So, 22/06/2019 - 18:44
12

V hospodě „U Eponina bělouše“, kam byl gladiátor zrzavou ženštinou právě pozván, je nepříjemné šero. Chvíli to trvá, než mu Flávovy oči přivyknou. Zvědavě se rozhlíží kolem. Okna jsou jen úzké škvírky do tmavé uličky. Kolem devíti dubových stolů je narváno. Nad ohništěm se na rožni opéká divočák. Plameny prskají jako vzteklá kočka, jak do nich kape omastek. V rohu sedí bard a drnká jakousi ukňouranou melodii. Hosté jsou většinou místní, soudě podle kalhot a sumčích knírů, které jim zdobí větrem ošlehané tváře.

Flávus se znechuceně šklíbí. Galové, nebo jak se oni sami nazývají – Keltové, jsou pro něj jen nedopečenými Germány. 'Sou slabí a zhejčkaný. Koupou se skoro každej den, plácaj na sebe vonný masti a fintěj se víc, než jejich ženský! Spíš než zbraně dělaj ze železa tretky pro parádu, a když už vykovaj meč, vozdoběj ho těma svejma směšnejma spirálkama. Přitom bojovat už docela zapomněli! Vohejbaj hřbety před Římanama a div jim z oddanosti nevolizujou boty. Poslední Gal, kterej za něco stál, byl ten jejich slavnej Vercingetorix. Jo, ten jedinej měl koule postavit se Caesarovi, ale vod tý doby už uteklo hodně vody a tendle národ zatraceně změknul!

„Copak, bijče?“ zavrní mu do ucha hostinská. „Něco ti tady nevoní?“

Flávus by mohl po pravdě odpovědět, že to v taverně smrdí jako v chlívku starého kozla. Kdyby si ovšem takových podružností všímal. Paní domu očividně není velkou příznivkyní úklidu a čistoty vůbec. Gladiátor pokrčí rameny, jejichž šířka udělala na zrzku na první pohled takový dojem a věnuje své myšlenky důležitějším věcem. „Mám hlad!“

„No to bych řekla. Chlap jako ty musí mít hlad pořád. Na ledacos… sedni si támhle do rohu, něco ti donesu.“

Flávus si se spokojeným zamručením dřepne na volné místo. Dubová deska stolu je zjizvená vrypy od nožů a kostrbatými nápisy. Gladiátor jim nevěnuje pozornost. Stejně neumí číst. I když, k dešifrování ochlupených trojúhelníků a ztopořených penisů znalost písmenek nepotřebuje. Smete mozolnatou dlaní ohlodané drůbeží kostičky a ztvrdlé drobky chleba. Nálada se mu spraví, sotva před ním přistane kus kančího masa a džbán vína. Nad voňavou pochoutkou potěšeně mlaskne, ale víno se mu nezamlouvá.

„'Sem snad pitomej Říman, abych chlastal takový kyselý chcanky?!“

Marah se neurazí. V jedné hospodě vyrostla jako dcera prodejné rajdy, do druhé se přivdala. Nadávky a chlapská neurvalost ji nemohou zaskočit. Pokrčí rameny a přinese džbán s pivem. Flávus si z hluboka přihne. Nápoj je hustý tak, až se téměř táhne a hořký, že se křivý pusa.

„Spokojenej?“ otáže se hostinská s vědoucím úsměvem.

„To bych řek'. Todle je to správný chlapský pití!“

 

„Jak chceš! Hraj si klidně na hrdinu, ale dřív než se setmí, budeš prosit o slitování!“ Tohle Marcovi po nevydařeném útěku Massilií přislíbil jeho nový, tlustý pán Aureus. Nutno podotknout, že opravdu nelhal.

Sotva mladý Pompejan překročí práh Domu milostí není pochyb, kde se právě ocitl. Jsem… v nevěstinci?! Ve špinavém bordelu, kde po mně budou chtít co?! Abych se prodával?! To nikdy!

Ve skutečnosti není nejvyhlášenější z massilijských nevěstinců špinavý ani trochu. Naopak. Je to místo přepychu a rozkoše smyslů. Hned ve vstupní hale, tedy v atriu, zdobí podlahu černobílá mozaika s bohem Priapem, kterého málem převažuje jeho obří penis. Na stěnách jsou fresky hýřící záplavou barev. Na všech jsou samozřejmě erotické výjevy. Snad až příliš realisticky vypodobněné hrátky boha Dia s mladičkým princem Ganymédem. Apollón laskající dalšího krásného prince – tentokrát jménem Hyakinthos a další lechtivé náměty z dávných, nejčastěji řeckých příběhů. Protože kdo se vyzná v tajích a rozmanitostech mužské lásky lépe, než sami Řekové?

Macus tohle všechno vnímá pouze coby barevnou clonu. V hlavě mu hučí jako ve včelím úle. Na svého nového pána se odbojně mračí, ale odvahy v něm zbývá sotva za mák. Ale že by svůj strach přiznal? Ani za nic!

Aureus se valí domem a dech mu těžce sípe v plicích. Pyšně se rozhlíží po svém hájemství. Tady je králem! Patří mu nejznámnější podnik s prodejnými chlapci ve městě. Jemu – bývalému otrokovi a kdysi opovrhovanému prostitutovi!

Kolem Aurea se sbíhají domácí otroci. Není mezi nimi jediná žena. Očekávají od pána rozkazy a ten je dýchavičně udílí. Za chvíli otevře Dům milostí své brány. Vše musí být dokonalé, od čistě povlečených postelí až po svůdná, mladá těla. Samotní sluhové už mají nejlepší léta dávno za sebou. Na některých jsou však dosud patrné stopy bývalé krásy, která v téhle práci vadne stejně rychle, jako bez vláhy usychají poupata růží. Ubozí, vysloužilí „posteloví chlapci“. Přesto měli svým způsobem štěstí. Aureus si je nechal i po vypršení lhůty použitelnosti. Jejich druzi skončili v bordelech té nejhorší kategorie, a nebo byli za pár šupů prodáni do venkovských statků, kde je brzy zabila úmorná dřina.

Mezi hemžícími se sluhy však jeden vyniká mládím i okouzlujícím vzhledem. Připomíná vzácnou labuť v hejnu opelichaných krkavců. Je to asi dvacetiletý albín s rovnými, sněhobílými vlasy, jejichž konečky šimrají a ometají svůdně klenuté pozadí, rýsující se pod dlouhým hávem nápadně podobným tomu, jaký nosí sám tlustý pán domu. Upírá na Marca zpytavý pohled červeně zbarvených duhovek. „Kdo je ten okatý kluk, co se na mě tak nepřátelsky škaredí? Cení zuby jako vlk!“ otáže se Aurea lehce nakřáplým hlasem.

„Máš pravdu, je jako vzteklý vlk. Divoký vlk. Ne, spíš vlček… Vlček! Tak mu budu říkat. Ale o toho se, Lízátko, nestarej,“ chmuří se majitel nevěstince, ještě pořád nepříjemně dotčený otrokovým útěkem. „Je to nikdo. Nevděčník, který potřebuje dostat za vyučenou!“

Nalíčený obličej s rysy tak jemnými, že by klidně mohl patřit dívce, se přivine těsně k tlusťochovi, jak jen to jeho obří břich dovolí. „Ale no tak, nebuď zlý. Nemusíš ho hned trestat. Co když ho zraníte? Víš, jak má Nuba těžkou ruku. Určitě tě stál spoustu peněz a…“

„Stačí! Tentokrát už mě nepřemluvíš! Jakou bych tady měl autoritu, kdybych každému drzounovi pořád jenom odpouštěl? Slyšel's někdy o Spartakovi? Nechci dopadnout stejně jako jeho páni a kvůli jejich hlouposti i polovina římské říše!“ Aureus si přejede rukou nevkusně obtíženou prsteny po krku, jako by tam už cítil nůž vzbouřeného otroka. „Nubo! Vezmi kluka do sklepa a postarej se, aby si napříště další hlouposti rozmyslel! A ty mě, Lízátko, místo těch únavných řečí koukej radši pořádně přivítat. Připomeň mi, co všechno umí tvůj mrštný jazýček!“

 

Gladiátor se cpe, až mu mastnota teče do vousů. Křupavá pečínka a pivo. Co víc bych si moh' přát? Snad leda, aby vedle mě sedělo moje štěně… Potřese hlavou, aby zahnal bolavou myšlenku. Znovu ponoří rty do hořké, husté tekutiny. Hořkost, jo, ta se k týdle mojí zkurvený náladě náramně hodí.

Od vedlejšího stolu k němu dolétne útržek hovoru v latině. Ne snad, že by chtěl ty opilecké žvásty poslouchat, ale pisklavý hlas mluvčího se vtírá do uší sám.

„…to's teda vo hodně přišel! Dneska bylo ve městě pozdvižení a postaral se vo něj Aureův novej mazlíček. Zdrhnul, sotva ho tlusťoch koupil. Honili ho přes půlku města, než ho ten vobrovskej černoch z Domu milostí chytil.“

„Takže Aureus má nový zboží?“ otáže se se zájmem druhý muž s páskou přes levé oko. „A jakpak vypadá? Stojí za to?“

„Je sladší než plástev medu a kukadla má jako čerstvě narozenej koloušek.“

„Ty's byl vždycky básník!“ prohodí se smíchem jednooký a uštědří svému druhovi přátelskou herdu do zad. „Ale jak mi ho tady popisuješ, možná by stál za ozkoušení. Jenom jestli za něj Aureus nebude chtít moc!“

Pitomci, mračí se gladiátor. Jak vy můžete vědět, co je vopravdu hezký? Prej sladkej jako med, s vočima koloucha! Pche! Marcovi by nešahal ani po kolena. Jak ten se uměl podivat! A ty dlouhý řasy mu mohla závidět kdejaká ženská. Jenže teď leží ve slanym hrobě a to nádherný tělo vokusujou ryby! Flávus do sebe v zoufalství obrátí celý džbán piva.

 

„Ty máš teda tvrdou palici, kluku,“ hučí do Marca obrovitý černoch Nuba, zatímco ho vleče kamsi do nitra domu. „Bejt tebou, tak 'eště zkusim Aurea vodprosit. Třeba si to náš starej s tim trestem rozmyslí. Máš mu přece co nabídnout…“

Leda tak ránu do jeho ohyzdného obličeje! Marcus má strach. Hrozně se bojí, co ho ve sklepě čeká, ale nic na světě by ho nedonutilo mít něco s takovým odporným tvorem.

Nic na světě? Opravdu? A co takhle dobře vybavená, malá mučírna, určená k převýchově vzpurných otroků? Aureus jednu takovou vlastní a není to ani trochu příjemné místo. Z kamenných zdí čiší vlhkost a chlad jako v hrobce. Zdobí je záclony prastarých pavučin, v nichž vypasení osminozí vrazi hodují na zbytcích much. Tmu zahání jen neklidný plamínek lojové lampy v Nubově ruce. Stíny se neochotně stahují do vzdálených koutů.

Marcus těká pohledem kolem sebe. Už dávno si přestal hrát na hrdinu. Vzpurný výraz mu zmizel z tváře ve chvíli, kdy překročil práh sklepení. Zůstala jen bezmocná hrůza malého kluka, který se právě setkal tváří v tvář se svými nočními běsy. Přesto neprosí. Ještě ne. Stále bláhově doufá, že existuje cesta ven. Z tohohle pekla. Z otroctví.

„Nemysli si, že má náš starej takovou představivost.“ Černoch máchne velkou rukou po důmyslných mučících nástrojích všude kolem. „Ten sem dolů ani nepáchne. Dělá se mu tady z toho zle. Todle je zařízený pro jiný labužníky. Vobčas přijde zákazník, co se v takovejch věcech vyžívá. A některý z našich kluků je zase uměj moc šikovně používat. Nebo si na nich docela rádi zakvílej, když to musí bejt. Maji pak u Aurea jistý výhody.“

Marcus umanutě zírá na prsty svých bosých nohou. Dává si velký pozor, aby nezavadil pohledem o kleště, svorky, a už vůbec ne o rozmanité druhy bičů a důtek. Brr, jde z nich hrůza! Co z toho chtějí použít na mě?! Překvapeně vykřikne, když letí vstříc hliněné podlaze.

„Příště si radši rozmysli něco na Aurea zkoušet,“ doporučí mu Nuba poté, co mu zkušeně podrazil nohy.

Než stačí chlapec dopadnout na zem, černoch už na něm klečí a koleno mu vráží do zad. Krásně si ho přišpendlil, skoro jako motýla. Provaz od spoutaných zápěstí mu pevně omotá kolem kotníků. Marcus je dokonale znehybněný, svázaný do ponižujícího a krajně nepohodlného kozelce. Chodidla mu bezbranně trčí do vzduchu.

„Věř mi, kluku, že mě to ani trochu netěší,“ pronese černoch skoro lítostivě, „ale rozkaz je rozkaz.“

Vzduchem zasviští rákoska. Marcus vyjekne bolestí. Na chodidlech se mu vybarví sotva patrná, narudlá podlitinka. Vypadá nevinně. Jenže pak je jich víc. Mnohem víc. Křižují kůži jako stehy šílené švadlenky. Zatím nekrvácí. Na to je Nuba opatrný. S bitím však nepřestává. Čeká. Na co? Přece na prosby a omluvy mladého otroka.

Marcus to ví a celou svou vůlí se snaží nekřičet. Zatíná zuby, až ho bolí sanice. Kouše se do rtů, které už zdobí první rubínové krůpěje. Švihání do citlivé kůže chodidel, bolest vytrvale soustředěná do jednoho místa, ho dohání k šílenství. Chce se mu nepříčetně řvát a mlátit hlavou o zem. Udělal by cokoli, jen aby to už přestalo. Jen prosit o milost nemůže. Flávus by to také neudělal! Vydržel mnohem horší věci, a přesto ho nezlomili. Já to taky dokážu! Budu jako on! Aby na mě mohl být hrdý! Aspoň jednou…

Mučitel ani mučený nevnímají, že se za nimi tiše otevřely dveře. Do sklepení vklouzl kdosi další.

 

„Neopij se mi,“ zavrní gladiátorovi do ucha hostinská. „Ještě tě budu potřebovat.“

„K čemu?“ zabručí neochotně Germán.

Žena se k němu nakloní tak šikovně, až mu nabídne dokonalý výhled do hlubin svého výstřihu. A že je na co se dívat! „Tamti tři, co hrají v kostky,“ zašeptá zrzka a ukáže ke stolu v protějším rohu. „Gwyndo podvádí jako vždycky. Ti dva cizinci už mu na to přišli. Brzo se do něj pustí.“

„Mám je vyklepnout?“

„Stačí, když z Gwynda dostaneš co těm dvěma patří a vyhodíš ho ze dveří. Hlavně mi nerozmlaťte hospodu!“

„Jak poroučíš,“ pronese s temným úšklebkem Germán. Vybít si na někom vztek a zoufalství, to přesně nyní potřebuje. S dychtivým výrazem zamíří k hráčům.

Podvodník Gwyndo je jeden z místních, z čehož ho usvědčují převislé kníry a kostkované kalhoty.

„Co po mně chcete, vy hnusný parchanti?! Copak si chlap ani nemůže zajít na jedno blbý pivo?!“

„Víš dobře, Gwyndo, že jsem tě varovala už několikrát!“ ječí na něj rozkurážená Marah. „V mojí hospodě hrát cinknutejma kostkama nebudeš!“

„A nebo co? Myslíš, že se tě bojim? Seš zrovna taková slepice, jako moje stará. Tilia se teď dala ke křesťanům, jestli to nevíš! Místo toho, aby mi doma pořádně uvařila a v posteli roztáhla nohy, dává mi kázání vo hříšnym životě! Křesťanka!“

Hostinská zbledne jako křída. „Mlč!“ okřikne Gwynda a polekaně se rozhlíží po opilcích. Odhaduje, kolik z nich je ještě natolik střízlivých, aby je mohli slyšet a hlavně vnímat. Nakloní se k falešnému hráči a důrazně mu šeptá: „Tilia je slušná ženská. Je zázrak, že to s tebou tak dlouho vydržela. Chceš ji i děti přivíst do neštěstí?! 'Eště chvíli tady vykřikuj vo… však ty víš vo čem a Římani si vás podaj všechny!“

Dva ošizení spoluhráči se začínají vehementně domáhat svých peněz a přirozeně i pomsty. Nepříjemné je, že náleží k nemilovaným okupantům. To může celou situaci jen zkomplikovat.

Flávus si s tím však hlavu nedělá. Římani a galové! Všechno 'sou to stejný mrchy! Zhnuseně si odplivne a dá se do práce.

 

Do sklepení Aureova domu nenápadně vklouzne štíhlý stín. Nikdo mu nevěnuje pozornost. Nuba dál bije Marca a působí u toho stejně nezúčastněně jako řezník, podřezávající hrůzou bečící jehně. Trestaný otrok zatím sveřepě polyká vzlyky bolesti. Kůže na chodidlech mu zrudla a nafoukla se. Už chybí málo, aby pod údery rákosky pukla jako přezrálý meloun.

Stín vstoupí do matného světla lampy a zhmotní se do podoby albína z Aureovi smečky poskoků. „Nubo, přestaň už. To přece stačí,“ pronese měkce chraplavým hlasem k černochovi, zcela zaujatému svým úkolem.

„Řiká kdo?“

„Tvůj zdravý rozum. Ještě pár švihnutí a vyřadíš ho z práce na další měsíc.“

„Aureus rozkázal…“

„Aureus se opil a usnul při počítání peněz. Až se probudí a přejde ho zlost budeš litovat, že jsi byl tak horlivý.“

Nuba odloží rákosku. Nejistě se drbe v černých kudrnách. Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Aureus je sice pán, ale Lízátko je jeho pravou rukou a má na něj nezanedbatelný vliv. Koho poslechnout? „No tak dobře, ale co mám s tim klukem podle tebe udělat?“

„Odnes ho do mého pokoje. Postarám se o něj.“

„Aureus nebude rád.“

„Ale bude. Vyléčím mu investici.“

 

V hospodě „U Eponina bělouše“ samozřejmě k žádnému smírnému řešení nedojde. Strhne se rvačka. Čtyři chlapi se do sebe pustí jako vzteklí psi. Římani tlučou Gala a gladiátor bije všechny. Flávus je ve svém živlu. Teprve nyní poznává, jak moc mu boj scházel. Jak by také ne? Jako válečník byl vychováván od kolébky. Jeho nejmilejší hračkou byl dřevěný mečík. Prvního muže zabil ve třinácti letech, ještě za germánských válek. Dalších deset let v otroctví nedělal nic jiného, než že bojoval v aréně o život. Nyní je šťastný. Rozdává rány, pod nimiž křupou nosy a těla se zbarvují modřinami. Naštěstí má i v opojení bojem dost zdravého rozumu, aby vykopal všechny tři rváče na ulici. Marah by z rozmlácené hospody radost neměla.

Většina hostů rychle zapomíná na plné poháry a zvědavě se hrne ze dveří. Rvačka je pro ně výtaným povyražením. Římané s Galem už dávno zapomněli, že bojovali proti sobě. Teď jsou to oni proti Germánovi. Ani tak nemají sebemenší šanci. Flávus si připadá, jako kdyby se právě probudil z hlubokého spánku. Svaly samy provádějí naučené výpady, pěsti uštědřují drtivé rány. Nechce zabíjet, ale výprask je to pořádný. Falešný hráč Gwyndo zůstane s kňučením ležet na ulici. Oba Římani se odplíží pryč. Gladiátor si stírá pot z čela. Tělem se mu rozlévá příjemná únava.

Z davu čumilů se ozývá pochvalné volání. Flávus si připadá, jako kdyby se vrátil zpátky do pompejské arény. Tam mu taky provolávali slávu, ale tehdy jich byli tisíce. Přitočí se k němu Marah. Tváře má rozpálené jako v horečce, kočičí oči jí planou, velká ňadra se dmou vzrušeným dechem. Přesně takhle musí vypadat po hodně divoký noci, napadne Germána.

„Hezky ses těm násoskům předvedl,“ pochválí ho hostinská. „Po takovym představení si příště rozmyslej, dělat mi tady bordel! Jenom mám trochu strach, aby nám ty dva Římani nezavařili u úřadů. Sice to 'sou jenom takový nicky, ale radši si je neměl tolik tlouct.“

„Ať si klidně přijdou další! Spráskám je všechny!“

„Dobře mluvíš, Hercule. Líbí se mi to. Konečně mám v domě pořádnýho chlapa. Pojď, naleju ti ještě pivo.“

Jsou nabídky, které se neodmítají. Stejně jako ta, s níž si ho hostinská k ránu odvede do postele. Flávus je opilý pivem i rvačkou. Napůl spí, když se svalí do vnadné náruče. Marah ví, kam sáhnout, aby zažehla plamen v každém muži. Hbitě si osedlá nového hřebce a nedá pokoj, dokud divokou jízdou neuspokojí svůj hladový klín.

 

Marcus nejspíš na chvíli omdlel, protože když znovu otevře oči, leží místo na hliněné podlaze v čisté posteli. Polštář voní po růžích a dalších květinových esencích. To přece znám. Parfém z Capui. Drahý a výjimečný. Takový používala moje máma…

Růže záhy přebije odporný puch neidentifikovatelného původu. Chlapec se rozkašle. Až nyní si uvědomí, že mu zraněná chodidla přečuhují přes okraj lůžka. Sklání se nad nimi hlava ukrytá za závojem bílých vlasů. „Co to děláš?!“ zavrčí nepřátelsky na albína.

„Á, tak ses konečně probudil… spal jsi tvrdě jako medvěd. Co bys tak řekl, že dělám? Léčím tě.“

„Proč?“ bručí Marcus, jemuž k lepší náladě nijak nepřispívá vytrvale tepající bolest v chodidlech. „Abych mohl pracovat pro tvého pána?!“ Abych se mohl prodávat?!

„Abys byl zdravý, chytráku,“ zpraží ho podivný mladík a nehnutě pozoruje svého pacienta zpod bílých řas.

Pompejan se odvrátí. Nedokáže snést upřený pohled albínových nepřirozeně zbarvených očí. „Co to na mě mažeš? Děsně to páchne!“

„O to se nestarej, nedělám to poprvé. Pomáhá to, tak drž!“

Pompejan drží, ale při každém dotyku štíhlých, mrtvolně studených prstů syká bolestí. Křečovitě zatíná nehty do slamníku, div ho nerozpáře.

„Jak se jmenuješ?“ otáže se konverzačním tónem albín. Možná ho to opravdu zajímá a třeba se jen snaží odvést pacientovu pozornost od nesnesitelné bolesti.

„Co je ti potom?!“

„Tak to pr, hochu. Se mnou takhle nemluv. Jestli sis nevšiml, jsme spolu na jedné lodi.“

Že na jedné lodi? To určitě! Viděl jsem dobře, jak ses po tom tlustém praseti plazil jako psí víno!

„Já jsem Lízátko,“ praví nevzrušeně albín, jako by si nevšiml Marcových vražedných pohledů.

„Lízátko?! Co je to za hloupé jméno?“ vyštěkne Pompejan, který v téhle chvíli ze všeho nejvíc touží ublížit. Komukoli. Jen aby jeho bezmoc a bolest nebyly tak velké. „Tvoji rodiče tě museli nenávidět!“

Mladík pokrčí rameny. „Možná ano. Svoje rodiče neznám. Takhle mě pojmenoval můj první zákazník v jednom nevěstinci v Efesu. To mi bylo pět. Předtím na mě volali jenom 'hej ty Bílej!' Lízátko mi už zůstalo. Třeba je to směšné jméno, ale jiné nemám.“

V pěti letech?! V nevěstinci?! Pompejan se zastydí. Proč si vybíjím zlost na klukovi, který je na tom ještě hůř než já? „Promiň. Jsem Marcus. A děkuju ti za pomoc.“

Albín mávne rukou, cinkající zlatými náramky. „Díky si nech. Jak tě tak sleduju, nebude tohle moje léčení poslední. Marcus… hezké jméno, ale radši na něj rychle zapomeň, bude tě to míň bolet. Aureus ti stejně dal nové. Ode dneška se jmenuješ Vlk. Vlček.“

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Bude to už asi rok. Dvanásť dlhých mesiacov. Zdalo sa, že je to večnosť, čo...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Pomaly sa skláňam, jazykom prechádzam po mäkkej pere. Vyzývam ho k ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   Angelina si doposud živě pamatovala, jak si její kolegyně, ty...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Vyzeral vystrašene a rozrušene.„Pred Waylim sa neubrániš,“oponoval...