So, 29/08/2020 - 15:46
12

Věnování: 
Pro všechny, kteří to vydrželi dočíst až sem, do sladkého konce :)

Marcus se zhroutí na podlahu. Sedí na zemi, hlavu sklání na prsa. Ramena se mu otřásají zoufalými, bolestnými vzlyky. Právě pro něj skončil svět. Takhle to přeci nemělo být! Tak to nemělo skončit!

Flávus vlétne do hloučku lidí, kteří se tlačí pod okny jeho domu. Přilákal je hluk zuřivé hádky. Jsou zvědaví jako tlupa opic. Teď polekaně uhýbají před jeho vztekem.

„Arnwalde!“ zavolá konejšivým tónem jeho sestra.

Snad mu chce dávat další rady do života, ale gladiátor není na její moudra zvědavý. Má sto chutí někoho strašlivě spráskat. Pak mu zrak padne na nehybnou hladinu močálu. Do míst, kde leží pohřbená Cinis. Nešťastnice, která kvůli němu opustila domov a šla za ním do cizí země mezi neznámé lidi. Jen proto, že doufala získat jeho lásku. Zemřela opuštěná a nemilovaná. A štěně se tak rádo řeže! Jestli se právě teď řízne hloub… Flávus zatne pěsti, jak se v něm sváří vina se strachem. S výkřikem: „Do prdele!“ vtrhne zpátky do domu.

Marcus k němu zvedne vyhaslý pohled. „Přišel jsi mě zbít? Klidně to udělej. Můžeš mě i zabít, já se bránit nebudu. Prokážeš tím službu nám oběma.“

Gladiátor na něj okamžik beze slova zírá. Stojí s velkýma rukama zaťatýma do pěstí a hledí na drobného chlapce. Těžko říct, co se mu právě honí hlavou.

Marcus je každopádně přesvědčený, že se do něj milenec každou chvíli pustí a ubije ho k smrti. Vlastně tu možnost docela vítá. Cítí, že si nic jiného ani nezaslouží.

Jaké je jeho překvapení, když na něj Germán místo toho vychrlí: „Tak abys věděl, štěně, já mám dítě s hospodskou rajdou!“

Marcus se nediví. Ne, že by ho to nezabolelo, ale přijme to s pokorou jako další ze svých trestů. Smířeně přikývne a bezbarvým hlasem pronese: „Takže už máš svoji rodinu. Chápu. Jsem rád, že jsi konečně šťastný.“

„Nic nechápeš!“ rozkřikne se gladiátor. „To ty seš moje rodina! Cinis leží pohřbená v bažině a nikdy jsem k ní necítil víc, než soucit. Ale svýho syna miluju, s tim se musíš smířit. Jmenuje se Marcus.“

Chlapec k němu poprvé zvedne utrápený pohled. „Marcus? Dal jsi mu jméno po mně?“

„Po kom jinym, ty pitomče?! Do prdele, štěně, přece to takhle neskončí?! Nikdy bych nevěřil, že mi někdo může tak strašlivě chybět, ale tebe 'sem zatraceně postrádal.“

„Já tebe taky. Moc,“ špitne Marcus.

„Tak hele, ať se ti to líbí nebo ne, já už tě vod sebe nepustim!“ oznámí mu Germán a znovu si k sobě Marca přimáčkne. Je to medvědí objetí. Hrubé a dusivé.

Chlapec tiše vzlyká a chrlí ze sebe to, co ho ještě pořád tolik trápí: „Ale Fláve, dokážeš mi to někdy odpustit? Zapomenout na moji minulost? Nechci, abys mě kvůli tomu ve skrytu duše nenáviděl. Aby's mnou pohrdal.“

„Hele, štěně, ty mě přece znáš. Víš dobře, že šílim už jenom při představě, že se tě dotýká někdo jinej než já. Ale, do prdele, i tak zabedněnej chlap jako já chápe, že tys za to nemoh'. Nemám ti co vodpouštět. Seru na minulost! Začnem vod znova, jo? Jako by se to nikdy nestalo. Žádná Cinis a žádnej bordel. Souhlasíš?“

Marcus horlivě přikývne.

„Dobrý, štěně. Tak už si votři slzy a trochu se na mě usměj. Nebo víš co, radši mi dej pusu.“

U jednoho polibku to samozřejmě neskončí. Sotva se znovu ochutnají, nedokáží přestat. Hra jazyků brzy přejde v horoucí doteky. Zvědavé dlaně jsou najednou všude. Derou se pod košili, laskají rozpálenou kůži a chvílemi, jen tak z rozpustilé radosti, stisknou vzrušeně trčící bradavku.

Marcus už se nesnaží tlumit slastné vzdechy. Sám zaplétá prsty do Flávových plavých vlasů a kouše ho do silné šíje. Všechnu svou pozornost zaměřuje na milencovo laskání. S úpěnlivou tvrdohlavostí zahání představy cizích, dotírajících mužů. Ty se však vrátí s novou silou ve chvíli, kdy ho gladiátor položí na postel a skloní se nad něj. Marcus se až zajíkne, jak ho váha chlapského těla vyděsí.

Je to můj Flávus! Miluju ho! opakuje si pořád dokola, ale strach ho nutí zatínat svaly v odporu a odvracet obličej. O to víc, když se mu Germánův prst začne dobývat mezi půlky. Marcus je tak vystrašený, že se do něj nelze dostat ani za pomoci slin.

„Poslouchej, štěně, jestli chceš, necháme to na jindy,“ mumlá gladiátor a v přimhouřených šedých očích má zklamání i vzrušení, které bolí.

„Ne!“ vyrazí Marcus odhodlaně. Ví, že pokud to nezvládne nyní, už nikdy nenajde odvahu zkusit to příště. Proto sáhne se sebevražedným odhodláním po té tvrdé, krví pulzující věci, která se mu horce tiskne ke stehnu. Sám si zavede milencův penis ke vstupu do těla. „Vem si mě!“ vyhrkne bez sebe hrůzou. „Udělej to teď!“ Ještě jednou namaže rudou hlavu dotírajícího žaludu a zavře oči. „Tak honem!“

Flávus, který se držel zpátky jen s největším sebeovládáním, poslechne bez protestů. Vnikne do Marca jako smrtící kopí. Chlapec vykřikne. Prohne se v zádech. Dech se mu zrychlí bolestí a zpod semknutých víček vyklouznou slané krůpěje rosy.

„Seš v pořádku, štěně?“ ptá se ho starostlivě Flávus, ačkoli mu horké, pevné sevření kolem penisu skoro brání přemýšlet.

Marcus se zmůže na krátké přikývnutí, oči ale neotevře. „Pokračuj dál!“ vyrazí ze sebe tónem, který spíš připomíná vzlyknutí.

Gladiátor se začne pohybovat v odvěkém rytmu lásky. Zprvu jen pomalu, opatrně, ale sotva ucítí, že se chlapcovo tělo postupně uvolňuje, přiráží rychleji. Marcus sténá a sám neví, jestli je to víc bolestí, nebo prvními, nesměle se projevujícími náznaky rozkoše. Pak konečně příjemné pocity převáží nad strachem a on se odhodlá otevřít oči. Teprve pohled na Flávovu tvář poznamenanou vzrušením ho postrčí na správnou cestu.

Jak jsem se ho kdy mohl bát? Vždyť je to Flávus! Můj milovaný Flávus! A je ve mně! Cítím jeho horkost i vášeň…

Chlapec omotá kolem gladiátora ruce i nohy, jako by se obával, že mu během aktu někam uteče. Zakloní hlavu a vzdechy, které se mu derou z pootevřených úst, jsou tentokrát známkou čiré rozkoše.

Marcus stihne vyvrcholit dvakrát, než se k němu přidá i velký Germán. Než vyjde slunce, milují se ještě několikrát. Pokaždé je to lepší a lepší. Chlapec cítí, jak z něj každý další orgasmus odplavuje nánosy špíny a strachu, které si stihl nastřádat v Massilii. Ví, že se uzdravuje a lékem je Flávovo horoucí objetí.

 

Ráno vedle sebe leží zpocení a naprosto vyčerpaní. Marcus má hlavu oddaně položenou na gladiátorově široké hrudi. Prsty se zamyšleně probírá světlými chloupky a nechává se houpat milencovým dechem. Naslouchá rytmu jeho srdce a dýchá známou a tolik postrádanou vůni jeho rozpálené kůže. Tahle noc byla jako zázrak. Dar od bohů, který jako živá voda smývá všechno prožité utrpení. Jedna jediná noc a já mám pocit, že jsem se znovu narodil. Čistý, lepší a po tak dlouhé době konečně beze strachu. Snad nikdy dřív jsem Fláva nemiloval tolik, jako právě teď. Vím, že on je na tom stejně. Cítím to, i když mi to nikdy neřekne.

Marcus v sobě vnímá jistotu, jakou dosud nepoznal. Radost a sílu hledět vstříc budoucnosti, ať už bude jakákoli. Postavit se všemu co přijde, s milovaným mužem po boku. S odvahou, kterou jim dodá láska. Myšlenky si však nechá jen sám pro sebe. Ví dobře, že jeho Germán na podobné řeči není. Místo toho nahlas pronese: „Budu ho milovat, Fláve. Tvého syna, víš? Jako by byl můj vlastní. Protože je součástí tebe.“

Gladiátor se široce zazubí a spokojeně zamumlá do chlapcových kaštanových vlasů: „To já přece vim, štěně. Budeme rodina. Já, ty a náš malej Marcus. Už navždycky spolu. To zní jako docela dobrej konec tohodle šílenýho dobrodružství, co řikáš?“

„Jako ten nejlepší,“ zasměje se Marcus a natáhne se k němu pro další polibek.


 

O rok a půl později

Je krásné letní ráno a Marcus se prochází kolem řeky. Kaštanově hnědé vlasy mu povyrostly tolik, že si z nich na skráních splétá útlé copánky, aby mu nepadaly do obličeje. Ačkoli už strávil mezi Germány skoro osmnáct měsíců, jejich podivná móda vázat si porost hlavy do bachratého uzlu nad pravým uchem, ho nikterak neoslovila. To však neznamená, že by se mu v takovém účesu Flávus nelíbil. Nebo si prostě jenom zvykl.

Marcus se neubrání zasněnému pousmání. Vždyť já bych na tom svém velkém chlapovi mohl oči nechat, i kdyby měl lebku holou jako koleno. Ale takhle je to samozřejmě lepší. A úplně nejúžasnější je, když si večer rozpustí vlasy a nakloní se nade mne pro polibek, takže mě ty jeho dlouhé, lechtající pramínky zahalý jako zlatý vodopád…

Z přemítání Marca vytrhne rázný štulec do zad. Překvapeně se otočí a zírá přímo na vyceněné, zažloutlé zuby. „Fuj, Ari, že se nestydíš!“ houkne se smíchem na milovaného koně.

Hřebec přestane zívat a zatváří se jako to největší neviňátko.

„Copak, procházka už tě nebaví?“

Jako v odpověď hnědák odkluše s rozpustilým pohazováním hlavou o kousek dál a s chutí se pustí do svěžího trsu zelené trávy. Je naprosto volný, bez uzdy a sedla, svobodný v otevřeném prostoru právě tak, jak to bohové s koňmi původně zamýšleli.

Marcus se znovu zahledí do kraje, který se mu stal novým domovem. Na bystře proudící široký tok řeky, v níž se už tolikrát koupali s Flávem nazí. V rákosím porostlých zákoutích se mnohokrát vášnivě milovali, a pak leželi vedle sebe a nechávali si laskat obnaženou pokožku sluncem a větrem. Oblíbil si i zdejší rozlehlé lesy, hluboké tak, že v nich i za dne bývá šero jako v podvečer. Právě tam ho gladiátor učil stopovat zvěř a přežívat sám v divočině. Jenom pohledu na holý, oblý vrcholek Posvátné hory se Marcus stále ještě vyhýbá. Vzpomínky na to, jak krutě tam mohl skončit jeho život, jsou příliš živé.

Aby si zlepšil náladu a zahnal černé myšlenky, pozoruje Ariho, který se s hlavou u země líně pohybuje od jednoho trsu ke druhému a mlsně si ukusuje jen tu nejšťavnatější travičku. Co chvíli pár kroků popoběhne, nebo s rozpustilým hříběcím vykviknutím vyhodí zadkem, přitom se však pořád drží svému člověku na dohled.

Takhle se spolu procházejí téměř denně. Marcus má svoje nové germánské sousedy rád, hlavně Gudrun a její družku Kriemhildu, ale občas potřebuje být sám, jen se svými myšlenkami. Tu a tam ho přepadne smutek po těch, které během svého mladého života ztratil. Někteří z nich už jsou mrtví, jako třeba jeho milovaná maminka, ale dobrák Quintus a malá Nix na něj nejspíš v daleké Galii pořád ještě čekají. Snad ho nemůžou dostat z mysli stejně tak, jako on je. Uvidím je ještě někdy? Marcus si povzdechne. Nechce si kazit krásný den smutkem.

Hvízdne na Ariho a hřebec se k němu divokými skoky přižene. „Konec lenošení, bráško. Je čas vrátit se domů.“ Vyhoupne se hnědákovi na holý hřbet a bez toho, aby jeho ušlechtilou hlavu poutal řemením uzdy, či mu zraňoval citlivou tlamu železem udidla, ho pouze tichým hlasem a jemnými pobídkami vede zpátky za Flávem.

Marcus se nevrací do malé vísky, ukryté v ochranném kruhu bažin. Od letošního jara se jejich novým domovem stalo dávno opuštěné keltské sídliště, vzdálené víc než deset mil od močálu. Bójové, kteří v něm kdysi žili, odešli už před několika generacemi ze své vlasti pryč, vytlačeni přílivovou vlnou bojovných Germánů. Markomani sami však tenkrát do vyprázdněného městečka nepřesídlili. Věřili, že je to místo prokleté zlými silami. Že nad ním bdí rozhněvaní bójští bohové. Proto taky dalo Flávovi, který se postupem času stal tak nějak nenápadně a přirozeně vůdcem vesničanů, tolik práce přemluvit bázlivé a pověrčivé lidi k tomu, aby začali výhodně položené a dobře chráněné oppidum využívat. Zajisté by se mu to nepovedlo, nebýt jeho sestry. Gudrun musela na obávaném místě provést hned několik očistných obřadů. Nejprve aby se upokojili rozzlobení bohové. Posléze bylo třeba ukonejšit i duchy padlých Keltů a celý prostor očistit.

Námaha se vyplatila. Oppidum mělo hned několik zásadních kladů. Bylo vystaveno příhodně blízko řeky, ale přitom mimo zátopovou oblast. Na rozdíl od páchnoucího močálu plného komárů, kteří každé léto roznášeli horečnatá onemocnění, zde bylo zdravé prostředí s čerstvým vzduchem a spoustou slunce. Obklopovala ho zemědělská půda, nyní ještě více úrodná díky dlouhým rokům, kdy ji nikdo neosel. V okolí se nacházely prostorné pastviny pro koně i dobytek a důležitou výhodou bylo i působivé opevnění, které by žádný nepřítel lehko neprolomil. Právě obranné valy se jim do budoucna zřejmě budou hodit, vzhledem k tomu, že se Flávus dosud nevzdal svých šílených plánů sjednotit všechny svobodné Germány v okolí a vytáhnout do boje proti římským okupantům.

Marcus vjede do důmyslně postavené klešťovité brány, kde ho přátelským mávnutím zdraví stráže na ochozech. V městečku uvnitř hradeb panuje čilý ruch. Lidé si opravují domy, celá desetiletí zanedbané a ponechané napospas ničivým silám přírody. Obyvatel je mnohem víc, než kolik jich s Flávem a Gudrun přišlo z vesničky v bažinách. Postupem času se k nim připojili i další Germáni, roztroušení v malých vískách a osadách po širém okolí.

Marcus zastaví hřebce před pěkným domem na strategickém místě uprostřed oppida. Zacloní si dlaní oči a zálibně se zahledí na muže do půl těla nahého, opravujícího slaměnou střechu. Nedokáže spustit oči z Flávových širokých, svalnatých zad, na nichž se pod žhavým sluncem lesknou kapičky potu. Ari hlasitě zafrká a kouzelná chvíle je pryč. Gladiátor se otočí a sotva si všimne svého milence, sjede zadkem po střeše jako po skluzavce. Dopadne na nohy přímo před koněm, pružný a sebejistý jako divoký panter.

„To je dost, že seš zpátky,“ spustí ve své rodné řeči.

Marcus mu téměř bezchybně odpoví stejným jazykem: „Snad ses o mě nebál?“

„To víš, že jo. Na takový sladký štěně si venku brousí zuby kdejaká potvora!“

„Jenže to tvoje štěně už zdaleka není tak bezbranný, jako dřív,“ poklepe si chlapec významně na meč, skrytý v pochvě u opasku. Je to dar od Quinta, bez něhož oppidum nikdy neopouští.

„Jo, vypadá to, že ses naučil štěkat a kousat,“ zubí se Flávus. „Tak pojď už ke mně, ty nebezpečný štěňátko.“

Marcus mu ze sedla sklouzne rovnou do náruče. Obklopí ho vůně sluncem rozpálené, chlapské kůže. Okouzlí ho to stejně, jako při jejich prvním setkání na ulici v Pompejích. Na rozdíl od minulosti si teď může dovolit zabořit nos do důlku mezi Flávovou šíjí a ramenem a zhluboka se nadechnout.

Zpoza opravovaného domu se vynoří Kriemhilda. Ještě ráno měla světlé vlasy pečlivě zapletené do dvou tlustých copů. Teď jí kolem hlavy trčí zacuchané roští. „Hele, vy dva, přestaňte se tady cicmat a zbavte mě už toho mrňavýho trapiče!“ S úlevou předá Marcovi do náruče jeho radostně výskajícího jmenovce. Ještě před tím ho však jako správná teta nezapomene políbit na čelíčko.

„To si řikáš bojovnice, když tě přemůže takovej malej capart?“ vysměje se jí gladiátor, ale zní to celkem dobromyslně. „Co by s tebou teprve proved jeho táta! Nechceš si zase dát cvičnej souboj? Myslim, že si už dlouho nedostala napráskáno.“

„A tebe už dlouho nebolely nakopaný koule, co?“ vrátí mu to se škodolibým úšklebkem Kriemhilda.

„Jak to, že jsem o tom ještě nic neslyšel?“ pozdvihne Marcus udiveně obočí. „Ale prosím, jeho klín nech radši na pokoji. Zkazila bys mi tím zábavu na několik dalších večerů.“

„Poslyš, štěně, tobě vážně narostly zuby, co?“ zatahá ho Flávus za copánek na skráni.

Kriemhildě se po boku vynoří kulhavá Gudrun. Jako vždy má hřívu hnědých vlasů nečesanou, ale vinit dítě z toho nemůže. Zjizvenou tvář má pokroucenou širokým úsměvem. „Copak to tady slyším za silácké řeči? Nejsi to náhodou ty, bratříčku, kdo každý večer po hlídání tohohle háděte usíná vyčerpáním vstoje a heká jako stará bába?“

Marcus se posadí na silný kmen stromu, který jim slouží jako venkovní lavice a smějící se batole si přitáhne na klín. S úsměvem pozoruje špičkující se trojici. Slunce příjemně hřeje do zad a vzduch voní létem. Z prostoru za hradbami k němu doléhá zurčení řeky. Tak tohle je můj nový domov. Mám tady svého muže, adoptivního syna a dobré přátelé. Cítím se tady tak šťastný, jak se mi to v Pompejích nikdy nepovedlo. Jsem doma. Konečně. Cesta sem byla dlouhá a hodně bolestivá, ale stálo to za to. Jsem znovu s Flávem a dají-li Bohové, už ho nikdy neopustím.

Dodatek autora: 

Tak se to povedlo laugh Příběh Marca a Fláva zdárně došel až do svého konce. Původně jsem tolik dílů rozhodně neplánovala, ale tak nějak se mi to samo košatilo pod rukama. Já jsem v tom sama úplně nevinně devil Moje milé čtenářky a čtenáři, moc vám všem děkuju za krásné komentáře, které mi dodávaly chuť psát dál. Dělali jste mi jimi velkou radost. Snad vás tenhle závěr odškodnil od všech kapitol plných utrpení, kterými jste si museli v průběhu celého příběhu spolu s Marcem projít. Jak se říká – konec dobrý, všechno dobré. A pokud to dobře nedopadlo, ještě to není konec laugh Mám vás ráda, vaše Vara.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Moje povinnost to sakra nikdy nebude. Pokud vím, tak to ani nikde v ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Sotva jsem dorazil domů i já, lehnul jsem s chřipkou a prodloužil si tak...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Dýchalo sa mi ľahko. Okolo mňa bolo len mierne prerušované ticho šumom. Bol to...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Neovládl jsem se. I když jsem se o to snažil, touha byla silnější. Jako kdyby...