Pá, 05/07/2019 - 18:03
8

„Aureus ti dal nové jméno. Ode dneška se jmenuješ Vlk. Vlček,“ pronese Lízátko k Marcovi, jako by se nechumelilo. Jako kdyby to, že vám vezmou jméno a vymění ho za jakousi směšnou, potupnou přezdívku, byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Na to zapomeňte!“ vyhrkne Pompejan a nemít chodidla po výprasku opuchlá jako melouny, vyskočil by rozčílením z albínovi postele. „Jsem Marcus Popidius Secundus. Patřím k vrstvě patricijů a moje rodina byla v Pompejích vždy považována za jednu z nejstarších a nejváženějších! Žádný vepř v paruce mi nebude dávat nové jméno a rozhodně mi nebude nakazovat, s kým mám jít do postele!“

Albín si přitiskne mléčně bílou dlaň na rty zvýrazněné rudou barvou, aby skryl úsměv.

„Připadá ti to směšné?!“

„Promiň, já jenom, že teď ceníš zuby a vrčíš právě jako ten vlk.“

Výborně, to jsem zrovna potřeboval slyšet. Proč se vlastně tak zlobím? Vždyť i Flávus mi dal přezdívku. Pro něj jsem byl štěně. Jenže od něj to bylo z lásky. Nevadilo mi to. Nebo možná i trochu vadilo, ale snášel jsem to rád. Stal bych se pro něj čímkoli, jen kdyby tu teď mohl být se mnou.

„Já tě chápu,“ řekne honem Lízátko, aby Marca ještě víc nepopudil. „Máš tři jména, byl jsi zřejmě velký pán. Uvykl jsi, že ti lidé prokazují úctu. Že je zajímá tvůj názor. Jenže tady to chodí jinak. U Aurea. Mezi námi otroky. Musíš se s tím smířit.“

Nemusím a taky to neudělám! Lásko moje, Fláve, kde se mi touláš?! Nechal jsi mě samotného mezi smečkou šelem! Budu jim vzdorovat. Budu! Já to pro tebe vydržím! Jenom nevím, jak dlouho…

„Jsi v pořádku, Vlku?“

„Neříkej mi tak. Ty ne, prosím.“ Ať alespoň jeden člověk ví, že jsem skutečná lidská bytost a ne hračka do postele, kterou lze odosobnit a ponížit už jenom tím, že jí seberete jméno a vlastní identitu. Ať na to nezapomenu já sám!

„Promiň, Marcu. Budu si to pamatovat,“ souhlasí snaživě Lízátko, pro nějž je celý spor tak trochu nepochopitelný. On sám nikdy žádné skutečné jméno neměl. Nechce přemýšlet nad tím, jestli tedy vůbec kdy byl člověkem.

 

Marcus mátožně kráčí útrobami Domu milostí. Kůže na chodidlech už mu splaskla. Trvalo to několik dní Lízátkovi obětavé péče, podporované množstvím odporně páchnoucí masti. Stejně ho každý krok bolí, jako kdyby chodil po jehlách. Od Aurea měl naštěstí po celou dobu klid. Marcus nepochybuje, že i za tuto úlevu vděčí mladému albínovi. Jistě se musel u tlustého pána domu přimluvit a jen bozi vědí, jakou nechutností za to platil.

I teď mu Lízátko věrně kráčí po boku. Jako kdyby neměl svých starostí a trápení až dost. Proč to pro mě vlastně dělá? Dřív by se takhle Pompejan neptal. Prostě by jen věřil na obyčejnou, lidskou dobrotu. Jenže události posledních měsíců ho naučili mít se na pozoru.

Černý strážce Nuba kráčí chodbou před nimi. Ten Nuba, který před chvílí vstrčil kudrnatou hlavu do Lízátkova pokoje a definitivně zničil zdání bezpečného úkrytu tím, že jim vyřídil strohý vzkaz od pána domu: „Aureus chce Vlka vidět. Hned!“

Marcus tuší, co mu vepř ve zlatohávu může chtít a svírají se mu z toho útroby. Tváře mu rudnou neklidem a zrychluje se dech. Oči instinktivně hledají únikové cesty. Nebýt drobné, chladné dlaně, která téměř plaše vyhledá jeho ruku, nejspíš by nebyl schopný udělat krok.

„To bude dobrý, uvidíš,“ pronese tiše Lízátko, jako by konejšil vyplašené hříbě.

Nebude! Nebude to dobré! Už nikdy!

 

Rozlehlá místnost. Z maleb na zdech se na Marca lascivně usmívají muži, zaklesnuti do sebe v nejrůznějších milostných pozicích. Člověk by ani nevěřil, že je takové akrobacie lidské tělo schopné.

Kdyby tohle viděl Flávus, nejspíš by chtěl všechno vyzkoušet… letmá myšlenka, která bolí víc, než rána bičem. Protože žádné další milování s Flávem už přece nebude. Nikdy!

Kromě necudných výjevů na stěnách je místnost plná lehátek, bohatě vystlaných prachovými polštáři. Na některá se vejdou i tři lidé najednou.

Taky jsme měli doma takové. V naší jídelně. Otec si do nich zval vlivné občany Pompejí. Cpali se lahůdkami, neboť římský zvyk káže hodovat v leže, a přitom rozhodovali o dalším osudu města. Tady se v nich nejspíš odehrávají docela jiné věci. O tom ostatně vypovídají silně nalíčení, polonazí prostituti, povalující se v necudných polohách mezi polštáři.

Na elegantních, trojnohých stolcích jsou k nabídnutí vystaveny nejrůznější pochoutky a hlavně džbány s červeným a bílým vínem. Se spoustou vína. Opilí zákazníci zřejmě lépe platí a ledacos přehlédnou. Třeba kloučka, který už zdaleka není tak mladý, jak se snaží za pomoci úctyhodné vrstvy líčidel a bolestivé depilace dokázat. Vzduch se tu dá krájet. Na vině jsou přeslazené voňavky, používané ve víc než nadměrném množství. Snad mají zakrýt všudypřítomný pach mužského semene, který se zažral do polštářů i závěsů, dokonce i do vlasů a kůže prodejných chlapců. Marcus jen s námahou rozdýchává nutkání zvracet.

Navzdory znechucení mu massilijský nevěstinec přivane vzpomínku na podobný dům v Pompejích. Ten nebyl ani zdaleka takhle luxusní. Navzdory tomu v něm prožil jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života. Tenkrát v umírajícím městě… tenkrát? Vždyť to bylo teprve před nedávnem, kdy našli s Flávem útočiště v pompejském nevěstinci. Byl prázdný. Otrokyně nabízející svá těla, stejně jako jejich zákazníci, dávno prchli před soptícím Vesuvem. Tam, v jednom maličkém a páchnoucím pokojíku, gladiátor Marca poprvé políbil. Pak se milovali. Opravdu se milovali. Něžně, pozorně k potřebám a přáním druhého, s láskou. Ničím to nepřipomínalo zvířecky neurvalé soulože, za něž édilův syn dříve z čirého zoufalství gladiátorovi platil.

Jaký to výsměch bohů, že nyní musím na podobném místě zradit svou lásku a nabízet se jiným!

Ti „jiní“ už se rozvalují v měkkoučkých polštářích. Muži všech ras i barev, očividně bohatí a naparádění jako pávi. Massilijský přístav je místem, v němž se soustřeďují a mísí poutníci z celého světa… a všichni mají chuť na sex. Zatím jenom popíjejí víno a laškají s přítulným personálem. Vybírají si. Aureův podnik dokáže uspokojit i ty nejpodivnější chutě. Najdou se tu holí mladíčci krásní jako panny, stejně jako chlupatí svalovci, kteří umí rozvášněné pány náležitě tvrdě a s obdivuhodnou výdrží obsloužit v posteli. Stačí si ukázat prstem, zacinkat všemocnými mincemi a noc plná potěšení je vaše.

Marcus sleduje spoře oděné chlapce, kteří zahrnují bohaté starce hraným zájmem a falešnými úsměvy. Tohle že bych měl dělat i já?! Svíjet se slizounům na klínech a nechat se poplácávat po zadku?! Flávus by mě za něco takového zabil a dobře by udělal!

Uprostřed obrazu zhýralosti a luxusu stojí Aureus. Světlou paruku má opět pečlivě nakadeřenou, bohatě poprášenou zlatým prachem. Beztvarý kus oděvu, pod nímž se natřásá a potí jeho obludně tlusté tělo, hýří všemi barvami. Musel stát hotové jmění. Jenže majitel Domu milostí na to má a moc mu záleží na tom, aby si toho všimli i všichni ostatní. Aureus, latinsky Zlatý. Už samo jméno, které si na počátku svého nového života zvolil, jasně vypovídá o jeho největší lásce – o všemocných penězích.

Marcus při pohledu na něj pocítí vlnu nenávisti. Tak silnou, jako ještě nikdy. Dokázal bych tě zabít! Tebe jediného! Pompejan se zalekne vlastní myšlenky. Co se to se mnou děje? Nikdy jsem takový nebyl. Dřív jsem litoval i dotěrný hmyz a zdráhal jsem se ho zaplácnout. Teď bych neváhal připravit o život člověka. Měním se a mám z toho strach.

„Konečně jste tady,“ přivítá je nevrle Aureus. „Že vám to ale trvalo. Nebýt tady Lízátka, který mě neustále přesvědčoval jak špatně na tom jsi, už dávno by ses zapojil do práce. Ale teď už je čas, Vlku. Běž se umýt, pánové čekají.“

Vlku! Pánové čekají! Marcus stojí jako zkamenělý. Mimoděk zatíná pěsti. Rozechvívá ho zlost.

„No tak, Vlku?! Jsi snad hluchý?!“

„On už jde,“ pokouší se netrpělivého pána uklidnit Lízátko. „No tak, Marcu, pojď se mnou!“ Prosebně tahá Pompejana za ruku.

Uhodím ho! Vrazím mu pěst do té tučné, hnusné tváře!

„Ty's mě neslyšel, Vlku?!“ Aureus tlumí hlas do vzteklého šepotu. Nehodlá dělat hostům divadlo. Už tak budí jeho trapný spor s otrokem až příliš zájmu. „Mám tě zase poslat do sklepení? Nebo víš co? Co kdybych tam vzal místo tebe Lízátko? Opravdu chceš, aby mu Nuba rozsekal tu jeho bílou, hebkou kůži?!“

Marcus se zarazí. Hněvem rozbouřená krev mu okamžitě vyprchá z tváří. Očima zalétne ke křehkému albínovi po svém boku. Neujde mu překvapený, nevěřícný pohled, který Lízátko upřel na svého pána. Udělal by to? Neudělal? Povzbudivě stiskne albínovu dlaň. „Pojď. Ukaž mi, kde se můžu umýt.“

 

Marcus jde za Lízátkem. Cokoli je lepší, než zůstávat na odiv chlípným mužům. Nuba jim jako mlčenlivý stín kráčí v patách. Co kdyby se neposlušný otrok opět pokusil o útěk?

„Tady máme lázeň,“ ukáže Lízátko na kamennou vanu, do níž otroci právě nanosili ohřátou vodu. Albín se zdá být roztržitý. Snad ještě pořád nemůže uvěřit, že by ho Aureus skutečně obětoval. Jen tak, bez mrknutí oka.

Marcus potlačí pohrdavé ušklíbnutí. Tohle že je lázeň?! V domě v Pompejích jsme měli bazénky s horkou i studenou vodou, vyhřívanou podlahu a otroka, který nás pokaždé namasíroval. A městské lázně? To bylo teprve něco! Prostorné bazény s vodou různé teploty, hřiště určené ke cvičení nebo zápasům, dokonale vyškolení maséři a masérky. Ne, Auree, ty tlustý měchu, tahle tvoje ubohá vana opravdu nejsou lázně! Jsi hlupák z provincie, který se zoufale pokouší přiblížit stylu Říma a ani trochu ti to nejde!

Navzdory námitkám se Marcus s rozkoší ponoří do teplé vody. Lízátko mu sice hned první den léčení donesl lavor s vodou a žínku k umývání, ale Pompejan už nutně potřeboval opravdovou, pořádnou koupel. Zatímco se nechává laskat vodou pozoruje albína, který se usadil opodál a tváří se zamyšleně. Vypadá zaskočený. Copak si vážně myslel, že pro svého pána něco znamená? Že ho má rád? Aureus možná lhal a nikdy by Lízátku doopravdy neublížil, ale co když ano?

„Už bychom měli jít,“ pronese po chvíli posmutnělý albín. „Aureus nerad čeká.“

Marcus by koupel nejraději protahoval do nekonečna. Až příliš dobře ví, co bude následovat. „Nenávidím Aurea, to tlusté prase!“ vyhrkne, aby ulevil vnitřnímu přetlaku.

Lízátko nesouhlasně potřese závojem bílých kadeří. „On zase není tak strašný. Znám mnohem horší pány, víš?“

O tom nepochybuju! Můj otec byl tyran a despota, ale s hrůzami tvého dětství bych se to svoje srovnávat neodvážil.

„Nechtěj vidět ostatní bordely,“ poučí ho albín truchlivě. „Třeba takový Thutmosův dole v přístavu. Kdybys věděl, jakým prasákům tam ti ubožáci musí podržet! Jsou věčně hladoví a zbití, a přesto jim Thutmos neposkytne ani chvíli odpočinku. Když jsou tak zesláblí, že už nemůžou pracovat, prodá je jako krmení pro lvi do arény. Buď rád, že jsi skončil tady.“

Marcus má na jazyku slova protestu, ale raději je spolkne. Sotva se osuší, je Lízátko vedle něj. Namísto špinavých, potrhaných šatů mu podává bílou tuniku. Překvapivě jemná látka je vybělená tak dokonale, jako bývají slavnostní tógy římských občanů.

Marcus si ji s úlevou obleče. Vždyť má poprvé po mnoha týdnech čisté šaty. Vzápětí se zděsí.„Blázníš?! Něco takového přece nebudu nosit?!“ Nejen, že je tunika bez rukávů, s hlubokými rozparky na bocích a výstřih u krku má víc než odvážný, ale její spodní lem končí sotva palec pod Pompejanovým nahým zadkem. Odhaluje tedy mnohem víc, než hochova hladká stehna.

„Je mi líto, ale musíš si to nechat. Tady v tom chodí všichni.“

„Ty ne!“

Skutečně. Lízátko je pečlivě zahaleno v šatech, které mu dosahují až po kotníky. Neodkrývají dočista nic z jeho bledé kůže. „Já jsem výjimka. Aureus nechce, aby mě zákazníci zadarmo okukovali.“ Nezní to pyšně, spíš smutně.

„Proč?“ vyhrkne Marcus ne právě přátelsky. Trochu se za svůj tón stydí, ale už nemá sílu být milý. „Máš snad něco víc, než my ostatní?“ Kromě té barvy, samozřejmě.

„Možná,“ Lízátko se zatváří záhadně.

„Děláš si ze mě legraci?!“

Albín si odevzdaně povzdechne. „Jsem obojetný, když to musíš vědět. Hermafrodit! Už chápeš?“

Marcus na něj nevěřícně zírá. Při bližším pohledu se opravdu zdá, že se Lízátku pod neprůhledným oděvem rýsují drobná, dívčí ňadra. Takže hermafrodit… ani muž, ani žena, ale oboje dohromady. Jak jsem něco takového mohl přehlížet tolik dní? Je pravda, že jsem nikdy žádného neviděl. Tenhle je navíc ještě albín. Tím se stává nejen nesmírně vzácným, ale hlavně cenným. Říká se, že takoví jsou miláčky bohů. Posvátní. Tenhle mi tak nepřipadá. Copak můžou být v bordelu nějací svatí?

Ani tentokrát se Marcus na nic neptá. Místo toho trpně snáší, když mu Lízátko vplete do kaštanových vlasů věneček z drobných, modrých kvítků a rty mu zvýrazní rudou barvou. Mohl bych se bránit, ale nejspíš by to se mnou odnesl i tenhle kluk. Nebo holka? A záleží vůbec na tom, co má pod šaty? Zdá se být hodný, to je důležité. Nechci, aby se Lízátku něco stalo. Ne kvůli mně.

Nalíčený a v ponižující kraťoučké tunice vstoupí Marcus mezi hosty. Několik posledních kroků ho musí před sebou Nuba dostrkat násilím. V místnosti už není tak plno. Mnozí z návštěvníků chybí. Vzhledem k tomu, že s nimi zmizela i část Aureových oveček je zřejmé, za jakým účelem odešli.

Marcus se otřese hnusem. Čeká to samé i mě? To nedopustím! Nikdy! Zároveň cítí, že se k němu stočily pohledy všech přítomných. Není to příjemný pocit. Mladý Pompejan se na ně na oplátku mračí víc, než to kdy dokázal Flávus. A to už je co říct. Snaží se vložit do svého výrazu všechno pohrdání a odpor, který k těm chtíčem posedlým mužům cítí. Jsem přeci Vlk, ne? Tak si dejte pozor na moje zuby! Bohužel se zdá, že to na ně nečiní žádný velký dojem.

„Dobře jsi nakoupil, Auree,“ pochvaluje si jeden z hostů. „Ty jsi vždycky měl čuch na hezké tvářičky.“

„Ty rty, jako stvořené k žhavým polibkům!“ přisadí si další.

„Tělo Adonise!“

„Jímavý pohled laně!“

„A ten zadek…“

Hlasy se překřikují. Vzrušení stoupá s každým dalším vypitým pohárem vína. Marcus tam stojí jako solný sloup. Je zahanbený, i když stydět by se měli hlavně oni. Majitel nevěstince se pýří, jako kdyby všechna chvála patřila jemu. S pomocí ochotně se usmívajícího Lízátka se za vydatného funění postaví na sloupovité nohy a dovalí se k Marcovi. Měkká, masitá dlaň sjede bez varování na chlapcův zadek a pořádně ho stiskne.

„Tenhle krasavec dokáže darovat hodně slasti. Kdo bude jeho prvním jezdcem, pánové?“ osloví Aureus rozjařené hosty. „Který z vás, zkušených milovníků, ho zasvětí do tajů rozkoše?“

Copak si ten odporný chlap myslí, že jsem ještě panic?! Kdyby tak věděli, jaký milenec mě poctil svým zájmem. Žádný z vás mu nesahá ani po paty!

Muži na sebe pokřikují, dohadují se a opilecky blábolí. Oči jim svítí vzrušením i množstvím vypitého vína. Vykřikují částky, které jsou ochotni za Marcovo poprvé dát, až si připadá, jako by se ocitl zpátky na dražbě. Lízátko stojí věrně po jeho boku a občas mu povzbudivě stiskne ruku. Nestačí to. Mladý Pompejan se bojí a je mu ze všeho zle. Netyčit se Nuba výhrůžně za ním, pokusil by se o útěk. Znovu. Třeba i za cenu dalšího výprasku.

Nakonec ho vyhandluje podsaditý Gal s nepřehlédnutelným ryšavým knírem. V koutcích bledě modrých očí má do kůže vryty vějířky vrásek. Jistě už zažil nejméně čtyřicet jar. Je to stařec. Když vstane, aby si odvedl svou přeplacenou výhru, nezapře jeho houpavá chůze a nohy do O vášnivého jezdce.

„Taková sladká tvářička,“ slintá opilec a pokouší se zděšeného Marca pohladit. Pompejan ucouvne, ale vzápětí narazí do Nubovi široké hrudi. Na ramena mu dopadnou silné, černé ruce. Dál ani krok!

„Nelíbím se mu?“ protáhne Gal zklamaně.

„Ale kdepak, ctěný Minade,“ uklidňuje ho honem Aureus. „Hoch je tu nový, ještě nic nezná. Všechno se musí naučit. A to bude tvoje úloha, milý pane. Věřím, že v tom budeš skvělý.“

Gal se přihlouple usmívá. Nechá si vnutit ještě jeden džbán vína. Aureus ho s podlézavým úsměvem vmanévruje ke dveřím. Marcus jde neochotně za nimi, postrkován neoblomným Nubou. Lízátko stojí opuštěně uprostřed místnosti a dívá se za nimi se smutným, vědoucím úsměvem.

 

Malá výprava vystoupá po úzkém schodišti do patra. Tam jsou po obou stranách maličké pokojíky, v nichž se odehrává to nejdůležitější z Aureova podnikání. Do jednoho z nich pán domu Gala uctivě pozve, zatímco Marca tam s přísným výrazem v tučné tváři rázně postrčí. „A koukej se chovat slušně, nebo uvidíš! Nuba zůstane pro jistotu venku!“ Ukloní se ryšavci a zavře za sebou dveře.

A jsem v pasti! Pompejan bloudí horečnatým pohledem stísněným prostorem. Bíle omítnuté zdi bez oken, široká postel s tlustě vycpaným slamníkem, kulatý stolek se zapálenou lampou. Kupodivu je tu čisto a vlastně i docela útulno. Aureus má zřejmě rád zdání luxusu.

„Na co čekáš, krasavče? Svlékni mě!“ poručí si kníratý s úšklebkem. Stojí vedle lůžka, zamyšleně se drbe na břiše a lehce se kymácí. Pak si dokonce hlasitě říhne.

Marcus se ani nepohne.

„Nerozumíš latinsky?“ Gal to zkusí rodným jazykem.

Ani tehdy se nedočká odpovědi.

„Jsi snad němý, otroku?!“ Zrzek se naštvaně potácí k objektu své touhy.

Marcus couvne. Přitiskne se zády ke dveřím. „Ani se tě nedotknu, slyšíš?! Hnusíš se mi!“

„A ty se mi zase líbíš. Dobře, svléknu se sám, ale o to víc se budeš muset snažit potom.“ Přetáhne si přes hlavu košili, sundá nohavice. Nahý se rozvalí na posteli. „Tak honem, otroku. Čekám!“

Čekej si třeba do konce svých dnů!

Gal si významně hladí chlupatý hrudník. Kladívkovitými prsty si několikrát promne tvrdnoucí penis. „Vem ho do pusy!“

Venuše! Jupitere! Marte! Kdokoli! Zachraňte mě odsud! Ne, prosím, radši přiveďte Fláva, ať mě zachrání on…

„Měj rozum, pane,“ snaží se domluvit vilnému opilci. „Nemiluju tě. Nemohu s tebou dělat takové věci.“

Gal propukne v hurónský smích.

„Řekl jsem snad něco vtipného?“ ohradí se Marcus dotčeně.

„Docela jo, kloučku. Tady se o lásku nehraje. Tu si nech, pro koho chceš. Mě zajímá jenom tvůj zadek. Zaplatil jsem si ho a nestál mě zrovna málo.“

„Tohle je strašný omyl, pane! Já nejsem otrok! Patřím mezi svobodné římské občany. Nikdo mě nemůže koupit ani prodat…“

„Zmlkni už a koukej dělat svoji práci! Mám snad za svý peníze dostávat kázání od děvky?!“ Muž vyskočí z postele a rázně zamíří k Marcovi. Uhlazený boháč je pryč. Maska spadla. Zůstal jen neurvalý primitiv, toužící dosáhnout svého za každou cenu.

Chlapec před sebe v obraně vztáhne ruce. Gal ho se zlostným zavrčením přirazí na dveře.

„Všechno v pořádku, pane?“ ozve se z chodby Nuba.

„Jistě. Dobře se bavíme,“ pronese s úšklebkem kníratý a vrazí Marcovi pěst do žaludku. Sotva se Pompejan zlomí v pase, je surově sražen na kolena. Gal ho drapne za vlasy a natlačí mu obličej do zrzavého houští v klíně. „Tak dělej, vem ho do pusy. A snaž se! Ať tě ani nenapadne mě kousnout!“

Kousnout tě? Ach, jistě, jak si přeješ!

Bílé zuby se rázně zanoří do ztopořeného penisu. Chlap zařve jako raněný býk. Vytrhne zkrvavenou chloubu z chlapcových úst a v předklonu odcouvá k posteli. S hlasitým úpěním se na ni svalí. Vyje a skučí. Znechucený Marcus plive krvavé sliny. Hluk přivolá do pokoje Nubu. V závěsu za ním přispěchá námahou rudý Aureus. Ten jek by musel vzbudit i mrtvého. Oba v úžasu zírají na vřeštícího Gala.

„Co se tady, u všech bohů, stalo?!“ zvolá tlusťoch přeskakující fistulí.

„Kousnul mě! Ten zmetek mě vážně kousnul!“ kvílí kníratý a převaluje se s dlaněmi vmáčknutými do bolavého rozkroku.

Aureus kolem něj poskakuje jako kvočna kolem pípajícího kuřete. „Hned to napravím, ctěný Minade! Věř mi, všechno bude v pořádku.“

„Co jestli mě nadosmrti zmrzačil?! Co jestli už nebudu moct…“

„Jen klid, jistě to nebude vážné. Peníze ti samozřejmě vrátím.“ Pán domu očividně trpí, když to vyslovuje.

„To mi nestačí! Slyšíš, Auree?! Zavolej mi doktora! Toho nejlepšího! Chci Diodóra!“

Tlustý muž zalapá po dechu. „Diodóra?! Ale ten je příšerně drahý!“ Sám to ví moc dobře. Řecký lékař za ním dochází, aby léčil jeho nemocné srdce.

Gal na chvíli přestanu skučet a zlostně přimhouří oči. „Chceš snad, abych vyprávěl po celém městě, jaké poměry panují v tvém podniku? Jak se tu chováte k hostům?!“

Tentokrát se Aureus popadne za rozměrnou hruď. Okamžik mu trvá, než hrůznou představu rozdýchá. „Ale jistě, jistě že ti přivedeme Diodóra. Jen měj chvilinku strpení. Nubo, odnes pána do mého pokoje.“ Nakloní se k černému sluhovi blíž a zašeptá: „Snaž se, ať ho nevidí ostatní hosté. Přinejhorším mu prostě zacpi pusu.“

Rozumný požadavek, ovšem trochu zbytečný. Řev vylákal většinu osazenstva nevěstince na chodbu. Mnoho zvědavých očí se pokouší nahlédnout do pokoje. Aureova zarudlá tvář viditelně bledne. S uctivým úsměvem přibouchne čumilům dveře před nosem.

„Změna plánu. Minados zůstane kde je, nebudeme dělat těm venku divadlo. Doktor ho bude muset ošetřit tady. Dojdeš pro něj, Nubo, ale nejdřív popadni tohohle nevděčného tvora,“ sykne tlusťoch s nenávistným pohledem upřeným na Marca, „a někam ho zamkni! Vyřídím si to s ním potom!“

Marcus stojí v koutě a tváří se vzpurně. Tak trochu jako malý kluk, který se poprvé vzepřel rodičům. Je hrdý. Ještě si neuvědomuje, jaké to bude mít následky. Dokázal jsem se uchovat nedotčený. Pro Fláva! Jenom on se mě smí dotýkat! Chci, aby na mě byl pyšný. Budu bojovat! Nedokážou mě zlomit! Vydržím!

Špalírem čumilů se nechá odvést do prázdného pokoje na konci chodby. Ještě pořád se vznáší na křídlech hrdého odhodlání. Do místnosti vpadne udýchané Lízátko. Tváří se zděšeně. „Marcu, při bozích, co jsi to udělal?! Zostudil jsi Aureův podnik. Tohle ti nikdy neodpustí! Hrozně se ti pomstí! Bojím se o tebe!“

Hysterií vibrující hlas umlčí Nuba. Popadne albína za útlé rameno a jemně, ale nekompromisně ho vytáhne na chodbu. „Aureus tě chce vidět. Hned!“

Dveře se zabouchnou. Marcus zůstane sám. Křídla zplihnou. Pomalu se přikrádá strach. Co mě čeká? Opravdu dokážu bojovat dál? Neztratím odvahu? Fláve, lásko moje, kdybys tady tak mohl být se mnou!

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Finovy rty byly přesně tak měkké, jak jsem si je představoval. Doufal jsem, že...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
  „Asi si niekoho riadne vytočil,“vydedukoval som. Pozrel sa na mňa s...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Ach nečekal jsem, že bude pršet. Takovej slejvák a já nemám deštník „Na počasí...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
5   Krve by se ve mně nedořezal. Hlavou mi vířily otázky: „Co ten...