So, 30/05/2020 - 19:08
0

Věnování: 
Vám všem

Flávus postává před svým domkem uprostřed bažin a neodvažuje se vstoupit dovnitř. Je sám. Marca, jeho malého synáčka, se ujala Hedwiga – dívka, která nedávno sama porodila holčičku. Měla dostatek mléka a proto souhlasila, že se stane kojnou polovičnímu sirotkovi. Udělala to ze soucitu k bezbrannému dítěti, ale také kvůli Gudrun. Vždyť i jí vědma pomáhala při porodu, který měl naštěstí lepší konec, než u nebohé Cinis.

Právě nad jejím studeným tělem se nyní vědma sklání uvnitř bratrova domu. Zpívá jenom pro ni, pro Cinis. Hlubokým, hrdelním hlasem doprovází ducha nešťastné rodičky na dlouhé cestě do podsvětí. Na ohništi v rohu místnosti se škvíří omamné byliny, které umocňují Gudruninu schopnost naslouchat šeptání mrtvých. Tajemnému obřadu nesmí být nikdo přítomen. Síla nápěvu by ho snadno mohla svést na cestu, z níž už není návratu. Pouze vědma má dost sil odolat. Později, až bude mrtvá bezpečně pohřbena, přijde na řadu důkladná očista obydlí kouřem z šalvěje a vhodným zaříkáním. To aby duch Cinis nezůstal uvězněn mezi čtyřmi stěnami a netrýznil svým žalem živé.

Flávus je venku jako na trní. Studený vítr se mu dere pod šaty a mrazivými prsty mu cuchá vlasy. Sestřin zpěv, nesoucí se nad tichou vesnicí, je v něm sotva slyšet. Po celou dobu se gladiátor snaží nevnímat Kriemhildu, postávající jen několik kroků od něj. Svalnatá dívka je k němu natočená bokem. Vyhýbá se přímému pohledu, ale zároveň si udržuje povědomí o tom, co Římany vycvičený zabiják dělá. Po smrti Cinis zavládlo mezi oběma nepřáteli opatrné příměří. Ne, že by si odpřísáhli věčné přátelství, ale aspoň už se nechtějí navzájem zabít. Samozřejmě i v tom má prsty Gudrun. Dalo jí náramnou práci, přivést ty dva k rozumu a stejně se dá stěží uvěřit, že jim to dlouho vydrží.

„Arnwalde! Kriemhildo! Už můžete dovnitř!“ křikne na ně konečně vědma.

Ti dva si vymění nešťastný pohled. Pro tuto chvíli si rozumějí. Ani jeden z nich nemá z duchů a tajemných rituálů dobrý pocit a nic na tom nemění ani fakt, že jedna s tou, která rozmlouvá s mrtvými spí a druhý je její bratr. Ve vzácné shodě se neochotně plouží k domu.

„Tváříte se jako spráskaní psi,“ ušklíbne se vědma, když si všimne jejich zkroušených obličejů. „Už jsem skončila. Můžete Cinis vynést ven.“

Flávus se nedokáže přimět, pohlédnout mrtvé do tváře. Jistě, za svůj život viděl podobných nebožtíků bezpočet. Když byl malý, lidé umírali doma, v kruhu svých nejbližších a všichni včetně dětí to brali jako přirozený koloběh života. Pak odešel s otcem a starším bratrem do války a tam bylo mrtvých ještě mnohem víc. Některé dokonce sám zabil. A potom v aréně? Jako gladiátor se pro pobavení Římanů brodil v krvi svých druhů a leckdy i přátel. Nikdy se mrtvých nebál. Jenže s Cinis je to něco jiného. Cítí vůči ní dluh tak veliký, že ho každý pohled do její sinalé tváře zabolí jako bodnutí nožem.

To nešťastný děvče se důvěřivě svěřilo – no, spíš vetřelo, pod moji ochranu. A co jsem udělal já? Nechal 'sem ji umřít! Osamělou a mezi cizíma lidma. To vopravdu není věc, se kterou by se chlap mohl chlubit!

Cinis leží na jednoduchých márách, sestávajících ze dvou silných, souběžných větví, hustě propletených pevnými stvoly rákosí. Kriemhilda s Flávem je uchopí každý na jednom konci a nesou je vesnicí. Z domů se trousí lidé a přidávají se k nim. Žádný z nich Cinis nijak dobře neznal, ale chvíli s nimi sdílela jejich nelehký život a to také něco znamená. Truchlivý průvod se zastaví na hranici mezi pevninou a temnou vodou močálu. Nosiči položí máry na zem. Počínají si opatrně, jako kdyby snad ještě mohli mrtvé ublížit.

Konečně se k nim dopajdá i Gudrun. S vážným výrazem se zahledí do tváře svého bratra. „Co dáš Cinis s sebou na cestu do podsvětí?“

Rozumí se samo sebou, že by děvče nemělo k Paní smrti dorazit s prázdnýma rukama. I ti nejchudší se snaží své mrtvé obdarovat alespoň drobností. Gladiátor vytáhne ze záňadří to, co bylo dívčiným jediným majetkem – kostěný hřebínek s rytinou běžícího jelena. Není to žádná levná tretka, paní Hel se jistě neurazí.

„Dobrý dar,“ ocení hřebínek vědma. „Jelen je silný symbol, bude ji na cestě chránit.“

Mrtvá je umytá a pečlivě ustrojená do kalhot z kozinky, hnědé tuniky a pláště s límcem z lišky. To oblečení jí Flávus koupil na cestě sem. Ani ho nestihla obnosit. Gladiátor vloží hřeben s jelenem děvčeti do váčku u opasku. Tak bude v bezpečí a nevyplavý ho ani temná voda močálu.

U nosítek se objeví vůdce místní omladiny Erhard. Třímá balvan o velikosti lidské hlavy. Už se zdaleka netváří tak povýšeně, jako když se s Flávem setkali poprvé. Dokonce se zdá, že je mu mrtvé dívky líto. Tím spíš, že je to právě jeho družka Hedwiga, která se stala malému Marcovi kojnou.

„Jděte,“ pronese Gudrun slavnostně. „Ponořte naši sestru Cinis do všeobjímající náruče Matky. Ať se vrátí zpět do posvátného lůna, z něhož jsme všichni vzešli.“ Znovu začne zpívat. Tentokrát je melodie smutná až k pláči. Zvučný hlas vědmy, nečekaně hluboký na tak drobnou ženu, se truchlivě nese nad bažinou. Zdá se, že celá příroda zmlkla a naslouchá tklivému nápěvu. Také lidé na břehu jsou tiší. Několik žen si dokonce otírá slzící oči.

Kriemhilda s Flávem zvednou nosítka a vstoupí do nepříjemně studené, bahnité vody. Páchne rozkladem a smrtí. Erhard jde krok před nimi a vleče těžký kámen. Také tentokrát jim neomylně ukazuje bezpečnou cestu, třebaže Kriemhilda by ji zrovna tak snadno dokázala najít sama. Mladíkovi však dělá dobře být za všech okolností tím důležitým a nepostradatelným.

Truchlivý průvod se zastaví dost daleko od vesnice, aby bylo bezpečné uložit tam zesnulou k věčnému spánku. Pod hladinou už tam odpočívá nejeden z místních obyvatel. Gudrunin zpěv trojici vyprovází, aby jim dodal sílu a ochránil je před nástrahami bludných duchů. Na cestě zpátky jim bude majákem do světa živých.

„Odpusť, Cinis,“ zašeptá gladiátor. Ve vzpomínkách se mu v rychlém sledu promítnou všechny chvíle, které s copatým děvčetem prožil. Jejich první setkání v hospodě, kdy se ho pokoušela svést významnými pohledy i letmými doteky. Tajná, ale o to žhavější milování v její komůrce, zatímco hostinská Marah spala jenom o pár pokojů dál. Odhalené zálety a divoká rvačka obou žen. Chvíle, kdy se Cinis přiznala, že je těhotná a zapřísahala se, že otcem dítěte musí být jedině Flávus. Gladiátorova nevíra a opovržení, které ji muselo tolik ranit. Dny, kdy se za ním cestou do Germánie táhla navzdory jeho přehlížení. Pak mu v jakémsi bezejmenném lese zachránila život. Tehdy k ní pocítil něco jako přátelství. Dokonce poznal, že dokáže milovat jejich dítě. Smířil se s tím, že si Cinis přivede domů. Neslíbil jí lásku, ale ochranu. Bezpečí rodiny. V tom všem trestuhodně zklamal. Flávus vyklopí drobné dívčí tělo do vody. „Zasloužila sis něco lepšího, Cinis.“

Mrtvá skončí v bažině jen pár kroků od bezpečné stezky. Ihned se začne potápět. Přesto ji Kriemhilda s Flávem ještě honem přiklopí nosítky a na ně Erhard hodí kámen. Tak budou mít jistotu, že už nevyplave. Že nebude vstávat ze svého mokrého hrobu a ohrožovat živé. Že si nepřijde pro svého synáčka, aby ho pochovala v umrlé náruči. Močál ji pohltí navždy.

Sotva se Flávus, utopený v neradostných myšlenkách, vrátí zpátky na pevninu, zastoupí mu cestu Gudrun. V rukou jí vrní malý uzlíček. Pevně odhodlaná vytrhnout svého bratříčka z trudnomyslnosti mu do náruče vrazí miminko, pečlivě zabalené v teplém šálu. „Na, tvůj syn tě potřebuje.“

Gladiátor rozpačitě shlíží na lidské mládě, které mu připadá tak droboučké a křehké, až se ho bojí dotknout. Vědma pozoruje jeho rozpaky s křivým úsměvem ve zjizvené tváři. Těžko říct, zda se Flávovi vysmívá, nebo jí pohled na ty dva prostě jen působí radost.

Naštěstí se objeví záchrana v podobě mladé Hedwigy, Marcovi kojné. „Neboj se,“ osloví rozpačitého zabijáka. „Není tak křehkej, jak vypadá. Jenom mu musíš podepřít hlavičku. Vidíš? Drž ho takhle a všechno bude v pořádku.“ Během řeči předvede Flávovi na své o pár měsíců starší holčičce, jak správně uchopit novorozence. Gladiátor to po ní neohrabaně zopakuje a vděčně poděkuje pohledem.

„Brzo si pro Marca přijdu,“ pokračuje Hedwiga tónem, jakým se rozmlouvá s malými dětmi, nebo s duševně chorými. „Určitě bude mít zase hlad. Má ho skoro pořád. Jistě z něj vyroste statečnej bojovník, zrovna jako z jeho táty.“ Poslední slova doprovodí mladá žena významným mrknutím. Nejdřív se však ujistí, že její druh Erhard nestojí poblíž.

„Počkej! A co s nim mám jako teď dělat?!“ vyhrkne zoufalý Flávus, držící dítě se stejnou ztrnulou odtažitostí, jako kdyby se mu v náruči kroutil jedovatý had.

„Co bys tak řekl, bratříčku?“ vloží se do hovoru Gudrun. „Je to tvůj syn, tak se mu trochu věnuj. Hedwiga má své práce dost, nemůžeš po ní chtít, aby o Marca pečovala celý den. A vezmi už toho chudáčka domů, než ti tady úplně zmrzne!“

Velký muž by rád protestoval, ale moc dobře ví, že na to nemá právo. Může být vděčný, že se cizí žena ujala jeho synka. Vždyť jinak by byl malý Marcus odsouzený k smrti. Zimní období bývá zlé i pro dospělé, natož pro novorozené škvrně. I tak má chlapeček jen poloviční šanci, že se dožije věku, kdy mu na bradě začnou rašit vousy. Bez výživného mateřského mléka by nepřežil téměř jistě. Obzvlášť v tak nezdravém prostředí, jakým je močál. Ano, asi by ho mohli zkusit krmit kozím mlékem a někdy, když není zbytí, se to tak i dělává, ale málokdy to dopadne dobře. Naštěstí je ve vsi dětí tak málo, že si jich dospělí nezvykle cení. Každý v kmeni si přeje, udržet novorozence při životě.


 

Flávus sedí u přívětivě plápolajícího ohniště ve svém domě. V domě, v němž nyní zůstal sám. Nebo ne? Vždyť má přece svého syna. Shlédne na miminko ve své náruči. Vážně mám věřit, že seš můj? Gudrun tvrdí, že máš moje oči. Nevím, já tohle nepoznám.

S údivem a jistou bázní pozoruje gladiátor to maličké stvoření. Jeho drobné, a přitom do nejmenších detailů dokonalé ručičky. Nos jako hrášek, šedá kukadla a na hlavě světlý chomáč vlasů. Flávus se dotkne svým velkým, mozolnatým ukazovákem rozevřené dětské dlaně. Chlapečkovi prstíky se kolem něj ihned instinktivně sevřou. Flávus ztuhne, ale nepokusí se vyprostit. Pomalu zvedne pohled k tváři svého synka. „Marcu,“ řekne a uvnitř něj při vyslovení toho jména cosi zaskučí bolestí. „Zůstali 'sme sami, mrňousku. Ale my to spolu zvládnem, viď?“


 

Marcus pobídne koně po sotva znatelné stezce, ztrácející se v temnotě lesa. Už dávno musel opustit bezpečnou silnici, po níž mu cesta tak dobře ubíhala. Dlážděné silnice mimo Římem ovládaná území prostě nevedou. Teď už si nemůže dovolit hnát hřebce divokým cvalem. Pod sněhem se snadno může skrývat díra, nebo podobné nebezpečí pro zranitelné koňské nohy. Neodváží se riskovat Ariho život.

Marcus má pouze nejasné tušení o směru, jímž by se měl vydat. Z Pliniova obsáhlého svazku jménem Bella Germaniae, kterou si stihl prostudovat ještě v advokátově bohatě zásobené knihovně, získal jisté vědomosti. Teoreticky ví, kde by měl Flávův domov hledat. Při samostudiu se dozvěděl o kmeni Markomanů, do něhož jeho milovaný Germán patří, mnoho zajímavého. Například to, že svébští Markomané původně sídlili kdesi na východ od řeky Rýn, kde však byli předchozími vleklými válkami téměř vybiti. Tehdy se stal jejich vůdcem jistý Marobud – ambiciózní mladík, který prožil své dětství jako rukojmí na dvoře římského císaře Augusta. Tam se mu dostalo na barbara nevídaného vzdělání. Ovšem tím si na sebe mocné impérium upletlo bič.

Náležitě zcivilizovaný Germán se vrátil mezi své lidi a odvedl žalostné zbytky kdysi mocného kmene do bezpečnější oblasti, co nejdál od hrozby Říma. Jejich zemí zaslíbenou se stalo Boiohaemum, obehnané hradbou hor a těžko prostupných lesů. Právě tam vytvořil Marobud silný kmenový svaz, jehož se Římané brzy začali obávat. Měli proč. Germánské království, vzmáhající se tak blízko hranic impéria, mohlo do budoucna znamenat velké ohrožení. Jeho rozkvět však trval jen několik desetiletí. Neslavný konec barbarské říše kupodivu nezavinil Řím, ale zrada z vlastních řad. Spojenectví mezi kmeny ztroskotalo na vzájemné řevnivosti a Marobud byl nucen potupně uprchnout. Takto neslavně skončil pokus, vybudovat za hranicemi říše protiváhu všemocného Říma. Markomanské království se rozpadlo a na slavnou historii se rychle zapomnělo. Na troskách Marobudova sídla vyrostla tráva a Germáni se opět vrátili k původnímu způsobu života – do svých malých vesnic, roztroušených v zeleném moři lesů.

Marcus vjíždí na území barbarů se smíšenými pocity. Srdce mu divoce buší radostí nad blízkým setkáním s Flávem. Zároveň ho však tíží úzkost. Až příliš silně vnímá, že je zde nenáviděným vetřelcem. Jeho noci už nejsou tak klidné. Tím spíš, že musí přespávat venku. Spolu s kvalitní silnicí totiž zmizely i zájezdní hostince. Za tmy se Marcus neodvažuje rozdělat oheň. Živí se sušeným masem a obilnými plackami, které si zakoupil v posledním civilizovaném městě. Usíná opřený v polosedě zády o strom, s nalámanými větvemi navrstvenými pod zadkem, aby nemusel dřepět přímo ve sněhu. Zachumlaný do pláště a s mečem na dosah ruky většinou přetrpí noc, vyplněnou přerušovaným spánkem. Ari v takových chvílích stává nad ním s hlavou schýlenou až k chlapcovu rameni, a přestože taky podřimuje, zůstává dostatečně bdělý, aby Marca svým neklidem včas upozornil na případné nebezpečí.

Jednou z největších nepříjemností na cestě se ukázal být obyčejný sníh. Marcus je dítětem jihu. V Pompejích v tomto ročním období nanejvýš pršelo a bývalo tam vlhké chladno. Rozhodně se to nedá srovnat s mrazem, jaký panuje na území severně od Alp. Ani Arimu se bílá nadílka nezamlouvá. Narodil se v ženském stanu uprostřed horké pouště a bílé, studené cosi v něm žádné nadšení nebudí. Tím spíš, že se nedá jíst a běhat v něm taky pořádně nejde.


 

„Konečně!“ zaraduje se Marcus a přitáhne hřebci otěže.

Před ním se jako tlustý, líný had vine široký vodní tok, který by podle popisu v knize učence Plinia snad mohl být řekou Albis. Nedaleko se k nebi vypíná vysoký holý kopec, s trochou fantazie připomínající ženské ňadro. Přesně takhle mu gladiátor svůj domov popisoval.

„Teď ještě najít brod přes řeku. Tam někde by měla být Flávova vesnice,“ mumlá si pro sebe hoch a jen stěží krotí nadšení. Představa, že možná už dnes uvidí svého milovaného, ho naplňuje bláznivou radostí. Euforií tak velikou, že přehluší dokonce i Marcův zdravý rozum. Odpusťme mu to. Vždyť je mu pouhých sedmnáct let. To je ostatně jediné možné vysvětlení toho, proč o pár hodin později provede hloupost tak nebetyčnou, že by mu za ni sám Flávus napráskal na holý zadek.

K večeru toho dne se před Marcem, jedoucím podél rákosím zarostlého břehu, vynoří za ohybem řeky první dřevěné domky. Je jich něco kolem deseti a pro urozeného hocha, uvyklého husté zástavbě rodných Pompejí, připomínají chaloupky spíš chlévy pro dobytek, než lidská obydlí. Přesto zavýskne radostí. Vždyť v jedné z těch ubohých chatrčí na něj možná čeká Flávus! Nezaváhá ani chvíli a pobídne hřebce do cvalu.

První si ho všimnou psi. Vyřítí se proti němu, naježení a s hrozivě vyceněnými zuby. Zuřivě štěkají. Chňapou Arimu po štíhlých nohách, jako když se vlčí smečka pokouší strhnout jelena. Kůň se polekaně točí dokola. Vyhazuje. Instinkt mu radí, aby si chránil citlivé břicho. Psiska nedají pokoj, dokud jednoho z nich nezáhne dobře mířeným kopancem. Zraněné zvíře bolestně zaskučí a odplíží se se staženým ohonem pryč. Od té chvíle se už i zbytek smečky drží od hřebce v uctivé vzdálenosti. Vzteklé ňafání však nepoleví.

Štěkot vyláká z domů jejich obyvatele. První se ven vyhrnou ozbrojení muži. Mají meče, sekery, někteří jenom obyčejné hole. Za nimi v otevřených dveřích obezřetně vyčkávají ženy, jimž zpoza sukní vykukují za všech okolností zvědavé děti.

Určitě jsem tady správně, pomyslí si Marcus při pohledu na vysoké, statné Germány. Vždyť jsou tolik podobní mému Flávovi! Mají jeho světlou pleť a někteří z nich dokonce i ty dlouhé, plavé vlasy, které se mi na něm vždycky tolik líbily.

Očima těká mezi vesničany, jestli v jejich středu nezahlédne milovaného gladiátora. Setká se však pouze s nedůvěřivými pohledy v zachmuřených tvářích. Z hloučku Germánů vystoupí obzvlášť mohutný, ramenatý muž středního věku, s prošedivělými vlasy sčesanými do uzlu na pravé skráni. Stejně upravené hřívy mají i ostatní vesničané mužského pohlaví.

Doufám, že Flávus něco tak směšného na hlavě nenosí, děsí se v duchu Marcus. Přitom se snaží věnovat pozornost chrčivé řeči, kterou na něj postarší muž útočně chrlí. Nerozumí z ní téměř ničemu. Bezradně pokrčí rameny. Tváří v tvář nepřátelsky naladěnému zástupu barbarů si nejistě odkašle. Rozhodí rukama. „Je mi líto, ale vůbec netuším, co po mně chcete,“ pronese rodným jazykem.

Prošedivělý muž si ho pohrdavě změří. „Říman?“ otáže se ho celkem slušnou latinou.

Marcus se úlevně usměje. Ještě nepochopil, že se nachází na území, kde být občanem impéria neznamená čest ani výhodu. Proto bez zábran spustí: „Hledám svého přítele Fláva. Neznáte ho? Vrátil se sem z Říma a…“

„Další Říman? Nesplet' sis náhodou zemi, chlapečku?“ vysměje se mu Germán. „Tady žádný prašivý římský psy nenajdeš!“

Marcus je nemile zaskočen nepřátelstvím v jeho hlase, přesto se nehodlá vzdát. „Vy mi nerozumíte, Flávus není Říman. Je jedním z vás!“

„Znáte někdo ňákýho Flávuse?“ otáže se šedovlasý s úšklebkem ostatních. Odpoví mu pár výkřiků v domorodém jazyce a mužský smích. „Tak vidíš, kluku. Nikdo takovej tady není. Teda aspoň ne živej a s hlavou na krku.“

Nastane dlouhé, tíživé ticho, během něhož si Marcus stihne stokrát vynadat do hlupáků. Proč jsem se vlastně Fláva na jeho pravé jméno nikdy nezeptal?! Je přeci jasné, že ho tady pod otrockou přezdívkou Plavý nikdo nebude znát! Jenže on ve skutečnosti dobře ví, z jakého důvodu netoužil poznat gladiátorovo skutečné jméno. Flávus pro něj je a bude… prostě Flávus. Ten nejbližší a nejmilovanější člověk na celém světě. Pod tím jménem ho poznal a právě tohle jméno šeptal a často i křičel v okamžicích největší rozkoše. Neumí si představit, že by měl svého milého oslovovat nějakým podivným, chrčivým germánským jménem. Má strach, že by si na to nikdy nezvykl. Nebyl by pro něj pak jeho gladiátor jako cizí člověk? Nemusil by si k němu znova hledat cestu?

„Možná znáte Flávova otce,“ vydoluje nešťastný Marcus z paměti alespoň nějakou informaci. „Byl to náčelník Adalbert. Jeho vesnice…“

„…jeho vesnice už dávno lehla popelem, kluku!“ vyplivne na něj šedivák nenávistným tónem. „A můžou za to zrovna takový svině, jako seš ty!“ Nakročí k Marcovi tak rázně, že Ari polekaně couvne. „Vy Římani si myslíte, že vám patří celej svět! Klidně vtrhnete do naší země, zmasakrujete každýho, kdo se vám odváží postavit a ještě to nazýváte svým právem! Dokonce i spravedlností! Vážně seš takovej pitomec, že se tady po tom všem ještě odvážíš ukazovat?!“

Marcus neví, co na to odpovědět. Tuší, že Germán obviňuje jeho krajany právem. Láska k Flávovi mu v mnohém otevřela oči. Napomohlo tomu gladiátorovo vyprávění o povstání utlačovaných kmenů proti Římu, vyvolané zoufalstvím porobených a základních lidských práv zbavených barbarů. Od té chvíle četl Marcus zápisky římských učenců s kritickým odstupem. Už chápal, že dějiny píší vítězové a ti se vždycky vykreslí jen v těch nejlepších barvách.

„Máš moc pěknýho koně, Římane!“ ozve se z hloučku přihlížejících latinou tak špatnou, že je jí sotva rozumět.

Marcus znepokojeně sleduje, jak se kolem něj začíná stahovat kruh lidských těl. Všechny obličeje na něj zírají s otevřeným nepřátelstvím. Je to spíš instinkt, než rozumová záležitost, když Marcus tasí svůj nový meč.

„Ta zbraň je taky moc fajnová,“ zaskřehotá další hlas. „Pro takovýho usmrkance by jí byla škoda. No ne, chlapi? Stejně s ní neumí zacházet.“

Marcus se zamračí. Několikrát protne mečem mrazivý vzduch. Nechce nikoho zasáhnout, jen si potřebuje udělat místo. Překvapí ho, jak přirozeně mu zbraň vklouzla do dlaně. Jako kdyby tam patřila odjakživa. V mžiku se stala prodloužením jeho ruky.

Germáni s klením uskakují z dosahu čepele. K útěku se však nechystají. Sami třímají hrozivě vypadající meče a sekery. Nepřišli cizince přivítat s holýma rukama. Ani Marcus nehodlá čekat, až se do něj pustí všichni najednou. Nemá o svých schopnostech přehnané iluze. Je mu víc než jasné, že proti takové přesile zuřivých obrů nemá šanci. Rozumně si zvolí ústup. Pobídne Ariho. Meč ještě pořád svírá v pravici. Bohužel, muži kolem něj ho odmítají nechat odejít.

Hřebec vycítil ohrožení a zuří. Snad ho kdysi někdo podrobil bojovému výcviku. Ohání se po dotírajících Germánech zuby i kopyty, jak se na válečného oře sluší. Vzpíná se. Hrabe předníma nohama po nekrytých hlavách nepřátel. Při každém jeho vyhození zadkem se Marcus v sedle povážlivě zakymácí. Zatím se mu to daří vysedět. Sám ještě povzbuzuje hřebce k větší divokosti.

Germáni nadávají a sesílají na vetřelce hněv nebes. Rádi by cizince srazili na zem dobře mířeným hodem kopí, ale příliš se bojí, aby nezasáhli koně. I hlupák by poznal, že jde o vskutku jedinečné zvíře. Každý z nich se vidí, jak s velkou slávou jede v jeho sedle. A kdyby ho prodali? Za takového hřebce přeci dostanou hotové jmění!

Patovou situaci vyřeší sotva ochmýřený holobrádek. V bezpečné vzdálenosti od hnědákových smrtících kopyt roztočí nad hlavou svůj prak. Pruh dlouhé kůže zavíří vzduchem a v pravou chvíli z něj vylétne malý, nevinně vyhlížející oblázek. S dokonalou přesností zasáhne Marca do hlavy. Zakolísá v sedle. S údivem zjistí, že se mu do očí řine krev. Je horká, ale na ledovém vzduchu rychle chladne. Svět se rozplizne do pokřivených kontur. Všechno kolem potemní. Marcus klesne tváří na koňskou šíji. Zkrvavený obličej zaboří do dlouhé černé hřívy. Při dalším Ariho vzepnutí se bezvládně sesune ze sedla. Ztěžka dopadne na zem. Rovnou pod hřebcova kopyta.


 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 25
Roztáhl svá šedivá křídla a chystal se vznést, něco ho však zastavilo. Pomalu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Čas jako by se zastavil ve chvíli, kdy se místností rozezněla ohlušující rána....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
S oddechováním jsme se každý svalili na svou stranu postele. Ještě...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Harfista – Kapitola 1 – Předehra     „… Nářek zvonu...