Út, 26/11/2019 - 21:59
8

Věnování: 
Pro mé milé čtenáře

 

Úprk. Splašený dech. Flávus s Cinis klopýtají lesem. Zoufale se prodírají křovím. Trní jim drásá ruce, poznamenává mnoha drobnými rankami námahou zrudlé tváře. Šlahouny ostružiní, tvořící na zemi dlouhý zelený koberec, svazují nohy jako otrocká pouta. Dívka upadne. Z žízní rozpraskaných rtů jí unikne tichý výkřik.

„Vstávej!“ sykne gladiátor a bez slitování tahá těhotnou na roztřesené nohy.

„Už nemůžu!“ vzlyká Cinis. Do krve rozedrané ruce si tiskne k břichu, které ji tak zoufale zpomaluje v útěku.

„Musíš, jinak nás dostanou!“

Pár dalších klopýtavých kroků. Dívka znovu klesne na zem. Tentokrát do měkké peřiny z opadaného listí. Stromy už setřásají svou pestře zbarvenou ozdobu. Kvapem se blíží zima. Ještě rychlejší jsou však tři jezdci na zpěněných koních.

Germán se zastaví. Ztuhne jako vlk, který větří lovce. Naslouchá. Už slyší splašený dech cválajících ořů. Muži v jejich sedlech je nemilosrdně pobízejí ostruhami. Žene je touha po krvi. Kořist už je tak blízko!

„Do prdele, už jsou tady!“ Gladiátor odtáhne vysílené děvče mezi keře. Nedbá na její protesty, když se jí trny zaryjí hluboko do kůže. Sám couvne až k prastarému dubu. Jeho široký kmen mu bude v boji chránit záda. Popadne do ruky nůž. Je to dlouhý lovecký tesák.

Už jsou tady. Hložím se řítí tři koně. Cinis se s vyděšeným zaskučením schoulí v křoví. Najednou už jí ostré trny nevadí. Hlavně, že poskytují úkryt před nebezpečím. Štvaná zvířata jsou splavená potem. Široce rozevřenými nozdrami nasávají chladný vzduch pozdního podzimu. Na prsa jim z otevřených tlam, zraňovaných ostrými udidly, odletuje zrůžovělá pěna.

Muži na jejich hřbetech jsou zdivočelí lovem. Co na tom, že místo lišky štvou člověka? Dostali za tuhle krvavou práci dobře zaplaceno. Příbuzní kupce, jehož Flávus v záchvatu šílenství ubil v zájezdním hostinci, sáhli pěkně hluboko do svých naditých měšců. Kdo by litoval tuláka a těhotnou couru, když mu tahle chvilka práce vynese obživu na část zimy? Také námezdní mordýři mají rodiny. I jejich děti chtějí jíst. Vede je ramenatý vousáč se soudkovitým hrudníkem a křivýma nohama rozených jezdců. Na lov s sebou vzal dva manželčiny bratry. Zelenáče, kterým ještě teče mléko po bradě. Dopadnout jednoho tuláka jistě nebude žádná potíž a peníze z odměny aspoň zůstanou v rodině.

Muži tvrdě škubnou otěžemi. Udidla se koním bolestivě zaryjí do citlivých dásní. Ti zastaví tak prudce, až skoro zadky dosednou do spadaného listí.

„Zahoď nůž a možná přežiješ!“ křikne nejstarší z lovců, ten s rozježeným černým vousem, na vyčkávajícího Fláva.

„Tak si pro něj pojď, chytráku!“ zašklebí se vyzývavě gladiátor. Musel by se dočista zbláznit, aby se vzdal své jediné zbraně.

Ti tři mu úšklebek směle oplatí. Chce boj? Taky dobře! Stejně mají rozkaz tuláka zabít a jako důkaz, že splnili svůj úkol, musí kupcům dopravit jeho uťatou hlavu.

„Fragare, pohlídej koně!“ Vousáč hodí otěže tomu nejmladšímu. „A ty, Polgare, za mnou!“

Dva mužští kráčí k Flávovi. Pomalu a obezřetně. Takhle se neloví srnec, ale vlk. Dobře si všimli tulákovi vysoké, svalnaté postavy a ta je nutí mít se na pozoru. Přesto jsou to hlupáci. Podcenili záblesk šílenství v Germánových bouřkově šedých očích. Podcenili jistotu, s níž svírá dlouhý nůž. Nevědí nic o jeho minulosti utopené v krvi. O rocích, kdy bylo jeho jediným řemeslem brát životy.

Lovci jsou tady páni, mají přeci meče. Ne ony směšně krátké gladiusi obvyklé v římském vojsku, které jsou dobré leda tak k bodání na malou vzdálenost. Kdepak, oni svírají v rukou dlouhé, dvousečné zbraně místních kmenů. Takové pádné ostří dokáže chlapovi utnout ruku a břicho mu rozpáře dřív, než stačí zavolat: „Mámo!“

Potěžkají meče v dlaních. Posměšně hledí na ubohý nůž v tulákově pěsti. „Tak co, nerozmyslíš si to?“

Flávus se ani nepohne. Dál se zády opírá o kmen stromu, který je prozatím jeho jedinou jistotou.

„Třeba se nás bojí,“ vysmívá se Polgar.

„Máte keců jako baby!“ houkne na ně Germán. „Nenasral sis náhodou do gatí, chlapečku? Z tvý mámy jde vo moc větší strach, než z tebe. Možná by ti mohla pučit sukni a táta by tě moh' šukat místo ní!“

Polgar zrudne. Rozběhne se dřív, než ho stihne starší a moudřejší druh zadržet. Vrhne se na Fláva s mečem vysoko zdviženým nad hlavou. Pokud by dostal šanci udeřit, rozťal by gladiátora ve dví. Jenže takovou možnost samozřejmě nedostane.

Germán čeká u kmene stromu do poslední možné chvíle. Už skoro cítí mladíkův horký dech. Teprve tehdy máchne nožem v úrovni boků a uskočí. Polgar čelem narazí do vrásčité kůry dubu. Sveze se po ní na zem. Svalí se na bok. Meč mu vypadne z ruky. V němém úžasu zírá na svoje břicho. Na rozpáranou halenu. Na krev, rychle prosakující látkou. Na střeva, kluzce se deroucí ven. Mladík křičí. Řve tak hrozně, až všechno živé v lese poplašeně oněmí. Zvířata neomylně poznala hlas smrti.

„Ty svině!“ zakvílí nejmladší z lovců. Ten, který měl za úkol hlídat koně. Nechá zvířata jejich osudu a s tasenou zbraní vyběhne vstříc vrahovi svého bratra.

Vousáč ho stačí zadržet na poslední chvíli. To málo, co z jeho obličeje vyčuhuje kolem rozježeného vousu, je rudé vztekem. Ne, že by mu na otravném švagrovi až tak záleželo, ale v duchu už slyší nářky a výčitky své mladé manželky. Nejspíš bude zatraceně dlouho trvat, než si ho zase pustí do postele. „To's neměl dělat!“ procedí skrz zažloutlé zuby směrem k tulákovi. Jako kdyby mohl Flávovi provést ještě něco horšího, než co s ním už má v úmyslu. Uřízne mu snad hlavu dvakrát?

Gladiátor se vrátí zpátky ke stromu a pomalu, s pohledem vyzývavě upřeným na ty dva, podřízne ječícímu mladíkovi hrdlo. Ten rámus už mu stejně lezl na nervy. Ticho, které se rozhostí vzápětí, je však víc než zlověstné.

„Né!“ skučí přeživší bratr a svíjí se ve vousačově pevném sevření.

„Mlč, hlupáku!“ okřikne ho vůdce. „Polgar si za to mohl sám! Chceš snad dopadnout stejně? Ne?! Tak ticho a nech mě přemejšlet!“

Na rozdíl od něj už má gladiátor váhání dost. Prsty mokrými krví uchopí meč mrtvého. Potěžká ho v dlani. Zdá se být dobře vyvážený. Pokud měl v aréně možnost výběru, vždy si zvolil zbraň podobnou této. Jeho otec si nesl do války s Římany zrovna takový meč. Arnwald, jak mu tehdy všichni říkali, po něm celé dětství zálibně pokukoval. On sám se tehdy musel spokojit s dobře naostřeným kopím. Meče byli a jsou drahé. Ne každý si je může dovolit. Ale Flávus teď jeden vlastní a čepel zbraně hladoví po další krvi. Je třeba ji ukojit. Germán nakročí k těm dvěma váhavcům. Oporu stromu už nepotřebuje. Roztřesený kluk není žádný soupeř a s vousáčem si rád poměří síly.

Jenže vůdce lovců není až takový hlupák. Nemá v úmyslu vrhat se bezhlavě do rizika. Už dávno mu není dvacet a nenechá se tak snadno vyprovokovat. Potřebuje mít proti překvapivě silnému soupeři nějakou výhodu. Vypadá to, že štěstí stojí při něm. V blízkém křoví totiž zahlédl pohyb. Zaslechl tajené zasténání. Vrhne se k mlází a popadne ukrytou dívku za tlustý cop. „Ale, ale, copak to tady máme? Tak jen pojď na světlo, lasičko!“ Táhne ubohou Cinis trním a nic nedbá na její bolestný křik. Drží ji před sebou jako živý štít a jejím chabým pokusům o obranu se jen směje.

Germán strne, když se ostří lovcova meče nebezpečně přiblíží k dívčinu kulatému břichu. Také Cinis ztuhne úlekem. Tisíckrát si mohla opakovat, jak nechtěné dítě nenávidí, ale pořád zůstává matkou a tento pradávný instinkt je silnější, než jakékoli předsevzetí.

„Předpokládám, že tam vevnitř je tvůj parchant!“ vycení vousáč svůj nehezký chrup. „Odhoď meč a klekni, nebo se ten harant podivá na svět už teď!“

Gladiátor stojí na půl cesty mezi stromem a lovci a v očích má smrt.

„Prosím, Arnwalde, poslechni ho!“ žadoní uplakaná dívka. Nechce umřít v tom bezejmenném lese a kupodivu už si ani nepřeje, aby zemřelo její dítě.

„Jo, správně. Poslechni mě, nebo jí rozpářu pupek!“

Flávus zatne zuby, aby zkrotil nejhorší nápor vzteku. Měl bych bojovat! Měl bych tomu hajzlovi useknout hnát po hnátu, jenže… je to moje dítě. Ruka se zbraní mu poklesne. Meč tiše dopadne do měkkého koberce z listí. O několik kroků dál klesne na zem i sám Germán. Kolena se mu zaboří do vlhké hlíny. Je to zdánlivé gesto odevzdání, avšak v šedých očích dosud doutná touha po krvi. Zabít! Roztrhat! Rozdrásat jim hrdla! Šelma v gladiátorově nitru zuřivě vrčí. Je to ta samá bestie, která se tak děsivě a nečekaně probudila v horním patře špinavého zájezdního hostince. To Flávus sám je ta šelma!

Do okraje zorného pole se mu dostanou mužské nohy v hnědých nohavicích. Vousáč předal Cinis pláčem usoplenému Fragarovi spolu s rozkazem, aby ji bez váhání vrazil meč do břicha, pokud si tulák něco zkusí. Sám se vydal dokončit zadanou práci. Přece by něco takového nesvěřil vyjukanému klukovi! Lovec v pravici pevně svírá zbraň, kterou ještě před chvílí hrozil těhotné dívce. Připravuje se zasadit uštvané kořisti smrtící úder. Jenže tulák se jistě bude v poslední chvíli bránit. Tím spíš, když pochopí, že přišel jeho konec. Každý živý tvor se pokouší bojovat proti přicházející smrti. V tom okamžiku všichni zapomenou na vzletná slova o sebeobětování a chtějí hlavně přežít. Proto vousáč naoko řekne: „Když budeš poslušnej, jenom tě svážu. Nemusí týct krev. Dostal 'sem zaplaceno, abych tě přived ke kupcům živýho. Nebraň se a přežiješ ty i tvoje ženská.“

Naděje je mocná síla, to lovec moc dobře ví. Taky se jí dlouhé roky planě utěšoval, když čekal, až mu jeho první žena porodí vytouženého syna. Poté co předloni zemřela na horkou nemoc, neplodná a suchá jako stará větev, opájel se vousáč novou nadějí, že mu dědice povije další manželka. Je mladá, má široké boky, ale i rok po svatbě stále zůstává jalová. Jenže naděje je prolhaná mrcha a jak se říká, umírá poslední. Také vousáče trapně ulovila do své sítě. Proto ví, že kdyby ji teď tulákovi vzal docela, půjde proti němu třeba s holýma rukama. Ale takhle? Jistě se bude chovat jako beránek, jen pro tu mizivou šanci, že se mu cestou za kupci podaří uprchnout. Hlupák!

Hlupák, myslí si Flávus. To vážně věří, že mu na něco takovýho skočim?! Podřízne mě, sotva se mi dostane do zad. Germán si přesto hraje na pokorného. Dokonce dovolí vousáčovi, aby se k němu přiblížil na délku meče. Pak se vrhne po jeho nohách. Navzdory své výšce a váze je mrštný a rychlý. Popadne muže za kotníky a srazí ho na zem. Listí šustí, jak se v něm oba muži vztekle převalují. Meč odlétl stranou, zbývají jen nohy, ruce, zuby. Vrčí na sebe jako zuřiví psi. Oči jim planou nenávistí. Pevně se svírají stehny, hruď je přitisknuta k hrudi. Lítý boj tak trochu připomíná milostnou hru.

Fragar stojí stranou a neví, co si počít. Dostal za úkol hlídat těhotnou holku, ale jeho švagr je právě v úzkých. Navíc je tu nezanedbatelná touha pomstít se za vraždu bratra. Ještě včera spolu chytali v potoce ryby a teď? Leží jen kousek od něj podříznutý jako ovce! Fragar odstrčí Cinis tak prudce, až se děvče svalí na zem. S připraveným mečem zamíří rovnou k bojujícím mužům. Okamžik nad nimi nerozhodně stojí. Je těžké zvolit, kam zasadit úder. Nerad by zranil příbuzného.

Konečně příležitost! Tulák získal v boji navrch a přitlačil vousáče obličejem do hlíny. Jednu ruku mu láme v bolestivém chvatu a netuše hrozící nebezpečí, ukazuje Fragarovi nechráněná záda. Mladíkovi zasvítí oči. Prudce odtáhne pravačku od těla, aby mohl vší silou bodnout a… do boku se mu vnoří cizí čepel. Je studená a vražedně ostrá. Fragar na tu podivnou věc třeští oči. Poznává bratrův meč! Jílec však drží v malých, roztřesených dlaních Cinis. Obličej má bledý strachem, ale odhodlaně noří ostří hloub a hloub do mladíkova těla. Kluk klesne na kolena. Tiše. Bez hlesu. Chce něco říct, ale už to nestihne. Udivený výraz mu nevymizí z tváře ani ve chvíli, kdy se mrtvý skácí k zemi.

Flávus jediným pohledem zhodnotí situaci a okamžitě využije příležitost. Hmátne po meči, který mladíkovi vypadl z ruky. Je příhodně blízko, stačí se jenom natáhnout. Přitiskne špičku ostří zezadu na vousáčovu šíji. Sám mu na širokých zádech skoro klečí a nepřestává mu páčit ruku, v níž už praští kosti. Zapře se celou vahou do jílce. Čepel překvapivě hladce projede mezi krčními obratli a téměř oddělí hlavu od těla. Vůdce nájemných vrahů to měl rychlé. Na Flávův vkus až příliš.

Gladiátor vstane. Olepený listím a mokrou hlínou připomíná příšeru z dávných bájí. Ještě stále vydýchává nápor opojného vzrušení z boje. Chvilku to trvá, než si konečně všimne opodál stojící Cinis. Dívka nedokáže odtrhnout vytřeštěný pohled od svého prvního zabitého. Je jím jako hypnotizovaná. Štítivě upustí zkrvavenou zbraň.

„Děkuju,“ vysloví Germán nahlas svou vděčnost a přátelsky jí stiskne rameno, protože záchrana života si vděk bezesporu zaslouží. Vždy praktický Flávus se vydá pochytat koně lovců. Zvířata naštěstí neutekla daleko. Zlákaly je mladé výhonky ostružiní, na nichž si teď všichni tři mlsně pochutnávají. Flávus si je se zájmem prohlíží. Jsou to poměrně nízká, robustní zvířata, úžasně obratná v těžkém terénu. Sice nijak neohromují krásou ani temperamentem, ale zato dokáží zůstat výkonní i při minimální péči. Což je přesně to, co gladiátor nyní potřebuje. Přivede k Cinis šedou klisnu s mírnýma očima. „Umíš jezdit?“

Děvče nepřítomně zavrtí hlavou. Ještě pořád nedokáže odvrátit pohled od těla na marách z listí.

„To je jedno, budeš se prostě držet sedla. Stejně pojedeme pomalu. Na toho zmetka se vykašly. Zasloužil si to a já bych ho stejně zabil. A mnohem bolestivějc, než ty.“ Gladiátor mluví k dívce nečekaně mírným tónem. Skoro by se dal nazvat přátelským. Divíte se, že tak najednou obrátil? Zrovna on, který ji vždycky považoval za onuci a břímě? Vysvětlení je jednoduché. Cinis mu zachránila život v boji a tímto činem v jeho očích nesmírně stoupla v ceně, protože ničeho si válečníci Flávova kmene neváží víc. Už pro něj není jen hloupou holkou, přítěží na cestě, ale respektovaným spolubojovníkem. Navíc má teď vůči ní velký dluh, který bude muset splatit.

Skoro něžně pomůže otřesené dívce do sedla. Ta se ihned křečovitě chytí hrubé koňské hřívy. Germán posbírá meče. Pečlivě očistí čepele od krve a vloží je do pochev, které získal od opasků mrtvých lovců. Jednu zbraň si samozřejmě nechá. Tu nejlepší, vousáčovu. Stejně tak si k jízdě vybere jeho vraného hřebce. Zbylé dva meče připevní k sedlu. Má v úmyslu je později prodat spolu s třetím, nadbytečným koněm. Toho nechá pohybovat se volně, jen mu sváže otěže na šíji, aby si do nich nešlápl. Ryzáček, poslušen stádového pudu, se bude ostatních koní jistě držet jako klíště.

Flávus nasedne a pobídne hřebce do kroku. Rychleji nepojede, aby ze sebe Cinis nevytřásla dítě. I tak jim ceste uteče lépe a pohodlněji, než kdyby se plahočili pěšky.

 

Zase další den, kdy stojí Quintus nevítán mezi dveřmi ložnice. Té ložnice, v níž se pomalu zotavuje mladý pacient. Není mu dovoleno vstoupit. Marcus mu dal už mnohokrát jasně najevo, že o jeho přítomnost nestojí. Jsou to hořké lekce sebeovládání a pokory. Já vím, Bože, že jsem nevděčník. Měl bych být rád, že se jeho stav lepší. Co záleží na tom, že já v jeho očích nadále zůstávám největším nebezpečím? Rút mi včera řekla: „Člověk neni pes. Vděčnost vod něho nečekej.“ Ne, o vděk opravdu nestojím, jen… bolí mě, když se na mě tak dívá. S takovou nenávistí. Proč právě na mě? Nix za ním chodí několikrát denně. Snese dokonce i Rút, které lékař svěřil převazování jeho ran, aby nemusel docházet denně. Jen já se k němu pořád nesmím ani přiblížit!

Quintus s jistou stopou závisti pozoruje děvče, která sedí na lůžku za Marcem a pomalu, něžně mu rozčesává vlasy. Dělá to tak každý den. Zdá se, že to oba dva nadmíru těší. Nix má oživlou panenku a Pompejan upadá blahem nad takovou péčí do sladkého polosnění. Pravidelně opečovávané, kaštanově hnědé prameny se zdravě lesknou ve slunci, jehož paprsky se vkrádají do ložnice otevřeným oknem. Dokonalá idyla.

Advokát sleduje chlapcův hezký profil a cítí, že se v něm cosi láme. Každá trpělivost má přeci své meze! Pokročí vpřed. „Jsem Quintus Valerius,“ vyhrkne skoro zlostně. „Copak si na mě, Marcu, vážně nepamatuješ?“

Pohled, který mu hoch věnuje je všechno, jen ne vlídný. Nix odloží hřeben a napjatě oba své milované muže sleduje.

„Jsem advokát. Přišel jsem za tebou tenkrát k Aureovi, abych ti pomohl. Už si vzpomínáš?“

„Ano, ale nechal jsi mě tam!“ Chlapcův hlas zní ještě pořád ochraptěle. Od svého probuzení ho mnohokrát nepoužil. „Nezapomněl jsem na tebe, massilijský advokáte. Ale nezapomněl jsem ani na to, co mě čekalo, když jsi z Domu milostí zbaběle utekl a mě jsi tam nechal! Jak bych ti něco takového mohl odpustit?!“

Quintus se zarazí. Dotčené rozhořčení z něj vyprchá stejně rychle, jako mizí poslední sníh pod jarním sluncem. „Máš pravdu… jak bys mohl?“ Poraženecky vycouvá z pokoje. Tiše za sebou zavře dveře. Zvenku se o ně opře zády. Bojí se, že se pod ním podlomí roztřesená kolena. Zavře oči. Přesto zpod pevně semknutých víček vyklouzne několik slaných krůpějí. Ach Bože, vždyť on má pravdu! Jak by mi vůbec kdy mohl odpustit?!

 

Od toho dne už Quintus Marca nenavštěvuje. Nechce ho obtěžovat svou přítomností. To však neznamená, že by se s tím smířil. Chřadne smutkem i výčitkami svědomí. Málo jí a noci tráví na modlitbách. Vadne jako květina, oloupená o slunce a vodu.

Stará Rút není jediná, kdo si toho všiml. Nix dochází k advokátovi na hodiny čtení a psaní. Tak, jak to Quintus její matce slíbil. Děvče vzhlédne od voskové tabulku, do jejíhož měkkého povrchu s takovou námahou sesmolila pisátkem několik kostrbatých písmen a otáže se s bezprostředností dítěte: „Strýčku Quinte, proč jsi pořád tolik smutný?“

Strýčku mu začala říkat sama. Nikdy by se to od ní neodvážil žádat, ale udělala mu tím radost. Vlastní děti má sice daleko, v područí manželky, ale tohle děvče může být jistou náhradou. Změnila se. Hodně se změnila. Když přišla do Quintova domu, bylo to zakřiknuté, bázlivé stvořeníčko. Ne tolik jako Marcus, ale v něčem se mu hodně podobala. Klid a bezpečí advokátovy domácnosti s ní dokázaly hotové zázraky. Jako kdyby se jí vrátilo dětství, které nikdy neměla šanci prožít. Jako na nejstarším děvčeti z rodiny na ní vždycky ležela tíha odpovědnosti za mladší sourozence. Už jako šestiletá dokázala přebalit miminko. O pár let později k ní začal otec v noci lézt pod deku. Tím její dětství skončilo definitivně. To až nyní si může dovolit být zase malým, bezstarostným děvčátkem. A že se snad projevuje mnohem dětštěji, než by odpovídalo jejím jedenácti letům? To jí v Quintově domě přeci nikdo vyčítat nebude.

Advokát si povzdechne. „Proč myslíš, že jsem smutný?“

„Protože už se vůbec nesměješ. Ani trochu. Rút říkala, že je to kvůli Marcovi. Měla pravdu?“

Rút by hlavně neměla tolik mluvit. Co neví, nepoví. Ale děvče se mě na něco ptalo. Zaslouží si pravdivou odpověď. Děti jsou čisté. Od Boha. Nemělo by se jim lhát. „Ano, možná je to kvůli Marcovi.“

„Protože tě nemá rád?“ Malé všetečce nic neujde. Jak by si mohla nevšimnout napětí mezi jejími dvěmi nejmilejšími muži?

Bolí to, slyšet to nahlas, ale aspoň v tomhle a tentokrát bych mohl projevit jistou míru statečnosti. „Máš pravdu. Nemá mě rád. Nezlobím se na něj. Má na to právo.“

Nix svraští čelo, jak usilovně přemýšlí. Nejde jí do hlavy, že ten hezký, tichý Marcus může Quinta nenávidět, když ho strýček přeci zachránil! Soucitně pohladí advokáta po hřbetu dlaně. „Neboj se. Já mu domluvím, aby tě měl zase rád.“

 

První příležitost k tomu má už o několik hodin později, kdy asistuje Rút při převazování pacienta. Zdá se, že Židovka je dnes v obzvlášť nevrlé náladě. Celý čas brblá cosi o nevděku jistých lidí, který už hraničí s drzostí. Koho myslí těmi „jistými lidmi“ se ukáže ve chvíli, kdy se oboří na Marca, lhostejně ležícího na posteli. „Já mám teda pochopení pro ledacos, ale vocaď až pocaď, milej hochu! Co ti náš ubohej Quintus udělal, že se k němu chováš hůř, než k prašivýmu psovi?! Ten chudák se plouží po domě jako učiněný neštěstí! Uvědomuješ si vůbec, že ti zachránil život?!“

Nix rychle pohlédne na Marca. Je zvědavá na jeho reakci. Bude se zlobit? Nebo hádat? Na hádky je z domova zvyklá. Ne, že by se jí po nich v tomto tichém domě stýskalo. Žádné vzrušené scény se nedočká. Pompejan dál lhostejně hledí mimo ně. Ve tváři se mu nepohne ani sval. V mysli mu však víří rej otázek a taky jedno zásadní rozhodnutí.

 

Sotva za Nix a Rút zapadnou dveře, posadí se Marcus na lůžku. Ještě chvíli vyčkává, až se šírání za oknem promění v temnou noc. Poupraví si zemitě hnědou tuniku, která mu byla milostivě darována. Vstane. Pravda, nohy ho ještě příliš neposlouchají. Pohybuje se nejistě jako právě narozené hříbě. Jednou rukou se přidržuje zdi, zatímco se potácí k východu.

Musím opustit tento dům! Musím! Je jako zlatá klec. Sice je v ní pohodlně, ale pořád jsou to mříže. Jakou mám jistotu, že se ten hodný a milý Quintus najednou nerozhodne mě znovu prodat? Třeba zase do bordelu! Ne, to bych si radši vzal život!

Marcus opatrně otevře dveře. Dává pozor, aby ani trochu nezavrzaly. Kryté sloupořadí za nimi je prázdné. Stejně tak i zahrada, která je zeleným srdcem domu. Vklouzne do ní. Statečně ignoruje nevolnost mísící se se slabostí, která už ho stihla zachvátit. Rány pod obvazy pobolívají, ale to ho sotva může zastavit.

Advokátův domov je v tuto pozdní dobu tichý. Bosá chodidla pleskají po kamenné dlažbě. Marcus brzy začne proklínat rozlehlost sídla. Velikostí se hravě vyrovná jeho rodnému domu v Pompejích. Na rozdíl od něj je však toto místo podivně strohé ve výzdobě. Stěny bez barevných fresek a chodby bez nahých soch bohů a idolů působí přísně. Člověk by se tu snadno začal bát vlastního stínu. Marcus tedy určitě. V tuto chvíli ho k smrti děsí každý hlasitější zvuk. Je životně důležité, aby se odtud dostal co nejrychleji.

V jednom z pokojů se dosud svítí. Od chodby je oddělen pouhým neprůhledným závěsem. Ten je z části odhrnutý. Marcus opatrně, ještě pořád skrytý pod ochranným pláštěm temnoty, nakoukne dovnitř. Spatří Quinta sedícího za stolem, jehož rozměrná deska se téměř ztrácí pod úctyhodnou hromadou svitků. Advokát však ani jeden z nich nečte. Sedí se schýlenou hlavou, čelo si podpírá dlaní. Má zavřené oči. Vypadá, jako kdyby o něčem hluboce přemýšlel. Možná prostě jen usnul. Marcus po špičkách přeběhne zrádný kužel světla a ani se za svým dobrodincem neohlédne.

Jeho největší obava, aby u dveří na ulici nestál hlídač, se naštěstí nepotvrdí. Masivní, železem pobitá křídla jsou zajištěna těžkou závorou. Chce to trochu námahy, aby ji Marcus bez hluku nadzdvihl, ale podaří se. Cesta je volná! Pompejanovi se vybaví jeho dva marné útěky od bývalých pánů. Vždycky po nich následoval krutý trest. Pokud se mu to nepovede tentokrát, bude to jistě jiné. Navzdory zlosti na Quinta Marcus nevěří, že by ho advokát potrestal. Bude zklamaný, to jistě. Opravdu si zaslouží můj nevděk? Nevím a nechci nad tím teď přemýšlet!

Ulice je temná, pouze v oknech některých domů dosud hoří olejové lampy, u těch movitějších i svíce. Mám skvělou šanci, dostat se pryč z tohoto prokletého města. Možná jedinou!

Marcus utíká a nohy se mu každou chvíli zaboří do něčeho nechutného. Pokouší se vyhýbat tělům, povalujícím se na ulici. Ne vždy se mu to podaří. Přišlápnutí opilci a žebráci klejí a hlasitě nadávají. Až příliš hlasitě. Útěk se mění v bezhlavý úprk. To se Marcovi nevyplatí ve chvíli, kdy běží kolem jedné z mnoha massilijských hospod. Dveře se nečekaně otevřou. Tmu prořízne kužel matného světla. Na ulici se vypotácí muž. Má lysou hlavu a široká ramena. Navzdory očividné opilosti zareaguje rychle. Popadne Marca, který už nestačil zbrzdit svůj běh, za tuniku a strhne ho k sobě.

„Ale, ale, copak to tu máme za úlovek?“ zachechtá se posupně.

Silný mužský stisk, hrubý hlas, pach starého potu. Marcus ztuhne. Hrůza ho znehybní jako myš, zhypnotizovanou kobrou. V mysli se mu s omračující silou vybavý všechny ty výsměšné hlasy, odporné pachy a bolestivé doteky. Je zpátky v Thutmosově nevěstinci, ačkoli pořád ještě stojí na massilijské ulici. Je to jako kouzlo. Jako krutý trik. Minulost vytlačila realitu. Všechny zlé vzpomínky jsou zpátky s puncem a silou přítomnosti.

„To je ale náhodička,“ mumlá si spokojeně opilec. „Člověk vyjde z hospody a do náruče mu vletí takovej ptáček. Ukaž se mi!“ Vtáhne toporného Marca do světla. „Jo, pěknej vrabčáček. Jestlipak taky umíš zpívat?“

Chlapec se zbaví ztrnulosti až ve chvíli, kdy s ním opilec pořádně zatřese. Vyhrkne první, co mu slina přinese na jazyk: „Okamžitě mě pusť! Jsem svobodný římský občan, rozumíš?! Nemáš žádné právo mě zadržovat!“ Proč to pořád opakuju? Copak mi to někdy pomohlo?

Chlap si posměšně odfrkne. „Římskej vobčan, jo? To určitě!“ Sjede krhavým zrakem Marcovu prostou tuniku i obvazy, halící jeho četné rány. „Seš vobyčejnej otrok. Otrok na útěku! Víš, co se s takovejma ptáčkama dělá?!“

Vím! Pošlou mě do dolů, kde se brzy udřu k smrti. Nebo mě ukřižují. V nejlepším případě mi na čelo vypálí cejch – potupné slovo „uprchlík“. Tak, aby mě napříště každý poznal a udal úřadům. Otrok bez pána je méně než nic. Nevzdechne po něm ani pes. „Patřím Quintu Valeriovi!“ vylétne z něj dřív, než si to stačí pořádně promyslet.

Chlap se zarazí. „Tomu advokátovi chudejch?“

Marcus horlivě přikyvuje. Teď už není cesta zpátky. Musel prostě volit mezi menším zlem.

„Dobře. Řekněme, že ti věřim, ale co teda děláš takhle pozdě v noci venku?“

„Vyřizoval jsem pro pána vzkaz jednomu z jeho klientů,“ lže Marcus beze studu. „Byla to neodkladná záležitost.“

Opilec stojí a drbe se na bradě, stižené jakousi ošklivou vyrážkou. Přemýšlí. Kluk je pěknej a mladej. Určitě bych za něj utržil slušnej peníz. Jenže jestli vopravdu patří advokátovi, moh' bych si tim taky zadělat na pořádnej malér. Byla by to krádež, navíc bohatýmu pánovi. Na druhou stranu neni k zahození mít šikovnýho přímluvce u soudu. S mojí slabostí ke rvačkám by se to mohlo vobzvlášť hodit! „Quinta Valeria znám. Je to dobrej chlap. Spravedlivej. Spoustě z nás, vobyčejnejch lidí, pomoh' ze srabu. Jestli vopravdu patříš jemu, vrátim tě. Ale nepřej si mě, jestli si mi lhal!“

 

Cesta k advokátovu domu se zdá být nekonečná. Aspoň pro Marca, který marně vymýšlí způsoby, jak na poslední chvíli uniknout. Spásný nápad nepřichází a pak už je pozdě. Muž, který mezitím stačil částečně vystřízlivět, neurvale tluče na vchodové dveře.

První se objeví rozcuchaná hlava jednoho ze sluhů.

„Zavolej mi svýho pána!“ poručí si hospodský povaleč. „Vedu mu překvapení.“ Na dotvrzení svých slov s Marcem pořádně zatřese.

Sluha zmizí v domě, ale ještě předtím vrhne na mladého Pompejana udivený pohled. Zřejmě mu nejde na rozum, co ten tolik opečovávaný pacient dělá venku na ulici.

Quintus se objeví hned vzápětí. Zřejmě už byl rozespalým sluhou o podivné situaci informován. Nevypadá překvapeně, že chlapce vidí. „Co se stalo, Marcu?“ otáže se s naprostým klidem. „Ztratil ses?“

„Něco takovýho,“ zamumlá mírně zaskočený pijan namísto trpce mlčícího Pompejana. „Narazil 'sem na něj v nebezpečnejch končinách. Řek' sem si, že ti ho radši přivedu domů, pane. Na takovýho hezounka může venku čekat spousta nástrah.“

„Jsem ti vděčný. Tady máš odměnu za tvou námahu.“ Několik mincí rychle vymění majitele. „A kdybys měl v budoucnu nějaké potíže u soudu, ozvi se mi. Ode dneška máš ve mně přítele.“

Chlap spokojeně zamručí. „Dycinky k službám,“ rozloučí se s lehkou úklonou a zmizí ve tmě.

Marcus stojí jako solný sloup. Bylo ponižující naslouchat rozhovor o sobě, jako by tam ani nebyl. Asi už bych na to měl být zvyklý. Jsem přece otrok!

„Hodláš ještě utíkat, nebo se konečně vrátíš domů?“ osloví ho trochu trpce advokát.

Je uražený, že jsem se pokusil uprchnout? Co čekal?!

„Možná bys měl jít radši dovnitř, než se o tebe začnou zajímat městské stráže. Ty bych tak snadno pár měďáky neuplatil.“

Městské stráže? Co když mě vrátí Thutmosovi?! Nevím nic o tom, jakým způsobem jsem se od něj dostal. Co jestli po mně ten odporný člověk stále pátrá?! Marcus vklouzne otevřenými dveřmi do domu. Zastaví se na prahu. „Nemysli si, že to vzdávám! Stejně od tebe uteču!“

Advokát mu věnuje smutný, se všemi budoucími křivdami smířený pohled. „Dobře, ale teď si jdi odpočinout. Vypadáš, že každou chvíli omdlíš. Už zase krvácíš.“

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
   Dorothy toho rána dlouze, znaveně zívla. Protáhla se a rozhlédla...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 21
Všimol si, ako naňho hľadím a usmial sa na mňa tak sexi úsmevom, až som bol...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Potichu som ho nasledoval do auta. Polícia mi zrušila internát a ja som zbytok...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 22
Z dlouhého sezení na židli začala Exiho nehorázně bolet záda, musel ještě...