalo se mi zprávy, že sem došli dva mladí muži. Pár dní zpátky… Řekl bych tak pět dní zpátky.“ Hýbal rukami, mluvil charismatickým hlasem. Nezlobil se, kdepak. Lidé přece dělali chyby každý den. „Ale!“ zvedl ukazováček vzhůru a zamyslel se. „Něco mi tady nesedí.“

Dal ruce za záda a chvíli tak pochodoval a přemýšlel.

„Copak by to mohlo být? Ach, ano!“ luskl prsty, jakoby si vzpomněl.

Lidé se dívali z jednoho na druhého a tiše si špitali, dokud Melafor znovu nepromluvil.

„Pročpak jsme od vás nedostali oficiální zprávu s prohlášením, kolik lidí přišlo a kdy ihned?“ zeptal se mile a přistoupil blíž k lidem s rukami za zády. Zlobit se kvůli takové hlouposti? Ale kdepak. Není přece tak dětinský.

„Omlouvám se,“ špitl někdo.

Melafor zvedl hlavu a přiložil ruku k uchu. „Cože?“ zeptal se a rozhlédl se kolem. „Jako bych někoho slyšel.“

Rusovlasá žena stiskla látku svého kabátu křečovitě mezi prsty. Polkla nasucho. Sklonila hlavu a řekla znovu o něco hlasitěji: „Omlouvám se.“

Lidé se na ni podívali. Někteří skrz prsty, jiní zlostně, jiní s lítostí. Melafor se po chvíli otočil směrem k ní.

„Ach, ovšemže,“ řekl mile a přešel k ní. Poplácal ji po rameni. „Nic se neděje. Každý dělá chyby. Nezlobím se.“ Přiměl ji k němu vzhlédnout. Pohladil ji po tváři a spravil pramen vlasů za ucho. „Není třeba plakat, má milá. Třeseš se jako osika, není ti zima?“

Žena mlčela. Věděla, že udělala chybu. Chtěla si však zachovat alespoň trochu vlastní hrdosti až do poslední chvíle. Narovnala se a pohlédla Melaforovi přímo do očí.

„To já zapomněla poslat dopis o příchodu nových lidí sem, pane Melafore,“ řekla a pustila svůj kabát. Proč by se měla bát…? Je to jenom drobná chyba. To přece musí pochopit i on. I on jistě někdy předtím zapochyboval. Ano, nemůže se na ni zlobit. Pousmála se pro sebe. „Omlouvám se.“

Melafor ji chvíli sledoval a povzdychl si.

Pohladil ji po hlavě.

„V pořádku… V pořádku, má milá,“ zašeptal mile. „Každý dělá chyby… ale jen někteří si je smí dovolit.“

Jeho oči jasně zazářily. Zvrátil ženě prudce hlavu dozadu, až bylo slyšet prasknutí. Žena jen stihla vykulit oči nad ostrou bolestí, která ji během další setiny usmrtila, a otevřít ústa snad v poslední křik, který se nedostavil. Víčka jí povadla a tělo ochablo.

Melafor ji lhostejně nechal padnout dozadu a sledoval ji chladnýma očima. Lidé kolem mlčeli. Nebyl to vlčí démon, kdo zlomil mladé ženě vaz. Byl to sám Melafor. Ale lidé si tak moc zvykli, že špatné věci dělají démoni, že neviděli stvůru přímo před nimi. Pohlédl na lidi kolem sebe znuděným pohledem.

„Chyby se neodpouštějí. Nikoliv, když se hlásíte k mému jménu,“ řekl chladně a otočil se k nim zády. Vzhlédl k hostinci před sebou. Ne vždy to býval hostinec… Kdysi to býval majestátní dům, který nesl hrdé jméno. Potom shořel a ze zbytků vznikl tenhle špinavý hostinec. Kdysi na tom domě visel erb s vlkem, jako znamením, že se v něm rodili jen hostitelé vlčích démonů… Jeho domov, dům, kde vyrostl…

„Pane Melafore,“ zašeptal roztřeseným hlasem majitel hostince, ve kterém přespávali Ryuu a Mikael. Majitel domu, na který se Melafor nyní díval.

Usmál se pro sebe. „Spalte to tady,“ rozkázal svým vojákům a sám se vydal ke svému koni.

„Pane Melafore, prosím!“ zakřičel muž a rozběhl se za ním. „Smilování! Jen jednou jsme pochybili!“

Chytil Melafora za botu. Melafor ho mlčky sledoval. „Nesahej na mě, odpade,“ zašeptal chladně a kopl muže vší silou do obličeje, až muž spadl na zem. Poté popohnal svého koně kupředu. Lidé jeho vlastního města jsou tak naivní a slepí! Bylo mu z nich špatně! Chtěl je všechny spálit.

Když už byl dostatečně vzdálený od Karminy, sledoval s úsměvem, jak jeho rodné město hoří.

„Vidíš, Miko…? Konečně to hříšné město hoří,“ ušklíbl se a v očích se mu odrážely plameny, které pohlcovaly jeho rodné město, „a mohou si za tu slepost sami.“

Kopl svého koně do boků a přiměl ho tak k rychlému cvalu zpátky. Ještě měl plno věcí, které musel vyřídit.

---

„Co tě vůbec přimělo, aby se z tebe stal cestovatel?“ zajímal se Ryuu.

Mikael se zamyslel. „Sám netuším,“ řekl upřímně.

„Skutečně?“

‚Za ten úšklebek tě zkouluji,‘ slíbil si Mikael. „Ano, skutečně. Prostě jsem se jednoho rána probudil a řekl si, že je na čase opustit rodné hnízdo. Víš, jak to myslím – vypadnout z domova a poznat svět kolem sebe. Nejdříve to bylo tuhé, zvykat si na jiné poměry v jiných městech a tak. Ale povedlo se.“

„Hm,“ zamručel Ryuu. „Kde jsi všude byl?“

„Ve všech městech a vesnicích, které jsou tady zaznačené,“ zamával mu Mikael svým deníkem před nosem.

„Putuješ dlouho?“

„Netušil jsem, že tohle je zpověď?“

„Zpověď by byla jen za rozhřešení. A ty máš těch hříchů víc než dost,“ ušklíbl se Ryuu.

„Například?“ uculil se Mikael nevinně.

„Uplácení stráží, zneužívání neznámého muže, aby tě dostal ze šlamastyky, svádění, psaní hříšných spisů o jiných místech, která jsi navštívil, ale předně – smilství a sodomie s knězem.“

Mikael se ušklíbl.

„Tu poslední položku klidně rád někdy zopakuji,“ mrkl na něj provokativně.

Skutečně?“

Mikael se jen mile usmál a neodpověděl.

---

Království Agrevia se pyšní už dlouhou historií. Za všechny ty roky královská rodina zažila téměř vše – včetně mnohačetného vypálení svého hradu v průběhu neúspěšných revolucí nebo veřejné popravy svých vlastních králů. Proto bylo potřeba lidi zde rozdělit na skupiny, abyste se od určitých lidí drželi dál. Stejně tak vesnice a města byla zvláštní sama o sobě. Nemohli je všechny házet do jednoho pytle. Povězme si ale něco o rozdělení lidí. Znáte to; královská rodina, šlechta, armáda, poddaní, mistři, chudí a úplná spodina. To je na celém světě běžné. Ani Agrevia nebyla výjimkou. Ale abyste lépe pochopili všemožné podvrstvy těchto vrstev, musíte nahlédnout hlouběji pod povrch.

Začněme s královskou rodinou. Hlavní linie, která je prokletá od dob Shaolinquana, přesto je můžeme zařadit mezi moudré lidi a geniální stratégy. Shaolinquan možná pochybil, když se rozhodl, jak se rozhodl. Jeho nástupce však přišel s čistou myslí a rychlým úsudkem. Jen na jeho straně jsou mocní lidé s démony uvnitř sebe. Díky tomu, že vyslechl Melafora, jeho armáda nyní čítá sice polovinu armády, kterou mají jiná království, ale každý z těchto mužů vydá klidně za čtyři vojáky. Ve finále je tedy království Agrevia nejmocnější.

Co se týče šlechty, dělí se na dva druhy. Ti, kteří se hlásí ke královské rodině jako vzdálení příbuzní, a ti, kteří sem přišli po skonu Shaolinquana, aby byli v bezpečí před nebezpečnými hostiteli démonů. Říkejme jim Ti s modrou krví, tudíž ti čistí, kteří zde byli od počátku, a Ti s rudou krví, tedy ti, kteří přišli po Shaolinquanovi, kteří zde přišli jen kvůli obraně. Rozhodně je toto rozdělení lehčí než vás seznamovat s každým rodem zvlášť.

Armáda je příliš složitá pro vás, cizince, abys jste jí rozuměli. Má plno větších a menších větví. Naleznete v ní obyčejné lidi, mágy nebo hostitele démonů. Oni mágové nemají sice magické schopnosti, jak byste si mysleli. Jsou to ti, kteří umějí ovládat „nové zbraně“ a rozumí jim. Tudíž palné zbraně, sečné (staré) zbraně, rozeznají rozdíly mezi jednotlivými kulkami – ať už ty normální, běžné, nebo speciálně upravené pro hostitele démonů, které jsou nejnovějším výtvorem této doby.

Poddané můžete rozdělit na různé řemeslníky jako v každém jiném království. Nebo se zde používají též termíny majetní a nemajetní – ti, kteří mají z čeho platit vysoké daně, a ti, kteří musejí odvádět velkou část své úrody, aby se vešli do měřítek, které jim vyměří král nebo armáda. Mají sice právo na soud, ale většinou ho stejně prohrají.

mistry ze svatyní jsme se již setkali. Jejich úkol i minulost znáte.

Pokud někoho označíte v království Agrevia za chudého, má statek, jednu krávu a ovci, pár slepic, ale většinou skoro vše musí odvést armádě nebo králi. Žijí na pokraji životních podmínek, musí platit pomalu vyšší dávky ve své úrodě než majetní. Nemohou si ale stěžovat. Jedná se spíše o lidi, kteří přišli do Agreviy pozdě, a nedostalo se na ně dobré, úrodné pole. Jejich bláznovství, že si mysleli, že zda najdou klid a mír. Na druhou stranu, nejsou chudí a mohou pořád pracovat.

Naopak spodina je opravdu jen spodina. Mrzáci, žebráci, osoby, které byly několikrát odsouzeni a okradeni o svůj majetek, lidi, kteří odmítají pracovat nebo spíše nemohou, protože z všemožných válek si odnesli křivé hnáty nebo zlomené kosti, které jim srostly nerovně. Poznáte je snadno. Většinou sedí na zemi, odění jen do jednoho kusu hadru, aby se trochu zahřáli, s děravým hrnkem vás většinou osloví, zda nemáte zlaťák nebo kousek chleba. S tváří zahalenou, plnou bradavic nebo neštovic, byli nuceni přijmout svůj mrzký osud bez možnosti jiného výdělku. Většinou v průběhu roku takovýchto lidí zemře nespočet. Není pro ně jiné využití, tak je ostatní vrstvy většinou ignorují. Na druhou stranu – pokud potřebujete něco zjistit, jsou neocenitelnými zdroji informací.

Existuje ještě jedna skupina lidí, kterou však nemůžeme řadit do jedné řady spolu s ostatními. Vymezili se natolik, že ani armáda, ani král na ně nemůže. Většina lidí jim říkají Přízraky, jiní zase Lovci. Jsou to lidi, kteří neuznávají pořádek ani řád, mají vlastní pravidla a jediný způsob obživy.

Jsou to ti nejprohnanější z prohnaných.

Když se na někoho vypíše dost tučná odměna, není to jen armáda, kdo po té osobě jde. Většinou jsou to právě Lovci, kteří onu osobu dopadnou a chtějí na králi jeho zlaťáky, když tu osobu přivlečou živou. Vytvořili si speciální zbraně. Armáda jejich nové kulky sice napodobila, ale k jejich kráse a jedinečnosti se nikdy nebudou rovnat.

Kulka, která vás doslova paralyzuje. Jiná vám zase způsobí takové křeče, že z toho budete šílet. Nebo jedna iluzorní kulka, která vytvoří iluze, že jste byli zasaženi mnoha jinými kulkami. Budete mít jen zachycený mozek, tělo zůstane nedotčené. Když ale přesvědčí jediná kulka mysl, Přízrakům bohatě stačí, aby se k vám dostali a chytli vás.

Bez ohledu na vaši sílu nebo mocného démona, před Lovci jste si všichni rovni.

Ryuu však neměl ponětí, že taková skupina lidí existuje. Nevěděl, že jejich zbraň je tak nebezpečná. Proto ho mohlo jen překvapit, když ho něco štíplo zezadu na krku. A sotva vztáhl ruku, aby ten dotěrný hmyz odehnal, sám pocítil sílu oné kulky. Ztuhl, škubl s sebou, jakoby jím proletěl blesk, koně tím vylekal, takže ho shodil ze svých zad a Ryuu dopadl na zem. Nevydal ani hlásku, ani se nijak nepohnul. Viděl jen, že chvíli po něm se Mikael otočil. A krátce na to se i on svalil z koně, v očích okamžité pochopení situace.

Po chvíli slyšel několik rychlých kroků, které mířily k nim. Slyšel hlasy, jak uklidňovaly koně, aby nikam neutíkali.

Poté se nad jeho hlavou objevily nějaké cizí dva obličeje. Jeden z nich měl tmavou pleť a vousy spletené do copánků, druhý měl holou hlavu i tváře, bledou pleť a jasně zelené oči.

„Hm? Tuhle tvář si nevybavuji,“ poznamenal ten s těmi vousy.

„Ani já ne. Co ten prcek?“ ptal se ten plešatý muž.

Muž s vousy se odtáhl a zmizel Ryuovi z dohledu. Ten plešoun se na něj zazubil. „Copak? Necítíš se pohodlně? Ach, počkat! Že bys nás ještě nikdy nepotkal? No né,“ spráskl ruce plešoun. „Tak to abychom se pořádně představili. Nebo o nás víš víc, než je třeba, a teď ti to šrotuje v té tvojí palici, jak se odsud dostat, co?“ Plešoun mu stiskl vlasy mezi prsty a přitáhl ho trochu blíž k sobě, aby mohl zašeptat: „Tak to ale rovnou vzdej, odpade.“

Lhostejně ho pustil na zem a pohlédl na Mikaela.

„Tenhle odpovídá popisu,“ pravil po chvíli plešoun. K Ryuovi došlo pár dalších mužů a zkoumali ho.

„Šéfe, na tohohle nejspíš odměna vypsaná není,“ poznamenal nějaký tmavovlasý z nich.

„Jo, ten obličej bych si určitě pamatoval. Obličej, ze kterého je mi tak akorát na blití,“ odvětil další muž hrubě a kopl Ryua do tváře. Odplivl si. „Pořád ten pitomý pohled, sakra,“ řekl a znovu Ryua kopl.

„Hej, hrabe ti?“ zavrčel na něj plešoun. „I kdyby to měl být jen mizerný pocestný, tak za něj můžeme dostat pěknou sumu, pokud se prokáže, že je v něm démon. Tak používej ten zbytek mozku, než ho z tebe vytluču!“

„Nebo je to jenom obyčejná vyžírka,“ ozval se další z mužů a dloubal se přitom v nose.

„Až budu chtít, abys myslel, řeknu ti to,“ zavrčel na něj plešoun.

„No tohle,“ zasmál se muž s vousy. „To bych teda nečekal. Víš, co je tenhleten zač?“ Plešoun k němu přešel a pohlédl na plakáty, které ten muž doposud prohlížel.

„No to si snad děláš legraci!“ vykulil oči, sebral plakát a prohlížel si ho. Rozesmál se. „Máme šťastnou ruku, chlapi!“

„A co tenhle, pane?“ zeptal se nějaký zrzek.

„Pche, toho se zbavíme. Nepotáhneme ho celou cestu až do království,“ odplivl si plešoun.

„Ani na kontrolu?“

„Nepřetáhnu se kvůli němu!“

Muž jen pokrčil rameny, ale dal mu v duchu za pravdu. Oba své úlovky hodili do dřevěného vozu, který posléze táhli dva z nich, jako koně. Ryuu přemýšlel, jak dlouho taková paralýza může fungovat. A zda bude mít nějaké následky. Koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb v lese. Stejný pohyb, jako už viděl předtím. Sledoval, jak se prostředí kolem nich po delší době změnilo. Z holých větví lesa se staly temné skály a černé nebe nad hlavou, kde kroužili havrani.

Sice se to nezdálo, ale ti muži šli skutečně rychle. Nebo ona kulka s paralýzou v sobě byla skutečně účinná na dlouhou dobu.

Ryuu po chvíli mrkl a uvědomil si, že paralýza z něj pomalu opadává.

‚Nechtěl bys jen takovou čirou náhodou přestat odpočívat?‘ slyšel vyčítavý hlas svého démona.

‚To bych nejspíš musel moci hýbat s tělem,‘ pomyslel si Ryuu zle.

‚To se dá snadno zařídit. Stačí jenom poprosit.‘

‚Tebe nikdy o nic prosit už nebudu. Posledně jsi Marse málem přizabil a mě v podstatě taky.‘

Démon se rozesmál. ‚Jen jsem mu trochu pocuchal kožich. Neměl se chvástat, že nás zvládne s rukami za zády.‘

‚Jo, ale to já jsem musel strpět patnáct ran holí díky tobě.‘

‚Neodmlouvej. Ano nebo ne?‘

Ryuu chvíli mlčel. Rozmýšlel, co má odpovědět. Bylo mu jasné, že vlčí démon může využít situace a pozřít ho. Ale také nemůže dovolit, aby zemřel, protože se ještě nepobavil dostatečně, aby nechal někoho ho zabít. Chtěl přece vidět jeho slavnou pomstu.

‚Platí,‘ pomyslel si Ryuu. S vypětím všech sil pomalu zavřel oči. ‚Zkus ale něco divného a přísahám, že najdu způsob, jak tě ze sebe dostat a nakopu tě.‘

‚To mi slibuješ už roky,‘ zasmál se démon.

„Tady to bude stačit!“ ozval se plešoun a rozhlédl se. „Shoďte ho.“

Dva muži zvedli Ryua a tahali ho směrem ke konci skály.

„Poslední přání?“ zasmál se jeden, moc dobře vědouc, že mu Ryuu neodpoví. „Asi žádné.“

Druhý se pobaveně zasmál.

Postavili Ryua tak, aby nohami visel ve vzduchu.

„Pozdravuj zvířata dole,“ ušklíbl se muž tmavé pleti.

„Mohu říct to samé,“ odvětil Ryuu pokojným hlasem a pousmál se. Lovci se zarazili. Jejich paralýza přece měla ještě několik minut působit, tak jak to, že je schopný mluvit? O to překvapenější byli, když Ryuu chytil oba muže za zápěstí a pevně je stiskl. „Radím vám, abyste mě položili zpátky na zem. Nerad bych vás stáhl s sebou.“

„Ha! Kdo si myslíš, že jsi, že nám budeš rozkazovat!“ zasmál se plešoun nervózně. Tak jejich kulka byla o něco slabší, to se přece stane.

Ryuu se pousmál a otevřel oči. „Měli byste raději vzít nohy na ramena,“ poradil jim, když mu oči svítily jasně žlutě, špičáky jasně zazářily, když se svévolně prodloužily o pár centimetrů a tváře nabíraly tmavý odstín šedé. Jen dvakrát požádal svého démona, aby ovládl jeho tělo a dal mu tak celou svou moc. Nepotřeboval ji pro tentokrát celou, ale jak přesvědčíte hlupáky, aby se vás báli? Nijak jinak než hrubou silou. „Nebo toho budete litovat.“

Když vás dlouhou dobu vychovávají, že v sobě máte démona mizerné lasičky, smíříte se s tím a naučíte se její pohyby. Proto se Ryuu hravě dostal za muže a oba je shodil ze skály, ale tak, aby se dokázali v čas zachytit. Sotva se ale dostal ke zbytku té pochybné skupiny, zbylí Lovci se sotva stihli vzpamatovat. To jim však nezabránilo po něm začít střílet. Proto se Ryuu rozmyslel rychle a s chladnou hlavou. Jak je zastavit v palbě?

Po chvíli skutečně pálit přestali. Ne proto, aby ušetřili náboje. Ten muž stál za jedním z nich a jeho vlastní pistolí mu mířil na hrdlo.

„Do toho,“ vyzval je Ryuu poklidně.

Lovci zaváhali.

„V tom případě,“ ozval se někdo zleva od Ryua a Ryuu mu věnoval jenom špetku pozornosti, „máme jistě to samé právo i my.“

Ryuu mlčenlivě sledoval muže, který držel Mikaela za vlasy, pistolí mu míře na bok. Ryuu ale zachovával klid.

„Stiskni spoušť a já ji stisknu taky,“ řekl klidně. „A myslím si, že to vy byste neradi přišli o společníka. Navíc – až by se rozneslo, že vás všechny porazil jeden hostitel démona, co se s vámi stane? Nikdo si vás už nenajme.“

„Ty zmetku,“ zavrčel jeden z nich vztekle.

„Odhoďte zbraně,“ přikázal jim Ryuu, „a nikomu se nic nestane. Na rozdíl od tebe,“ pohlédl na muže, který držel Mikaela, „své slovo dodržím.“

„Pche, to dřív napálím tomuhle chlapíkovi pár kulek do hlavy,“ zasmál se muž.

Ryuu se pousmál. „To bych netvrdil,“ řekl jen, „protože mi připadá, že vám právě nyní vypršel všechen čas.“

Muž naklonil hlavu na stranu, chvíli poté schytal dost nehezkou ránu pěstí do brady. Mikael se během okamžiku dostal z vozu, sice se mu trochu zamotala hlava, ale snadno se dostal za Ryua, aniž by se mu něco stalo.

„Myslím si, že je na čase zvážit změnu pravidel. Co vy na to, pánové?“ ušklíbl se Ryuu.

4.857145
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Tohle nebylo zrovna to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat, zato to mým...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Tak fajn. Bude to znieť otrepane, no keby mi niekto niekedy povedal, že ja -...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Simon se na mě spokojeně usmál, a mě při pohledu na výraz v jeho očích...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Hlas svědomí – Trýznění   Když na to nyní Elén vzpomínal, pochopil,...