Čt, 02/09/2021 - 20:31
0

Zpráva o pošetilosti Renjiho, nově jmenovaného Urana, se dostala i na okraj Greciy. To, jak přišel za Shaolinquanem a honosně mu předváděl své triky. Vzbudil v králi pozornost, ale také velké obavy. Ale především závist. A v mladém princi Agsirovi neskutečný hněv. Proč jeho otec ztrácí čas nad tím šarlatánem! Kdyby se raději staral o vlastního syna. Kdyby o něj aspoň koutkem oka zavadil! Kdyby ho aspoň jednou vyslechl, možná, že by blížící se hrozbě, jak vlastní, tak i pro království, předešel.

Stejně tak do Karminy se dostala zpráva o pošetilosti jednoho z nich. Významná rodina s vlkem v erbu ovšem měla své vlastní problémy. Mikael nyní představoval zbytečný krk navíc. Co na tom, že měl zájem o studium, když kvůli němu by byli světu pro smích! Rodiče nehleděli na to, že se jejich druhé dítě trápí. Také nadávali na Melafora, že nepíše dostatek dopisů ohledně svého výcviku. Kolik toho už umí? Dokáže vlčího démona skvěle ovládnout pro boj? Otec v jeho věku už dávno uměl brát život! Sice čekal pár let, než se mu jeho démon zjevil, ale určitě už tehdy ho naváděl.

„Je to budižkničemu a lhář!“ vztekal se Melaforův otec a byl jako vlk zavřený v malé kleci.

„Určitě má důvod, proč se neozývá častěji,“ upozornila ho jeho manželka, rázná to žena, když bylo třeba.

„Jenom lelkuje!“

Tmavé, dlouhé vlasy ho obklopily jako závoj, když se jeho žena dostala do jeho těsné blízkosti, a dívala se mu upřeně do očí. „Neporodila bych ti syna, který by nesplnil své poslání,“ připomněla mu přísným hlasem.

„Porodila jsi druhého, neschopného syna.“

„Možná, že chyba není ve mně.“

Jasný záblesk žlutých očích. Hrozba a varování, aby mlčela. Ale ona byla rázná žena. Vlastního muže se nebála. Stejně tak v ní se skrýval vlčí démon, který se nebál zakousnout osobu, kterou tolik milovala, když by ji ohrožoval na životě. I když to pro ni byl onou spřízněnou duší, jeho bolest by si odnesla s sebou do hrobu krátce po jeho smrti.

„Chceš mě snad urazit?“ ušklíbl se její manžel nebezpečně, zatímco oči mu jasně zářily.

Ona se ovšem chladně usmála a vzala mu tváře do dlaní. „Ovšemže ne,“ zašeptala proti jeho rtům, když se na něj natiskla. „Jen ne každý se narodí jako rozený vůdce. Někdo do něj musí dospět.“

Nebála se těch zlatavých očích, sama je dostala také do vínku. Na rozdíl od svého manžela ještě měla kousek citů pro vlastní děti. Moc dobře si pamatovala, jak pro ni samotnou bylo těžké ovládnout vlastního démona, když se v ní pozdě zrodil. A přesto nyní představovala nejnebezpečnější ženu jejich rodu. Uměla milovat celým svým srdcem svou rodinu a přátele, ale v boji to byla vypočítavá bestie, kterou byste nechtěli potkat na bitevním poli. Nehledě na výcvik Mistra, že démon slouží jen k obraně, kdyby bylo třeba, útočila by s radostí a koupala by se v krvi, kdyby její rodina byla v nebezpečí. Chladná a přísná, leč milující žena a matka.

Viděla, jak se její manžel zhluboka nadechl, aby se pomalu uklidnil. Zavřel oči a dlouze vydechl. Když je otevřel, měl je opět temně hnědé. Její ovšem pořád zářily po zlatě. Kdybyste chtěli vědět, kdo skutečně vedl klan, měli byste nyní odpověď.

Melaforova matka znala své místo vedle svého muže, ale na rozdíl od něj se uměla rozhodovat s chladnou hlavou za každé situace. Věděla, že jen jejího muže budou následovat, proto mu svá slova vkládala do úst, když bylo potřeba. A proto také věděla, jak vychovat vlastní syny, aby byli stejně silní, aby si našli v životě tu správnou ženu, která povede jejich ruku, když budou zaslepení vlastní mocí.

„Mikael je pořád mladý, Melafor jistě činí pokroky, proto nemůže napsat ani dopis, jak je zaneprázdněný,“ promluvila vlídným hlasem a usmála se.

„Co je ten Uran zač?“ zeptal se Melaforův otec konečně, když se vody uklidnily.

„Očividně pochází ze stejné svatyně, kde je nyní Melafor.“

„A dál?“

„Očividně mu šplouchá na maják, když šel přímo za králem sám.“

„Už ho poslal na šibenici?“

„Ne, zatím ho to prý baví a chce vidět další jeho kousky.“

„Za týden ho to omrzí.“

---

Melaforův otec neměl pravdu. Král Shaolinquan byl unesen triky, které mu Renji předváděl, a nemohl se jich nabažit. Chválil ho a bavil se, jak jeho vlastní muži vypadali v porovnání s ním neskutečně slabě.

„Jmenuji tě vůdcem své armády!“ rozhodl se Shaolinquan bláhově, k výsměchu všech, včetně vlastního syna.

Renji ovšem neprahl po takové moci. Místo toho ho ovšem těšilo, že král v něm nevidí hrozbu, jak mu jeho Mistr vykládal, a to ho činilo šťastným. Bral ho jako sobě rovného a přikázal mu, aby ho střežil a bránil před nebezpečím. Doprovodil ho do nejednoho království jako jeho jediná hlídka, aby se královi nic nestalo.

Jednoho dne se krále zeptal, co ho přimělo nenávidět jeho mistra natolik, že ho vyhnal z Agreviy.

„Protože nechal zemřít mého otce,“ pravil král bezcitně.

Víc se k tomu tématu nevyjadřoval. A Renji se dál neptal.

„Proč se nazýváš po cizím božstvu?“ vyprskl král neurvale posléze.

„Je to jméno, které mi bylo věnováno mým mistrem.“

„Tím, který tě vyhnal a vysmál se ti?“

„Ano, tím mistrem, který mě vychoval a miloval mě jako vlastního syna. Tím mistrem, který měl na mysli pouze obranu království, odkud přišel. Proto nás všechny vycvičil. Abychom, až se vrátíme do našich domovů, mohli chránit naši zemi.“

Shaolinquan si jen odfrkl a odvrátil pohled.

Taková bláhová slova, plná lží jistě.

Královo srdce bylo zatvrzelé nenávistí vůči démonům. Vždyť to bylo rouhačství a výsměch! Díky těm stvůrám zemřel jeho otec!

„Cožpak vám nepřipadám dostatečně silný?“ optal se Renji.

„Síly máš jistě dost. Ale také mě jednou zradíš. Neuchráníš. Zavrhneš. Všichni jste totiž stejní.“

I přestože spolu strávili už nějakou tu dobu, král své srdce zlomené předčasnou ztrátou otce nikdy neotevřel úplně. Vždyť byl ještě malé dítě, když mu do klína spadla povinnost kralovat! Minulost, kterou dobře střežil před všemi, stejně tak své city, které neuměl dát vlastnímu synovi. Renji si všiml pochroumaných vztahů královské rodiny.

Proto se rozhodl mladého prince přesvědčit, že démoni opravdu nejsou špatní. Doprovázel ho po hradě a trávil s ním hromadu času, přestože je dělilo jen pár let. Mladší princ o něj ovšem nejevil zájem a choval se jako správně rozmazlený spratek, budoucí dědic trůnu. Renjiho trpělivost ovšem neznala mezí. Když si získá syna, třeba to přesvědčí i jeho otce. A možná najdou společnou cestu.

„Nepotřebuji, abys mě poučoval!“ zakřičel na něj Agsir podrážděně a hodil po něm svou oblíbenou knihu. „Sám moc dobře vím, jak mě otec nenávidí! Byl by radši, kdyby tu noc matka přežila a já se nikdy nenarodil!“

Nikdo… Nikdo nedokázal pochopit princovu bolest. Protože se ho nikdo nikdy na ni nezeptal. Jakožto princ, syn svého otce, musel být ve všech ohledech dokonalý. City jsou pro slabé a chudé. Ty povedeš jednou království. Ztráta člena rodiny je samozřejmostí, když jsou slabí pro život.

Ale třináctiletý chlapec pocítil již tolik ztrát a zrad, že to jeho mladé srdce mohlo jen stěží vydržet, aby se nepokřivilo. Byl slabý nejen na síle, ale i na duchu. Nečekal ovšem, že během tří krátkých let jeho tolik nenáviděný otec skutečně zemře. A i kdyby to věděl, možná, že by to učinil už dřív. To rozhodnutí, které jeho srdce nenávratně pokřivilo a naprasklo.

Když Agrevia zrovna slavila návrat svého krále z jednání s Grecií, vítali ho ohňostrojem, písněmi a radovánkami. Ale Agsir jen závistivě přihlížel, jak jeho nenáviděného otce všichni milují. A mladého prince nenávidí. Sluhové se k němu chovali slušně jen proto, že dostali velké platy. Nikdy neprojevili víc citu, než bylo třeba.

A otec pro jistotu neprojevoval city vůbec.

Důležitější byl v jeho životě ten šarlatán a mírové smlouvy. Nevěděl, jak jednat během války nejspíš. Nebo se tolik bál války, aby nezemřel během boje jako jeho otec. Aby se nemusel skutečně spolehnout na toho šarlatána, že ho bude bránit, jak se dohodli.

---

Když konečně pozdě na podzim přišel Melaforův dopis, psal jenom Mikaelovi. Právě proto, aby rodiče mohli cítit zlost, že jim nenapíše ani slůvko, že pro něj je pořád podstatnější jeho mladší bratr než lidi, kteří mu darovali život. Mikael si jejich kyselých obličejů nevšímal, když se zavřel v knihovně a v oblacích prachu, když usedl do rohu se svícnem po svém boku, s radostí si četl, co mu jeho bratr píše.

Během čtení se usmíval. Bylo to jako předtím, když tady byl. Byli pořád tou nerozlučnou dvojkou. Melafor tím, který ho věčně bránil, a on tím, který Melafora uklidňoval a krotil. Mikael začínal být slabým na duchu i na těle. Slabé tělo by nemohlo nikdy hostit tak mocného démona, jakého měli v erbu. Dřív by ho roztrhal, než by se mu dokázal ve snu zjevit celý. Tak slabou stránku vlčí démon nepotřebuje.

Pozdě v noci Mikael ještě pořád sepisoval odpověď bratrovi s úsměvem. Zabalen do dvou kožešin, aby mu bylo teplo, při svitu svíčky husím brkem črtal písmenka jedno po druhém. Svou odpověď si několikrát přečetl, aby se ujistil, že nikde neudělal chybu. S poslíčkem se dohodl, že počká na jeho odpověď a tajně, mimo zrak rodičů, ji odnese Melaforovi. Byla to jeho skrytá válka proti hlavám rodu. Ale byla to zábava.

Uplatil ho pár zlaťáky, aby si pospíšil, aby ho nikdo neviděl. Poslíčkovi to bylo jedno. Dostal dvojnásobek obvyklé ceny, nemohl si na nic stěžovat. Mikael ho s úsměvem vyprovodil a sledoval, jak v zimní chumelenici mizí v lese. Jak znal otce, jistě by si dopisy přál nejdříve přečíst, a určit, co vlastně smí a nesmí napsat bratrovi. Proto se rozhodl pro tichou vzpouru. Vůně nebezpečí ho lákala.

Melafor se ho ve svém druhém dopise ptal, zda dal rodičům přečíst, co mu píše. Mile ho potěšilo, že mladší bratr pochopil, proč dopisy adresuje právě jen jemu. Hned ta dálka a výcvik byly snesitelnější, když měl i takové rozptýlení. Popisoval bratrovi svůj experiment a byl rád za věrného čtenáře/posluchače, kterého vždycky tolik zajímalo, co má na srdci, i když by to byly bláboly. Využívali služby jen jednoho muže, který jim odpřisáhl věrnost a diskrétnost, samozřejmě za dvojnásobek platby za své služby. To jim nevadilo. Musel jim jen slíbit dvě věci; dopisy bude předávat výhradně a jenom Mikaelovi a neotevře je během je cesty. Proto Mikaela pověřil, aby každý dopis zapečetil erbem vlka, aby věděl, s kým má skutečně tu čest. Kdyby dopis otevřel, pečeť by byla samozřejmě narušena. A on by přišel o život. Mladý poslíček věděl, že hazarduje se životem, proto byl poslušný.

Ovšem ne nadarmo se říká, abys nehazardoval s vlkem, když jsi sám ovce… Bedlivým očím vůdce klanu neušlo, že poslíček přichází k jejich domu a zase odchází, aniž by jemu samotnému něco předal. A jeho pach vídával až moc často pozdě v noci, tudíž moc spánku neměl. Proč otravoval na jejich pozemku tak pozdě večer? Cožpak nemá kouska cti a vychování? Proč nechodí přes den, jako jiní poslíčci? Vysmívá se mu, místo aby prokazoval respekt? Také mu neuniklo, že pořád míří tím stejným směrem. Tam i zpátky.

Přibližně dva měsíce potom, co se s poslíčkem dva bratři dohodli, našel svou smrt s roztrhaným hrdlem a okraden o všechno zlato uprostřed lesa v hluboké noci v chladu. Jeho tělo zakryly sněhové vločky. To byla cena za podvedení vůdce klanu. To poslední, co viděl, byly dva páry zlatavých očí v noci, než mu dvojí tesáky prokously hrdlo a bok. Vůdce klanu nebude nikomu pro smích. Ani jeho žena!

Melafor tu noc marně čekal na příchod poslíčka. Stejně tak Mikael se už nikdy odpovědi nedočkal.

Melaforovi došlo jako prvnímu, co se nejspíš stalo. Mikael to nikdy nezjistil a uvažoval, zda jeho bratr nemá už čas mu ani odpovědět krátkou zprávou.

Melafor příliš rychle pochopil, že to bylo varování od otce. Příště by to mohl být přímo sám Mikael. Rozhodl se výcvik dokončit. A bratra už nekontaktovat. Musí oba zesílit, aby otci dokázali, že jsou oba hodni nosit v sobě vlčí démony. To by ovšem nesměli oba protestovat. Však Melafor toho svého násilně probudí! Stačí jen pokračovat ve výzkumu, mimo zrak mistra. Pozdě v noci předstírat, že píše dopis, přitom bude psát novou recepturu. Když bude klid po tréninku, vydá se do lesa pro potřebné suroviny. A přitom přinese i nějaké zásoby, jako vždycky. Bude je brát postupně, pomalu, aby nevzbudil povyk.

Mistrovu bystrému oku však nic neuniklo.

Když v Melaforově kapse našel něco, pro co ho neposlal, dostal za vyučenou několik ran holí přes dlaně. A nesměl je stáhnout, dokud mistr neskončil. Jako ukotvení své moci mu Mistr vždycky řekl, aby počítal a na konci mu musel poděkovat za udělenou lekci. Netušil, že tím v Melaforovi probudil jeho chuť trestat stejným způsobem v pozdějším věku.

Melafor nebyl hlupák. Když ho posléze Mistr nechával po každém příchodu se zásobami prošacovat a zkontrolovat, vždycky to končilo stejně. Holí a ranami a počítáním a poděkováním. Ale Melafor nebyl hlupák. Když věděl, že Mistra jen tak neobalamutí a zásoby si bude muset zajišťovat jinak, začalo se tvořit jeho nebezpečné charisma. Netrvalo dlouho a Mistrovu důvěru si opět získal a velmi ji upevnil. Přestal brát zásoby do kapes nebo pod šaty, choval se vůči němu slušně a přitom vypočítavě. Lichotil mu, když se mu to hodilo. Používal správná slova, aby Mistra dostal na vlastní stranu.

A Mistr se nechal obalamutit mocí vlčího démona, který každým dnem rostl a sílil v onom mladém muži. Sice se mu prozatím zjevil jen jednou, ale vlčí démon poznal, že se zrodil v mocném muži. V muži, kterého budou brzy následovat stovky, tisíce lidí. V muži, který se učil správná slova, aby všechny dostal na svou stranu. V muži, který se měl stát zhoubou pro mnoho hostitelů démona, včetně těch s vlkem v rodinném erbu.

---

„Mistře,“ oslovil ho Melafor a vlídně se usmál s drobnou úklonou. „Smí mi Kage dnes večer pomoct s lovem? Bude to o dost rychlejší a chytneme možná víc.“

Naučil se smlouvat. Mistr ten nápad nejdříve zavrhl, přestože se ti dva skoro vůbec nevídali v průběhu posledních čtyř měsíců, zatímco se Kage pečlivě učil všechny Pečetě. Právě proto, že se vůbec nevídali, ho zarazilo, že zrovna Kageho pomoct chce. Melafor ho ovšem snadno přesvědčil. Vždyť Kageho plány na chycení zvěře jsou přece geniální, tím pádem toho chytí víc za kratší dobu. A navíc budou dva.

„Dobře,“ souhlasil tedy nakonec. Neviděl v tom nic špatného ani hrozbu. Jistě se oba poučili ze své předešlé chyby. Oba se chovali ukázkově, cvičili a četli pergameny, dělali, co se po nich chtělo, sílili, Mistr je mohl jenom chválit za tu velkou změnu. „Ale do západu slunce ať jste zpátky,“ připomněl mu přísně.

„Rozumím,“ usmál se Melafor mile a sklonil hlavu v potupnou úklonu.

---

„Nepřestávám žasnout nad tvými schopnostmi, Melafore,“ ušklíbl se Kage, když ho následoval s nůší na zádech. Melafor se škodolibě usmíval.

„Stačí jen dobře zahrát na city,“ pokrčil Melafor spokojeně rameny. Byl na sebe právem hrdý.

„Takže? Co máš za lubem?“

„Co se takhle podívat za hranice Grecii?“

„Máš mé uši i zrak.“

Oba se škodolibě ušklíbli a v očích jim nezbedně zazářilo.

Psal se rok 1011. Toho sychravého rána, když se Kage a Melafor vydali na lov za hranice Grecii, vyrazila také lovecká skupina mladého prince Agsira. Sotva čtrnáctiletý princ chtěl prchnout z hradu bez doprovodu, ale když ho přistihli sluhové, vymluvil se, že chce jít na lov. Samozřejmě s ním poslali celou výpravu. Co kdyby se neschopný princ zranil. Jeho otec měl lepší věci na práci. Jako třeba bavit se s mistrem Uranem a nechat ho, aby před ním šaškoval a znovu a znovu před ním ukazoval své laciné triky.

‚Kdy ten šarlatán zmizí?‘ přemýšlel Agsir otráveně, když vyrazil na lov, následován několika schopnými lovci a bojovníky.

Přestože to byl pravděpodobně nechtěný syn, byl jediným následníkem trůnu. Kdyby ho někdo omylem zabil, království Agrevia by ztratilo svého budoucího krále. Ani jednoho muže v družině nenapadlo na něj vztáhnout ruku, přestože by to někdo jiný už dávno učinil. Zbavit království slabého následníka trůnu je přece povinnost každého rozumně uvažujícího poddaného. Kdyby byl aspoň druhý syn někde v dohledu… Jenže král Shaolinquan ztratil zájem o ženy, když přišel o svou druhou manželku. Však její velký obraz si nechal přenést do ložnice a v noci před spaním se k němu modlil. Jak rychle zapomněl na Agsirovu matku.

Budiž mu prokletím, že jeho příští žena také zemře během porodu spolu s dítětem, pokud se ještě někdy ožení. Snad o svém prokletí věděl, snad neměl dostatek času přemýšlet o další svatbě.

Princ měl jasno, kam se chce vydat se skupinou. A kam se vydá, až bude bez .

Proto ignoroval otázky a dotazy, zda ví, kam je vede.

Tuhle část lesa znal Agsir jako své boty. Nejen díky mapám v knihovně, sám se tady potloukal jako dítě mnohokrát, když utekl služkám, když na něj jeho otec, stejně jako teď, neměl čas.

‚Když si budoucího krále neváží ten současný, není zde pro mě místo,‘ hnala ho myšlenka blíž k hranicím s Grecií.

---

Kage se upřeně díval před sebe a skoro nedýchal. Překrásná koroptev se procházela jen pár metrů od něj. Jeho démon mu poradil, aby zůstal v klidu a nedělal prudké pohyby, že sama přijde k němu dostatečně blízko, aby ji mohl ulovit. Už, už se k němu blížila. Ale Melafor byl rychlejší. Bez mrknutí oka sledoval Kage, kterak rychle letící kámen protíná koroptvi hrdlo a jak bezvládně její tělo klesá k zemi. Sledoval mrtvého ptáka bez emocí v očích. Když pohlédl na Melafora, nevypadal spokojeně se svým hodem. Snad mířil na hlavu, ale netrefil se? Kage se neptal. Jen se tajemně usmál.

„Tentokrát jsi ji vyhrál ty,“ přiznal poraženě.

„Protože jsi ty moc dlouho čekal,“ ušklíbl se Melafor, když do své nůše hodil mrtvé tělo koroptve. Oba měli neuvěřitelný čich, zrak i sluch. Neutekla jim jediná kořist. Jejich smysly se zbystřovaly. Brali to jako hru, kdo bude mít více úlovků. Samozřejmě, že ovoce se počítalo, ale maso nesměli vynechat. Nesouhlasili s mistrem, že se dá přežít jen o bylinkách a vodě.

„Kdy budeš chtít pokračovat?“ zeptal se Kage zničehonic. Melafor vyskočil na pařez pokáceného stromu, aby se rozhlédl. Usmíval se.

„Teď by to bylo ještě nebezpečné. Prozatím budu experimentovat sám. A oba si Mistra obmotáme kolem prstu.“

„Tebe bych nechtěl za nepřítele.“

Melafor se samolibě ušklíbl. „Věř mi, když bude potřeba, budu klidně horší,“ slíbil mu hrdě. Kage měl na chvíli pocit, že se mu v očích zlatavě zablýsklo a že ucítil přítomnost něčeho velkého, mocného v něm. Nepochyboval o Melaforově spící síle. Však o vlčím démonovi slyšel mnoho. O jeho síle a ničivosti, chuti zabíjet a koupat se v krvi svých obětí. Stejně tak Melaforův rod byl jasným důkazem, že i z něj bude silná osobnost. Oproti tomu jejich mizerný rod se jim mohl jen stěží vyrovnat. Vždycky to byl nejdříve vlčí démon, potom liščí démon. Kagemu to nevadilo. Byl zvyklý na žití v něčím stínu. Ale Shirow nenáviděl, když jejich rod přirovnávali k prašivým psům, vlkům. A hlavně to, že když jste řekli Karmina, všichni věděli, že jako první se zmiňuje rod vlčího démona, potom liščího. Kagemu tyhle slovní přestřelky nikdy nevadily. Jeho rod pro něj tolik neznamenal. On jeho jméno stejně neponese. Proto měl od počátku tolik svobody, kolik jen chtěl a uznal za vhodné. Shirow se musel učit a žádná zábava pro něj. Kage se mohl potloukat, kdekoliv se mu zachtělo. Shirow musel dodržovat večerku a pravidla. Kage měl volnost, bezstarostnost. Ale také nedostatek pozornosti vlastních rodičů. Proto se uchýlil k experimentům, které končívaly katastrofou. Teprve poté jeho rodiče zbystřili, že mají i druhého syna. Ne, že by mu to dělalo velkou hlavu. Výměnou za drahé náčiní pro své experimenty a knihy, aby jim dal pokoj, spokojil se se samotou a klidem. A nechtěností vlastních rodičů.

Oba ovšem zpozorněli, když slyšeli splašené ržání koně, který se tryskem hnal k nim.

---

Princ agrevijský zvedl ruku, aby dal skupině jasně najevo, aby se zastavila, protože spatřil kořist. Žádnou ovšem neviděl. Byla to jen záminka, jak je nechat daleko za sebou, aby mu dali pokoj. Dokonce si i vzal do rukou kuši a pomalu popohnal svého koně k opatrnému kroku. Za zády slyšel šepot mužů, kteří se divili, proč je zastavuje, když kořist nikde není. Psy nechali v kotcích v království, jak jim princ přikázal. Prý aby lov byl mnohem zajímavější, když bude kořist stíhat sám.

Ani jeden z nich si nedovolil říct onu myšlenku nahlas. Však stejně nic nechytíš, protože jsi neskutečně neschopný člověk.

Agsir v duchu počítal, na kolik se od nich už vzdálil. Naštěstí jeho rozkaz splnili na jedničku.

Nepronásledovali ho, aby se ujistili, že mu nic není, však lovit přece zvládne sám. Ale už se neptali, kde onu kořist vidí. Třeba to byl jen malý zajíc, co zaběhl do křoví, a on ho bude chtít ulovit. Hlupák - kůň, jeho dech a pach ho hned prozradí.

O to víc je překvapilo, když princ rázem popohnal koně k okamžitému trysku. Chvilkové překvapení z nich opadlo až po asi deseti vteřinách, kdy jim došlo, že princ žádné zvíře nehoní, ale pokouší se utéct.

„Za ním!“ vydal rozkaz jeden z nich, než se za ním rozběhlo šest mužů, kteří ho měli bránit během lovu.

Agsir se neohlížel, jen popoháněl koně kupředu. Má před nimi velký náskok. Trvalo jim deset vteřin, než jim došlo, o co se skutečně pokouší. Jsou neskutečně hloupí, ale za zlé jim to nemá. Vždyť nemají o nic větší znalosti, než sedláci či chudáci. Rychle se zorientoval, kde v lese skutečně je. Zmate je hned za pár metrů, když proběhnou kolem stromořadí jehličnanů. Potom se hustě zarostlý les roztáhne do všech stran a poskytne mu úkryt před nimi. Slyšel, jak volají jeho jméno. Princi Agsire! Princi Agsire! Spíš ovšem slyšel: Zemři, Agsire! Ztrať se, Agsire! ve své mysli.

Blížící se území Grecii poznal okamžitě. Bohužel stráže nesetřásl tak brzy, jak si naplánoval. Pořád se ho drželi, byť ho neviděli. Rozhodl se proto svého koně zastavit, zataháním za uzdu ho přiměl k běhu pryč a poplácal ho po pleci jako poděkování, že mu pomohl v úprku. Budou pronásledovat koně! Jsou to přece hlupáci! Ani ve snu by je nenapadlo, aby kralevic šel pěšky. Nyní totiž musí po svých. A hodně rychle. Sotva se ovšem otočil, zarazil se. Spatřil dva mladé muže jen o něco málo starší, než byl on sám, s nůšemi na zádech, jak ho pozorují z bezpečné vzdálenosti. Obzvlášť ten vyšší, jehož oči vypadaly tak nebezpečně.

Do reality ho vrátilo volání jeho jména a dal se rychle na útěk směrem k nim.

„Co jsi zač?“ zeptal se Kage obezřetně, zatímco shodil nůši na zem, aby se mohl bránit.

Melafor zachoval chladnou hlavu. Podle honosného oblečení tipoval na nějakého šlechtice. A ten kůň byl až moc načančaný na nějakého obyčejného šlechtice. Především značka na sedle - Agrevia. Království Agrevia. Takové sedlo mívají jen kralevicové. Takže se dovtípil, že ten pohublý mladík, co k nim prchal, byl princem agrevijským. Nebo zloděj, co prince okradl.

„Neslyšels‘?“ zeptal se Kage zle, když byl ignorován.

Melafor ovšem zvedl paži, aby ho umlčel, a nespouštěl z mladíka oči.

Jestli je to zloděj a bude chtít u nich úkryt či jídlo, nic nedostane. S lidmi z Agreviy jsou jenom potíže, jak by pravil Mistr. Možná právě proto Melafora zajímalo, co bude první, co jim řekne, až popadne dech.

Vyvedlo ho z rovnováhy, když ho náhle popadl za ramena a zadýchaně na něj vyhrkl: „Prosím! Pomozte!“

Dodatek autora: 

Skoro přesně o dva roky později další kapitola :') ale nemějte mi to za zlé, byly jiné povídky a události v životě, které mě držely dál od Melaforovy minulosti.

0
Bez hodnocení
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
„Na co?“ zeptám se nakřáplým hlasem. „Na druhou metu,“ usměje se. Ticho...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 4
O měsíc později ,,Nazdááár!'' ozve se. ,,Ahoj!'' odpovím. Pořádně si...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„Utíkej, utíkej, pozor si dej, už po krku se ti sápe, otec v ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Noc v Rakké 5. KAPITOLA 1 16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok...