St, 22/04/2020 - 20:23
10

Věnování: 
Pro moje milé čtenáře

Hřebec Arcanus ukrajuje míle, jako kdyby neznal únavu. Také sám Marcus si v jeho sedle připadá jako znovuzrozený. Trápení a ústrky jsou zapomenuty, alespoň pro tuto chvíli. Zůstává jen divoká radost, opojná jako silné víno. Má pocit, jako kdyby létal. Jeho tělo dokonale splývá s pohyby běžícího koně. Hnědák z pouštních krajin má tak pohodlný, houpavý cval, až je Marcus přesvědčen, že takhle by dokázal jet celý den. Ani na koni samotném není navzdory překonané vzdálenosti znát únava. Dech má hluboký a pravidelný a štíhlé nohy s tvrdými kopyty bez námahy tepou plochými kameny dlážděnou silnici.

Za takové zvíře by se opravdu nemusel stydět ani sám císař Titus, bleskne chlapci potěšeně hlavou. Radši nevzpomíná na to, kolik za něj musel Quintus zaplatit. Ari je darem vyváženým silou lásky, kterou vůči Marcovi nešťastný advokát pociťoval. Hoch se zamračí. Ne, nad tím teď nechci přemýšlet! Minulost svazuje a bolí. Musím se soustředit na budoucnost – na mého Fláva!

Pompejan cítí, jak ho při představě milovaného a tak dlouho postrádaného Germána znovu zaplavuje vlna radosti, sílící až v euforii. O tom, jak bude jeho setkání s žárlivým gladiátorem probíhat ve skutečnosti a zda neskončí jen další velkou bolestí, si přísně zakázal přemýšlet. Vždy, když se podobná zlá myšlenka pokouší nahlodat jeho odhodlání, upne se Marcus celou svojí představivostí k obrazu Fláva, šťastně se usmívajícího při jejich setkání.

Kamenné milníky podél silnice neúprosně zaznamenávají, jak mnoho se jezdec i kůň vzdalují od civilizovaného světa. Dosud jsou v Galii, kterou už před sto třiceti lety dobyl Julius Caesar a proměnil ji v území s římskými zvyky i zákony. Marcus může děkovat rozpínavosti impéria a jeho neutuchajícímu hladu po nových provinciích, že se i v té nejzapadlejší vísce barbarů domluví latinsky. Protože ačkoli se hoch od své staré chůvy Bony kdysi naučil celkem plynně hovořit jazykem Galů, v řeči Germánů zvládne vykoktat sotva pár smysluplných vět. Samozřejmě je to jeho vina. Kdyby se od Fláva učil jeho chrčivé, drsné mateřštině, místo aby každou volnou chvilku s ním strávil divokým milováním, byl by na tom teď mnohem líp.

Jenže zase by mi scházely ty nezapomenutelné okamžiky, kdy mě chtivě drtil ve své náruči, hladověl po mém těle a v extázi křičel moje jméno. Ne, tohle bych nevyměnil za nic na světě!

Blížící se soumrak, který v zimním obdobím přichází tak nepříjemně brzy, přiměje Marca poohlédnout se po vhodném místě k přespání. Nechce se mu nocovat venku. Sice má meč a umí s ním i celkem obstojně zacházet, ale představa odpočinku pod širým nebem ho v mrazivé noci nijak neláká.

Naštěstí se jim záhy postaví do cesty podlouhlá, patrová budova s uzavřeným dvorem. Zájezdní hostinec. Podobná zařízení lemují hlavní silnice římské říše každých několik mil. Pro jejich provozovatele je to skvělý zdroj příjmů, který nikdy nevysychá. Vždyť i ten nejodvážnější z cestovatelů rád využije jejich služeb a v noci složí hlavu v bezpečí čtyř stěn. Spolu s divou zvěří totiž vylézají za tmy ze svých úkrytů i lapkové, kteří neváhají podříznout člověka pro pouhých pár měďáčků.

Marcus si je hrozícího nebezpečí až příliš dobře vědom. O to víc, že v pěkných šatech a na ušlechtilém koni představuje pro lupiče lákavou kořist. Hoch se sotva znatelně zakloní v sedle a lehce přitáhne otěže. Víc není třeba. Skvěle vycvičený hřebec zpomalí do kroku. Když pak jezdec přenese svou váhu doleva, kůň tím směrem poslušně vykročí. Marcus má pocit, že citlivé zvíře je schopné reagovat i na pouhou myšlenku. Šťastně se usměje. Dobrý Quintus nemá ani potuchy, jak velký poklad mi daroval. Nebo snad ano?

Sotva Ariho kopyta začvachtají na nádvoří v bahnité břečce, do níž se změnil koly povozů rozježděný sníh, vynoří se z maštale asi dvanáctiletý kluk. Obličej má znetvořený jizvami po neštovicích a z nečesaných vlasů mu čouhají stébla sena. Tváří se právě tak znuděně, jak mu velí jeho klackovitý věk. Výraz na nehezké tváři se mu však rychle změní, jakmile spatří Arcana.

S obdivem zírá na ušlechtilé zvíře. „Máš krásnýho koně, pane.“

Hnědák drží ušlechtilou hlavu vysoko a s důstojností králů shlíží velkýma, moudrýma očima na nicotného človíčka před sebou.

„Líbí se ti?“ otáže se ho s úsměvem Marcus. „Jmenuje se Arcanus. Ari, jestli chceš.“ Nemůže si pomoct, ale výrostek si ho očividnou náklonností k jeho koni rázem získal.

„Jestli se mi líbí? No aby ne! Ještě nikdá 'sem neviděl nádhernější zvíře!“

„A jak říkají tobě?“

Kluk se ošije a neochotně zabručí: „Pulcher, pane.“

Marcus se na poslední chvíli ovládne a zadrží úšklebek. Pulcher jako Krásný? To jako vážně? Jedná se o výsměch jeho rodičů, nebo samotných Bohů? Na tomhle vyzáblém poďobanci těžko může být něco hezkého. I když, je krása opravdu tak důležitá? Mně nikdy nic dobrého nepřinesla, jen samé utrpení. Pro většinu lidí jsem jenom hezká tvář. Málo se zajímají, co se skrývá pod pohlednou maskou. A co takový Quintus? Sotva kdo by ho označil za hezkého, a přece jakmile jsem dostal příležitost nahlédnout pod jeho nevzhlednou slupku, jsem si téměř jist, že jsem se nikdy nesetkal s krásnější bytostí.

„Pulchere,“ obrátí se k chlapci, který ho ostražitě pozoruje v očekávání výsměchu. „Postaráš se o Ariho dobře? Moc mi na něm záleží, víš?“

„Spolehni se, pane!“ vyhrkne snaživě malý stájník. „Takovej kůň si zaslouží jenom to nejlepší.“

Marcus sesedne a spolu s otěžemi předá Pulcherovi i drobný peníz, ačkoli nepochybuje o tom, že by se o hřebce dobře postaral i bez úplatku. Ostatně se zdá, že sám Ari našel v hochovi zalíbení. Zarejdí mu hebkou tlamou v senem vyšperkovaných pačesech a poslušně ho následuje do tmavého prostoru stájí, třebaže jindy důvěrou k cizím lidem neoplývá.

Marcus si teprve při pěší cestě do hostince uvědomí, jak bolestivě si dlouhou jízdou v sedle namohl jisté choulostivé tělesné partie. Musí se moc přemáhat, aby si nemnul natlučený zadek. Navíc ho zatraceně bolí svaly na vnitřních stranách stehen. Cítí je mnohem víc než po divokém milování s Flávem, kdy jimi neukojitelného Germána tak rád pevně svíral v pase.

Za dveřmi hospody ho přivítá dlouhá, úzká místnost, spoře osvětlená několika lojovými lampami a plápolajícím ohněm v krbu. Za stoly z masivního dřeva sedí na lavicích hosté. Je jich málo, což není vzhledem k ročnímu období nijak překvapivé. V zimě se vydává na cesty pouze ten, kdo skutečně musí. K příchozímu se zvedne jen pár očí a i ty se brzy bez zájmu odvrátí. Poutníci jsou znavení nadměrnou konzumací vína a medoviny, stejně jako úmornou cestou v zimě a vlhku. Marcus se rozhlíží kolem. Hledá si dostatečně opuštěné místečko, kam by se zašil. Blízkost blábolících opilců mu ze zřejmých důvodů nedělá dobře.

To už se mu v ústrety hrne malý tlouštík, hrdý majitel podniku. Uctivě se zlomí v objemném pase, sotva pohledem zhodnotí kvalitní a jistě i drahé ošacení nového hosta. To je pak samé: „Pane sem“ a „Pane tam“ a „Co by sis ráčil přát k jídlu? Máme tu do křupava vypečenou husičku a pokoje jsou rovněž prvotřídní! Pán bude určitě spokojený!“

Marcovi jde z té přehnané a nevyžádané péče hlava kolem. Vzmůže se na odevzdané přikývnutí. Přílišná vtíravost hostinského mu nedělá dobře. Znovu si musí v duchu opakovat, že už není bezmocným otrokem a může z nepříjemné situace kdykoli odejít. Má dokonce u opasku meč, který lze v případě ohrožení použít. Ruka mu sama sklouzne k jílci zdobenému kovovými spirálkami. Ne, že by chtěl tasit. To jen pro jistotu.

Hostinský je člověk všímavý a vcelku inteligentní. Neušlo mu mladíkovo výmluvné gesto. S hlubokou úklonou vyklidí pole. Marcus se opře lokty o stůl v rohu místnosti a bradu si zaboří do dlaní. Ostražitě pozoruje ostatní hosty. Opravdu se nezdá, že by o něj jevili zájem. Přesto se má na pozoru. Tedy aspoň do doby, než se mu vlivem tepla a únavy začnou klížit oči.

Polekaně sebou trhne, když se mu k levému boku přivine čísi teplé tělo. Už už sahá po meči, když mu do ucha zabublá tichý ženský smích.

„Snad 'sem tě nevyděsila, krasavče?“

Marcus se střetne s černě podmalovanýma očima přítulné ženštiny. Má povadlou pleť přezrálé čtyřicátnice a únavou i těžkým životem poznamenané rysy obličeje. Pokud kdy byla hezká, už to dávno odnesl čas.

„Tak co, krasavče? Pobavíme se spolu?“ Ženská ruka drze zaútočí na Marcovo stehno a sune se výš. „No tak, mládenečku, možná už nejsem nejmladší, ale svýmu řemeslu rozumim. Bude se ti to se mnou líbit, slibuju.“ Nevěstka má neupřímný úsměv, odhalující prořídlý chrup, dech páchnoucí levným vínem a v očích špatně tajený strach z odmítnutí, protože nevydařený kšeft pro ni znamená další den o hladu.

Marcus se při pohledu na opotřebovanou prostitutku zachvěje. Soucitem? Odporem? Taky jsem tak mohl skončit. Za pár let. V tomhle řemesle se stárne rychle. Vyskočí od stolu, jako by ho bodla nožem. „Promiň, já… nezlob se, ale nemám zájem!“ Nepociťuje z jejích dotyků strach, žádná žena mu nikdy neublížila. Jenom prostě nechce, aby na něj sahala. Už nikdo na něj nesmí sahat bez jeho dovolení!

Hostinský si všimne rozruchu a zamíří k nim. Popadne hubenou ženštinu za kostnatou paži a neurvalým stiskem jí přidá na kůži další modřinu k řádce předešlých. „Táhni odsud, špindíro blechatá! Jenom mi vodrazuješ hosty!“ syčí jí zlostně do úlekem pobledlého obličeje. Navzdory zřejmé opilosti ho vysloužilá nevěstka vnímá a má z něj strach. „Už dávno 'sem měl vyhodit tebe i toho tvýho parchanta!“ soptí dál tlusťoch.

„To ne, pane,“ šeptne bázlivě žena. „Pulcher se přece stará vo koně dobře! Sám 'si to řikal. Já už nebudu dělat potíže, slibuju, jenom nás teď nevyháněj do zimy!“

„Drž hubu, couro, nebo…“ Hostinský se rozmáchne k ráně.

Marcus mu instinktivně zadrží ruku. Postaví se mezi něj a schoulenou poběhlici, přestože se sám chvěje strachem. Dosud se nezbavil děsu z mužské agrese, to však neznamená, že bude jen tak přihlížet očividné nespravedlnosti. „Tohle snad není nutné,“ obrátí se na rozběsněného tlouštíka. „Nic tak hrozného se přeci nestalo. Ukaž mi radši můj pokoj. Jídlo i víno mi dej přinést tam a té ženě už nic nevyčítej. Není to její vina. Jen jsem prostě unavený a chci spát. Sám.“

Hostinský má kulaté bochánky tváří zarudlé zlobou, ale zákazník je pán, a tak se s pobouřeným funěním šine do patra, předvést svůj nejlepší a samozřejmě i nejdražší pokoj.

Marcus přistoupí k vystrašené ženě a vloží jí do dlaně lesklý, kulaťoučký stříbrňák. „Ten je pro tebe. Jenom pro tebe, rozumíš? Hostinskému o něm neříkej.“

Nevěstka na něj vrhne nedůvěřivý pohled. Hoch v něm čte jasnou otázku: Co ode mě za ten poklad budeš chtít? Život ji už dávno naučil, že nic není zadarmo a za zdánlivé milodary platí lidé jako ona nejvíc.

Marcus se k ní beze slova otočí zády a následuje tlusťocha do schodů. Sám neví, proč to udělal. Proč obdaroval opilou poběhlici takovým jměním. Vykupuje tím snad svoje černé svědomí, že on získal zpátky svobodu, zatímco ostatní nešťastníci u Thutmose i Aurea musí dál prodávat svá těla? Sám na to nezná odpověď, ale každopádně se teď cítí líp.

Žena se konečně probere ze ztrnulosti. Schová drahocennou minci v dlani a zmizí ve stínech krčmy jako vystrašená myš.

Schody do patra vyběhne Marcus překvapivě čile na tak vyčerpaného poutníka a sotva za ním v pokoji zapadnou dveře, složí se s úlevným povzdechem na nečekaně čistou postel. Skopne si z nohou vysoké boty. S ostatním oblečením se ani neobtěžuje. Založí si ruce pod hlavu a upřeně zírá do dřevěného stropu. Zívá, ale spánek nepřichází. Místo něj se připlíží dávná vzpomínka. Vzpomínka na chvíli, kdy v něm poprvé zahořela láska. Je to pouhý rok a půl zpátky, ale zdá se, jako by od té doby už uplynulo celé století…

Bylo mu patnáct let a Pompeje tenkrát ještě nebyly vymazány z mapy světa. Město překypovalo životem a nad ním se jako ochránce tyčil Vesuv, tak nevinně krásný se svými zelenými svahy, hustě osázenými vinicemi a políčky s bohatou úrodou.

Navzdory časnému ránu o sobě dávalo vědět horké, středomořské léto. Právě kvůli snaze vyhnout se nesnesitelnému vedru si Marcus přivstal a ještě za svítání pospíchal z rodného domu. Vstal by ještě mnohem dřív, kdyby musel čekat, než odejde jeho otec. Lucius Popidius Secundus zastával v Pompejích funkci édila a jako takový musel předsedat hrám v amfiteátru. Měl v popisu práce od rána až do večera dřepět v pořadatelské lóži těsně na pískovou arénou, znuděným zrakem sledovat lidská jatka a vybranými lahůdkami si nacpávat tlustý břich.

Marcus se při té představě zhnuseně ořásl. Minulý večer měl s nenáviděným otcem další z mnoha nepěkných výstupů. Popidius Secundus se ho snažil přimět, aby šel na hry s ním. Édil měl našlápnuto na postup do vyšší funkce v pompejské samosprávě, proto bylo třeba hrát si před budoucími voliči na dokonale šťastnou rodinku. Synovi zoufalé výmluvy na to, že se mu z pohledu na krev dělá špatně a po celodenním masakru by se zřejmě už nikdy nezbavil děsivých nočních můr, přecházel Popidius Secundus s pohrdavým výrazem. Nakonec už hoch nevěděl kudy kam a prostě se rozbrečel. Vysloužil si tím jen další otcovy posměšky a surové štulce. Naštěstí zasáhla matka. Jako vždy. Bránila své jediné dítě tak, jak se nikdy neodvážila bránit sama sebe. Poslala plačícího Marca do jeho pokoje a trpně a poníženě snášela manželovo obviňování z toho, že udělala z jejich syna ufňukaného slabocha.

Výsledkem trapné scény však bylo, že Marcus získal celý jeden den opojné svobody, když édil se svou nešťastnou chotí odešli na hry. Konečně mohl jít, kam ho srdce táhlo a to ho jako vždy vedlo za koňmi. K nejlepšímu chovateli ušlechtilých ořů v Kampánii, který měl svá cenná zvířata ustájena ve venkovském sídle jen pár mil za hradbami města. Marcus k němu už roky tajně docházel, jen aby mohl být s těmi nádhernými, moudrými zvířaty co nejvíc. Ochotně je hřebelcoval a plavil v blízké řece Sarno. Za odměnu se na nich směl učit jezdit. Kdyby pompejský édil někdy zjistil, že jeho patricijský synek dře ve stájích jako špinavý otrok, nejspíš by mu dal domácí vězení až do konce života.

Dnes měl však Marcus ke spěchu do stájí obzvláštní důvod. Jeho nejmilejší klisna začala včera večer rodit a on chtěl být jedním z prvních, kdo uvítá její hříbě na tomto světě. Proto se hnal městem jako splašený, navzdory tomu, že i v tak časnou hodinu už byly vyvýšené chodníky beznadějně plné spěchajících lidí. Pompeje pulzovaly čilým ruchem v téměř každou denní i noční dobu, tentokrát to bylo o to horší, že se po delší době opět konaly gladiátorské hry. Právě ony sem přilákaly cizince i obyvatele okolních měst. Všichni se těšili na krvavou podívanou, jíž Marcus z celého srdce opovrhoval.

Statek chovatele koní se nacházel v zeleni za hradbami při silnici, která vedla k nedalekým Stabiím. Proto musel Marcus zamířit ze středu města, kde bydlel, směrem na jih ke stabijské bráně. To mimo jiné znamenalo jít kolem slavné Pertinaxovi gladiátorské školy. Nikdy neměl to místo plné cvičených zabijáků rád. Připadalo mu, že k němu i přes vysokou zeď proniká pach krve a mužského potu. Ten den se však až ke kasárnám nedostal.

Zastavil ho dav, jenž zcela zaplnil širokou hlavní třídu, která rovná jako šíp protínala město od Přímořské brány až po bránu vedoucí k řece Sarno. Tahle ulice odjakživa patřila k těm nejluxusnějším. Po obou stranách ji lemovaly úzké patrové domy, v přízemích vždy osazené krámky s exkluzivním zbožím. Právě tudy nyní procházel průvod gladiátorů, mířící ze svých nuzných ubikací až do skvostného amfiteátru v nejzazším rohu městských hradeb. Muži všech ras i barev kůže hrdě kráčeli nastrojení do vyleštěné zbroje, zasypáváni hlučným obdivem zástupu ctitelů. Skoro každý z bojovníků měl své fanoušky a ti nejslavnější jimi byli doslova obklíčeni.

Marcus se marně snažil protlačit vzrušeně se vlnícím davem, jenže na něco takového měl málo ostré lokty. Nakonec už jen zoufale toužil vymanit se z nepříjemně stísněného prostoru ven, ale ztratil pojem o správném směru, kudy uniknout. Vlastně si v tu chvíli připadal jako zavalený sněhovou lavinou. Byla to spíš náhoda, když navzdory množství rukou a těl, které do něj neurvale vrážely, dokázal zaznamenat cizí prsty, kterak se mu drze plazily po tunice až k opasku. Prudce po nich chňapl a s pobouřeným výkřikem se otočil.

Dobrej postřeh, pracháči!“ ozval se ve výšce jeho hrudi známý hlas.

Mico!“ Marcus se s radostným výkřikem sklonil k mladému liliputovi, jehož v poměru s krátkým tělem až příliš velkou hlavu zdobila černá hříva kudrnatých vlasů. „Kde se tady bereš?“

Co bys tak řek', krasavče?“ zašklebil se na něj drze zakrslý kapsář z chudinské čtvrti. „Makám, až se ze mě kouří. Spíš by mě zajímalo, kde ses tady vyloupnul ty. Gladiátoři tě přece nikdy nezajímali, nebo se to už změnilo?“

Ani náhodou,“ otřásl se znechuceně Marcus. „Nechápu, co se komu může líbit na nevzdělaných vrazích, páchnoucích krví.“

Na to se zeptej těch paniček vokolo,“ mrkl na něj spiklenecky Mica a mávl rukou k šílícímu davu. „Jsou z těch navolejovanejch svalovců nadržený jako říjný kobyly. A nejenom ženský. Koukni na toho tlusťocha s kudrlinkama na palici.“

Édilův syn sledoval očima směr, který mu přítel z dětství naznačil. „To je hnus!“ zamračil se při pohledu na otylého muže v drahých šatech, trapně se nakrucujícího před průvodem gladiátorů.

A to není všechno,“ pokračoval s gustem zlodějíček. „Však počkej, už večer se budou takoví jako von dobejvat těm co přežijou dnešní zápasy do cel, aby si vod nich za velký prachy nechali vopíchat prdel.“

Copak nemají kouska cti v těle?!“ zděsil se Marcus. „Takhle se ponižovat, to je přeci hrozné!“

Šukat se chce pořád a peníze nesmrděj,“ podělil se s ním protřelý mrňous o svá moudra z ulice. „A víš co? Tak já toho prdelatýho prasáka voberu jako prvního, jo? A večer bude mít smůlu. Zadarmo to s nim nikdo dělat nebude!“

Marcus se chystal něco namítnout, ale bylo pozdě. Mica se už prodíral k tlouštíkovi. Šlo mu to hladce, jeho štíhlé tělíčko na příliš krátkých nohách se snadno vměstnalo všude. Většina diváků ho navíc považovala za dítě a těm bylo sotva potřeba věnovat pozornost. Marcus však nebyl nadarmo édilovým synem. Až příliš dobře věděl, jak kruté tresty jsou vyměřovány za zlodějinu. Městský magistrát doma s rozkoší líčil historky o uťatých rukou, uších, případně i nosu a náramně se bavil znechuceným zděšením manželky a syna.

Mico, počkej!“ Marcus spěchal za přítelem a snažil se ho zadržet, než provede nějakou hloupost. Tím to ovšem jenom zhoršil.

Okrádaný tlusťoch se otočil za jeho zavoláním. Bohužel si přitom všiml liliputa, s rukou šmátrající po jeho naditém váčku s penězi. „Zloděj!“ spustil okamžitě křik nepříjemnou fistulí.

Začala strkanice. Kde kdo se pokoušel Micu lapit, jenže ten byl mrštný jako pstruh v řece. Obratně se vyhýbal sápajícím se prstům a ještě stihl mnohé z jejich majitelů nakopnout do kotníku. Hůř na tom byl Marcus. Ne snad, že by ho ostatní považovali za kapsáře. Na to byl až příliš dobře oblečený, čistý a uhlazený jako správný patricijský synek. Jenže dav už se začal strkat bez důvodu, jak v něm vytryskly emoce i zadržované vášně a on se připletl příliš blízko. Od kohosi schytal úder do zátylku, po němž se mu zajiskřilo v hlavě a další ho skopl do silnice. Přímo pod nohy procházejících gladiátorů. Jednoho gladiátora. Jednoho obzvlášť obrovského a svalnatého barbara s dlouhými vlasy a s plavým, krátce zastřiženým plnovousem.

V davu to zašumělo. Tedy aspoň mezi těmi, kteří byli schopni vnímat. Po zuby ozbrojení strážní, doprovázející bojovníky, sáhli po svých mečích. Žádný z gladiátorů samozřejmě zbraň neměl, ty jim měly být přiděleny až v aréně, ale dokonale vycvičení zápasníci dokázali zabíjet i holýma rukama. To věděl i Marcus, který se jinak o gladiátory vůbec nezajímal. Proto dál roztřeseně seděl na zadku před jedním z nich a neodvažoval se ani vzhlédnout.

Hodláš si na mejch nohách ustlat?“ ozvala se z výšky nad jeho hlavou latina zpotvořená silným přízvukem.

Marcus neměl nejmenší ponětí, co dělat. Dobré vychování ho nutilo omluvit se, tak to nesměle udělal. „Pro-promiň, pane,“ vykoktal zoufale.

Prej pane!“ zaburácel nad ním hurónský smích. „Ty mě teda bavíš, chlapečku.“

Pak ho dvě silné paže popadly a zvedly ho na roztřesené nohy. „Já se moc omlouvám!“ Marca cosi přinutilo zvednout oči ke gladiátorově tváři… a svět kolem jako kdyby se náhle zastavil. Potemněl a rozpil se do neurčitých, nezajímavých obrysů. Výrazná zůstala jen barbarova vousatá tvář. Muž nebyl vyloženě krásný, na to měl příliš tvrdé, ostře řezané rysy v obličeji. Rozhodně však byl pohledný. Přitažlivý jakýmsi vulgárním, divošským způsobem. Měl široká ramena a útlý pas. Ze zbroje murmilla mu vykukovaly dlouhé nohy, porostlé světlými chloupky. Zrovna tak neřímsky světlé byly i jeho dlouhé, rovné vlasy a vousy. Prohlížel si édilova syna očima šedýma jako nebe před bouřkou a na rtech mu přitom pohrával ironický úsměv.

Marcus cítil, jak se mu už tak slabá kolena mění v rozteklý vosk. Navíc ke svému nezměrnému zděšení zjistil, že mu voní mužův pot! Zcela nepochopitelně se nemohl nabažit pachu jeho sluncem rozpálené kůže. Nejradši by mu zabořil nos do podpaží a hluboce vdechoval ten omamný parfém.

Stejný účinek na něj měl i barbarův hluboký, lehce ochraptělý hlas, když ho znovu oslovil: „Co dělá takový sladký štěně mezi hordou nadrženejch chlapů? Jdi! Běž radši domu k mámě, než se ti něco nepěknýho stane!“ Téměř něžně postrčil omámeného hocha zpátky do davu a průvod pokračoval v cestě k aréně smrti.

U zmateného Marca byl v mžiku Mica a táhl ho stranou od lidí. „To bylo teda drsný!“ drmolil nadšeně liliput. „Vážně jsem si v jednu chvíli myslel, že tě ten obr rozmázne na kaši! Měl's z prdele štěstí! Co ti to vlastně řikal?“

Kdo… kdo to byl?“ vzmohl se Marcus na pár zajíkavých slov.

Copak ty neznáš Fláva?“ vyjevil se Mica. „Fláva Neporaženýho? Už víc než rok je šampiónem Pompejí! Kde to žiješ, že's vo něm 'eště neslyšel?“

Édilův syn měl na jazyku stokrát opakované věty o nechutné krvavé zábavě a hloupých zabijácích, ale najednou to nedokázal vyslovit. S údivem zjistil, že už si to vlastně vůbec nemyslí. Tedy na jeho odporu k masakrům v aréně se samozřejmě nic nezměnilo, jen už nepovažoval gladiátory za bezduché, vraždící bestie. Tedy alespoň některé. Hlavně jednoho z nich. „Říkáš, že se jmenuje Flávus? Vyprávěj mi o něm, Mico, prosím.“

S hlavou plnou informací o barbarovi, který tolik otřásl jeho vnitřním světem, skončil Marcus nevyhnutelně na místě, kde mu mohl být v danou chvíli nejblíž – před pompejským amfiteátrem. Byla to obrovská stavba v jihovýchodním rohu hradeb, která dokázala pojmout až dvacet tisíc diváků. Právě teď ten nepředstavitelný dav šílel a bouřil nad výkony svých vzývaných i opovrhovaných hrdinů – gladiátorů.

Hluk z tisícovek hrdel doléhal až k Marcovi, který se krčil venku před amfiteátrem. Nedokázal se přimět, aby prošel jednou ze vstupních bran, vystoupal po schodišti na ochozy se sedadly pro diváky a spolu s ostatními přihlížel strašnému představení. Vždyť to by znamenalo, že tu hrůzu schvaloval! Zároveň se ale nedokázal přinutit vrátit se domů. Příliš se bál, že by Flávus, ten muž, kterého vůbec neznal a přeci pro něj najednou tolik znamenal, že by ten barbarský bojovník mohl právě dnes padnout. Představa, že by se zrovna jeho krví měl zbarvit do žhava rozpálený písek arény, děsila Marca k smrti. A tak tam seděl snad celou věčnost a čekal jako odkopnutý pes na svého nevšímavého pána.

Od otce věděl, že nejlepší gladiátoři bojují až odpoledne. Doba před polednem bývala vyhrazena zápasům se zvěří a poledne popravám zločinců a provinilých otroků. Čím oblíbenější byl gladiátor u diváků, tím později na něj přišla řada. Flávus byl podle Mici miláčkem publika. Nakonec to Marcus už nevydržel a rozběhl se do nedaleké svatyně ochránkyně Pompejí a všech zamilovaných – krásné bohyně Venuše. Na tomto posvátném místě, dosud jen částečně opraveném po jednom z mnoha ničivých zemětřesení, se celé hodiny usilovně modlil za Flávův život.

Ačkoli stále ještě nedokázal pochopit, jak mohl tak rychle a vlastně i proti své vůli propadnout tomu zcela neznámému muži, sotva zaduly slavnostní trubky oznamující konec her, rozběhl se vstříc vracejícímu se průvodu. Nyní už si jen málokterý z gladiátorů vykračoval tak pyšně jako ráno. Většina z nich byla zjizvena nějakým provizorně ošetřeným zraněním a jejich řady značně prořídly. Flávus však byl mezi nimi a to bylo nejdůležitější. Sice měl na rameni obvaz rudý prosakující krví, ale jeho pochmurný, odtažitý výraz v obličeji zůstával stále stejně hrdý.

Marcus v duchu poděkoval Venuši a doprovodil průvod až k bráně gladiátorské školy. Pak se, ještě jako ve snách, loudavě vrátil domů. Ještě týž večer poprosil otce, zda by se mohl u některého z gladiátorů vyučovat šermu. Nebylo nic neobvyklého, když se urození chlapci cvičili u těch nejlepších bojovníků. Popidiu Secundovi takové přání vyrazilo dech. Spíš by čekal, že na něm zjemnělý synek bude loudit novou sbírku básní, nebo nějakou podobnou hloupost. Marcova touha umět ovládat meč v něm vzbudila naději, že z toho nemehla, které se pořád schovávalo mámě za sukně, snad konečně vyroste skutečný muž.

Hned druhý den ráno odvedl studem se rdícího syna do gladiátorské školy a zaplatil mu hodiny šermu u toho nejlepšího z nejlepších – u Fláva.

Dávná vzpomínka na první setkání s milovaným gladiátorem ukolébá utrmáceného Marca k dřímotě. Ještě ve spánku mu obličej zdobí šťastný, zasněný úsměv.


 

Ráno po vydatné snídani převezme Marcus od poďobaného stájníka svého výjimečného koně. Ari je nasedlaný a vyčištěný tak pečlivě, až se jeho hnědá srst leskne jako čerstvě vyloupané kaštany. „Dobře ses o něj postaral,“ ocení Marcus klukovu námahu.

Pulcher se tváří nadmíru hrdě. Jeho jizvy po neštovicích se zdají v denním světle ještě ošklivější. Zblízka připomínají krátery maličkých vulkánů. „Taky bych jednou chtěl mít takovýho koně,“ zasní se.

Marcus pohladí neklidně podupávajícího hřebce po dlouhé, hedvábně jemné hřívě v barvě havraního peří. Nabídne mu na otevřené dlani skývu chleba, a zatímco zvíře spokojeně žvýká, vyhoupne se mu s lehkostí na hřbet. Z výšky se zahledí na malého stájníka. Vzpomene si přitom na jeho ztrhanou, předčasně zestárlou matku. Dnes už ji v hospodě nezahlédl. Možná vyspává náročnou noc.

„Řekni mi, Pulchere,“ otáže se Marcus hocha opatrně, „ty a tvoje matka hostinskému patříte? Jste jeho otroci?“

„Kdepak, pane,“ zakření se kluk. „My 'sme svobodný jako ptáci. Jenom pro toho vydřiducha pracujeme.“

Marca napadne, jaké má Pulcher vlastně štěstí, že je tak moc ošklivý. Jinak by si nejspíš už dávno vydělával na živobytí svým tělem, podobně jako jeho matka. Hlad nutí lidi k zoufalým činům. Přestože je pro mladého Pompejana těžko pochopitelné, že se někdo odhodlá dobrovolně se prodávat cizím mužům, neodvažuje se Pulcherovu matku soudit. Ještě před pár měsíci by nad ní nejspíš opovržlivě ohrnul nos. Dnes už ví, že jen těžko může posuzovat druhé lidi, když nemá ani tušení, jak velké strázně je k jejich rozhodnutí vedly.

Místo morálního nadřazování raději přemýšlí, jak těm dvěma ulehčit život. S sebou si je vzít nemůže, stejně by o cestu do divoké Germánie stáli jenom stěží. Zrovna tak nedokáže přimět hostinského, aby se k nim choval lépe. Nakonec s povzdechem hodí chlapci zrovna takový lesklý stříbrňák, jaký dostala jeho matka a mlasknutím pobídne Ariho, aby ujel Pulcherovým koktavým díkům.

Moc dobře si uvědomuje, že se jeho měšec začíná povážlivě tenčit, ale těžkou hlavu mu to nedělá. Jako patricijský synek, zrozený a vychovaný v přepychu, nemá k penězům valný vztah. Vždycky byly k dispozici, čili nad nimi nikdy nebylo třeba přemýšlet. Nebyly pro něj důležité. Kupodivu se to nezměnilo ani teď, kdy žádné vlastní finance nemá. Ostatně Quintus by s jeho počínáním jistě souhlasil, vždyť sám pomáhal lidem v nouzi, kde se jenom dalo. Být na Marcově místě, nejspíš by si Pulchera i s jeho matkou nastěhoval domů.

A stejně, až budu žít se svým milovaným Flávem v nějaké rozpadající se chatrči uprostřed lesů, nebudu peníze potřebovat. Budeme mít jeden druhého a to je to jediné, na čem skutečně záleží. Láska nás zasytí i zahřeje. Zapomenu na svou minulost a všechno zase bude v pořádku. Ano, bude! Já tomu totiž věřím!

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Ke mně domů jsme se vrátili už téměř před měsícem, ale Fjodor se dosud...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
„Ale, prečo?“ prekvapene som sa spýtal. Prešiel som k nemu a ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 15
Epilog   Mlha, která se kolem mne rozprostřela, se stala temnotou....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Lia se přece jen nakonec přestala smát a Daniel byl surově odvlečen matkou,...