So, 07/09/2019 - 16:30
13

Věnování: 
Vám všem :)

Tajemná jeskyně v nitru Země dýchá prastarou silou. Vyvolává strach a posvátnou úctu. Advokát Quintus Valerius v úžasu zírá na strop a stěny, ozářené neklidným světlem loučí. Nerovný, kamenný povrch je hustě vyzdoben podivnými malbami. Jsou na nich srstnatí sloni, lvi a koně, dokonce i strašidelní kříženci zvířat a lidí. Nebo jsou to snad démoni? Dávní bohové?

Nic podobného jsem ještě neviděl. Jistě se tu odehrávaly pohanské rituály. Druidské? To asi ne. Keltští kněží uctívají posvátné háje, ne hlubiny Země. Ať je to jak chce, cítím zde tísnivou přítomnost cizého božstva. Nelíbí se mi tu. Nemáme tady co dělat. Budíme To, co mělo už dávno zůstat spát. Kéž nás Pán ochrání!

Quintus se opravdu necítí ani trochu příjemně. Nejen, že se na něj z hlubin věků upírají pohledy realisticky namalovaných tvorů. Teď se k němu polekaně obrátilo i celé tajné shromáždění, skrývající se před slídivými zraky massilijských úřadů. Jejich strach je víc než oprávněný. Vyznavači Víry nejsou nikde v bezpečí. Dny i noci vyvrženců společnosti jsou prodchnuty obavou o život. Smrt, která by je po odhalení čekala, by rozhodně nebyla rychlá.

„Klid, bratři a sestry, to je přeci náš milý Quintus Valerius,“ promluví znělým hlasem postarší žena v bílém rouchu, se stříbrem prokvetlými vlasy staženými do přísného drdůlku. Má zajímavou, oduševnělou tvář, z níž ani pokročilý věk nedokázal vymazat stopy bývalé krásy. „Pán s tebou, Quinte. Vítám tě mezi námi. Posaď se, právě začínáme.“

Alba je vdovou po městském lékaři. Její muž byl místními lidmi hluboce milován a ona snad ještě víc. Pomáhala mu ošetřovat nemocné, chudé obdarovávala z vlastního majetku. Pro každého měla dobré slovo. Svými skutky věrně naplňovala slova Spasitele. Není divu, že si ji massilijští křesťané zvolili za svou jáhenku.

Quintus se nenápadně plíží ke shromáždění, usazenému na podlaze jeskyně. Nejdřív se však zastaví u velké nádoby. Stejně jako všichni příchozí před ním do ní vloží potraviny, které si přinesl z domu. Každý se dělí o to, co může dát. Bohatí dávají fíky, datle, pečené maso. Ti nejchudší třeba jen strupaté, otlučené jablíčko, ale rozdělí se každý. Nádoba už je skoro plná. Nejčastěji jsou v ní ryby a chléb. Také med a hrozny. Vedle stojí víno v amforách. Tyto pochutiny mají pro následovníky Krista zvláštní, symbolický význam.

Až skončí bohoslužba, bude následovat neméně posvátná část – společná hostina. Žebráci i majetní obchodníci usednou v pospolitosti vedle sebe a budou se svorně dělit o donesené potraviny. Pro ty nejubožejší je to jediná příležitost, jak se dosyta najíst. Budou pojídat posvěcený pokrm a vzpomínat na Poslední večeři Páně. Prostý chléb se změní v Jeho tělo, víno bude Jeho krví. Každým soustem se mezi přítomnými upevňuje pouto, silnější než rodinné vazby. Jsou si skutečnými bratry a sestrami.

Quintus se svým pozdním příchodem snaží nevzbuzovat moc pozornosti. To mu ovšem záhy překazí Tilia. Vyzáblá černovláska je matkou Sciuriho a dalších sedmi dětí. Příliš rychle za sebou jdoucími porody, z nichž první byla nucena zvládnout už ve třinácti letech, předčasně zchátralo její tělo i kdysi pohledná tvář. Je jí sotva třicet, ale vypadá o dvacet let starší. Pokožka dostala našedlý tón, prsa jí pod pytlovitými šaty povisle plandají jako prázdné vaky a zubů jí v ústech zůstalo zhruba tolik, kolika byla obdařena potomky. Přesto je to dobrá duše, laskavá a bohabojná. Jen… snad až příliš přátelská.

„Quinte Valerie, držím ti místo!“ šeptá žena hlasem Sirény. Napůl vztyčená usilovně mává oběma rukama, jako kdyby ji snad nešťastný advokát mohl přehlédnout. Když se k ní ještě přidá všech sedm dětí, získají si definitivně pozornost celého shromáždění.

Ubohý Quintus se k nim plíží s výrazem spráskaného psa a cestou se všem omlouvá za vyrušení. Tilia ho vítá jako starého přítele. Jak by také ne. Bez advokátovi nezištné pomoci by se její rodině vedlo mnohem hůř. Takové lidi je nutno si hýčkat. Proto ho obejme kostnatou paží a na tvář mu vlepí mlaskavý polibek. Dech jí páchne levným vínem. Ano, Tilia pije, ale může jí mít někdo za zlé, že si chce alespoň trochu zpříjemnit těžký život?

Advokáta pohoršilo něco docela jiného. „Gwyndo tě zase tě zbil?!“

Tilia se odvrátí, aby nebylo vidět její levé oko, hrající všemi barvami. „Upadla 'sem. Jsem nemehlo, no.“

Quintus přikývne. Zatne zuby, aby zadržel slova, deroucí se mu na jazyk. Že Gwyndo svou ženu bije, je veřejně známá věc. Pokaždé, když se vrátí opilý domů, zřídí manželku tak, že je dalších pár dní celá modrá. Když je Gwyndo v hodně špatné náladě, ztluče i ty z dětí, které se před ním nestačily schovat.

„Nix taky spadla?“ otáže se advokát hořce, protože v tomhle případě je mlčení nad jeho síly. Hledí na jedenáctileté děvče, do něhož se věrně otiskla podoba její matky. Tedy když byla ještě mladá a pohledná. Dokonce i oko mají stejně modré, jenom u Nix je to to pravé.

Tilii naskáčou na tvářích rudé skvrny. Marně se snaží o chabý úsměv. „To víš, Quinte Valerie, holka je nešikovná. Každou chvíli se vo něco praští…“

„Já přeci vím, kdo jí to udělal. Měl bych si s tvým manželem promluvit. Nemůže vás takhle týrat.“

Tilia vyskočí jako bodnutá vosou. „On nás nebije, to si nesmíš myslet! Lidi si toho navymejšlej… a vůbec! Co je špatnýho na tom, když dá táta svojí dceři pár výchovnejch?! Naší Nix se pěkně zapalujou lejtka, víš? Nejvyšší čas, aby se vdala a šla z domu!“

Protože jinak ji její věčně opilý otec brzy obtěžká dítětem… Quintus dobře ví, jak to v téhle rodině chodí. Malý Sciuri se moc rád dělí o věci, které se dějí za zavřenými dveřmi jejich domu. Většinu z jeho vyprávění by advokát raději neslyšel. Třeba příběh o tom, jak Gwyndo po návratu z hospody často přilehne na postel své dospívající dcery a matka si ze strachu radši zacpává uši, aby neslyšela jeho vzrušené hekání, doprovázené zoufalým naříkáním Nix.

Bohoslužba začala. Jáhenka, celá v bílém, stojí před shromážděním. Ozařuje ji přízračné světlo loučí. Její hlas se odráží od stěn jeskyně. Masilijští křesťané dychtivě naslouchají vyprávění o mystických skutcích Ježíše Krista.

Quintus je myšlenkami jinde. U hnědých očí krásného otroka, které tolik žadonily o pomoc. U mladičkého děvčete, bitého a znásilňovaného vlastním otcem. U veškeré nespravedlnosti a utrpení světa, jimiž vždycky nejvíc trpí ti nejslabší, kteří se nedokáží sami bránit. Není tedy naší povinností, abychom jim pomohli my ostatní?

K advokátovu sluchu proniknou slova Ježíše, pronášená ústy massiljské jáhenky: „Miluj bližního svého jako sebe sama. Zdánlivě snadná věta, ale ve skutečnosti je to druhé nejdůležitější z Ježíšových přikázání. S ním všechno jeho učení stojí i padá. Spousta lidí si ho vysvětluje špatně. Není myšleno tak – krm svou sebelásku, až vyroste do oblak a ty už neuvidíš nikoho jiného než sebe. Zároveň se ale nedá pojmout jako sebezničující služba druhým lidem, kdy své potřeby trestuhodně přehlížím a stavím se až na poslední místo. Takoví jedinci si neuvědomují, jak moc se svým chováním staví proti Bohu. Copak oni také nebyli stvořeni z jeho lásky a dechu? Nedlí snad také v nich jeho Božská jiskra? Nezaslouží si tedy stejný obdiv a péči jako ostatní lidé? Cokoli jiného je trestuhodným rouháním a neúctou k Božímu dílu!

Zároveň však musíme mít odvahu pomáhat. Nabídnout pomocnou ruku, kdykoli je to potřeba. Neměli bychom se obracet zády k trpícím a zavírat oči před bídou světa…“

Quintus cítí, jak mu slova Toho, jenž pro něj zemřel na kříži, vracejí odvahu. Zároveň se cítí zahanben. Opravdu jsem tak dobrý člověk, jak se o mně říká? Skutečně miluji své bližní stejně, jako sebe sama? Jistě, mám rád Rút a v mém domě nejsou žádní otroci. U soudu pomáhám těm, kteří by si služby advokáta nikdy nemohli zaplatit. Dokonce rozdávám i nějaké ty milodary, ale… to všechno je bezpečné.

Jenže co týraný chlapec, držený proti své vůli v nevěstinci? Pomohl jsem mu? Ne! Zbaběle jsem prchl před tím černým hromotlukem. A co děvčátko, které znásilňuje jeho vlastní otec? Vždyť už měsíce dělám, že o tom nevím! Co bych si nejvíc přál, být na jejich místě? Pomocnou ruku. A já ji můžu podat. Chce to jen sebrat kapku odvahy! Ano, to je snad řešení, jak spasit tento zkažený svět! Mám to ve svých rukách, i na mých činech záleží! A začnu s tím hned!

 

„Tilio, co bys řekla tomu, kdybych vzal Nix k sobě do služby?“ vychrlí advokát, sotva vyjdou po skončení mše ven pod hvězdnou oblohu. „Bude dostávat dobrý plat a ubytování i stravu má u mě zdarma. Rút se postará, aby se naučila všechno potřebné a já ji třeba můžu vzdělávat ve čtení a v psaní.“

„Čtení a psaní? K čemu to holce bude? Stejně se brzo vdá a bude rodit děti. A Gwyndovi by se to určitě nelíbilo…“

„Na nic se ho neptej. Chceš přeci dcerce zajistit lepší život? Vezmu ji s sebou hned. Co na to říkáš, Nix?“

Černovlasá dívenka má oči velké jako talíře. Nemůže uvěřit svému štěstí. „Já… vopravdu bych mohla? Mami, prosím! Že můžu jít ke Quintu Valeriovi?!“

„No, já nevim. Táta se bude zlobit…“

„Ať se klidně zlobí! Já ho nenávidim! Rozumíš?! Nenávidim ho! Jestli mě nepustíš, uteču sama! Už nechci, aby mi dělal…“

„Mlč, holka hloupá! Tak si jdi. No jdi si, když vo to tolik stojíš. Však von tě bude mít Quintus Valerius brzo dost a pošle tě zpátky domů!“ Navzdory drsným slovům se v očích matky zalesknou slzy úlevy. Poděkuje dobrodinci vděčným pohledem.

Quintus jí krátce stiskne upracovanou dlaň. Pak obejme rozrušenou Nix ochranitelsky kolem ramen a vede ji cestou mezi skalami domů. Tam, kde se jí žádný opilec nebude v noci dobývat pod pokrývku.

Tak tohle jsem zvládl. Teď mě čeká ten těžší úkol – zachránit jednu nešťastnou duši z jámy pekelné!

 

Quintus už věčnost přešlapuje před Domem milostí. Je celý nesvůj. Potí se mu dlaně, odstáté uši má rudé, jako by je spálilo slunce. Aureův nevěstinec je pro něj synonynem pro bránu pekelnou. Za vše mluví už klepadlo na dveřích. Ubohý advokát se onen nemravný kus železa ve tvaru penisu stydí vzít do ruky. Drahnou chvíli na něj bezradně hledí. Záhy mu i to přijde příliš hříšné. Nakonec zavře oči, s odevzdaným povzdechnutím vezme „tu“ věc do prstů, pečlivě obalených lemem svého pláště a štítivě s ní zaklepe.

Dveře se otevřou téměř okamžitě. Tyčí se v nich ten samý obrovitý černoch, s nímž se advokát dostal do sporu kvůli unesenému hnědoočkovi. „Přeješ si, pane?“ otáže se Nuba lhostejným tónem.

Quintus je zmatený. Copak mě ten Goliáš skutečně nepoznal? Nevypráská mě odsud holí? A zdá se mi to, nebo od našeho setkání ještě povyrostl a rozšířil se v ramenou?! „Já chci… chci…“ Nechci, ale musím! „Chci se u vás trochu pobavit!“ Odpusť mi, Pane!

Dveře se doširoka otevřou. Připomínají tlamu zívajícího démona. Quintus v duchu zoufale drmolí Otčenáš, zatímco vstupuje dovnitř. Už vzápětí svého činu lituje. Stačí jeden neuvážený pohled na zdi vstupní haly a advokát by se nejraději otočil a utekl co nejdál. Jeho zbožná mysl je zahlcena prostopášnými obrazy toho nejhrubšího zrna. Otče náš, jenž jsi na nebesích…

„Á, pan advokát nás poctil svojí návštěvou!“ Aureus se jako překrmený vepř rozvaluje na jednom z lehátek v přijímacím pokoji. Zabírá ho téměř celé, přestože má rozměry pro tři osoby. Bezbarvé, éterické stvoření po jeho boku se vměstnalo sotva na krajíček.

„My se známe?“ špitne nejistě Quintus. Upřímně doufal v to, že dovnitř proklouzne jako neznámý muž. Jeden z mnoha. Jestli se tohle dozví Rút… nebo některý z bratrů a sester…

Tlusťoch v krajně nevkusném zlatohávu se za pomoci půvabného albína posadí. Supí u toho a heká, dokonce i čelo se mu orosí. „Osobně jsme se ještě nesetkali, ale kdo by v Massilii neznal Quinta Valeria, advokáta chudých!“

Ano, takhle mi říkají. Nejčastěji moji kolegové, najímaní bohatými klienty. Křičí to na mě s posměchem, jako kdyby byla ostuda pomáhat bližním v nouzi. Quintus zachytí překvapený pohled mladého albína. Proč si mě ten mladíček tak divně prohlíží? Copak mě zná i on? Sám sotva dokáže vnímat okolí. Srdce mu rozrušením buší jako splašené, pohled se mu mží. Stejně nervózní bývá i před soudem, když urputně hájí zájmy svých klientů. Přesto většinu případů dotáhl do zdárného konce. Vydržím i tentokrát!

„Tak co tě k nám přivádí, pane advokáte?“

Žaloval ten velký černoch, nebo naše nedávné setkání zamlčel? To je, oč tu běží. Protože jestli Aureus tuší, že chci jednoho z jeho otroků dostat na svobodu… „Chtěl bych využít služeb některého z tvých chlapců.“

„Prosím, pane advokáte. Rač si vybrat. Malí, velcí, tlustí, tencí, u mě najdeš vše, co tvoje srdce žádá. Rozhlédni se po mých ovečkách. Smíš i pohladit jejich zlaté rouno.“ Aureus se směje a rozkládá rukama, až se albín po jeho boku musí krčit, aby jednu neschytal.

S Quintem se točí celý svět. Těžká vůně parfémů a omamný pach čehosi, co pomalu doutná v misce na stole, ho přivádí k mdlobám.

„No tak, hoši, vstaňte a předveďte našemu hostu své jedinečné půvaby!“

Advokát neví kam s očima. Mladíčci i muži všech ras a barev pleti se před ním nakrucují ve svůdných pózách. Pomrkávají silně nalíčenýma očima, olizují si krvavě rudé rty. Quinta celé představení spíš děsí, než že by byl vzrušený. Spasiteli, stůj při mně! Zoufale se snaží nevnímat dotěrné ruce, které mu v němých příslibech slasti kloužou po těle. Dobrý Bože dej, ať mezi těmito hříšnými stvořeními není on – Marcus Popidius Secundus. Ano, pamatuji si jeho jméno. Jak bych mohl zapomenout? Jen ať jsem nepřišel pozdě!

Jeho modlitba je vyslyšena. Marca skutečně objeví stranou od ostatních, sklesle sedícího v koutku. Odvrací od advokáta svou krásnou, mladičkou tvář.

Quinta až zamrazí. Jak to, že jsem si před tím nevšiml, jak moc je půvabný? V paměti mi zůstaly jen ty jeho oči… „Toho chci!“ Neomylně ukáže na zbloudilou ovečku, kvůli níž podnikl výpravu mezi šelmy.

„Tak náš Vlček se ti zalíbil. Hm, máš dobrý vkus, příteli. Ovšem, jak jistě víš, u mě se platí předem.“

Aureus nastaví tučnou dlaň. Hanbou rudý advokát do ní vloží malý váček. Samozřejmě vůbec netuší, kolik se za takové věci platí a neodvažuje se pohlédnout směrem k hnědookému chlapci. Co si o mně musí myslet?! Stydím se sám před sebou!

Majitel Domu milostí si hladově vysype obsah sáčku do dlaně. Tvář mu protne pohrdavý úšklebek. Hlupák jeden! Takových peněz za jedno zašukání! Ale co, Valeriové měli vždycky víc peněz, než rozumu! „Chlapec je tvůj, pane advokáte. Můžeš si s ním užívat po celou noc.“ Kývne na Nubu, který nikdy není daleko. „Zaveď pána do našeho nejlepšího pokoje a vem tam i džbánek vína. Nebo raději dva.“ Ať chlap vidí, že máme úroveň!

„Pane,“ Nuba se k němu nakloní s pohledem zabodnutým do nervózního Quinta. „Nejspíš bys měl něco vědět. Ten advokát…“

„Teď ne!“ utne ho rázně Aureus. „Udělej, co jsem ti řekl. Hned!“ Taková ostuda, vzpouzet se před hosty mým rozkazům! Nejdřív vyváděl ten uvrčený Vlk, teď zase Nuba. Je to snad nakažlivé, nebo co?!

Černoch pokrčí rameny. Popadne do sebe zabraného Marca, který pořád ještě sedí stranou jako tělo bez duše a vystrká ho před sebou z místnosti. Jeho svědomí je čisté. On se přece snažil pána před tím podivným člověkem varovat.

 

Advokát je s Marcem na pokoji. O to mi přeci celou dobu šlo, ne? Jenže co teď? Rozhostí se nepříjemné ticho. „Promiň, je mi hrozně trapně,“ přizná se studem rudý Quintus. „Vůbec netuším, jak začít…“

Mladý Pompejan si jeho slova vyloží po svém. Bez zbytečných cavyků si svlékne neslušně krátkou tuniku a nahý poklekne na postel. To vše s lhostejným výrazem člověka, který už si dávno přestal vážit sám sebe.

Advokát zpanikaří. „Počkej, takhle jsem to… tohle nedělej, prosím!“ Honem pospíchá k chlapci. S cudně odvráceným pohledem mu podává nicotný kousek látky. Přesto nemůže zabránit tomu, aby se mu obraz nahé krásy nevpálil do mysli jako žhavý cejch. Ale s tím se budu muset popasovat později.

Marcus se posadí. Tuniku si obléká mučivě pomalu. Už dávno mě odnaučili stydět se za nahotu. Jsou jiné věci, za které se budu navždycky nenávidět. „Co po mně tedy chceš?“

Quintus vstoupí do jeho zorného pole. „Copak si mě opravdu nepamatuješ? Jsem advokát. Jednou jsi mě na ulici žádal o pomoc.“

Tehdy poprvé se na něj chlapec podívá. Až dosud se pohledu na nového zákazníka tvrdošíjně vyhýbal. Nechci si pamatovat tváře těch, kteří si mě berou bez ptaní. Už tak mě jejich hekání a pach pronásledují ve snech. Ale ano, ty odstávající uši a příliš velké rty… „Vždyť já tě přeci znám!“ Ty jsi ten roztržitý blázen, který utekl před Nubovou silou!

Quintus má nyní docela jiný problém. Nedokáže spustit oči z chlapcovi tváře. Je to jako kouzlo. Boží zázrak! Jak ten bezduchý, lhostejný obličej náhle ožil a zkrásněl! Jako kdyby zpoza mraků vyšlo slunce a ozářilo svým nebeským svitem všechno kolem!

„Přišel jsi mi pomoct?“ vyhrkne Marcus s nedočkavostí malého dítěte. „Odvedeš mě odsud pryč?“ V náhlém nadšení stiskne advokátovi ruku. Nemá nejmenší tušení, co to s tím bohabojným mužem dělá.

Quintem jako by projel blesk. Polije ho horko. Závrať až k zbláznění. Bože můj, co se to se mnou děje?!

„Tak slyšíš? Opravdu mě dostaneš na svobodu?!“

„Ano… jistě… pokusím se,“ blábolí zmámený advokát. „Udělám, co bude v mých silách.“

Chlapec už ho sotva vnímá. Vyskočí z postele, tváře mu od vzrušení hoří. Rázuje po pokoji jako tygr v kleci. „Budu zase volný! Volný! Už jsem ani nedoufal!“ Poklekne před Quintem a znovu mu stiskne ruku. „Děkuju ti! Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný! Jsi advokát… předneseš můj případ u soudu? Budeš mě hájit? Nebo už jsi to udělal? Můžu odejít hned?!“

Quintus slyší proud slov, ale jejich významu nerozumí. Jak by mohl, když mu ten krásný mladík klečí u nohou a tak dychtivě se na něj dívá? Ještě nikdy jsem neviděl tak sametově hnědé oči. Jak jen jsou oduševnělé a něžné… dokázal bych se v nich ztratit. Utonout v jejich hlubinách… ach Bože, nad čím to přemýšlím?! Přeci jsem tady z čistě milosrdných pohnutek!

„Skutečně mě odsud dokážeš dostat? Jsem tak šťastný! Je to jako sen!“ drmolí nadšeně chlapec.

Tehdy si Quintus poprvé uvědomí, jak těžké břímě na sebe naložil. Marcova důvěra tíží hůř než balvan, uvázaný kolem krku. Dal jsem téhle nešťastné, do prachu zašlapané bytosti naději. Co když ji nedokážu naplnit?

„Ehm, ehm, neruším tohle dojemné divadýlko?“

Marcus s advokátem se jako na povel otočí. V otevřených dveřích stojí Aureus! Tučné tváře má pod vrstvou křídového prášku zrudlé vzteky.

Pompejan ihned ví, která bije. Nuba nejspíš vše vyslechl za dveřmi a ještě za tepla to donesl svému chlebodárci. Zrádce jeden!

Kupodivu je to nesmělý Quintus, kdo se mírným hlasem ohradí: „Rušíš mě v čase, který jsem si zaplatil, ctěný Auree. Můžu tě požádat, abys nás nechal o samotě?“

„Nemůžeš!“ Tlusťoch mlaskne masitými rty. Vypadá opravdu rozzlobeně. „Copak jste tady probírali, pane advokáte?“

Quintus vstane. Pečlivě si v mysli formuluje odpověď.

Předběhne ho Marcus, zpitomělý nadšením a horlivostí mládí. „Tento muž se za mě postaví! Dokáže u soudu můj svobodný původ! Už nikdy mě nedonutíš dělat ty… ty hnusné věci!“

„Opravdu?“ Aureovo nakreslené obočí vylétne až k zlatým prachem zkrášlené paruce. Jinak se ani nepohne. Stojí mezi dveřmi jako obrovitá ropucha. Nekonečně pomalu odvrátí sádlem zalité oči od rozhorleného chlapce a upře je na kvapem blednoucího advokáta. „Rozumím tomu správně, Quinte Valerie, že jsi vstoupil do mého domu s úmyslem ukrást mi můj majetek?“

„Já nejsem ničí majetek, ty tlusté prase! Jsem svobodný římský občan a…“

„Pane advokáte, uvědomuješ si doufám protiprávnost tvého jednání?“

Quintus je zoufalý. Na rozdíl od Marca velmi dobře vnímá tenkost ledu, na němž se oba ocitli. A led rychle praská… „Auree, snad bychom se mohli domluvit jako rozumní lidé. Nač hnát celou záležitost k soudu. Tady ten chlapec tvrdí, že byl unesen. Jsi moudrý muž. Jistě dobře víš, jak přísně zákon takové případy trestá.“

Odpovědí mu je soucitný úsměv nalíčené ropuchy. „Drahý pane advokáte, už jsem ledacos slyšel o tvé ušlechtilosti a dobrotě, s níž se ujímáš ztracených existencí. Ovšem ani ve snu by mne nenapadlo, že jsi tolik naivní. Nesmíš naslouchat pohádkám otroků. Lžou tak snadno, jako dýchají. Namluví ti cokoli, jen aby si usnadnili život.“

„Jenže já Marcovi věřím.“

„Pak jsi ještě větší blázen, než jsem myslel. Ale co taky čekat od někoho, kdo se modlí k buřiči přibitému na kříž, že?“ pronese Aureus přátelským tónem.

Quintus ztuhne. Pokud byl předtím bledý, tak nyní je bílý jako sama smrt. Takže Aureus to ví! Ví, že jsem následovník Krista! Co jiného jsem čekal? On má přeci prsty a uši všude. Zná nejskrytější tajemství tohoto města. Jeho ovečky v posteli všechno vyzvědí, aby to následně vybečely svému vypasenému pasákovi.

„Tak co, pane advokáte? Nepřehodnotíš svůj nepatřičný zájem o můj osobní majetek?“

Quintus couvne. Zase kapituluje před silou, stejně jako se už jednou zostudil útěkem před Nubovými pěstmi. „Myslím… asi už bych měl jít.“

„To bude nejlepší. Je mi to líto, ale v mém domě už nejsi vítán. Nemám rád podobné blázny, jako jsi ty. Příliš smrdíte rybinou.“

„Quinte Valerie…“ vydechne Marcus nevěřícně. „Přeci mě tady nenecháš?“

„Odpusť!“ Ubohý advokát neví kam s očima. Tady už přece zdaleka nejde jenom o mě! V ohrožení je tolik jiných životů! Nix, Sciuri, Tilia! Já přeci nemohu riskovat jejich bezpečí! Kdybych ti tak mohl všechno vysvětlit… „Odpusť mi, jestli můžeš. Budu se za tebe modlit.“ Valeriův odchod z nevěstince se spíš podobá útěku. Nuba ho s výhrůžným výrazem rázně vyprovodí na ulici.

Aureus sleduje nešťastného Pompejana posměšným pohledem. „Na co čekáš, Vlku? Koukej se dát dohromady, za chvíli ti sem pošlu dalšího zákazníka.“

„Jak to? Ten…“ zbabělec, chce se Marcovi vyplivnout, „ten člověk si mě přeci koupil na celou noc!“

Tlusťoch rozhodí rukama. „A vidíš ho teď tady někde? Snad si nemyslíš, že se budeš až do rána jen tak válet? Promaž si díru a klekni na postel, ať se zákazníci nemusej dívat na ten tvůj ukňouranej ksicht! Však oni už z tebe ty hloupý nápady vyšukaj!“

„Copak jsem ti ještě svým tělem nevydělal dost, abych si zasloužil svobodu?!“ vyhrkne zcela zoufalý Marcus.

„Cože?“ majitel nevěstince povytáhne překvapeně obočí.

„Říkal jsi přece, že když se budu snažit a splatím ti svou kupní cenu, necháš mě jít!“

„To že jsem říkal?“

„No ano, Lízátko mi slíbil… tak řekni taky něco!“ zvolá Pompejan na zaskočeného albína, který právě vykoukl Aureovi zpoza širokých zad.

„Tak Lízátko ti to slíbil? Asi bys měl vědět, že náš albínek má komickou schopnost zamilovat se do každého, kdo mu dá najevo jen trochu sympatií. Ty rozhodně nejsi první, s kým si vysnil lásku až za hrob.“ Tlustý muž věnuje svému výjimečnému mazlíčkovi dlouhý pohled, který mu hermafrodit nemá odvahu oplatit. „Lízátko by si měl v první řadě uvědomit, že je stejně tak bezprávný otrok jako ty, Vlku. Nikdo mu nedovolil za mě mluvit. Ne, opravdu nemám v úmyslu tě osvobodit, i kdyby ses nechal ojebat celou Massilií! Mazej do práce, zákazníci čekají! A s tebou, Lízátko, si ještě důkladně promluvím!“

Hrouda sádla se nakvašeně odvalí pryč.

Marcus němě zírá na albína, jehož jindy tak bledé tváře nyní hoří studem. „Ty jsi mi lhal,“ pronese nevěřícně, sotva najde hlas.

„Nezlob se, já… tak ano, lhal jsem, ale myslel jsem to s tebou dobře. Chtěl jsem ti pomoct!“

„A já věřil, že jsi můj přítel…“

„To jsem! Nesmíš mě nenávidět! Počkej! Kam jdeš?!“

Marcus se k němu beze slova otočí zády. Nechce vidět slzy, kanoucí z rudých duhovek. Nestojí o plané omluvy. Jeho svět se právě zhroutil. Ztratil jedinou naději, která ho ještě držela při životě. Flávus už nepřijde a já? Zůstanu tady navždy. Tak proč mám ještě bojovat? Za co? Lehne si na postel. Tak, jak se člověk ukládá na smrtelné lože. Zavře oči. Ponoří se do temnoty bezedné propasti, v níž se právě proměnila jeho duše. Definitivně se odstřihne od okolního světa. Ten svět příliš bolí a radosti v něm není ani trochu. Marcus už nevnímá Lízátkův pláč, ani jeho dotírající ruce, marně se ho snažící přivést zpátky do pekla žití. Kdepak, Marca Popidia Secunda už se nic dotknout nemůže.

 

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Vypnul jsem budík. Vstal a navlíkl si školní uniformu. Šel jsem dolů do kuchyně...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy – Kapitola 19 Dlouho nepřiznaná pravda ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Svojim telom mi krásne vychádzal v ústrety. Bozkával som ho po hebkej,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Bylo už pozdě cokoli udělat a Marině se tak naskytl pohled na nepopiratelný...