Čt, 25/04/2019 - 08:31
14

Věnování: 
Vám všem

Massilie. Bíle svítící hradby přístavního města. Uvnitř špína úzkých uliček, pach moči a nemytých těl. Město námořníků, zaplivaných putyk a prodejné lásky. Nic z toho Marcus momentálně nevnímá. Choulí se na rozhrkaném voze, obklopen dalšími třemi zajatci. Zamračení rybáři na ně dohlížejí v úlohách strážných. Je mu bídně. Tak bídně, že už nemá sílu ani plakat. Flávus totiž nepřišel. Jeho bůh, jeho idol k němuž tak dlouho obdivně vzhlížel, ho krutě zklamal. Nezachránil ho. Marcův svět se zhroutil v základech. Změnil se v ubohou hromádku popela. Ze samotného Pompejana zbyla jen troska.

Až sem, k hradbám Massilie, vyhlížel svého milovaného. Jeho vysokou, svalnatou postavu. Plavé vlasy. Ocelový lesk v očích. Až k hradbám. Nyní už jeho naděje pohasla.

Opravdu pro mě nepřišel…

Spoutané ruce brní. Ozývá se i potlučené tělo, ale ze všeho nejvíc bolí zklamání. Marcus už nemá slzy, které by mohl prolévat. Může jen nepřítomně hledět před sebe a nechat se vláčet osudem. Kam? To je mu lhostejné. Aspoň si to myslí, dokud nespatří trh s otroky…

 

Flávovo srdce je prázdná, černá díra. Duše je pustinou. Nehostinnou, mrtvou, navždy spálenou. Tak dlouho stavěl kolem svých citů zeď. Vysokou. Převysokou. Rostla kámen po kameni celý čas jeho otroctví. Hlavně nic necítit, nikoho nemilovat. Bylo to tak bezpečnější. Představovalo to jedinou možnost, jak přežít. Jak se nezlomit. Pak se objevil tvrdohlavý édilův syn a svou štěněčí láskou podkopal samy základy oné zdi. Zbortila se. Zanikla spolu s umírajícími Pompejemi. Srdce zůstalo bez ochrany. O to víc je tahle rána bolestivá.

Chybíš mi, štěňátko. Postrádám tvoji vůni, tvůj smích. Tvoje vzdechy, když si tě beru. Chybíš mi ty celej…

Flávus už propátral pobřeží, kam až ho unavené nohy donesly. Našel toho dost, jen štěně jaksi chybělo. Dobrá zpráva, nebo špatná? Špatná, zatraceně špatná! Jakákoli jistota je lepší, než drásavá pochybnost. Představy dokáží být mimořádně kruté.

Gladiátor se znovu vrátí do rybářské vesnice. Přivítají ho nenávistné pohledy podbarvené strachem. Nic jiného tam nenajde. Dokonce ani spoutané námořníky. Také rybáři jsou pryč. Nejspíš vypluli na moře za obživou. Flávus by musel vyslýchat ženské a děti. Nechce se mu do nich mlátit. Nebo možná chce, ale vědomí toho, co by na to řeklo jeho útlocitné štěně, ho drží zpátky. Obejde několik dalších vesnic podél pobřeží. Všude je to stejné – bída, hlad a beznaděj utopené v šedi každodenní dřiny. Snad by prohledal polovinu Galie, kdyby ho nezradilo vlastní tělo.

Podlomí se pod ním nohy. Klesne do písku. Na kolena, na ruce. Těžce dýchá, točí se mu hlava. Kdy naposledy jedl? Kdy se pořádně napil? Kdy spal déle než pár neklidných okamžiků? Svalí se na bok. Únava mu zatíží víčka vahou kamení. Spí.

 

Spoutaný Marcus stojí uprostřed rozlehlé tržnice. Obklopuje ho překřikování hlasů. Sotva popadá dech v tlačenici těl. Horko. Zápach. Šílenství mamonu a touha získat co nejvíc. Zbohatnout třeba na úkor druhých. Vydělat cinkavé penízky na zotročování bezbranných, lidských bytostí. K čemu soucit, prosím vás? Hlavně, že se měšec plní blýskavými zlaťáčky!

Pompejan je neurvalýma rukama stržen z vozu. Spolu se třemi námořníky ho vlečou k vyvýšenému pódiu. Na něm jsou právě nabízeny dvě mladičké dívky. Snad sestry, tak moc jsou si podobné. Mají mléčně bledou pleť a rusé vlasy, které jim v měkkých vlnách spadají až k bokům. Krásné jsou, nádherné, ale k smrti vyděšené.

Dražitel je malý, vychrtlý mužík s obličejem tolik připomínajícím krysu, až má člověk nutkání ujistit se, zda mu vzadu pod tunikou nevyčnívá lysý, hlodavčí ocas. Mrňous se toči kolem dívenek a k zvědavému davu vykřikuje jejich přednosti: „Pohleďte pánové na tyto krásky! Jsou naprosto zdravé a dosud panny! A ty jejich široké boky… obě vám porodí spoustu malých, pracovitých otrůčků!“

Na Krysákův nenápadný pokyn strhnou dva neotesaní hromotluci dívkám prosté šaty. Na slunci bělostně zasvítí jablíčka ňader. Zahoří ryšavé kožíšky nedotčených klínů. Diváci vzrušeně hučí. Mlsně si prohlížejí studem se červenající sestřičky. Pasou se chtivými pohledy na zrudlých tvářích zkrápěných slzami. Na růžových terčících bradavek.

Hnusná, odporná prasata! Marcus zatíná pěsti vztekem i pohoršením. Jistě, za svůj život v Pompejích už podobných scén viděl mnoho. Nešlo se jim vyhnout. Přesto z každého trhu s otroky pospíchal, jako by mu za patami hořelo. A nikdy, opravdu nikdy nestál v přihlížejícím davu.

Jako v mlze vnímá, že jsou děvčata prodána jakémusi tlustému starci. Alespoň, že je nerozdělily. Kdyby teď vedle mě mohl stát Flávus… ale ne, na co to myslím?! Copak mu přeji, aby znovu padl do otroctví?! To nikdy! Mám ale hrozný strach a jsem na něj sám. Za chvíli přijdu na řadu. Vyvedou mě na pódium a budu vydražen jako zvíře. Stanu se otrokem nějaké sadistické zrůdy. Bohové, prosím… Fláve, lásko, dostaň mě odsud!

 

Fláva probudí dotěrné ruce a galské drmolení. To 'sem už přece jednou zažil! Ožene se svalnatou paží. Prsty sevřou cosi útlého. Divoce v tom pulzuje život. Hrdlo. Vrásčité. A k němu stařeček jako věchýtek. Má nebesky modré oči a pod slamákem chmýří bílých, beránkovsky kudrnatých vlasů. Je tak drobný! Stačilo by zmáčknout trochu víc… ne, tolik se gladiátor zase nezlobí. Povolí stisk. Znovu se svalí na bok.

„Co chceš?!“ zavrčí Flávus latinsky, protože galské hatmatilce nerozumí ani za mák. „Táhni pryč!“

Stařík neodejde. Tře si pohmožděný krk a nepatrně se usmívá.

Blázen!

„Chci ti pomoct,“ pronese přestárlý beránek čistou latinou. Mluví mnohem vytříbeněji a lépe, než se byl Flávus kdy schopný naučit. „Potřebuješ jíst a pořádně se vyspat. Bydlím kousek odtud. Můžeš jít se mnou a odpočinout si.“

Vždyť to řikám, blázen! „Proč bys to dělal? Chceš si domu přitáhnout cizince? Co jestli tě vokradu? Nebo zabiju?“

Odpovědí mu je smích jako cinkání lesních zvonečků. „Co bys mi mohl ukrást? Kromě trochy jídla nic nemám a to ti dám rád a dobrovolně. A že mě zabiješ? Jsem už starý. Smrt mě věru neděsí.“

Flávus si ho změří zpod svraštěného obočí. Neznámý má v modrých očích nevinnost dětí a bláznů. „Seš divnej!“

Nový úsměv poskládaný z desítek drobných vrásek. „Říká se to o mně. Jsem Agnus, ale ostatní na mě většinou volají 'starý blázne'. Oslovuj mě, jak chceš. Můžeš si vybrat.“

„Chci, abys táhnul! Nech mě spát! Nejlíp na věky!“ Protože co můžu dělat jinýho, když jsem ztratil svoje štěně?

„V posteli se spí mnohem líp. V té mojí zvlášť, věř mi.“

„Nech mě…“

„Mrač se jak chceš, ale já neodejdu, dokud tě nepřesvědčím.“

„Proč?!“

„Miluj bližního svého, jako sám sebe. Neříká ti to nic?“

„Jo, že je to pěkná blbost!“ Flávus se zdvihne. Pomalu, neochotně. Starý radostně tleskne. Gladiátor ulpí podmračeným pohledem na stokrát spravované tunice, visící jako beztvarý hadr na vyzáblém těle. Shlédne na jeho bosá chodidla. „Ty mě chceš hostit? Vždyť seš žebrák!“

„Pro dobrého člověka se vždycky jídlo najde,“ poučí ho s bezstarostným úsměvem Agnus a zamíří dál po pobřeží.

„Kdo ti řek', že 'sem dobrej člověk?“ zavrčí mu gladiátor do zad a váhavě ho následuje. Bláznům se přece nemá odporovat.

 

Marcus je ztracený jako jehňátko mezi smečkou vlků. Ve velké tržnici se mísí národy i společenská postavení. Dá se tady koupit nebo prodat cokoli. Hlavně otroci. Muži, ženy, děti. Bílí, černí, hnědí. Oškliví i hloupí, chytří i hezcí. Všichni jsou vystavováni a draženi jako dobytek. Že je vám jich líto? Ale prosím vás, vždyť jsou to jen pouhé mluvící nástroje, jak je chladně nazval jistý římský učenec. Mnohdy stojí méně, než amfora kvalitního vína a díky neutuchající rozpínavosti Říše a jejím věčným válkám, je zajatců nadbytek.

Životnost otroků na venkovských statcích bývá pár let. V dolech a arénách sotva pár měsíců. Dozorci z nich vyždímají poslední zbytky sil a nechají je umírat, sedřené a předčasně zestárlé, jako prašivé psy. A proč ne? Za pár mincí si páni pořídí novou pracovní sílu… a koloběh hrůzy se opakuje.

Jsou i otroci, jichž si jejich majitelé hledí. Drahé, luxusní zboží. Ženy a chlapci do postele krásní tak, až se tají dech. Nebo vzdělanci, kteří mohou učit pánovi děti, či pomáhat vést jeho podnik. Ano, i takoví šťastlivci se najdou, ale také oni, když zestárnou a zoškliví, se málokdy dočkají vděku.

Na druhou stranu se najdou i tací páni, kteří své otroky neberou jako bezduchá těla k potěšení a dřině, ale mají s nimi i skutečný, přátelský vztah. Bohužel, takových osvícených jedinců je žalostně málo. Šance, že by Marcus připadl někomu takovému, je tedy méně než mizivá.

 

Agnus Fláva zavede až na samý vršek útesu, jehož přední strana příkře spadá k moři. Nepokojná hladina burácí příbojem. Divoce naráží na kamenité pobřeží. Slaná pěna připomíná bílé koně, vzpínající se na příliš krátkých opratích.

„Krásný pohled, že?“ pronese tiše stařec, shlížející dolů do závratné hloubky.

„Hodně dlouhej pád.“ Flávus stojí tak blízko kraje útesu, že by stačil jediný krok…

„Život je velký dar,“ pronese Agnus jen tak do větru, jako kdyby ho ta myšlenka právě napadla. „Nemáme právo ho nikomu brát. Ani sobě.“

„Vážně? Já vzal spoustu životů,“ řekne Flávus provokativně. Jestli si ovšem myslel, že tím starého poleká, pak se šeredně zmýlil.

„Nikdy není pozdě se kát a začít jinak. Lépe.“

„Právě teď mám nevodolatelnou chuť zabíjet! Vytlouct všechny bazilišky v jedný smradlavý rybářský díře!“

„Mluví z tebe hněv, příteli. Ten je vždycky nejlepší zajíst a zapít. Přijmi moje pozvání a všechno mi v klidu vypověz.“

Flávus nemá nejmenší chuť komukoli cokoli vyprávět. Přesto mlčí a poslušně starce následuje. Proč? Protože z vrásčitého, drobného človíčka sálá neobyčejná síla. Ne tělesná, vždyť Agna by nejspíš přepralo i malé dítě, ale duševní. Ta síla přesahuje cokoli, s čím se gladiátor za svůj život dosud setkal. Nenápadný stařík by dokázal vést davy. Šli by za ním jako ovce, jen za kouzlem jeho hlasu. Agnus nepotřebuje svaly, ani nabroušený meč. Co s nimi, když má uhrančivou záři svých nebesky modrých očí?

„Kdo seš dovopravdy?“ otáže se Flávus dřív, než vkročí do nějaké další pasti. Kdepak, podruhý už na tohle nenaletim!

Stařec se zastaví. Obrátí ke svému hostu sluncem osmahlou, vrásčitou tvář. „Jsem prostý rybář. Rybář lidí, jestli ti to něco řekne. Jeden z mnoha, kteří k tomu byli Pánem povoláni.“

Gladiátor se mračí. Další rybář? Už mi lezou krkem! Počkat, a co to latinský jméno?! Agnus přece znamená beránek! „Ty seš Říman?!“ Ruce se mu samovolně zatínají v pěst. Ani moje štěně mě neodnačilo nenávidět špinavý římský psy!

„Býval jsem římským otrokem, ale narodil jsem se tady, v Galii. Vrátil jsem se domů.“ Stařec se rozhlédne po rozeklaném pobřeží, jako by stále nemohl uvěřit, že je zpátky.

„Zdrhnul's jim?“ vyhrkne Flávus. Vztek je okamžitě zapomenut.

„Kdepak,“ mírní starý jeho nadšení. „Můj majitel mi dal svobodu. Víc než to, dal mi Víru. Byl to dobrý člověk.“

Říman a dobrej člověk?! Co je to za blbost?! Gladiátor se chystá protestovat, ale Agnus ho předejde. „Tak tady bydlím.“

Říct, že je Flávus překvapený, by bylo slabé slovo. Před sebou totiž nemá dům, dokonce ani nuznou chatrč. Podivný stařík ho zve… do jeskyně. Skrývá se ve skalní stěně nad útesem a její protáhlé ústí je sotva víc, než jizva v mohutném těle bílého masivu.

„Žiješ v jeskyni?!“ vyjeví se Flávus. Ten dědek je ještě větší blázen, než jsem si myslel!

„Ano. Už mnoho let.“

„Jseš snad medvěd, nebo co?“

„Řekněme, že v tichu a rozjímání lépe slyším Boha.“

„Hm. Tvůj bůh nejspíš nebude tak silnej, když nepřekřičí vostatní,“ rozumuje Flávus.

Odpovědí mu je pouze shovívavý úsměv.

„To tam žiješ sám?“ otáže se gladiátor nedůvěřivě.

„Kdepak. Ještě je tu se mnou můj drahý přítel Goliáš.“

Flávus zpozorní. Není se však čeho bát. Při zvuku starcova hlasu se z hlubin jeskyně ozve hlasité oslí zahýkání. Vzápětí vykoukne na světlo šedivá hlava s příliš dlouhýma ušima.

„To je on, můj nejvěrnější společník,“ praví s širokým úsměvem Agnus a odmění zvíře pohlazením i mlaskavou pusou na moučně světlou tlamu.

Oslík se pokusí vetřít i k Flávovi, ale ten ho s nepřátelským zavrčením odstrčí. Ušatec si vysokého cizince změří chladným pohledem, obrátí se k němu kostnatým zadkem a upustí před ním hromádku vonavého potěšení. Pak na malých kopýtkách hrdě odklape zpátky do jeskyně.

Agnus vše sleduje se shovývavým pohledem milujícího rodiče. „Odpusť té němé tváři. Tak trochu jsem ho rozmazlil. Myslí si, že je člověk.“

Následuje oslíka do jeskyně. Gladiátor jde neochotně za ním. Sotva vstrčí hlavu dovnitř, je znovu málem omráčen. Ne však klackem jako v rybářské vesnici, ale silným zvířecím pachem.

„Smrdí to tady jako v chlívě!“ zavrčí znechuceně.

„Skutečně?“ podiví se starý. „No, náš Pán se v chlévě narodil a oslík s volkem ho zahřívali svým dechem. Jsme tedy v dobré společnosti.“

Jeskyně je stísněná a velmi skromně zařízená. V jejím středu se nachází malé ohniště, obklopené několika kameny se skoro rovným povrchem, které zřejmě slouží jako sedátka. Změkčují je kožešinky z divokých zajíců. Lůžko u stěny je také vystlané kožešinami a navíc ještě suchou trávou. Víc toho v jeskyni není. Vskutku chudé zařízení. Dokonce i na propouštěného otroka.

„Ten znak znám.“ Flávus ukáže na velmi zjednodušený obrys ryby, popelem nakreslený na nerovnou, kamennou stěnu. Takových je tam víc. Ryby, kotvy… všechno jen lehce načtrnuté jako rukou dítěte.

„Opravdu?“ Starcovu tvář prosvětlí mírný úsměv.

„To je tajný znamení tý pronásledovaný sekty, co jim řikaj křesťani. Vim to určitě. Zrovna takový ryby ryli do zdí svejch cel, když čekali na popravu v aréně.“ A pak hořeli a křičeli! Ještě teď cejtim ten hroznej smrad spálenýho masa! Nebo pach vodhalenejch vnitřností, když jim břicha trhaly šelmy…

„Byl jsi jejich dozorce?“ Agnův hlas sotva znatelně zakolísá. V modrých očích se usadí stín. Stín, v němž se odráží strašlivý obraz živých lidských pochodní, které pomazané smolou, aby lépe hořely, osvětlovaly po mnoho nocí cestu v Neronových zahradách.

Ve starcových myšlenkách se objevují tváře mužů, žen a dětí – jeho přátel, kteří byli krutě umučeni jen proto… proč vlastně? Že místo císaře uctívali Spasitele? Nebo kvůli tomu, aby měl Nero koho obvinit ze zápalení Říma a sám tak unikl hněvu vlastních poddaných? Agnus tomu dodnes nerozumí. Tolik lidské krutosti, tak mnoho utrpení. Krvavému honu na křesťany uniklo jen málo z nich a ti za to zaplatili strašlivou cenu. Agnus sám si dosud neodpustil tu hroznou věc, kterou pro záchranu vlastního života provedl.

Tok bolavých vzpomínek přeruší Germánův hluboký hlas. „Nebyl 'sem dozorce, ale gladiátor. Podle mě 'sou všichni křesťani blázni. Nechat se mučit pro mrtvýho boha, přibitýho na kříži – kde je v tom nějakej smysl? Ale s jejich zabíjením nesouhlasim. Většinou to byli samí dědci, ženský a malý děcka. Komu mohli bejt nebezpečný?“

„A přeci měli sílu zemřít pro Pána,“ pronese stařec s podivným leskem v očích.

„Vždyť to řikám – blázni. Taky k nim patříš?“

„Ano, jsem křesťan.“ Zní to tak hrdě… „Přijmeš i přesto pozvání k mému stolu?“

Ke stolu? To by tady nějakej musel bejt. Flávus pokrčí rameny. „Proč ne? Křesťan, nebo Isidin kněz. Mně je to jedno.“ Všichni 'ste stejně hloupí, když spoléháte na bohy, a ne sami na sebe!

 

Nové lidské zboží, včetně roztřeseného Marca, si za zástěnou pod pódiem přebírá jeden z dražitelových pomocníků. Je to vysoký, asketicky hubený Syřan, s voskovou tabulkou a rydlem v ruce.

„Zase námořníci?“ optá se rybářů úřednickým tónem.

„Jenom tydle tři. Kluk je… hm?“ ukáže jeden z věznitelů bezradně na Marca.

Co vlastně jsem? „Jsem svobodný římský občan! Tito zločinci mě unesli! Požaduji okamžité propuštění na svobodu a…“

Syřan kývne na jednoho z děsivě vyhlížejících hromotluků, kteří mají za úkol umravňovat otroky. Marcus schytá bolestivý úder do žaludku. Zlomí se v pase a rozdýchává nutkání zvracet.

„'Eště slovo vo tom, že něco požaduješ a budeš plivat krev!“ ujistí ho obr.

Syřan vyryje několik slov do voskového povrchu psací tabulky a pošle Marca spolu s ostatními námořníky do velké, dřevěné klece. Už nyní je přeplněná nešťastníky, určenými dnes k prodeji. Pompejan se málem zalkne pachem nemytých těl. Sláma pod nohama je nasáklá močí a výkaly. Čvachtá v ní bosýma nohama a cítí, že si také potřebuje ulevit. Nutně! Jak? Tady, mezi všemi lidmi?! Před očima nespočetného davu zvědavců?! Jenže už to zadržoval příliš dlouho. Celou cestu vozem do Massilie. Nedá se to vydržet, a tak si prostě dřepne a obklopen ostatními otroky vykoná potřebu. Tváře mu přitom hoří studem a oči má pevně zavřené. Ještě nikdy se necítil tolik ponížený

Jak hluboko můžu klesnout?!

Hlupáček. Netuší, jak strmý pád ho ve skutečnosti čeká!

 

„Co tady vlastně jíš?“ otáže se Flávus, sotva po starcově pozvání usedne na překvapivě pohodlné lůžko.

Agnus se s dobromyslným úsměvem uvelebí vedle něj a drbe oslíka, který se k němu vetřel. „Někdy si v lese vyhrabu kořínky, jindy nachytám ryby. Občas se tu za mnou zastaví některá z mých oveček a trochu jídla mi přinese. Jsem už starý, mnoho toho nesním a Bůh se o mě vždycky postará.“

Gladiátorovo obočí vylétne až ke kratičkým vlasům. „Ovce ti nosej jídlo?!“

Tentokrát se Agnus rozesměje nahlas. „To se tak říká. Mé ovečky – rybářky obrácené na skutečnou Víru. S jejich tvrdohlavými manželi se mi to zatím příliš nevede. Pořád raději obětují modlám v pohanských hájích. Ale já vytrvám…“

Gladiátorův znechucený výraz hovoří za vše.

„Promiň. Moc mluvím, viď? Slíbil jsem ti jídlo. Neboj, kořínky to nebudou. Tohle mi včera přinesla Tiven.“ Podá Flávovi misku s hustou rybí polévkou.

Gladiátor k ní nedůvěřivě přičichne. Voní docela dobře. Alespoň Flávovi, který se po mnoha dnech hladovění konečně pořádně nají. Na lodi toho víc vyzvrátil, než pozřel, a když hledal Marca… gladiátor zatne čelisti, aby zadržel povodeň žalu. Chlapi přece nebrečej!

Starci jeho výraz neujde. Položí vrásčitou dlaň na Germánovo svalnaté předloktí. Tam, kde kůži hyzdí otrocký cejch. Laskavým tónem pronese: „Vidím, že tě něco trápí, synu. Svěř se mi. Sdílená bolest je poloviční bolestí. Třeba bych ti dokázal pomoci.“

„To asi těžko, dědulo. A nejsem tvůj syn!“

Agnus ho obdaří dalším mírným úsměvem. Místo naléhání mu podá měch s medovinou. Germán si pořádně přihne. Je silná a sladká. Přesně taková, jak si ji pamatuje z dětství. „Další dárek vod tvejch ovcí?“

„Ano, ale tahle ovečka mě přišla navštívit až z Massilie. Věřil bys tomu, že někdo podnikne takovou cestu, jen aby mohl dostal moje požehnání?“ Agnus potřese beránkovskými kudrnami, jako by ho to stále ještě udivovalo. „Vypij to klidně všechno. Mě na tohle moc neužije.“

Flávus se nenechá pobízet. Brzy má ústa slepená medovou sladkostí a jazyk mu těžkne. Stařík sedí vedle něj a mlčky ho pozoruje. Vyčkává. Samota a odříkání ho naučily trpělivosti. Brzy se mu dostane kýžené odměny.

Flávus začne mluvit. Zprvu pomalu a trhaně, ale za chvíli z něj slova padají, jako když velká voda protrhne přehradu. Řekne Agnovi všechno. O zkáze Pompejí, o útěku na lodi i jejím ztroskotání… ne proto, že by snad doufal, že mu stařec pomůže. Tak naivní není. Důvodem jeho překvapivé sdílnosti je naléhavý pocit, že ho všechna ta ztráta a žal rozervou na kusy, jestli se o ně s někým honem nepodělí. Je to zvláštní, takhle se svěřovat úplně cizímu člověku. Vypovědět mu o sobě všechno. Obnažit se až na kost, na samu dřeň existence. Gladiátor se cítí zahanbený, ale zároveň ho to podivně očišťuje.

Stařec mu po celou dobu mlčky naslouchá. Na nic se nevyptává. Promluví teprve ve chvíli, kdy vyčerpaný Flávus skončí. „Na ztrátu milovaného člověka není lék. Snad jenom čas, ale to ty víš. Mohl bych ti nabídnout svou Víru. Víru v to, že tvůj přítel nyní dlí na lepším místě, v nebi a jednou se tam spolu setkáte. Ale o taková slova asi nestojíš, že?“

„Nech si útěchu pro děcka a starý baby! Já chci pomstu!“

„Na kom? Snad ne na těch vesničanech?“

„Na kom jinym?!“ Kam mám vobrátit svůj vztek, svoji hanbu, svoje selhání?! Potřebuju viníka! Musím mít nějakej cíl, abych měl důvod dál žít! Jak se mám každý ráno probouzet sám do tohodle zkurvenýho světa?! „Já se tam musim vrátit! Co jestli Marca vopravdu našli a někam ho vodvezli?! Dostanu to z nich, i kdybych je měl všechny zabít! Všechny! Nekoukej na mě tak zděšeně! Víš co 'sou zač?! Prodávaj lidi do votroctví!“

Agnus si ztrápeně povzdechne. „Vím co dělají a mnohokrát jsem se jim to snažil rozmluvit. Neposlouchali mě. Jsem pro ně starý blázen. Aspoň pro muže a ti mají ve vesnici hlavní slovo. Nezlobím se na ně. Od té doby, co Římani ovládli naši zemi, se tady usadila bída. Daně, které musíme odvádět císaři, jsou vražedně vysoké. Ti rybáři se jen snaží uživit svoje rodiny, i když to dělají hrozným způsobem. Prosím, zkus jim odpustit.“

„Mám jim vodpustit?!“ Flávův neveselý smích se v několikanásobné ozvěně odráží od stěn malé jeskyně. „Já to věděl, že 'sou všichni křesťani šílený!“

„Nenávist a touha po pomstě otráví tvoji duši hůř, než nejsilnější jed. Jedině odpuštění tě může očistit.“

Ještě jedno jediný slovo a rozmlátim to tady na třísky!

Netřeba to říkat nahlas. Agnus včas vycítí nebezpečné rozpoložení svého hosta. Rychle sáhne po účinném léku. Postaví před gladiátora další měch s medovinou. Kolikpak jich asi v jeskyni skrývá? Germán se ani tentokrát nenechá přemlouvat. Několika dlouhými loky ocení její kvalitu. Zamlaská. Otře si ústa. Oči se mu zvláštně lesknou. Ne, to nemůžou být slzy. Šedý pohled ztrácí svou ostrost. Vidění se rychle rozdvojuje.

Ačkoli byl Flávus ve své domovině medovinou odkojený, za deset let otroctví jí stačil odvyknout. Navíc ta Agnova je snad až příliš silná. Gladiátor je brzy opilý. Svalí se na lůžko a s hlasitým chrápáním usne.

Stařec se dlouho nerozmýšlí. Čile se pustí do uskutečňování svého odvážného plánu. S pomocí šedého oslíka vytáhne hlasitě chrápajícího hosta ven a vystrká ho na nízkou káru. Je to dřina, ale Agna pohání odhodlání silnější, než je slabost vetchého těla.

Veze Fláva daleko od jeskyně. Pryč od rybářské vesnice i od pobřeží, posetého troskami nešťastné lodi. Až o mnoho mil dál vyloží Agnus opatrně svůj spící náklad. Nechá ho ležet v křoví, blízko hlavní cesty do Massilie.

„Odpusť mi, příteli, ale nemohu jinak,“ zašeptá, když stojí nad Flávem jako nad čerstvě pohřbeným nebožtíkem. „Nevydám tvé pomstě všechny ty nešťastné duše. Dělám to i pro tvoje dobro. Budu se modlit, abys našel to, co tak úpěnlivě hledáš. Bůh s tebou. Pojď, Goliáši. Vrátíme se domů.“ Nasedne na rozkymácenou kárku a vydá se zpátky na pobřeží. Tam, kde vychládá poslední stopa po Marcovi.

Gladiátor zatím slastně pochrupuje ve svém měkkém loži z mechu. Netuší, že až se za několik hodin probere s bolestí hlavy, nebude mít nejmenší tušení kde je a jak se dostat zpátky do oné bezejmenné rybářské vísky.

Staříkův soucit a jeho dobré srdce zhatili poslední šanci, aby mohl být Marcus zachráněn před strašlivým osudem. Neříká se snad, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly?

 

Marcus přijde na řadu mezi posledními. Námořníci jsou již dávno prodaní. Schopná posádka je vysoce ceněným zbožím. Nepovede se jim špatně. Ale co bude se mnou? Mohl bych být domácí učitel, nebo třeba písař.

Prý písař! Copak se Marcus nikdy nezahlédl v bronzovém povrchu zrcadla, které patřilo jeho krásné matce? Nespatřil svůj odraz na hladině okrasného jezírka? Tak málo zná choutky svých krajanů?

Na pódium ho vyvlečou dva svalnatí pořezové. Ani se jim nebrání. Ještě stále doufá, že se odkudsi z přihlížejícího davu vymaní jeho plavovlasý obr a přispěchá ho zachránit. Na poslední chvíli, protože tak to přece v milostných příbězích vždycky dopadne. Roztomilé, jen trochu… no, však on na to přijde sám.

Marcus nedokáže odtrhnout oči od bezejmenných tváří kolem. Každá zrcadlí nějakou emoci. Nejčastěji zvědavost, některé nudu a únavu z horkého dne, ve spoustě se odráží vzrušení. Chtíč.

To kvůli mně? Marcus nikdy nebyl typ na předvádění. Styděl se. Také nyní mu tváře planou hanbou. O to víc, když kolem něj dražitel začne kroužit jako hladový mrchožrout a hlasitě oznamuje všem přihlížejícím: „Pohleďte, pánové, na tohoto sladkého chlapce s tvářičkou Adonise! Takový otrok vám dokáže v loži přinést nevšední potěšení!“ Obdaří obecenstvo významným mrknutím. Vzápětí dá nenápadný pokyn svým nohsledům. Ti už svůj úkol dobře znají. Bez zaváhání strhnou z překvapeného Marca špinavou tuniku. Hoch vykřikne. Marně se pokouší zakrýt odhalený klín. Hromotluci mu odtáhnou ruce a sevřou je jako v kleštích.

Jak moc mě ještě chtějí ponížit?! Milovaný, prosím, zachraň mě! Já už to nevydržím!

Nešťastník netuší, že jeho milý právě vyspává opilost po nadměrném množství medoviny.

„Vidíte to dokonalé tělo? Ještě tuto noc vás může zahřívat v posteli! Stačí jen obětovat nepatrný obnos. Žijeme přece jenom jednou, drazí pánové. K čemu vám budou našetřené zlaťáky v hrobě? Takový bujný hřebeček vám vrátí mládí, stačí si ho jen osedlat. Tak jen pojďte blíž a neváhejte! Ozkoušejte si kvalitu nabízeného zboží!“

Na dražitelovu výzvu se prostor kolem Marca zaplní dychtivými muži.

Né!!!

Dodatek autora: 

Omlouvám se za velkou prodlevu mezi kapitolami, ale snad mě ospravedlňuje blázinec, kterému jsem posledních šest týdnu vystavena. Prodej domu a hledání jiného – vše najednou a za směšně podivných okolností, jak už to u mě bývá. Do toho ještě stěhování mé smečky zvířat. Je to opravdu… no, krásné, ale náročné. Snad se vám tahle kapitola bude líbit. Pár dní zřejmě potrvá, než mi v novém domečku napojí internet, takže asi chvilku nebudu moci odpovídat na vaše komentáře. Ale vy mi prosím své reakce piště. Moc a moc se na ně těším. 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Pátým rokem už tu sedím a ptám se sám sebe, jestli jsem šťastný. Samozřejmě, že...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Drzý vlk   Cyril   Můj domov leží několik kilometrů za...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
  „Mary, potřebuju nějaké nové šaty. Ve všech mě už lord Lucas viděl,"...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Seděl tam a díval se, jak anděl, který byl poslán na smrt, padá z domu se...