Po, 12/08/2019 - 17:15
6

Věnování: 
Všem, které to ještě neodradilo číst :)

Marcus požádal albína, aby mu ukázal, jak být mezi prodejnými chlapci nejlepším. To ovšem ani ve snu netušil, jak velkou zkouškou odhodlání to pro něj bude. Teď sedí u Lízátka v pokoji. Na jeho voňavé, pečlivě ustlané posteli. Ještě trochu neochotně a s kapkou vzdoru naslouchá přednášce, kterou mu hermafrodit s očividným nadšením dává.

„Hlavně se na ně musíš hodně smát,“ započne Lízátko Pompejanův výcvik k dokonalé děvce. „Máš hezký úsměv, tak toho využij. A taky si trochu hraj na upejpavého. Na stydlivku. Obzvlášť starší pánové to ocení. I když, ty to vlastně hrát nemusíš, co?“

Marcus se tváří smrtelně vážně. „Měl jsem v životě jenom jednoho muže a nestydím se za to. Teda… vlastně už tři! Bohové! Ach jo, tak pokračuj.“

„Když uvidíš, že o tebe má některý z hostů zájem, zadívej se mu dlouze do očí. Ne takhle! To vypadá, jako že se s ním chceš prát! Takhle se to musí, sleduj mě.“ Lízátko na něj významně pohlédne z pod nalíčených řas. K tomu přidá i lascivní úsměv.

Marcus proti své vůli cítí, že mu trne ve slabinách.

„Tak co, zabralo to?“ rozesměje se vědoucně albín.

„Dej pokoj,“ zavrčí Pompejan, zcela vyvedený z míry reakcí vlastního těla. „Mě svádět nepotřebuješ. Radši mluv dál.“

„Pak se před zákazníkem takhle projdeš.“ Lízátko napůl jde a napůl tančí. Přitom dokáže ještě svůdně kroutit prdelkou.

„Hm, to teda nevím, jestli zrovna tohle zvládnu.“ Jestli to vůbec chci zvládnout!

„Když se ještě o hosta takhle nenápadně otřeš…“ Lízátko o svého znechuceného žáka lehce zavadí bokem. Otře se mu o stehno. „Případně se mu uvelebíš na klíně…“ zavrní a obkročmo si osedlá na posteli sedícího Marca, „pak je každý z těch chlapů zaručeně tvůj.“

Pompejanovi vyschne v krku. Se vzrůstajícími rozpaky cítí, že mu pod albínovým zadečkem tvrdne penis. A co teprve, když se Lízátko vyzývavě zavrtí a pootevře rudě nalíčené rty ve slastném zasténání!

Marcus vyskočí tak prudce, až albína schodí na podlahu. „Promiň… já… tohle nemůžu! To by byla skutečná nevěra… vůči Flávovi!“

„O nic nejde,“ prohodí naoko bezstarostně Lízátko, zatímco se zvedá ze země. Miluju tě! Miluju tě! Jak ti to mám říct?! „Jenom jsem ti chtěl předvést, jak jednoduché je svádět. Skoro jsem dostal i tebe, viď?“

„Skoro,“ oddechne si Marcus. „Jsi v tom vážně dobrý.“

„Nediv se,“ pronese albín bez špetky sebelítosti. „Tohle je jediný způsob, jak se může někdo jako já udržet naživu. Prý jsme miláčky bohů. Pcha! Snad právě proto nás tak rádi používají jako lidské oběti. Takový dar těm nahoře prý člověku zajistí mimořádné štěstí. Prostě musím hrát. Nejsem na to pyšný, ale je to tak.“ Tak dlouho hraju o svůj život, že už ani sám nevím, co je pravda a co lež.

„Mrzí mě to,“ zašeptá Marcus a něžně položí svou dlaň na Lízátkovo štíhlé předloktí. Je s podivem, jak jemnou má kůži.

Albín se mu opatrně vymaní. „Nech to být. Ty za to přece nemůžeš. Nechci tvoji lítost.“ Chci tvoji lásku! Toužím aspoň jednou zažít jaké to je, když je to skutečné!

„Ehm, a když… když se mi nějakého hosta podaří svést, co mám dělat dál? Tedy jako já samozřejmě vím, co… ale vlastně nevím.“ Pompejan je rudý až za ušima. Nikdy by si nepomyslel, že se zrovna on bude vyptávat na takové věci. Slyšet mě Flávus, tak se neudrží smíchy. Ale ne, co si to namlouvám? Můj milý by nejspíš zešílel žárlivostí!

„No, až některého z hostů ulovíš, Aureus si ho skasíruje a odejdete na volný pokoj. V každém je připravená mísa s vodou. Když se ti ho k tomu podaří přemluvit, umyj mu v ní penis. Bude to pro tebe příjemnější, až ho budeš muset vzít do pusy. Když to jinak nepůjde, mázni si aspoň pod nos tuhle vonnou mast. Nebude se ti chtít tolik zvracet.“

Marcus znechuceně pohlédne na malou mystičku v Lízátkově dlani. „Taky bych mu ho mohl ukousnout!“ pronese odbojně. Už jsem to přece jednou zkusil! Ale ten trest…

„To už, prosím tě, nedělej. Bylo by to pro tebe moc špatné. Víš, jak to dopadlo posledně.“

Jak bych mohl zapomenout? „Hm… a co dál?“

„Dál už to v podstatě znáš. Někdo bude chtít, abys ho svlékl, jiný to zvládne sám. Vedle postele bývá připravený džbánek s olejem. Pořádně se jím promaž, než do tebe zákazník vstoupí. Snaž se to udělat nenápadně. Někteří se na to neradi dívají. Až bude v tobě hraj, že se ti to líbí. Když se zeptá, klidně mu to potvrď. Rádi slyší, jak dobří jsou milenci.“

„Co jestli nebude chtít, aby se mi to líbilo?“ Beznoska a ten druhý se o moje blaho rozhodně nezajímali.

Lízátko si povzdechne. S tímhhle má osobní zkušenosti, jako asi všichni chlapci v podniku. „Když to bude moc zlé, snaž se dostat na chodbu a zavolej Nubu. Vždycky se potlouká někde poblíž. Ten mu místo tebe nabídne Lišáka nebo Mrňouse. Ti se v tomhle vyžívají. Neboj se. Aureus si svoje ovečky hlídá. Když mu budeš vydělávat, nenechá ti ubližovat.“

 

První je pro Marca nejhorší. Ne proto, jaký je. Ten postarší pán, šlapající si při řeči na jazyk, je vlastně docela milý. Mnoho toho po Marcovi nechce. Bohatě mu stačí pohrát si s mladicky krásným tělem a Pompejan s ním nemá víc práce, než ulevit mu od přetlaku v klíně rukou. Horší je, čeho se tím nevratným činem vzdal sám v sobě.

Už si nemůžu nalhávat, že jsem jenom nevinnou obětí. Prodal jsem se. Kupčím se svým tělem a je úplně vedlejší, že si tím zachraňuju život. Nevykoupí mě ani to, že to dělám kvůli Flávovi. Copak se mu po tomhle ještě můžu podívat do očí?!

Lízátku, který je chlapcům v Aureově nevěstinci milující a obětavou mámou, Marcovo rozpoložení samozřejmě neujde. Vlastně ho tak trochu i čekal. „Jak ti je? Bylo to hodně zlé?“

Zlé? Bylo to mnohem horší, ale ne tak, jak si myslíš. „Nech mě být! Cítím se hrozně. Zradil jsem svoji lásku! Tomu ty nemůžeš rozumět!“

Do albínova věčného úsměvu se vloudí cosi velmi smutného. „Opravdu si myslíš, že nikdo z nás nemiloval? Že jsi jediný, kdo o někoho blízkého přišel? Třeba Lišák měl milého, s nímž vyrostl. Nikdy nebyli ani jediný den bez sebe – dokud je na trhu s otroky neprodali každého na jiný konec země. A Lamželezo? Ten měl dokonce manželku. Dodnes netuší, co se s ní a s jejich dětmi stalo. A já? No… na tom nesejde, ale ano, všichni jsme přišli a pořád přicházíme o své lásky.“

 

V krčmě „U Eponina bělouše“ se mezitím odehrává docela jiná scéna.

Hospodská rajda Cinis spočívá na gladiátorově široké hrudi, zlenivělá a zpocená dlouhým milováním. Vzduch v malé komůrce by se dal krájet, jenže děvče se neodvažuje otevřít okno. Vždyť jen o patro výš spí její dobrodinka Marah. „Hercule, pojď, utečeme spolu!“ prohodí plavovlasá potvůrka vábivě.

„Co blázníš?“ bručí Flávus, který netouží po ničem jiném než po chvilce ticha a pokud možno i spánku. „Kam bys chtěla jít? Tady máme dobrej žvanec a střechu nad hlavou. Já to teda 'eště chvíli nehodlám měnit.“

Dívka se zatváří uraženě. „Myslela jsem, že se chceš vrátit domů, do Germánie? To už jsi tím vykrmováním od Marah tak zlenivěl, že jsi změnil názor? Chtěla jsem odejít s tebou!“

Gladiátor se s povzdechem obrátí na bok, čímž ze sebe plavovlásku rázně setřese. Teď lituje toho, že ji ve slastné nepozornosti prozradil své další plány. „Co bys tam ty chtěla dělat? Seš zhejčkaná holka. V lesích bys nepřežila ani den. Roztrhal by tě medvěd, nebo znásilnil nějakej pobuda.“

„Ty bys mě ochránil.“

„To určitě,“ ušklíbne se gladiátor. To bych nejdřív musel chtít.

„A navíc, já se vo sebe umím postarat! Taky 'sem Germánka. To 'si nevěděl? Moji rodiče se za řekou Rhenus narodili, vyprávěli mi vo tom. Do Galie je přivlekli až otrokáři…“

Flávus se posadí a drbe se ve slušně dorostlé bradce. „Hele, Cinis, neblázni. Co ti tady chybí? Marah se vo tebe stará jako máma, přece bys ji tady nenechala samotnou?“

„Kašlu na ni! Ta stará čarodějnice si myslí, že mi bude věčně rozkazovat, jako bych byla nějakej její votrok! Todle nedělej a tam nechoď… copak nemám vlastní rozum?!“

„Neřvi tak, nebo ji vzbudíš. Měla bys projevit trošku vděčnosti. 'Dyť tě vytáhla z ulice a dala ti domov.“

„Jo, protože neměla koho komandovat. Manžel jí radši umřel, aby měl konečně klid. A proč ty jí neprojevíš svoji vděčnost? Necháváš se vod ní vykrmovat, a přitom lezeš do pelechu se mnou!“

„Hm, to bude nejspíš tim, že mladá křepelka je šťavnatější, než stará slepice,“ zasměje se Germán a rozparáděný hádkou si znovu vysadí hněvající se děvče na ztopořený úd.

 

Marah stojí za dveřmi dívčina pokojíku a tvář má bledší než smrt. Nadála by se všeho, ale tohle… Člověk by neměl tajně naslouchat hovorům druhých. Sám pak nese vinu na své bolesti. A tohle bolí. Bolí to víc, než meč zaražený do srdce.

Hostinská mlčky vzlyká a polyká hořké slzy. Neranila ji Herculova nevěra. Je to chlap, rozsévač. Nic jiného od něj ani nečekala. Ale Cinis… měla být dcerou, kterou ji bohové nikdy nepožehnali. Ano, jistě, žárlila na ni. Hněvala se pro každý obdivný pohled, kterým ji mužští zahrnovali. Ale která odkvétající ženská by mladé sokoličce nezáviděla? Není nic těžšího než přijmout, že pro polovinu lidstva už se pomalu ale jistě měníte ve starou, nepotřebnou babu. V neviditelnou bytost. To ale neznamená, že by neměla Cinis ráda. Vždyť jí chtěla odkázat svoji hospodu!

Vzdychání z komůrky je jako jedovaté šípy, vystřelované do obnažené hrudi. Marah si otře slzy a rozrazí dveře. Stojí na prahu jako bohyně pomsty. Rusé vlasy se jí kolem mrtvolně bledého obličeje kroutí, coby plameny pekelné. Dvě těla, propletená pod peřinou, ztuhnou uprostřed milostné dřiny. Cinis polekaně vykřikne, gladiátor ji ze sebe rázným pohybem shodí. Má dost duchapřítomnosti, aby se stihl posadit. To už se k němu žene rozlícená hostinská.

„Slíbil 'si, že se Cinis ani nedotkneš! Slíbil's mi to a zatím se mi s ní klidně pelešíš za zády!“ Ženské pěsti tvrdě buší do Flávových zad. Marah není žádná třasořitka. Má sílu rozlícené lvice. Germán chvíli drží. Snad má pocit, že si to tak trochu zaslouží. Jenže pak už je toho moc.

„Dej pokoj, ženská!“ štěkne po hostinské, popadne ji za nebezpečně se míhající ruce a hodí s ní na lůžko. Vedle Cinis, která se celou dobu zbaběle krčí pod dekou. To neměl dělat.

„A co ty, zmije jedovatá?!“ zavřískne Marah a vrhne se po malé zrádkyni. Tluče ji hlava nehlava, až plavovlasá svůdnice kvílí a žadoní o slitování.

Zase je na gladiátorovi, aby zasáhl. Pravda je, že si s tím dává na čas. Nejdřív se oblékl a došel si do svého pokoje sbalit skromný raneček. Pak si ještě dopřál potěšení přihlížet vzrušující rvačce dvou rozparáděných ženských. Když už to vypadá, že by Cinis mohla přijít o všechny vlasy, popadne rozcuchanou hostinskou v objemném pase a pevně ji přidrží. „To už stačilo, Plamínku, nemyslíš? Dala's jí co proto, ale přece nechceš tu chuděru zabít.“

„Chci! Chci jí vyškrábat voči a vyrvat jí tu pochcanou slámu, co má na hlavě!“ ječí rozcuchaná, v obličeji krvavě rudá Marah. Zmítá se v Germánově sevření a natržené oblečení se jí škube ještě víc. Na světlo vykoukne jedno velké, povadlé, mléčně bílé prso.

Dobitá Cinis jako kdyby na tuhle chvíli čekala. Narovná se ve své nahé, i když značně pošramocené kráse sedmnácti jar. Hřbetem ruky setře krev z roztrženého rtu a hrdě pohladí svá kulatá, vzhůru trčící ňadra. „Snad sis nemyslela, že si udržíš chlapa jako je von? Co's mu chtěla nabídnout? Seš stará a hnusná! Nikdo už vo tebe nestojí!“

Marah zalape po dechu. Chce se bránit, vyvrátit té drzé holce její lži, ale nemůže. Cinis má pravdu. „Vypadněte,“ zašeptá zdrceně a sklání hlavu, aby ti dva neviděli její potupné slzy.

„To si piš, že tady v tý smradlavý díře nezůstanu!“ pozdvihne dívka špičatý nosík.

„Vypadněte z mýho domu! Hned!“ zaječí hostinská, až se stavba otřese v základech. „Táhněte, vy zrádci! Vy hadi…“

„No jo, dyk já už jdu,“ bručí Germán. „Proč tolik křiku? Za pár dní bych stejně šel, už 'sem tady skejsnul na moc dlouho.“ Pustí Marah, obezřetně ji odstrčí co nejdál od sebe a odchází. Ani se neohlédne.

Cinis stojí jako opařená. Hloupě otevírá ústa, že by se v nich mohli uhnízdit ptáci. „Počkej! Kam jdeš?! A co já?!“ Zamotá se do deky, aby skryla nahotu a jako ztřeštěná vyběhne za Flávem.

Hostinská zůstane sama. Očima přetékajícími slzami bloudí po spoušti, která po těch dvou zůstala. „Vypadněte z mýho domu!“ šeptá si pro sebe a pomalu se podél zdi sveze na rozměrný zadek. Sedí v prázdném pokoji. Opuštěná. Takový teď bude její život? Kdyby ji jenom podvedli, snad by je v tuhle chvíli zavolala zpátky. Bojí se stárnutí o samotě. Tak moc se ho obává, že by snad ledacos dokázala překousnout. Jenže ta slova, která tady padla… ne, ta se odpustit nedají. Jako horký cejch se nesmazatelně vypálila až na dno její duše.

Marah se zhluboka nadechne. Padla už tolikrát, že by to ani nespočítala. Dcera hospodské coury nikdy neměla lehký život. Ale vždycky zase vstala. Zvedla se ze země a šla dál. Jako teď. Utře si slzy a pomalu, ještě celá rozbolavělá, se dá do úklidu rozházeného pokoje.

 

„Hercule, počkej!“ Cinis pospíchá za svým nevšímavým milencem.

Gladiátor rázně kráčí uličkou za hospodou a ani trochu to nevypadá, že by se chtěl zastavit. Dokonce se ani nezdá, že by vyhazovu z teplého hnízdečka litoval. Působí ulehčeně a odhodlaně. Jak by také ne? Konečně ho okolnosti postrčili, aby se vrátil na správnou cestu. Vstříc svému vytouženému a stále ještě vzdálenému cíli.

Dívka ho doběhne a popadne za svalnatou paži. Je nahá, jen zabalená v dece. Po zemi se povalující opilci a žebráci to oceňují obdivným pískotem a slizkým mlaskáním. „Přece mě tady takhle nenecháš?!“

Germán se konečně zastaví. „Vrať se k Marah a zkus ji odprosit. Se mnou jít nemůžeš, vracím se domů.“

„Ale ty mě musíš vzít s sebou!“

Chladný pohled šedých očí. „Že musim? A to jako proč?“

„Jsem těhotná! Slyšíš?! Čekám tvoje dítě!“

„Moje?“ Flávus se krutě usměje. „A tomu mám jako věřit? Co 'sem tady, tak ses nechala vojet půlkou města.“

„To není pravda! Co jsme si začali spolu, už s nikým jiným nespím a ty to dobře víš. Navíc jsem se s ostatníma chránila mořskou houbou namočenou v octě. Jenom s tebou ne.“

„Vážně?“ ušklíbne se přezíravě gladiátor.

„Jo! Chtěla jsem od tebe dítě. Syna, aby byl silnej a hezkej jako ty! Chci se s tebou vrátit mezi Germány. Jako tvoje žena.“

„Zapomeň. Cestu tam bys nevydržela… když seš těhotná. Řikám ti – vrať se k Marah. Vode mě nic nečekej.“

„Ale já tě miluju, Hercule!“

„Jenže já tebe ne. Užili 'sme si, nic víc v tom nehledej!“ Já miloval jen toho jediního a podruhý už se takhle vod nikoho voslabit nenechám!

Flávus odchází. Zhrzené milence nevěnuje jediný pohled. Je chladný jako kámen, když kráčí vstříc svému vzdálenému domovu.

 

Navzdory vnitřním mukám a sebeobviňování se Marcus snaží znovu Aurea nerozhněvat. Úpěnlivě věří, že si tím vyslouží vysněnou svobodu. Naděje dokáže být velice krutá. V jejím jménu děláme věci, kterých bychom se jinak nikdy nedopustili.

Marcovi dny a noci jsou od té doby jeden jako druhý. Ráno je Aureův nevěstinec územím chodících mrtvol. Bledí, rozcuchaní chapci se mátožně plouží chodbami, nebo polehávají v přijímacím salónu zválení a vyčerpaní po prosouložené noci. Oči s rozmazanými černými linkami se jim samy zavírají a nic si nepřejí víc, než zalehnout do postele na některém z pokojů a spát až do odpoledne, kdy všechno začne znovu.

Bohužel Aureus má svoje zvyky, své zavedené pořádky a na nich trvá. Každý den musí zkontrolovat své ovečky a vystavit jim účet. Ne snad, že by jim hodlal vyplatit jediný měďáček z jejich těžce vydělaných peněz. Hoši jsou přeci jeho otroky, žádná mzda jim nepřísluší. Spíš se jim dostane výtek, někdy i mírného výprasku, pokud si na některého z nich stěžoval nespokojený zákazník.

Dopoledne se Marcus, stejně jako ostatní prodejní hoši, snaží spát. V tu dobu je Dům milostí zavřený. Druhořadí otroci uklízejí stopy nočních hrátek, aby další zákazníci vpluli do iluze čistoty a nevinné krásy.

Hodinu po poledni otevírá nevěstinec své pomyslné brány. V tu dobu přichází jen málo hostů. Většinou ti stálí, kteří jsou v Aureově podniku častěji, než doma s manželkou. Toto místo, jako by zcela odříznuté od nudné reality všedního dne, skýtá útočiště bláhovým snílkům a citovým ztroskotancům. Dává jim možnost uvěřit, že jsou žádoucími a obletovanými muži. Že mohou získat vše, nač si ukáží. Jako kdyby jim krásný chlapec, kterému by venku nestáli ani za pohrdavý úsměšek, dával své tělo ze svobodné vůle.

Večerní a noční hosté jsou o poznání horší. Mnozí z nich jsou cizinci, pro něž je Massilie pouhou zástavkou na dlouhé plavbě. Takoví se v ničem nedrží zpátky. Nikdo je tu nezná, na případné ostudě jim nezáleží. Jsou přesvědčeni, že za peníze mohou všechno. Třeba i ztýrat otroka, který je téměř ještě dítě. Jednoho takového surovce vyvleče Nuba za krk na ulici poté, co mu Pampeliška uteče z pokoje s uslzenýma očima a krvácejícím nosem.

V tomhle Lízátko nelhal. Aureus skutečně netoleruje žádné krutosti vůči svým ovečkám se zlatým rounem. Jistě, nad nějakým tím plácnutím nebo škubnutím za vlasy přimhouří oči – mužští se přece musí trochu pobavit, ale běda, když dojde k poškození nebo dokonce znetvoření jeho otroků! Je mu nutno připsat k dobru, že ho k tomu nevede pouze obava o drahocenný majetek, ale také nepěkné zkušenosti z mládí.

Ke své smůle se Marcus, nebo Vlček, jak mu teď říkají, záhy stane nejvyhledávanějším z Aureových chlapců. Je nový a každý si ho chce vyzkoušet. Muži jsou to různí. Některým stačí ke štěstí, když ho mohou jen hladit. Snad jim víc než rozkoš v životě schází něha a blízkost druhého člověka. Prosté objetí. Marcovi by jich snad bylo i líto, kdyby všemi návštěvníky nevěstince tolik nepohrdal.

„Takový krásný, něžný chlapec,“ šeptají mu, když se k němu vinou jako jedovatý břečťan. „Co ty tady vůbec děláš? Vždyť na takové místo nepatříš.“ Prázdná slova bývají stejná, jenom tváře se mění.

Marcus má chuť na ně zakřičet: „Proč mě tedy odsud nedostanete pryč? Proč mi nevykoupíte svobodu?!“ A hlavně: „Proč mě nutíte dotýkat se vás když dobře víte, že to dělám jenom ze strachu?!“

Pak jsou takoví muži, kteří berou sex jako sportovní výkon. Otrok pod nimi je pouhým cvičebním nářadím. Bezduchým prostředkem k jejich uspokojení. Neubližují mu, ale ani se nezajímají o jeho pocity. Že by se mohli pokusit, aby se to aspoň trochu líbilo také jemu, je ani nenapadne. „Zaplatil jsem si tě, tak se snaž!“ To je jejich nejčastější heslo, když už se Marcus sotva udrží na kolenou a vyčerpáním se mu zavírají oči. Někdy, když tak leží na zádech a sexuální přeborníci na něm cvičí tak, až se z nich řine pot, prostě usne. Vysílené tělo odmítne spolupracovat. Sebou zaujatí pánové si toho málokdy všimnou.

Samozřejmě, že se najdou i tací, jimž záleží na tom, aby potěšení bylo oboustranné. Není jich mnoho, ale jsou. Těžko říct, jestli právě oni nejsou ti ze všech nejhorší. Připomínají totiž nešťastnému Marcovi časy, kdy byl ještě člověkem. Lidskou bytostí, na níž záleželo.

Vytrvale hnětou jeho penis jako kdyby skutečně věřili, že je s nimi v posteli dobrovolně. Pro své potěšení. Pompejan lhostejně shlíží na svůj povadlý úd v cizé ruce. Připadá mu, jako kdyby k němu ten kus masa ani nepatřil. Jako by nebyl součástí jeho těla. Někteří z jeho nedobrovolných milenců začnou být po chvíli netrpěliví a mačkají ho víc, než je snesitelné. Marcus zatíná zuby a tiše syká bolestí. Přesto drží. Pro Fláva. Stejně to vždycky skončí trapným nezdarem.

Tedy, skoro vždycky. Chlapci se párkrát stalo, že ho zradilo vlastní tělo. Muži si s ním hráli tak vynalézavě, že proti své vůli vyvrcholil. Pocit slasti záhy přebilo znechucení sebou samým. Trpká příchuť zrady. Znehodnocení toho, co patřilo jenom tomu jedinému.

Nakonec se mu podaří uchránit jen onu nejposlednější výspu intimity – nikdy se s nikým nelíbá. Znechuceně uhýbá před kapřími ústy slintajících starců. Odvrací tvář a zatvrzele vrtí hlavou. Jak že to říkával Flávus? Že se děvky a gladiátoři nelíbají? Ale ne, to není pravý důvod, proč se Pompejan polibkům tolik brání. Spojení dvou úst je poslední věcí, která ještě nebyla zhanobena. Polibek je pro něj posvátný. Vždyť byl tím prvním, vymodleným důkazem, že ho Flávus opravdu miluje. Tenkrát, v umírajícím městě. Ten pocit si nenechám nikým vzít! Nikdy!

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Cestou domů jsem okolí vnímal jen okrajově. Stejnou trasu jsem si dával dvakrát...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 5
Andrew Anderson    Bylo něco kolem čtvrté, když jsem dorazil před...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Chytil jsem ho pevněji do ruky a pomalými pohyby ho začal honit. Jeho prsty ve...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Píseň 4. KAPITOLA          ...