Út, 10/07/2018 - 22:14
3

Věnování: 
Všem dobrým lidem, které jsem zaujala. :)

>Taylor<

Cesta byla tichá, jako bych kráčel sám, oba jsme byli ponořeni ve svých myšlenkách a pozorovali okolí. Mé myšlenky se netočili kolem nikoho jiného než Jamese, jak jinak, že? Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že byl na mě tak milej a hodnej, jak nikdo jinej předním. Pomalu jsem začal ze své hlavy vytěsňovat uchylný sen, nahrazoval ho vzpomínkami na krásný včerejšek, který tvořil začátek našeho přátelství.

„Hele... jak je možný, že jsi tak v pohodě když všichni o tobě mluví jako…“

„Jako…? Co o mě říkají? Že jsem rozmazlený zbohatlík, co si může dovolit vše a využívá svého postavení? Klátí každého, kdo se pohne a žije bohémský život? To se o mě říká! A víš co? Všechno, co je v bulváru, nemusí být pravda!“  Byly jsme už na dvoře školy a já na sobě cítil tolik očí, které mě uváděli do nepříjemné situace.

„Počkej, nemyslel jsem to zle, nechtěl jsem se tě dotknout.“

„Tak co si chtěl? Zeptat se jaký to je bejt na vrcholku? Pěkně na hovno když nemůžeš potkat jedinou osobu která už o tobě neslyšela a neodsuzuje tě kvůli tomu, co o tobě říká společnost místo toho, aby si o tobě udělal obrázek podle sebe, z času který s tebou strávila.“

„Ne, já jen… chtěl jsem ti říct, že jsi v pohodě a že se s tebou cítím… necítím tu samotu, kterou si vystřídal.“ Tahle věta ale zazněla jen v mé hlavě a místo toho jen smutně zírám do země, jako zpráskaný pes. Nakonec ze mě jen vypadne: „Promiň, jen jsem ti chtěl naznačit, že jsi v pohodě, nikdy jsem si s nikým moc nerozuměl a je mi líto pokud se tě moje slava dotkly.“

Bez jediného pohledu, který bych mu věnoval jsem vběhl do školy a namířil si to na jediné místo kde mohu být sám, na školní záchody. Zavřel jsem se do malé kabinky, obklopen čtyřmi popsanými stěnami, pomalu se do sebe uzavírám a tvořím další brány které byly předchozího dne rozbity úžasným člověkem, který do mého  života přinesl naději vykoupení a já ji před chvílí nechtěně vyhodil z desátého patra na nabroušené kouli.

„Co jsem si sakra myslel,“ prolétne mi hlavou a pomalu vypínám realitu a vypouštím se do svého světa, který si tvořím. V kabince na špinavé zemi s hlavou položenou na prkénku záchoda. Chodí sem jen největší zoufalci, tyhle prostory jsou tak v hrozném stavu, že člověk při smyslech tuší, že by tu chytil nejednu nemoc. Ať si je chytím třeba všechny, komu na tom záleží. Odklopím prkénko a do mísy pustím svou snídani, které místo původních vloček s mlékem vypadá jako divný blemc. „Jak já nesnáším tyhle emotivní hlouposti."

Vysoukal jsem se z kabinky, přistoupil k zrcadlu polepenému samolepkami a  sjel jsem se od hlavy k patě. Černý vlasy padali do modrých očí zakalených čirou tekutinou. Můj obličej nemá moc viditelné rysy, což ze mě dělá větší děcko než jsem. Na krku mi hrály klasicky sluchátka a pouštěli mi známé tony Milion on my soul od Alexiane. Opláchl jsem si obličej a pusu, hnusnou vodu jsem vyflusl rychleji než obvykle a z kapsy vytáhl balíček žvýkaček. Měl jsem tyhle černý kalhoty rád i když měli malý kapsy a Maty říkal, že jsou holčičí, já se v nich cítil dobře a to v nepříjemné dny ve škole bylo pro mě důležité. Mikina s logem na sobě neměla díky bohu žádný flek a já tak mohl vyjít z téhle místnosti. Má nálada mě však stále neopouštěla a já zůstal na pospas svým myšlenkám, které se mě rozhodli eliminovat. Asi jsem opravdu hodně vztahovačný, je sice pravda, že takhle jako James na mě dlouho nikdo nevyjel, ale i tak. Jestli pár vět mě dokáže takhle rozhodit, jsem na tom dost špatně.

Vykročil jsem směrem k třídě, kde jsme měli dvouhodinovku s Martinezem, který sice nezapisoval, ale když jste na jeho hodině nebyly, tu další vás zkoušel. Klasickej příklad uspávacího vypravěče, který si vynucuje pozornost trestama. Bylo tu už pár lidí, bavili se o nejnovějších trendech a nových Samových botách. Sam byl třídní oblíbenec, což jsem nechápal. Měl sebevědomí dvakrát větší než váhu a to měl stoprocentně aspoň metrák. Ne že bych měl něco proti tlustejm, to mi je opravdu jedno jak vypadáte, ale kde kurva bere to ego a sebedůvěru. Jestli ji někde prodávají, musel jít alespoň pětkrát. Zajel jsem do poslední lavice u dveří, kam dopadalo nejméně slunečního svitu. Poslední lavice byla pro lidi, kterým nebylo nejlíp, takže když je vám blbě prostě si sednete sem a profesorům nevadí když nic neděláte, pro mě v tuhle chvíli ideální.

„Ahoj,“ pronesl někdo nejistě a já zvedl hlavu. James si přisedl vedle mě, chvíli mi vyčítal, že jsem ho tam nechal a zmizel, následně se mi omluvil, že je někdy cholerickej, ale neví jak kontrolovat svojí agresi, když ho někdo naštve. Já v průběhu jeho nádechů jen říkal „hmm“ a dělal jak hrozně mě to zajímá. Mé myšlenky  jako by se rozplynul a místo nich tu zbyla jen tahle existence líčící mi jeho děsný začátek školního dne.

„Hele jsi v pohodě?” pronesl po chvilce ticha když mu začalo docházet že jsem v mizerném stavu.

„Jo, je mi fajn.“

„Ale prosím tě vždyť si celej bledej, jed si něco kromě snídaně?“

„Ne, mám žaludek jak na vodě.”

„Aha… “

Řeč utichla stejně rychle jako začala, poslouchal jsem hudbu a očima těkal po místnosti. Místo toho abych jsem se zahazoval děním v hodině a spolužáky, vnímal jsem pronikavé světlo hrající si s temnotou která pohlcovala třídu. Dívali jsme se na nějaký válečný film, který byl nudnější než jsem si ho pamatoval z minulého roku, kdy nám ho taktéž pouštěl. Jas vycházející z obrazovky byl pohlcován tmou, odrážel se od obličejů a světlých vlasů spolužáků. Jak fascinující.

Den se pomalu krátil, nemohl jsem se dočkat konce poslední hodiny, až vyrazím vstříc svému domovu. Nepřijde to hned, přikrádá se to pomalu jako noc nejteplejšího letního dne. Někdy mi přijde, že mi stačí jen hudba a chvíle být sám se sebou a deprese přichází jako nezvaná tchýně. Můj pohled se stačí pryč od všech těch lidí. Zvonění oznámí konec hodiny a tím i konec dnešní školy. Zírám do prázdna a snažím se zůstat při smyslech. Ostatní už se pakují, jen já ležím stále zdrcený a jak přilepený na lavici.

Zvednu se, ignoruji hlasy které na mě pokřikují a jdu vstříc východu. Mám pocit jak, když mě pozorují a každou vteřinou jsou znechuceni víc a víc z mého konání a bezsmyslovitým proplouváním životem. Nevnímaje času, jen všech divných myšlenek které mi moje hlava vyhodí a nutí mě nad tím přemýšlet a pomalu jim věřit, jdu svou cestou automaticky a snažím se jim odolat. Ten záchvat o uvědomění že jsem tak zkurvene osamělej až to bolí. Po líci mi stéká první slza a já vím, že se dostavila slečna deprese. Někdo by si mohl myslet že mě samota opustí. Smutek mě celého do sebe zabalí a neodchází, i kdybych tolik chtěl... Nejde to, jsem sám... Osamocen, stejně jako vždy.

Prásknu za sebou dveřmi, zatáhnu tmavé závěsy, a s hudbou se svalím do postele. Natáhnu se po noťasu, nevnímaje si začnu broukat písničku hrající v sluchátkách.

Yo, I ain't gonna lie life's tough
try to get by life's rough
try to do right it's not enough
even though you try still mess up

Hudba hraje, mé oči jsou zavřené a mé myšlenky se na Jamese lepí jako mouchy, jako by zničil vše co jsem si tak dlouhou dobu budoval. V té chvíli jsem si myslel že to bylo vše, avšak jsem netušil, že začne  mé hradby bořit dál a více se dobývat k mé podstatě, která je zatím skrytá i mě samotnému.

Tak jako předchozího dne mi nečekaně napsal a já stejně tak bez přemýšlení nad následky odepsal a připadal jsem si jako když si dopisuju s nejlepším přítelem, kterého jsem nikdy neměl.

„Čau, tak už tě přešlo to trauma?“

„Nwm o čem mluvíš...“

„O tom, jak jsem na tebe vyjel.“

„Aha... A kdy prosímtě?“

„Tak celej den si byl z toho špatnej.“

„To nebylo tebou, jen mi bylo blbě, nic neobvyklího.“

„Jsi na tom takhle často?“

„Jo, docela jo.“

„A to to máš fyzický nebo psychický?“

„Nezvládám emocionální rozpory ve svý hlavě.“

„Co tě vzalo tentokrát?“

„Asi se mnou někdo sympatizuje a já nevím jak na to reagovat... Úplně vidím jak se směješ doněmoty.“

„To fakt ne. Překvapuje mě, že tě tyhle normální věci tak berou.“

„No jo no, ale co já s tím.“    

„Co vlastně na všem tolik řešíš?“

„Nic, jen se bojim.“

„A čeho?“

„Pocitů, já nevím, je to divný.“

„Jakýho přesně?“

„Tak nějak všech.“  

„Všech, to ani neni možný. Spíš tu jde o nějaké konkrétnější.“

„No takhle, na ty negativní jsem si už zvykl takže je nějak snáším, ale tyhle kladný pocity jsou divný a nepříjemný a sžírají mě zevnitř. Jinak to asi nevysvětlím.“

„Máš divný pocity, jako že tě má někdo rád atd, nebo trochu jiný?“  

„Spíš to, že je nedokážu opětovat.“

„Takže ho máš rád, jen se bojíš, že to posereš.“

„Ne, já právě že k němu nic necítím. Hele a kdy jsme začali mluvit o někom konkrétním??“   

„Tak to neřeš a řekni mu, že nemáš zájem. Jestli to není debil, pochopí to.“

„Ok. Už se mi začíná vracet žaludek a pomalu si začínám uvědomovat co tu řešíme.“

„Jo to je super. Tak už přestaneš blbnout? Já zítra přinesu něco co ti zvedne náladu.“   

„Ok. Sice nechápu jak jsi dokázal abych ti řekl věci, které nikomu jinému, ale to je jedno. Můžem na to zapomenout a za pár měsíců se tomu zasmát??“

„Tak já se tomu můžu smát klidně hned, ale jak chceš.“

I přes to, že jsem toho Jamesovi tolik líčil o sobě a svém nitru, nebyl jsem mu  schopný říct ani naznačit, že je to on, o kom je dnešní konverzace.

Dodatek autora: 

Příjemné čtení :)

4.7
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
(Láska je souhra okolností, proti kterým je málokdo schopný jakkoliv bojovat....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
„V.I.P lístky na YoungStars?” vydýchol uznalo Adam. „Nie je to tá skupina,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
Stál jsem ve sprše a vychutnával si horkou vodu dopadající na mou kůži,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Bolest.... Cítil jsem ostrou bolest, která mi vystřelovala z ruky do ramene....