So, 13/02/2016 - 20:47
20

Malou místnůstku, která již léta sloužila jako má skromá pracovna, osvětlovala  pouze lampa v rohu místnosti. Stolek obvykle přetékal papíry a malými dekoracemi, kterými se mi - krom tučného honoráře - odměňovali vděční mí zákazníci, ten večer však nestálo nic v cestě nažloutlému paprsku, aby radostně maloval světlé vzory na leštěné tmavé desce. A ještě veseleji tančilo lehkonohé světlo na povrchu prostého zlatého kroužku na mém levém prsteníčku. Drahá prasátka na stěnách vykouzlila mi úsměv na tváři, neboť ten prsten byl důkazem, že jsem to dokázal - získal jsem srdce muže, jež již dlouho dlel v mých snech, ale s očima otevřenýma  - vyhýbal se mi. Před jedním měsícem, třemi týdny a čtyřmi dny -  a pěti hodinami - mne políbil, zde, u tohoto stolu, a do dlaně vtiskl mi dva kroužky chladného kovu. Můj - a jeho.

Zachvěl jsem se, vzpomínaje slastných pocitů jež rozechvívaly mé nitro, když symbol věčného pouta klouzal po mém prstu, až zastavil se o dlaň; když byl ten slib zpečeťen horkostí klouzajícím do mého nitra, až zastavil se prudkým nárazem do prameniště tělesných slastí.

Povzdech jsem si lehce a povstal, maje se k odchodu;  z chodby hluk všeliký ke mne doléhal. Má bytná snad hádala se s kýmsi. Nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti, ta žena ráda se škorpí, i mně kolikrát vyčinila, že vytřenou podlahu jsem jí zašlapal. Již sáhl jsem rukou po klobouku, když zaklepání - zdvořilé, leč rázné, jistě muž vysokého postavení společenského - zmařilo mé naděje na brzký návrat do náruče mého milence. Nu což! Zákazník plné kapsy jest vždy zákazníkem vítaným. Odložil jsem pokrývku hlavy na nízkou skříňku při dveřích, kde bylo klientům možno pověsiti svršků; a otevřel váženému hostu. Neboť za dveřmi skutečně stála persona zámožná a všeobecně známá - hrabě Narcetský. I přes mohutný černý kabát a čapku stejné barvy, posazené hluboko do čela, snadno poznal jsem muže, jemuž přezdívalo se Kávový král. A po boku jeho děvče mladičké, snad šestnáctileté. Nemusel bych býti znalcem, abych poznal, že za sličnou tvářičkou, na které ni sval se nepohnul a jejíž alabastrová pleť připomínala soch dávných civiliací, zuří bouře.

Ač zřejmě ve velikém rozčilení, pan hrabě zdvořile se omluvil, že v pozdní hodinu mne vyrušuje; avšak že přichází v situaci naléhavé a jinak by mne byl ani nerušil, kdyby snad jinak mohl onu choulostivou záležitost vyřešiti.

Pozval jsem jich dovnitř a dveře pečlivě zavřel. Nyní nemohl nikdo naší rozmluvy vypočíti. Paní domácí bylať jedinou známou mě bytostí, jejíž hlas dokázal umě izolované stěny zdolat. Pro ty, jež nedisponovali plícemi vřešťana či sluchem netopýra, byla kancelář zvukotěsná. Vybídl jsem své návštěvníky, aby si odložili a usadili se v polstrovaných křeslech. Rovněž jsem si dovolil nabídnouti hraběti i jeho dceři - neboť jistá podobnost v jejich tvářích i gestech prozrazovala tento jejich vztah rodinný - po šálku čaje. Kávy jsem se servírovati neodvážil. Pokladl jsem na stůl hrnečky i talířek s křehkým čajovým pečivem a požádal pana hraběte, aby pokud možno stručně a srozumitelně vyložil svůj případ.

„Milý pane,“ pronesl, a v burácení oceánu zaznívaly tóny nejistoty, „Rád bych vám vyložil vše do nejjemnějších podrobností, avšak s politováním musím se přiznat, že já - nevím zhola nic. Zde má dcera -“ ohryzek poskočil a hrabě spolkl svou hrdost, než mohl větu dokončit, „- je těhotná. Nevím s kým, nepromluví na mne slova. Pane, já vás žádám - najděte toho muže, jenž zprznil mé kvítko.“

Přes tvář zmíněné slečny přebehl hořký úšklebek, na okamžik zcela hyzdící její vrozenou krásu. Obvrátila se od otce, a drobné prstíky zbělely snahou zardousit porcelánový šálek v jejích něžných ručkách.

Usoudil jsem, že dívce jest hraběcí přítomnost protivná i požádal jsem ho, aby počkal venku, než slečna vše mi vypoví. Starostlivému rodiči návrh můj se pranic nezamlouval - již jednou se v jeho nepřítomnosti spustila - avšak záblesk na levé ruce přesvědčil jej, že nemá se ode mě čeho obávat. V duchu jsem se pousmál - neměl čeho se obávat, zcela jistě však z jiných důvodů, než jaké předpokládal.

Za hrabětem klaply dveře a v mladé dámě jako by se cosi zlomilo. Z očí raněné laně spustil se vodopád slz, bez vzlyků, bez varování. Sípavě se nadechla, drobná ňadra napjala látku živůtku. Rudé rtíky se zachvěly. „Vůbec mi nevěří...“ Útlá ramena roztřásla se v zoufalém pláči. „Neveří mi! - Vůbec... mi nevěří! Je mi šestnáct, mám snad již rozum!“ štkala dokola  a dokola, „Nevěří - nevěří - nevěří...“

Ta samomluva připadala mi velice podivná. Taktně podal jsem dívčině kapesník, neboť  žena nic tolik nesnáší, nežli býti spatřena mužem neupravena, a se zájmem se otázal: „Rcete-li, že vám otec nevěří - míníte tím, že stav váš zdravotní jest jiný, než pan hrabě se domnívá?“

Slečna se zarazila, jako by má otázka připomněla jí cosi důležitého. Přijala kapesníček a zběžně slzičky stíraje, roztřeseným hláskem přiznala: „Tedy - ne - vskutku, sdílela jsem lože s mužem, a nosím pod srdcem jeho děcko, avšak - ta nedůvěra - bolí. Když dnes ráno udělalo se mi nevolno, doktora hned povolal, aniž by se o cokoli zajímal. Nic - ani slovo - jen sukni hore...“ líčka bledá pokryla se nachem studu a vzteku a dívenka opět se rozvzlykala. Nikdy nezažil jsem zkoušku panenství, avšak dozajista jedná se o záležitost značně ponižující. I opustil jsem tuto nepříjemnou záležitost a vyzval ji, aby mi setkání s oním mužem co nejvěrněji vylíčila.

„Asi  před dvěma měsíci - ne, méně tomu bude... ah, já nevím. K oslavě dvaadvacátých narozenin pana Lebrassia, paní kněžna Rosalinda pořádala maškarní bál.“ V duchu jsem zaúpěl, avšak vypravování její jsem nepřerušoval. „Byla jsem pozvána i se svým bratrem - Vítem - on těší se u paní kněžny velké přízni - a doprovázela nás má vychovatelka. Ta však brzy se odebrala za svou kmotrou do kuchyně, a my s bratrem pozbyli jsme svazujícího dohledu. Bavili jsme se dobře a jeden druhého hlídali, abychom se v tančícím roji sobě neztratili. Avšak - stalo se. Hledala jsem jej, a zřejmě jsem vypadala sama tak ztraceně, že jistý gentleman ke mě přistoupil, zda není mi potřeba pomocného rámě.“ Sklopila na několik okamžiků víčka, opět na mne upřela pomněnková očka. Pobídl jsem ji, aby počala líčiti vzhled onoho pána.

„Byl asi toliko vysoký,“ pozvedla jemnou ručku asi tři stopy nad vlastní plavé vlasy, sčesané na temeni do drdůlku. „Postavy spíše štíhlé, jeho nohy vynikaly mezi ostatními délkou a ladností kroku. A oděn byl v drahý šat, atlasový kabátec a bílou hedvábnou košili. Maska jeho znázorňovala páva, velice se k němu hodila. V jeho postoji, vystupování, stkvěla se převeliká hrdost, hraničící s pýchou. Choval se vybraně a velice zdvořile, nabídl mi pomoc při hledání bratra - a do ruky vtiskl mi sklenku. Ach, ale nemyslete si - nedala jsem mu své tělo, protože by byl rozum zakalen opojnou silou vína. To jeho oči... byly takové... hřejivé. A jeho dotek... Měl jemné ruce, a velké dlaně, větší, než ty vaše, pane detektive...“ vzdychla, poprvé zdála se rozněžněna jako dívka, jenž vzpomíná na první slasti těla. „A jeho hlas. Byl tak hluboký, sametový, vklouzl do hlavy a polaskal srdce...“

Čím déle hovořila, tím větší jímala se mne hrůza. Neboť její tichý hlas jako by vykresloval portrét mého milého. Ne! Není možná! Musí se jednat o náhodnou podobu dvou mužů. A oči, a hlas? Ah, měla v hlavě příliš mnoho vína, které zkalilo hlas onoho svůdníka do ideálu romantických představ, kterým dnešní dívky tak snadno propadají. Uklidněn tou myšlénkou naslouchal jsem dál, avšak mnoho více mi slečna již nepověděla.

„Vyvedena z míry jeho pozorností, zakopla jsem a v kotníku nepěkně mi  luplo. On, spatřiv, že na nohu napadám, odvedl mě stranou od živého davu, abych v klidu dala kotníku odpočinouti. ...Nebudu vás zatěžovati popisem následujících událostí. Jen řeknu vám, že zde, pod pravým ramenem, měl při pihy, a kůži, jinak hladkou a čistou, tam protínala malá jizvička.“

Ta slova opět zarazila dýku pochybností hluboko do mé mysli. Neboť můj milenec, můj snoubenec, kterého tak dlouho a těžko jsem získával, měl rovněž tři pihy, a mezi nimi jizvu po spárech neopatrného sokola, a toto jeho spolehlivé znamení nacházelo se právě pod pravým ramenem. A účastnit se večírků jeho známých bylo jeho zvykem, i dnes měl na jeden takový namířeno... místo aby se mnou trávil omezený náš čas... „Řekněte, slečno, měl-li onen muž při sobě nějakých šperků?“ otázal jsem se rozechvěle a doufal, že bude-li odpověď jakákoli, mé obavy rozptýlí. Marně.

„Ó ano, měl,“ dosvědčila dívka, „Na levém prsteníčku, zlatý prsten. Zrovna takový, jako máte vy. Docela dobře si pamatuji, že jsem se jej na něj vyptávala. Víte - bála jsem se... Ale obavy mé byly zbytečné. Jest vdovcem...“

Ó, ano! Gratuluji sám sobě, podařilo se mi vstáti z mrtvých. Tak vdovec! Čím jsem si to zasloužil? Dostat v jeden den - či snad týden? - prsten a hřebík do rakve? Neboť nebylo pochyb, že brzy po našem zasnoubení můj drahý již po jiné pálil. Po jiné! Po slečně plavých vlasů a rubínových rtů. Náhle zahlížel jsem na mladou nestoudnici nikoli jako na dceru klienta - nýbrž jako na sokyni. Sokyni s bohatým tatínkem. Věděl to, když ji někde v salónku sváděl? Nebo podlehl pohledu laně, štíhlé nožce a nevinnosti mládí?

 „Co... zamýšlí váš otec s oním... mužem?“ optal jsem se, jako by snad na tom ani nezáleželo. Neměl jsem právo se ptát.

 Avšak mladá hraběnka přesto odpověděla můj nemístný dotaz. „Nevím, drahý pane; avšak já si ho budu brát. Ať si otec říká, co chce - nosím jeho dítě, nosím jej v srdci. Vezmu si jej za muže.“ Tón její nepřipouštěl nižádných pochybností.

Ve mě by se krve nedořezal. Mého muže se jí zachtělo? Ne! Tedy - ne. Nevěděl jsem ještě, zda skutečně bájí o mém milém. Ah, musel to býti nějaký omyl!  Pravda; kolik mužů štíhlého vzrůstu a hrdého vystupování má pod pravým ramenem tři pihy a jizvu - málo, ovšem přesto může jít o zcela rozdílné muže; byly již případy identických dvojčat a dvojníků... Avšak pevně jsem se rozhodl, že tuto záležitost nenechám neuzavřenou.

„Děkuji vám, slečno, za vaši upřímnost v celém případě.“ Lehce mi hlavinkou pokynula a já pokračoval, „Avšak udivuje mne, že přes všechny podrobnosti jeho vzhledu a milostné minulosti, nesdělil vám onen muž své jméno, ani se neptal na vaše.“

Posmutněla. „On mi své jméno dozajista svěřil. Vím, že když nabízel mi rámě, představil se. Ona slova však zanikla v ruchu okolí a mlhavém oparu okouzlení... Mě samotné představování ani nepřišlo na mysl, jen jeho jsem stále zpovídala.“

Uznal jsem ono vysvětlení za dostačující a uvěřitelné. „Zavolejte, prosím, pana hraběte zpět, abychom mohli uzavříti obchodní stránku celé záležitosti. Slibuji, že vám onoho gentlemanavypátrám.“

----------

Celou cestu domů nemohl jsem mladičkou hraběnku vyhnat z hlavy. Cestou domů? Pronajímal jsem světničku s kuchyňkou nad mou kanceláří, můj domov však byl tam, kde bylo mé srdce, a to bylo v bílé vilce obklopené sadem, v jednom z ostrůvků svěží zeleně v jinak šedivém městě, tam, kde dlel můj snoubenec, kde dlel Cedrik Orgoglio. I pouhé jeho jméno vykouzilo mi úsměv na tváři. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem nabýval přesvědčení, že můj Cedrik nemůže býti oním svůdcem a hraběnku Narcetskou si kolem prstu ovinul nějaký podlý ničema. Mladší z hrabat Ficerazů, kupříkladu. Rozveselen tou myšlenkou zanechal jsem drožkáři tučné zpropitné a poslíšil si po bílým štěrkem sypané cestě k branám našeho hnízdečka.

Měl jsem štěstí; ještě jsem jej zastihl, když se oblékal. Trochu mne bodlo u srdce, že dává přednost společenské smetánce přede mnou; avšak věděl jsem dobře, že jest družné povahy a potřebuje provětrati frak. Právě si sundal bílou hedvábnou košili a mě se zatajil dech. Přiznejme si to. Cedrik byl pěkný štramák. Co pěkný. Úžasný.

Jako by vycítil mou přítomnost ve dveřích své převlékárny, otočil se a přejel mne očima od hlavy k patě, hledaje známky duševního napětí či tělesného zranění. Vždy si mne takto kontroloval. Nikdy nezapomenu hněv v jeho očích, když po celý týden jsem mu zatajoval bodnou ránu na mém boku. To ještě nebyl můj a já nebyl jeho, tehdy poprvé dotknul se mne jinak, než jako přítele. A ty jeho oči! Vzpomínkou i plamenem v nich hořícím vždy rozpálil mne jako plameny pekelné. Zachvěl jsem se, nejezdil po mě jeho pohled, nýbrž jeho ruce, a hluboký tenor polaskal i ta nejhlubší zákoutí mé mysli. „Vítej doma, Jesse.“

„Zdravím, Cedie. Já jsem doma, ale ty mi odcházíš,“ řekl jsem žertovně a přistoupil k němu blíže, abych se mohl dotknout toho dokonalého těla, pozemské schránky nezkrotného ducha, kterého jsem si ochočil. Nebo ne? Hraběnčina tvář mi vyvstanula před očima. „Kampak mi to zase utíkáš?“ upřel jsem na něj prosebné oči. Zůstaň, říkaly. Uděláme si náš vlastní, soukromý večírek.

Ale on se jen zasmál. Zasmál se tím svým hlubokým, tichým smíchem, který rozechvíval mé nitro. „Miláčku. Víš dobře, že jsem dámám již slíbil veselé vyprávění z mých cest po Francii. Nemohu je na poseldní chvíli zklamat a zůstat doma. Jakkoli bych zůstal rád,“ jeho rty letmo se otřely o mé v polibku.

Povzdechl jsem si. „Pověz mi aspoň tedy, než půjdeš - byl-li jsi před dvěma měsíci na oslavě narozenin mladého pana Lebrassia, co pořádala kněžna Rosalinda?“ Slíbil jsem vyhledati neznámého páva večírku a přivést jej před hraběte Narcetského, ne-li jeho dceři před oltář. Čím dříve, tím lépe, alespoň zbavil bych se pochyb o mém nejdražším.

Pochopil hned, že ptám se kvůli práci a zvrátil hlavu na stranu, tak, jak to dělával, když potřeboval si cosi vybaviti. Husté lesklé vlasy barvy mosazi, kterými jsem se tak rád probíral, spadly mu s ramenou a odhalily svůdnou linii krku. Ach, jak bych ji zlíbal! Plné jeho rty zvnily se v lehký úsměv. „Ano, byl jsem tam. Maškární bál, pokud si dobře vzpomínám. Šel jsem tehdy za páva. Myslím, že kněžna Rosalinda dnes účastní se také dnešní malé sešlosti. Mohu ji požádat o seznam hostí na onom bále, pomůže-li ti to, miláčku.“

I přes svíravou bolest v mém nitru vynutil jsem malý úsměv. „Ne, děkuji... Již není třeba.“ Oním svůdcem musel býti můj drahý, předrahý Cedrik. Měl-li by jiný muž oblek páva, byl by si mi hned postěžoval. Nesnesl by všednost a obyčejnost dvou stejně oděných pánů. Nesnesl by pomyšlení, že je jeden z mnoha. Bylo mi trapně. Sám se mi doznal k nevěře, ani o tom nevěděl.

Věnoval mi další ze svých báječných úsměvů, nevěda nic z mých chmurných myšlenek. „Dobrá tedy.“ Přitáhl si mne ho jemného objetí a velké dlavě, větší než ty mé, vklouzly pod můj obyčejný kabátec. Přitiskl jsem se k němu blíže. Co na tom, že stejně tak k sobě přede dvěma měsíci tiskl mladičkou hraběnku Narcetskou. Co bylo tehdy, nemusí být dnes. A oči, jejichž barva nedala se popsat jinak nežli barvou letního větru, dávaly mi naději. Že skutečně jsem jediný, na koho myslí a o kom sní, koho svléká pohledem i teplýma rukama. Jako zrovna nyní. Kabátec visel již přes opěradlo křesla a jeho hbité prsty hrály na perleťové knoflíky vzrušující melodii rozepínané košile.

„Ach, ty!“ povzdechl jsem si, přestože mi jeho zájem převelice lichotil. Sám jsem nezůstával pozadu a paže ovinul kolem štíhlého pasu, a oči přivíraje v očekávání, natáhl jsem se abych spojil naše rty. Oždibával jsem ty rudé okvětní lístky růže jménem Cedrik, sbíral rosu slin svým jazykem. Sladké a trpké po kvalitním víně, a hebké jako ten nejhebší samet. Cítil jsem, jak se jeho hrudník zdvíhal mělkým dechem, a z pod přimhouřených víček sledoval jsem jeho tvář, roztouženou, prahnoucí po víceru mého škádlení. Však také sám nezahálel. Podlomily se mi kolena a slastný vzdych unikl štěrbinou mých rtů, když obemkl mé půlky ve svůch dlaních a zajel jimi hloub, laskaje mě na vnitřní straně stehen. Opřej jsem se o něj více a mírně nohy roztáhl, aby nic nestálo v cestě jeho dotekům.

„Cedriku...“ vydechl jsem do bitvy jazyků, kterou byl jsem nucen vzdát a přesunout svůj batalion na jeho bradu, krk, a hruď, jak jsem se vlivem vášnivých rukou rozplýval a k zemi se sunul. Nenechal mne však sklouznout až na měkký koberec, můj nepřítel, můj největší spojenec. Jako zajatce krve královské odvezl mne ve své náruči do ložnice a na měkké lůžko jako do peřinky - doslova - mne složil.

Tyčil se nade mnou jako Paramount, a bílá košile, celá rozvrkočená po mých útocích, byla sněhem na vrcholu té hory. Brzy budeme oba zasněženi i jiným sněhem - sladším - krásnějším... Věděl jsem to, viděl jsem to v jeho očích, když pomalu se ke mě skláněl. Zastavil jsem ten nezadržitelný postup ukazovákem přiloženým na špičce jeho nosu. Ano, takovou mám moc - zastavím hladového lva pouhým prstem. Usmál jsem se, a v očích mi šibalsky zablýskalo. Nesnášel věci všední a obyčejné, klíč k jeho udržení byl v originalitě a rozmanitosti. A ten den více než kdy jindy jsem si uvědomoval, že o něj stále musím bojovat.

Lehce jsem jej do toho jeho mírně křivého frňáčku cvrnknul. Obávám se, že ono zakřivení bylo moje vina. Tolik jsem jej za něj tahal, až se mu celý zkřivil, a ať jsem rovnal, jak jsem rovnal, nikdy více jsem jej nenarovnal. Ale ničeho nelituji. Jiné by to hyzdilo, jemu pouze dodalo na osobnosti. Byl to nos s charakterem. Cvrnkl jsem ten charakterní nos znovu, a tentokráte bylo mi odpovědí rozmrzelé zamručení. Potřetí již pokoušel se chytit můj nezbedný prstík do zubů. V očích mu tančily jiskřičky veselí a já věděl, že jsem hru vybral dobře. Pět, šest, sedm - a škodolibý prst byl lapen. Překvapením slabě jsem vykřikl, výkřik však brzy změnil se v uvolněný smích a ten v roztoužené zasténání, když nasál. Věděl již, co na mne platí. Jemným, avšak pevným stiskem uvěznil mé zápěstí a nedovolil mi ucuknout, zatímco kroužil jazykem kolem zlatého kroužku na mém prsteníčku, polechtal malíček a nezvedené bratry ukazováček a prostředníček oděl do šatů z kouzelné průhledné látky, podobné, do níž se dle pověsti oblékl císař Rudolf II. Já vzpínal se a vzdychal, vše marně, neb nepovolil svůj stisk, ani když  druhou rukou zapřel jsem se o svalnaté rameno.

Propletl naše ruce a jako mistr perokresby táhl vlhké prsty po odhalené pokožce mého hrudníku, podél klíční kosti na bradavku, kterou náležitě odměnil za předpisové přivítání - salutovalať již... Vystínoval všechny má žebra až po to třinácté, jež Bůh muži odebral, aby stvořil ženu - na co? Nepotřebujeboval jsem ženy k životu, nepotřeboval jsem žádnou spanilou hraběnku, aby dělala oči na mého Cedrika... Z úvah o Plánu božím  vyrušil mne můj vlastní Bůh svým vlastním plánem - ah! Vzepjal jsem se jako hříbě, jenž poprvé spatřilo zelenou svobodu pastvin. Naše spojené prsty přeběhly přes vzedmutou látku a polechtaly dosud oděný vchod do jeskyně slasti... a nepřestávaly dráždit... Vyrazil jsem boky naproti trýznitelům, napnutá chlouba otřela se o tu jeho a vyloudila i z něj potlačený vzdych. Hrdopych...

Volnou rukou sjel jsem k pásku jeho kalhot. „Cedie... tyhle... se mi nelíbí...“ ukazováček probojoval se mezi látku a rozpálenou kůži slabin, přejížděl sem a tam, dráždil lva, co vyřvával v hrudi mého milence svou svrchovanou vládu nade vším živým i neživým. „Neber si je...“ Vzdyčil jsem se na lokti a jazykem zarejdil v ohybech sluchvodů, bych svým slovům dodal na důrazu.

Zachvěl se. Horký dech otřel se mi o krk, když zašeptal, hlas zhrublý touhou: „Mám si vzít jiné? Vezmu si tedy ty tvoje...“

Zakrátko byli jsme oba zbaveni všech svršků a jeho krásné ruce přitlačily mi kolena k hrudi. Pevně objal jsem jej paží kolem krku, připravuje se na jeho vpád, jako už tolikrát během té krátké doby, co jsme se znali. Pokaždé to bylo nádherné, nové a vzrušující. Mými vlastními prsty polaskal úzký otvor a vetřel vazské sliny do všech záhybů strážní brány, již se chystal zakrátko opět pokořit. Promnul Amorovo beranidlo a potom - zarazil mi jej až do srdce. Výkřik vydral se mi ze samotných plic a celé tělo zkroutilo se slastí, křičelo a vyráželo dobyvateli naproti v sebevražedné snaze pohltit jej celého, splynout v jeden národ a niž nikdy více - se neoddělit...

Vskutku netrvalo dlouho a dvojí vrchovinu  břišních svalů pokryl bílý sníh mého orgasmu. Sténal jsem a zmítal se v Cedrikově milující náruči, zatímco on rychlými tvrdými přírazy přivedl i sebe na vrchol. Jeho horkost mě plnila a já lačně pil až do poslední kapky, kterou mi dal. Nepouštěl jsem jej. Nechtěl jsem se jej pustit, ani když jemně snažil se vymanit  z mého objetí.

„Jesse... no tak, miláčku. Přijdu pozdě...“

„Tak ať! Budeš aspoň hvězdou večera... “ škemral jsem o pouhých pěz minut navíc, aby nechodil, aby mne neopoštěl, aby se se mnou  stulil do klubíčka a nechal se odvát do světa snů.

Zasmál se tiše a na ústa procítěně mě políbil. „Jen tu na mě počkej, miláčku, a slibuji, že se ti do rána vrátím.“ Pokoušel jsem se smlouvat, ale na dříve než ve dvě v noci jsem to neuhádal...

Odpočívaje zabalen v propocených přikrývkách a Cedrikovu líbeznou vůni nasávaje, přemítal jsem, co podniknu v případě slečny hraběnky. Nemohl jsem jí přivésti Cedrika před oltář, nemohl jsem svolit, aby si říkala paní Orgogliová. Ne! To jméno patřilo mě! Již jsem nevěřil v Cedrikovu nevinu, avšak i tak odmítal jsem se ho vzdát. Jistě šlo pouze o ojedinělý případ, z dob, kdy ještě si nebyl jist naší láskou, a kterého dozajista velice lituje. Ovšem to jsem ještě netušil, že žáril jsem na špatnou osobu... jak zjistil jsem dalšího dne ráno.

U snídaně, kterou jsem podstoupil ve stavu značně rozlámaném, líčil mi můj drahý podrobně události předchozího večera. Zvídavá jeho povaha byla mi mohdy k užitku v mé profesi a on vždy byl velmi potěšen, když nějakou drobností přispěl k vyřešení případu. Mezi řečí zmínil se, že mladá hraběnka Narcetská neúčastnila se té parády, přestože svou účast dříve horlivě potvrdila. Avšak soukromý lékař té mladé slečny se zastavil na skleničku a jeho choť pochlubila se, omámena vínem i kouzlem Cedrikovy osobnosti, že pořídila si nový náhrdelník. Veden pravidly zdvořilostní konverzace - jak neopomněl zdůraznit, abych snad si nemyslil, že se někomu jinému nežli mě dvořil - zalichotil doktorově paní. A ta, povzbuzena jeho zájmem, počala se svěřovati a spiklenecky prozradila, že šperk pořídila z peněz, kterými byl její muž uplacen, aby to nevinné děvče prohlásil za těhotné - přestože dosud nepřišlo o věneček. Velice se tomu podivoval, hlavně proto, že sama hraběnka přála si takto pošpinit svou čest.

I mne tento fakt velice zaujal. Děvče podplatilo lékaře a zaplatilo soukromého detektiva, aby se provdalo? Za muže, jehož tvář ani nespatřila? Lze-li jí v tom ohledu ovšem vůbec věřiti. Požádal jsem svého miláčka, poslal-li by slečně hraběnce poslíčka se vzkazem, že rád bych s ní mluvil v jisté záležitosti. Oči mu hořely zvědavostí, ovšem ovládl se a nic se mne netázal. Vědel již, že až přijde čas, vše mu vyložím. Do té doby byl jsem vázán mlčenlivostí a ani můj milenec nevymámil by ze mne pikantní detaily o mých klientech.

Věrný své starostlivosti o mé zdraví doprovodil mne můj nejdražší až před dveře mé kanceláře - kde čekala na mne již slečna Narcetská. Podivno; přestože měla svého vyvoleného přímo před nosem, přestože byla chodba zalita jasným světlem svěžího rána, přestože jeho sametový hlas při loučení oběma nám polaskal srdce... nepoznala svého svůdce. A rovněž se nezdálo, že trpěla by nějakou bolestí či nechutenstvím, či jinými projevy pověstných ranních nevolností těhotných žen. To pouze posílilo mé podezření vůči té malé zmiji. Proč chtěla mého Cedrika, když jej ani neznala?!

Pozval jsem tu podlou lasici bez okolků dále. Podivoval se, co tak sama po městě se toulá, bez otce, bez vychovatelky... Přišla prý s bratrem, ten však do krámku přes ulici odskočil si cosi pořídit. Nechal jsem ji, nechť pohodlně v křesle se usadí, a narovinu sdělil jsem jí, co jsem o jejím vyvoleném vypátral. Lépe řečeno - odhalil jsem její lež. „Vy jste mne klamala, slečno.“ Před očima měl jsem obrázek vší nevinnosti - slizkou čarodějnici, ukrytou za maskou mladé dívčiny. „Nenosíte nikoho pod srdcem, ani v něm. Lhala jste mi, a přiznám vám, že velice přesvědčivě. Lhala jste, slečno. Proč tolik toužíte po muži, kterého jste nikdy neviděla? Neváhala pošpinit čest svou i čest vašeho rodu?“ S každým slovem stával se hlas můj útočnějším a ta sprostá lhářka bledší.

„Pane!“ vykřikla a vztyčila se z křesla, pobouřena a vyplašena mými slovy. „To je - nehorázné! Sprosté, podlé...“ snažila se vykroutit mým otázkám, hádě jedno nedonošené! Avšak sama seznala, že boj jest marný. Kleslať zpět do křesla, tvář skryla v dlani. Nevzbudila nižádné lítosti v mém srdci, neb to patřilo Cedrikovi. „Nejsme zde, abychom se dohadovali nad pohnutky, jež vedly mne  k tomuto činu. Řekněte jen - vypátral jste jej?“ Mlčel jsem, shlíže na ni jako anděl na hříšníka, jímž byla. „Tak vypátral? Víte, kdo jest ten muž? Víte? Víte!“ Poslední slovo, zvolané již v naprostém zoufalství, platilo mladému muži, jenž objevil se ve dveřích. Kolikrát ještě budu muset bytné připomínat, ať nikoho ke mně bez svolení nepouští

V tváři mladíka, jenž coby podobizna svého otce by v rámu obrazu mohl stát, vystřídalo se několik protichůdných pocitů. Když vešel, oči zářily mu radostí, slyšev sestřin křik, radost vystřídal strach a viděv můj odsuzující pohled na jeho sestře i na něm samém, zavířila v těch studnicích nejistota a podezření.

„Víte, on ví!“ zalkala hraběnka a gestem značně theatrálním ukázala na mne, na mne, který měl jsem ještě méně než pouhé jen bludy a divoké dohady o příčinách jejího konání. „On ví, on ví!“

V ocelových očích blýsk se zuřivý vztek a mladý šlechtic se vrhl na svou sestru, lomcuje jejími štíhlými rameny. „Ví? Jak, ví? Co ví?! Nemůže vědět! Nemehlo, nešiko, zrádkyně, dozajista jsi mu vše sama pověděla! Ty a tvá prostořeká ústa!“

Nemohl jsem surové to konání sledovati. Vtrhnuv mezi sourozence, oddělil jsem zuřícího mládence od vyděšené, plačící dívky. „Neřekla! Přísahám, že ani slovo o tobě nepadlo!“ choulila se v křesýlku, kam padla, a tiše vzlykala. „Ví o vás, nevím jak! Musel s ním mluvit, s ním - s ním - s ním - to on mu vše pověděl!“ Ta slova obrátila Vítovu pozornost na mne, který vší silou musel jsem jej držet, aby se na nebohou opět nevrhl. Hněv mávnutím kouzelného protku proměnil se v až štěněčí zvědavost.

„Mluvil jste s ním? Co říkal? Co vám pověděl? Vezme si ji? Vezme si - mne? Byl tady? Ah, byl, viděl jsem jej odtud odcházet, jak se jmenuje, člověče?!“ rozohnil se opět a popadl límec mé košile, škubaje a trhaje, aby si vynutil odpověď na své otázky.

Tak takhle to tedy bylo. Bratr, a nikoli sestra spustil se na večírku kněžny Rosalindy. Bratr, ne sestra, ukořistil pro sebe pozornost mého milence. Pozornost, nebo i srdce? Ať tak či onak - zosnoval podlý plán, jak si Cedrika k sobě připoutati navždy. Hnusil se mi. Podlý, zvrhlý, nadutý, zuřivý, vášivý, pohledný... S hrůzou přišlo mi na mysl, jak lákavá byla by jeho plamenná povaha, setkal-li by se kdy opět s dobrodruhem, kterého jsem - zatím - měl tu čest nazývat svým. Dobrodruhem, jenž dozajista nezhrdl by ani trochou vzrušení navíc...

Ne! To nedovolím! Ať se klidně ožení za tu nanicovatou chuděrku, ale tenhle, tenhle kohoutek mého miláčka nikdy nedostane! To já jsem ten, po kterém Cedrikovo srdce prahne! Já, já, já, jen já! Včera, dnes, a zítra i pozítří, zařídím, aby se nepodíval na jiného muže, nežli na mne! Ostrouháš mrkvičku, holobrádku! Já, já jsem získal jeho srdce, a nedovolím - nikomu! - mě o něj připravit. „Pusťte mne, pane!“ Můj hlas prořízl vzduch jako ledové ostří. „A odpověď na vaše otázky zní ano, mluvil jsem s ním, a ne, nevezme si ani jednoho z vás.“

Mladíček zrudl zlostí a ještě více se na mne pověsil. „Co vy můžete vědět! Jméno! Řekněte mi alespoň jeho jméno! Záloha za vaše služby byla již včera zvečera v bance složena - aspoň jeho jméno mi dlužíte!“

Vytrhl jsem se mu. „Nic vám nedlužím! Ale to jméno - Cedric Orgoglio! Avšak varuji vás - se zlou potážete, pokusíte-li se vetřít do jeho přízně, či snad dokonce vnutit mu vaši sestru!“ Zmíněná tiše zaštkala do kapesníčku. Ubohé, zneužité dítě! Plakala v polstrovaném křesílku ještě dlouho poté, co nás zdroj jejího rozrušení opustil.

Věřím Cedrikovi. Věřím, že pokud za ním to štěně přijde, vysměje se mu do očí... a přesto jej již třetím dnem sleduji. Kamkoli se hne, jdu za ním jako stín. Po večerech hraji nepřístupného, po nocích by se ode mne succubus měl co učit, přes den žádám po něm malé službičky, dělám vše, abych jeho roztěkanou pozornost udržel na mé osobě. A při tom všem jej sleduji, zkoumám a pátrám to známkách a náznacích, že...

Vím, že by mě nikdy nepodlvedl. Vím to, ale jistota je jistota, že? A proto stojím v dešti před hostincem a pozoruji jej skrz kovovou mřížku okenní tabule. Ještě tři dny. Pakliže se ukáže, že celý týden ani nezavadil pohledem o nikoho jiného než o mě, přiznám se ke všemu. Že jsem žárlil, že jsem jej podezříval, že jsem jej sledoval. A on se zasměje, přivine mě na své plece a řekne, že o mě celou dobu věděl, protože jsem ho nestydatě svlékal pohledem. Usmívám jsem se nad tou představou a upírám zrak na spodní stranu svých víček. Jeho nahá postava v žlutém světle elektrického osvětlení. Sklání se nade mnou, již cítím jeho horký dech na svém krku... S trhnutím zaplaším slastnou vidinu a opět zabodnu pohled do skutečného Cedrika. Skutečného Cedrika, do kterého bych nejraději místo pohledu zabodl nůž. Neboť můj milenec právě přivinul k sobě místo mne to prašivé blonďaté psisko!

Pln prázdnoty pozoruji, jak mu šeptá do ouška, tak, jako šeptává mně. Jak velká, teplá dlaň klouže po kříži na pevné hýždě. Jak se ta intrikánská zmije chichotá jako kabaretní děvka. Pomalu vykročím vpřed. Pod podrážkami cítím vlhkou dlažbu, dešťové kapky zkrápí kapucí zcuchané vlasy. Ruka zajíždí do náprsní kapsy kabátu, zatímco druhá drtí ten zlatý kroužek, který měl býti symbolem mého štěští. Všek také bude! Nenechám si ho vzít! Ale ještě dřív...

PRÁSK!

Hraběcí titul nezastaví kulku, nesoucí všechnu mou zášť. Cedrik leknutím pouští bezvládné tělo, jež s prostřelenou lebkou padne mu nohám.

Všichni vyskočí. Co, co koukáš? Co mne tak provrtáváš očima? Měl jsi také zálusk na mého Cedrika, že? Tu máš!

PRÁSK!

A co ty? Ty také? A ty?!

PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!

Hodnocení: 
4.30769
Průměrné hodnocení: 4.3 (hlasů: 13)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 23
Nemohu se hýbat. Pokusím se pohnout rukama, ale jsou pevně připoutány ke...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
„Odprosili Boha o odpustenie a vďaka tomu sa môžete spojiť. Stanete sa...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Pátým rokem už tu sedím a ptám se sám sebe, jestli jsem šťastný. Samozřejmě, že...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
„Ha! Ty potvoro jedna, kdes byl?!“ Princ na Felixe nevědomky zakřičel na celou...