Čt, 11/10/2018 - 22:23
4

Posledních pár dní, jako bych to nebyl já. Bavil jsem se a užíval života. Radost naplňovala mou mysl a spoustu uvolňujících endorfinů ve mně vyvolává pocity, které se mi v posledních letech nedostávali. Čas, který jsem trávil s Jamesem se pro mě stával vším, pomalu jsem mu propadal, i přes ty částečné obavy, že po mě nevyjíždí jen jako. S přibývajícími dny jsem si zvykal na všechno to, co jsem dosud neznal.  Cesta vlakem ubíhala pomalu, stále jsem se vracel k předešlým událostem a nemohl je dostat z hlavy.

Po půlroce jsem ze slušnosti zajel za rodiči, s kterými jsme si dál než jsem si doteď myslel. Vydržel jsem tam přesně 3 hodiny 14 minut než jsem prásk vchodovými dveřmi a vyšel pěšky na zpáteční vlak. Mě jsem v plánu tam strávit celý víkend, ale osudu prostě neporučím.

Matka mě vyzvedla na nádraží a byla vcelku v dobrém rozpoložení. Cesta trvala asi 10 minut trapné konverzace na téma jak se mám, co škola atd. Prostě jak když přijedou známí, který ani neznáte a oni tím pádem neznají ani vás. Uvědomění, že s rodiči mě pomalu spojuje jen výživné, které za dva roky zkončí, tedy jestli odmaturuju. Mám z ní docela respekt, i když jsem teprve ve třeťáku.

Myšlenky plují hlavou mou a já si ani neuvědomil, že stojíme před barákem. Ze zamyšlení nad mými strachy a obavami z budoucnosti mě dostalo mámino šťouchnutí. Málem jsem jí řekl Eleno, ale vyměnil jsme to jen za zmatený pohled. Často jsem jí jako malej smrad říkal jménem, je pravda že jí to hrozně štvalo. Koho by taky nenaštvalo, že mu vlastní dítě neříká mami nebo tati ale křestním jménem… Jo byl jsem divnej asi už dřív.
Otec seděl ve svém koženém křesle, četl  Dunu od Franka Harberta a při mém pozdravu ani nezvedl pohled, jen znechuceně pronesl něco ve smyslu, že čekal že zas dolezu zpátky. Raději jsem to nekomentoval a vydal se po schodišti do podkrovního pokoje. Zbyla tu po mě jen postel a prázdná skříň. Nic se nezměnilo, vůbec nic…

 

Chci abyste něco věděli… jsme to já, ten kdo trpí, ten kdo se bojí říct pravdu. Jsem ten, kterej radši trpí sám než by bylo ubližováno druhým, nadruhou stranu bych je všechny! ale opravdu všechny ty lidi naházel masově do hrobů a zasypal sírou, která by je pálila na všech ranách, které způsobili jiným. Nenávidím se za to, za to kým jsem se stal, ale co když tím kým jsem, jsem jen díky těm lidem. Bezpáteřní buržoazie, která mě o všechno obrala, proč jen jsem musel vyrůstat mezi těmi boháči a mít ideu, že jejich dary k životu nepotřebuju. Kam jsem se to dostal a kam spěju? Postupem času si uvědomuju, že on je jedinej komu bych byl schopen věřit, ale strach mě brzdí. Chtěl bych se mu oddat v tolika věcech ale jak mám vědět, že o mě stojí. Proč mě tohle napadá a proč to sepisuju, proč dávám písmena v těchto větách z kterých blouzním. Co to je za pocit? Je to láska? Je snad tak podobná depresi nebo je to nástroj, který neumím uchopit? Netuším, ale stále tu je a mé srdce chce zpívat  ody o tom klukovi co mi obrátil život naruby.

 

Štiplavá bolest na tváři, které se letmo dotkla otcova drsná dlaň. Mámin zmatený pohled a zatajený dech. Vteřinové ticho a znovu ten štiplavý pocit z druhé strany, zarudlé tváře pálili, srdce bylo o sto šest a já v naprostém ochromení seděl u rodinné večeře.  Taková byla reakce na prohozenou větu do větru, že jsme asi gay.

“V tom případě” zvedl jsem se a nejistým krokem šel ke dveřím, “asi pujdu” dokončil jsem větu, z konferenčního stolku vzal peněženku a klíče, ještě ochromen reakcí, nevnímaje svých činů, odešel jsem. Dveře za mnou třískly jako po agresivním hulvátovy, já však s huhotem v hlavě šel jsem nejkratší cestou k vlakovému nádraží. Automatické kroky a mozek neschopen jakékoli činnosti, to vše napomohlo k tomu, abych se na nádraží sesypal jako hromádka neštěstí.

Nechal jsem ujet vlak, jedoucí mým směrem, pak další a než jsem se vzchopil vstát, hodina byla pryč. Hukot v hlavě pomalu ustupoval, nasál jsem chladivý podzimní vzduch a cítil jsem jak ho mé tělo přijímá, zaměřil jsem se na končetiny ve kterých mi pravidelně tepalo, následně mě pohltí nepříjemné detailní pulzování krevního oběhu celého těla. “Jak nepříjemný pocit,”vypadne mi z ust a s dřevěnýma nohama dojdu na nástupiště, snažíc se vyhlížet vlak, avšak žulová podlaha upoutá můj pohled, myšlenky nabývají a já mám možnost se na situaci podívat s nadhledem. “Vlastně se nic nestalo, jen jsem řekl...” zarazil jsem se při té myšlence, že by to byla skutečně pravda.

Mé pocity vůči Jamesovi se měnily jako říjnové počasí, nabízela se mi celá škála otázek a já se bál jen pomyslet, co by se dělo kdybych ho měl opravdu rád tímto způsobem. Namísto abych přemýšlel o nedávno proběhlé události nechal jsem se konejšit obrazem Jamese ve své mysli.

Má uspokojivá představa se rozplynula s pištivým zvukem blížící se ho vlaku. Netrvá dlouho než najdu poloprázdné kupéčko, uvelebím se v rámci možností na volné místo u okna, kde schladím pravou tvář o chladné sklo. Pozoruju dění venku a pomalu si uvědomuju, že se sem už nikdy nevrátím, jen kvůli jedný jediný větě, protože jsem gay.

21.století a někteří lidé stále nejsou schopni přijímat věci tak jak jsou, zaráží mě že si lidé vždy vyberou tu horší variantu (ať jde o všední věci nebo o grafiku), i když se časem ukáže, že jejich výběr je špatný, stále ho nemění a nadále do něj investují a podporují ho. Nejsem dokonalej, ale narozdíl od sestry, která má problémi jaký má, jsem já aspoň něco, i přesto jaká je, jí mám rád, proč jen nedokážu nenávidět jiné místo sebe, proč jen to nejde. Tolik otázek a jedna mezi nimi dominuje: “Proč já?, proč jen je to moje rodina, kdo mě nikdy nepřijme, bez ohledu na tuhle situaci.

Jediný co jsem tam nechal jsou sluchátka, docela zásadní věc pro někoho jako jsem já, ale co. Klíče se mi zarývaly do zadku, jak jsem na nich seděl. Peněženka s mobilem a studentskou kartou, zajišťující mi bezplatné cestování, v mých rukou vybízeli zloděj k činu.

Jedním okem nenápadně přejedu po kupé, ve kterém jsem kupodivu sám, avšak na jak dlouho. Ještě tu zastávku si ke mě přivedli dva cizinci, pravděpodobně rusové, v rukou každý svíral lahev vodky a nestoudně připíjeli. Ten co si sedl vedle mě, mi nabízel čirou tekutinu a snažil se navazovat rozhovor. Neměl jsem však náladu klábosit se starými opilci, zdvořile jsem odmítl a naivně si myslel, že tím to ukončím jeho opilecké mumlání. Druhý seděl naproti, moc toho nenamluvil, ale pozoroval mě jako dravou kořist, koutkem oka jsem vždy zkontroloval zda na mě stále hledí a pak rychle odtrhl pohled. Nepříjemný pocit útlaku, jeho pohled jako by mě svlékal a v mysli mě děsily jeho přibližující se ruce k mému tělu.

Snažil jsem se imitovat, že něco dělám na mobilů, blikali tu nepřečtené zprávi od Jamese, na které jsem neměl dostatek dat na zobrazení. On mě však opustil jako francouzi ve válce, baterie párkrát červeně zablikala a nechala mě s pohledem staršího muže, který se nenápadně posouval k okenku, aby mi byl blíž. Jako přikovaný jsem seděl namístě, neschopen odejít a změnit kupé, ignoroval jsem ten případ vedle sebe, který vyprávěl historku o své cestě do Jugoslávie, když ještě existovala.
Pozoroval jsem ty oči, která mě podrobně sledovali a pomalu, jako šelma vyhlížící svou kořist, se věnoval mému tělu. Tak nepříjemný pocit, blízkosti tohoto člověka ve mě vyvolával dávivý efekt..

“Kde jse teď Jamesi, když tě potřebuju?” zadíval jsem se na telefon a v odrazu se mi zjevila má zarudlá tvář. Půlhodinové úzkosti, a trápení se, jestli mě ten muž má v plánu znásilnit.
Bylo pro mě vysvobození, když jsem vystoupil v Middletownu a lehce se nesl známými ulicemi zaplněnými barevným listím. V mysli stále děsen tím pohledem, razil jsem do obchodní pasáže, kde mým cílem bylo najít si nová sluchátka, skrz které mě hudba bude konejšit.

Dodatek autora: 

ahojky, dnešní kapytola nám toho moc neodkrývá, ale nemějte strach, už se to pomalu rozjíždí :), myslím že už bylo dost vžívání se do Taye :D, ale i tak doufám, že ta hrstka co to čte, jsi to alespoň trochu užívá :3

4.8
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Jménem krále Kessama jsi zatčen, Černý Narsi!“ oznámí mi zvučným hlasem jeden...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
„Neříkal jsem to?“ ozval se Max podrážděně, když jim po několikadenním zpoždění...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 29
Třicet devět hodin před výbuchem Vesuvu Na pompejském fóru hoří. Zlatavé...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Bylo těžké pro mě sledovat zraněné lidi, kteří byli na pokraji života a smrti....