So, 19/10/2019 - 21:02
10

Věnování: 
Vám všem :)

Štěně… štěňátko moje,“ Flávův drsný hlas hladí a laská, stejně jako to umí jeho velké, mozolnaté dlaně. Známá vůně milovaného člověka skýtá záruku bezpečí. Ukolébává k pokojnému spánku. Marcus se s úlevným povzdechem schoulí do ochranitelské náruče. Nejraději by se do ní zabalil jako do teplé houně.

Tak dlouho jsem tě hledal, štěňátko,“ šeptá mu gladiátor do kučeravých vlasů a tiskne ho k sobě. Pevně. Snad ho chce rozdrtit. „Už mě nikdy nevopouštěj, rozumíš? Tak moc jsi mi chyběl!“

Neopustím tě, slibuju. Tolik tě miluju,“ šeptá horečně chlapec a trochu se zajíkne, když stisk svalnatých paží ještě zesílí. Začíná to být nepříjemné. Těžko se dýchá. „Fláve, co…“ Marcus zdvihne pohled ke svému milovanému… ale co se to děje?! Tohle přece není gladiátorův vousatý obličej!

Na zděšeného Pompejana se šklíbí opilý námořník s výrazem šílence. „Roztrhnu tě vejpůl, ty malá děvko!“

Né!“

 

„Né!“ Marcus se svíjí v čistě povlečené posteli. Trápí ho vysoká horečka. Chvíli rozpaluje jeho vyzáblé, ztýrané tělo horkost, v příštím okamžiku se třese v zimnici. Neví o sobě.

Quintus nad ním stojí jako hromádka neštěstí. Ještě pořád se tak docela nevzpamatoval z návštěvy Thutmosova nevěstince. Vždyť je to sotva chvíle, kdy unikl i s polomrtvým chlapcem z jámy pekelné a doklopýtal do svého domu. Ihned poslal malou Nix pro Řeka Diodóra. Je to nejlepší lékař ve městě. A taky nejdražší, ale na tom Quintovi pramálo záleží. Dal by mnohem víc, jen kdyby mohl nebohého hocha ušetřit trápení.

„Ten chudáček je jednou nohou v hrobě,“ pronese lítostivě Rút, belhající se do pokoje s nádobou plnou horké vody.

„Ukaž! Dej mi to.“ Advokát k ženě přiskočí a převezme od ní břemeno. „Proč se s tím taháš? Měla jsi říct některému ze sluhů.“

„No jo,“ bručí Židovka, „vždyť já dobře vim, že jsem už stará a k ničemu. Nemusíš mi to pořád připomínat.“ S bolestným povzdechem přisedne na okraj pacientova lůžka.

Quintus k ní zezadu přistoupí a položí jí ruku na kostnaté rameno. „Co to povídáš? Nejsi stará a k ničemu už vůbec ne. Co bych si bez tebe počal? Právě teď tě potřebuju víc, než kdy dřív.“

Jednou se beze mě budeš muset obejít, holečku. Kéž bych tě tady nenechávala samotnýho. „Neřikej hlouposti,“ okřikne Rút dobromyslně muže, jemuž kdysi foukala rozbitá kolínka, a pak obrátí svou pozornost zpátky k Marcovi. Chlapec se třese pod teplou houní, na bledém obličeji se mu perlí pot. Dlouhé řasy se zachvívají neklidnými pohyby zavřených očí. Quinte, Quinte, zapomněl jsi mi říct, že je tak hezkej. Znamená to snad něco? Žena stáhne rázným pohybem z Marca deku.

„Co to děláš?!“ zděsí se advokát a opravdu usilovně se snaží nedívat na nahotu mladého těla.

„Co asi. Je potřeba ho trochu umejt, než přijde doktor. Vždyť by pod tou špínou a krví ani nic neviděl.“ Rút namočí hadřík do teplé vody a pomalu, opatrně očišťuje každý kousíček kůže. Kůže, která kdysi bývala hebká jako samet. Jenže chlapec je neklidný, zmítá se v horečce. Snad že ty doteky zpola vnímá, pokouší se jim vyhnout. Už na sobě nechce cítit ničí ruce. Nikdy!

„Kroutí se jako klubko hadů,“ mračí se žena. „Quinte, pomoz mi s ním.“

Advokát se zastaví při svém zbabělém úprku ke dveřím.

„Ty někam 'deš?“ podiví se stará. Takže jsem se nemýlila. Tohle není jenom čin z lásky k bližnímu.

„Já… já tedy… potřeboval jsem…“

„Nemluv nesmysly! Pojď sem a podrž ho, jinak ho nikdy neumeju.“

Advokát jde. Jak by mohl neposlechnout ženu, která mu byla matkou mnohem víc než ona bledá, neduživá matróna, která ho před čtyřiceti lety porodila? Ovšem nutno dodat, že se mu ani trochu nechce. Ne, že by se mu zdál pohled na Marcovo nahé tělo odporný. Právě naopak a v tom je ten největší problém.

„Přidrž ho za ramena a přimáčkni ho k posteli. Trošku silnějc!“ poručí nevrle Rút. „Neni přece ze skla.“

V tom se mýlíš, moje milá. On je ještě křehčí. Neviděla jsi ten jímavý pohled laních očí…

Z hochových plných, horečkou popraskaných rtů splyne jediné, tiché slovo: „Fláve…“

„Pořád ho volá!“ hlesne zkroušeně advokát. „Kdo to jenom může být?“

Opravdu slyšim ve tvym hlase žárlivost? „On blouzní, Quinte. Kdoví, co se mu zdá. Chudáčku malej, ty tě ale zřídili.“ Upracovaná ženská ruka něžně pohladí vlhké kučery. Navzdory ostražitosti i jistým pochybám vzbuzuje hubené, modřinami pokryté tělo šestnáctiletého chlapce v Rút mateřské city.

Advokát ji mlčky pozoruje. Závidím ti samozřejmost, s níž se ho dokážeš dotknout. Taky bych ho chtěl pohladit. Tolik po tom toužím, ale… netroufám si.

Do pokoje, který byl ještě včera luxusní ložnicí pána domu, vpadne malá Nix. Dívka, kterou advokát před časem zachránil před zvrhlým otcem. Je zarudlá v obličeji od divokého běhu a dva černé copy má zpola rozpletené. „Doktor už je tady!“ vyhrkne, sotva popadne dech. Pohled jí zalétne k nahému tělu, bezostyšně vystavenému na posteli. Tváře jí zrudnou jako spálené sluncem, modré oči má rázem velké jako talíře.

„Tak kde si nechala toho doktora?“ zavrčí podrážděně Rút. „Přiveď ho sem, ať nebloudí po domě.“

Jedenáctileté děvče se nedokáže odvrátit od svlečeného mladíka. Ještě nikdy neviděla nahého muže. Malí bratři se nepočítají a otec k ní lezl do postele vždycky po tmě. Ne, na něj nechce vzpomínat. „Už jdu!“ Otočí se tak rychle, že zakopne o práh a málem upadne.

„Holka jedna bláznivá,“ uleví si stará. Očima vyhledá Quintovu tvář. Advokát se usilovně pokouší nedívat na neklidného pacienta, ale přesto mu pohled co chvíli zalétne k Marcově odhalené kůži. S váma dvěma si ještě užiju, povzdechne si v duchu Rút. Bůh nám všem pomáhej.

 

Řek Diodóros je rtuťovitý chlapík. Ačkoli mu už táhne na padesát, energie z něj tryská jako šťáva z hroznu. Je drobný, nevelkého vzrůstu, s tmavými, na krátko střiženými kučerami lehce prokvetlými prvními šedinami. Pohybuje se s udivující rychlostí a jeho malé, šikovné ruce jsou hned tu a hned zase onde. Quintus je ani nestíhá sledovat. I když on se na ně vlastně ani dívat nechce. Musel by totiž přihlížet odhalování všech známek týrání, jemuž byl Marcus u Thutmose a snad i v Aureově domě vystaven.

Dobrý Bože, jak Jsi mohl něco takového dopustit?! Ne, já nepochybuji o Tvé moudrosti a o Tvých plánech, jejichž skutečný záměr nikdy nedohlédnu, ale nedokážu pochopit, z jakého důvodu musel ten chlapec projít takovým peklem. Bolí mě každá jeho podlitina… Spasiteli, stůj při něm, prosím.

Zatímco doktorovi prsty zkoumají rozsah škod, Marcus se střídavě probouzí a zase omdlívá. Bolest mu nedovoluje zůstat v blaženém nevědomí.

„No tak tiše, tiše,“ brouká Diodóros do sténání pacienta. Jeho bystré pozornosti neunikne jediný kousíček těla. Žádné zákoutí, ani to nejintimnější.

Quintus prudce odvrátí pohled, když se lékař zaměří na chlapcův zadek. Slyší Diodórovo tiché, téměř neslyšné zaklení. To přitáhne advokátovu pozornost zpátky k lůžku. Neměl to dělat. Tmavé oči lékaře ho probodnou jako ostře nabroušený meč.

Proč se na mě tak dívá? Jako by mě odsuzoval. Jako kdybych se mu hnusil. Advokát je celý nesvůj. Dokonce má slzy na krajíčku. Vždycky byl přecitlivělý, pokud se jednalo o odsudky druhých. Už jako dítě si nic na světě nepřál víc, než aby ho lidé měli rádi. Možná proto se pokaždé snažil všem vyhovět. Vlastně si tím kupoval jejich lásku. Ne vždy to stačilo. Vlastní matka k němu zůstala celý život citově chladná a Quintova manželka…

Diodórův příkrý hlas ho nepříjemně tne do zad. „Zavolej dva ze svých otroků, pane advokáte. Pokud mi tedy nechceš asistovat sám. Tomu chlapci se nebude ani trochu nelíbit, co s ním teď hodlám dělat.“

Quintus beze slova pospíchá pro dva ze svých nejsilnějších sluhů. Vlastně placených pomocníků. V jeho domě přeci žádní otroci nejsou. Uleví se mu, že má záminku, proč prchnout z ložnice. Vzduch je tam prosycený utrpením a kovovým pachem krve. Otevřená okna to vylepšují jen nepatrně.

Zpátky do pokoje už se pobledlý advokát nevrátí. Opírá se zvenku o zeď a nohy se pod ním třesou. Jeho stavu nijak nepomáhají zvuky, který k němu doléhají zevnitř. Marcus naříká tak, že by se i kámen ustrnul, natož přecitlivělý Quintus. Sotva si stihne utřít slzy, dveře se rázně otevřou a na chodbu vyjde unavený lékař.

Přivolá k sobě Quinta velitelským mávnutím dlaně. Ruce má mokré, asi si je právě myl. Na světlé tunice však zůstalo několik krvavých skvrn. Připomínají květy vlčích máků. Advokát od nich nedokáže odtrhnout pohled.

Doktorův hlas je přísný a oči nepříjemně chladné. „Prosím, řekni mi, Quinte Valerie, že to uvnitř není tvoje práce. Příliš tě neznám, ale slyšel jsem o tobě jen to dobré. Prý zastupuješ chudáky před soudem a nic za to nechceš… nemohu uvěřit, že zrovna ty jsi přivedl toho chlapce do takového stavu!“

Advokát rychle zavrtí hlavou. Jak si o mně něco takového může myslet?! „Ne, to ne! Vykoupil jsem ho z Thutmosova nevěstince. Zemřel by tam!“

„Ach tak,“ Diodóros se viditelně uvolní, dokonce se i mírně pousměje. „To je ovšem jiná. Odpusť mi mou příkrost, ale taková zbytečná krutost mě skutečně zlobí. To, co s tím hochem provedli, je ostudné! Takovými věcmi by se měl zabývat soud a ne všemi těmi rozvody a směšnému handrkování o majetek! Naše zákony jsou trestuhodně nedostatečné, co se týká týrání otroků. Už jsem několikrát psal císaři, ale odpověď žádná. Co ty na to, Quinte Valerie? Ale Quinte Valerie, jsi v pořádku? Připadáš mi nějaký bledý.“

Ta krev? Proč má na sobě tolik krve?!

„Posaď se, pane advokáte. Vypadáš, že každou chvíli omdlíš.“

Quintus neprotestuje, když před něj lékař přitáhne židli. Poslušně se na ni posadí. Vlastně se do ní spíš zhroutí.

„Takže je na tom špatně?“

Lékař pokrčí rameny. „Nebudu ti nic nalhávat. Několik příštích dní rozhodne o tom, zda bude žít.“

Quintus nespouští oči z Řekových potřísněných šatů. Krev… nikdy jsem si neuvědomil, jak je sytě rudá…

Lékař začne vypočítávat Marcova zranění. Mluví klidným, profesionálním tónem. Quintus ho nedokáže poslouchat. Přikyvuje sice každému jeho slovu, ale v duchu si usilovně přeříkává modlitby. Zas a znovu, dokud doktor neumlkne, jen aby neslyšel ten příšerný výčet.

„Quinte Valerie, vnímáš mě? Musíš pochopit, že pacient je krajně zesláblý. Nemá dost sil bojovat s vysokou horečkou a ztrátou krve. Popravdě se dost divím, že je ještě naživu. Na druhou stranu je mladý a lidské tělo leckdy dokáže zázraky. Modli se k velkému Asklépiovi za jeho uzdravení a obětuj za něj v chrámu. Snad to pomůže.“

Budu se modlit. Budu se modlit tak usilovně, jako ještě nikdy v životě. Jenom ne k těm tvým pohanským bohům. Snad se náš Pán slituje. „Jak o něj máme pečovat?“

„Už jsem všechno vysvětlil tvojí otrokyně. Té… Rút, tak se myslím, jmenuje.“

„Rút není otrokyně,“ vyhrkne advokát trochu podrážděně. Takové nařčení ho uráží.

„Ach tak, dobře. Takže ta žena ví, jak se o pacienta postarat. Zítra se na něj přijdu podívat. Kdyby se jeho stav zhoršil, můžeš pro mě poslat, ale popravdě – pochybuji, že bych mu v takovém případě ještě dokázal pomoci.“

„Udělám všechno, abych ho udržel naživu!“ S Boží pomocí, samozřejmě.

„Pak je tedy v nejlepších rukou.“ Než lékař opustí Quintův dům, věnuje mu mírný, přátelský úsměv.

 

Cinis je v pekle. Cesta, která se až dosud zdála únavná a vyčerpávající, se v posledních dnech změnila v pochod smrti.

„Hni sebou!“ pobízí ji netrpělivě gladiátor, svižně kráčející hodný kus před ní.

Děvče pospíchá, co jí síly stačí. Mnoho už jich nemá. Sotva popadá dech a s podvědomou obavou si bezmyšlenkovitě hladí lehce vypouklé bříško.

„Neměla 'si se mnou chodit!“ zlobí se Germán. „Jenom zdržuješ! Nebejt tebe, už dávno bych byl doma!“

Doma? A má vůbec ještě nějaký domov? To ho poslední dny trápí čím dál tím víc. Skoro stejně, jako vytrvale dotírající sny o Marcovi. Když se jeho kmen před deseti lety připojil k povstání proti Římu, prohráli. Kdo ví, jak se legionáři pomstili na ženách a dětech? V rodné vesnici zůstala Flávova matka a sestra. Žijí ještě? A jestli ne, má ještě vůbec cenu, aby se vracel, pokud není ke komu?

Pronásledovaný takovými myšlenkami je Germán stále nevrlejší. Všechno ho zlobí a nejvíc vyzáblá, mátožně se potácející Cinis, která ho sleduje jako umrlcův stín. Utrhuje se na ni kvůli každé hlouposti. Když cestoval s Marcem, nikdy k němu takhle krutý nebyl. Naopak vítal každé zastavení k odpočinku, protože to znamenalo, že bude moct své štěně pořádně pomilovat. Zatímco ho chlapcova křehkost a poddajnost přitahovala, dokonce v něm vzbuzovala ochranitelské pudy, u Cinis ho to samé zlobí. Jsou dny, kdy se na ubohou trosku za svými zády nemůže ani podívat. Je jako chodící, všude ho pronásledující výčitka.

Gladiátor zuří už proto, že se kvůli Cinis jeho cesta domů o tolik prodlužuje. Kdyby šel sám, vzal by to ke svému kmeni tou nejkratší možnou cestou – přes Alpy. Vždyť i tam vedou dlážděné římské silnice. Bohužel si zvolil pro svůj odchod od Marah tu nejhorší dobu. I když, mohl si snad vybírat, když ho hostinská nemilosrdně vyhodila z domu i z lože? Každopádně zatímco v nížinách je dosud vcelku mírný podzim, horští velikáni už leží pod závějemi sněhu. Představa, že by s sebou vláčel těhotnou dívku závátými průsmyky, byla zcela nereálná. Flávovi nezbylo nic jiného, než hradbu Alp obejít. Obejít je západní stranou. Samozřejmě by pro oba poutníky bylo příjemnější, držet se při mořském pobřeží. Znamenalo by to teplejší počasí a snažší možnost obživy. Jenže zároveň by se tímhle směrem Germán až nebezpečně přiblížil k Římu, a to si jako uprchlý otrok a dosti známý gladiátor sotva mohl dovolit. Pokud tedy nechtěl znovu skončit v okovech, v horším případě přibitý na kříži.

Flávus se spolu se svou unavenou společnicí zastaví před zájezdní hospodou, s bílým kohoutem umně vyvedeným na vývěsním štítu.

„Chceš jít dovnitř?“ podiví se Cinis, protože po celou dlouhou, nekonečnou cestu se velký Germán podobným místům kdoví proč vyhýbal.

„Jo,“ zní lakonická odpověď. Gladiátor nemá náladu vysvětlovat, že už se mu zajídají hubení zajíci, svišti a podobná havěť, které se mu s velkou dávkou štěstí občas podaří ulovit.

„Jenže já nemám ani vindru. Ty jo?“ Kde by taky Cinis vzala peníze, když z domova utekla jen v olezlé dece?

„Jasně, že mám. Snad sis nemyslela, že 'sem u Marah dřel zadarmo?“

Plavovlasé děvče by si mohlo rýpnout, že o žádné dřině jistě nemůže být řeč, když se Germán celý čas válel u zrzavé hostinské v posteli a tu a tam vyhodil z lokálu nějakého opilce, ale rozumně mlčí. Od chvíle, kdy tak nepochopitelně zareagoval na její snahu uspokojit ho ve spánku, je totiž všechno špatně. Arnwald, jak si teď říká, už o její tělo nestojí. Neušlo jí, že si často za tmy pomáhá pod dekou od vzrušení sám, ale ona se ho nesmí ani dotknout. Chová se k ní chladněji než kdy dřív, ale dosud ji od sebe nevypudil. Přesto je třeba vážit každé slovo. Germán je v poslední době nevypočitatelný. Zádumčivost střídají výbuchy vzteku. Snad ho něco trápí, ale Cinis se s tím nesvěří.

Flávus s hlady kručícím břichem popadne děvče za ruku a beze slova ji vtáhne do hostince. Je to mnohem větší podnik, než jaký vlastnila Marah. Uvnitř je narváno k prasknutí. Pečlivě dlážděná silnice je poutníky hojně využívaná a skoro každý se chce po náročné cestě dobře najíst a v klidu se vyspat. Co na tom, že se postele v pokojících nad hospodou hemží blechami a štěnicemi? Vždycky je lepší mít ve vlasech o pár kousavých kamarádů víc, než se v noci nechat podříznout některým z lapků, jakých je v lesích kolem cesty víc než dost.

Když upachtěná, prachem pokrytá dvojice vstoupí do hučícího lokálu, obrátí se k nim jenom pár zvědavých očí. Čím je Flávus blíž své domovině, tím méně pozornosti jeho vzhled vzbuzuje. Zatímco mezi vzrůstem nevelkými, snědými Římany vypadal jako bledý obr z legend, zde je pouze jedním z mnoha. Byla by lež tvrdit, že to s jeho egem nic nedělá. Na druhou stranu je bezpochyby bezpečnější, být na cestě nenápadným poutníkem.

Dokonce ani Cinis už na sebe nestrhává pozornost sexuálně vyhladovělých tuláků. Oblečená v příliš velké, beztvaré tunice, špinavá a vyčerpaná po nekonečném putování, už v ničem nepřipomíná ono čiperné děvče se svůdným úsměvem, jímž bývala v Massilii. Ptáte se, jestli lituje svého rozhodnutí odejít s Flávem? Nu ano, lituje. A jak! Jenže teď už je pozdě vrátit se zpátky. Kam taky? Marah by ji k sobě nepřijala, na to jí děvče příliš ublížilo a jiný domov už dávno nemá. Zato bříško se jí zakulacuje a úměrně k tomu ubývají síly.

Cinis smutně pohlédne na svého společníka. Dlouho doufala, že se jí podaří získat jeho lásku pro sebe. Dělala pro to všechno. Nepovedlo se a ona netuší proč. Třebaže cestují jako pár, zůstává děvče osamělejší, než kdy dřív. Z lásky, kterou k němu z počátku skutečně cítila, zůstává jen trpká pachuť. Jenže nosí pod srdcem jeho dítě. Sama a těhotná by v těchto končinách nepřežila. Vždyť doposud nevystrčila z Massilie nos. Nedá se nic dělat, musí s ním jít dál.

Gladiátor se s úlevným povzdechem svalí na lavici k dubovému stolu. Zabral si jediné volné místo. Snad si ani nevšiml, že si Cinis nemá kam sednout. Vyčerpané děvče mlčí. Dřív by se hlasitě ozvala a sekla by po něm ostrým jazýčkem, ale dnes už na to nemá sílu. Stojí vedle stolu plného pořvávajících chlapů jako uštvaná klisna, zcela smířená se svým osudem.

Trvá to snad celou věčnost, než si Germán své nešťastné společnice všimne. „Co si nesedneš?!“ zavrčí s kyselým úšklebkem, jako kdyby ho i pouhý pohled na ni znechucoval.

„Není kam.“

Gladiátor cosi podrážděně zavrčí. Popadne za huňaté pačesy skrčka sedícího naproti němu a jedním máchnutím paže ho smete na podlahu. Mrňous začne dotčeně ječet, ale stačí jediný Flávův pohled a honem po čtyřech odleze do bezpečí. „Sedej!“ mávne Germán v královském gestu na volný kus lavice.

Cinis se na své místo vyčerpaně zhroutí. Nepoděkuje. Má co dělat, aby skryla slzy zoufalství, které se jí hromadí v očích. Zatímco se Flávus cpe pečínkou, až mu mastnota teče po zarostlé bradě, ona ze své porce jen uždibuje. Je příliš unavená na to, aby měla hlad. Místo toho se nenápadně rozhlíží hospodou. Tak ráda by tady zůstala! Radši bude zase posluhovat opilým chlapům a uspokojovat jejich choutky, protože všechno by bylo lepší, než snášet Arnwaldův chladný, pohrdavý nezájem. Jenže budou tady stát o těhotnou holku?

 

Příští hodiny stráví advokát u Marcova lůžka. Přitáhl si k němu polštářem změkčenou židli a v mihotavém světle svíce pozoruje chlapcovu tvář. Děsí ho, jaké utrpení se v ní zračí. Modlí se za jeho klidný spánek, ale ten nepřichází. Marcus dál blouzní v horečce a volá Flávovo jméno. Jindy zase naříká a mumlavě kohosi prosí, aby mu už neubližoval.

Snad stokrát Quintus natáhne ruku, aby pohladil potem zvlhlé vlasy trpícího, ale nikdy pohyb nedokončí. Jsem zbabělec. Neodvážím se tě dotknout, a přitom bych tolik chtěl.

Několikrát za noc se objeví Rút s čajem z vrbové kůry na sražení teploty. Za pomoci malé Nix vpraví pár kapek do úst nemocného. Také ho balí do mokrých, studených prostěradel, ale ani to, jak se zdá, příliš nepomáhá. Stařena na odchodu pokaždé jen zavrtí hlavou a tváří se čím dál ustaraněji.

 

Nad ránem advokát na pár okamžiků usne neklidným spánkem. Probudí ho tlumené údery a čísi rychlý, namáhavý dech. Ach Bože! Ne! Vrhne se k Marcovi, který v křečích kope chodidly do dřevěné pelesti lůžka. S doširoka otevřenýma, nevidoucíma očima těžce lape po dechu. Umírá! Spasiteli, on mi umře! Quintus se vrhne k posteli a celou vahou se položí na svíjející se tělo. Cítí pod sebou potem vlhké, prudce se napínající svaly. Chlapec skřípe zaťatými zuby a vyfukuje skrz ně krvavé sliny. Snad si prokousl jazyk.

„Pomóc! Pomozte mi někdo!“ volá zoufalý advokát, zarputile si odmítající připustit, že tohle je asi opravdu konec. Protože k čemu by bylo všechno jeho utrpení? Přeci mi neumře teď, když je konečně v bezpečí?!

Seběhnou se rozespalí sluhové, přibelhá se i Rút, podpíraná rozcuchanou Nix. Quintus se ke stařeně zoufale otočí. „Úplně hoří! Musíme zavolat doktora! Musíme…“

Rút zavrtí hlavou. „Hlouposti. Než doktor přijde, bude po klukovi. Ale možná bych něco věděla…“

„Mluv! Honem!“ vyhrkne s nadějí advokát. Má ve své chůvě jedinou naději. Než upadla jako mladé děvče do otroctví, byla v Jeruzalémě dcerou židovského lékaře. Stačila se u něj lecčemu přiučit.

„Má křeče z horečky,“ pronese přesvědčeně stařena. „Vím, jak ji rychle srazit, ale… není jistý, jestli ho to zabije nebo zachrání.“

Quintus se zajíkne. Zabije, nebo zachrání?! To má být volba?! „Musíme zkusit všechno.“

„Chlapi!“ houkne žena na dva z okounějících sluhů. „Odneste toho chudáka do lázní. A běda vám, jestli ho cestou upustíte!“

Není to nic lehkého, přenášet svíjející se, potem kluzké tělo. Vyjdou z ložnice a krytým sloupořadím spěchají kolem vnitřní, okrasné zahrady. Quintus vedle nich poklusává jako starostlivá kvočna. Minou jeho pracovnu a zamíří ke kuchyni, k níž jsou z druhé strany přilepeny malé, soukromé lázně. Tam se truchlivý průvod konečně zastaví.

„Co teď?“ otáže se zmatený advokát.

„Položte ho do nádrže se studenou vodou!“ rozkazuje udýchaná Rút, která mladým sotva stačí navzdory dívce, poskytující ji v chůzi oporu.

Quintus se nevěřícně zahledí na malý bazén s čistou vodou, v němž tak rád po horké lázni otužuje své neduživé tělo. „Je to ledové. Vždyť zmrzne!“

„No vo to přece jde!“ vysvětluje netrpělivě stařena. „Musíme ho vochladit. Okamžitě. Jemnější metody jsou k ničemu. Studený obklady ani omývání vodou nepomáhá, takže nemáme na výběr. Tak dělejte už, než vám skape v rukou!“

Sluhové už dávno uvykli naslouchat rozkazům bývalé otrokyně. Rozhodně je to lepší paní domu, než bývala věčně nespokojená a rozmrzelá Tertulla. Sotva však muži vstoupí do nádrže, rozdrkotají se jim zuby.

„Dejte ho sem!“ poručí jim Quintus, který nikdy nikomu neporoučel. Oblečený vklouzne do vody a sám se zajíkne chladem, který mu obklopí tělo. Promáčená tunika mu neposkytuje žádnou ochranu. Nechá si Marca vložit do náruče. Přitom dává dobrý pozor, aby mu udržel hlavu nad hladinou. Studená voda zapůsobí na horečkou stravované tělo okamžitě. Hoch se přestane zmítat. Napne se a ztuhne, prohnutý jako luk. Nevidoucí, vytřeštěné zorničky se rozšíří.

„No tak, neumírej!“ prosí ho advokát se slzami na krajíčku. „Bojuj přece! Nesmíš to vzdát!“ Očima hypnotizuje nehybnou, vypjatou hruď. Trvá to snad celou věčnost, než přes Marcovy zaťaté zuby se syčením pronikne vydechnutí. Zalapání po dechu. Nádech. Laní oči se zavřou. Tělo se uvolní, zvadne v advokátově náruči jako květ. Unavené svaly se roztřesou chladem.

Díky! Děkuji ti, dobrotivý Bože! Quintus se nestydí za slzy úlevy, které mu kanou po lících. Předá chvějící se tělo sluhům, protože sám by ho bez pomoci váhu nadnášející vody neudržel.

„A teď rychle zpátky do postele!“ huláká jim do zad energická Rút. „Však já už toho kloučka postavim na nohy! A líp, než nějakej řeckej doktůrek!“

Quintus ji obejme. Dlouze, pevně. Tak jako dřív, kdy pro něj zotročená Židovka bývala středobodem dětského světa. „Děkuju,“ hlesne a vděčně ji políbí do šedivých vlasů.

 

 

Zbytek noci prosedí Quintus vedle Marcova lůžka s hlavou v dlaních. Modlí se. Úpěnlivě prosí Boha o hochův život. Sám nevím, proč mi na tobě tolik záleží. Neumím pojmenovat tu tíseň, která mi starostmi o tebe svírá hruď. Jen jedním jsem si jistý – je pro mě životně důležité, aby ses uzdravil! Tak prosím, Bože, pomoz mi.

 

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 10
Jakmile došel Sydney domů, oblékl si tílko a volné gatě, vzal si míč do vaku a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Gabriel La Croix Sundám si brýle a stáhnu okénko, pohledem pohlédnu ke škole...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Můj nový kamarád z vyšších tříd se ani nesnažil předstírat, jak moc mu...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 10
Seděl jsem na lavičce jako každé ráno. Beze slova jsem vnímal krásu přírody a...