So, 09/02/2019 - 22:58
15

Věnování: 
Pro lepší pochopení a naváznost děje doporučuju přečíst si nejdřív sérii Děvky a gladiátoři se nelíbají, protože tohle je její pokračování

Je letní den, a přesto se nebe zdá být temné jako za nejhlubší noci. Pompeje jsou v troskách. Obraz zkázy osvětlují záblesky požárů a ohnivé jazyky, vystřelující z nitra sopky. Kolem se bortí domy. Umírají lidé. Jejich bolestí a hrůzou prosycený řev rve uši. Stejně děsivý je hřmot, vycházející z jindy mírumilovného Vesuvu. Konec světa. Smrt všude kolem. Krev na rukou. Ve strachem otupené mysli nic než panika. Pod rozedranými chodidly bodá ostré kamení. Ne, to přece nejsou kameny… jsou to kosti! Lidské kosti! Hrudní koše s polámanými žebry, na nichž dosud zahnívají zbytky masa. Hnáty trčící do vzduchu připomínají větve starých stromů. Lebky zírají prázdnými očními důlky a mezi nimi, ó bohové, mezi nimi jsou zpola pohřbeni živí lidé! Matka, stará chůva Bona, liliput Mica. Uvězněni v hromadě kostí, křičí o pomoc. Prosí. Vyčítají. Ach, jak ti umějí vyčítat…

Proč jsi nás tady nechal umřít, Marcu?! Proč ty žiješ a my nemůžeme?!“

 

Marcus se s výkřikem probudí. Srdce mu buší jako splašené, chlapecky štíhlé tělo zalévá pot. Chce se posadit, ale cosi ho pevně svírá. V návalu paniky se proti tomu vzepře. Marná snaha. Stejně tak by se mohl pokoušet přetlačit skálu.

„Uklidni se, štěňátko, byl to jenom sen,“ pohladí ho temný samet gladiátorova hlubokého hlasu.

Chlapec roztřesený hrůzou zdvihne hnědé oči ke klidným, břidlicově šedým duhovkám. „Fláve…“ Jsi moje jediná jistota, mé bezpečí. Tušíš vůbec, jak moc pro mě znamenáš? Mohutná náruč skýtá ochranu před celým světem. Marcus se do ní s úlevným povzdechem stulí. Snaží se zklidnit splašený dech. Nespokojeně se zavrtí. Pod spocenými zády tlačí ostré kamení. Než se ráno uložili ke spánku uprostřed vinice, snažil se všechny kamínky odklidit. Jenomže jich bylo moc a on byl příliš unavený. Tolik nocí na nohou! Nekonečná pouť krajinou jen za svitu hvězd. Útěk z mrtvého města. Pryč od společenských rolí lživých masek. Pryč od bičů a okovů.

„Ještě spi, štěňátko,“ zašeptá mu Germán do kaštanově hnědých kučer. „Do večera je spousta času.“

„Už neusnu. Bojím se, že se vrátí ten sen!“ Kdykoli zavře oči, je zpátky v Pompejích. V jejich posledních okamžicích. V pekle, v němž ztratil celou rodinu… ale našel lásku. Je možné obětovat osobnímu štěstí životy druhých? A je to potom vůbec ještě štěstí? Jenomže tohle nebyla věc volby, že? Mrtví mě volají! Přicházejí ve spánku. Proč mi nedopřejí klid?! Flávovo objetí je příjemně pevné. Cítím se v něm v bezpečí. Kéž by mě nikdy nepustil!

Chlapec zhluboka nasaje známou vůni svého milovaného. Kůže a pot. Mužské pižmo. Opojná kombinace. Marcova tunika je cítit kouřem a sírou. Ten nepříjemný pach vyvolává další vzpomínky. Není to tak dlouho, kdy jsem místo potrhaných, špinavých hadrů nosil bělostnou tógu římských patricijů. Žil jsem v krásném domě, obsluhován otroky. To jsem ještě býval synem pompejského édila a mé rodné město vévodilo neapolskému zálivu. Nyní jsou Pompeje pohřbeny pod hlubokou vrstvou popela a já? Jsem pouhým tulákem bez domova.

Chlapec se zavrtí. Cosi ho nepohodlně tlačí do beder a kameny to nejsou. „Fláve! Snad to není tvůj…?!“ Vyprskne smíchy.

„Netvrdil's mi náhodou, že už neusneš?“ zavrní mu do ucha vemlouvavý hlas. „Tak pojď dělat něco zajímavějšího.“

Od té doby, kdy opustili Pompeje, si takhle často krátí čekání na tmu.

„Jsi nenasytnější než Priapos!“ Marcus se otočí, aby viděl svému milému do obličeje.

„Ten váš bůh s velkým ptákem? Jo, to jsem celej já!“ přisvědčí Germán s odzbrojující sebejistotou.

Chlapec neodpovídá. Prohlíží si ho velkýma, vážnýma očima sytě hnědé barvy.

„Stalo se něco, štěně?“

„To nic. Já jen… nemůžu si zvyknout, že ses oholil.“

Flávus si mozolnatými prsty přejede po široké čelisti, krutě zbavené vousů. Také pro něj je to něco nového, ale nešlo to jinak. Celé roky byl šampiónem pompejské arény. Jako nikdy neporaženého zápasníka ho znala celá Kampánie. Jeho dlouhé, plavé vlasy a vousy byly příliš snadno zapamatovatelné. Zrovna tak jako bojovníkova vysoká, svalnatá postava, tolik převyšující vzrůst průměrných Římanů. Oholit si vousy a ostříhat vlasy byla daň za svobodu. Jedna z mnoha.

„Už se ti nelíbím?“ zabručí dotčeně Flávus. Tak s pravdou ven, štěně! Tolik sis mě přál. Možná už tě tvůj gladiátor nebaví, když kvůli němu obecenstvo nepadá na zadek. Když je teď jenom vobyčejnym otrokem na útěku!

„Jak můžeš něco takového říct?“ pronese chlapec pohoršeně a štíhlými prsty umělce polaská kratičké vlasy. „Ty můj silný, krásný, statečný…“

„No dobře, dobře. Věřim ti,“ rozesměje se gladiátor a v šedých očích mu šibalsky zablýskne. „A nebo ne! Dokaž mi, jak moc o mě stojíš!“ Svalí se na záda a ruce si pohodlně založí pod hlavou. Počastuje svého partnera vyzývavým pohledem.

Marcovi zrůžový tváře. Uhne očima.

Když se stydíš, vypadáš k nakousnutí. Sladkej jako datle v medu. „Čekám!“

„Ty jsi takový…“

„Co?“

Chlapec si odevzdaně povzdechne a nakloní se nad Fláva. Je proti němu drobný, ve svých šestnácti letech ještě spíš dítě, než mladý muž. Marcovy plné, smyslné rty se zlehka otřou o gladiátorova ústa. Dotek hebčí než křídla holubic. Pamatuješ si ještě náš první polibek? Vzpomínáš si, kde jsi mě políbil poprvé? Byl to jen špinavý, páchnoucí nevěstinec a kolem řádila smrt, ale pro mě to byl nejkrásnější okamžik v životě. Naplnění mých bláhových snů. Tolik bych si přál vědět, co to znamenalo pro tebe…

Rudý studem přejede špičkou jazyka Germánův spodní ret. Lehce ho zkousne. Jen maličko, aby bolest a rozkoš zůstaly v rovnováze. Obkročmo se usadí svému milenci na klín. S potěšením zaznamená kamennou tvrdost jeho penisu. Zkusmo se na něm zavrtí.

Flávovi potemní oči do bouřkově tmavé. „Chceš si hrát?“ zavrčí nebezpečně.

Chlapec se tichounce, potěšeně zasměje. Drobnými polibky posází hrdlo s výrazným ohryzkem. Zamračí se, když mu v dalším mapování milencova těla zabrání propocená tunika. Netrpělivostí roztřesenými prsty se pustí do rozvazování provazu, který gladiátorovi slouží jako jednoduchý opasek. „Uzel zasranej!“ uleví si v zápalu boje.

„Ale, ale,“ ušklíbne se Flávus, stále slastně rozvalený na zádech, „že by se nám hošík z lepší rodiny tak trochu zkazil?“

„Zkazil jsi mě ty! V mnoha ohledech!“

„Vážně? Tak mi předveď, jak moc seš zkaženej.“

„Pokud se jeho císařská milost uráčí nadzvednout, abych mu mohl sundat tuniku…“

„Milost se uráčí, ale bude za to chtít vodměnu.“ Germán se ušklíbne a sotva mu Marcus přetáhne oblečení přes hlavu, přivine si chlapce do dlouhého polibku. Tohle už není žádné stydlivé, holčičí pusinkování jako před chvílí. „Chutnáš zatraceně dobře, štěně!“ Svalí se zpátky na záda, čímž vynikne jeho trčící úd. Popadne Marcovu dlaň a nekompromisně ji položí na svého „malého“ kamaráda. „Někdo by se tady s tebou chtěl seznámit blíž.“

Chlapec sevře horký, pulzující penis. Pocukává v něm, jako kdyby žil vlastním životem. „Ehm, mají všichni muži tam u vás takhle velké…“

„Myslíš ptáky?“ Germán se dobře baví Marcovým zrudlým obličejem. Brzy však zvážní a podezíravě přimhouří oči. „Proč? Chceš je snad vyzkoušet? Proto jdeš se mnou?!“

„Neblázni, to byla jen…“ Pozdě. Bouřka je na spadnutí. Je pouze jediný způsob, jak zabránit hromobití. Marcus promne milencův krví nalitý žalud nasliněnou dlaní a s téměř sebevražedným odhodláním se na něj napíchne. Sykne bolestí, ale naráží se dál. Germán zavrčí a popadne ho za úzké boky. Současně mu hladově vyjde bedry vstříc.

Ty jedno drzý štěně! Chceš mě voblbnout? Nalákat mě svým zadkem jako koně na oves? To se ale budeš muset pořádně snažit! Tak lehko se ti nedám! Pozoruje chlapcovu krásnou tvář. Nechce mu ublížit. Možná jen trošku, trošičku. Potrestat ho. Tvrdě přiráží. Tlačí se co nejhlouběji do horoucího, mladičkého těla.

„Seš jenom můj, rozumíš?!“ drtí slova mezi zaťatými zuby.

Marcus blouzní ve spirále rozkoše a bolesti. Tak to má nejraději. Zaklání hlavu a marně se snaží tlumit steny. Milencův úd si neurvale razí cestu jeho útrobami. Velké, mozolnaté dlaně drtí jeho boky a diktují šílené tempo. Třeba mě roztrhej, hlavně když po mně toužíš! Když se mě dotýkáš! Když smím být s tebou… Najednou je ten úchvatný pocit plnosti pryč. Chlapec zmateně otevře oči. „Proč jsi přestal?“

„Lehni si na břicho!“

Poslechne bez odmlouvání. Kamení dře obnaženou kůži břicha, ale co na tom záleží? Vyhekne, když ho pod sebou pohřbí milencovo statné tělo. Po zvířecím způsobu, to je gladiátorova nejoblíbenější poloha. Znovu drsně vnikne do nastaveného zadečku. Dýchá chlapci do ucha a něžně mu okusuje šíji i ramena. Marcus zakňourá, když milencův penis začne narážet do onoho místa uvnitř jeho těla, které mu způsobuje tolik rozkoše. Vzrušení je téměř nesnesitelné, ale vyvrcholit nemůže. Marcův úd je mačkán mezi vahou dvou těl a tvrdou zemí.

„Prosím, já potřebuju…“

„Copak potřebuješ, štěňátko?“ vysmívá se mu gladiátor a znovu ho kousne do ucha.

„Potřebuju to, prosím…“

„Když tak pěkně prosíš!“ Flávus se zvedne do kleku a chlapce vytáhne k sobě. Stačí jeden tvrdý příraz a Marcus s úlevou vyvrcholí. Germán, povzbuzován orgasmickými stahy uvnitř hochova těla, ho záhy následuje.

Nevyklouzne z něj hned. Svalí se spolu s ním na bok a vychutnává si těsné spojení mezi nimi. Kde končí jedno tělo a začíná druhé?

Vždycky jsem si nejvíc cenil svobody, běží Germánovi znepokojeně hlavou. Přesto jsem strávil celejch deset let v řetězech votroctví. Nikdy jsem se nechtěl k nikomu vázat a teď mám tebe a neumim si představit, že bych tě ztratil. Bohové mají hodně zvrácenej smysl pro srandu!

„Miluji tě,“ zašeptá Marcus hlasem přetékajícím city.

Hlavně po mně nechtěj ujištění, že já tebe taky, děsí se v duchu Flávus. Už jednou jsem to vyslovil, když se kolem nás přehnala smrt a to je na chlapa víc, než dost.

„Miluju tě,“ opakuje chlapec, jako kdyby ho předtím mohl neslyšet.

„Já vim,“ zabručí gladiátor a pocuchá mu vlasy jako malému dítěti. „Stmívá se. Je čas vyrazit.“

Zdvihnou se ze země, která i tady, mnoho mil od Pompejí, nese stopy strašlivé katastrofy. Stromy i tráva jsou zasněženy světlým popílkem. Není to nijak silná vrstva. Stačí však k tomu, aby všechno kolem působilo neskutečným, snovým dojmem.

Už zase si připadám jako jediný živý v hájemství duchů, pomyslí si stísněně Marcus. Tam v Pompejích se ve mně něco změnilo. Nesu si v sobě podivný smutek a nedokážu se ho zbavit. Jako kdyby se do mne navždy vryl otisk smrti. Nevím, jestli tu tíhu unesu, ale dokud mám tebe… vyhledá Flávovu mozolnatou ruku a pevně ji stiskne. Jsi moje kotva v rozbouřeném moři, víš?

Gladiátor se zachmuří. Ani trochu se mu nezamlouvá, držet se s Marcem za ruku jako matka s malým dítětem. Přesto neucukne. Podvědomě cítí, jak moc je to pro chlapce důležité. I skály mohou mít srdce, to jste nevěděli? Germán to svoje kdysi dobře ukryl v hrobce z kamení. Musel to udělat, aby překonal hrůzy otroctví. Jak mohl tušit, že někdo tak mírný a poddajný jako Marcus prokáže takovou vytrvalost a podobně jako pramínek průzračné vody vyhloubí v tvrdé skále puklinu, jíž se vkrade do gladiátorova srdce? Ne, teď už není cesty zpátky.


 

Dlážděná silnice dovede Marca s Flávem do Capui, perly Kampánie. Toto město je proslulé výrobou voňavek. Vzácné přísady do nich jsou dováženy z celého světa. Mít parfém z Capui je v Římě společenskou nutností. Nebýt množství špinavých, k smrti vyčerpaných uprchlíků z oblasti pod Vesuvem dalo by se věřit, že předešlé dny byly pouhým ošklivým snem. Slovutné Capui jako kdyby se žádná katastrofa nedotkla. Je radost na ni pohledět a pokochat se její krásou. Pro znavené poutníky představuje ráj. Oázu v poušti. Bohužel jen do chvíle, než vstoupí za městské hradby. Ulice už několik dnů beznadějně přetékají lidmi, kteří s sebou na kárách a povozech vlečou skrovný majetek. Mnozí stihli před zuřící sopkou zachránit jen holé životy. Stejně jako Marcus a jeho Germán.

„Nelíbí se mi to!“ Flávus podmračeným pohledem zkoumá ubožáky s umouněnými obličeji a beznadějí v očích. „Je tady až moc známejch ksichtů. Kdokoliv z nich mě může poznat! Vůbec jsme sem neměli lízt! Todle město je jedna velká past!“

„Nic se nestane, věř mi,“ broukne vemlouvavě chlapec a položí mu v konejšivém gestu dlaň na vnitřní stranu předloktí. Do míst, kde se ukrytý pod obvazem z cáru tuniky skrývá usvědčující důkaz Flávovy méněcennosti – do kůže vypálený cejch s písmenem P. P jako Pertinax, majitel pompejské gladiátorské školy. Vinou toho cejchu se Germán nemá právo počítat mezi lidské bytosti. Je pouhým mluvícím nástrojem, jak kdysi otroky cynicky nazval jistý římský filozof.

„Potřebujeme si koupit nové oblečení, vykoupat se a najíst,“ pokračuje Marcus v přemlouvání. „Už mě nebaví krást ovoce ze stromů a pokoušet se chytat ryby holýma rukama!“

Tomuhle gladiátor rozumí. Proti pořádnému jídlu nemá námitky. Taková mastná pečínka s křupavou kůrčičkou… Hladově polkne slinu. Ale počkat! Co to bylo s tim novym voblečenim?! „K čemu potřebujeme nový hadry?“

Marcus se mu s trpitelským výrazem předvede ve své chatrné, špinavé tunice. „Vážně se na to musíš ptát? V takových cárech k sobě leda přitáhneme pozornost. Vypadáme jako otroci na útěku.“

Gladiátor se skepticky rozhlédne po ulici. Žádný z uprchlíků nevypadá o mnoho lépe, než oni. „Jo, vážně jsme tady jako pěst na voko,“ pronese s ironií v hlase.

„No tak, těch pár mincí za obyčejné tuniky tě přece nezabije,“ vemlouvá se mu Marcus, přičemž propaluje svého milého svůdnými pohledy. Ví dobře, že Flávus v záňadří pod oblečením ukrývá malý váček s mincemi, našetřenými za dobu gladiátorské kariéry a spolu s nimi hrst zlatých šperků, které si přivlastnil v domě bývalého pána. Pro Marca je to zvláštní situace. Jako syn édila, jednoho z předních úředníků v Pompejích, měl vždycky peněz dost. Nyní je nejchudší z chudých. Rodinný majetek pohřbila vrstva popela. O vše si musí říkat svému milenci. Není to příjemný pocit.

„Peníze mám na zaplacení cesty domů!“ bručí Germán, ale už cítí známé pnutí v rozkroku. Zatracenej kluk! Zakroutí zadkem a já jsem celej tumpachovej! „Jestli se ti tvoje voblečení nelíbí, choď nahatej. Stejně se mi tak líbíš nejvíc.“

„Vážně? Tak to by se ti možná dneska v noci zamlouvalo…“ Sladký příslib šeptaný do ucha výrazně zhorší Germánův problém pod tunikou. Být v dohledu alespoň jedno temné zákoutí, ihned by do něj chlapce zatáhl a přiměl by ho sténat slastí. Jenže jako téměř vždy poslední dobou, nakonec před štěněčím pohledem kapituluje. Očividně není takový drsňák, jak si o sobě vždycky myslel.

Kupodivu, stojí tentokrát bohové při něm. Kvůli přívalu uprchlíků je všechno prosté ošacení dávno vykoupeno a u toho, které v obchodech zbylo, vylétly ceny do závratných výšek. Podobně dopadnou i s městskými lázněmi.

„Lázně jsou beznadějně plné a podívej se na tu frontu!“ vzlykne zoufalý Marcus. „Tímhle tempem se tam nedostaneme ani do večera!“

„Do toho pitomýho římskýho výmyslu by mě beztak nikdo nedostal! A stejně se nikde svlíkat nemůžu!“ Flávus s vítězoslavným úsměvem zdvihne paži s cejchem, ukrytým pod obvazem.

Marcus pokrčí rameny. „Asi máš pravdu, bude lepší neriskovat. Zůstaň venku, ale já se umýt musím!“ S nakrčeným nosem přičichne ke své ubohé tunice. „Fuj! Smrdím potem a kouřem! Hnusím se sám sobě!“

Germán se k němu nakloní a nebezpečně tichým hlasem pronese: „Snad si nemyslíš, že bych tě nechal jít dovnitř samotnýho? Chceš, aby tě tam nahýho vočumovali cizí chlapi?! To by se ti líbilo?!“

„Nech toho, ty žárlivče! Lázně jsou běžná věc. Chci se tam jít umýt, ne svést všechny dědky z Capui!“

„Jen aby! Na koupání zapomeň, ta fronta je stejně až moc dlouhá. Však to bez vody chvíli vydržíš. Trocha tý špíny ještě nikoho nezabila.“ Gladiátor mu uštědří přátelskou herdu do zad, čímž ho málem přiměje políbit matičku zem.

„Že nezabila? Tím si nejsem tak docela jistý,“ povzdechne si édilův syn nešťastně.

Všichni Římané si až úzkostlivě potrpí na čistotu. Odpolední návštěva lázní je společenskou povinností. Bohatší občané mají své menší lázně doma, ti chudší musí vzít zavděk městským zařízením. Vstupné vyjde na pár drobných a služby zahrnují bazén s teplou i studenou vodou, maséra i malou tělocvičnu. Vyřizují se tam obchodní jednání a často slouží i k domluvení schůzek intimního charakteru. Lázně patří k důležitým výdobytkům římské civilizace. Jak moc je každodenní očista pro Marca důležitá, nemůže barbar z lesů daleké Germánie nikdy pochopit. Chlapec se sice koupal v každém potoce, na který po cestě narazili, ale to se nedá s pořádnou očistou v lázních srovnávat. Nicméně Flávus má pravdu, fronta na koupel je opravdu příliš dlouhá.


 

Oba jsou nakonec rádi, když v panujícím zmatku seženou alespoň něco k jídlu. S přeplaceným pečeným zajícem, u něhož si není Marcus tak docela jistý, že ještě ráno neběhal po střechách a nelovil myši, usednou do stínu vysoké budovy v rohu náměstí. Hladově se zakusují do prvního pořádného jídla po mnoha dnech. Dokonce i édilův syn zapomíná na slušné vychování římského patricije a cpe se tak, až mu mastnota stéká po bezvousé bradě.

„Víš, že jsme blízko otcova venkovského statku?“ otáže se, sotva do čista ohlodá kosti a olíže si prst po prstu.

„Hm, a co jako?“ zabručí roztržitě gladiátor, jemuž se z pohledu na chlapcův mrštný jazyk opět nadzvedává tunika.

Statek… ono místo, kam se měla před běsnícím Vesuvem ukrýt má matka. Kdyby jí to otec tehdy dovolil, mohla ještě žít! Prokletý statek, prokletý Vesuv a nejvíc buď proklet můj sobecký otec! Ať ho bohové zatratí! „Víš, hodně jsem o tom přemýšlel,“ začne Marcus opatrně. „Cesta do Germánie bude stát spoustu peněz. Taky potřebujeme jíst a nějaké nové šaty. Možná by bylo rozumnější přihlásit se ke svému dědictví a statek prodat. Pak bychom měli dost prostředků…“

„Tak hele, jestli sis to rozmyslel a chceš zůstat tady, jdu klidně sám!“

„To ne! Opravdu ne! Jenom jsem myslel, že by bylo lepší počkat a…“

„Čekal jsem deset let! Už nehodlám ztratit ani jedinej den! Vracim se domů! Ať s tebou, nebo bez tebe!“

Polekaný Marcus se ho honem snaží uklidnit vemlouvavými slovy, ale přeruší je zvučný hlas zkušeného řečníka.

„Římští občané, vyslechněte mne, prosím!“ Drobný, postarší muž s krásně znělým altem stojí na vyvýšeném stupínku uprostřed náměstí. Vyschlé tělo mu milosrdně zakrývá bělostná, dokonale nařasená tóga. V obou rukou drží rozvinutý svitek s porušenou pečetí. Jeho důstojné vzezření působí v okolním zmatku téměř nepatřičně. Jako kdyby se zjevil z jiného světa. Ze světa, v němž hory nechrlý oheň a města nemizí z povrchu země. Špinaví a unavení uprchlíci se tísní kolem řečníka, dychtiví pomoci a hlavně naděje. Jakékoliv. I kdyby to měla být lež.

„Občané,“ rozléhá se náměstím dokonale vyškolený hlas. „Obyvatelé Pompejí, Stabií, Herculanea a dalších, neštěstím stižených měst. Vám všem posílá náš milovaný císař Titus tento vzkaz – nebojte se o svůj majetek, který jste museli zanechat v troskách svých domovů! Císařské vojsko už nyní střeží pohřbená města, aby se zabránilo rabování!“

Marcus se zamračí. Sám už zaslechl něco o tom, že se skupinky zlodějů pokoušejí prohrabat vrstvami kamení a popela k zasypaným domům. Odporní mrchožrouti, jimž není nic svaté! Že se nestydí sprostě těžit z neštěstí druhých!

„Náš milosrdný císař se dále zaručuje, že pochytá a náležitě potrestá všechny uprchlé otroky…“

„Už aby to bylo!“ ozve se hněvivý mužský hlas z davu. „Ta holota krade a vraždí na potkání!“

„Znásilňujou počestný Římanky! Na kříže s nima!“ zaječí jakási ženština.

„Přesně tak!“ přizvukuje další. „Zamáčknout je jako vši! Jinak dopadneme stejně, jako za povstání toho démona Spartaka!“

„Musíme okamžitě pryč!“ sykne pobledlý Marcus na svého milého. Vzápětí zesiná ještě víc. Ze zlobou zdivočelého davu se vyloupne jedna tvář. Vráskami zkabatělý obličej muže, předčasně zestárlého zhýralým životem.

Já ho znám! Bohové, pomozte, já ho přece znám! Vždyť je to Decius Sulpicius Septimus, vlivný pompejský bankéř a současně jeden z otcových přátel. Dá-li se tedy přátelstvím nazývat známost dvou mužů, kteří se navzájem využívají k postupu ve funkci a k získání většího majetku.

Septimus dříve chodil v zlatohávu a jeho tučné ruce bývaly obtíženy zlatými prsteny. Nyní na něm uboze visý potrhaná, páchnoucí tunika a krvavé nohy má bosé. Bankéřův potměšilý pohled nejprve navštíví syna jeho bývalého přítele, a pak jím jako mečem tne po jeho svalnatém společníkovi. V krhavých očích se mu zle zablýskne, když vítězoslavně vykřikne: „Poznávám tě, Fláve Neporažený, šampióne Pompejí!“

Dodatek autora: 

Marcus a jeho milovaný gladiátor jsou opět tady, jak jsem slíbila. Snad se vám budou jejich další dobrodružství líbit :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Warren s povzdechem sklapnul další dočtenou knížku. Býval by si Agenta bez...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 3
V temnej uličke sa skrýva a na svoju obeť číha. Existovali už v...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Chlapec Nivillis Gelimach Věděla, že Faileon by nenechal chlapce, kterého...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
To ticho začínalo být zlozvykem. Nepromluvil, nereagoval. Pouze mlčel, díval...