Pá, 19/12/2014 - 19:19
9

Věnování: 

Jeden z fanoušků série Řekni, že mě chceš! se nechal unést svou představou o této dvojici, že nám napsal krátkou povídku a věnoval ji Tonymu a Derienovi pod stromeček. Moc si toho vážíme a hřeje nás to u srdíčka, že se tato série líbí až tak, že na ni vznikla od čtenáře funfiction. Děkujeme. Haar & Dandy P

Bylo mi strašně. Příšerně. Hrozně. A ne, rozhodně jsem neměl žádnou rýmičku. Byl jsem opravdu nemocný. Už týden jsem se nehnul z postele.

=

Už týden jsem ho neviděl. Každý den jsem se nenápadně ochomýtal kolem budovy, v níž pracoval, ale buď už tam týden bydlel bez toho, aby jí opustil, nebo tam prostě nebyl. Měl jsem už slušný absťák. Potřeboval jsem ho. Čím déle jsem ho neměl, tím méně jsem se dokázal soustředit. A pak mě to napadlo. Vážně mi to trvalo celý týden? V příštím okamžiku už jsem vytáčel číslo kolegy s jedinou prosbou. Tonyho adresu. Odrazil jsem od obrubníku a hnal se městem do lokality, kterou jsem znal jen z vyprávění. Patřila k nejluxusnějším ve městě. Nic pro mě. Když jsem vystupoval před vysokou budovou, jen jsem se ujistil, že tohle vážně není pro mě. Naprostá snobárna. Vážně ve vstupní hale sídlí recepce? Chlápek za pultem si mě se zájmem prohlížel.

„Mohu vám pomoci?“

„Jo, hledám…hledám Tonyho Starklesse.“

„Ah, omlouvám se, ale ten tady není.“

„Není? A kde je? V práci se už týden neukázal a já s ním opravdu naléhavě potřebuji mluvit.“

„Bohužel vám nemůžu pomoci. Prosím, odejděte.“ Asi jsem se zatvářil trochu naštvaně.

„Nenuťte mě, abych na vás zavolal policii.“ Tenhle dodatek mě vytočil během vteřiny do běla.

„Policii? Já jsem policie, jsem detektiv Cox.“ Mrsknul jsem po něm služebním odznakem a vytáhl pistoli.

„Nevím, jak to tady funguje, ale jestli tak jak si myslím, tak mu prostě zavolej a ohlaš mě. Nebo ti vystřelím mozek z hlavy a prostě si ho najdu.“ Mířil jsem mu na hlavu. Jeho výraz už vůbec nebyl tak odhodlaný a sebejistý. Opatrně mi podal odznak zpět a potom nejistě vytočil nějaké číslo na telefonu. Když to po nekonečně dlouhé době na druhé straně někdo zvednul, hlasitě si oddechl.

„Pane Starklessi, nerad ruším, ano, vím, co jste říkal. Ale myslím, že je to naléhavé. Je tady detektiv Cox …. Buď mi ustřelí hlavu, nebo ho pustím dobrovolně.“ Nahnul jsem se přes pult až k muži s telefonem.

„Musím s tebou mluvit Starklessi! Slez dolů nebo mě pusť k sobě!“

„Máte zavřít hubu.“ Řekl muž, když pokládal sluchátko.

„Doprava, výtahem do nejvyššího patra a kód je 7359182. Ale jestli budete dělat hluk, zabije vás.“ Usmál jsem se. To bych chtěl vidět, jak by mě zabil. Vyrazil jsem k výtahu. Třicáté osmé patro? Děláte si ze mě prdel? Vždyť budu mít závrať. Měl jsem pocit, že výtah jede nekonečně dlouho, i když pěšky bych tam asi hned tak nedošel. Výtah zacinkal a dveře se otevřely. Ocitl jsem se v malé chodbičce. Byl tam malý stolek s vázou plnou květin, zrcadlo, dveře a číselná klávesnice. Jak byl sakra ten kód?

=

Z léčivého spánku mě probral vibrující mobil. Recepce. Řekl jsem snad Joeovy, že nemá nikoho pouště, kromě uklízečky. Přijal jsem hovor a pustil reproduktor. Na držení telefonu v ruce jsem byl příliš slabý.

„Neříkal jsem, že nechci žádné návštěvy?“ Když jsem zaslechl jeho jméno, naježily se mi chloupky na zátylku. Když zmínil ustřelenou hlavu, začínal jsem být nervní. Korunu tomu nasadil řvoucí Cox. Kurva ať jde do prdele. Je mi fakt blbě.

„Pusť ho, rovnou změň kód, a jestli bude takhle řvát, zabiju ho.“ Ukončil jsem hovor a schoulil se do klubíčka. Začínala mnou lomcovat zima. Během několika vteřin jsem opět upadl do připravené náruče spánku.

=

Překvapivě jsem to příšerné číslo trefil na první pokus. Prostor, do kterého jsem vstoupil, mě naprosto ohromil. Až takhle dobře se máš, Tony? Luxus všude, kam se podíváš. Obrovská místnost. Kuchyň, jídelna a obývák v jednom. Veliká okna a terasa. A schodiště? Tenhle byt má ještě patro? Vždyť by se sem vešla minimálně pětičlenná rodina. Celý byt byl krásný, jen mi tady trochu neseděla podivná zatuchlina. Vystoupal jsem do patra. Dalších šest místností? Starklessi, ty megalomane. Opatrně jsem otevíral jednotlivé dveře a nakukoval do pokojů. Pracovna. Něco jako pokoj pro hosty? Koupelna. Toaleta. Šatna velikosti mojí ložnice. Před posledními dveřmi jsem se zastavil. Opravdu jsem z toho tak překvapený a rozhozený, že váhám? Derien Cox nikdy neváhá. Nikdy se nebojí. Sebejistě jsem otevřel dveře. V místnosti byla tma. A podivný pach. Instiktivně jsem hmátl po vypínači. Další obří prostor. Vestavěné skříně, krb, postel, velký obraz, dvoje dveře. Nakoukl jsem do prvních dveří. Šatna. Průchozí. Chápu. Druhé dveře mi nabídly koupelnu. Rohová vana, ve které by se dala dělat spousta věcí, mě neupoutala tak, jako střepy a krev na podlaze. Celkově tady byl nepořádek. Střepy, krev, zmuchlaný ručník, kartáček i pasta na zemi. Vrátil jsem se do ložnice. Tiché oddechování, které jsem slyšel při vstupu, se měnilo v trhavé nádechy. Konečně jsem se odhodlal a šel se na něj podívat. Ten pohled mě zabolel. Tohle nebyl ten sebejistý, uhlazený Tony Starkless. Z dnešního setkání nic nebude. Takový úchyl nejsem ani já. Je nemocný. Očividně s ním cloumá horečka. Vlasy rozcuchané a vlhké, tváře rudé a rychle se pohybující oči pod zavřenými víčky značící sen. Sáhl jsem mu na čelo. Hořel. Tak jo, kde asi máte teploměr, pane Starklessi? Vrátil jsem se do koupelny a začal prohledávat skříňky. Našel jsem ho celkem rychle a vrátil se zpět ke kňučícímu Starklessovi. Bez jakékoliv jemnosti jsem mu strčil teploměr pod paži a přitiskl mu ruku. Nevypadal vůbec dobře. Teploměr zapípal. 41,2? Děláš si ze mě prdel?

„Hej. Starklessi.“ Jemně jsem ho plácnul přes tváře. Víčka se zachvěla a potom pomalu propustila ty dokonalé oči na svět. Díval se na mě, ale evidentně nevnímal. Chytil jsem ho za ruce.

„Starklessi? Starklessi!“ Vytřeštil oči a pokusil se mi vykroutit.

„Tony, jak ti je?“

„Nech mě ty úchylný prase!“ Opravdu má o mě až tak přízemní mínění? Pustil jsem jeho ruce. Rychle se pokusil posadit a odsunout se co nejdál. Při pokusu dostat se do sedu mu ale obličejem proběhl bolestivý výraz a on se jen nekontrolovatelně zhroutil zpět do peřin. Trhaně dýchal a oči se mu leskly.

„Ty idiote, nejsem až takový prase. Máš brutální horečku. Odvezu tě do nemocnice. Nevypadáš vůbec dobře.“

„Ne. Do žádný nemocnice nejedu.“

„Jsi normální, vždyť máš víc jak čtyřicet jedna stupňů. Chodí za tebou někdo? Jedl si něco? A pil?“

„Do nemocnice ne. Chodí sem uklízečka. Jednou za týden. Nemám hlad. Piju v koupelně.“ Nevěřil jsem vlastním uším.

„Děláš si ze mě prdel?“ Bez čekání jsem začal vytáčet záchranku.

„Deriene, prosím, do nemocnice ne. To tady radši zůstaň, jenom mě nenech odjet do nemocnice. Prosím.“ Jeho hořící ruka na mém stehně pálila i přes rifle.

„Máš nějakého doktora, kterého sem můžu zavolat?“ Dotkl se svého mobilu.

„Doktor Archer.“ Horká ruka z mého stehna sklouzla. Znovu usnul. V adresáři jsem vyhledal jméno doktora a vytočil číslo.

„Ahoj Tony, jak se daří, všechno v pořádku?“

„Dobrý den, tady detektiv Cox. Volám kvůli panu Starklessovi. Jsem teď u něj doma. Chtěl jsem s ním něco řešit, ale je nemocný. A myslím, že minimálně týden pořádně nejedl ani nepil. Má horečku, 41,2. Nemocnici odmítá, myslíte, že byste mohl přijet?“

„Okamžitě vyrážím, budu tam co nejdříve. Prosím, zůstaňte u něj.“

Doktor byl opravdu rychlý. Zatím, co vyšetřoval Tonyho, šel jsem se porozhlédnout po kuchyni. Potřebuju, aby byl co nejdříve v pořádku. Chci ho. Skara. Moc ho chci. Začal jsem připravovat něco k jídlu. Nejsem zase tak neschopný, jak se může zdát.

„Nechal jsem ho na kapačce, tady vám nechám ještě dvě. Vyměňte mu je průběžně. Dále tady má antibiotika, měl by je brát pravidelně po dvanácti hodinách. Měl by opravdu hodně pít a i když říká, že nemá hlad, měl by začít jíst, nebo ho to položí. A dávejte mu studené obklady. Ideálně na zápěstí, hrudník případně na čelo. Můžu se spolehnout, že na něj dohlédnete?“

„Samozřejmě. Děkuji, že jste přijel tak rychle.“ Připravil jsem plný hrnec vydatné polévky, kterou mi vždy, když jsem byl nemocný, připravovala babička. Uvařil jsem konvici čaje a šel jej zkontrolovat. Na stojanu vedle postele visela infuze. Tiché oddechování narušovalo hrobové ticho. V koupelně jsem namočil ručník a přiložil mu jej na čelo. Nedokázal jsem se odtrhnout. Vypadal tak neuvěřitelně křehce a zranitelně. Dokážu být krutý. Dokážu si vzít nebo vynutit to, co chci bez hnutí brvy. Bez ohledu na nářky, prosby, sliby. Ale taky se dokážu překonat a být jemný a citlivý. V situacích, jako je tato. Pootevřel oči a sledoval mě.

„Kde je doktor?“

„Už je pryč. Postarám se o tebe. Moc tě chci, brzo se uzdrav.“ Šeptnul jsem mu do ucha. Jeho oči, jako by se na okamžik probudily. Olízl si vyschlé rty. Neovládl jsem se a sklonil se alespoň pro jeden polibek.

Hodnocení: 
4.810345
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 58)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 7 Ezrath a Erianel   |...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Ráno mě čekalo vstávání do školy. Jednodenní klid je pryč a stres, který bude...
Hodnocení:
3.4/5
- Komentářů: 8
I …krátce po narození Artuše si ho Merlin vzal na starost. A zatímco Uther...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Projeli jsme snad celý okres. Snažil jsem se, abych mu mohl ukázat všechna...