St, 13/06/2018 - 12:27
7

Věnování: 
Všem, kteří i přes tu všechnu temnotu v sobě, musí žít normální život, jako by se nic nedělo.

Po náročném víkendu u rodičů, se vracím zpátky do Middletownu, kde studuju na Middledorský univerzitě grafického umění, říká se o ní, že je pýchou města, a tak se na ní dostat nebylo vůbec lehký, ale jsem tu a se mnou dalších několik set studentů.

„Taylore!“ zaslechl jsem svoje jméno a zvedl pohled od play listu v mobilu hrajícího stále dokola. Můj pohled spočinul na Sany. Jmenuje se vlastně Samanta Weisová, učí nás výtvarnou kulturu a je přehnaně milá. Někdy mám pocit, že jí za to platí. „Mohl byste se na chvíli zdržet? Potřebovala bych s vámi něco probrat.“ Ohlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil, že hodina je dávno u konce a v učebně zbylo jen pár spolužáků. Sundal jsem sluchátka a vydal se k Sany s tázavým pohledem.

„Určitě už si slyšel o tom, že na naší školy má přistoupit James Fray.“

„Ano dostala se ke mně tahle strhující novinka“ řekl jsem s ironii v hlase. Jelikož jsem se nijak zvlášť o ostatní osoby moc nestaral, tak to že k nám má nastoupit nějaký rozmazlený známý kluk mě nijak extra nebralo.

„Myslela jsem, že když chodíš k Frayovým do firmy na praxe, bude dobrý nápad, aby ses ho ujmul a ukázal mu, jak to tu chodí.“

Upřímně sem zmatený, když mi profesoři vykají pak zas tykají… je to tak matoucí. Ale pak mi došlo něco podstatnějšího.

„Ehh… on je to syn Karmen a Williema Freyových?“ Myslel jsem, že je to shoda jmen, ale ani v nejmenším mě nenapadlo že je to on. Ten kluk byl pomalu známější než jeho rodiče, který vybudovali největší firmu v Oregonu. Asi před rokem se mu stal hrozný skandál, když se do bulváru dostalo to, že je gay. V té době to bylo dost velký haló, a i teď po roce je z něj taková malá hvězdička, které si může dovolit cokoli, co se mu chce. 

„Ano, já myslela, že to výš. Nepotkali jste se nikdy ve firmě?“

Sany mě vytrhla z bádáním nad Jamesem, snažil jsem se být v pohodě, ale věděl jsem, že blízkost u takového člověka, někomu jako mě, nepřinese nic dobrého.
Byl jsem ve třeťáku na grafice, kde bylo mou povinností docházet na praxe do některé z firem které nám poskytovala škola.

„Jestli ano, tak o tom nevím, ale určitě je tu dost studentů, co by ho tu s potěšením provedly.“ Podle mě její “dobrý“ plán nezahrnoval ani dobrý začátek natož průběh.

„Ale tak to i ty. Už sem tě zapsala jako odpovědnou osobu. Měl by ses s někým spřátelit.“ Dodala s úsměv jako by věděla, čím si procházím. Útrapy a samota, bez možnosti se někomu svěřit a pocitech nedůvěry ke všem kolem mě. Jednou jsem si uvědomil, že vlastně den za dnem umírám...

Takže vlastně rozhodla o mě bezzemně… „V tom případě vám děkuji, že na mě tak myslíte Sany.“ Řekl jsem a vykročil k východu.

„Třeba ti pomůže, kontakt s ostatními lidmi.“ Řekne, než si stihnu nasadil sluchátka a opustil její přítomnost.

Hezký pokus Sany, ale oba asi tušíme, že tenhle arogantní kretén mě sotva vytáhne z těch sraček, ve kterých se brodím. Můj vnitřní hlas mi říká ať nesoudím lidi na první pohled, a k tomu, když sem ho ani ještě neviděl.
Je pravda, že se za to fakt nesnáším. To, jak soudím lidi. Copak jsem něco víc, že si to můžu dovolit. Přemýšlím nad tím, co by mohli udělat, aby byly lepšími a hezčími, ale když se dostanu k sobě… Copak někdo jako já může soudit? Bože… sem ze sebe tak zmatený. Možná i zklamaný… ale především zhnusený! Na jednu stranu bych klidně všechny pozabíjel a s ledovým klidem bych přihlížel jejich zkáze, ale potom jako by někdo ve mě promluvil a ukázal mi to nepodstatné hovno kterým jsem, které chce ochraňovat všechny bez ohledu na to, jestli jsou stejně nicotní jako já nebo naopak.

„Because I'm broken when I'm lonesome
And I don't feel right when you're gone away“

Hudba mi napoví, že už jsem zase moc hluboko v myšlenkách.  Snažím se zorientovat, avšak když zjistím že jsem přejel několik stanic, protočím oči a vydávám se k výstupu. Cestování metrem není náročný, stačí si jen hlídat kde vystoupíte, a to bohužel není mou přednostní. Cesta se mi tedy trochu protáhla, dorazil jsem asi kolem čtvrté na byt. Pěkný 3kk, které sdílím a Matiášem. Je relativně v pohodě. Často chodil v noci pít, a tak jsem zase já, často propadal depresím s vědomím, že mě nikdo neslyší brečet jako malou couru, co se jí ztratily rodiče a ona je sama ve velkém světě plném nepříjemných a podlých lidí, co se jí snaží využít.

Na podlaze se válí pár bot na podpatku, což nevěstí nic jiného než to, že tu Maty někoho má. Automaticky zalezu do svého pokoje, hodím sebou na postel a pozoruji místnost. Vestavěná skříň zakrývá celou pravou stěnu, v jeho zrcadlech se odráží postel a já na ní. Zadívám se na sebe. „Taylore, Taylore… den za dnem plyne a ty jsi na tom hůře, že se divím že stále jsi.“ Promluvím k sobě jako ke druhé osobě a raději pohled soustředím na plakáty nad postelí. Rick and Morty, Ready player one, assassin’s creed. Vedle postele je bílá knihovna přeplněná fantasy, sci-fiction a učebnicema.

Uslyším známý otravný zvuk Messengeru. Natáhnu se po telefonu se zmateným úšklebkem a čekám, než se okénka četu probudí, aby mi prozradili, kdo si žádá mou pozornost. Zůstal jsem však v transu, když se na displeji objevila zpráva, kterou bych nečekal ani ve snu.

Facebook - James Fray píše:

„Cs, tak se mi doslechlo, že se mě prý ujmeš na Midldorský. Snad to bude v pohodě a nepřinesu ti žádný problémy :D Nemohli by jsme se sejít? Dlouho jsem tu nebyl a ocenil bych nápomocnou osobu.“

4.625
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Vypnul jsem budík. Vstal a navlíkl si školní uniformu. Šel jsem dolů do kuchyně...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
Ako som sa dostal sem? Rozhliadam sa po tmavej cele. Vôbec tu nie je príjemne....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Jako by slyšel jenom to "Šéfe", ale to už mi vážně nevadí. Na oddělení...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Jménem krále Kessama jsi zatčen, Černý Narsi!“ oznámí mi zvučným hlasem jeden...