So, 04/01/2020 - 21:44
17

Věnování: 
Pro moje čtenáře

Je teprve chvíli po poledni, když Flávus přitáhne svému černému hřebci otěže a do ticha mrazivého dne pronese: „Konec trmácení, Cinis. Tady se utáboříme.“

Děvče na šedé kobylce se překvapeně rozhlédne kolem. Nijak se jí ten nehostinný kout vyvýšené planiny nezamlouvá. „Proč právě tady? Není tu přístup k řece, takže nebudeme mít vodu. Navíc jsme moc blízko lesa, čímž ztracíme přehled nad okolím. Kdokoli se může schovat mezi stromy a pobít nás, až usneme. Slunce je ještě vysoko, Arnwalde, určitě stihneme do tmy najít lepší místo.“

Germán na ni pohlédne s neskrývanou pýchou. Dobře 'sem jí to naučil. S takovou už by dokázala přežít v divočině sama. Teda nebejt těhotná, samozřejmě. „Seš unavená a koně taky. Rozděláme voheň a něco sníme.“

„Oheň?!“ vyjeví se děvče. „Vždyť jsme na kopci, bude nás vidět široko daleko!“

„No a to právě chci,“ ušklíbne se gladiátor. „Jestli si to dobře pamatuju, 'sme už docela blízko místa, kde by podle toho bláznivýho Hermana měla bejt moje sestřička. Vlastně skoro na dohled. Jenomže nás vod ní dělí jedna zatraceně zrádná bažina, co tě s chutí schramstne jako hladovej pes. Blbý je, že ta dotyčná vesnice se nachází přímo na vostrůvku uprostřed močálu, takže máme trochu problém.“

Cinis se široce usměje, když pochopí jednoduchost jeho plánu. „Takže ty chceš, aby si pro nás přišli sami.“

„Chytrá holka,“ ocení Flávus její bystrost a není v tom ani stopa po dřívějším sarkasmu. „Necháme se pěkně v klidu zajmout a vodvíst do tý jejich vísky. Bez boje. Až mě Gudrun uvidí, všechno se vyřeší samo.“

„A co jestli ten blázen lhal a tvoje sestra tam není?“ odváží se Cinis zeptat na to, co ji celou cestu sem vrtá hlavou.

Germán pokrčí širokými rameny. Sám se nad tou otázkou natrápil až dost, ale stejně mu nezbývá nic jiného, než to prostě a jednoduše zkusit. Pokud to neudělá, bude si to vyčítat až do konce života. „Jestli tam Gudrun nebude, tak…“ Tak nás nejspíš rovnou hoděj do tý jejich smradlavý bažiny jako oběť bohům, to je celkem jistý. „Hele, to vyřešíme pozdějc. Zatím mi prostě věř.“

 

Sotva se na krajinu snese soumrak, zaslechne Flávus kolem jejich tábořiště podezřelý šramot. Ne snad, že by ti dosud neviditelní muži byli tak nemožně hluční. Vlastně jsou celkem dobří, to je jim Germán ochoten přiznat. Například taková Cinis, rozčesávající si u plápolajícího ohně své popelavě plavé vlasy, o nich nemá ani tušení. Jenže gladiátor kdysi také býval lovcem kmene. On se nenechá tak snadno zmást. Pro splnění plánu je však třeba zachovat navenek klid. Nevyplašit lovce. Hrát si před nimi na nic netušící oběť. „Půjč mi ten hřeben,“ vybídne tedy gladiátor děvče nevzrušeným tónem, který ani v nejmenším neodpovídá nebezpečí, v němž se právě oba ocitli.

„Proč?“ zdráhá se Cinis. Nechce se zbavovat drahocenného pokladu, který je v tuto chvíli jejím jediným majetkem. Kostěný hřebínek s rytinou běžícího jelena pro ni Flávus koupil brzy poté, co utržil za nadbytečného koně a dva meče hromádku cinkavých penízků. Bylo to skoro malé jmění. Proč by si tedy nemohl dovolit utrácet za ženské cetky? Cinis taková pozornost mile překvapila. O to víc se teď o nečekaný dar bojí. I tak ho však Germánovi poslušně vloží do nastavené dlaně.

Gladiátor si jím zajede do hřívy světlých vlasů. Vyrostly mu od doby, kdy si je krátce po útěku z Pompejí ostříhal, aby zmátl případné lovce otroků. Za oběť svobodě tehdy padly i jeho vousy, které nyní znovu zdobí jeho bradu, jak se na správného muže sluší. Teď už bych se svýmu štěněti nejspíš zase zamlouval, vybaví si Germán situaci, kdy Marcus nešťastně vzdychal nad radikální změnou jeho vizáže. Vzpomínání bolí, tak jako vždycky. A protože na utrpení duše je nejosvědčenějším lékem bolest těla, škubne gladiátor pořádně hřebenem, uvízlým v zašmodrchaných vlasech. Pomůže to navzdory tomu, že za oběť padl chomáč jeho plavé chlouby.

„Co to děláš?“ divý se jeho nečekanému nutkání Cinis. Je jí nadmíru podezřelá ta náhlá touha po úpravě zevnějšku. Až dosud se Flávus svému vzhledu věnoval tak málo, že to sotva stálo za řeč. Snad že by kvůli sestře? Aby se jí líbil?

„Snažim se co nejvíc zapadnout mezi našince,“ zazubí se na ni gladiátor, zatímco si pracně rozčesané vlasy umně splétá do uzlu na pravé skráni. „Tak co, sluší mi to?“

Děvče se tváří rozpačitě. Zírá na nezvyklou ozdobu hlavy a neví, jak ji zhodnotit, a přitom svého společníka neurazit.

Germán se vědoucně uchechtne. „Copak, nelíbim se ti? Takovej účes u nás nosej všichni bojovníci. Proto se mu taky říká svébskej uzel.“ A mně tendle šikovnej uzlík schová nedostatečně dorostlý vlasy. Tady mezi svobodnym lidem je dlouhá hříva vodjakživa znakem síly. Kdyby vyšlo najevo, že 'sem se sám a dobrovolně vostříhal…

„Arnwalde?“ pípne nejistě Cinis. „Budu se taky muset takhle česat?“ Děvče vypadá nešťastně. Už tak si připadá tlustá a neohrabaná jako vykrmená bachyně a jestli ještě bude nucená nosit na hlavě tohle…

Germán se rozesměje. „Žádnej strach, ženskejch se to netýká. Ty tady dělaj s vlasama stejný cavyky, jako vy v Galii. A stejně tak rychle vo ně přijdou, když se prohřešej proti našim zákonům.“

Cinis by se ráda zeptala, o co že se to jedná, neboť v pořímštěné Galii se už dávno na staré zvyky zapomnělo a hlavy se provinilcům nestříhají. To se jim spíš rovnou setnou.

Flávus ji však umlčí gestem ruky. Ani během hovoru neopomněl sledovat pohyb mužů plížících se kolem nich lesem a ti jsou v tuto chvíli už nebezpečně blízko. „Nelekni se, naši hostitelé už 'sou tady!“ stačí syknout a opravdu, už v příští chvíli se jako duchové vynoří mezi stromy pět postav.

Jsou hodně mladí. Spíš odrostlí kluci, než dospělý bojovníci. Flávus se ušklíbne. S takovejma nedochůdčatama bych si poradil i beze zbraně. Jenže na druhou stranu, podobný mlíčňáci můžou bejt v určitejch situacích nebezpečnější, než vostřílenej válečník. 'Sou nevypočitatelný, protože jednaj bez rozmyslu. Maj' moc horký hlavy a málo zkušeností. „Hlavně žádný rychlý pohyby!“ šeptne k Cinis, když už jim těch pět skoro dýchá na krk.

Děvče sleduje příchozí vykulenýma očima. Jsou to hoši v jejím věku, někteří ještě mladší, ale všichni do jednoho jsou po zuby ozbrojení a opravdu se snaží tvářit hrozivě. Oni si na dospělé muže nehrají, oni se tak opravdu cítí. Příliš brzy museli zastoupit své otce a starší bratry, kteří se před lety přidali k velkému germánskému povstání proti Římu a z prohrané bitvy se už živí nevrátili. Ve vesnici zůstali jen staří lidé a ženy s dětmi. Všichni se museli rychle naučit lovit a chránit ty nejslabší z kmene se zbraněmi v rukou, jinak by nepřežili první zimu. Těch pět holobrádků, kteří právě obklíčili Fláva s Cinis, jsou obstojní bojovníci. Jen jim chybí pokora a sebeovládání, jimž by je naučili jejich otcové.

„Co pohledávaj římský psi na našem území?!“ vyštěkne nenávistně nejstarší z mladíků, od pohledu až příliš sebevědomí dlouhán s černými vlasy spoutanými v nezbytném uzlu na skráni.

Flávus si ho změří přísným pohledem. „Nejsme žádný podělaný Římani!“ pronese v rodném jazyce a nepřestává žasnout, jak snadno mu i po letech kloužou ta dávno nepoužívaná slova přes rty.

„Lžeš!“ obviní ho černovlasý. „Dobře sem slyšel, jak se s tou holkou domlouváš v řeči těch čubčích synů!“

„Cinis je Keltka, našemu jazyku nerozumí,“ snaží se gladiátor o mírný tón. Ve skutečnosti se mu pěsti svírají touhou zmalovat tomu frackovi hřbet, až by brečel po svý mámě.

„Keltka?“ Kluk opovržlivě ohrne ret. Jak by mohl mít respekt k lidem z národa tak změkčilého, že lépe než oni snad bojují i germánské stařeny? Na jihu se vzdali Římanům a jako oddaní psi jim už přes sto let servilně lížou boty. A tady? Vždyť i toto území kdysi patřilo Keltům. Říkali si Bójové a byli široko daleko známý svou uměleckou zručností při výrobě šperků i zbraní. Jenže ty své krásně zdobené zbraně už dávno zapomněli používat. Pak se přes jejich domovy přehnalo několik vln germánských dobyvatelů a z kdysi slavného národa mnoho nezbylo. Přeživší většinou prchli na jih pod ochranu Říma a ti, kteří zůstali, se museli podrobit vládě nových pánů této dříve bójské země. Ne, Keltové opravdu nemají nic, co by mladý Germán mohl obdivovat. „A ty?“ otáže se nerudně Fláva. „Taky patříš k nim?“

Já? Já ti asi co nejdřív zakroutim krkem, kohoutku! „Jsem Arnwald, syn náčelníka Adalberta. Naše vesnice stávala blízko brodu přes řeku Albis, ve stínu Posvátné hory. Teď hledám svoji sestru Gudrun. Znáš ji?“

Holobrádci se po sobě překvapeně podívají.

„Gudrun od Albisu je tvoje sestra?“ vyhrkne černovlasý, ale tentokrát je jeho tón přeci jen o myší fousek uctivější.

„Snad už 'sem to jednou řek', ne?!“

„Dobře, tak… tak pojďte s náma. Ale zbraně nám musíte odevzdat! Pro jistotu.“

Klidně, uchechtne se v duchu gladiátor. Zvládnul bych vás všechny i bez meče.

 

Cinis z bezpečí sedla nešťastně sleduje, jak se nohy její kobylky noří až po světlé spěnky do páchnoucí, černé vody. Cesta přes bažiny je namáhavější, než si dokázala představit. Stačí jeden chybný krok a neopatrného poutníka rázem zhltne bezedný močál, který ani v nejtužší zimě nikdy nezamrzá. Proto jeden z mladých germánských bojovníků drží její klisnu pevně za otěže a vede ji přesně ve stopách svého černovlasého vůdce.

Flávus z hřebce raději sesedl. Vraník má ohnivější temperament než dobrácká kobyla a je těžší udržet ho na bezpečné stezce. Gladiátor se snaží zapamatovat si nějaké záchytné body v okolním terénu, podle nichž by později mohl sám najít cestu zpátky. Zbytečná snaha. Už po prvních pár krocích je zcela ztracený. Kdo na tomto děsivém místě nevyrostl, nikdy nedokáže nahlédnout pod roušku jeho tajemství. Gladiátorovi se ani trochu nelíbí, že musel svůj život vložit do rukou namyšlených holobrádků, ale pokud chce zase vidět sestru, nic jiného mu nezbývá.

„Mám strach,“ šeptne k němu Cinis, choulící se zimomřivě v sedle.

Flávus by jí rád řekl, ať se nebojí. Že když půjde do tuhého, tak je z téhle šlamastyky vyseká. Jenže to by lhal. Sice nepochybuje o tom, že by těch pět neopeřených kohoutků zvládl i neozbrojený, ale co dál? Jak by těhotenstvím nemotorné děvče vyvedl z bažiny, kde už příští krok může být jejich posledním? Smrti se nikdy nebál, však také byla po dlouhé roky v aréně jeho blízkou společnicí, ale nechce se mu utonout v bahnitých vodách páchnoucího močálu. Navíc jsou taková místa plná bytostí, s nimiž si není radno zahrávat. Jistě, v bohy už dávno nevěří, ale odporné stvůry, potácející se mezi světem živých a záhrobím, to je věc docela jiná. Představa, že by něčemu takovému padl do spárů, ho děsí víc než cokoli jiného.

„Arnwalde, je mi zle,“ postěžuje si v obličeji nezdravě bledá dívka.

„Vydrž, už tam musíme bejt,“ vysloví gladiátor své zbožné přání.

Vůdce mladých bojovníků, který jim se záviděníhodnou jistotou určuje směr močálem, po nich vrhne podezíravý pohled. Nikdo z jeho vesnice řeč Římanů neovládá. Nikdy netoužili naučit se jazyk nepřátel a vlastně k tomu ani neměli příležitost. Okolní kmeny většinou pochytili pár slov té podivné, zpěvavé řeči od kupců z jihu. Při obchodování to ani jinak nešlo. Germáni směňovali své krásné kožešiny ze zvířat ulovených v místních lesích za exotické zboží, dovezené z civilizovanějšího římského území. Jenže do vesnice ztracené mezi zrádnými močáli nikdy žádní kupci nepřijeli. Nikdo se neodvažoval překročit bažinu, která sloužila jako dokonalá obranná zeď.

Nejspíš proto zůstali ušetřený římský pomsty, pomyslí si hořce Flávus, když konečně stane v cíli své cesty. Před ním se rozkládá víska maličká jako dlaň, vystavěná na jednom z ostrůvků uprostřed nekonečné plochy černého močálu.

„Ty domy se vznášejí nad vodou!“ zvolá překvapeně Cinis.

Ano, gladiátor už si toho také všiml. Chaloupky, ze všeho nejvíc připomínající kukaně pro slepice, nestojí na nevelkém plácku pevniny, ale těsně ho obkružují. Základnu oněm maličkým stavbičkám tvoří silné dřevěné kůly, ukotvené až kdesi na dně močálu. Díky tomu je nevelký prostor pevné země volný a může být využit jako ohrada pro domácí zvířectvo i jako shromaždiště obyvatel.

Ti už jsou ostatně všichni venku ze svých domečků a zvědavě, snad i trochu s obavami sledují průvod, brodící se k nim bažinou. Nejzvědavější jsou samozřejmě děti. Nejradši by vyběhly příchozím vstříc, ale ostražité matky je nepustí ani na krok od svých ucouraných sukní.

„Koho to k nám vedeš, Erharde?“ zavolá na černovlasého vůdce stařík shrbený tak, že skobovitým nosem málem vyorává brázdu do země u svých nohou. „Víš přece, že my tady nemáme návštěvy rádi!“

„Tahle návštěva je pro naši Gudrun!“ křikne na něj mladík s černou hřívou zpátky. „Tady ten chlap tvrdí, že je její bratr.“

V zástupu to překvapeně zašumí. Lidé se po sobě ohlížejí a cosi si šeptají. Oči všech se zvědavě, mnohdy i nedůvěřivě upírají na Fláva. Ten však hledá v moři cizích obličejů tu jednu jedinou tvář.

Dav se náhle rozestoupí. Narychlo vytvořenou uličkou kráčí malá, drobná ženuška. Zdá se být ještě docela mladá, ale silně napadá na levou nohu.

Flávus stojí jako vytesaný do kamene. Záda má nepřirozeně rovná, jen široká hruď se mu vzrušením dme. Jeho oči vidí, ale rozum odmítá přijmout skutečnost. Cinis při pohledu na ženu polekaně vykřikne. Nevyděsil ji kulhavý krok neznámé, ani předčasně prošedivělá hříva nečesaných, zaknocených hnědých vlasů. Zhrozila se jejího obličeje. Pravá polovina ženiny tváře je znetvořena dlouhou jizvou, která se táhne od čela přes tvář, až po hranu čelisti. Jizva je to klikatá a hluboká, připomínající rudý kaňon. Poškozeno je i pravé oko, které má k sobě sešitá víčka, zřejmě aby byl zakryt prázdný důlek.

„Gudrun…“ splyne gladiátorovi ze rtů. Navzdory tvrdé povaze i dlouholetému cviku udržet si za všech okolností kamennou tvář je nyní očividné, jak moc je zaskočen. Proč mě před timdle ten bláznivej Herman nevaroval?!

Žena se zastaví na samém okraji pevné země. Tam, kde hlínu olizují špinavé jazyky močálu. Usměje se. Levá, nedotčená část obličeje dává tušit, jak musela být dříve krásná. „Vítám tě, bratříčku,“ pronese Gudrun melodickým hlasem. Hlasem, který dokáže konejšit trpící a léčit jejich rány. „Věděla jsem, že přijdeš. Bohové mi to ukázali ve snu.“

Flávus se nezmůže na víc, než na překvapené zakoktání: „Jak se ti to… kdo tě…“

Žena zdvihne ruku, aby zadržela příval otázek. Drobné gesto, a přitom donutí gladiátora poslušně umlknout. „Vydrž, bratříčku, nejdřív tě chci uvítat ve svém domě. Tam ti všechno vypovím. Hej, Erharde, jak dlouho necháš naše hosty ráchat si nohy v močálu? Už jsi zapomněl, co znamená pohostinnost?“

Jaká se to s mladým kohoutkem najednou udála změna? Jediný pohled ošklivé vědmy mu rázem srazil hřebínek. Sklopí hlavu a spěchá s cizinci do vesnice.

Cinis si oddechne. Je to úleva, cítit zase pod nohama pevnou zem. Nebo spíš pod kopyty své kobylky. Dívka si dosud netroufá sesednout. Necítí se mezi zvědavě si ji prohlížejícími lidmi dobře a ještě méně se jí zamlouvá znetvořená vědma.

Ta se zatím zaměřila na Fláva. Přistoupí k němu, tak směšně maličká proti jeho mohutnému vzrůstu. Temenem hlavy mu stěží dosahuje k široké hrudi. Přesto na něj hledí odvážně, beze strachu. Nezdá se ani, že by se styděla za svůj zohyzděný obličej. Položí malé dlaně na gladiátorova svalnatá předloktí. Upře na něj jediné, zdravé oko. „Jsi hrozně podobný našemu otci, víš to?“ pronese vědma s nádechem smutku.

„Kdo ti to udělal?!“ vyhrkne Flávus to jediné, co ho v tuto chvíli zajímá.

Gudrun si povzdychne. „Vidím, že s tebou nebude rozumná řeč, dokud se všechno nedozvíš. Tak pojď, půjdeme ke mně. O tvou společnici se zatím postará Kriemhilda. Neboj se, bude v dobrých rukou.“

Cinis vytřeští oči, když k ní nakročí obryně v mužském šatu. Neodváží se však protestovat. Stejně by jí nikdo nerozuměl a nezdá se, že by se gladiátor o její osud v tuto chvíli nějak zvlášť zajímal.

Ubohý Flávus se nedokáže smířit se vzhledem své sestry. Když před deseti lety spolu s otcem a bratrem odjížděl do boje, opouštěl patnáctiletou dívenku, krásnou a svěží jako jarní den. Od rána do večera si prozpěvovala a dokázala se smát i naprostým hloupostem, čímž ho tenkrát neskutečně rozčilovala. Dokonce už pokukovala po chlapcích a ti se stejně tak zajímali o ni. Pro to, co se z ní stalo nyní, může být jenom jediné vysvětlení – Římané!

Gudrunin dům je chudičké místo. Z pevniny se do něj leze po úzkém prkně a gladiátor se v první chvíli děsí, že se pod ním ta kukaň propadne do hlubin močálu. Už po několika krocích po dřevěné podlaze však s úlevou zjistí, že je domek překvapivě stabilní.

Gudrun ho sleduje svým jediným okem, které je stejně tak šedé, jako ty jeho. Neuhýbá před bratrovou zkoumavou pozorností. „Chápu, že tě moje tvář nenechá v klidu. Nerada o tom mluvím, ale ty máš právo vědět pravdu. Nejdřív ti ale musím sdělit, že je naše maminka mrtvá.“

„Já už to vim,“ pronese gladiátor truchlivě. „Řekl mi vo tom ten bláznivej Herman.“

„Mluvil jsi s ním? Taky dobře. Takže znáš příčinu našeho neštěstí.“

„Římani, jak jinak!“ procedí gladiátor nenávistně mezi zuby.

Gudrun přikývne. „Přišli do našich domovů brzy potom, kdy se jim povedlo porazit vás. Chtěli odplatu. Stejně prý dopadlo i mnoho jiných kmenů, které se připojily ke vzpouře proti Římu. Zkusili jsme se jim bránit! Opravdu jsme se o to pokoušeli. Bojovali jsme, jak jsme uměli. Hodně z nás padlo se zbraní v ruce.“

„Jako naše matka,“ pronese Flávus hrdě. Ani se nemusí ptát, jestli je to pravda. On to ví. „Vždycky to byla tvrdá ženská.“

„Vojáci neušetřili děti ani starce. Pobili každého, kdo se jim odvážil postavit. Neumíš si představit… “ hlas se jí zlomí, „…ještě nikdy jsem neviděla tolik krve!“

Flávus vědoucně přikývne. On viděl krve tak moc, že by naplnila koryto řeky Albis. Však ji také sám hodně prolil. „A ty?“ otáže se vyprahlými ústy.

„Ach ano, já… měla bych dodat, že nechávali žít pěkné mladé hochy a dívky. Na chvíli. Ovšem svým způsobem je… nás, tehdy čekal osud horší, než smrt.“

O tom já taky něco vim, sestřičko. I já 'sem jim padnul do rukou příliš mladej a těm vopilej chlapům se náramně líbilo zuřivý vrčení nedorostlýho vlčete. Ale vyprávět ti vo tom nebudu, nezlob se. Nic na světě mě nedonutí to vyslovit nahlas!

„Asi si umíš představit, Arnwalde, co bylo dál. Užili si s námi. Všichni. Brali to vážně, jako nějaký vojenský úkol. Jako trest na vzbouřencích.“ Stáli vyrovnaní v řadě jako při přehlídce – poslušní vojáčci! Přistupovali ke mně jeden po druhém… vždycky si jenom vykasali tuniku a… páchli potem a mužským vzrušením… ke konci už mě ani nemuseli držet. Nohy se mi třásly vysílením a spolu s krví ze mě vytékalo i jejich špinavé sémě. Nikdy předtím jsem neulehla s mužem a oni z mého nedotčeného lůna udělali otevřenou ránu, tepající bolestí.

„Svině!“ neudrží gladiátor svůj vztek a bouchne pěstí do desky stolu. Pomůže to, ale jenom trochu. Chvíli musí zhluboka dýchat, než se dokáže zeptat: „Proč ti udělali… tohle?“

„Proč ze mě udělali takovou zrůdu?“ Gudrun se nevesele usměje. V jejím podání je to spíš strašidelný úšklebek. Její bratr vidí jen zohavený zevnějšek, ale mnohem horší je to, co s ní udělali uvnitř. Některé jizvy se nezahojí nikdy. Zvlášť ty na duši. „Zjistili, že jsem náčelníkova dcera. Musela jsem být exemplární případ pro ostatní. Být pro ně varováním, jak se trestá neposlušnost proti Římu. Když se dost pobavili, začali do mě kopat. Mlátit mě pěstmi. Smáli se mojí bezmocnosti. Jeden měl v ruce nůž… moc si z toho nepamatuju. Ke konci jsem ztratila vědomí.“

Flávus zařve jako zasažený medvěd. Musel to pustit ven, jinak by ho nenávist snad roztrhla ve dví. Vyskočí od stolu. Zlostně rázuje po malém domku. Bouchá pěstmi do stěn, kope do dřevěné lavice. Teď už opravdu hrozí, že se ubohý domek rozpadne na třísky. Dovnitř nakoukne velká dívka v mužském šatu. Ta samá, jíž před chvílí Gudrun svěřila do opatrování vyčerpanou Cinis. Děvče působí impozantně. Výškou se málem vyrovná Flávovi a měřit se s ním může i šíří ramen. Navzdrory téměř mužské postavě má docela hezký, jemný obličej s upřímnýma, modrýma očima a zdravě růžovými tvářemi.

Gladiátorovi neujde, že se dívka pohybuje s jistotou a pružností někoho, kdo má své tělo dokonale pod kontrolou. Zkušeným okem v ní ihned odhalí bojovnici.

„Vypadni!“ zařve na ni vztekle.

Mladá žena se zachmuří. Nakročí do místnosti, pravice jí spočine na rukojeti bojové sekery. Sekery, kterou téměř nikdy neodkládá. Nejradši by si ji brala i do postele, kdyby to její milenka dovolila.

„Nic se neděje, Kriemhildo,“ uklidní ji Gudrun se ztrnulým úsměvem. „Nech nás ještě chvíli o samotě. Od bratra mi přece nic nehrozí.“

Děvče jen nerado opouští svou družku, ale přeci jen poslechne. V celé vesnici se nenajde takový, který by se vědmu rozmlouvající s Bohy odvážil neposlechnout.

„Sedni si, prosím, Arnwalde, než mi rozbiješ celý dům.“

„Je to moje vina! Měl jsem vás ochránit, tebe i mámu! Místo toho jsem se nechal zajmout jako nějakej zbabělec!“

„Nemluv hlouposti. Byl jsi ještě dítě. Navíc mám vlastně štěstí, no ne? Žiju a jsem volná. Ostatní děti dopadly hůř. Vojáci je odvlekly do otroctví. Samozřejmě až po tom, co si s nimi užili. Mě nechali ležet na zemi. Asi si mysleli, že jsem už mrtvá. Skoro měli pravdu.“

„Jak se ti to povedlo přežít?“ kroutí Germán nechápavě hlavou.

„Bohové si to zřejmě přáli. Zavedli ke mně starou vědmu Morigan. Pamatuješ na ni? Žila sama hluboko v lese. Jako děti jsme se jí bály.“

Flávus přikývne. Jak by si mohl nepamatovat děsivou čarodějnici, před kterou se rozklepala kolena i nejudatnějším válečníkům? Patřila ke Starému národu. Byla jedním z Bójů, kteří sveřepě odmítali opustit milovanou vlast, v níž už dávno byli pouhými nechtěnými cizinci. Stařena byla s rodnou zemí spojená nejpevnějšími vlákny své duše a dobře věděla, že kdekoli jinde by uschla jako kytka bez vody. Ztratila by kontakt se silami přírody i s dušemi předků.

„Morigan mě vzala k sobě a vyléčila. Aspoň to, co šlo. Oko už mi zachránit nemohla a noha byla zlomená na tolika místech, že srostla křivě. Ale Bohové mi výměnou za ztracenou krásu dali něco víc – začali se mnou rozmlouvat. Navštěvují mě ve snech a někdy mi poodhalí roušku budoucnosti. Ukázali mi i tvůj návrat.“

„Bohové?! Seru na ně! Proč nevochránili náš kmen? Copak jim nestačili dary, který jsme jim vobětovali?! Jsou to nenasytný parchanti!“

„Chápu, že z tebe mluví zlost, Arnwalde, ale nestav se proti našim Bohům. Já jsem za jejich dar vděčná. Můžu tak pomáhat našim lidem. Být jim užitečná i přesto, že jsem zrůda.“

„Ty nejseš zrůda a tohle nejsou naši lidi!“

„Teď už jo. Přijali mě mezi sebe, když jsem odešla od Morigan. Udělali ze mě svoji vědmu.“

„Ty a vědma?“ Flávus nemá s vědmami ty nejlepší zkušenosti. Jedna taková – jmenovala se Veleda, si kolem prstu omotala vůdce batavského povstání Julia Civila. To na její popud vedl vzpouru proti Římanům. Slíbila mu velké vítězství, které však ve skutečnosti skončilo jen velkou prohrou.

„Morigan mě naučila znát bylinky a léčit lidské neduhy. A moje sny…“

„Co já vim, tak si nikdy žádný věštecký sny neměla!“

„Máš pravdu. Přišly ke mně až… no, po té věci s Římany. Morigan říkala, že se to občas stává. Člověk má v sobě nějaký dar, ale neví o něm. Své zvláštní schopnosti objeví až po nějakém velkém neštěstí. Jako by utrpení otevřelo v duši člověka dveře, jimiž k němu promlouvají Bohové.“

„Vyser se na bohy! Já mám teď jenom jediný přání – pomstít se těm římskejm sviním za to, co vám provedli!“

„Chceš proti nim jít sám?“ Ne, že bych nevěřila, že to uděláš! Gudrun ho vidí úplně živě, jak stojí s mečem v ruce proti celé římské legii. Jenom doufám, že tohle není vhled do budoucnosti!

„Když to bude nutný, půjdu proti nim třeba sám!“

„Nehloupni, Arnwalde. Jich jsou tisíce a nás?“

Flávus si sestru nechápavě změří. „Copak ty se jim nechceš pomstít?!“

Gudrun si unaveně povzdechne a odvrátí pohled k malému oknu. Za ním se rozkládá nekonečný močál a ona má někdy vtíravý pocit, že zrovna taková bezedná bažina se skrývá v jejím nitru. „To víš, že chci. Někdy v noci, když nemůžu usnout, nemyslím na nic jiného, než na pomstu.“

Gladiátor nechápe. „Tak proč…“

„Protože nechci kvůli nějaké unáhlené, nepromyšlené akci ztratit tebe a své přátelé. Nikoho jiného než vás už nemám! Je to tak těžké pochopit?“

„To 'sou jenom řeči! Já se Římanů nebojim! Chci, aby krváceli!“

Gudrun se k němu natáhne přes stůl a položí svou malou dlaň na jeho zaťatou pěst. „Jenže tohle je právě ta taktika, kvůli níž pořád jen prohráváme. Nemůžeme jít proti legiím sami. Nejdřív je třeba získat na svou stranu co nejvíc okolních kmenů. Pak musíme Římany vylákat na naše území. Teprve tam budeme mít šanci zvítězit.“

„To ti poradili bohové?“ zavrčí Flávus nedůvěřivě.

„To mi radí zdravý rozum.“

„Přemluvit další kmeny – to mi zabere celý měsíce,“ škaredí se Germán.

„Spíš roky, bratříčku.“ Vědma ví o věčné nevraživosti mezi jednotlivými germánskými rody a kmeny své. Občas, zcela výjimečně, je dokáže spojit společný nepřítel, ale většinou si jdou po krku hůř, než psi. To je ostatně jeden z důvodů, proč místní lidé dosud neopustili svůj úkryt v bažinách. Římané sice už dávno odtáhli, ale nebezpečí ze strany sousedů lačných dobytka a mladých žen stále trvá. Zvlášť, když chybí dostatek bojovníků, kteří by se postavili na jejich obranu. „Buď trpělivý, Arnwalde. Věř, že se nám to vyplatí.“

„Jenže já nikdy moc trpělivej nebyl!“

Gudrun mu věnuje soucitný úsměv. „To já přece dobře vím, bratříčku, ale možná je na čase se tomu naučit. Už nejsi dítě, ale dospělý muž.“

Flávus se cítí dotčený. Mračí se víc než samo podsvětí, ale na jeho sestru to velký dojem neudělá. Je zřejmě jediná na světě, kdo před ním necítí ani stín strachu, a přitom je tak drobná a maličká, že by ji mohl rozmáčknout jako ptáčka „Hm, dobře, ale s hledáním spojenců začnu hned!“

„Máš zrovna tak horkou hlavu, jako náš otec,“ pronese vědma smutně. „Tady jsi na severu, copak jsi už docela zapomněl na naše zvyky? V zimě se nikam necestuje a návštěvy, které ujídají skromné zásoby, nejsou právě vítané. Musíš vydržet, až roztaje sníh. Počkej do jara.“

„Do jara! To je zatraceně dlouhá doba!“ vrčí gladiátor, ale nakonec si rezignovaně povzdechne. „Tak dobře, sestřičko. Ale pak se postavíme Římanům se vší parádou a vyženeme ty psy z našich domovů! Tentokrát jim pořádně natrhneme prdel!“

Dveře se znovu otevřou.

„Copak se děje, Kriemhildo?“ osloví Flávova sestra příchozí, aniž by se k ní musela obracet. Proč taky, když zná tak dobře zvuk jejích kroků?

Dívka přejde místnost a postaví se za sedící Gudrun. S naprostou samozřejmostí jí položí svou překvapivě malou dlaň na rameno. Prsty zhrublými od držení zbraně se probírá prameny vědminých věčně zaknocených vlasů. V tom gestu je všechno. Jasně vypovídá o míře intimity mezi oběma ženami. Takhle to Kriemhilda nejspíš chtěla. Vrhne na Fláva dlouhý, varovný pohled. Ten pohled jasně říká – já a Gudrun patříme k sobě! Ať už se ti to líbí, nebo ne!

Gladiátor se zatváří kysele. Obrátí se zpátky k sestře. „Tahle… ženská, nebo co to je, tady žije s tebou?“ pronese posměšně a tím je válka mezi jím a Kriemhildou otevřeně vyhlášená.

„Je to moje družka,“ odpoví Gudrun s naprostým klidem. Gladiátor se chystá něco namítnout, ale vědma ho předejde. Vzhlédne ke své milé a s omluvným úsměvem ji pohladí po svalnatém předloktí. „Lásko, dojdi prosím pro trochu dřeva. Vypadá to, že noc bude studená.“

Kriemhilda přikývne, ale pohled, kterým tne po Flávovi, je ostřejší než její válečná sekera.

„Je to vůbec ženská?“ zavrčí znechuceně gladiátor, sotva se za dívkou zavřou dveře. „Takovej zjev je proti bohům!“

„Zrovna ty se oháníš Bohy? Ty, který v ně nevěříš? A Kriemhildu nech na pokoji. My jsme tady rádi za každou paži, která umí třímat zbraň.“

Flávus už si stačil všimnout znepokojivé nepřítomnosti dospělých bojovníků. Ve vesnici nebyl žádný muž nad dvacet let. Tedy vyjma roztřesených starců. „Spíš s ní?“ otáže se gladiátor s neomalenou zvědavostí mladšího sourozence.

„No a? Myslíš, že by o mě měl nějaký muž zájem?“ odpoví mu vědma otázkou a přiblíží k němu svou znetvořenou tvář. „Nebo jinak – myslíš, že bych po tom všem já o nějakého chlapa stála?“

„To asi ne,“ připustí Germán.

Gudrun spokojeně přikývne. Opře se v židli a zavrtá do bratra své jediné, jasně šedé oko. „Pověz mi, Arnwalde, miloval jsi někdy někoho?“

Flávus se zachmuří. Nejradši by rozhovor rázně uťal, zvedl se a odešel. Jenže tohle by na jeho sestru neplatilo. Stejně by ho nenechala být. Ve vzpomínkách mu defilují desítky těch, do nichž kdy vnořil svůj penis. Jejich tváře mu splývají v mlze. Zůstává jen jedna jediná. Ta s bronzovou pokožkou, jemnými rysy a velkýma, hnědýma očima. Moje štěně…

„Tak co? Miloval?“

„Možná,“ připustí gladiátor neochotně.

Gudrun si povzdechne. „Předpokládám, že ta chudinka, cos ji sem přitáhl těhotnou, to asi nebude. Vidím, jak se k ní chováš.“

„Nic proti Cinis nemám!“ ohradí se dotčeně Germán. „Teď už ne. Ale máš pravdu, nemiluju ji.“

„Čeká tvoje dítě,“ pronese vědma přísně.

„Děti se daj dělat i bez lásky.“

„Arnwalde!“

„No jo,“ pozdvihne velký muž dlaně ve smířlivém gestu. „Slíbil jsem, že se vo ni postarám a to platí. Lásku ať si hledá jinde.“

„Třeba změníš názor, až se dítě narodí.“

„To těžko!“ zavrčí Flávus a nasupeně vypochoduje ze dveří, za nimiž se srazí s Kriemhildou. Málem je z toho boj na život a na smrt.

Vědma je okřikne jako zdivočelé psi, a přitom dál sedí u stolu a zamyšleně za odcházejícím Flávem hledí. „Koho jsi to tak miloval, bratříčku, že na něj nedokážeš zapomenout? Někdo ti ukradl srdce a já bych se s ním moc ráda seznámila. Budu prosit Bohy, ať k sobě znovu najdete cestu.“

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
„Suzanne,“ vydechl Fin, když mu kráska omotala štíhlé paže kolem krku. „...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 32
Jmenuji se Matěj Král a přátelé mi říkají Maty. Brzy mi bude sedmnáct a celý...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Mohl jsem zařídit, aby přišel o hlasivky, pohrát si s jeho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Po tolika letech, kdy mu každý pohledem, chováním či slovy předhazoval, že je...