Pá, 29/03/2019 - 07:41
14

Slaná. Slaná v ústech, v nose, dokonce i pod zavřenými víčky. Krystalky soli hořknou na jazyku. Ukrutná žízeň přiměje Fláva polknout. Jde to těžce. Hrdlo má sedřené a vyschlé, jako od dlouhého křiku.

To vod toho zpropadenýho blití! Copak se ta zatracená loď nikdy nepřestane houpat?!

Jenže ona se už nehoupe. Mokrý písek, na němž gladiátor leží, je dokonale nehybný. Pouze drobné vlnky v pravidelných návratech smáčí jeho už tak dost mokrý a potrhaný šat.

U Ódinova jedinýho voka, to né!

Prudce rozlepí víčka, hojně ozdobená solnými diamanty. Němý výkřik rozechvěje mohutné tělo zápasníka. Vzpomněl si. Vzpomněl si na bouři a potápějící se loď. Na Marca, mizejícího pod hladinou. Na bezednou hloubku moře. Zarudlýma očima pátrá Germán kolem sebe. Leží na kamenitém pobřeží. Je šedý, smutný den. Vedle něj se povalují rozlámané kusy dřeva. Z naší lodi?

Těla žádná.

Štěňátko…

Vyškrábe se do kleku. Stojí ho to víc sil, než by čekal. Je ošklivě potlučený a pořád ještě zesláblý z mořské nemoci. Olepily ho třásně zelených chaluh. Představí si Marca. Smál by ses mi, kdybys mě takhle viděl. Štěně… já tě najdu! Přísahám při všech zatracenejch bohách, v který ty tak naivně věříš!

Odhodlání je mocná zbraň. Postaví dobitého gladiátora na vratké nohy a přiměje ho klopýtat skalnatým pobřežím. Nepřemýšlí nad tím, k jaké zemi onen břeh náleží. Neděsí se, že ho bouří hnaná loď možná zanesla zpátky k římské pevnině a do rukou lovců otroků, kde by ho čekalo dlouhé umírání na kříži, nebo rychlá smrt v aréně. Flávus má pouze jediný cíl a k němu se upnul celou svou divokou duší – musim najít svoje štěně!

Nedojde daleko, když mu cestu zastoupí tři podivní muži. Ten v čele má svá nejlepší léta dávno za sebou. Vrásčitý obličej mu lemuje stříbřitý vous a dlouhé, bílé vlasy si na temeni spoutal koženou šňůrkou. Druhý je na tom co do věku o poznání lépe, ale hnědozelené oči má neupřímné, neklidné jako dvě ještěrky na rozpáleném kameni. Nejmladší se drží vzadu. Těžko říct, zda je mu patnáct nebo třicet. Má nehezký obličej posetý jizvičkami po dětské nemoci a ramena shrbená, jako kdyby se své neduživé tělo pokoušel udělat ještě menším. Muži jsou spoří a šlachovití, opálené tváře mají ošlehané větrem… a silně smrdí rybinou. Flávus si rychle odvodí, že to nejspíš budou rybáři.

A kam že ho to tedy loď zanesla? Na to už, zdá se, přišel taky. Všichni tři muži jsou sice oblečení v prostých halenách dlouhých po kolena, které se nijak neliší od římských tunik. Ovšem na rozdíl od Římanů, kteří vystavují světu na odiv holé nohy, tihle rybáři mají kalhoty. Opravdové kalhoty! Zrovna takové, jaké nosí Germáni nebo Galové. Domů by mě bouře těžko zanesla, takže… Galie?! Tahle informace pro něj zatím pramálo znamená. Dokud nenajde Marca, je úplně lhostejné, v jakém koutě světa se nachází. Na návrat domů stejně nepomýšlí.

Flávus zůstane stát v bezpečné vzdálenosti. Obezřetně si neznámé muže měří. Jsou to mrňousové, udření a špatně živení. Nepředstavují pro něj rovnocenné soupeře, ani kdyby zaútočili všichni tři najednou. Přesto, v jeho stavu je moudré mít se na pozoru.

„Kde to 'sem?“ vyštěkne dřív, než kdokoli z nich stačí otevřít pusu.

Nejstarší z rybářů pronese kostrbatou latinou, zpotvořenou silným přízvukem: „Jsme v provincii Narbonské Galie, tak nám teď Římani řikaji. Nedaleko od Massilie. Ty seš z tý lodi, která ztroskotala dneska v noci.“ To není otázka.

„A co když jo?“ Flávus by to ve svém stavu mohl jen těžko popřít. Massilie?! To je zatraceně daleko vod cíle naší plavby! Snaží se nedat na sobě znát, jak moc ho to překvapilo. Rybáři se mu nelíbí. Zdají se být nervózní, ani jeden se mu nedokáže podívat z příma do očí. Copak chystáte, bazlišci? Nenápadně přesune váhu těla tak, aby mohl ihned přejít do útoku.

„Já jsem Dirnor a tohle je Baravax. Ten vzadu je můj syn Feisnir,“ ozve se znovu nejstarší. „Naše vesnice leží kousek odsud. Ráno jsme chtěli vyplout na moře, tak jako každej den, jenomže všude plavaly trosky lodi. Přišli jsme se podivat, jestli někdo nepřežil.“

„A přežil?“ vyhrkne nedočkavě Flávus. „Teda kromě mě. Na lodi byl se mnou mladej kluk, hnědovlasej. Voči měl jako ztracený štěně…“

„Je mi líto, zatím seš první. Bouře jsou tady zlý. Moc zlý. Tvoje loď nebyla jediná, co se kdy v tomdle prokletým místě rozbila vo útesy.“

„Za to nemůžou útesy!“ vyhrkne Feisnir s očima velkýma jako talíře. „To všechno tvorové z moře… podivný bytosti! Stahujou lodě ke dnu a…“

„Mlč, hlupáku!“ okřikne ho Dirnor. „Odpusť, pane. Je to můj nejmladší, takovej vejškrabek. Moc se nepoved, ale děti si člověk nevybírá, že jo. Přece jsem ho nemoh' utopit jako kotě.“

Gladiátor se zamračí. „Budu Marca hledat s váma!“

Rybáři si vymění znepokojené pohledy.

„To není dobrej nápad,“ ozve se nejstarší z nich, který je očividně mluvčím svých zamlklejších druhů. „Seš hladovej a zraněnej, potřebuješ si vodpočinout. Můj syn tě vezme do vsi a my s Baravaxem budeme hledat dál.“

Feisnir se ještě víc přikrčí. Nevypadá, že by se mu ten nápad zamlouval.

Nelíbí se ani Flávovi. „Musim najít svýho… přítele!“

„Měj rozum, pane,“ vemlouvá se mu starý. „Vostatní chlapi z vesnice prohledávaj celý pobřeží. Jestli je tvůj druh naživu, najdou ho. Možná už na tebe dávno čeká ve vsi.“

Proč mě tak moc chtějí dostat do tý jejich zablešený vísky? Je to celý hodně podezřelý… jenže co když mají pravdu? Třeba je Marcus už dávno u nich doma. Že v bezpečí, to se mi zrovna tvrdit nechce. Flávus putuje podmračeným pohledem po hladině moře. Zdá se být tak klidná. Drobné vlnky mírně pročesávají modrou vodu. Jakej je to rozdíl vod minulý noci! Starej kormidelník měl pravdu – moře je nevyzpytatelný jako ženská! V jednu chvíli zuří silou rozlícený lvice a vzápětí si spokojeně přede jako přítulný kotě. Bez příčiny, bez varování. Chlap by se měl mít na pozoru. Před ženskýma i před mořem A možná taky před rybářema!

„Pane?“

„Tak dobře, vemte mě do tý vaší vesnice. Ale jestli tam Marcus nebude, vrátim se zpátky na pobřeží a pomůžu vám hledat!“ Nevěřim vám ani slovo, bazilišci, ale musim jít s váma. Neznám todle prokletý místo, a co když je štěně vopravdu u vás? Podřídim se. Pro tudle chvíli…


 

Rybářská vesnice vypadá přesně tak, jak si ji Flávus představoval. Ubohé chatrče, umouněná děcka batolící se mezi vypelichanou drůbeží a prasaty, kterým by člověk mohl spočítat všechna žebra. Všude jsou nezbytné sítě, sušící se na rámech, a nebo připravené k opravě. A taky omračující smrad z ryb. Gladiátor znechuceně pokrčí nos. Má pocit, že se mu vtíravý parfém zažral do vlasů i do kůže.

„Huš, haranti!“ Germán dupne na písklata, která se kolem něj zvědavě seběhnou. Stejně tak musí zahánět uštěkaná psiska. Kráčí vesnicí, příliš velký, příliš mohutný oproti drobným, hubeným lidičkám. Gladiátor tady působí stejně nepatřičně, jako medvěd mezi prašivými liškami.

Sedřené ženušky rybářů přestanou na chvíli spravovat věčně potrhané sítě a sledují cizince lačnýma očima. Flávus se sebevědomě ušklíbne. Nediví se jejich zájmu. Jestli je v postelích oblažují takoví, jako je jeho neduživý, zakřiknutý průvodce…

Dirnorův syn ho právě beze slova opustil. Připojil se k několika dalším mužům, postávajícím opodál. Vlastně to spíš vypadá, že od něj utekl. Rozmlouvá se svými druhy jazykem, jemuž Germán nerozumí. Zato čte však v řeči jejich těl. Rychlá gesta, nervózní hlasy, těkající pohledy. Bazilišci maj' strach a docela určitě něco chystaj!

Vyčíst z lidského chování pravý úmysl se naučil už dávno. Tehdy, když jako holobrádek padl do římského zajetí. Latinsky neuměl kromě několika jadrných nadávek ani slovo a pochopit rozkazy tyranských pánů bylo náhle životně důležité. Ne, že by je vždycky poslechl. O tom ostatně vypovídaly desítky vybledlých jizev, brázdících mu křížem krážem svalnatá záda.

Od rybářů k němu co chvíli zabloudí něčí kradmý pohled, ale hned zase sklouzne stranou. Flávus jim věnuje kyselý úšklebek. Už toho mám akorát tak dost! Rázně zamíří přímo ke skupince. Překvapeně ztichnou. Někteří dokonce ucouvnou. Copak? Že by nečistý svědomí?

„Máš štěstí, pane! Tvůj přítel je vevnitř!“ vychrlí na něj značně nejistě Feisnir a chvějící se rukou ukáže na jednu z chatrčí. „Našli ho před chvílí.“

„Marcu?“ houkne gladiátor směrem k temnému vchodu. Zevnitř se ozve cosi jako tlumené zasténání. Mohlo to bejt zvíře, ale…

„Je zraněnej. Ženský vo něj pečujou. Musíš jít za ním,“ přesvědčuje ho ve tváři lehce pobledlý rybář.

Flávus mužíčka mlčky pozoruje. Vážně si myslíš, že ti na todle skočim? Sice je pravda, že 'sem v aréně schytal do hlavy dost ran, ale ještě jsem snad nezblbnul úplně. Na druhou stranu, co když tam štěně vážně je? Zraněný? Bezmocný? Čeká na mě… a k čemu bych těm baziliškům vlastně byl dobrej? Nic nemám. Leda roztrhaný, mořem páchnoucí hadry.

„Běž první!“ poručí gladiátor Feisnirovi, který se pod jeho přísným pohledem scvrkává jako švestka.

Poslechne bez námitek. Nejspíš je zvyklý na komandování od přísného otce. Roztřeseně zmizí v zívajícím chřtánu dveří. Flávus ho následuje. Ještě předtím vrhne varovný pohled ke skupince mužů, pozorujících je z povzdálí. Vchod je nízký, gladiátor se musí sehnout a… rána holí ho málem pošle k zemi. Ne, že by to nečekal. Proto nastavil úderu svalnaté předloktí. I tak to pekelně bolí. Germán se prudce napřímí. V šeru chatrče proti němu stojí k smrti vyděšený Dirnorův syn, s pořádnou sukovicí v roztřesených rukou.

Máš proč se bát, chcípáčku! To teda jo!

„Já… nechtěl 'sem… vomlouvám se! Moc se vomlouvám!“ kvílí rybář.

„Praštil's mě omylem?!“ Germánova pravačka udeří silou koňského kopance. „Tak to promiň, todle byla taky nehoda… ty hovado!“

Feisnir se svalí jako podťatý. V tu chvíli se do chatrče nahrnou další dva chlapi. Ve Flávovi se rozbouří krev. Zavětří boj! Ani netušil, jak moc mu chyběl. Cítí se jako závodní kůň, kterého po čase zase postavili na start. Rozmachuje se pěstmi, občas přidá i kopanec. Sukovice, kterou sebral mladému rybáři, se v jeho rukou stává smrtící zbraní. Oba protivníci jsou v mžiku skoleni a další hlupáci lezou dovnitř. Po jednom. Víc najednou jich úzký vchod nevpustí. Padají jako mouchy. Na hliněné podlaze chatrče se jich za chvíli povaluje pět. Nejsou mrtví, ale zbití do bezvědomí. Venku tedy zbývají ještě tři. Flávus si je předtím dobře spočítal. Nejspíš budou chytřejší, než jejich druzi. Dovnitř se jim nechce.

Gladiátor se rozhlédne po tmavém prostoru. To, co zprvu považoval za pytle opřené o stěnu, jsou spoutaní lidé. Tři muži. Srdce se mu rozbuší nadějí. Rychle se nad nimi skloní a… zklamaně se odvrátí. Žádnej neni moje štěně! Bláhová naděje se rychle mění v zoufalství. Zoufalství ve vztek. Už zase mám chuť zabíjet!

Zajatci mají ústa zacpaná roubíky. Huhlavě se mu pokoušejí cosi zdělit. Já je přece znám! Jeden je kormidelník z Jednonohé krásky, ti druzí dva jsou taky z posádky. Jejich jména si samozřejmě neobtěžoval zapamatovat. Takže přece kromě mě někdo přežil! To znamená, že i štěně by mohlo! Ne mohlo – musí!

Jednomu po druhém uvolňuje zajatcům roubíky. Přitom hlídá dveře, i zbité rybáře. Vyptává se námořníků na Marca. Všechny odpovědi jsou zamítavé. Nikdo už ho po potopení lodi neviděl. Flávus se prudce napřímí. Připadá si, jako by mu někdo pomalu a se sadistickým potěšením rval srdce z těla. Copak já jsem tě vážně ztratil, štěňátko?!

Opustí chatrč. Námořníci za ním zoufale prosí, aby jim uvolnil pouta. Ani se po nich neohlédne. Jako ve snách vyjde ven na světlo. Zbylí rybáři a několik ženštin postávají nerozhodně opodál. Vyzbrojili se klacky a rezavými noži. Flávus si je změří chladným pohledem. Jeho oči mají barvu bouřkových mračen, ale čiší z nich mnohem větší hrozba. Smrtelné nebezpečí. Jestli na mě zaútočíte, zabiju vás! Všechny! Gladiátorovo nitro přetéká bolestí stejně bezbřehou, jako je samo moře. Zuří. Nejvíc sám na sebe, protože neochránil to, co mu bylo nejdražší. Rozpustit všechny ty příliš silné pocity v krvi a křiku nepřátel se zdá být lákavé.

Aura nebezpečí ho obklopuje jako krvavě rudý plášť. Ti s noži a klacky to vycítí. Muži couvnou. Mít ocasy jako psi, stáhnou je s kňučením mezi nohy. Ženské ne. Dál svírají v upracovaných, mozolnatých dlaních své ubohé zbraně. Neuhnou. Nesmí. Chrání svoje děti. Ale ani ony nezaútočí. Germán jim hledí do očí. Těm matkám vlčicím. O kolik 'ste silnější než já… vy uhlídáte to, co tolik milujete. Flávus odchází a cestou poráží a ničí všechno, co mu přijde do cesty. Dětí ani zvířat se však nedotkne. Rybářské ženy bez hnutí sledují spoušť, která za cizincem zůstává a oči jim vlhnou úlevou.


 

Gladiátor bloudí opuštěným pobřežím. Všude jen skály, bledý písek a moře. Občas zahlédne zbytky lodi. Těla žádná. S každým krokem je jeho srdce těžší. Se soumrakem padne na kolena. Do holé kůže se mu hladově zakousnou ostré hrany kamenů. Flávus nechává krev téct a bolest zatínat ostré drápy. Nesrazilo ho vyčerpání, ale zoufalství. Vědomí vlastní prohry.

Selhal 'sem! Už podruhý. Nejdřív 'sem zradil sám sebe, když jsem nedokázal zvolit čestnou smrt válečníka, místo potupy otroctví. Jenže tenkrát 'sem byl ještě dítě. Jakou výmluvu mám teď?! Slíbil 'sem svýmu štěněti, že ho nikdy nevopustim, a přitom jsem ho ztratil v první bouři! Co 'sem to za chlapa, když nedokážu vochránit to, co se mi samo s důvěrou vodevzdalo?!

Gladiátor zakloní hlavu a pobřežím se rozhlehne jeho křik. Řev plný vzteklé bezmoci, vibrující rvavou bolestí. Když mu selže hlas, pomalu vstane a otočí se k moři zády. Vzalo mu to nejdražší, co v životě měl. Být moře člověkem, rozdrtí ho silou svých paží. Jenže voda by mu mezi prsty protekla. Marný boj. Není se komu mstít, koho nenávidět. Snad jen sám sebe. Odchází. Kam? To netuší. Už není tím, kým býval dřív. S Marcovým odchodem ztratil něco moc důležitého. Čím je člověk bez srdce? Jen stínem sebe samého. Troskou utápějící se v minulosti, bez víry v budoucnost. A je ještě vůbec člověkem?


 

Ničivá síla bouře vtahuje Marca do hlubin. Blesky vztekle protínají temnou oblohu. Zpěněné hřbety vln. Voda, všude samá voda. Slaná až k hořkosti, studená, vše pohlcující. Marcus klesá ke dnu. Vzpírá se. Rve se. Všechno marné. Poseidonova síla ho vytrhla z Flávovy náruče. Od jeho jediné kotvy. Z pevné jistoty. Je sám. Topí se.

Né!

Marcus se rozkašle. Bolí to. Plive slané hleny. Zvrací. Je to jako první nadechnutí. Takové to tedy bylo? Začal můj život utrpením? To by vysvětlovalo mnohé…

Otevře solí podrážděné oči. Leží na kamenitém břehu. Vlny mu omývají krvácející nohy. Za jeho hlavou se zelená tráva a vysoká hradba lesa. Nebe je podmračené, bouřkově šedé. Zrovna takový odstín mívají Flávovy oči, když se hněvá.

„Fláve…“ Vlastní hlas téměř nepoznává. Je sotva silnější, než ševelení vánku. Takhle mě neuslyšíš! A můžeš mě vůbec ještě slyšet? Polekaně potřese hlavou. Na tohle myslet nechci! Flávus je bojovník! Nejsilnější! Nejlepší! Nikdo a nic ho neporazí! Ani moře!

Jistota mu vlije novou sílu do žil. Šouravou chůzí starců vyrazí podél břehu. Najde toho hodně. Rozlámané kusy Jednonohé krásky. Dva mrtvé muže. Jeden z nich se zachytil v pokroucených spárech kořenů, vyčnívajících z břehu. Je vidět mohutné tělo se širokými rameny.

Bohové, buďte milostiví!

V Marcovi se všechno sevře. Hrůza mu ledově dýchne za krk. Pak si všimne černých copánků mrtvého. Zachytili se v nich drobní mořští živočichové, zapletly se do nich zelené stuhy řas. Zdobí ho, jako kdyby se chystal na hostinu v Poseidonově paláci. Možná se tam opravdu chystá. Vždyť moře bylo jeho domovem. Kapitán…

Marcus vedle něj poklekne. Modlí se. Znal jsem tě jen krátce, ale byl jsi dobrým člověkem. Vzal jsi nás na svou loď a mě jsi zachránil před znásilněním. Děkuji ti a šťastnou plavbu do podsvětí.

Vstane. Teď není čas truchlit. Živí čekají. Snad. Proto když najde druhého utopence, jímž je otylý, strupovitý kuchař, jen se nad ním krátce pomodlí a jde dál. Za Flávem.

Hledám, a přitom se k smrti bojím toho, co můžu najít. Ta představa, že objevím tvé nehybné tělo…

 

Potká je za dalším ohbím kamenitého břehu. Dva muži. Jsou k němu otočeni zády. Nevšimli si ho. Odcházejí. Měl by být rád, ale…

„Vraťte se!“ volá na ně s úzkostí Marcus.

Dirnor s Baravaxem si ho všimnou a v očích se jim cosi podivného zablýskne. Kdyby jen věděl…

Chlapec to ignoruje s lehkomyslností důvěřivých bláznů. Možná viděli Fláva! To jediné ho zajímá. Kráčejí k němu. Pospíchá jim v ústrety. Hloupé, naivní děcko!

„Nepotkali jste vysokého, plavovlasého muže?“ vychrlí na ně bez pozdravu. „Má vousy a takhle široká ramena.“ Naznačí úctyhodný rozměr roztaženýma rukama. No, možná to trochu přehnal, ale láska a strach mívají velké oči.

Rybáři si vymění další ze spikleneckých pohledů.

„Pěknej klouček,“ prohodí Dirnor a v potěšeném úsměvu vycení řídký chrup.

„A jak nóbl mluví,“ ocení Baravax Marcovu patricijskou výchovu.

Chlapec je z jejich chování zaražený. Proto si v první chvíli ani neuvědomí, že nemluvili latinsky, ale místním galským dialektem. Samozřejmě, že jim Marcus rozumí. Vždyť jeho milovaná chůva Bona, ta dobrá duše nevlídného domu pompejského édila, z Galie pocházela. Nejdřív mu ve své rodné řeči zpívala ukolébavky, později spolu v galštině rozmlouvali, když si chtěli uchovat svá drobná tajemství před věčně nabručeným pánem domu.

Takže jsem v Galii?! A kdo jsou tihle muži? Z jejich očí mě mrazí. „To je v pořádku, pánové, najdu si ho sám,“ pronese Marcus jejich jazykem. Snaží se, aby to vyznělo co nejklidněji, přestože mu srdce v kleci žeber tluče jako poplašený ptáček. Obrátí se k nim zády a pomalu odchází. Hlavně nespěchat! Nikdy neukazuj před šelmou svůj strach, povzbudíš tím její touhu lovit!

Pozdě.

„Hej, kluku! Počkej! My ti toho chlapa pomůžeme najít!“

Natahující se ruka. Prsty zarývající se do ramene jako spáry. Marcus se jim vyškubne. Splašeně prchá. Bolí ho v plicích, bodá v boku. Ostré hrany kamení krutě zraňují bosá chodidla.

Copak nikdy nepřestanu utíkat?!

Doženou ho příliš brzy. Povalí ho na zem a zalehnou vlastními těly. Páchnou starým potem a rybinou. Hoch se marně brání. Zbytečně se zmítá v pevném sevření. Spoutají mu ruce za zády. Hrubým škubnutím ho vytáhnou do stoje.

„Chtěl's nám frnknout, ptáčku? Však my už ti přistřihneme křidýlka!“

Klopýtá mezi nimi, nešťastný a vystrašený. Sotva dokáže pochopit, co se vlastně stalo. Čím jsem se provinil, že mě zajali? A co Flávus? Co když mě právě někde hledá? Co hůř – co jestli někde leží zraněný a potřebuje moji pomoc?! Bezmoc a žal mu vybuchují v hrudi tisícem malých blýskavic. Bolí to. Až tak, že se mu z očí vyhrnou horké krůpěje slz.

 

Marcus je potupně dovlečen do rybářské vesnice. Podobná místa vídal i blízko Pompejí. Rozvěšené sítě, chudé chatrče, na mělčině se pohupující loďky, jen… všechno je v jakémsi zmatku, v podivném nepořádku. Rámy se spravovanými sítěmi jsou poražené, v rákosových stěnách několika chatrčí zejí velké díry. Jako kdyby se tudy prohnala větrná smršť. Špinavé děti mají oči velké strachem, ženám se v předčasně zestárlých obličejích odráží hořkost a vztek. Němý, ale o to silnější. Stejně jako jejich mužům.

Všichni se sesypou kolem nově příchozích. Zlostně vykřikují. Hněv z nich prýští jako horký hnis z otevřené rány. Mladý Pompejan nestíhá zachytit smysl slov.

Starší z jeho dvou únosců dav umlčí velitelským gestem. „Pojďte stranou. Ten klouček má náramně tenký uši!“ Poslechnou ho. Dirnor se ve vesnici těší veliké úctě. Je chytřejší, nebo spíš vychytralejší než ostatní. To on kdysi přišel s nápadem, přivydělávat si k rybolovu sběrem věcí, vyplavených z moře. Co na tom, že občas jsou předmětem jejich obchodu i zpola utopení nešťastníci?

Rybáři a hlavně jejich ženy živě gestikulují. Ukazují na spoušť kolem sebe, pak zase na Marca. Jako kdyby to snad způsobil. Divné. Děsivé, neboť pod vší tou zlobou probublává strach a ten nutí lidi dělat ošklivé věci. To už chlapec poznal v umírajícím městě, kdy Pompejané bičovaní panikou opuštěli své blízké a šlapali po těch, kteří padli vysílením. Hrůza nezná ideály a vznosné činy. Chce jenom přežít.

„Co jsem udělal, že mě držíte v poutech?! Nechte mě jít!“ Marné bečení jehňátka. Nikdo mu nenaslouchá.

Zdá se, že se rybáři konečně dohodli. Stařec je zřejmě upokojil. Se zlostným bručením se rozcházejí po své práci. Tedy až na mladíka, jehož nehezký obličej zdobí množství čerstvých modřin a jizev po neštovicích. Nemilovaný syn se před Dirnorem krčí jako provinilý pes. Stařec se po něm zlostně ožene sukovicí, při jejímž použití na gladiátora mladík tak trapně selhal. Hůl švihne vzduchem jednou. Dvakrát. Provinilec padne na kolena. Chrání si hlavu a skučí.

Víc už Marcus nevidí. Hrubé ruce ho dostrkají k jedné z chatrčí. Páchne to z ní víc než z ostatních. Močí a strachem. Édilův syn vyrostl v domě provoněném parfémy a čerstvými květinami. Poslední týdny útočí na jeho zhýčkaný nos pachy skutečného života. Trochu silné prozření. V šeru chatrče mu věznitelé zkušeně podrazí nohy. Pevně ho přivážou k trámu, zapuštěném v zemi.

Sotva rybáři odejdou, sykne k němu z levé strany hlas. Blízko, tak blizoučko, až to chlapcem polekaně škubne. „To seš ty? Marcus? Marcus vod toho velkýho Germána, co na lodi pořád blil?“

Starý kormidelník z Jednonohé krásky! „Ty jsi Fláva viděl? Žije?“

Odpoví mu tichý smích, jen snad až příliš hořký.

„Ten tvůj Germán tady byl,“ ozve se jiný hlas, jenž je Marcovi také povědomí. „Hledal tě, a když nenašel, zboural těm zkurvenejm rybářům půlku vesnice!“

To je můj Flávus! V tom ho poznávám! Takže žije. Žije! V tuto chvíli není nic důležitějšího. Díky bohům! „Jak je to dlouho, co tu byl?“

„Co já vim,“ zavrčí podrážděně kormidelník. „Čas se tady v tý tmě táhne hůř než smrad ze schnilý ryby!“

Marcus tiše polyká slzy úlevy. Jen jedno nechápe. „Byl tady, mluvil s vámi, tak proč vás neosvobodil?“

„To by nás taky zajímalo!“ sykne jeden z námořníků.

Druhý si vystačí s několika jadrnými nadávkami.

„Hledal jenom tebe, chlapče,“ pronese smířeně kormidelník. „Na nás mu nezáleželo. Nejspíš po tobě ještě pořád pátrá.“

„On se vrátí!“ vyhrkne přesvědčeně Marcus. „Určitě se vrátí a všechny nás zachrání!“

„Toho se bojej i ty rybářský zmetci!“ zavrčí jeden z námořníků kysele. „Nevěřim, že si nás tady nechaj dlouho. 'Sme pro ně horký zboží. Budou se nás chtít rychle zbavit.“

„Jak?“ otáže se nechápavě Marcus. „Co s námi udělají?“

„Co asi! Prodaj nás jako votroky. Nejspíš se timdle druhem přivýdělku živěj už hezky dlouho. Sbíraj, co jim bouře vyvrhne na břeh. Zboží, lidi… pak to prodávaj dál.“

„Otroctví?“ Marcus se zachvěje. „To ne! Já musím najít Fláva!“

„Tak to se začni modlit ke všem bohům, mladej. Třeba se nad náma smilujou.“

 

Nesmilují. Příštího rána se místo pompejského šampióna objeví ve dveřích chatrče rybáři. Netváří se nijak přátelsky. Všichni čtyři zajatci jsou vyvlečeni ven. Čeká na ně rozhrkaný povoz, do něhož jsou zapřaženy dvě kostnaté herky. Při nakládání mají diváky. Sledují je všichni obyvatelé vesnice. V očích se jim zračí zlost, dokonce nenávist.

Marcus jim pohled odvážně oplácí. Je to snad naše vina, že jste nás zavlekli do této páchnoucí díry? My sem nechtěli! Vzápětí ho napadne, jak moc mu pomůže, až bude tohle křičet vstříc ženským s kameny v pěstech a chlapům ozbrojeným holemi.

Zajatci jsou jako balíky naloženi na vůz a těsně obklopeni svými hlídači. Ti mají v rukou sukovice a nože na kuchání ryb. Vrhají na vězně varovné pohledy – jen si něco zkuste a uvidíte! Nezkusí nic. Všichni čtyři jsou až moc potlučení, na pokraji svých sil. Kdy naposledy jedli? Kdy pili?

Marcus se neubrání kradmým pohledům. Ještě pořád věří, že ho jeho milý najde včas.

Vůz se rozjede. Divoce poskakuje po nerovné cestě. Vychrtlí koně s námahou zabírají do postraňků.

V Pompejích jsme mívali nosiče. Byli jimi atletičtí, dokonale vycvičení otroci, schopní sladit krok tak, aby se nosítka s osobou uvnitř co nejméně otřásala. Nikdy jsem je moc nevyužíval, dával jsem přednost vlastním nohám. Zato otec byl schopný uštvat nosiče pro kdejakou hloupost. Otroci… už brzy budu jedním z nich. Ještě pořád se tomu zdráhám uvěřit.

Marcus vyrostl jako svobodný člověk. Dokonce víc než to. Vždyť patřil k patricijům, k vrstvě urozených a většinou i závratně bohatých Pompejanů. Že o to nestál? Že se za to nezasloužené štěstí občas i styděl? Ale prosím vás! To přece neznamená, že by si neuvědomoval jisté výhody, které mu takové postavení skýtalo.

Na druhou stranu znal až příliš dobře skutečnou povahu otroctví. Onoho stavu, kdy z pochybného rozhodnutí jiných lidí ztratíte svobodu, důstojnost, právo na vlastní tělo i duši. Stanete se hračkou v rukou svých pánů. Vaše cena je vyvážena několika mrzkými mincemi. Majitel vás může bít, mučit, prodat a dokonce i zabít. Beztrestně, neboť mu patříte. Tak jako může z rozmaru rozbít drahou vázu, může vás bez soudu nechat popravit. Nikde nemáte zastání. Jste pouhá věc.

O kolik bych byl nyní klidnější, kdybych nic z toho nevěděl?

Marcus si olízne žízní rozpraskané rty. Chutnají slaně a nemůže za to mořská voda. Copak já pláču? Rozhlédne se po ostatních zajatcích. Starý kormidelník tupě zírá na prsty svých bosých nohou a zdá se být se vším smířený. Přežil už mnoho bouří, pohřbil lodě, stejně jako své kamarády. Jen tak něco ho neporazí. Navíc je jeho postavení jiné než Marcovo. Kormidelník ovládá vysoce ceněnou schopnost řídit loď. Pokud bude mít štěstí, na jeho životě se otroctvím mnoho nezmění. Dál se bude plavit po mořích, jen mu kromě kapitána bude rozkazovat jakýsi vzdálený pán. Podobně skončí s požehnáním bohů i druzí dva námořníci. Schopná posádka je vzácné zboží. Ale Marcus…

Co můžu nabídnout já? Umím psát špatné básně, snít hloupé sny a milovat… ale jen toho jediného. To nejsou pro otroka zrovna žádané vlastnosti. Jenže já pořád doufám, že pro mě přijdeš, lásko. Že na mě nezapomeneš. Nezapomeneš, že ne, milovaný?

Dodatek autora: 
4.923075
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 5
Viděl jsem dívku, ne spíše mladou ženu, skrze zamlžený zrak. Stála na druhé...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 26
Niekoľko nasledujúcich dní som skoro nevytiahol päty z izby. S nikým som...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 3
Seděl na okenním parapetu. Dlouhé modré vlasy mu padaly do očí. Znova si je...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 7
Ach! Milostný trojúhelník. Ležel strnule v posteli, bál se i otevřít...